DS - kapitola 5

Kapitola 5

„Vysvětli mi to,” zavrčel Doktor.

Držel jsem oči zavřený a snažil jsem se neposlouchat.

„Já vážně nevím, pane.” Rushton zněl nervózně. „Je to záložní systém. Nemělo se to takhle stát.”

„Proč Garrett?”

„Protože se mě dotkl holou kůží na kůži.”

K čertu s ním. Pořád jsem se ho dotýkal, pořád jsem se na něj tlačil a přál jsem si, abych ještě spal. Ne abych tu ležel a předstíral, když Rushton zatraceně dobře věděl, že nespím, a Doktor musel mít svoje pochyby.


Kdybych ho na lehátku nedržel za ruku, tak by teď byl možná mrtvej. Možná jsem si přál, aby byl. Beztvářím by to nezabránilo přijít, ale mě by to zabránilo o tom vědět.

Zasraný Beztváře. Když si udělali čas, aby Rushtona naučili vlastní řeč, tak byste si mysleli, že ho nechají napsat na nádrž ceduli v angličtině: NEROZŘEZÁVEJTE. Nebo ZAČNĚTE UVOLŇOVAT CYKLUS ZMÁČKNUTÍM ZDE. My jsme do tý věci místo toho řízli, jako děcko, co rozerve obal na narozeninovým dárku, zničili jsme nádrž a při tom procesu skoro zničili Rushtona.

„Ubližuje mu to?” zeptal se Doktor.

„Já nevím.” Rushtonův hlas byl tichý. „Nemyslím si, že ano.”

Když důstojníci odešli, tak jsem usnul doopravdy. Měl jsem divný sny, kdy jsem viděl blikající světla a slyšel zvláštní syčení, jako kdyby odněkud unikala pára. Několikrát jsem se snažil silou probudit, ale většinou jsem ten boj prohrál. Čím víc jsem já spal, tím víc byl on vzhůru. Vybavuju si, že jsem se bál, že čím silnější bude, tím budu já slabší – vysaje ze mě tenhle proces všechen život? – ale na konci dne se zdálo, že se to vyrovnalo. Teď už jsem se cítil jen trochu víc unaveněji než obvykle, možná s menší kocovinou, ale Rushton zněl o hodně silněji.

Kvůli myšlenkám o kocovině jsem se chtěl napít. Přemýšlel jsem, jak Hooper pokračuje s tou novou palírnou, co seskládal v údržbový přihrádce nedaleko Tubusu 7. Nikdo z nás neměl pít, ale sakra, na Defenderu 3 nebylo nic moc co na práci. Taky jsme neměli sázet, ale sázeli jsme. Hooper mi pořád dlužil cigarety za tu heroickou výzvu na esa.

Nesázeli jsme jenom u karet; sázeli jsme na všechno. Sázeli jsme, v jakým pořadí přiletí Sráče. Sázeli jsme na to, kdo se na stěnu vyšplhá nejrychleji. Sázeli jsme, jestli ten nováček bude nebo nebude brečet svojí první noc. Sázeli jsme, jestli ho někdo složí ve sprchách nebo ne a jestli to řekne nebo ne.

Já jsem měl štěstí. Tohle se mi stalo jenom jednou a můj instinkt mi řekl, abych zavřel zobák. Nedostane se vám moc respektu, když jdete s brekotem za svým kariérním důstojníkem a řeknete mu, co se vám stalo. Ale ten jeden den, kdy tomu chlápkovi odkotvíte jištění, když je na lezecký stěně, a on spadne, no, ví, co udělal, že si to zasloužil. A taky ví, že o tom má mlčet. Pořád si pamatuju na ten výraz na Wadeově tváři, když mě viděl nahoře na stěně, u kotvy jeho lana. Nechal jsem ho vyšplhat se až úplně nahoru, takže když ztratil úpony a lana ho nezajistily, tak to dolů na žíněnky bylo patnáct metrů pádu.

„Malej hajzle!” křičel na mě Wade, když ho nesli na ošetřovnu. Několik jeho kámošů ze mě za to vytřískalo duši, ale stejně to za to stálo. Já jsem nebyl ten, co bude permanentně kulhat.

Přemýšlel jsem o tom a Rushton propletl svoje prsty s mýma.

„Jsi v pořádku,” slyšel jsem ve svý hlavě.

Otevřel jsem oči dokořán.

K čertu. Rushton to slyšel? Tahle kravina šla oběma směry? Byla to ozvěna toho, co si myslel, než jsem předtím usnul, nebo byl Rushton zrovna teď v mojí hlavě, chorej šmírák, dozvídající se o všem, co mi ten kretén Wade tenkrát ve sprše provedl? Protože já už jsem nebyl ufňukaný děcko a nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem. To bylo před třema roky a od tý doby jsem zmužněl. Vzal jsem si svoji odplatu.

Odsunul jsem se od něj, co nejdál jsem mohl, dokud jsem nenarazil na hrazení lehátka. To lehátko bylo dost úzký na to, že jsme se pořád dotýkali.

„Dojdu vám pro večeři,” řekl Doktor, tvář měl za maskou svýho hazmatovýho obleku přízračnou.

„Sakra jo, Doktore! Lékařský příděly!” snažil jsem se říct se svým obvyklým nadšením, ale vyznělo to ploše.

Stejně jako Doktorův smích.

Jídlo na Defenderu 3 nebylo tak dobrý, ale na ošetřovně bylo mírně lepší. Zelenina nebyla konzervovaná, ale dušená a maso se nerozpadávalo jako mokrá žínka, když jste do něho píchli vidličkou. Jídlo bylo jedním z důvodům, proč jsem se tak moc zdržoval kolem ošetřovny. Někdy se mi poštěstilo dojíst, co pacienti nesnědli.

Rushton se na mě úkosem podíval. To jsem se zrovna práskl za vyžírku popelnic? Takhle jsme doma říkali ibisům, co se prohrabovali odpadky: vyžírky popelnic. Někdy, když na to pomyslím, tak se usměju. Dneska ne. Dneska mi domov nebyl útěchou. Dneska to byla zkurvená černá díra, co mě táhla dovnitř.

Doktor se vrátil o pár minut později s našimi táci s jídlem. Přisunul si židli a sledoval nás, jak jíme. „Krev máš čistou, Brady,” řekl mi. „Pokud se do rána nic nezmění, tak jsi volnej. No, tak volnej, jak jen to v týhle situaci jde.”

V těle se mi rozlila úleva. Nám. Ježíši, skoro to bylo dost na to, aby mě to odradilo od večeře. „Doktore, nevím, co se tady děje. Je to divná kravina.”

Tak trochu jsem se bál, že si bude myslet, že jsem blázen. Slyšel jsem v hlavě Rushtonův hlas, pro pána boha. Co jinýho by si myslel?

Doktor mi na rameno položil svoji ruku v rukavici. „Řekni mi to.”

Podíval jsem se na Rushtona. Zase byl unavenej. Viděl jsem to v kruzích, co měl pod očima, ale víc než to jsem to cítil.

Nimral jsem se ve fazolích. Byly tak nějak slizký. „Doktore, cítím, co on cítí. Slyším v hlavě jeho hlas.” Snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale nedokázal jsem si pomoct.

Doktorovi se za jeho plastickou maskou rozšířily oči.

Nevyšiluj, Doktore, prosím. Pokud vyletíš, vyletím i já, a kde pak kurva skončíme?
Rushton se přetočil a když se hřbetem ruky otřel mě o zápěstí, tak jsem cítil výboj elektřiny. „Je to dočasné,” řekl. „Je to sdílené spojení. Můj systém využívá jeho. Nevýhoda je, že to vytváří takovouhle odezvu elektrických impulzů a biochemie.”

Nadzvedl jsem obočí. Tohle byla nevýhoda? S elektrickými impulzy a biochemií jsem se dokázal vyrovnat. To tu blbou telepatii jsem nepotřeboval.

Rushton po mě blýskl pohledem. Koutky úst mu rychle zacukaly suchým úsměvem.

Zamračil jsem se na něj. Tohle. Sakra. Nepomáhá.

„Potřebuješ Garretta, abys žil,” řekl Doktor. „Je to tak?”

Rushton kývl. „Ano, pane.”

„A tohle je jenom dočasný?” zeptal se Doktor. Přimhouřil oči.

„Myslím, že ano, pane.”

„Dobře,” řekl Doktor. Zmáčkl mi rameno, jako kdybych byl pacient. „Protože tenhle kluk bude můj nejlepší medik, ne, Garrette?”

„Ano, Doktore,” řekl jsem.

Ne, Doktore. Beztváře nás všechny zabijou.

„Dobře,” řekl Doktor znovu. „Teď zavřete huby a snězte večeři a zítra ráno uvidím, jestli vás propustím. Nechci od tebe slyšet už ani ň. Jasný, Garrette?”

„Ano, Doktore.”

„Hodnej kluk,” řekl Doktor. Kdybych měl vlasy, tak by mi je rozcuchal. Takhle mi akorát několikrát přejel svojí orukavicovanou rukou po mým sestřihu. Doktorovy děti byly všechny odrostlý, ale to mu nezabránilo snažit se ke mně chovat jako k dítěti. A mě to nezabránilo si v tom potají libovat.

Ale ne dneska.

Rushton se na mě podíval. „Všechno to nesním. Chceš zbytek?”

Možná že ten polovičatý úsměv byl myšlený jako útěcha.

Možná že to přece jenom nebyl jenom další kreténskej důstojník.

Škoda že to byl zkurvenej zrádce.

Úsměv mu zakolísal, pominul a pak to bylo, jako kdyby se nikdy vůbec neusmál.

Nedokázal jsem říct, jestli ta vina, co mi hryzala útroby, byla jeho nebo moje.




Aby nás přesunuli, čekali až na hlubokou noc. Noc byla libovolná. V kosmu byla pořád noc, ale každý hodiny měly dvacet čtyři hodin a pořád jsme měli sedmidenní týden. Takže technicky vzato bylo úterý tři hodiny ráno, když nás přesouvali, i když to nevypadalo jinak, než kterýkoli jiný okamžik na Defenderu 3.

Cameron Rushton měl na sobě půjčenou uniformu se jménem Coleman vyšitým na kapse. Nehodila se k němu. Možná to bylo jenom tím, jak se mu vlasy vlnily kolem límečku. Vypadal příliš jinak než všichni na Defenderu 3, s těma svýma dlouhýma vlasama a mírným opálením. Ne že by byla nějak moc velká šance, že na někoho narazíme.

Většina chlapů chrápala u sebe v kasárnách. Po večerce se světla automaticky ztlumila a nerozsvítila se až do šesti ráno, kdy se poblikávající tubusy snažily ošálit naše těla, abychom si mysleli, že je přirozený ráno, že jsme pořád denní živočichové a celá tahle doba v černotě z každého z nás pomalu nevysává život. Strávili jsme miliony let evolucí na planetě se sluncem a měsícem a střídajícím se ročním obdobím a naše biologie moc dobře nezvládala sterilní neživý stanice, co jsme postavili. „Díky žlutýmu slunci věci rostou do síly a do výšky,” zpívávala Lucy, ale hádám, že armáda tuhle písničku nikdy neslyšela. Jednou do měsíce nám rozkázali svlíknout se do spodního prádla, nasadit si brýle a procházet se pod světly v jedný z UV komor, ale nikdy to nebyl stejnej pocit, jako skutečný slunce na kůži.

Uprostřed svévolný noci byly klenutý chodby Defenderu 3 téměř prázdný. Lidi pořád pracovali, ale byli buď v Jádře nebo na Vnějším Okruhu, kde se muselo něco udělat. Vnitřní Okruh byl město duchů.

Doktor, Rushton, náš dvojčlenný ozbrojený doprovod a já jsme na cestě do mých kasáren prošli jen kolem několika chlápků. Musel jsem si sesbírat svoji výzbroj, takže Rushton musel být se mnou. Doktor se chtěl ujistit, že jsme v pořádku, a ozbrojenej doprovod byl nápad velitele Leonskiho.

„Mákni si, Garrette,” řekl Doktor, když jsme se dostali k mým kasárnám.

„Ano, majore.”

Vklouzl jsem dovnitř a přemýšlel jsem, jestli ucítím, pokud Rushtonovi přestane tlouct srdce. Jak daleko se naše divná biochemická guma natáhne, než praskne? Teď nebyl čas to testovat.

Můj kavalec byl tři podél a druhej dole. Dokázal jsem ho najít se zavřenýma očima. Taky jsem se prostě mohl jen držet O'Sheaova chrápání. Kasárna byla tmavá. Páchlo to tam po potu a špinavých ponožkách, stejně jako vždycky. Sklouzl jsem na svůj kavalec a co nejtišeji jsem odemkl svoji skříňku. Vytáhl jsem svůj vak a naházel do něj nějaký oblečení. Byla příliš velká tma na to, abych viděl, co dělám, ale ne že bych měl nějak moc věcí. Měl jsem jenom to, co mi přidělili v den příjezdu, a knížku, co mi dal táta. Už jsem ji četl tisíckrát, ale zabalil jsem si ji. Nechtěl jsem, aby mi ji nějakej mizera ukradl, když budu pryč.

Myslel jsem si, že všichni spí, ale když jsem se pohnul zpět ke dveřím, někdo mě rukou bouchl do nohy.

„Garrette?” Moore se ve tmě posadil. „Myslel jsem si, že tě to vysálo ze vzduchovýho zámku. Co se stalo na ošetřovně?”

„To je tajný.”

Moore byl momentálně příliš unavenej na to, aby reagoval, ale ráno ho to určitě dopálí. „Kam jdeš?”

„Tajný,” řekl jsem mu znovu a proklouzl.

„Kretén,” slyšel jsem ho mumlat.

Byl to dobrej pocit takhle Moora rozčílit. Byl to dobrej pocit, protože pod tím vším jsem byl kurva vyklepanej a potřeboval jsem rozptýlení. Nejenom že se na mě v dohledný době bude Rushton lepit jako vlhkej kapesník, ale ta dohledná doba byla celkem zatraceně krátká. Beztváře jdou. A já jsem nevěřil, že se chtěli dohodnout. Nikdo tomu nevěřil. Chtěli to, co chtěli vždycky: vyhladit nás.

Proto ženy nebyly na stanici dovoleny. Jaký je nejlepší způsob, jak vyhladit svýho nepřítele? Přerušíte rozmnožovací cyklus. Vaši nepřátelé se bez svých žen nemohou rozmnožovat. No, lidi nemůžou. Kdo kruci ví něco o tom ostatním tam ve velkým černým? Takže teď měla Země síť stanic křižujících po noční obloze, chránící naše nejcennější zdroje: naše ženy.

Bylo to hloupý, řekla moje holka Kaylee. No, byla to moje holka, když mi bylo šestnáct a než mě naverbovali. „Proč holky nemají mít právo pracovat na stanicích? Dejte mi zbraň a já se naučím, jak s ní zacházet!”Ale ona se narodila ve stejným zkurveným zapadákově jako já. Nevěděl jsem, jestli holky z příjemnějších míst byly tak divoký. Sakra, bojovat s Beztvářema se pro většinu holek z Kopy mohlo zdát jako lepší možnost. Lepší než továrny.

„Není to tak, že tě jenom zabijou,” řekl jsem jí a snažil jsem se přitom znít informovaněji, než jsem byl. „Je to tak, že se budou vážně snažit to udělat. Všichni to ví.”

A možný cíl se nestrká do obranný linie.

Co jsem slyšel naposledy, Kaylee si brala Marka Dimetta, jehož rodiče vlastnili smíšený zboží. Přemýšlel jsem, jestli mu kdy Kaylee řekne, že byla jedno z těch děcek, co ho předběhli tu noc, kdy jsme se k nim vloupali a on nás proháněl. Pořád si vybavuju, jak mě z toho běhání pálily plíce. Myslel jsem si, že mi srdce vyskočí z hrudi. A dostali jsme z toho jenom zavšivenou flašku vodky. To byl můj dárek na rozloučenou od Kaylee. To a taky to, že mě udělala rukou pod železničním mostem.

Protáhl jsem se z kasáren na chodbu a cítil jsem to. Bylo to, jako kdybych vkročil do mlhy. Přelila se přes mě vyčerpanost. Byl jsem unavenej, ale nebyl jsem to já. On byl unavenej, uvědomil jsem si; já cítil jenom ozvěnu. Cesta z ošetřovny ho vyčerpala a naše krátký odloučení si vybralo svou daň. Jeho srdce už nebylo synchronní s tím mým. Bylo zpomalený. A taky mělo ozvěnu, tu jsem cítil i bez dotyku.

Divný. A možná taky strašidelný, ale teď nebyl čas na tom lpět. Teď mě potřeboval.

Opíral se o zeď, oči sklopený k podlaze. Vlasy mu spadly do tváře, skrývaly mu rysy v tváři.

„Hej,” řekl jsem a natáhl jsem ruku.

Rushton ani nevzhlídl. Jenom zvedl ruku tam, kde věděl, že bude moje ruka, a dotkli jsme se. Roztáhl jsem prsty a on zapletl svoje do mých.

Mezi naším ozbrojeným doprovodem prošel mírnej znechucenej pohled. Nepotřeboval jsem telepatii, abych to přečetl: buzíci.

Kurva, kéž by.

„Kéž by?” zamumlal Rushton. Vzhlédl a zvedl obočí. Jeho rty se zkroutily do mdlýho škádlivýho úsměvu.

Zašklebil jsem se. „Myslel jsem jako míň divný.”

Mezi našima dlaněma zapraskala elektřina.

Jeho úsměv se rozšířil. „Jo.”

Doktor stáhl svoje hustý obočí k sobě a pozorně se na nás díval. „Dobrý?”

Přikývl jsem. „My jsme dobrý.”

Ježíši, jak jsme museli vypadat, když jsme šli těma chodbama ruku v ruce. Doktor mi nabídl, že mi vezme krosnu, ale já ho nenechal. To bych se už vážně cítil jako holka. V tuhle hodinu na chodbě nebylo moc chlapů, ale těch pár, co jsme minuli, na nás nedokázali přestat zírat. Bylo to proto, že byl Rushton slavnej, nebo proto, že jsme se drželi za ruce?

Nacpali jsme se do výtahu na konci chodby. Když se dveře otevřely, byli jsme na úrovni 3 Vnitřního Okruhu: důstojnická ubytovna. Bylo tu větší ticho. Chodby byly užší a já věděl, co to znamená, ještě před tím, než se dveře do našeho pokoje otevřely: prostor v chodbě padl na to, aby byly pokoje větší.

Pane bože. Tři roky jsem bydlel v nacpaných kasárnách se čtyřiceti a jedním dalším chlapem. A byla to jenom jedna hala z tý spousty na celý chodbě. Tohle byla široká, otevřená místnost s oknem. Byli jsme dost vysoko na Vnitřním Okruhu, aby byl z okna výhled na křivku Vnějšího Okruhu, přímo do černoty. Přepadl mě záchvat nevolnosti.

Rushton zesílil sevření. „Jsi v pořádku, Garrette.”

Okno nebyl jedinej luxus, co jsem dlouho neviděl. Byl tu ještě jeden: soukromá koupelna. No, ne přesně soukromá, ale nikdy jsem koupelnu nesdílel s méně než dvěma lidma – tátou a Lucy – takže tohle byl jak pětihvězdičkový hotel. A bylo to lepší než cokoli, co jsem viděl od tý doby, co jsem přišel na Defender 3, kde jsem se sprchoval s těma samýma čtyřiceti a jedním chlapem, s kterýma jsem spal. Tady nebudu muset všechno zavírat do skříňky. Nebudu se muset bát, že mi nějakej mizera ukradne břitvu, pokud ji nechám na umyvadle.

Pustil jsem svojí krosnu na podlahu.

Byla tu jenom jedna postel a tázavě jsem se na ni podíval. Ale ne z toho důvodu, kvůli kterýmu se náš ozbrojený doprovod tak moc snažil nechechtat. Opravdová postel. Dvojlůžko s řádnou matrací. Už žádný zasraný spáleniny od plátna, co je příliš nový, nebo čouhající nohy skrz plátno, co je příliš starý. Nebo hůř, vzbudit se kvůli divnýmu zvuku trhání a najednou na sobě mít O'Shea. „Co to kurva? Co to kurva?” lapal po dechu a já nemohl kurva nic říct, protože mi vyrazil dech. Všichni se tomu smáli týdny, ale oni neskončili s naraženýma žebrama.

Kreténi.

„Pokud bys mě potřeboval, budu na příjmu, Garrette,” řekl Doktor. „Pokud budeš potřebovat cokoli jinýho, řekni mariňákům, ať ti půjčí rádio.”

„Jo, Doktore,” řekl jsem a on odešel.

Dveře se zavřely a slyšel jsem mechanismus zámku.

Takže takhle strávím zbytek svýho života: zamčenej v pokoji s Cameronem Rushtonem. Sakra, aspoň budu mít opravdovou postel, ne? Aspoň nebudu muset běhat kolečka nebo šplhat na zeď. Mohlo by to být horší. Jen bych rád znovu viděl mýho tátu a Lucy. Ta potřeba ve mně narostla, skutečná, fyzická bolest, co se mi usadila v napjatý hrudi.

Rushton se zamračil. „Není to konec. Chce mír.”

„To je jedno,” řekl jsem. Nechtěl jsem mluvit o Beztvářích a o válečným regentovi Kai-Renovi nebo jak se to k sakru nazývá. Nepotřeboval jsem vědět jméno věci, co mě přijde zabít. Pustil jsem jeho ruku. „Musím na záchod.”

Po zádech mi přeběhl mráz, jak moje tělo četlo jeho strach, že ho opustím. Sevřel se mi žaludek a zalapal jsem po dechu. Bylo tohle sakra spravedlivý?

„Mrsknu sebou,” zamumlal jsem.

Když jsem vyšel z koupelny, ležel na posteli. Polkl jsem. Tohle bude trapný, pravděpodobně. Vzpomněl jsem si na ten škádlivý úsměv, co mi předvedl před kasárnama, a srdce mi tlouklo o něco rychleji. Byl jsem si celkem jistej, že byl gay. Jen jsem nevěděl, proč jsem nad tou představou víc nepanikařil.

„Máš preference?” zeptal se mě Rushton.

„Prosím?” Byla to slušnější verze Co kurva?

Odfrkl si, jako kdyby přesně věděl, na co myslím. Věděl to, že?

„Kterou stranu postele chceš, Garrette?”

„Ach,” řekl jsem a do tváří se mi nahnala krev. „To je jedno.”

Přesunul se. Z batohu jsem si vytáhl knihu a uvelebil se vedle něj. Naše prsty se propletly a po chvilce se náš tep zesynchronizoval. Ježíši, pokud ho třicetisekundová přestávka vyvedla z rovnováhy, tak to bude trapný, až budu muset na velkou.

„Každou chvíli sílím,” řekl mi. „Zítra mi bude líp, myslím.”

„Ale nevíš?” zeptal jsem se.

„Ne, nevím.” Chvíli byl zticha. Pak řekl: „Jsi teplý.”

„Cože?”

„Máš teplou ruku,” řekl tiše. „Ne studenou. Je to pěkný, víš, po tom...”

Neříkej mi to, kurva. Nechci to vědět. Sakra. Prosím, ne.

Jeho pohled ovadl. „Promiň.”

Srdce mi tlouklo jako splašený – stejně jako jeho – jak jsem se snažil spolknout ten strach. Zamračil jsem se do svý knížky a on zíral do kosmu.

Jak jsem četl, do mysli se mi vplížil nepatrný pocit úžasu, a s tou knížkou to nemělo co dělat. Četl jsem ji tisíckrát. Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to vychází z Rushtona.

„Tyhle hvězdy jsem dlouho neviděl,” řekl. „Je to, jako kdybych byl zpět na Osmičce.”

„Je Osmička stejně na hovno jako Trojka?” zamumlal jsem a odmítal se otočit a podívat se z okna.

Usmál se. „Jo, asi jo. Nelíbí se ti ten výhled?”

„Co se mě nelíbí,” řekl jsem, „je to vědomí, že mezi mnou a tím zasraným vákuem je jenom tenká tabule skla.”

A při pohledu do kosmu mi šel mráz po zádech, stejně jako teď.

Jeho úsměv se rozšířil. „Není to sklo, Garrette.”

„O tom to není,” zamumlal jsem. „Prostě se mi to nelíbí, jasný?”

„Jasný,” řekl. Pohled mu zase zabloudil k oknu. V jeho zelených očích jsem viděl odraz hvězd. „Byl jsem pilot. Miluju vesmír. Vždycky jsem ho miloval.”

„Po tom všem?” zeptal jsem se překvapeně.

Jeho úsměv povadl.

„Promiň,” řekl jsem. Vážně chytrý, Garrette.

Změnil téma. „Co čteš?”

Začervenal jsem se. „Pohádky.”

„Vážně?” Přisunul se blíž a natáhl se, aby mohl naklonit obálku a podívat se na ni.

Ta knížka byla stará a rozpadlá. Patřila mojí mámě. Když jsem byl malej, tak mi z ní četla. Pořád si pamatuju její hlas, ale tvář ne. Všechny příběhy v tý knížce jsem znal nazpaměť, ale rád jsem se díval na ty stránky s oslíma ušima a na ty křídový čmáranice od mojí mámy a pak ode mě, o generaci později. Oba dva jsme se na vnitřní obálce zkusili nešikovným dětským písmem podepsat: Tahle kniha patří: Jessice. Bradimu. A ve spodním rohu byla nová čmáranice od Lucy. Byla to jediná věc, kterou jsem měl z domu.

Ježíši. Nechtěl jsem zemřít na týhle zasraný stanici. Chtěl jsem jít domů. Musel jsem jít domů.

Rushton se opřel o loket a upřeně na mě zíral. Zelený oči se mu rozšířily. „Není to válka, Garrette, slibuju. Chce mír.”

„Jo,” řekl jsem. Přeskočilo mi srdce, když zvedl volnou ruku a dotkl se mě na tváři. „Na tom nesejde.”

„Copak nevíš, že to je pravda?” zeptal se.

Jeho prsty na mý tváři byly chladný nebo já jsem byl najednou vařící nebo tak nějak. Polkl jsem a snažil jsem se nemyslet na to, jak se mi ten dotyk líbil. Byla to jenom biochemie a elektřina. „Já vím, že ty si myslíš, že to je pravda. Ale jak mám vědět, jestli nejsi idiot?”

Mírně se usmál a naklonil se blíž.

Byl blízko, příliš blízko. V puse jsem měl sucho a srdce mi tlouklo rychleji. Nevím, co jsem si myslel, že se stane. Ne, vím to. Myslel jsem si, že mě políbí. Kurva, myslel jsem si, že se skloní a políbí mě. A myslel jsem si, že ho nechám.

Jeho dech mi ovanul ucho. „Budeš mi muset věřit, Garrette.”

Zase se vzdálil. Vydechl jsem si úlevou nebo možná zklamáním. Sakra, nevím čím.

„Jo, aťsi,” řekl jsem znova a nesnášel jsem, jak mi hlas zněl příliš vysoko a jak se třásl.

Praštil sebou zpět na matraci a zavřel oči. „Čti si pohádky. Já jdu spát.”

Jako kdybych se dokázal soustředit na svoje pohádky. Místo toho jsem knížku zavřel a strčil ji pod polštář. Pevně jsem zavřel oči a ležel tam a přál si, abych ho nemusel držet za ruku. A přál si, aby se mi to nelíbilo.

A pak jsem celou věčnost nedokázal usnout.

-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>