DS - kapitola 2

Kapitola 2

Zmeškal jsem fyzickej trénink, ale nikdo si toho ani nevšiml, protože v době, kdy ohlásili večerku, už celá stanice věděla, že je Cameron Rushton zpět. V mých kasárnách se nemluvilo o ničem jiným.

„Není takovej, jak si ho lidi pamatujou,” řekl Moore, když vyšel ze sprch s ručníkem kolem pasu. „Proto to velitel Leonski neoznámí.”

„Co tím myslíš, že není takovej, jak si ho lidi pamatujou?” zeptal se Micallef. Micallef byl nováček, vyzáblej šestnáctiletej kluk s předkusem a byl nostalgicky bledej

Moore by normálně takovýho zelenáče jako Micallef ignoroval, ale úplně se třásl, aby to mohl říct. A možná se třásl na to, aby mohl Micallefa vyděsit k smrti. „Beztváře ho zničili,” řekl, naklonil se blíž k Micallefovi a ztišil hlas. „Popsali mu kůži, zelenáči! Od hlavy až po paty ho prořezali!”


Moore pracoval v nákladním prostoru, takže to možná viděl.

Micallef zbledl a nebyl jediný, kdo najednou pocítil, jak daleko, velmi daleko jsme od domova, otáčející se sami ve velkým vesmíru jako stříbrná návnada na udici.

„Nech ho být, Moore,” řekl Cesari a nestaral se jenom o nováčka. Všichni mysleli na to samý: Beztváře jsou zpět.

Když jsem dostal zprávu, abych se dostavil na ošetřovnu, chlapi v kasárnách se na mě dívali napůl se strachem a napůl se závistí, a mě tlouklo srdce jako splašený.

Mířil jsem na ošetřovnu, spěchal jsem jedním křídlem stanice, co vedla z kasáren na Vnitřním Okruhu do Jádra. Vnitřní Okruh byl obytný pokoje, kasárna, volnočasový místnosti, jídelna a výcvikový místnosti. Jádro bylo hlavním provozem Defenderu Tři. Byl v něm Dóm, hlavní provoz, ošetřovna, administrativa a pod tím vším inženýrství a reaktorový jádro. Skoro všichni, který jste v Jádru potkali, byli důstojníci. Když jsem dorazil na ošetřovnu, ruka mě ze všeho toho salutování bolela.

Celou dobu jsem přemýšlel, proč si mě Doktor zavolal.

Doktor mě měl vždycky rád. Jmenoval se major Layton, vážně, ale já jsem mu říkal Doktore. To dovolil jenom pár svým studentům a já byl pravděpodobně nejmladší. Po mojí první úvodní přednášce mi řekl, že ze mě udělá decentního medika, a celý ty tři roky se toho drží. Řekl, že jsem dost chytrej na to být doktor jako on, ale netlačí na pilu. Věděl, že nechci v armádě zůstat dýl, než musím, a kdybych vystudoval jako důstojník, tak by to znamenalo další upsání aspoň na pět let. To radši zůstanu na nejnižším výplatním stupni a ksakru se odtud dostanu při první příležitosti, díky.

Když mě zavolal na ošetřovnu, došlo mi, že to je pravděpodobně proto, abych ošetřil nějakýho idiota, co spadl z lezecký stěny a strhl si kotník. To se stávalo aspoň jednou do měsíce. Nemohlo to mít co dělat s Cameronem Rushtonem, protože pod Doktorem pracovalo aspoň pět dalších doktorů plus tlupa důstojnickejch kadetů, co cvičil na doktory. Já jsem pro něco tak velkýho nebyl dostatečně důležitej.

Dveře na ošetřovnu se otevřely. Na okamžik jsem si myslel, že je opuštěná; pak se Doktor objevil z jedný karantény. Byl to velkej chlap. Břicho mu tlačilo na knoflíky jeho uniformní tuniky. Doktor byl taky strašně mrzutej a hodně se mračil. Nemysleli byste si, že je k pacientům nějak příjemnej a většina vojenskejch doktorů není, ale Doktor byl pod vším tím vztekáním dobrej chlap. K armádě se dal později, když mu zemřela žena, a moc nedal na tu kravinu s hodnostmi. Proto jsem ho měl tak rád.

Taky kouřil, i když mě vyhrožoval, že mi za to samý nakope prdel.

„Garrette,” řekl a bez rozhlížení jsem věděl, že jsou poblíž další důstojníci. Jinak mi Doktor říkal jenom Brady.

„Majore,” řekl jsem a předvedl mu svoje nejlepší zasalutování. Což byla kravina.

Oči se mu přimhouřily smíchem, ale zněl nevrle. „Garrette, pojď za mnou.”

Otočil se a zamířil zpět do první karantény.

Karanténu jsem nesnášel a nebylo to kvůli těm pravidlům sterility. Za ty tři roky na Defenderu 3 jsem je viděl používat jen na jednu věc a nebylo to kvůli nemoci: Doktor na karanténu ukládal pacienty, který nemohl nechat na otevřeným oddělení, kteří potřebovali klidný místečko na umření. Většinou to byli oběti s popáleninama jako třeba po požáru v reaktoru. Ten den zemřeli dva inženýři a jeden rekrut, nebo ten den začali umírat. Ten rekrut se jmenoval Smith. Chodil na pár mých přednášek. Trvalo tři dny než zemřel, i když mu shořela všechna kůže. Většinu toho času jsem seděl u něj, protože jeho kamarádi byli moc mimo, aby to udělali. Tehdy, když Smith zemřel, řekl Doktor mýmu kariérnímu poradci, aby mě dal do lékařský skupiny.

Následoval jsem Doktora dovnitř a dveře se za mnou s tichým zasyčením zavřely. Další vzduchovej zámek. Stál jsem tam s Doktorem, zatímco vzduchovej zámek kroužil a pak jsme byli uvnitř karantény.

Uvnitř bylo šest důstojníků včetně velitele Leonskiho, co měl stanici na povel. Byl jsem si celkem jistej, že kdybych neměl jméno našitý na uniformě, tak by nevěděl, jak se jmenuju. Přece jenom na stanici bylo přes šest set chlapů. Přemýšlel jsem, co sakra v týhle společnosti dělám.

A pak jsem to uviděl. Branski řekl, že Cameron Rushton je ve stázi, a hádám, že mě napadla nějaká plastová nádrž, celá hladká a uhlazená a kulatá jako reminescence těch starejch sci-fi filmů. Ale tohle ani zdaleka nebylo takový.

Tohle bylo černý, stejně olejově černý jako bitevní zbroj Beztváří, a nebylo to hladký. Bylo to objemný a pokřivený. Připomnělo mi to krovky brouka. Doma v Kopě jsme chytali ty velký syčící roháče s ostrýma kusadlama a skládanýma nohama. Jednotka stáze by se dala pokládat za něco takovýho až na to, že byla zhruba tři metry dlouhá, ležela na zádech s nohama sevřenýma kolem neprůhlednýho vaku s tekutinou uvnitř, protkaným žilnatinou. Bylo to zasraně strašlivý.

Cítil jsem, že mi jenom od pohledu bledne tvář.

V tý mléčný tekutině plavalo tělo a nemusel jsem se ptát: Cameron Rushton. Vypadalo to, že ho požírá obrovskej hmyz, anebo se z nějakýho líhne.

Nemohl jsem od toho odtrhnout oči. Bylo to šeredný. Proč mě kruci Doktor požádal, abych u toho tady byl? Ať už to bylo cokoli. Potlačoval jsem nutkání strčit si svoje třesoucí se ruce do kapes. Snažil jsem se si vzpomenout jak dýchat. Kdybych nebyl v obklopení bandy důstojníků, tak bych do toho praštil a utekl. Žádný zasraný otázky.

„Tohle je Garrett?” zeptal se jeden z důstojníků. Na rukávu měl šráfky korvetního kapitána, ale paže měl zkřížený na hrudi svý prostý šedý uniformy, takže jsem si nemohl přečíst jeho jméno.

Z vlastních zkušeností nebylo nikdy dobrý, když se hodnostní důstojník ujišťoval o vašem jméně. To byl normálně první krok, jak chvíli ztvrdnout v base. Za ty tři roky jsem se tam dostal dvakrát, oba případy za rvačku. Šest stovek chlapů, žádný holky, zavřený v plechový konzervě ve vesmíru: každej strávil chvíli v base.

„V celý svý kráse,” promluvil Doktor líně a poplácal mě po rameni.

„Jsi medik?” zeptal se mě korvetní kapitán a přitom stáhnul obočí k sobě.

Nevím, kde jsem našel hlas, nebo jak se mi povedlo odtrhnout pohled od tý jednotky Beztváří.

„Ještě ne, pane,” řekl jsem korvetnímu kapitánovi a narovnal ramena. „Ještě mi zbývají tři měsíce, než dokončím výcvik.”

Odmávl to, jako kdyby na tom nezáleželo, a mě znovu napadlo, co tu zatraceně dělám. Proč vůbec chtěli medika? Dokázal jsem stáhnout kotník, dokázal jsem ošetřit puchýře a řezný rány a teoreticky jsem dokázal zacpat zející díru v hrudi dost dobře na to, abych toho člověka evakuoval na ošetřovnu, ale co jsem sakra dělal v karanténě a proč jsem se díval na nějakýho ubohýho mizeru ve stázový jednotce Beztváří? To bylo jó nad moji úroveň výcviku. Sakra, pravděpodobně to bylo i nad rámec Doktorova výcviku.

Ale nikdo mi nic neřekl.

„Podívej se na to, Garrette,” řekl mi Doktor a postrčil mě kupředu.

Kurva ne.

Stáhl se mi žaludek a zasvíjel se.

Naběhla mi husí kůže. Nechtěl jsem být v tý samý místnosti jako ta jednotka, ani nemluvě abych se přiblížil a dotkl se jí. Nechtěl jsem se přiblížit. Chtěl jsem být venku. Chtěl jsem být ve svých kasárnách. Chtěl jsem být milion kilometrů odtud se sluncem v zádech a hlínou pod nohama. Ne tady. Ne v černotě, v chladu, s noční můrou přímo před sebou.

Ta jednotka bzučela jako živoucí věc a já jsem se nemohl zbavit myšlenky, že jakmile se příliš přiblížím, tak to na mě najednou zaútočí. Jedno z těch kusadel se ve zlomku vteřiny oddělí od vaku a probodne mi střeva. Bylo by to jako v každým hororu, co jsem do teď viděl. Možná to je důvod, proč mě tady všichni ti důstojníci chtěli. Byl jsem jejich pokusnej králík.

Ohlídl jsem se zpět na Doktora.

Prosím. Prosím, nenuť mě to udělat.

Pobídl mě kupředu.

Přesunul jsem se blíž k jednotce, podrážky bot na podlaze skřípaly. Jednotka byla inkoustově černá. Viděl jsem v ní svůj odraz, více méně: bledá tvář s velkýma, vyděšenýma očima a špatným sestřihem.

Vzpamatuj se, Garrette.

Natáhl jsem se a dotkl se toho brouka. Pod mýma chvějícíma se prstama to bylo teplý. Bylo to hladký. Dokonce to působilo jako krovky. Nikde jsem neviděl zdroj elektřiny, ale cítil jsem, jak tím bzučela moc, pod bezešvým vnějším pouzdrem. Přejel jsem po tom dlaněma, jen abych se ujistil, že se to nepohne. Pak jsem se zvedl na špičky bot a podíval jsem se dovnitř na Camerona Rushtona.

Bledá tvář ležela blízko pod hladinou mléčný tekutiny.

Byla to ta nejslavnější tvář války mé generace, tvář, kterou jsem stokrát viděl na plakátech a v televizi. Tvář Camerona Rushtona ponořená v tý mléčný tekutině byla bledá, bělejší než moje, vyzáblá a hranatá, jako kdyby měl kůži příliš natěsno nataženou přes kosti lebky. Měl zavřený oči; temný řasy ležely na jeho tvářích. Mezi řasama na levým oku mu uvízla malá bublinka. Uvědomil jsem si, že jsem se natáhl, abych ji setřel. Zadržel jsem se, než jsem se toho vaku dotkl. Sakra. Srdce mi tlouklo jako splašený. Na co jsem kruci myslel?

Cameron Rushton byl nahej. Vypadal jako mrtvola. Byli si jistí, že je naživu? Jak si mohli být jistí?

Otočil jsem se zpět a všichni důstojníci na mě zírali.

„Co si o tom myslíš, Garrette?” zeptal se mě Doktor.

„Je mrtvej, majore?” zeptal jsem se, hlas se mi třásl. Myslel jsem si, že jsem viděl, jak se mu tělo trochu hýbe, jako kdyby se vlnil, ale to mohlo být tou jednotkou, co bzučela elektřinou. Co jsem kruci věděl o technologii Beztváří?

Doktor se postavil vedle mě. „Dotkni se toho.”

Ty se toho kurva dotkni.

Doktor na mě mrkl. To gesto se sem tak strašně nehodilo, bylo tak zasraně absurdní, když jsme stáli vedle bzučícího kousku technologie Beztváří, co mohlo být cokoli, co mohlo znamenat, že už jsme mrtví, že jsem se málem rozesmál. Potlačil jsem ten smích, než vůbec zazněl, a proměnil ho na zakašlání, a pak jsem si vzpomněl, že tohle je děsivý.

„Jen do toho,” zamumlal Doktor. „Je to v pohodě, Brady.”

Jak to kruci mohl vědět? Zašklebil jsem se na něj, aby to ostatní důstojníci neviděli, a natáhl jsem se, abych se toho vaku dotkl. Bylo to teplý. Prohnulo se mi to pod prsty jako měchýř s vodou a já jsem ucukl, jako kdyby mě to bodlo.

„Co to je?” zeptal jsem se potichu. „Je to jako, ehm, plodová voda?”

Doktor mi do tváře vyfoukl dým a pokrčil rameny. „Nemám kurva ponětí, Brady. Nikdy dřív jsem nic takovýho neviděl.”

Předstíral jsem, že se zase dívám na ty krovky a místo toho jsem pevně zavřel oči. „Proč jsem tady, Doktore?”

„Znovu se toho dotkni,” řekl Doktor. „Polož na to dlaň.”

Tři roky u armády mě naučily, že člověk nikdy nedostane přímou odpověď.

Přitiskl jsem na ten vak dlaň. Mírně to pulzovalo, jako kdyby to vážně byla plodová voda, jako kdyby se tím vážně nesl tlukot srdce. A pak se Cameron Rushton pohnul.

Ruka se mu zvedla, dlaní nahoru a přitiskla se proti tý mý. Přímo proti ní, jako kdyby věděl, že tam je, i když neotevřel oči. Ta divná gumovitá kůže toho vaku nám proklouzla mezi dlaněma.

„Ježíši!” Znovu jsem odskočil vzad, srdce mi tlouklo jako splašený a v krku jsem měl sucho. Měl jsem pocit, jako bych měl místo střev pánev s vodou. Chtělo se mi zvracet. To bylo ono: tohle byl můj hororovej okamžik.

Doktor mě popadl za paži. „Sleduj.”

A zatraceně, Moore nelhal. On zářil. Cameron Rushton zářil. Na jeho těle se objevilo písmo, řádky mimozemskejch znaků, co mu šly od žeber dolů k boku, jako kdyby je měl vyrytý hluboko do masa. Na jeho bledý kůži stříbrně zářily. Jako hvězdy.

„Co to je?” zeptal jsem se, jak se znaky vytratily do ztracena.

Doktor pokrčil rameny. „Nemám ponětí.”

„Zatraceně, Doktore,” zašeptal jsem, „co tady dělám?”

Doktor se na mě ponuře usmál. „Je na čase probudit Šípkovou Růženku.”

Nikdy nedostanete přímou odpověď.
---------------------------------------------

Upraveno 28/8/20 - amniotic fluid je evidentně plodová voda, můj slovník měl prostě zkrat... 

<Předchozí>...<Následující>