DS - kapitola 7

Kapitola 7

Další den našeho společnýho vězení a byl jsem zralej lízt po stěnách. Sdílet pokoj s Rushtonem bylo dost špatný. Sdílet postel bylo mučení na úplně jiný úrovni.

„Už toho mám dost!” řekl jsem a odvrátil se.

Ale Rushton byl přímo tam jako vždycky. Hned kurva vedle mě, jeho prsty kolem mýho zápěstí.

Ještě nikdy v životě jsem tak moc nechtěl být zpět v kasárnách. Do hajzlu s touhle velkou místností s velkou postelí a koupelnou a závratným výhledem na stříbrný hvězdy třpytící se v černotě. Nezajímalo mě to, kurva. Vraťte mi můj úzkej kavalec a O'Sheanovo chrápání. Tohle bylo víc než klaustrofóbie.


Problém byl sdílení postele a sdílení jeho hlavy. Rushtonovy sny začaly být podrobnější a zdálo se, že většina – doufal jsem, že kurva nebyly moje – zahrnovala péro. Ne že bych byl homofób. Tím myslím, Ježíši, vždyť jsem byl na Defenderu 3 tři roky a nebyly tu žádný holky, takže někdy došlo na kraviny, o kterých člověk nepsal domů, ale člověk o nich neměl ani snít. Neměli jste to chtít. Srovnali jste se s tím; to bylo celý. Nebo pokud jste byli kreténi jako Wade, vzali jste si to, i když druhej do toho nebyl.

Ale najednou se mi zdálo o péru. Jak ho hnětu, saju, jak na něm jedu, ve velkolepým zasraným Technicoloru. A to nejhorší na tom bylo, že obě dvě noci, kdy se to stalo, jsem se probudil s běsnícím ztopořením a musel jsem sprintovat do sprchy a rychle to vyhonit. Musel jsem to stáhnout na zhruba minutu a půl, protože jakákoli delší rozluka a Rushton začal ochabovat.

Pomalu sílil; to byla pravda. Vypadal milionkrát líp, než když jsme ho dostali z tý nádrže Beztváří, ale mě to nestačilo. Potřeboval jsem vlastní prostor. Potřeboval jsem ho dostat pryč z mojí hlavy.

„Už toho mám dost!”

„Promiň!” Jeho prsty mě chytily kolem zápěstí. Tvář měl rudou až ke kořínkům svých světle hnědých vlasů. Přesně věděl, o čem tohle je. „Promiň.”

„Jo, aťsi, LT,” řekl jsem a odvrátil se od něj. Posadil jsem se a spustil nohy na podlahu, ale neodtáhl svoje zápěstí. Nemohl jsem, že ne? Odvrácení bylo to jediné, jak jsem mezi náma mohl udělat nějakej ten odstup, ale nestačilo to.

Začal jsem mu říkat LT, protože jsem se nedokázal přinutit říkat mu pane. (pozn.: LT = lieutenant = poručík) Je těžký chlapovi říkat pane, když ho každou noc vidíte ve svých snech na zkurvených kolenou. Když jste každou noc ve svých snech on. Přesně jsem věděl, jak se mu pusa zalila slinama, když ochutnal péro. Přesně jsem věděl, jak sténal Chrisi, Chrisi, Chrisi, když chtěl toho druhýho chlapa udělat.

„Piloti Hawků jsou všichni teplouši,” říkával Hooper. Vypadá to, že v Rushtonově případě měl pravdu.

Podíval jsem se z okna na tu černotu a snažil jsem se nevzpomínat na chuť sperma. Protože se to ve skutečnosti nestalo. „Podívej, jak dlouho to bude trvat, než mě nebudeš potřebovat, LT?”

„Já nevím.” Jeho hlas byl tichý. „Čím víc se dotýkáme, tím jsem silnější. Možná bychom to mohli urychlit.”

Napjal jsem se. Bylo těžký nedělat ukvapený závěry, když jsem byl v jeho snech. A byly to živý sny. Ježíši, dokonce vrzání zipu, když jsem šel na záchod, pro mě teď znamenalo něco jinýho: vyvolávalo to ve mně mrazivý vzrušení, který jsem nedokázal ignorovat. Čekal jsem s očima zavřenýma, až mě Chris zezadu obejde. Čekal jsem, až jeho horký ruce sklouznou po mých bocích. Čekal jsem, až mě stáhne vzad a... A kdo kruci vůbec byl tenhle Chris? Vždyť jsem ho ani neznal, takže jsem si kurva nezasloužil, aby mě takhle strašil.

„Co tím myslíš?” zeptal jsem se a snažil jsem se udržet svůj hlas vyrovnanej.

„Lehni si,” řekl.

Au, Ježíši. Tohle nemůže být dobrej nápad. Většinu noci jsem strávil sněním o nějakým chlápkovi, kterýho jsem nikdy nepotkal, o tom, jak ho saju a pak jak na něm jezdím, a teď po mě Rushton chce, abych si lehl? Srdce mi tlouklo jako splašený a tím pádem pravděpodobně i jeho, a to na tom bylo to nejhorší. Ne proto, že jsem byl nervózní, ale protože to on věděl. Mezi náma nebyly žádný zkurvený tajemství. To nakonec rozhodlo. Kdybych odmítl, tak by věděl, že to bylo proto, že mi bylo trapně. Takže jsem ho neodmítl.

Ležel na boku, tváří ode mě a přitáhl si moji paži přes sebe.

Položil jsem hlavu na polštář a zavřel oči.

Muchloval jsem se s nadřízeným důstojníkem. Nikdy mě nenapadlo, že k tomu dojde. Pobaveně jsem si odfrkl.

„Ani já jsem si přesně takhle službu nepředstavoval, Garrette,” zamumlal a v jeho hlase jsem slyšel úsměv.

„Běhá mi mráz po zádech, když tohle děláš, LT,” řekl jsem temeni jeho hlavy. Jeho vlasy pěkně voněly. Sakra, co když slyšel, jak si to myslím.

„Promiň,” řekl.

Takhle jsme tam chvíli leželi.

„Cítíš se silnější?” zeptal jsem se.

Přesunul se a já si uvědomil, že si stahuje tričko. Setřásl ho ze sebe a mě pohled padl na jeho ramena a linii jeho páteře a na to, jak se kroutila, když si přetahoval tričko přes hlavu. Pod jeho kůží jsem viděl, jak mu hrají svaly. A ta kůže, mírně nazlátlá – tak jiná od tý mojí, tak jiná od všech tady na Defenderu 3.

„Dvě,” řekl.

„Dvě co?” zeptal jsem se.

„Byly tam dvě slunce.” Znovu se uložil na matraci, uvelebil se proti mně. „Dvojitý solární systém. Sundej si tričko, Garrette.”

Povzdechl jsem si a poslechl ho. K čertu, možná to bude fungovat, ne? Dotek kůže na kůži a nemuselo to nic znamenat. Jen by to bylo o hodně jednoduší, kdybych nevěděl, o čem snil. O čem jsme oba snili.

Pustil jsem tričko na zem a znovu jsem přes něj přehodil paži. Předloktím jsem se otřel o jeho bok a pak jsem se přisunul blíž. Moje hruď se střetla s jeho zády a oba jsme zalapali po dechu, jak jsme to ucítili: zalechtání elektřiny tam, kde jsme se dotkli.

„Kurva,” zamumlal. „To je ono.”

Cítil jsem závrať a zahnal ji mrkáním. „Jo.”

„Pověz mi o Lucy,” řekl.

Na tváři se mi pomalu rozlil úsměv. Evidentně jsme nesdíleli jenom jeho sny.

„Moje malá Lucy,” řekl jsem. Byl jsem unavenej. Měl jsem pocit, že slyším, jak kolem nás praská vzduch. „Stýská se mi po Lucy.”

Pomyslel jsem na to, jak se směje a jak vříská, když ji lechtám. Vzpomněl jsem si na rána, kdy jsem nám připravoval snídani, a jak Lucy spala ve svý postýlce, dokud jsem ji nevzbudil. Dotkl jsem se jejích hebkých vlásků a díval se, jak otevřela oči, a pak se usmála a natáhla ke mně svoji malou baculatou ručičku, co vypadala jako mořská hvězdice.

„Teď je jí sedm,” řekl jsem. Viděl její tvář tak jasně jako já? Cítil, jak moc jsem ji miloval? Když Linda odešla, tak jsem s ní zůstal sám. Ve dvanácti jsem sekl se školou, abych se o ni mohl starat. Nosil jsem ji v popruhu. Její srdce proti mýmu celej den; když jsem ji v noci uložil do postýlky, měl jsem pocit, jako by mi část chyběla.

Bože. Budu se takhle cítit, až už mě Rushton nebude potřebovat?

Propletl svoje prsty s mýma a povzdechl si.

Myslel jsem na Lucy, na moje srdíčko. Stýskalo se mi. Stýskalo se mi po tátovi.

„Máš rodinu, LT?” zamumlal jsem.

„Jo.”

„Jak to, že o tom nevím?”

„Držím to pod zámkem.”

„To dokážeš?” Nikdy mi nešlo skrývat vlastní myšlenky, a to bylo předtím, než mi jeden chlápek žil v hlavě. Každou vzpurnou myšlenku, co mě kdy napadla, jsem měl jasně napsanou na tváři, díky čemuž jsem si obvykle koledoval o malér. „Nevím, jak to udělat.”

„Nechci, abys to dělal,” zašeptal Rushton.

Uvelebil se blíž. Jeho vlasy mě polechtaly na rtech. Jeho kůže byla tak horká tam, kde jsme se dotýkali. Přesunul svoje boky a pak se jeho zadek tlačil o mě. Péro v kalhotech mi ztvrdlo, ale byl jsem příliš unavenej, abych se odtáhl.

„Pěknej pocit,” zamumlal a pomyslel si: Chrisi.

Povzdechl jsem si a nebyl jsem si jistej proč. Bylo přirozený, že když ležel v něčím objetí, tak pomyslel na svýho... svýho – přítele? Milence? – na Chrise. Bylo to naprosto přirozený. Tak co bylo to divný bodnutí, co jsem cítil? Žárlivost? Jak by to mohla být žárlivost? Určitě to byl ten chemickej proces, co nás spojoval, a nic jinýho. Nebyl jsem gay a ani jsem neznal Camerona Rushtona.

„Cam,” zamumlal.

„Cože?” Nadechl jsem se vůně jeho vlasů.

„Cam,” řekl. „Vždycky jsem nesnášel Cameron.”

„Ach,” vypravil jsem ze sebe a zavřel oči. „Dobře, Came.”




Nestrašlivější sen vůbec.

„Cam-rene. Cam-rene. Cam-rene.” Bylo to jako sykavkový syčení. Ten zvuk mi stáhl hruď a sevřelo mi to hrdlo. Dýchal jsem mělce a dýchavičně. Každý nerv v těle byl na hraně. Bylo to blízko. Bylo to tak blízko.

„Cam-rene.” Cítil jsem na kůži dech, zanechávající po sobě husí kůži.

Ach bože.

Neviděl jsem. Proč jsem nic neviděl?

Ach kurva. Něco mě škráblo po holých žebrech, jen takovým tlakem, aby to bodlo. Něco ostrýho a tenkýho a špičatýho. Dráp? Ježíši, byl to dráp? Zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu, ale nic jsem neviděl. Měl jsem zavázaný oči. Byl jsem nahej. Snažil jsem se vykroutit a nemohl jsem se ani hnout. Byl jsem v řetězech, za zápěstí a za kotníky, a nemohl jsem se pohnout.

Paže jsem měl vytažený nad hlavu. Když jsem se snažil hýbat, bolely mě ramena. Bolest se mi řítila po páteři dolů. Bosýma nohama jsem šmátral po zemi, ale nedokázal jsem se vzepřít. Nedokázal jsem utéct. Nemohl jsem dělat nic jinýho, než to přijmout.

Najednou jsem na krku ucítil náhlou bodavou bolest a zakňoural jsem. Ne dráp, takže – injekce. Cítil jsem tu drogu – jed? – jak mi proudila krví, jako kdyby byla hutná a těžká jako melasa. Cítil jsem, jak mi buší srdce. Následovala mátožnost a pak jsem vůbec nic necítil. Okradlo mě to o strach.

„Cam-rene.”

Ne, ne o všechen strach. Když jsem zaslechl ten hlas, tak jsem pořád ještě špetku měl. Stačilo to na to, aby se mi dech zasekl ve vyprahlým hrdle.

Ze rtů mi uniklo další naříkání, když se mi ruka otřela o bok. Byla studená. Trhl jsem tělem, ale neměl jsem kam jít. Druhá ruka na druhý bok. Ach bože, ach bože, ale jenom jsem vzdychl. Dotyk těch rukou byl jako peříčko, otíraly se mi o kůži. Dlouhý prsty mi přejely po žebrech, objevovaly chvějící se plochy mýho těla a přesunuly se na místo na hrdle, kde mi bušil tep.

Dotýkal se mě Beztvář a – Ach, kurva. Každý dotyk těch studených prstů mi způsoboval husí kůži. Bolest by byla lepší. Bolest bych chápal. Tohle, kurva, tohle bylo skoro pěkný. Tohle mi do koulí vysílalo drobný záchvěvy rozkoše. Tohle mi cukalo pérem. Proč mě nemohl prostě zabít?

„Cam-rene.” Cítil jsem jeho dech vzadu na krku. Ne teplý jako lidský dech. Byl chladný jako jeho dotyk. Byla to studenokrevná věc.

Ty studený prsty počítaly hrboly na mý páteři, pohybovaly se níž a níž po mých chvějících se zádech. Snažil jsem se promluvit – nemohl jsem. Hlava mi visela dopředu. Prosím, prosím, ne. Moje znecitlivělý rty nedokázaly utvořit slova.

A pak mi ztvrdlo péro a ta věc za mnou znovu zasyčela: tichý, pobavený zvuk souhlasu. Ty prsty obkreslovaly rýhu mezi zadnicí a celý tělo se mi zatřáslo.

Ne, ne, ne. Ach bože, ne.

Jediný dlouhý prst pátral kolem otvoru do mýho těla. Zatlačil a moje svaly se najednou poddaly. Tehdy jsem ze sebe vydal zvuk: vleklý zakvílení jako nějaký zvíře.

Ne, prosím! Ale moje péro bylo pořád tvrdý. Zatřásl jsem hlavou ze strany na stranu. Tvář jsem měl mokrou od slz a hlenu a pořád jsem nedokázal artikulovat jediný slovo. A ten studený prst do mě vnikl, nejdřív to bolelo, než se ta bolest proměnila na známou touhu. Prst se zkroutil a tenký nehet se otřel o uzlíček nervových zakončení uvnitř. Zajiskřila rozkoš. Koule se mi stáhly a péro mi vystřelilo vzhůru. Ne, ne takhle. Takhle ne.

Znovu jsem zakňučel.

„Cam-rene. Cam-rene.”

Vyndal ten prst a já se v řetězech zhroutil. Prostě mě kurva zabij. Prosím, prostě mě zabij. Tohle ne.

Zavrčel a pak mi svýma studenýma rukama roztáhl líčka.

„Cam-rene,” zasyčel znovu a já jsem cítil, jak velká hlava Beztvářeho péra šťouchla do mýho konečníku. Dál pokračoval.

Před očima mi vzplanula bílá bolest.

Zaječel jsem.




Oči se mi rozlétly dokořán. Cítil jsem, jak se Cameron Rushton – Cam – třese. Taky jsem se třásl, myslím. Byla mi zima. Byla mi taková zima, jako kdyby se mě ta věc zrovna skutečně dotkla.

"Máš teplé ruce,” řekl mi tu první noc. „Je to pěkné, víš, po tom...”

Neříkej mi to kurva, pomyslel jsem si. Prosím ne.

Jeho sny to udělaly za něj.

Bylo pozdě. Světla byly ztlumený. Muselo být po večerce, ale nemohl jsem se podívat hodinky, aniž bych se nepohnul. A v tom okamžiku jsem se nechtěl pohnout. Nebyl jsem si jistej, jestli bych to dokázal. Ježíši, měl jsem pocit, jako bych pořád cítil dech na zádech. Svrašťovala se mi kůže.

„Vážně se ti to stalo?” zeptal jsem se v temnotě.

Věděl jsem, že je vzhůru. Cítil jsem to.

Roztřeseně si povzdechl a jeho odpověď vyklouzla na konci toho povzdechu, pomalý výdech lítosti: „Jo.”

Záda měl kluzký potem.

Cítil jsem jeho strach. Ještě pořád byl ve mně, svíjel se mi v podrážděných střevech jako led. Tlačilo mi to na hruď. Chutnalo to jako žluč vzadu v krku.

„Ach, ježíši.” Chtělo se mi zvracet. Moje ruka, tam, kde spočívala na jeho boku, kde se jeho kůže střetávala s látkou v pase, se třásla.

Natáhl se vzad a propletl svoje prsty s mýma. „To je dobrý.”

„To teda kurva není, LT.” Hlas se mi zasekl v hrdle. Chtěl jsem se odtáhnout, přerušit náš kontakt, nechat ho se odplížit. Chtěl jsem, aby zmizel z mojí hlavy, ale na to teď bylo pozdě. Nemohl jsem to odcítit, nedokázal jsem to vymazat ze sítnice.

Stiskl mi ruku. „Je to jenom vzpomínka.”

Vydechl jsem a jeho vlasy se rozevlály. Jeho kůže vzadu na krku vypadala tak hebce. „Vyděsilo mě to.”

Povzdechl si. „Bylo to dávno.” Chvíli byl zticha. „Omlouvám se za věci, o kterých sním, Garrette.”

„S tím nemůžeš nic dělat,” řekl jsem. „Ježíši, já to vím. Jen je mi líto, že se ti stala taková blbost.”

Jeho hlas byl tichý. „Nebylo to vždycky takové. Jedna vzpomínka nedělá celý obrázek.”

Padl na nás zvláštní poklid, zklidnil můj zrychlený tep, zklidnil ten Camův. Myslím, že to byl poklid červánků. Zklidňující dotek po tom strašlivým, šeptaný něžnosti po hrdelním nářku. Tehdy jsem pocítil pravdu a vyděsila mě víc než ten sen: nebylo to tak, že by Cam Beztváře nenáviděl. Nebylo to tak, že by Kai-Rena nenáviděl. Po tom poprvý se mu to líbilo.

Po páteři se mu chvěl strach a hanba. Bál se, že mě znechutil.

„Kurva,” zašeptal jsem do tmy. „To jako fakt, LT?”

Odvrátil tvář do polštáře. „Jo.”

„Není to tak, že bych tě nenáviděl,” řekl jsem mu. „Možná tě nechápu, ale není to tak, že bych tě nesnášel.”

„Díky,” zamumlal, hlas ztěžklý spánkem. Začal znovu usínat a já usínal s ním. A lapený na tom místě těsně před usnutím se jeho vzpomínky vrátily od Beztváře zpět k Chrisovi. Byl to Camův erotický sen a já měl jet s ním. Tentokrát v tom nebyl žádnej strach; tohle byla jenom touha. Dotýkající se ztvrdlý těla. Stýkající se rty. Ruce všude.

Kdybych tomu spánku vzdoroval, možná bych tenhle jeho sen nemusel sdílet. Ze zkušenosti jsem věděl, že bych s ním sdílel fyzickou reakci, ale možná bych nemusel vidět ty doprovodný obrázky.

Nemůže si pomoct, o čem sní.

To jsem věděl; věděl jsem to. Jen už mě unavovalo být v jeho hlavě. Byl jsem unavenej pociťovat touhu, co nebyla moje. Unavovalo mě na tu touhu reagovat.

Péro mi ztvrdlo. Kurva. Byla ta oplzlá třepotající se myšlenka jeho nebo moje?

Jemně jsem se od něj odtáhl, měl jsem v úmyslu zamířit rovnou na záchod a vyhonit se.

„Ne,” zašeptal do tmy. „Prosím, Chrisi.”

„Já nejsem Chris,” zamumlal jsem. „Ale Garrett, LT.”

„Zůstaň.” Vzdychl. „Prosím, zůstaň, Brady.”

„Já, ehm...” řekl jsem a polkl. „Musím se o tohle postarat.”

Po těch věcech, co jsme sdíleli ve snech jsem měl být prost jakýchkoli rozpaků, ale Ježíši, cítil jsem, jak rudnu, jen když jsem pomyslel, jak tady ležíme, na to, jak jsem tvrdej a jak to byl dobrej pocit tisknout péro proti jeho zadku. Zrovna teď jsem to měl v hlavě. Všechny jeho vzpomínky, všechny jeho touhy. Ale nebyl jsem Chris. Byl jsem Brady Garrett, prostej zkurvenej rekrut, a on byl poručík. Takovým chlápkům jako on jsem salutoval. Nemuchloval jsem se s nima, kurva, a v žádným případě jsem k čertu nedělal nic jinýho.

„Jen zůstaň,” zašeptal. „Dovol mi být blízko. Nech mě tě poslouchat.”

Kdyby řekl dívat, tak bych se podělal. Ale byla tma a v posteli bylo teplo a příjemně a v koupelně by mě stejně slyšel, ne? Vždyť už byl uvnitř mojí hlavy. Ať udělám cokoli, bude to vědět.

A copak už jsme nebyli mrtví? Nezáleželo na tom; na ničem nezáleželo, když už jsme byli mrtví.

Převalil jsem se na záda a pevně jsem sevřel oči. Rozepnul jsem si poklopec, stáhl si trenky a chytil si ptáka.

Neměl jsem skvělou techniku. Dokud jsem nesdílel Camovy sny, tak jsem nevěděl, že něco takovýho existuje. Vždycky, když jsem se honil, tak jsem to udělal rychle, potichu, jen jsem se snažil, aby to bylo za mnou. Udělat se bylo jako potřebovat na záchod; nemělo kurva smysl s tím dělat nějaký cavyky. Tak co bylo na tom, že Cam ležel vedle mě a poslouchal, co mě nutilo chtít, aby to trvalo dýl?

Péro jsem měl tvrdý, nabíhalo mi k břichu a koule jsem měl napnutý. Kurva, tohle vůbec nebude trvat dlouho. Omotal jsem prsty kolem hlavy a rychle se hladil ke kořeni.

Cam se přesunul a já otevřel oči, jen abych ho našel, jak leží na boku a dívá se na mě. Jeho tvář byla ve tmě bledá.

„Kurva, LT!” zalapal jsem. „Nedívej se na mě!”

Snažil jsem se odkulit, ale chytil mě za rameno.

„Ne, Brady,” řekl. „Zůstaň.”

Možná to bylo proto, že jsem byl unavenej, možná proto, že byla tma, nebo to možná bylo kvůli tý náhlý intenzitě, co mu zněla v hlase, náznak tichýho rozkazu, co mě potají vzrušil, ale zůstal jsem. Byl to divnej pocit, cítit, jak se mě někdo další dotýká, když se honím, a moje srdce tlouklo rychleji. Roztáhl prsty na mojí hrudi a ta elektřina mě rozechvěla.

Díval se mi do očí. To bylo dobře. Asi bych vyletěl, kdyby se snažil dívat na moje péro. Ježíši, ne že by na tom záleželo. Věděl jsem, že cítí každej titěrnej záchvěv potěšení, jak jsem se zpracovával. Každý rostl na tom předchozím a svíral mi koule.

Přesunul ruku k mýmu hrdlu, pak k čelisti a něžně mi otočil hlavu k sobě. Cítil jsem na tváři jeho dech a jak jsem se dráždil rychleji, zachvěl jsem se. Nevěděl jsem, že by to mohlo být takovýhle. Nevěděl jsem, že by to mohl být tak intenzivní pocit. Bylo to víc než jakýkoli biochemický spojení, myslím. Byl to fakt, že mi ve tmě zíral do očí. Nikdy v životě jsem k nikomu nebyl takhle blízko.

„Brzo budu,” zalapal jsem a svaly se mi napjaly.

„Udělej to,” zašeptal a nahnul se kupředu, aby mě políbil.

Ach bože. Udělal jsem se, trhal jsem sebou a chvěl se, jak Cam přitiskl svoje rty na moje. Po břichu a hrudi se mi rozlilo horký sperma, odkapávalo mi z prstů. Padl jsem zpět na matraci, hlavu pořád nakloněnou ke Camovi a ztratil jsem se v tom polibku.

Bylo to něžný a jemný a rozklepalo mě to. Jeho rty se mírně otevřely a moje taky a pak se jazykem otřel o můj spodní ret. Vzdechl jsem. Byl to tak pěknej pocit.

„Tak dobrý, Brady,” zamumlal a odtáhl se. „To bylo tak pěkný.”

„Jo,” řekl jsem a zčervenal jsem, jak do mě udeřilo poznání. Zrovna jsem se udělal pro kluka. Ne s klukem, když jsme oba zápasili s časem a smáli se u toho, ale pro kluka. A ne jen pro tak nějakýho kluka, ale pro toho, co mi dokázal číst v mysli. Nemohl jsem předstírat, že to nic neznamenalo.

A dovolil jsem mu, aby mě políbil.

Cam se natáhl a přetáhl přes nás deku. Zavrtěl jsem se a zašklebil se do tmy, když tápal po mojí ruce. Musel jít po tý lepivý, co? Myslel jsem si, že si to uvědomí a pustí mě, ale neudělal to. Přitáhl si ji k tváři a přitiskl k ní rty. Cítil jsem, jak mě olízl, ochutnal moje sperma a měl jsem co dělat, abych se od něj neodtáhl.

„Ježíši, LT,” podařilo se mi roztřeseně.

V očích jsem mu viděl světlo hvězd odražený z okna. „Chutnáš dobře.” Usmál se.

Pak se uložil, zavřel oči a usnul.

Mizera.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>