Temný Vesmír

Dark Space / Temný Vesmír

autor: Lisa Henry

žánr: yaoi, sci-fi, romantika
(tvrdé)
2 knihy
kompletně přeloženo

Brady Garrett se musí dostat domů. Brady je branec na Defenderu 3, jedné stanici ze sítě vesmírných stanic, které mají Zemi chránit před útokem mimozemšťanů. Je taky naštvaný, stýská se mu po domově a bojí se. Pokud se nedostane domů, přijde o svou rodinu, ale zpět na Zem se může dostat akorát v pytli na ostatky.

Cameron Rushton potřebuje srdeční tep. Před čtyřmi roky ho unesli Beztváře - mimozemská rasa, co Zemi skoro zničila. Teď je zpět a když doktoři pokopou jeho vynětí ze stáze, Brady se stal jeho dočasným kardiostimulátorem. Až na to, že sdílí víc než jen srdeční tep: sdílejí myšlenky, vzpomínky a pár velmi živých snů.

Ne že by měl Brady čas strachovat se o svou rostoucí přitažlivost k jinému chlápkovi, zvlášť k tomu jedinému na celém světě, co mu dokáže číst myšlenky. Je to jenom biochemie a elektrické impulzy. Nic to nemění na tom, že Brady je sám v celém vesmíru.

A Beztváře se blíží a nikdo s tím nic nezmůže. Nemůžete zastavit svoje noční můry. Cameron říká, ža všichni budou žít, ale Cam je pravděpodobně zrádce a lhář, jak si armáda myslí. Ale to nevadí. Lidi jako Brady nečekají šťastné konce.


Kniha 1
01 - 02 - 03 - 04 - 05 - 06 - 07 - 08 - 09 - 10
11 - 12 - 13 - 14 - 15 - 16 - 17 - 18 - 19 - 20
21 - 22

Kniha 2
01 - 02 - 03 - 04 - 05 - 06 - 07 - 08 - 09 - 10
11 - 12 - 13 - 14 - 15


Pokud se vám knížka líbila, podpořte autorku koupí vlastní knihy.
Ať už v elektronické verzi nebo klasické.
Já už mám svoji knížku doma ;-)

DS2 - kapitola 15

Kapitola 15

Neoddechl jsem si, dokud jsme neprošli šedýma kovovýma zdma Defenderu 3 a dokud jsme nebyli zpět na lodi Beztváří. Dokud jsme nebyli v bezpečí. Dokud se mě Cam zase nedotýkal.

Zavřel jsem oči, jak rukou vklouzl k mýmu rameni a za krk. Pečeť na mý masce se s tichým cvaknutím rozlomila a Cam mi ji sloupl z tváře. Nadechl jsem se a pak jsem měl Camovy rty na mých. Nebyl to polibek, ne úplně. Byl to dotyk a dech a moje jméno, zašeptaný jako naléhavá modlitba.

„Brady. Brady. Ježíši, Brady.”

Vydechl jsem proti jeho rtům: „Pomoz mi s tím zbytkem.”

DS2 - kapitola 14

Kapitola 14

Přišli jsme z černoty jako zvíře z hlubin, obluda, noční můra.

Kai-Ren mi položil ruku na rameno, aby mě ustálil, jak jsme navázali kontakt s Vnějším kruhem Defenderu 3. Nebylo to dlouhý dření kovu o kov. Žádný chvění, dokud se přistávací svěrky neutáhly. Jenom drcnutí, jeho síla byla jen stěží znatelná, protože naše loď narazila a pak se poddala a pohltila náraz. Přilepila se ke křivce Vnějšího kruhu.

Venku kolem bzučeli Hawkové jako hmyz.

DS2 - kapitola 13

Kapitola 13

Probudil jsem se se slunečním světlem na tváři.

Zamrkal jsem očima a otevřel je. Viděl jsem sluncem vybledlý trsy gumových listů, jak se netečně kývají ve vánku. Viděl jsem modrou oblohu tak zářivou, že když jsem mrkl, měl jsem její obrys vypálenej na sítnici. Otočil jsem hlavu a viděl jsem rudou hlínu. Viděl jsem, jak mi po hřbetu ruky mašíruje zelenej mravenec, jak mě jeho nohy lechtaly na kůži. Natáhl jsem se a zamáčkl ho dřív, než mě mohl kousnout. Odkousl jsem mu bříško a na jazyk mi stekla sladká cukrová chuť.

Vzduch voněl po eukalyptu a tvrdý, vyprahlý zemi.

„Jsem mrtvej,” řekl jsem.

„Bray-dee.”

DS2 - kapitola 12

Kapitola 12

Byli jsme v pasti.

„Jsou to vzduchový dveře,” řekl jsem. „Nemůžeme se prolámat vzduchovýma dveřma. To je celej jejich zkurvenej smysl!”

„Co se to kurva tam dole děje?” dožadoval se Kyle.

Myslel bych si, že to je zasraně očividný.

„Vzpoura,” řekl jsem. „Důstojníci přišli o kontrolu.”

„To nemůžeš vědět,” řekl Harry.

DS2 - kapitola 11

~ A teď už začíná hodně přituhovat! ~

Kapitola 11

Hodiny jsem seděl na chodbě a kouřil, dokud mě z toho nebolelo v krku a dokud jsem trochu nesípal. Hromádka vajglů vedle mě rostla a rostla, zatímco jsem se snažil si vzpomenout, jak jsem se v sráčovi rozhodl zmužnět a čelit všemu, co na mě svět hodí.

V tom momentě jsem sám sebe nenáviděl, což nebylo žádný velký překvapení. Nenávist a zlost ke mně vždycky přišly až moc rychle. Až na to, že jak oboje pomalu odplouvalo a jak se mi v kostech usadila únava, uvědomil jsem ti taky něco jinýho: vážně jsem se vůbec neměl rád. Nebylo to tak silný jako nenávist, ani se to nedalo tak snadno roznítit nebo se toho tak snadno zbavit. Nebyla to ostrá, horká reakce na něco hloupýho, co jsem udělal. Bylo to mnohem víc všudypřítomný, úpornější. Bylo to... byl to můj základ. Strávil jsem takovýho času pěstováním svých ostrých hran na obranu, že jsem se možná nikdy neobtěžoval trápit se tím, že ve mně nebylo nic moc hodný obrany.

DS2 - kapitola 10

~ Stýskalo se vám po Bradym a Camovi? Situace se jim začíná trochu vymykat. ~

Kapitola 10

Náhlý, totální ticho.

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to znamenalo. Na Defenderu byl vždycky, dokonce i uprostřed noci, nějakej hluk: tichej šum na pozadí, jak ventilace filtrovala vzduch.

„Came!”

Cam vzhlédl ze svýho místa u stolu, jak se probíral svýma přídělama a četl tablet. Jeho pohled zamířil rovnou k průduchům na stropě.

„Vypli nám vzduch!”

DS2 - kapitola 9

~ Bo na ten komentář k předchozí kapitole se nedalo odpovědět jinak... ;) ~

Kapitola 9

Navzdory oranžovým páskám na uniformě, co nás označovaly za vězně, to dopadlo tak, že Cam a já jsme měli toho večera dovoleno odejít z našeho pokoje. Pár kroků za náma šel mariňák, ale bylo dost snadný ho ignorovat.

„Co tenhle kretén vůbec dělá?” zeptal jsem se Cama, jak jsem ze strany mlátil do automatu a snažil se z něj dostat čokoládu.

„Pravděpodobně se ujišťuje, že se nedostaneme do Jádra a nesabotujeme reaktor.”
Spadla mi brada. „To jako vážně?”

DS2 - kapitola 8

Kapitola 8

V sráčovi bylo míň prostoru k pohybu než v naší malý podzemní cele. Taky tady byla stejná zima, ale aspoň jsem byl zase oblečenej v uniformě. V uniformě s jasně oranžovým páskem na paži, co ze mě dělal vězně. Cam měl taky jednu.

Tři zadní řady sedaček a prostor za nima jsme měli jenom pro sebe. Dál vpředu kabiny si nejnovější várka rekrutů přímo ze základny udržovala odstup, jak jen mohla, a snažili se nepředstírat, že nejsme zkurvená podívaná. Ale někteří z nich stejně zírali. Pár dalších na nás otevřeně zíralo, jako bychom byli netvoři z vedlejšího programu.

DS2 - kapitola 7

Kapitola 7

Ráno— No, pravděpodobně bylo ráno. Nebylo jak to říct s jistotou. Světla se v jedný chvíli rozsvítily, ale podle všeho mohla být klidně ještě hluboká noc. V každým případě světla se v jednu chvíli rozsvítily a dveře od výtahu se rozevřely a k nám připochodovali čtyři chlápci od vojenský policie. Levá pravá, levá pravá, jako kdyby byli na cvičišti a šarže se dívala.

Zapraskala statická elektřina a pak jeden z nich promluvil. „Dneska máte lékařskou prohlídku. Poručíku Rushtone, předstupte, pane.”

DS2 - kapitola 6

~ A je tu další kapitola Temného vesmíru. Cam a Brady se ocitnou ve vězení a poprvé si uvědomí celý rozsah jejich mezivesmírného problému. Já osobně mám na téhle kapitole nejradši Bradyho oddanost k Lucy a jeho náhlý obrat vůči Chrisovi :D ~ 

Kapitola 6

To první, co jsem se jako děcko naučil, bylo, že existují věci, od kterých nemůžete utýct. Ale nikdy mi to nezabránilo v tom, abych snil o útěku. Ve všech mých snech jsem mohl běžet navěky a nikdy jsem nezastavil, ani když jsem dorazil k oceánu. Pak jsem plaval. Ve všech mých snech nebylo nic, co by mě tížilo: ani hlad, ani únava, ani lítost.

DS2 - kapitola 5

Kapitola 5

Všechno se změnilo, ale přitom vlastně vůbec nic.

Dalšího rána jsem měl rozkaz nahlásit se Chrisovi Varrovi na intelu a jediný, na co jsem dokázal myslet, bylo, že se mi Beztváře zase nějak hrabou v hlavě, a on se na mě jenom podívá a pozná to. A pak co?

Cam si o tom chtěl promluvit, ale k čemu by to bylo dobrý? Naše spojení bylo zpět. Nepotřebovali jsme mluvit a v žádným zkurveným případě jsme nemohli nikoho požádat o pomoc. Potřebovali jsme utýct, protože pokud v tom teď byla i Lucy, v tom našem zkurveným beztvářským prostoru v hlavě, pak nebylo kurva možný, abych dovolil, aby se k ní dostala armáda.

DS2 - kapitola 4

~ Nebojte se, nezapomněla jsem na svůj malý blogík s duševní potravou. Jen jsem se vytratila na zaslouženou dovolenou. Ve čtvrté kapitole DS na Bradyho čeká jeden šok za druhým, tak si na čtení radši pořádně sedněte. Co se TS týká, první kapitola druhé knihy je v procesu překladu, takže se také v dohledné době objeví. Má jediná stížnost spočívá v tom, že kapitoly jsou straaaašně dlouhé. ~

Kapitola 4

DS2 - kapitola 3

~ Brady je pořád to samý,permanentně naštvaný děcko s problémem v přístupu k věci. Jak dokazuje následující kapitola. ~

Kapitola 3

Oběd byl hlavním bodem mýho dne. Ne proto, že jídlo bylo decentní – nebylo – ale protože Cam a já jsme se mohli setkat za muničákem 12 a najíst se spolu. Jeho jídlo z důstojnický kantýny bylo mnohem lepší než moje. Samozřejmě jsme se dělili a já se smál, jak se šklebil, když musel jíst moji půlku.

Za muničákem 12 byl malej stolek ve stínu a za celou dobu, co jsme byli zpět na planetě, jsme nepotkali nikoho, kdo by ho chtěl taky použít. Byl trochu stranou od většiny provozu na základně. Někdy jsme dostali pár pohledů od chlápků, co si zkracovali cestu mezi adminem a kasárnama, ale nezajímalo nás, co si ostatní myslí. Proč by se důstojník neměl podělit o svůj oběd s rekrutem?

DS2 - kapitola 2

~ Nějak se mi podařilo přehlédnout poslední, 128. kapitolu, u Skutečné hvězdy, takže ji překládám a snad ji i ve velmi dohledné době uveřejním. Než se tak stane, můžete se pustit do druhé kapitola u DS2. ~

Kapitola 2

Armáda nikdy nehodlala Cama pustit. Pravděpodobně ani mě ne, až na to, že já jsem pro intel nebyl hodnotnej přínos jako spíš slepá ulička. Svoje zajetí u Beztváří jsem strávil stočenej v poloze plodu, naříkající a v panice, v temný místnosti na Kai-Renově lodi. Takže jo, slepá ulička. Ale nesešlo mi na tom, že zbytek života strávím v uniformě a botách, co mi dobře nesedly, dokud jsem měl slunce v zádech. Dokud jsem si mohl nechat Cama a Lucy, nezajímalo mě, kolika způsoby nás měla armáda prošpikovaný nebo kolik podlaží jsem musel vydrhnout.

DS2 - kapitola 1 (+ TS oznam :)

~ Na True Star jsem nezanevřela. Jen mi ještě zbývá přeložit zhruba deset stránek v mém epub-readeru a potřebovala jsem oddech, protože už mi to šlo krkem. Takové dlouhé kapitoly jsou za trest, ale rozhodně je na co se těšit. 

Druhou knihu Dark Space jsem měla v merku už po přeložení první. Zase pokud se vám knížka líbí, podpořte autorku koupí vlastní e-knihy, aby ji to motivovalo k psaní dalších knížek. 

A pořád platí, že pokud máte nějakou novelu, kterou byste rády viděly přeloženou, pište do komentářů. Třeba se na ni dostane. ~

Kapitola 1

DS - kapitola 22 (konec)

Kapitola 22

Továrny a hutě ve městě Kopa na bezchybnou modrou oblohu chrlily kouř.

Jak jsem stoupal do kopce, slunce mi pražilo do zad. Po týhle cestě jsem šel už tisíckrát, ale teď to byl jinej pocit. Měl jsem pocit, jako kdybych byl cizinec. Moje nohy si tu cestu pamatovaly, ale bylo to, jako kdyby to všechno moje oči viděly poprvý.

Na boty se mi lepila rudá hlína. Bylo víc horko, než jsem si pamatoval. Košile se mi potem lepila na záda, jak mi pot tekl po páteři.

DS - kapitola 21

Kapitola 21

Zaječel jsem.

Byl jsem v místnosti s problikávajícíma světlama, s pouty a s Kai-Renem, co stál přímo přede mnou. Neměl na sobě svoji masku. Jak na mě zíral, přimhouřil svoje žlutý oči.

Vzpíral jsem se, i když jsem věděl, že to je zbytečný. Ruce jsem měl připoutaný nad hlavou. Kolem kotníků jsem měl řemínky, co mi je držely od sebe.

„Ne!” prosil jsem a svíjel se. „Řekl, že to neuděláš! Řekl, že to neuděláš!”

Kai-Ren zasyčel. „Ty to nechápeš, Bray-dee. Ty neposloucháš.”

„Budu poslouchat. Budu poslouchat!” Ale věděl jsem, že to ve skutečnosti nemyslel.

DS - kapitola 20

Kapitola 20

Otevřel jsem oči do slunečního světla. „Kde to jsme?”

Cam se na mě usmál. „Nemám ponětí. Ale je to v pohodě.”

Kurva. Já to tu znal. Seděli jsme na plácku červený hlíny posetý trsy zakrslý trávy. Zhruba padesát metrů od nás vřeštěli kakaduové v aleji stromů na břehu řeky. Podél břehu na východ a kolem zákrutu a uvidíte tovární komíny. Uvidíte kouř, co z nich stoupá, a uslyšíte mlácení kovu o kov, jak se rozléhalo městem a drnčelo zdmi buňkových chatrčí.

DS - kapitola 19

~ Tahle kapitola je drsná, a tím myslím nechutně drsná... Chudinka Brady! ~

Kapitola 19

Světla na ošetřovně byly ztlumený, ale bylo to jedno z mála míst na Defenderu 3, kde neblikaly rudě. Na ošetřovně to prostě nejde. Doktoři jsou pod dost velkým stresem, aby to nepodělali. Nepotřebovali rudý impulzy a alarm, když byli po lokty v něčích střevech.

Doktor mě namanévroval na lehátko.

„Kurva.” Roztřeseně jsem se nadechl a sledoval jsem, jak Doktor obezřetně odpáčil moje prsty z jeho ramene. „Byl v mý hlavě, Doktore, v mý posraný hlavě.”

Doktor mě svojí velkou, hranatou rukou podrbal po hlavě. „Rushton?”