DS - kapitola 6

Kapitola 6

Příští den bylo evakuační cvičení. Doktor si přišel posedět se mnou a s Rushtonem a poslouchali jsme sirény. Stanice jako Defender 3 se teoreticky dala plně evakuovat za dvacet osm minut za předpokladu, že bychom měli dost Sráčů, což nikdy není, a za předpokladu, že by nám Beztváře dopřáli dvacet osm minut, což nám nikdy nedopřejí. Defender 5 zničili za míň než deset minut a všichni se pravděpodobně udusili v okamžiku, kdy vybuchlo reaktorový jádro. A to bylo dlouho předtím. Vsadím se, že od tý doby si Beztváře vylepšili výzbroj. Vždyť jsme pro ně byli jako hmyz. Jedno plácnutí a jsme mrtví.

„Tohle je ztráta času,” řekl jsem. Ty sirény mě fakt sakra rozčilovaly. Byla to ta obvyklá pronikavá trubka: awooga, awooga, awooga. Kdyby to bylo naostro, tak u toho nebudou pouštět to doprovodný audio: „Evakuační cvičení. Dostavte se na své místo. Evakuační cvičení.”


„Rozptyluje to chlapy od jejich nekonečných spekulací,” řekl Doktor mírně a díval se z okna.

„Jak evakuační cvičení někoho rozptyluje od toho, co možná přijde?” zamumlal jsem. „Copak to neukazuje na to evidentní?”

Doktor mi věnoval úsměv, než se zase obrátil k oknu. „Dává jim to pocit, že něco dělají,” řekl. „Takže tady jenom nesedí a nečekají.”

Jako my, pomyslel jsem si a podíval se na Rushtona.

Ležel na posteli a četl si v časopisu, co Doktor přinesl. Nějakej technickej magazín, pomyslel jsem si, ačkoli jsem obálku zahlídl jen zhruba, než si ho vzal. Hádám, že to je privilegium hodností. Na mě zbyl ten druhej časopis: cestovní časopis z 6delta. Pokud se kdy vydám na vyjížďku přes Starej Quebec, tak tam bylo tohle malý B a B... stejně z nich za dva týdny bude topinka jako ze zbytku planety.

Stejně to tam vypadá kurva studeně.

V tu chvíli se Rushton usmál, kvůli něčemu, co zrovna četl, nebo kvůli mojí špatný náladě nebo si možná představil, jak jsem uklouzl a přistál na zadnici v závěji.

Bylo to divný, sdílet svojí hlavu s někým dalším. Podle toho, co jsem vyzjistil, jsme nesdíleli všechno. Sdíleli jsme to místo, kde se většinou objevovaly nevyřčený věci: sarkastický komentáře, co spolknete dřív, než vás dostanou do maléru, nebo slova, co jste zformulovali do vět vpředu vašeho mozku, ale neřekli jste je nahlas. Tohle bylo jasný jako den. Ta vědomá mysl – to jest ta část, která ví, že přemýšlí – měla hlas, co jsme oba dva slyšeli. A bylo to divný.

Podvědomí bylo něco jinýho. Pocity a vágní, nedokončený nápady – měl jsem nějakej náznak, ale nebylo to do detailů. To bylo ještě divnější.

A ze všeho nejdivnější byly sny. Když byla naše vědomá mysl pryč, sny jsme sdíleli do puntíku. Bylo to bláznivý. Zdálo se mi o temnotě a o problikávajících světlech a o divných syčivých zvucích, co ke mně snažily promlouvat. A v těch snech mi byla zima a měl jsem strach a srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem mohl stěží dýchat. Z nějakýho důvodu mě ty sny vždycky udělaly natvrdo. Jeho abnormální erotický sny byly moje abnormální erotický sny. Pokud jeho tělo zareagovalo, zareagovalo i moje. A neptejte se mě, proč ho vzrušovaly problikávající světla a divný zvuky a strach. Věděl jsem, že to mělo co dělat s Beztvářema – ty sny měly všude napsáno mimozemšťani – a nechtěl jsem kurva vědět nic dalšího.

Když byl Rushton vzhůru, zdál se normální. Jenom já jsem věděl, jak zkurvený byly jeho sny. Nechtěl jsem to vědět. Já jsem byl jen ten chudáček, co se k tomu omylem nachomýtl. Být já je fakt opruz.

Počítal jsem, že mě Doktorovy návštěvy udrží na správný straně příčetnosti.

Zatřásl jsem se, když mi stetoskopem přejel po holých zádech.

„Dýchej zhluboka,” připomněl mi.

To slabý sípání, když jsem se nadechl, mi připomnělo, že už jsem celý dny neměl cigaretu a že Hooper mi pořád dluží krabičku. Pravděpodobně nemám moc velkou šanci, že bych si to vybral.

Doktor to sípání nekomentoval. „Dobrá,” řekl nakonec. „Teď ty, Rushtone.”

Tohle teď byla naše rutina. Po tom, co nám mariňáci donesli snídani, přišel Doktor a naměřil nám tlak, poslechl si srdce a vzal nám krev. Taky nám dal vitamínový injekce. Moje ohbí v lokti už vypadalo jako od feťáka.

Posadil jsem se se svým časopisem na zem a snažil jsem se najít zájem o obrázky podzimního listí ve Starým Quebecu. Od zelený, po žlutou, oranžovou, červenou, hnědou až k ničemu. Takovej je život. Nikdy jsem neviděl takový roční období. V Kopě máme jenom dvě období: sucho a mokro. Sucho a záplavy. Byla to drsná země, ale bylo to to jediný, co jsem kdy znal, a bylo to to jediný místo, kde jsem chtěl být.

Ne se kroutit v plechovce ve velkým černým.

Slyšel jsem, jak se Rushton zostra nadechl, když mu Doktor přitiskl stetoskop na kůži. Taky jsem to cítil, díky tomu zachvění, co mi přeběhlo po zádech. Kvůli kontrolám se cítil nepříjemně. Vždycky, když se ho někdo dotkl, ztuhl rozpaky. Doktor byl dobrej chlap, ale po čtyřech letech s Beztvářema měl Rushton všeho toho studování, jako kdyby byl věc, dost.

Přemístil jsem se na postel a natáhl jsem ruku. Rushton sklonil hlavu, jak krásně a zhluboka dýchal pro Doktora. Vlasy mu visely přes oči, ale na tom nezáleželo. Věděl, že jsem tam, aniž by se musel koukat.

Natáhl svou ruku k tý mojí. Prsty se nám propletly, na kůži nám zabrněla elektřina a náš tep se zesynchronizoval. Zvedl hlavu, aby se na mě podíval a usmál se.

„Díky.”

Bylo divný, že jsem si začal užívat ty malý jehličky chtíče, co ho rozechvívaly, když jsme se dotkli? Co nás rozechvívaly? Líbilo se mi, jak se na mě koukal. Líbilo se mi, jak jeho dotyk nutil moje srdce bít o něco rychleji. Líbilo se mi, jak mě potřeboval. Líbilo se mi, jak jsem byl pro něj důležitej.

Nevydrží to. Buď zemřeme, jak jsem si myslel, nebo Kai-Ren tohle spojení spraví, jak řekl Rushton. Možná, ať to bude jakkoli, nevadí, když si to budu užívat, když to mám.

Vytáčelo mě, jak Rushton věděl, na co myslím, když já jsem polovinu času nevěděl. Chtěl jsem ho teď chtít? Nedokázal jsem to kurva říct. Jen jsem věděl, že se mi líbilo to bzučení elektřiny, když jsme se dotkli.

To ráno jsme spolu poprvý sdíleli sprchu. Neměl by to být tak divnej pocit. Už jsem se předtím s chlapama sprchoval, s hordou chlapů, ale když jsme tam byli jenom my dva, tak to bylo trapný. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se na něj podívat. A snažit se vyhnout jeho pohledu tím, že sklopím oči k zemi, byla chyba, protože jsem se najednou díval přímo na jeho ptáka. Prominul bych mu tu jeho ranní nádheru, kdyby ten jeden pohled nezpůsobil, že jsem z toho ztvrdl. Potom jsem se musel otočit a dívat se do zdi a doufat, že to nevypadalo jako zkurvený pozvání. Pod tou horkou sprchou jsem hořel hanbou a nešlo předstírat, že se nic nestalo, protože si kurva mohl číst v mý mysli. Srdce mi tlouklo jako splašený, což pro něj nebylo dobrý.

„Garrette,” řekl a já v jeho hlase slyšel paniku.

Otočil jsem se a viděl, že se potácí. Chytil jsem ho kolem zápěstí a stáli jsme tváří v tvář, dokud nezesílil. Tehdy jsem věděl, že na mých rozpacích nezáleží, a ani na jeho slušnosti. Celou dobu, co jsme byli ve sprše, jsem se ho nedotkl, protože nejsem buzík, a Rushton byl až moc slušnej, aby tlačil na pilu. Takže jsem to musel být já, kdo zmužní a připomene si vlastní zodpovědnost.

A tak nějak se mi líbilo, jak jsme se oba zachvěli kvůli tý elektřině při dotyku.

Rushton pevněji sevřel svoje prsty kolem mých a otočil hlavu, aby se na mě díval, zatímco Doktor poslouchal jeho srdce. Naše srdce.

Vlasy Rushtonovi zakrývaly tvář a já odolával nutkání se volnou rukou natáhnout dopředu a odkrýt mu ty jeho zářivý zelený oči. A možná sjet konečky prstů podél jeho čelisti.

Kurva! A odkud se tohle vzalo?

Nejdřív jsem měl sto chutí se od Rushtona stáhnout, ale neudělal jsem to. A nebylo to jenom tím, že jsem ho ve sprše málem nechal zhroutit. Bylo to víc o tom, že se mi to líbilo.

Rushtonovy rty se vyklenuly v plachým úsměvu a do tváří mu stoupla barva.

Noc předtím jsem čekal, že mě políbí, a svolil bych k tomu, pasivně. Teď jsem ho místo toho chtěl zatlačit do postele a políbit ho. Chtěl jsem mu držet hlavu v klidu tak, že bych zapletl prsty do jeho vlasů. Chtěl jsem na něm ležet, aby cítil moji erekci. K čertu, chtěl jsem cítit jeho zadek.

Kdyby tam Doktor nebyl, kurva ví, co bych proved.




S trhnutím jsem se probudil. Ležel jsem vedle Rushtona. Uvelebil se mi u boku s jednou rukou přes moji hruď. Trochu jsem se pohnul, nechtěl jsem ho vzbudit, ale nějak jsem ze sebe musel setřást ten sen.

Snil jsem o Beztváři. Tyčil se nade mnou. Nějak jsem byl svázanej, visel jsem za zápěstí. Nemohl jsem se hýbat a ten Beztvář byl za mnou, dýchal mi na krk. Dech měl studenej a syčel na mě jako plaz. A já jsem tam jen tak visel, svaly v ramenou mě bolely, a čekal jsem, až Beztvář udeří. Čekal jsem na zasraný tesáky.

Ježíši. Odkud se tohle vzalo? Od Rushtona nebo z hlubin mý vlastní zkurvený představivosti? Bylo to strašlivý.

Rushton se napjal. „Garrette?” zamumlal. „Jsi v pohodě?”

„Jo,” řekl jsem do tmy. „Jen jsem měl divnej sen.”

„Dobře,” zamumlal a přetřel mi rukou hrudní kost. Nebyla to taková útěcha, jak zamýšlel. „Chceš, abych spal u okna?”

Jako kdybych byl malý děcko. Zčervenal jsem. „Dobře.”

Naráželi jsme do sebe, jak jsme se přesouvali. Na okamžik jsem ležel pod ním a bál jsem se, že na to moje tělo zareaguje, ale pak jsme se od sebe odkulili.

„Vážně nesnášíš vesmír?” zeptal se a obrátil hlavu, aby se na mě ve tmě podíval.

„Vážně to nesnáším,” řekl jsem.

„Proč?” Natáhl se a propletl svoje prsty s mýma.

Naše srdce se zesynchronizovaly.

„Protože je tu zima a tma a protože z tebe kurva vysaje všechen vzduch, až ti shoří plíce a oči ti vyskočí z důlků,” řekl jsem. „Nestačí to?”

Usmál se. „Asi jo.”

Ještě chvíli jsme tam takhle leželi. Pořád jsem ze sebe nedokázal setřást ten sen. Pořád na mě číhal vzadu v mý mysli. Bál jsem se, že kdybych šel spát, tak bych spadl rovnou do něj.

„Mám rád rozlehlost,” řekl Rushton nakonec. „Vždycky mi přišlo osvobozující cítit se tak nevýznamně. Tak malý, tak privilegovaný být součástí toho divu vesmíru. Čas a prostor a věčnost.”

Pozvedl jsem obočí. Tomuhle by můj táta říkal výchova za všechny prachy. Každou kravinu to tak nazdobilo, aby to znělo pěkně.

„Vesmír je rozlehlý,” řekl.

Zašklebil jsem se. „Můj není.”

Rushton si povzdechl. „Když jsi byl dítě, nikdy ses nedíval nahoru na hvězdy a nikdy ti to nevzalo dech? Copak jsi nikdy nepřemýšlel, jaký by to tam nahoře bylo?”

„Teď to vím,” řekl jsem. „A stojí to za hovno.”

Rushton neodpověděl, takže jsem to trochu zmírnil.

„Hvězdy se mi líbí dost dobře ze Země,” řekl jsem. „Ale být tady nahoře na stanici, kde když se rozbije jediná mašinka, tak nemůžeš dýchat, je dost špatný. Nebo když vyletí jeden vzduchovej zámek a všichni jsme v háji. Vážně nechápu, proč bys chtěl skočit do Hawka a dát mezi sebe a vákuum, co ti rozerve tělo na kousky, ještě menší ochranu.”

Všichni piloti Hawků byli blázni, říkal Hooper. A on věděl, co to je blázen.

„Tam venku je to nádhera,” řekl Rushton a natočil tvář k oknu. „Hnát se za světlem hvězd.”

Jeho pocit úžasu se na mě usadil jako měkkej dech a já to od sebe odstrčil.

„Z vesmíru přichází špatný věci. Kraviny, co nás všechny zabijou.” Zíral jsem na strop a roztřeseně jsem se nadechl. A zase tu byl ten sen, na pozadí mý mysli: visící v temnotě a chladnu a čekající, až ta věc udeří. „Mám rád hlínu na botách a slunce v zádech a všechen vzduch na světě.”

Sevřel mi ruku. „Slunce je jenom světlo hvězdy. Taky se za ním ženeš.”

„Já se za ničím neženu,” řekl jsem. „Jen si chci odkroutit svoje roky a jít domů.”

Chvíli jsme leželi v tichosti a pak se Rushton otočil ke mně a vklouzl mi rukou pod tričko.

„Co to k čertu!” snažil jsem se vykroutit.

Přitlačil mi dlaň na hrudní kost. „Jenom na chvíli zavři oči, Garrette. Nevyšiluj.”

Nevyšiluj? To myslel vážně?

„Jenom zavři oči,” řekl a v jeho hlase jsem slyšel smích. Nevěděl jsem, jestli tomu mám věřit. „Nemám v plánu po tobě skočit.”

„Aťsi,” zamumlal jsem a přál jsem si, aby mi srdce proti jeho dlani netlouklo tak rychle.

„Zavři oči,” zopakoval.

Neochotně jsem pevně sevřel víčka a řekl jsem si, že kdybych musel, tak bych ho ze sebe dokázal setřást. Pokud bych vážně chtěl. Kurva.

Roztáhl prsty a kůže mi zabrněla. Dech mi uvízl v hrdle a péro se mi zachvělo. Kurva. Kurva, kurva, kurva. Tisíckrát kurva.

„Nevyšiluj,” řekl Rushton znovu, jeho dech proti mýmu uchu tak horkej. „Jenom vnímej.”

Polkl jsem. Nedržel mě dole žádnou skutečnou silou, tak proč jsem se nehýbal? Co se mnou kurva bylo? Jazykem jsem si olízl svoje suchý rty a přál jsem si, abych to neudělal. Co když to vzal jako pozvání? Políbí mě? Chci, aby mě políbil?

„Jenom vnímej.” Jeho hlas byl tichý.

Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli zadržel dech. Když jsem vydechl, cítil jsem, jak mě se vzduchem opouští všechen vzdor.

Byl jsem na temným místě, ale tentokrát jsem nebyl vyděšenej. Otočil jsem se a zamrkal a v řasách se mi zachytilo světlo. Světlo hvězd.

Dotkl jsem se okna, roztáhl jsem prsty.

Byla to nádhera. Zíral jsem do velký černoty a ona se přede mnou rozbalovala. Vrstva za vrstvou se odlupovala. Půlnoční modrá a fialová a oranžová a bílá. Byl to kaleidoskop, akorát že to já jsem se otáčel uvnitř. Pomalu rotující uprostřed věčnosti. Tolik barev. Tolik krásy. Byl to objev.

Natáhl jsem se kupředu a okno se pod mým dotykem prohnulo. Jako kůže.

Byl jsem v tý nádrži. Vznášel jsem se ve vesmíru v tý nádrži Beztváří. Obklopenej tou divnou mléčnou tekutinou, co mi vyplňovala plíce. A nebál jsem se. Proč jsem se nebál?

„Cítíš to?” Zdálo se, jako by jeho hlas přicházel z velký dálky.

„Jo,” vzdychl jsem a otočil jsem hlavu, abych viděl ty barvy. Byl jsem tak malej, menší než smítko prachu v rozlehlým hemžícím se kotlíku vesmíru. A nebál jsem se, protože jsem byl toho součástí. Ať se stane cokoli, tak se nebudu bát.

Dřímal jsem, naslouchal jsem tlukotu svýho srdce, s očima doširoka rozevřenýma.

„Dobře, Garrette,” zašeptal mi Rushton do ucha. „Je to v pořádku. Teď se můžeš vrátit.”

Dobře.

Bylo to, jako bych se velmi pomalu budil ze snu.

Několikrát jsem mrkl. Díval jsem se na strop. Otočil jsem hlavu a Rushton měl tvář velmi blízko té mojí. Cítil jsem na svých rtech jeho dech. „Co to bylo?”

Mírně se usmál. „To byla vzpomínka.”

„Myslel jsem, že jsi v tý nádrži byl v bezvědomí,” zašeptal jsem. Nedokázal jsem se přestat dívat na jeho rty.

Znovu se vyklenuly. „Těžko se to vysvětluje. Někdy jsem otevřel oči. Nebyl jsem přesně vzhůru, ale viděl jsem.”

„Neděsilo tě to?” zeptal jsem se.

Zakroutil hlavou a zvedl ruku, aby si stáhl vlasy z očí. „Ne. Věděl jsem, kam jdu. Věděl jsem, že Kai-Ren zařídí, abych se sem dostal.”

Zmínka o Beztváři mě vylekala. Přesunul jsem se, aby mezi námi byl trochu odstup. „Promiň, že jsme tě vyřezali. Nevěděli jsme to.”

Pokrčil rameny. „Na tom nezáleží.”

„Myslel jsem si, že jsi mrtvej,” řekl jsem a najednou jsem se zatřásl.

„Jenom jsem snil,” odpověděl. Znovu se natáhl po mojí ruce.

Zajiskřila mezi náma elektřina a já se znovu zatřásl a přemýšlel, jakej by to byl pocit, kdybychom se tiskli proti sobě, kůži na kůži.

A možná že tu myšlenku slyšel, protože se jeho oči ve tmě rozšířily.

„Promiň,” zamumlal jsem a otočil se.

„To nevadí,” řekl a znovu se uvelebil vedle mě.

Pravděpodobně ani nejsem jeho typ.

Než jsem vůbec mohl začít uvažovat, odkud se kruci vzala tahle myšlenka, měl jsem odpověď: „Mohl bys být.”

Kurva. Trhl jsem sebou do sedu, ruku jsem od něj odtáhl a mířil do bezpečí koupelny. Práskl jsem za sebou dveřma, strčil prkýnko na záchodě dolů a seděl jsem tam a třásl se.

Kurva, kurva, kurva. Co to se mnou kruci bylo? Nejsem gay. Nejsem gay. Nejsem gay. Tak jak to, že jsem tvrdej?

„Garrette?”

Trhl jsem hlavou vzhůru. „Potřebuju chvilku.”

„Jdu dovnitř.” Dal tomu chvilku a pak otevřel dveře. Zmáčkl spínač a já přimhouřil oči, jak koupelnu zaplavilo fluorescenční světlo. Skvělý. Jak byl ten verš z Shakespeara? Musím držet svíčku nad svými hanbami?

Zvedl obočí.

„Jo, znám trochu z Shakespeara,” zamumlal jsem. „Překvapenej, kurva?”

„Trochu,” přiznal.

Možná jsem se školou sekl ve dvanácti, ale měli jsme knížky. Shakespeare patřil mojí mámě. Vždycky, když táta musel prodat nějaký knížky, Shakespeara jsme si nechávali. Musíš si přečíst Shakespeara, myslel si táta. Měl jsem rád tragédie, i když jsem nerozuměl každýmu slovu. Táta měl rád historický hry. A řekl mi, že moje máma měla ráda sonety. Její oblíbený byl ten o tom, že láska je navždy značka. Je to hvězda každé bludné loďky, jejíž význam je neznámý, ačkoli její výška se dá změřit. Vypadá to, že Shakespeare taky proháněl světlo hvězd.

„No, ne všichni na severu jsou nevědomí utečenci,” pověděl jsem Rushtonovi.

Věnoval mi mdlý úsměv. „A ne všichni na jihu jsou buzíci, co pijou latté.”

Zkurvený tušé.

Povzdechl si a dřepl si na zem přede mnou. „Vím, o co jde.”

„A to je ten zkurvenej problém,” zamumlal jsem.

Nakrčil nos. „Na začátku jsem to samý měl s Kai-Renem. Protože věděl o všem, o všem, na co jsem pomyslel. A bylo to strašný. Takže se asi snažím říct, že se nemusíš bát toho, na jakou náhodnou kravinu myslíš. Já jsem to zažil. Nebudu si o tobě myslet nic špatnýho.”

Zahlížel jsem na něj.

La la la la la. Na co teď myslím, co, kreténe? Žádnej sex. Eh, kurva.

Rushton se zasmál. Zvrátil hlavu dozadu a světlo se mu zalesklo na hrdle. „Garrette, ty mě zabiješ!”

„Ještě ne,” řekl jsem, „ale nechávám si tu možnost otevřenou.”

Natáhl ruku. Já ho za ni skoro neochotně vzal.

„Za všechno tohle se omlouvám,” řekl. „Vážně. Vím, jak je ti z toho nepříjemně, a přál bych si, abychom to nemuseli dělat.”

„To není tvoje chyba,” zamumlal jsem. Trochu jsem se uvolnil. Možná nebylo proč vyšilovat. Mohl bych mu věřit, že nepráskne všechny moje tajemství, ne? A dost brzy budeme všichni mrtví. Ne že by mi to přinášelo nějakou úlevu. Jen se asi chytám stébla trávy.

Rushton se postavil, držel mě za ruku. „Takže se zkusme trochu vyspat, dobře?”

„Dobře,” řekl jsem a postavil se.

Zamířili jsme zpět do ložnice. On se zase uložil na straně u okna.

Já si strčil pod hlavu polštář. „Podívej, za to předtím dík.”

Nemusel jsem mu říkat, že mluvím o tom, jak mi ukázal svoje vzpomínky.

„To je dobrý.”

„Vesmír mě vždycky trochu děsil,” řekl jsem a přinutil se k úsměvu. „Možná že tentokrát nebudu mít noční můry.”

Rushton byl chvíli zticha. Když nakonec promluvil, hlas měl tichý. „Promiň.”

Zkroutil jsem krk, abych se na něj podíval. „Za co?”

Jeho tvář byla ve tmě vážná. „To nejsou tvoje noční můry. Ty jsou moje.”

-----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>