DS - kapitola 1

Kapitola 1

Strašně jsem se snažil se opít.

Dal jsem si hlt Hooperovy načerno pálený whisky a nad její chutí jsem se zašklebil, a pak ten plamen. Bylo to tak drsný, že jsem ji málem vyplivl po celým rekrutačním plakátu přilepeným na zdi skladiště. Přidej se k armádě a zachraň Zemi. Kravina.

Prostě se jim na plakát nevešlo Přidej se k armádě a staň se zasraným kanónenfutrem pro mimozemšťany. Nebo Přidej se k armádě a nech se unést a zkurvit Baztvářnými nočními můrami způsoby, o jakých se ti ani nezdálo. Tím myslím, podívejte se na Camerona Rushtona.

Zrovna jsme o Cameronovi Rushtonovi mluvili. Obvykle o něm mluvíme. Je jedním z naších standardních konverzačních témat během takových nocí jako tahle. Je na třetím v místě v dost krátkým zasraným žebříčku.


Nejdřív jsme mluvili o holkách. Ne o takových těch holkách, co jsme viděli na vlastní oči, ale o takových těch holkách v časopisech s velkýma kozama a naběhnutými rty a ospalýma očima, jako kdyby je člověk celou noc drsně šukal a teď se tak akorát ušklebují, že ten chlápek konečně odtáhl. O těhle holkách jsme mluvili často. A byly to samý kecy. Všechny tady naverbovali v šestnácti. Někteří z nás si možná urvali nějaký to dostaveníčko s holkou doma, ale zatraceně jistě jsme neryli prsatý dvojstránky, až se jim z toho křížily oči. Každej chlápek, co tvrdil, že byl s takovou holkou, byl zmetek.

Po holkách jsme mluvili o důstojnících a o tom, kterej nás ten týden nesnáší ze všech nejvíc, a jak jsme nikdy neudělali nic, kvůli čemu bychom si to zasloužili, a že jsou to jen kreténi a kdyby neměli na ramenou ty svoje šráfky, tak by nebyli tak drsní. Chlap proti chlapovi bychom je dostali. Ale to byli taky jenom kecy, asi.

A pak tu byl Cameron Rushton a Beztváře. Jeden bez druhého to nešlo.

„Beztváře tě buňku po buňce rozeberou,” řekl Hooper a vzal si ode mě láhev. „Buňku po buňce a člověk cítí každej zářez.”

Ale Hooper byl blázen.

Pracoval na Vnějším Okruhu, v Tubusech.

Já jsem Tubusy nesnášel. Nelíbila se mi ta myšlenka, že mezi mnou a udušením je jenom jeden malej vzduchovej zámek. Tubusy byly hladký tunely, co vedly od hangárů na Vnějším Okruhu přímo ven do kosmu. Z Tubusů startovaly Hawky.

Kdybych se tomu mohl vyhnout, tak bych na Vnější Okruh nechodil. Radši se zdržuju ve Vnitřním Okruhu a v Jádru. V Jádru to bylo pravděpodobně stejně ošidný, ale tak nějak jsem to cítil víc napevno. V Tubusech jsem měl pocit, že nikdy nebudu mít dostatek vzduchu.

„To není možný,” odfrkl si Cesari.

„Ale je! To je nanotechnologie!” Hooper byl u inženýrů, takže možná věděl, o čem to mluví. Ale taky to byl blázen. Něco z toho mělo pravděpodobně co dělat s tím, že polovinu svýho života strávil vdechováním rozpouštědel a výfuků z palivových hadic, a druhá polovina měla co dělat s tím, že v kumbálech vypaloval whisky, takže Hooper byl větší pomatenec z týhle basy než my všichni tady. Byl na stanici dýl. Hooper sloužil osmej rok ze svý desetiletý služby a osm let byla dlouhá doba být strčenej v plechový krabici v kosmu bez ženských.

Vláda řekla, že ženský jsou příliš cenný na to, abychom je riskovali, takže už nemohly sloužit na stanicích. Zasraná vláda. Zasraní Beztváře.

„Je to nanotechnologie!” řekl Hooper. „Že jo, Garrette?”

Proč se sakra ptal mě?

„Vole, jako to, co vymýšlejí pro lékařskou techniku!”

Nechtěl jsem se nechat stáhnout do týhle kraviny. Přišel jsem sem jenom kvůli chlastu a kartám, ale Hooper se evidentně rozhodl, že jsem jeho expertní svědek. Pokrčil jsem rameny. „Četl jsem v lékařským žurnálu, že dělají nanoboty, co se dají stříknout přímo do srdce. Ale to neznamená, že je Beztváře mají.”

Nesnášel jsem to slovo jenom vyslovit. Co kdybych se kvůli tomu udusil a všichni chlapi se mi smáli, jak moc se bojím? Anebo možná že to, čemu jsem jako děcko věřil, byla pravda: řekni jejich jméno nahlas a to je přivolá. Jako démoni, jako každá hororová historka, co jsem kdy slyšel, a každá noční můra, co jsem kdy měl.

„Vsadím se, že je maj! Vsadím se, že je použili, aby Camerona Rushtona rozsekali!”

Cesari protočil oči. „Nesebrali Camerona Rushtona, aby ho rozsekali na kousky, Hoopere. Vzali ho, aby z něj udělali biologický zbraně proti nám!”

To bylo logičtější než Hooperova teorie, ale ne úplně uklidňující.

„Jo,” řekl Hooper. „A potom ho rozsekali!”

Nejhorší na tom bylo, že měl pravděpodobně pravdu.

„Že jo, hej, Garrette? Hej, Garrette?” ptal se mě. Když jsem mu dostatečně rychle neodpověděl, tak to změnil na moje křestní jméno. „Hej, Brady?”

Zamračil jsem se. „Jak to mám sakra vědět, kokote?”

Byl jsem na Defenderu 3 tři roky. Mýho tátu by moje mluva vyděsila. Stejně jako Hooper jsem jenom odpočítával svých deset let, abych se mohl vrátit zpět na planetu. Taky jsem tu byl od svých šestnácti a pořád mi zbývalo sedm dalších let. Někdy se mi to zdálo spíš jako sedmdesát. Někdy se mi to zdálo jako věčnost.

Hooper se nad tou urážkou jenom zasmál a podal mi flašku.

„Na Camerona Rushtona,” řekl jsem a přihnul si. V krku mě po tom pálilo, ale od Hooperova vypalováku jste toho moc čekat nemohli. Uspokojilo to, což bylo to jediný, co se počítá. „Jsme tu, abychom hráli karty nebo co?”

„Jo,” řekl Cesari. „Zahrajme si partičku a pro jednou sakra přestaňte o Beztvářích.”

Hooper zabručel a začal rozdávat.

Pohled mi znova sklouzl na náborovej plakát a na tvář Camerona Rushtona. Byla to pohledná tvář, se všema těma správnýma úhlema na takovej ten plakát, na kterým skončil. Měl nenucenej úsměv, zelený oči a důstojnickej sestřih: vzadu a po stranách krátký a nahoře něco nechaný, ne takovej ten extrémní sestřih, co dávali nám brancům.

Odvrátil jsem se od toho plakátu, od toho úsměvu. Ať se Cameronovi Rushtonovi stalo cokoli, vsadil bych se, že ten úsměv mu vzali jako první.

Před čtyřmi lety Camerona Rushtona unesli Beztváře. Viděl jsem záznam; všichni ho viděli. Dokonce se promítal na Zemi. Camerona Rushtona zrovna povýšili na důstojnickou hodnost poručíka. Byl to pilot Hawku, což by měla být pozice, po které všichni touží. Ale já ne. Já radši držím hlavu při zemi. Ale piloti byli hrdinové letky. Jen se jich zeptejte, oni vám řeknou svoje. Kreténi.

Ten den, kdy se to stalo, Cameron Rushton nepilotoval Hawka. Pilotoval Sráče mezi Defenderem 8 a 9. Transportační raketoplány se ve skutečnosti nenazývají Sráče. Dovedete si představit, jak by inženýr představoval prototyp?

Pánové, Sráč! Ale jsou hranatý a příšerný, takže jim tak všichni říkaj. Na palubě toho Sráče bylo pět lidí: Cameron Rushton, jeho druhý pilot, střelec – ne že by jim nějak prospěl – a dva důstojníci přesouvající se na Devítku. A pak se odnikud poprvé po letech objevili Betváře.

Později našli toho Sráče, jak se pomalu otáčí kosmem.

Střelec si stěží vystřelil, když Beztváře sejmuli střelecký zařízení. A Sráč by rozhodně neunikl lodi Betváří. Takže je nalodili.

Beztváře nevypadali jako nic, co jsem kdy viděl. Vysocí a strašliví. Více méně vypadali jako lidi – myslím tím jejich siluetu – ale nikdo neví, jak vypadají pod tím svým černým bojovým brněním. Drží se jich to jako tenkej latex, ale nic se přes to nedostane, žádná kulka, žádný ostří a žádnej výstřel.

Na tom záznamu bylo vidět, že všichni v tom Sráčovi viděli, co se na ně řítí. Cameron Rushton a jeho druhý pilot opustili řízení a začali rozdávat zbraně. A pak těch pět stálo a čekalo, a to muselo být to nejhorší.

Na tom záznamu čas odtikával v pravým dolním rohu. Beztvářím trvalo tři minuty a čtyřicet šest sekund, než se prosekali do Sráče. A pak byli uvnitř: tři vysocí Beztváře od hlavy až k patě v černým, vypadali jako ty věci, co si pro vás jdou v nočních můrách. Nezastavitelní.

A všechny pozabíjeli vážně rychle – kromě Camerona Rushtona.

V taktický instruktáži nám pustili needitovanej záznam. Sakra si přeju, aby to neudělali. Ten záznam neměl žádnej zvuk. Nevím, jestli to bylo kvůli nějaký poruše, nebo kvůli tomu, že nás naši cvičitelé nechtěli k smrti vyděsit, až bychom poslouchali řev Camerona Rushtona. Protože řval. Tichej okamžik hrůzy s otevřenou pusou.

„A kurva,” řekl někdo na mojí instruktáži, když to viděl, ale ten hlas se třásl.

Já jsem se jen díval na tvář Camerona Rushtona a snažil jsem se nepředstavovat si, že by se to stalo mě.

Bojoval s nimi i po tom, co všechny ostatní zabili, i když to bylo k ničemu. Betváře ho přitlačili k zemi na těla ostatních, zkroutili mu ruce za zády. Pak něco udělali. Bránili ve výhledu. Pravděpodobně použili injekci nebo možná že Beztváře mají pod těma svýma černýma rukavicema jedovatý drápy, ale Cameron Rushton se najednou přestal vzpírat. Znovu ho vytáhli na nohy.

Potácel se. A s rukama stále zkroucenýma za zády jej vytlačili ze záběru a byl pryč.

Minuty ubíhaly.

Bylo vidět, kdy přesně se loď Beztváří stáhla ze Sráče, protože všechny mrtvoly na zemi to vysálo ven do vesmíru, jako loutky, kterým někdo škubl za drátky.

Na Zemi ten záznam hodně ukazovali, alespoň teda tu editovanou verzi, protože Cameron Rushton byl pohlednej chlápek a protože řekli, že byl hrdina. A zveřejnili to, protože někteří lidi říkali, že se Beztváře nikdy nevrátí a že stanice jenom požíraj peníze. Používali ten záznam hlavně v reklamách, jenom tu část, kdy pořád ještě bojuje: Hrozba Beztváří je skutečná. Podpořte obranu Země.

Vždycky, když jsem tu reklamu zahlídl, tak mi bylo líto rodiny Camerona Rushtona. Kdo by to chtěl kruci vidět pořád dokola?

Znovu jsem si přihnul whisky a předstíral, že ta pachuť v puse je nic. Hráli jsme karty a konverzace se přesunula zpět na holky s velkýma kozama, co bychom rádi ošukali, a kterej kretén důstojník má na nás spadeno.

A pak zrovna když nám Hooper povídal, co by provedl kapitánovi Kerslakovi, kdyby měl šanci, se dveře do skladiště rozletěly dokořán a v nich stál Branski.

„Kurva, chlapi!” Branski byl kost a kůže s křivým nosem a když se usmál, tak měl dolíčky ve tvářích. Neusmíval se. „Chlapi, slyšeli jste to?”

„Co jako?” zeptal se Hooper.

„Kurva! Chlapi!” Branski měl oči dokořán. „Rushton! Cameron Rushton je zpět!”

„To kecáš,” řekl jsem.

„Viděl jsem ho na vlastní oči,” řekl mi Branski. „Byl jsem venku v nákladním prostoru, když ho vyložili. Je ve stázi.”

Srdce mi nahlas tlouklo. „Ve stázi?”

Branski protáhl tvář. „Nebo v něčem takovým. Sakra, nikdy jsem nic takovýho neviděl!”

Kdyby to řekl kdokoli jinej, tak bych tomu nevěřil, ale Branski věděl víc než většina důstojníků, co se na Defenderu Tři děje. Pracoval ve skladišti Q a byl to chlap, za kterým člověk vyrazil, když potřeboval cigarety, alkohol, léčiva nebo jiný pašovaný zboží. Branski na stanici vedl černej trh, skoro levou zadní.

Hooper vedle mě se nervózně ošil: „Takovýho jako co?”

„Je v nějaký vodě nebo tak,” řekl Branski. „Ale tvrdí, že je naživu. Nevím jak, protože vypadá jako utopenec. A Ježíši, ta jeho kůže!”

„Co je s ní?” Cesariho hlas byl stěží hlasitější než šepot.

Vybavila se mi každá hororová historka, co jsem kdy o Beztvářích slyšel, navzdory tomu, že nikdo nevěděl, co Beztváře udělali. To nikoho nezastavilo v tom, aby se začali dohadovat, jako historky u táboráku ve velkým kosmu. Tady byla vždycky noc.

„Popsali ho,” řekl Branski. „Jako tetování nebo něco. A kurva, ono to září.”

„Kravina,” řekl jsem, i když jsem nevěděl, jestli tomu věřit. Lepší být cynik než lehkověrník, ne?

„Je to pravda,” řekl mi Branski. Pomalu zakroutil hlavou. „Nikdy jsem nic takovýho neviděl.”

Ten pohled, co měl v očích, ze mě vylekal duši.

-----------------------------------------------------

<Obsah>...<Následující>