DS - kapitola 4

Kapitola 4

Trčel jsem v izolaci následujících dvacet čtyři hodin, takže se mi nikdy nepoštěstilo vidět tu membránu vaku nataženou na konstrukci v zajištěný místnosti v inženýrství. Schlo to jako, no, skutečná kůže, řekl mi Doktor. Možná že to byla skutečná kůže. Nikdy to nebudeme vědět jistě. Evidentně to uschlo a rozpadlo se to a korvetní kapitán Chanter z toho byl pěkně naštvanej. Pořád měl ke studování krunýř, ale to nestačilo, aby vymyslel, jak to celý fungovalo.

Já jsem se v izolaci taky nudil, ale nenechal jsem to na sobě znát. Věděl jsem, že se darovanýmu koni na zuby nekouká. Četl jsem lékařský žurnály, co mi Doktor půjčil, a seděl vedle lůžka Camerona Rushtona a sledoval, jak spí. Nemysleli byste si, že člověk, co byl ve stázi, potřebuje tolik spát, ale co já sakra vím? Spal hodně.


Stejně mi nevadilo dohlížet jeden den na spícího chlapa. Je to lepší než přednášky a lepší než trénink. A možná že jsem spal na židli, ale alespoň jsem na kavalci nad sebou neměl O'Shea, co chrápe jak cirkulárka.

Doktor mi každý čtyři hodiny bral krev. Pozorně ji sledoval kvůli změnám, ale já se celou dobu cítil v pořádku. Měl jsem vlastní pokoj, nemusel jsem chodit na přednášky a příštího dne jsem se poprvý po třech letech sprchoval sám. Karanténa byla jako zatracený prázdniny.

Cameronovi Rushtonovi bylo dvacet dva, když ho Beztváře před čtyřma rokama vzali. Pořád vypadal na dvacet dva. Hádám, že čtyři roky se na klukovi nemusí vždycky ukázat, ale když byl zajatec Beztváří, tak tak nějak čekáte, že se to na něm podepíše. Nejdřív jsem uvažoval, že možná byl celou dobu ve stázi, ale to byla hloupost, protože mu narostly vlasy. Byly vlnitý a většinou světle hnědý s několika zlatými pramínky jako vyšisovaný od slunce. Ani nebyl tak bledý jako všichni na Defenderu 3. Po celým těle měl jednolitý mírný opálení.

Uvažoval jsem, jestli za poslední čtyři roky viděl nějaký slunce.

To zářící písmo, co všechny vylekalo, bylo pryč. Chvíli jsem o tom uvažoval a dopadlo to tak, že jsem došel ke stejnýmu závěru jako korvetní kapitán Chanter: to písmo na jeho kůži nikdy nebylo. Promítalo se tam z membrány vaku. Možná že to byl vážně ekvivalent Beztváří Pokud se ztratí, prosím vraťte...

To mělo být vtipný, když jsem to vymyslel, ale nebylo. Co když ho Beztváře vážně hledali? Sakra, Beztváře na Defender 3 nikdy nezaútočili, ale existoval důvod, proč číslování stanic skočilo z trojky na šestku. O Čtyřku a Pětku jsme přišli před roky. Dohromady třináct set chlapů a neměli šanci. Jasně, od tý doby jsme zdokonalili technologii našich zbraní, ale to i Beztváře, pravděpodobně.

Takže jsem se díval na Camerona Rushtona, jak spí, a přemýšlel, proč ho vůbec Beztváře nechali naživu a jestli ho chtějí zpátky. Možná že jeho návrat nebyl vůbec zázrak. Možná že byl posel.

A on jenom spal. Někdy otevřel svoje zelený oči a hned se mu rozšířily strachem, jako kdyby nevěděl, kde je. Pak jeho pohled našel moji tvář a pípající srdce se vrátilo zpět do rytmu a on zase usnul. A když se tohle stalo, tak jsem mu nahlas četl z lékařských žurnálů, někdy jsem přeskakoval složitý slova, který jsem nedokázal vyslovit, aby Cameron Rushton slyšel hlas člověka z 14beta.

Nikdy mi to ve škole moc nešlo. Linda, moje macecha, tvrdila, že to je kvůli tomu, že jsem tupej jak tágo, ale nebyla moc v postavení mě soudit, víte. A můj táta byl pravděpodobně z nás všech ten nejhloupější, protože měl ten šílenej zasranej nápad, že kluk potřebuje mámu, a tenhle ještě šílenější zasranej nápad, že se Linda na to hodí.

Utekla od něj o dva roky později a nechala nám po sobě jen hromadu dluhů a mimino. Nebyl jsem tak hloupej, aby se mi po ní stýskalo. Ale stýskalo se mi po tátovi a Lucy. Stýskalo se mi po nich víc než po slunci.

Narodil jsem se a vyrostl na 14beta, ve městě Kopa, který bývalo jenom další utečenecký tábor na hlavní cestě, dokud lidi neomrzelo chodit a zapustili v tamější hlíně kořeny. To bylo skoro před šedesáti lety, když Beztváře poprvé napadli Zemi. Miliony lidí zemřelo a další miliony přišly o domov. Přes noc se po celý planetě objevily takový utečenecký tábory jako Kopa. Lidi jim pořád říkali tábory, i když byly trvalý. Žádný ze zbývajících měst nechtělo být obsazený utečenci.

Cameron Rushton byl dostatečně slavnej, takže jsem věděl, že nepocházel z žádnýho takovýho místa jako Kopa. Pocházel z jihovýchodu 14beta, kde byly široký živicový silnice a univerzity a města a pláže a tisíce obchodů, kde se daly utrácet peníze, o kterých se zdálo, že je tam dole všichni mají nazbyt. Viděl jsem fotky.

Neměl jsem s tímhle chlápkem vůbec nic společnýho, vážně ne. Já jsem byl z mizernýho chudýho průmyslovýho města, co páchlo kouřem, kde hlína byla rudá od bauxitu. On byl z města. Pravděpodobně nikdy nemusel vstávat v pět ráno, aby mohl tátovi před prací udělat snídani. Pravděpodobně nikdy nemusel žebrat o peníze. Pravděpodobně nikdy neposlouchal sirény ambulance rozléhající se městem a nepřemýšlel, jestli to znamená, že se táta ze svý směny nevrátí domů.

Ale není to tak, že bych mu záviděl. Kurva ne. Ať se Cameronovi Rushtonovi stalo venku v kosmu cokoli, tak si to mohl nechat od cesty.

Zrovna jsem si četl o chirurgickým odstranění neživý tkáně z rány, když se vzbudil. Posledních několik hodin byl neklidnej a já jsem ze čtení chraptěl. Zrovna jsem se dostal k pasáži, kde se žurnál zmiňoval o tom, jak se k odstranění mrtvý tkáně dají použít červy.

„Miliony let evoluce a jsme zpět u zasraných červů,” řekl jsem. „To je zatracený nakopnutí!”

Cameron Rushton se protáhl a povzdechl si. Otevřel oči. „Chrisi?”

Pustil jsem žurnál a vyskočil ze židle tak rychle, že mi zapraskalo v páteři. Nahnul jsem se nad lehátko. Cameron Rushton byl vzhůru, řádně vzhůru, a díval se na mě, jako kdyby mě viděl poprvý. A vypadal tak zatraceně zklamaně z toho, co viděl, že kdyby se mi hlas nezasekl v krku, tak bych ze sebe vykoktal omluvu.

„Hej,” podařilo se mi nakonec. „Já jsem Garrett, pamatuješ si?”

Evidentně ne. Nakrčil čelo a jeho zelený oči potemněly. Olízl si jazykem svoje vyschlý rty. „Kde to jsem?”

„Defender 3,” řekl jsem mu.

Kdyby to byl chlápek, co umírá nebo se zmítá v bolesti, tak bych ho zase vzal za ruku. Ale byl to jen chlápek, co tam ležel a snažil se zjistit, kde přesně ve velkým černým je, a já ho neznal. Znal jsem jeho tvář a znal jsem jeho historii, ale neznal jsem ho. A on zatraceně jistě neznal mě, na známým přízvuku nesejde.

„Něco je špatně.” Po tváři mu přeběhl stín. Stiskl rty k sobě, až mu zbělely.

„Teď seš v pořádku,” řekl jsem. Poprvý mě napadlo, že vlastně nemám ponětí, jak mu mám říkat. Poručíku? Bylo zvláštní si vzpomenout, že to je pořád důstojník a že měl pořád vyšší hodnost než já.

Zamrkal na mě a povzdechl si. „Dobře.”

„Dobře.” Sehnul jsem se, abych sebral žurnál.

Rushton zase zavřel oči. „Beztváře přicházejí.”

Přeběhl mi mráz po zádech.

No, to bylo taky zatracený nakopnutí.




Do karantény se nacpala banda důstojníků v jasně oranžových hazmatových oblecích. Držel jsem se zpátky, očekával jsem, že mě každou chvilku vyhodí ven. No, tedy vyhodí mě aspoň do jiný karanténní místnosti. Stěží by mě pustili mezi obecnou populaci, když byla pořád šance, že jsem chodící nákaza. Ale nikdo si mě ani nevšiml, když Cameron Rushton začal mluvit.

Mluvil tichým hlasem bez modulace, jako kdyby se tu řeč už předem naučil. Nedokázal se veliteli Leonskimu ani podívat do očí.

„Válečný regent Kai-Ren má zprávu pro velitele této stanice. Přichází sem.”

Beztváře. Mluvil o Beztváři, jako kdyby měl jméno – jméno a titul. A zasranou misi. Cítil jsem, jak mi z tváří vyprchává barva, jak mi došlo, co to znamená: Beztváře přicházejí. Všichni jsme mrtví.

Důvod, proč nejsem důstojnickej materiál byl okamžitě jasnej. Když to Cameron Rushton řekl, tak velitel Leonski nehnul ani brvou. Jenom si založil ruce na hrudi a shlížel na něj.

„A jak tenhle válečný regent ví, kde nás najít?” zeptal se.

Myslel jsem si, že to promluvil korvetní kapitán Chanter, ale bylo těžký je v těch oranžových oblecích rozlišit: „Měli jsme tu nádrž zničit.”

„Na to je teď příliš pozdě!” jeden z nich odsekl.

„Nesleduje nádrž,” řekl Cameron Rushton. „Ví, kde jsem. Poslal mě.”

To je na minutu umlčelo.

Cameron Rushton trhal svýma dlouhýma, štíhlýma prstama vlákna z deky. Srdeční tep se mu zvýšil a monitor pípal rychleji. „Válečný regent Kai-Ren mě poslal jako svého posla.”

Hlas velitele Leonskiho byl vyrovnaný. „A jak to, že můžeš mluvit za Beztváře, poručíku Rushtone?”

Cameron Rushton zrudl a monitor šel na vteřinu do extrému. „Znám jejich řeč,” řekl nakonec. Hlas se mu zatřásl. „Naučil mě ji.”

Bylo mi ho líto. Všichni v místnosti se na něj dívali, jako kdyby byl zrádce. Sakra, možná že byl. Co jsem kruci věděl?

Velitel Leonski nic neřekl. Možná nebylo co říct. Svoji ruku v rukavici zaťal do pěsti, uvolnil ji, zase ji zaťal, jako kdyby nevěděl, co s ní má dělat.

V žaludku se mi jako voda usadil strach. Vybavil jsem si ty siluety v černým brnění, vysoký a hrozivý. A přemýšlel jsem, jaký to muselo být pro Camerona Rushtona. Ty strašlivý věci ve vašich nočních můrách, jaký tváře asi mají? Zuby a drápy, pomyslel jsem si s jistotou. Zuby a drápy a bolest a hrůza.

Pak se důstojníci sesypali na Camerona Rushtona a velitel Leonski je nezastavil. Ze všech stran na něj chrlili otázky – rychlý, ostrý, štiplavý – a on neměl kam jít. Dokonce jsem ani nedokázal říct, který oranžový hazmatový oblek tu otázku chrlí. Byli zády ke mně a vypadali všichni stejně, a jejich hlasy nepřirozený hněvem, možná strachem, zněly všechny stejně.

„Co jsi Beztvářím řekl? O naší obraně?”

„Ne,” řekl přes rychlý pípání monitoru. „Já jsem ne—”

„Co o našich stanicích?”

„Co o našich zbraních?”

„Co o Zemi?”

Důstojníkův hlas se na tom slově zadrhl a na vteřinu jsem si myslel, že se mu zlomí. Mě by se hlas zlomil, kdybych musel promluvit.

„Neptal se.” Rushtonova tvář byla bledá a hlas se mu třásl.

„Co ti udělali?”

„Jak tě přetáhli?”

„Nic. Nepřetáhli mě.” Jeho pohled klouzal z jednoho maskovanýho obličeje na druhý, ale všichni byli příliš blízko.

„Mučili tě?”

Ústa se mu otevřela a zavřela, ale nedali mu čas odpovědět.

Pak se do toho vložil velitel Leonski. „Kolik jsi jim toho řekl?”

„Prosím, prosím...” Rushton lapal po dechu. Hruď se mu zdvíhala a klesala příliš rychle.

Leonski zvedl svou zaťatou pěst a zopakoval otázku. „Kolik jsi jim toho řekl?”

„Pane,” řekl Rushton. „Prosím...”

Na monitoru zazněl alarm.

„Garrette!” Vším tím hlukem prořízl Doktorův hlas. „Pojď sem!”

Oranžový obleky se rozestoupily a já jsem se dostal k lehátku.

Nezdálo se, že by byl Doktor příliš znepokojený. Dovezl k lehátku kyslíkovou bombu a nasadil Rushtonovi přes ústa a nos masku. Jak se nadechl, zamlžila se. Natáhl jsem se, abych ji upravil.

Myslel jsem si, že jsem si ten výboj elektriky vysnil, když jsem se prsty otřel o jeho tvář, ale Rushton ucukl, jako kdyby to taky cítil, a oči se mu rozšířily.

„Nádrž,” podařilo se mu schváceným hlasem. Pevně semknul víčka k sobě. „Nevypnuli jste ji, že ne? Vyřízli jste mě ven!”

„Vyřízli jsme tě,” potvrdil Doktor.

Rushton si sklouzl spodní ret. „Jo,” řekl. Jeho hlas kolísal. „Mělo mě to napadnout.”

A pak vypadl.

Jednu sekundu mluvil a pak byl pryč a Doktor křičel o defibrilátor.

To já jsem měl běžet pro defibrilátor, protože žádnej důstojník nevěděl, kde je, ale já jsem nevyběhl. Natáhl jsem se a přiložil svou dlaň na Rushtonovu holou hruď, stejně jako jsem to udělal, když jsme ho vyřízli z nádrže Beztváří. Nevím, jak jsem věděl, že to mám udělat, ale udělal jsem to. Za tím hučením v uších, za vlastním tlukotem srdce jsem přesně věděl, co dělat: Dotkni se ho, Brady. Dotkni se ho. Jsi baterka, pamatuješ?

Cítil jsem hladkou kůži Rushtonových prsních svalů a prohlubeň mezi nimi. Byl teplý. Na dlani mě zašimralo, jak mezi námi proběhl mdlý elektrický výboj.

„Garrette?” oslovil mě Doktor, husté obočí za maskou měl stažený k sobě.

Tehdy jsem to ucítil: Rushtonův tep. Nejdřív byl slabý, ale stabilizoval se, zesílil. A pak se mu hruď rozepjala, jak se zhluboka nadechl, a otevřel oči.

Chytil mě za zápěstí, obemknul kolem něj svoje dlouhý prsty. „Nechoď pryč. Potřebuju tě.”

Motala se mi hlava. Zatraceně, já jsem byl baterka! Věděl jsem to a on to věděl, ale nikdo jiný.

„Co se to sakra děje?” zavrčel velitel Leonski.

Monitor srdeční činnosti vypípával svůj rytmus: trochu rychlý, trochu poděšený, ale silný. A nečetl jeho, uvědomil jsem si. To jsem byl já. To byl můj zasranej tep.

„Vyřízli jste mě,” řekl Cameron Rushton, do tváří se mu pomalu vracela barva. Hlas měl vetchý a dýchal namáhavě, ale pokračoval. „Nenechali jste to projít cyklem. Je to záložní systém pro případ, že nádrž selže. Elektrické impulzy jiného člověka se dají použít ke stabilizování těch mých.” Podíval se na mě a zčervenal. „Myslím, že to je jenom dočasné.”

„Jak dočasný?” zeptal se Doktor.

Dobrá otázka.

„To nevím,” řekl Rushton. Nakrčil čelo v zamračení. „Kai-Ren to bude vědět.”

Zpět k němu. Zpátky k tý zasraný Beztváří noční můře. Hned v tu chvíli bych z něj strhl ruku a nechal Rushtona umřít, kdyby mě nedržel za zápěstí.

„A kdy přijde?” zeptal se velitel Leonski kamenným hlasem.

„Brzy,” řekl Rushton. „Přijde brzy.”

Lepší a lepší.

Moje srdce tlouklo trochu rychleji, stejně jako Rushtonovo. Dobrá, to bylo strašidelný.

Korvetní kapitán Chanter řekl: „Jsme skoro na vnější straně.”

Všechny stanice měly svoje oběžný dráhy jako planety. Většinu času jsme se spolu proplétaly sluneční soustavou jako spojený nitě, jako přebírání vody. Někdy jsme byli dost blízko na to, abychom viděli jiný stanice. Někdy jsme dokonce viděli Zemi. Ale za týden budeme v našem nezranitelnějším: na vnější křivce naší elipsy, sami.

Ruka se mi třásla proti Rushtonově hrudi a on pevněji sevřel svoje prsty kolem mýho zápěstí.

„Kai-Ren nepřichází, aby nás zabil,” řekl. „Věřím tomu, veliteli.”

Leonski zakroutil hlavou. „Během vteřiny by nás mohli zprovodit z celýho zkurvenýho vesmíru!”

Snažil jsem se to kurva neslyšet. Byla to pravda. Všichni věděli, že to je pravda, ale důstojníci neměli říkat takový kraviny. Důstojníci měli kázat lidem všechny ty zatracený prázdný tlachy o povinnosti a válečný snaze a jak tu jsme kvůli lidem, co jsou doma. Neměli být tak vyděšení jako zbytek nás ostatních.

„Neudělá to,” řekl Rushton s tichou jistotou.

Znovu jsem od něj chtěl odtrhnout ruku. Kdo kruci byl, aby nám říkal, že slovo Beztváře má nějakou cenu? Ježíši, důstojníci měli pravdu. Vážně a opravdově nás zradil. Nemohli jsme věřit Beztvářím a nemohli jsme věřit ani tomuhle kreténovi.

„Chce si promluvit,” řekl Rushton. „Mohlo by to znamenat mír, veliteli.”

Taky by to mohlo znamenat naprostý vyhlazení Defenderu 3, všech ostatních stanic v síti a Země. Ale nebylo to tak, že bychom mohli Beztvářím zabránit v příchodu, ne? Není to tak, že bychom měli na vybranou.

„A ty jsi jeho posel,” řekl velitel Leonski. Stočil rty. „Na kterou stranu tě to dává, Rushtone?”

Srdce mu tlouklo rychleji, nebo mě. Nám.

„Já nevím,” řekl Rushton. Sklopil pohled a copak to přece neříkalo všechno?

Do prdele. Do prdele s tebou, Camerone Rushtone. Zasranej zrádče.

Cítil jsem, jak se přese mě převalil jeho stesk po domově a byl to skoro stejnej pocit jako ten můj. Tohle nebylo jen o tom, že jeho tělo četlo moje. Tohle nebylo jenom o srdečním tepu. Taky jsem cítil, co cítil on. Jeho stesk po domově, jeho strach, jeho smutek a pod tím vším se skrýval a když jsem to chtěl vypíchnout, tak se odtřepotával, hnusnej pocit hanby.

Na okamžik jsem se kymácel na nohách, nevolnost. Sakra. Odkud se vzalo tohle? Snažil jsem se otevřít pusu, abych Doktorovi řekl, že jsem možná vážně nemocnej, ale nepodařilo se mi ani to.

Doktor mi dal ruku na rameno a navedl mě k lehátku. „Mazej nahoru, Garrette.”

Byl jsem příliš unavenej a příliš se mi motala hlava na to, abych se s ním dohadoval. Vyškrábal jsem se na lehátko. Rushton propletl svoje prsty s mými a já jsem to zase pocítil: hanba a bodnutí něčeho novýho. Můj mozek to nepoznal, ale moje koule jo. Ježíšikriste. To byl chtíč.

Monitor pípal rychleji.

Leželi jsme tam vedle sebe, bok po boku, a oddělovala nás jenom moje uniforma a jeho deky. Drželi jsme se za ruce a já si řekl, že to je jenom jako ve sprše. Byl to nějakej divnej koktejl hormonů a chemikálií zevlující mu v krvi. Byla to čistě fyzická reakce. Nic to neznamenalo.

Ale proč jsem to cítil já?

Zavřel jsem oči a snažil jsem si nepředstavovat si, jak zatraceně ponižující by bylo, kdybych ztvrdl v místnosti plný důstojníků.

„Jsi v pořádku,” zašeptal Rushton, ale nebyl to šepot. Slyšel jsem to uvnitř hlavy.

Oči se mi rozlétly dokořán a zkroutil jsem krk, abych se na něj podíval.

„Jsi v pořádku.”

Ani se na mě nedíval. Mluvil s velitelem Leonskim. A já byl tak unavenej, že jsem přes ten jeho tichý, vyrovnaný hlas nedokázal rozlišit jeho slova. Už jsem ani nedokázal zaostřit.

„Jsi v pořádku, Garrette. Jen si potřebuju trochu vypůjčit tvoji sílu.”

Pane bože, pomyslel jsem si, jak jsem usínal, on je zasranej upír.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>