DS - kapitola 3

Kapitola 3

Šel jsem co nejdál z centra dění, co jsem mohl, zatímco Doktor pracoval. Zavolal si k asistenci další dva doktory: kapitána Loha a nadporučíka Wagnera. Jednou jsem tyhle chlapy viděl dělat mikrochirurgii, aby přišili odťatej prst. Byli dobří. Byli to ti nejlepší chirurgové na Defenderu 3.

To pořád nevysvětlovalo, co jsem tam kruci dělal já.

Odsunul jsem se do rohu místnosti a snažil jsem se neplést se důstojníkům pod nohy.

Korvetní kapitán Chanter, který si konečně sundal ruce z hrudi a nechal mě zjistit, kdo je, přejel pohledem po olejově černým povrchu stázový jednotky Beztváří, jako by to byla nějaká nádhera, jako kdyby se vyškrábal dovnitř ke Cameronovi Rushtonovi, kdyby měl jen trochu šanci. Chanter byl OIC inženýrství. Byl to malej chlap, ale vypadal bystře. Pravděpodobně to byl génius. Jak jinak byste udrželi zrezlej kbelík jako Defender 3 viset ve vesmíru?

Velitel Leonski přimhouřil oči. „Zasvěťte mě, pánové.”

„Mohl by to být biohazard,” navrhl Loh a zíral na jednotku.

„Mohla by to být biozbraň,” řekl jeden z důstojníků.

„Mohla by to být jakákoli zbraň,” zavrčel Chanter.

Snažil jsem se už dál nevzdalovat. Tohle byl důvod, proč jsme v karanténě? Otevřou tu jednotku a bude z toho městečko neštovic? Nebo možná že Beztváře nejsou tak staromódní a celá věc prostě exploduje.

„Není to bomba,” řekl velitel Leonski. Velitel Leonski byl masivní. Byl samej sval. Měl velký, hranatý ruce, který držel podél boků jak to dělají vojáci z povolání. Linie vlasů mu pod jeho krátkým sestřihem ustupovala. Měl dlouhou a vystouplou čelist a zahnutej nos, co vypadal, že ho měl v minulosti zlomenej. Nebyl to přesně pohledný muž, ale měl chytrý oči s vráskama u koutků od smíchu. Teď měl ale do smíchu daleko. „Co se týče biologické stránky, tak to nedokážeme říct. Laytone?”

Doktor jenom pokrčil rameny. „A nezjistíme to, dokud to neotevřeme.”

To vedlo k úplně jinýmu problému: nikdo z nich nevěděl jak.

Někteří chlapi na stanici byli celí žhaví se důstojníkům zavděčit a hrát si na nadšený malý vlezdoprdelky, ale já ne. Takže jsem se více méně odklidil, zatímco velká šarže mluvila v kroužku o kravinách, na který jsem neměl kvalifikaci mít názor. Plížil jsem se kolem zdi, až jsem byl zase blízko jednotky a chvíli na ni zíral. Nevypadala o nic méně děsivá, ale Cameron Rushton ano. Kurva, nebyla jeho chyba, že byl uvnitř.

Znovu jsem se dotkl vaku, protože mi nikdo neřekl, že bych nesměl, a Cameron Rushton znovu zvedl ruku, aby se střetl s tou mojí. Naše dlaně se dotkly. Tentokrát jsem udržoval kontakt a sledoval, jak se na jeho bledý kůži objevily stříbrný znaky.

Divný.

Trochu mi to připomínalo ty zkoušečky na baterie, co měly kontrolky, co se rozsvítily zeleně, když měla baterka nějakou šťávu. Takhle to bylo, myslel jsem si, když jsem se dotkl rukou tý jeho. Tentokrát to dokonce vypadalo míň strašidelný.

„Hej,” řekl jsem mu, i když byl ponořenej v mléčným roztoku a oči měl zavřený. „Vítej zpátky.”

Znaky na jeho těle stříbrně zářily. Přemýšlel jsem, co to znamenalo. Možná že ty zářící znaky aktivovaly elektrický signály procházející vakem mezi našima dlaněma. Možná to byly instrukce k tý stázový jednotce. Možná to bylo varování dalším Beztvářím, že to je biologická zbraň. Nebo to možná bylo jako psí známka: Pokud se ztratí, prosím, vraťte ho Beztvářím.
Ubohej bastard. Cameron Rushton vypadal poklidně, ale to vypadají i mrtví. Uvažoval jsem, jestli se mu myslí proháněly nějaký myšlenky. Nechala ho stázová jednotka snít? Ruku měl přitisknutou proti mojí, ale věděl vůbec, že jsem tady?

Zvedl jsem ruku a sledoval jsem, jak se ta jeho pomalu potopila. Znovu jsem se dotkl vaku: kroutící se znaky se na jeho těle znovu rozsvítily jako neon. Jeho ruka se přes vak dotkla tý mý. Roztáhl jsem prsty a on roztáhl ty svoje. Přesunul jsem ruku níž a on mě následoval. Membrána toho vaku se nám prosmýkla mezi dlaněma.

Jsi vůbec uvnitř?

Zachvěl jsem se. Ruka se mi proti vaku roztřásla a během několika nádechů jsem přerušil a znovu navázal kontakt snad stokrát. Jeho dlaň se třásla proti mý, prsty se mu škubaly a písmo problikávalo.

Tohle jsem mu dělal já, ať to bylo cokoli.

Držel jsem ruku na vaku, dokud se nepřestala třást. Stejně jako jeho.

Důstojníci za mnou se pořád snažili vymyslet, co dělat.

„Mohli bychom ho poslat na planetu,” řekl korvetní kapitán Chanter a vsadím se, že ho bolelo to jenom navrhnout. Jeho inženýrskej mozek musel umírat touhou dostat se tý nádrži na kobylku.

„To není možnost,” řekl velitel Leonski. „Pokud to otevřeme, tak to otevřeme tady. To mám z velitelství.”

Sledoval mě, jak tisknu ruku k vaku, ale nic neřekl. Možná že uvažoval o tom samým jako já: byl Cameron Rushton vážně uvnitř? Možná to byla jenom prázdná schránka.

Koutky Chanterových úst se vyklenuly do upjatýho úsměvu. „Nemůžeme válečného hrdinu pustit domů v takové krabici. Na kamerách by to nevypadalo pěkně.”

Nedokázal jsem říct, jestli se vysmívá Cameronovi Rushtonovi nebo vládě nebo médiím nebo všem. Neodvažoval jsem se na něj znovu podívat v případě, že by se posmíval i mě.

„Chtějí, aby z transportu odkráčel na Zemi po svých,” řekl velitel Leonski, „nebo vůbec. Takže to buď otevřeme, nebo to zničíme.”

Ježíšikriste. To bylo drsný a tohle nebyl přesně ten způsob, na kterej jsem byl zvyklej, když důstojníci mluvili o vládě. Copak zapomněli, že jsou v přítomnosti prostýho rekruta s ošoupanýma botama a špatnýma známkama? Ne, nemohli na to zapomenout, protože jsem Camerona Rushtona rozsvěcoval jako zasranej vánoční stromeček.

Objevilo se víc stříbrnýho písma, tentokrát na krku. Stázová jednotka vrčela, kde jsem se nad ní nahýbal. Bylo to jako zkoušečka baterií, pomyslel jsem si znova, a já jsem byl baterka. Skoro neochotně jsem ruku z toho vaku stáhl, jako kdybych ho nechával samotnýho, a sledoval jsem, jak se mu ruka potopila zpět k tělu.

Věděl, že jsem pryč? Pociťoval jsem tu ztrátu kontaktu jako náhlý svrbění. Dlaň mě brněla a já si ji otřel o uniformu.

„Nejsou na tom žádné spouště,” řekl Chanter, teď celej vážnej. „Aspoň ne takový, co bychom viděli. Podél spodku je šev, ale nezdá se, že by chtěl povolit. Nejlepší by to bylo vzít to kolem té části, kde se vak střetává s pouzdrem, ale vypadá to skoro...” Jeho hlas na chvíli zaváhal, než se vzpamatoval. „Skoro organicky.”

Shlédl jsem na to. Ty černý nablýskaný krovky nekončily, kde vak začínal. Tak nějak se to rozplynulo do toho neprůhledného vaku. Strašidelný.

„Takže?” zeptal se velitel Leonski. Dlaní si přejel svoje krátký šedivějící vlasy.

„Takže rozřízneme ten vak,” řekl Chanter.

Doktor zvedl obočí. „Rozřízneme to?”

„Proč ne?” zeptal se Chanter.

Doktor vypočítával důvody na prstech. „Protože nevíme, jak ho to ovlivní. Nevíme, jak ho to udržuje naživu. Nevíme, jestli když ho z toho vyrveme, jestli ho to nepošle přímo do šoku nebo jestli ho to prostě nezabije elektrikou. Nevíme kurva vůbec nic!”

„Proto to děláme tady,” řekl Chanter, „a ne na inženýrství.”

„Mohlo by ho to zabít,” řekl Doktor.

Chanter pokrčil svýma úzkýma ramenama.

„Stejně dobře se to můžeme dozvědět dřív než později,” řekl velitel Leonski a přesně takhle se o tom rozhodlo.

Bylo by to směšný, kdyby se nejednalo o něčí život.

Velitel Leonski a ostatní důstojníci odešli a Doktor za nimi zamknul dveře. My čtyři jsme čekali, až naskočí oddělený vzduchový okruh.

„Doktore,” řekl jsem a sledoval jsem, jak se kapitán Loh a nadporučík Wagner nasoukali do svých oranžových hazmatových obleků, „co tady kruci dělám?”

Doktor otevřel skřínku a vytáhl z ní oblek. „Jsi tady pro případ, že tohle přežije, Brady.”

„Cože?”

Doktor mi v úsměvu ukázal svoje nikotinem zažloutlý zuby. „Ty, Garrette, se celkem decentně chováš k pacientům a jsi z 14beta jako on.”

„To je velká oblast, Doktore,” řekl jsem a mračil se, když mi hodil hazmatovej oblek.

Na 14beta bylo šest milionů lidí a sakra jsme nebyli všichni rovni. Ale Doktor prostě chtěl, aby když Cameron Rushton přežije, slyšel známý přízvuk, a moje chování k pacientům nebylo úplně na hovno.

Navlíkl jsem si hazmatovej oblek přes uniformu a zkontroloval všechny zámky. Doktor je po mě taky zkontroloval.

Nebyl jsem si jistej, co jsem měl jako dělat při tom čekání, jestli Cameron Rushton přežije – abych byl upřímnej, nebyl jsem si jistej, proč jsem nemohl čekat venku jako všichni ostatní, ale na ošetřovně jsem radši vždycky byl nějak užitečnej.

Takže jsem se držel za třema doktorama a vyložil všechno na vozík.

„Máme tep?” zeptal se Doktor, hlas tlumený oblekem.

Nadporučík Wagner přitiskl svůj stetoskop na vak. „Kurva jestli to vím.”

Neslyšel jsem, co řekl kapitán Loh, ale natáhl se vzad pro skalpel a umístil čepel proti vaku. Na okamžik jsme všichni strnuli očekáváním. Pak Loh řízl do vaku a všechno šlo do háje.

Podlaha byla najednou zatopená tím roztokem a pod nohama to zatraceně klouzalo. Kapitán Loh, co nesl hlavní nápor vlny, skončil na prdeli proti zdi, skalpel držel nahoře jako Excalibur. Nadporučík Wagner zápasil, aby zůstal na nohách; napůl spadl do stázový jednotky. A Doktor řval: „Dejte mi defibrilátor! Dejte mi ten zasranej defib!”

Jak jsem se snažil pohnout, praštil jsem do vozíku a svrhl jsem tác s nástroji na zem. Bolelo to.

Nevím, jak to, že to Camerona Rushtona, tak vyzáblýho a bledýho, prostě nevyplavilo přes okraj krunýře a neskončil na zemi jako kapitán Loh, ale neskončil. Když jsem doklouzal s defibrilátorem a přitom ho vytáhl z obalu, viděl jsem, že ležel v mělký louži lesklý tekutiny, a nehýbal se.

Doktor mi z rukou vytrhl defibrilátor a připlácl Cameronovi Rushtonovi nálepky na hruď. V tom sajrajtu nechtěly držet.

Obalil jsem mu svoje prsty v rukavici kolem zápěstí a chvíli ho držel a soustředil se. „Žadnej tep.”

Přemýšlel jsem, jestli byl vůbec kdy naživu. Možná že to, jak se mu hýbala ruka, byl jenom trik Beztváří, jak nás přesvědčit, abychom tu jednotku otevřeli.

Díval jsem se na jeho bledou, úzkou tvář a ty jeho tmavý řasy, co mu spočívaly na tváři. Vypadal útleji než na tom záznamu ze Sráče, ale vlastně ne o moc starší. Bylo to těžký říct skrz ten divnej sliz, co se k němu lepil jako ektoplazma.

„Kurva,” řekl Doktor nakonec a pustil defibrilátor.

Tekutina odkapávala na podlahu. Shlédl jsem na zem a tehdy jsem si všiml roztřepený rány na stehně mýho hazmatovýho obleku. Taky tam byla krev. Když jsem se srazil s vozíkem, tak jsem musel nabrat skalpel.

Krve by se ve mně nedořezal. Slyšel jsem, jak mi hučí v uších.

„Doktore,” řekl jsem a něco v mým plochým tónu okamžitě upoutalo jeho pozornost.

Otočil hlavou, aby se na mě podíval, a následoval můj pohled. Oči se mu za maskou rozšířily. „Ach ježíši, Brady.”

Srdce mi hlasitě tlouklo a já se to snažil ignorovat. Pokud Beztváře proměnili tělo Camerona Rushtona na biologickou zbraň, tak bych byl první, kdo by to věděl, ale bylo pozdě s tím něco dělat. Pak jsem se podíval na to bledý tělo ležící ve zbytku stázový jednotky a vzpomněl jsem si, že jsem ta baterka.

Když už jsem v tom, tak to můžu dodělat.

Sundal jsem si rukavici. Cítil jsem chlad, když jsem se natáhl, abych se dotkl jeho hrudi. Jeho kůže byla hladká a pořád teplá z jednotky, ale neměl žádnej pulz. Zatlačil jsem mu dlaní mezi žebry, přesně kde mě Doktor učil masáž srdce. Dlaň mi sjela po tekutině, ale udržel jsem ji tam a roztáhl prsty po celým jeho srdci.

Nevím, co jsem čekal. Možná stříbrný písmo, kroutící se mu po žebrech k boku. Možná elektřinu, ale nic se nestalo. Myslím, že jsem byl naštvanej, naštvanej, že jsem si rozřízl oblek, naštvanej, že jsem krvácel, a naštvanej, že jsem svoji holou ruku strčil přímo do toho Beztvářího sajrajtu a nic se nestalo. A tehdy jsem to ani za boha nehodlal vzdát. Pořád byl teplej. Možná že přece jenom nebyl mrtvola, alespoň ne do tý doby, než ho kapitán Loh vyřízl z toho vaku. Pokud byl pořád teplej, tak byla pořád šance, že masáž srdce zabere.

Přiložil jsem i druhou ruku a tehdy jsem to ucítil: bušení jeho srdce. Dech se mi zadrhl ve vyprahlým hrdle. Chtěl jsem Doktorovi říct, že mám tep, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásku. O zlomek vteřiny později Cameron Rushton otevřel oči, rozšířený panikou a začal se dusit.

„Ven s ním! Ven s ním!” křičel Doktor.

Bylo to, jako kdyby nic nevážil. Mezi náma třema – Loh pořád ještě zápolil, aby vstal – jsme Camerona Rushtona vytáhli z jednotky. Bylo těžký ho udržet, ale dostali jsme ho na podlahu. Když jsme ho přitlačili na bok do bezpečné polohy, slabě se mezi námi zmítal, a pak mu Doktor držel hlavu, zatímco zvracel.

Musely to být litry tý nechutný mléčný tekutiny. Myslel jsem si, že než si Cameron Rushton vyčistí plíce, tak se utopí. Myslel jsem si, že to by prostě bylo to naše štěstí.

V tom slizu jsem uklouzl a skončil na zemi, zase jsem přitom narazil do vozíku. Viděl jsem, jak Cameron Rushton protočil oči dozadu a slyšel jsem jeho první dýchavičnej, přiškrcenej nádech. Mokře se mu dral z plic. Ten zvuk byl příšernej.

Byl vyděšenej. Myslím, že proto, že nemohl dýchat a asi proto, že se probral v místnosti s bandou chlápků v oranžových oblecích, co se nad ním tyčí. Otevřel ústa a pokusil se zařvat, a byl to stejně tichej řev, jakej jsem viděl na tom čtyři roky starým záznamu.

„Hej,” řekl jsem a můj hlas se ozýval v obleku. Sakra, oblek. Strhl jsem si helmu. „Je to v pohodě. Seš v pořádku.”

Zaměřil se na zvuk mýho hlasu a natočil ke mně hlavu. Jeho vystrašenej pohled se upnul na moji velmi lidskou tvář. Měl zelený oči a byly tak široký, že se zdálo, že zabírají většinu jeho bledýho obličeje.

Rozepnul jsem si oblek, střásl jsem ho ze sebe a stáhl jsem si zbývající rukavici. „Seš v pořádku,” řekl jsem, i když mi srdce bylo jako splašený.

Část mýho já si myslela, že je mrtvej. Část mýho já stále nemohla uvěřit, že není.

Doktor ho zlehka pustil a Cameron Rushton si přitáhl kolena. Mohl se hýbat. To bylo dobře. Dýchal. To bylo lepší. Jestli chápal, kde je nebo co říkám, to bylo sporný.

Tím sajrajtem jsem sklouzl blíž k němu. Lnulo se mi to ke kůži jako sliz a taky to smrdělo. Převracel se mi z toho žaludek. „Seš v pořádku,” zopakoval jsem.

Třásl se.

„Dones deku,” řekl Doktor Wagnerovi a Wagner se opatrně vyškrábal na nohy.

Cameron Rushton byl jako vyplašený zvíře. Pomalu jsem k němu natáhl ruku a on ucukl vzad.

„Je to dobrý,” zamumlal jsem a přál jsem si, aby Wagner za mnou tolik nerachotil.

Nechal mě dotknout se ho na rameni, i když sebou trhl. Jeho kůže byla stále teplá, ale mimo umělý teplo stázový jednotky rychle chladla. Měl ji taky lepkavou a kluzkou.

Wagner se došoural zpět a podal deku Doktorovi. Doktor ji obalil Cameronovi Rushtonovi kolem ramen a on se rozklepal, jako kdyby nedokázal unést její tíhu. Jeho zelený oči se zaplnily slzama a já jsem uvažoval, jak dlouho ho drželi v tý tekutině.

„Je to v pořádku,” řekl jsem znovu a posunul se blíž.

Ta deka pravděpodobně nestačila. Ne pokud mu byla zima a ne pokud přecházel do šoku. Dal jsem mu ruku kolem ramen – byl útlý, ale ne zchřadlý – a pomalu si ho přisunul k sobě. Na chvíli ztuhl, ale pak se postupně uvolnil. Pořád se třásl, ale nevzpíral se.

Seděl jsem tam na zaplavený podlaze izolovanýho pokoje, s rukama omotanýma kolem mazlavýho válečnýho hrdiny, co na sobě neměl nic než deku, a přemýšlel, jestli jsem mrtvej muž nebo ne.




Na ošetřovně byly čtyři izolovaný pokoje, každý se samostatnou zásobárnou vzduchu a vody. Taky na každým vchodu byl dvojitý vzduchový zámek, jako přetlaková komora, aby se udržovala izolace. Izolovaný místnosti se daly navzájem propojit spolu s koupelnou v případě, že by propukla větší vlna nemoci a bylo třeba přeměnit je na jedno oddělení. Štěstí pro mě, protože na dlouho nikam nepůjdu.

Doktor a já jsme nakonec Camerona Rushtona přiměli postavit se na roztřesený nohy a dovedli jsme ho do sprchy. Seděl jsem s ním na dlaždičkách, svoji uniformu skrz naskrz nasáklou, až dokud jsme oba nebyli čistí a bez toho sajrajtu. Řezná rána na stehně mě štípala.

Jedna věc na tom vystavení – nemusel jsem pomáhat s úklidem v první místnosti. Tuhle špinavou práci dělali kapitán Loh a nadporučík Wagner.

Cameron Rushton pod mírně teplou sprchou neřekl ani slovo, takže jsem mluvení obstarával já. Většinou jsem mu říkal, že je v pořádku, že je na Defenderu 3 a že já se jmenuju Garrett. Řekl jsem, že se musíme umýt a taky jsem mu s tím pomohl. Střásl se vždycky, když jsem mu po kůži přejel houbou.

Když byl v tý nádrži, tak jsem si myslel, že má bledou pleť, ale neměl. Já jsem byl bledší. Teď když se zahřál, tak jeho kůže přišla o většinu tý sinalosti. Byl mírně opálenej. Taky byl v lepším stavu, než jsem si myslel, jakmile jsem z něj setřel ten sajrajt. Byl vyšší než já a štíhlý, ale ne vyhublý. Nezaregistroval jsem žádnej úbytek svalů. Pokaždý, když jsem mu houbou přejel po zádech a on se zatřásl, jsem viděl, jak se mu pod kůží hýbou svaly. Byl vyděšenej, takže jsem mu přitom položil ruku na rameno, jenom aby věděl, že to je v pořádku.

Za tři roky pobytu na stanici jsem se více méně dostal přes jakoukoli ideu plachosti, kterou jsem kdy měl. Každý den jsem se sprchoval s chlapama, ale ne takhle. Stát v řadě s tuctem jiných chlapů a hádat se o tom, kdo se nejrychleji udělá na zeď, a přemýšlet, kdy dojde teplá voda, je jedna věc; ale bylo něco úplně jinýho sedět na dlaždičkách v uniformě s nahým chlapem, zatímco jste mu mírně drhli jeho třesoucí se záda. A snažili jste se nevšímat si jeho erekce.

Nic to nebylo, pravděpodobně. Kdo měl sakra vědět, co mu odpojení ze stáze provedlo s tělem? Pravděpodobně mu v systému jako šílený pobíhaly různý chemikálie a endorfiny a hormony. Takže když se snažil stočit v rozpacích, zašklebil jsem se.

„To se stává,” řekl jsem. „Netrap se tím.”

Poprvý se mu nahrnula barva do tváří: zčervenal.

Dál jsem ho umýval a přemýšlel jsem, co se mu kruci za ty čtyři roky stalo. Kde byl? Jak se dostal zpět? Co mu Beztváře udělali? Jak Beztváře vypadají? Ale proto mě sem Doktor nezavolal. Zavolal mě kvůli mýmu známýmu přízvuku a mýmu chování k pacientům, a nebyl jsem v postavení, abych se na ty otázky zeptal.

A nechtěl jsem to vědět. Kurva ne. Protože ať už jsem si představoval cokoli, ať si kdokoli z nás představoval cokoli, co když to bylo mnohem horší?

Na ošetřovně teplá voda nedošla. Když jsem zavřel kohoutek a našel pro Camerona Rushtona nějaký ručníky, tak byla pořád příjemně teplá. Jeden ručník jsem mu uvázal kolem boků a jeden mu přehodil přes ramena a pak ho jemně odvedl k lehátku, co už na něj čekalo.

Pomohl jsem se mu usušit. Trochu mi to připomínalo, když jsem to samé dělal se svou sestrou. Myslím, že to pravděpodobně bylo jeho vlasama. Padaly mu na ramena v malých mokrých prstýnkách jako Luciny vlasy. Když můj táta pracoval, tak jsem jí je sušil a česal. V tom mě bodlo u srdce steskem po domově.

Cameron Rushton se zatřásl a záchvěv mu projel tělem jako elektrický proud. Pomohl jsem mu do postele a nakupil na něj několik dek a pak dovnitř přišel Doktor, čvachtal ve svém hazmatovém obleku, aby mu zapojil snímač srdeční činnosti a změřil mu tlak.

„Vedle je suchá uniforma, Brady,” řekl. „Budeš tu muset zůstat. Rozumíš?”

„Jo,” řekl jsem a snažil se nepřemýšlet o virusech a nanech, co mi teď možná zevlují v krevním řečišti.

Šel jsem se převlíct a pak zamířil zpět do pokoje Camerona Rushtona, jen abych zjistil, že se pořád třese, pořád mu je zima a prakticky se podělal strachy, že se mu Doktor snažil vzít krev.

„To je v pořádku,” řekl jsem mu a on otočil svou žalostnou tvář mým směrem. Doktorovi jsem řekl: „Myslím, že ho tenhle oblek děsí.”

Doktor mi předal injekci. „Zvládneš to?”

Dokázal jsem použít injekci, když jsem musel, ale měl jsem to dělat jenom v akci, když žádný doktor nebyl dostupný. A vážně to bylo jenom proto, abych zraněnýho chlapa napumpoval morfinem, aby při umírání necítil bolest. Když člověka předávkováváte, tak nemusíte být tak přesní.

Přimhouřil jsem oči a našel v ohybu lokte Camerona Rushtona žílu a on mi dovolil to udělat. Jenom zadrhávající se pípání monitoru mi řeklo, jak nervózní je, když mu jehla proklouzla pod kůži.

„Hodnej kluk,” řekl Doktor a já nevěděl, jestli mluví na mě nebo na Camerona Rushtona.

Přilepil jsem na malý vpich náplast a na vteřinu se cítil jako skutečný doktor. Odvedl jsem dobrou práci a byl jsem na to hrdej. V žaludku se mi usídlil teplý pocit uspokojení.

Doktor mě poplácal po paži. „Zůstaň s ním, Brady. Zařvi, když budeš něco potřebovat.”

„Dobře.”

Opřel jsem se o zeď a sledoval, jak Cameron Rushton pomalu sklouzával do spánku. Chvíli to trvalo. Vždycky, když jsem si myslel, že už je skoro tam, oči se mu rozletěly dokořán a on zalapal po dechu.

„Je to v pořádku,” zamumlal jsem pokaždé, stejně jako s Lucy, když se nemohla uklidnit po noční můře. „Jsi v pořádku.”

Nakonec mě ta jeho zpanikařená tvář a zrychlený pípání monitoru omrzelo, takže jsem si k němu přitáhl židli a vzal ho za ruku. Dokonce i pod všema těma dekama mu bylo zima. Bál jsem se, že se možná dostával do šoku, ale nakonec mu tep klesl do zdravýho rozmezí.

Konečně se uvolnil a stejně tak i já. Pomalý, pravidelný rytmus monitoru mě taky ukolébal ke spánku.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>