DS - kapitola 8

Kapitola 8

Nevím, jestli to bylo tím divným momentem, co jsme spolu uprostřed noci sdíleli, ale následujícího dne byl Cam silnější. Když ho velitel Leonski přišel vyslechnout, jen párkrát musel přitlačit svoji dlaň na mojí. Já jsem v tichosti stál s očima na svých botách a předstíral, že aktivně neposlouchám.

„Jsi pro tuto stanici a muže na ní hrozba?” vyštěkl velitel Leonski.

„Ne, pane.”

Dva ozbrojení mariňáci u dveří nám řekli, že velitel nenechává nic náhodě.


„Proč tě Beztváře unesli?”

„Nevím, pane,” řekl Cam, ale tep se nám zrychlil: chtíč, hanba a vzpomínka na doteky. „Mám za to, že válečný regent Kai-Ren chtěl tlumočníka. Mám za to, že to bylo jeho úmyslem už dlouho. Ale nevím, proč ze všech lidí na tom Sr— tom transportu vybrali zrovna mě.”

Velitel Leonski si přetřel čelo. „Mučili tě?”

Cam váhal.

Natáhl jsem ruku a naše dlaně se setkaly. Tentokrát to nebylo kvůli síle, aspoň ne kvůli fyzický síle.

Cam pevně sevřel moji ruku. „Mám za to, že nic, co mi udělali, nebylo myšleno jako mučení. Aby mezi námi Kai-Ren vytvořil chemické pouto, abych se mohl učit, byl jsem, ach—” Znejistěl.

Vzhlédl jsem včas na to, abych viděl, že velitel Leonski přimhouřil oči.

„Byl jsi co?” zeptal se.

Za tu otázku jsem ho nenáviděl, ale samozřejmě to musel vědět. Nemohlo se to neříct. Jen jsem přemýšlel, jak to Cam hodlá říct. Zároveň se skrz mě převalilo porozumění, jak Cam přemýšlel o tom, co se tehdy stalo. Nebylo to znásilnění, alespoň ne z hlediska Beztváří. Bylo to myšleno jako prostředek, jak navázat komunikaci. Bylo to o tom, jak vytvořit spojení.

Beztváře nemohli mluvit anglicky. Neměli patro a jazyk jako my. Nedokázali vytvořit hlásky, z kterých sestávala lidská řeč. Kai-Ren nemohl vysvětlit, co dělá. Ale Cam to pochopil, jakmile mezi nimi bylo spojení. Prominul Kai-Renovi to první bolestný znásilnění, protože potom to bylo dobrý. Tak zkurveně dobrý, když mohli komunikovat.

Silněji. Rychleji. Víc.

A tolik se toho naučil.

Na neznámý obloze jsem viděl obíhat dvě slunce. Viděl jsem město, podivný a strašný, s věžema tyčíma se k fialovýmu nebi. A spatřil jsem záblesk dlouhých bílých vlasů, bledý kůže a tenkých usmívajících se rtů, jak se Beztvář dotkl mý tváře: Kai-Ren. Můj ty bože. Tvář tý věci z mých nočních můr vypadala skoro lidsky. Skoro.

Mělce jsem se nadechl a Cam moji ruku pustil.

Velitel Leonski zíral na nás na oba a poprvý mě napadlo, že pokud Cama vyhodí z nejbližšího vzduchovýho zámku, tak půjdu s ním. Protože pokud nemohli věřit Camovi, tak nemohli věřit ani mě.

„Mluv, poručíku,” zavrčel Leonski.

Nebylo fér, že to Cama přinutí říct před těma mariňákama. Nebylo fér, že to Cama vůbec přinutí říct.

Cam si založil ruce na hrudi a trochu se nahrbil. „Kai-Ren si mě vzal silou.” Odkašlal si. „Jak jsem řekl, udělal to, aby mezi námi vytvořil spojení.”

Velitel Leonski se zamračil. „Bráníš tu věc, co tě znásilnila?”

Neříkej to slovo. To slovo chutnalo jako zkurvená žluč. Bylo to jako pěst do břicha.

„To je v pohodě, Brady.”

Až na to, jak to kurva bylo v pohodě? Jak to kurva bylo cokoli jako v pohodě?

„Nadechni se, rekrute.”

Aťsi. Nemohl na mě vytahovat hodnost, že ne? Po tom, co jsme spolu provedli?

Nadechl jsem se.

„Jsou to mimozemšťané,” řekl Cam velitelovi. „Nejsou jako my. Neměl v úmyslu mě zranit.”

Leonski vyklenul obočí. „Měl v úmyslu zabít všechny ostatní v tvým Sráčovi.”

„Ano, pane,” řekl Cam a odvrátil pohled.

„Nebyli třeba. Nepotřebovali jsme je.” Slabý sykavkový sykot mi řekl, že Cam vzpomíná na Kai-Renova slova, a že ho to pořád bolelo. „Co se děje, Cam-rene?”

Kai-Ren to vážně nechápal. To na tom bylo to nejděsivější. Beztváře ty chlapy zabili jako my plácáme mouchy. Bez okolků. Byly to chladnokrevný věci.

A my jsme měli věřit, že ten Beztvář chce mír? Kurva, já jsem tomu nemohl uvěřit, a to jsem byl uvnitř Camovy hlavy. Jen jsem chtěl jet domů a dívat se na rudou zem a nikdy znovu nemuset vzhlídnout k noční obloze. Nechtěl jsem se dívat na místo, odkud přicházejí moje noční můry.

Zavřel jsem oči. Prostě jsem chtěl jet domů.

„Co je válečný regent?” zeptal se velitel Leonski. Otočil se a zíral oknem do černoty, ruce měl spojený za svýma prkennýma zádama. Branski si vždycky dělal srandu, že chlapovi v důstojnickým výcviku jako první vrazili hůl do zadku. A jako druhý mu chirurgicky odstranili charakter.

„Není k tomu žádný přímý překlad,” řekl Cam. Jeho hlas byl obezřetný. Hledal sarkastický útok, co se plížil hned za tou otázkou. Stejně jako já. „Je jako generál, asi, ale nikdy jsem neviděl žádný řetězec velení jako máme my. Měl jsem dojem, že se na tu hodnost narodil. Já, ehm, takhle jsem si to přeložil, veliteli.”

Velitel Leonski se neotočil. „Kolik jich tam je?”

„To nevím,” řekl Cam. „Miliony. Možná miliardy.”

Hruď se mi stáhla a hrdlo mě bolelo náhlýma slzama. Všechny nás zabijou. Nikdy už neuvidím Zemi, nebo tátu a ségru. Nikdy už neucítím slunce na kůži. Nikdy už neuslyším vítr a neuvidím oceán. A Lucy nikdy nevyroste. Proč jsem kruci tvrdl na týhle stanici, když bych měl být s nima? Nemohl jsem jim pomoct, nemohl jsem je zachránit, ale aspoň bychom byli až do konce spolu.

„Chce mír,” řekl Cam a upřeně se na mě díval. „Slibuju!”

Velitel Leonski potřásl hlavou a otočil se. „Proč by kruci Beztvář chtěl mír? Ví, že se jim nemůžeme rovnat. Ne?”

Zabili ty chlápky v Sráčovi, jako by byli nic. Odrovnali Defender 4 a 5, jako by to bylo nic. Zaměřili se na naše ženy, aby prolomili zkurvenej rozmnožovací řetězec, jako bychom byli nic.

„Máte pravdu,” řekl Cam. „Kai-Rena to nezajímá, ale to je ono. Nejsme hrozbou. Nemáme nic, co by chtěl. Myslí si, že válka s námi je zbytečná. Stojí to příliš mnoho materiálu a vůbec nic z toho nevytěží. Chce s námi mír, protože nejsme hodni těch měsíců, co zabere tak daleko docestovat. Jediné, co pro Beztváře představujeme, je snadné vítězství pro nižší generály. Kai-Ren je hrdý. Radši by vyhrál skutečná vítězství.”

Žaludek mi udělal kotrmelec. Na tomhle Cam zakládal svou důvěru? Že jsme pro Beztváře byli níž než zkurvenej hmyz? Jak to jako mělo někoho utěšit?

„A poslal tě celou cestu v nádrži až sem, abys nám to řekl?” zeptal se velitel Leonski. Zakroutil hlavou. „Jsi zkurvenej lhář, Rushtone.”

K čertu, všichni jsme si to mysleli.

Cam se nedal zastrašit. Jak by mohl, po těch věcech, co viděl? Ale byl až příliš klidnej na to, že ho obviňovali ze zrady. Takhle jenom vypadal vinně.

„Poslal mě, abych řekl, že přijde,” řekl Cam. „Zbytek je moje přesvědčení, pane.”

Velitel Leonski se upjatě usmál. „Určitě mi odpustíš, poručíku, když nechci riskovat životy šesti stovek chlapů na téhle stanici kvůli tvému přesvědčení.”

„Ano, pane,” řekl Cam a já jsem cítil, jak se v něm vzdouvá odhodlání, „ale ve skutečnosti nemáte na výběr.”

Klesla mi brada. To nebylo kurva chytrý, LT! To chtěl, aby ho vyhodili z nejbližšího vzduchovýho zámku? Protože k čertu s ním. Já to nechtěl.

Cam se napřímil. „Kai-Ren přichází, pane. Jeho loď je teď hned za hranicí senzorů. Už je tam nějakou dobu. To on to naplánoval a ne vy, pane. A pokud ho nepřivítáte, tak tuhle stanici zničí a s ní všechny ostatní v síti. A pak otráví zemskou atmosféru.”

Dva mariňáci u dveří sáhli pro svoje příruční zbraně.

Pane bože. Vždycky jsem se bál, že na Defenderu 3 umřu, ale ne takhle.

Velitel Leonski se vlastně zasmál. „Tak ale to je zajímavá hrozba od něčeho, co pomýšlí na mír.”

„Bude mít mír,” řekl Cam a mariňáky ignoroval. „Buď dohodou nebo vyhlazením. Tak nebo tak chce tento zbytečný konflikt ukončit.”

„Kdy?” zeptal se velitel Leonski.

„To nevím, pane,” řekl Cam. „Brzy.”

Velitel Leonski se podíval na mariňáky a pak zpět na Cama, jako kdyby uvažoval, že jim dá hned teď rozkaz. Žádnej protivnej tribunál, co by zkalil vody.

Cam nebyl vyděšenej. Na tom nesešlo. Já jsem byl dost vyděšenej za nás za oba.

Leonski pokrčil rameny. „Pod měsíc sem nikoho z velitelství nedostanu. A nemůžu podepsat smlouvu jménem lidstva, Rushtone.”

„Pane, přináší s sebou dohodu,” řekl Cam. Zčervenal. „Napsal jsem ji s Kai-Renem. Musíte ji jenom podepsat a půjdou pryč. Už znovu nepřijdou. Ctí svoje dohody. Dohody jsou neporušitelné.”

„Poručík Rushton,” řekl velitel Leonski, „kulturní poradce Beztváří.”

„Nebyla to moje volba,” procedil Cam mezi zuby.

Leonski pozvedl obočí. „Hmmm.”

Cam se zamračil a zopakoval. „Tahle dohoda zastaví útoky nižších generálů,” řekl. „A zabrání to Kai-Renovi použít drastičtější prostředky, jak tenhle konflikt ukončit.”

Velitel Leonski na Cama upřel pohled. „Pokud mi lžeš,” řekl pomalu, „tak zařídím, abys za to zaplatil, než všichni zemřeme. Rozumíš?”

„Ano, pane,” řekl Cam.

„A zařídím, aby velitelství řeklo lidem dole doma, co přesně se stalo,” řekl velitel Leonski, „takže všichni budou vědět, že nejsi žádný válečný hrdina a každej člověk na planetě bude vědět, kdo je zaprodal Beztvářím. Miliony lidí proklejou tvý jméno v okamžiku vlastní zkázy.”

Cam přikývl a stiskl rty, až mu zbělely.

V útrobách se mi nepříjemně usadila ostrá bodavá bolest hanby a lítosti, ale co Cam čekal? Že ho na Defenderu 3 přivítají s otevřenou náručí? K čertu, byl nejhorší posel vůbec a měl štěstí, že jsme se nezřekli toho starýho přísloví a na místě ho nezastřelili.

Velitel Leonski se na něj díval, jak o tom pořád uvažoval a pak se zprudka otočil na patě a nechal nás o samotě. Mariňáci odešli s ním a dveře za sebou zamkli.

Cam padl na postel a schoval si hlavu do dlaní.

Jeho utrpení bylo hodně cítit jako stesk po domově. Po čtyřech dlouhých letech s Beztvářema konečně našel cestu zpět k lidstvu, ale nebyl doma. A zrovna si uvědomil, že už nikdy nebude skutečně doma. Čím víc lidem říkal, tím víc se na něj ostatní budou dívat, jako že je stejně špatnej jako Beztvář.

Nebo možná horší. Beztváře byli, co byli, ale Cam měl být na naší straně. To není ten typ věcí, co by lidi odpouštěli.




Něco se dělo. I když jsem nesnášel okno, v tý místnosti nebylo co dělat kromě zírání z okna do vesmíru. A za poslední tři dny byl proud příletů a odletů z Defenderu 3 stabilní – mnohem víc než bylo obvyklý, když jsme byli takhle blízko vnější straně naší elipsy.

Cam ležel na posteli na břichu a četl moji knížku.

Já seděl vedle něho a počítal Sráče.

„To je dneska třetí,” řekl jsem. „To je rekord.”

Pomyslel jsem na chlapy na Vnějším Okruhu. Nebude se jim líbit ta práce navíc, když měli mít prostoje, jak jsme se vzdalovali od Země a od ostatních stanic. Přál jsem si, abych tam byl s nima. Přemýšlel jsem, co se povídalo. Museli vědět, že se něco děje, a museli si to spojit s překvapujícím zjevením Camerona Rushtona. Chtěl jsem vědět, co velitel Leonski přiváží. Posily? To se mi zdálo celkem hloupý, když vezmu v potaz, že Beztváře mohli stanici sestřelit z vesmíru nehledě na to, kolik chlapů se mačkalo na palubě. Zbraně, možná. Možná že naši vědci vyvinuli něco, co dokáže prorazit díru do lodě Beztváří.

Pokud se jim to povedlo, tak si teda zkurveně dávali na čas.

„Chce mír. Řekl jsem ti to,” řekl Cam a otočil stránku.

Převrátil jsem oči. „Omluv mě, pokud Kai-Rena neberu za slovo.”

„Bral bys,” řekl Cam, „kdyby ses s ním kdy setkal.”

Sevřel se mi žaludek a snažil jsem se nevybavit si ten záblesk z Camovy paměti: dlouhý bílý vlasy, bledá kůže a úzký ústa vyklenutý do krutýho úsměvu. „Co,” odfrkl jsem si, „jakmile ho poznáš, tak je opravdu slušnej a čestnej?”

„Beztváře nemůžeš soudit podle našich měřítek,” řekl Cam. Jeho zelený oči se střetly s mýma. „Je čestný dle jejich vlastního smyslu. Ale taky si vážně myslí, že jsem níž než řasy na jezeře.”

Odvrátil jsem se od něj a vzpomněl si na chladný, něžný dotyk Kai-Renových prstů na mým – Camově – rozechvělým těle. „Nevypadalo to tak.”

Camovi trochu zacukaly rty. „Dobrá, myslí si, že ty jsi níž než řasy na jezeře. Mě pozvedl na status hodného malého štěněte.”

Polkl jsem. „Takhle bys neměl mluvit. To není vtipný.”

Pozvedl obočí. „Je to celkem vtipný.”

V útrobách se mi usadil neklid. Je to jako instinkt, když víte, že je něco špatně, ale ještě jste nepřišli na to co. Jako když jste poslední ve sprchách a najednou slyšíte vrznout dveře – mlhavej záchvěv starosti, co se rychle promění na nechutný očekávání, když se otočíte.

„Co?” Jeho úsměv povadl.

„Teď musíš sklapnout, LT.” Přimhouřil jsem oči a hnal se za tím nepříjemným pocitem. To uvědomění mi chvilku zabralo. Pomalu splývalo a pak to bylo jasný jako den a já se cítil jako blbec, že jsem si toho nevšiml dřív. „Protože zatímco jsi četl tu knížku, tak ses mě nedotýkal a jsi mimo. Slyším tvoji ozvěnu a je to rychlý. Zase ti klesl krevní tlak a máš zrychlenou srdeční činnost.”

Rozšířily se mu oči.

Položil jsem se vedle něj na břicho a strčil ruku pod jeho tričko. Zavřel jsem oči a zápolil jsem s tím typickým návalem závrati, co vždycky doprovázel opětovný navázání spojení, jak jsem si to pojmenoval. Přece jen jsem byl jeho baterka.

„Měl jsi mi říct, že se to děje,” řekl jsem.

Posledních několik dnů jsme experimentovali. K čertu, vždyť jsme neměli co jinýho na práci. Cam to bez mýho dotyku zvládal dýl a dýl, někdy skoro celou hodinu. Každým dnem byl silnější. Mělo by mě to víc těšit, ale netěšilo.

„Neuvědomil jsem si to,” řekl Cam. „Myslel jsem si, že jsem prostě unavenej, asi. Nic jsem si z toho nedělal.”

Zakroutil jsem hlavou. „Musíš mi všechno říkat, i když si myslíš, že to není důležitý. Pacienti neví ani ň, říká Doktor.”

Třel jsem mu rukou po zádech, prsty jsem nacházel hrbolky jeho páteře. Rád jsem se ho dotýkal a věděl jsem, že on má rád, když se ho dotýkám. Od tý doby, co jsem se před ním před třema dny vyhonil, jsme nic jinýho neudělali, ale kurva, oba jsme to chtěli. Místo toho jsme se drželi za ruce, v noci jsme se muchlovali a ve sprše jsme na sebe trapně zírali.

Cam si položil bradu na svoje zkřížený ruce. „Mohl bys být doktor,” řekl. „Jsi chytřejší, než dáváš najevo.”

Odfrkl jsem si. „To neznamená, že jsem na to dost chytrej. A byl bych vyjebanej, jestli ze mě armáda vytříská dalších pět let.”

„A bylo by to tak špatný?” zeptal se, s koutky úst mu trhal škádlivý úsměv.

Obočí mi vyletělo nahoru a zčervenal jsem. Nemyslel těch pět let. „To se jenom tak říká.”

„Mohl bys být důstojník,” řekl a jeho úsměv pomalu ovadal. „Dostával bys lepší plat.”

„Nemám zájem. Ještě si musím odkroutit sedm let za předpokladu, že nás Beztváře nesestřelí z oblohy, a pak jdu domů.” Jak jsem mu třel záda, zíral jsem z okna.

„Byl by z tebe skvělej doktor, Garrette.”

„Netlač na to,” zamumlal jsem.

Takže to ještě z mých snů nebo z mých myšlenek nezjistil. Nezjistil, protože se před tím moje mysl štítila. Bylo to víc než stesk po domově. Bylo to víc, než jen že se mi stýskalo po rodině. Bylo to i víc než jenom nenávist k armádě.

A teď jsem na to myslel.

Můj táta neměl sedm let. Byl nemocnej. Způsobila mu to celoživotní práce v továrnách, vdechování výparů. V továrnách onemocnělo spoustu lidí. Vždycky to šlo stejně. Od prvního dne, co vykašlali krev, měli zhruba pět let, a můj táta už byl nemocnej nějakou dobu. Pravděpodobně neměl ani dvanáct měsíců.

Více méně to pro Lucy nějak zařídil. Jeho kamarádka Denisa souhlasila, že si ji vezme k sobě. Až na to dojde, tak každej podělanej dolar, co vydělám, půjde do kapsy Denise, a věděl jsem, že to nebude stačit. Chtělo to víc než jen podělanej plat, aby byl člověk v Kopě v bezpečí. Měl bych tam být. A kdyby z Defenderu 3 existovala nějaká cesta, tak bych se po ní vydal v okamžiku, kdy jsem dostal tátův dopis.

Cam krčil čelo starostí. Dotkl se mě na paži. „Byl za doktorem?”

Jako kdyby to bylo tak jednoduchý! Zamračil jsem se. „Žádní zasraní doktoři v Kopě, měšťáku.”

Zčervenal. „Promiň.”

„Na tom nesejde,” řekl jsem. Pod mým dotykem se napjal, a to mě naštvalo ze všeho nejvíc. Jako by si myslel, že jsem nějakej divokej čurák, co nedokáže ani přijmout omluvu. „Sekl jsem se školou, když mi bylo dvanáct, LT. Kdo si kurva myslíš, že seš, že říkáš, že jsem chytrej? Kdo si myslíš, že seš, že se mě ptáš, jestli byl můj táta za doktorem, jako že jsme na to třeba zapomněli? Ty o mým životě vůbec nic nevíš.”

Snažil jsem se odtáhnout a on mě chytil za zápěstí a stáhl zpět dolů.

„Pusť mě, ty kreténe!” Zapřel jsem se mu loktem o hruď, ale podařilo se mu ho uvolnit. A starostlivě zkroutil boky, než jsem měl vůbec šanci vrazit mu koleno do koulí. Vypadá to, že si svůj základní výcvik pamatuje po čertech líp než já, ale samozřejmě Cameron Rushton byl dokonalej úspěšnej voják, ne? To říkaly všechny ty reklamy. Copak by asi říkaly, kdyby věděli, že se mu líbilo mrdat s Beztvářem.

Přitlačil mě k posteli a obkročmo se mi posadil na boky. Oči měl jako v ohni. „Tak to je? Teď mi to hodíš do tváře?”

„Nemůžeš si pomoct, o čem sníš,” zamumlal jsem a zápolil pod jeho vahou. „Já si nemůžu pomoct, na co myslím!”

Držel mi ruce u matrace, prsty se mi bolestně zarýval do kůže. „Je mi líto, že jsi uvíznutej v mojí hlavě, Garrette, a je mi líto, že jsem nevyrostl v nějaký špinavý, chudý, zkurvený díře, o který nikdo nikdy neslyšel.”

Vzpíral jsem se. Chtěl jsem toho namyšlenýho kreténa praštit.

Zesílil sevření na mých zápěstích. „A taky mi je líto, že jsem nikdy neměl takovou kurevskou macechu, co mě ráda mlátila a říkala, že jsem hloupej. Je mi líto, že jsem nikdy nehladověl. Je mi líto, že jsi musel seknout se školou, aby ses mohl starat o ségru, a je mi líto, že je tvůj táta nemocnej.”

Vyhodil jsem bokama nahoru a snažil se ho ze sebe shodit, ale bylo to k ničemu.

„Je mi líto, že tě odvedli,” řekl, „a je mi líto, že tě ve sprše ojeli. Je mi líto, že nemůžeš domů.”

Jak jsem poslouchal ubohou zasranou litanii mýho života, boj ze mě vyprchal. Stiskl jsem víčka k sobě. Nechtěl jsem, aby mě viděl brečet. Copak už mě dost neponížil? „Prostě ze mě slez, prosím.”

„Ne,” řekl.

Otevřel jsem oči.

Naklonil se, až měl tvář úplně u mě. „A je mi líto, žes nikdy nedostal zasranej oddech.”

V tom okamžiku jsem ho nesnášel a nezáleželo na tom. Naklonil jsem hlavu, abych mu vyšel vstříc k polibku. Nejdřív jsem ucítil jeho horkej dech a pak se jeho rty střetly s mýma. Nebylo to něžný jako předtím. Tentokrát to byl hladovej polibek s otevřenými ústy, co se střetl s mým hněvem a vyrovnal se mu. Jazykem se mi vtlačil do úst a já ho nechal. Přitiskl jsem svůj jazyk proti jeho, zvedl jsem hlavu z matrace a ochutnal ho.

Byl to dobrej pocit. Byl to dobrej pocit nechat se takhle držet, jeho ruce svírající moje zápěstí, jeho tíha přišpendlující mě k posteli. Moje péro pod ním ztvrdlo a on zasténal. Ten zvuk vibroval v našich ústech. Lapal jsem po dechu, sdílel vzduch s ním.

„Brady,” zamumlal, odtrhl ústa od mých, aby rty a jemným tlakem zubů prozkoumal moje hrdlo. „Nesmíš mě nenávidět.”

Zasténal jsem a prohnul se v zádech. Mělo ho napadnout, že to je celkem očividný, že tohle už není nenávist.

Ústy obkreslil linii mý čelisti. Tiskl se proti mojí erekci a já znovu zasténal.

„Musím se udělat, LT,” vypravil jsem. „Pokud v tom budeš pokračovat, tak se udělám!”

„Nadechni se,” zamumlal. „Zpomal to.”

Na okamžik jsem semknul víčka k sobě, vážně jsem se snažil ze všech sil myslet na něco jinýho než na svoje péro. A jeho. Podíval jsem se mu do očí a zápolil, abych ovládl vlastní dech.

Bože, byl nádhernej. Nikdy jsem se nedíval na jinýho chlapa a nepomyslel si to, ale nikdy mi nikdo něco takovýho nedělal. Měl nádherný oči a nádherný rty a jeho kůže, jen náznakově opálená, byla taky nádherná. Co v někom takovým jako já viděl? Hádám, že to je jenom biochemie. Jenom následek stáze v nádrži.

Mírně se na mě zamračil a já jsem tu myšlenku zahnal, než ji mohl najít.

„Pokračuj,” řekl jsem. „Dělej, ať už chceš dělat cokoli.”

Cokoli. Nechal bych ho udělat cokoli, pokud to bude stejně dobrej pocit jako teď.

Jeho hlas byl tichý. „Teď ti pustím zápěstí, ale chci, abys je nechal tam, kde jsou. Uděláš to pro mě?”

„Jo,” vzdychl jsem. Kroužil jsem boky ve snaze najít trochu toho tření. „Kvůli čemu?”

Posadil se vzad a odmotal svoje prsty z mých zápěstí. Ty svoje zelený oči měl doširoka rozevřený. „Abych mohl udělat tohle a ty mě nemůžeš zastavit.”

Škubl mi trikem a rukama vklouzl pod něj. Jeho dlaně se mi pomalu sunuly přes břicho a pak vzhůru k hrudi, vyhrnovaly tenkou látku. Zachvěl jsem se, když prsty našel moji levou bradavku. Ten malej bod už byl ztvrdlej, ale jak do něj štípl, tak ztvrdl ještě víc, a to nebylo to jediný. Trhl jsem boky, jak mi záblesk senzace jako elektrický proud projel z bradavky do koulí. Skoro jsem se udělal.

„Kurva,” zalapal jsem, klenul jsem se pod ním. „LT!”

„Chci, abys se mnou šel do sprchy,” řekl a jazykem si olízl dolní ret. „Chci, aby ses pro mě udělal a tentokrát se nechci jenom dívat.”

„Dobře,” zašeptal jsem a on se znovu sehnul, aby mě políbil.

Pane bože, Brady, s čím jsi to zrovna souhlasil? Urči nějaký hranice, než bude příliš pozdě.

Koho jsem se snažil oklamat? Už bylo pozdě.
----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>