PK - kapitola 1

Kapitola 1

A tak se stalo, že za dynastie Qing za vlády Císaře Slunce Juna rozkázal pan Wu Min vypravit karavanu na nebezpečnou cestu ke dvoru generála Qiang Hüi Weie, guvernéra provincií Yan a Qui, nesoucí s sebou dar velké hodnoty, neboť dychtil po tom, aby si u císaře vysloužil laskavost a vysoké postavení. Jestli byl potěšen nebo zklamán, že se určeným dvořanům a vojákům podařilo úspěšně dojet až do pevnosti Qiang Hüi Weie po průjezdem nepřátelským územím bylo časem ztraceno. V dějinách bylo pouze zaznamenáno, že karavana opravdu dorazila v řádném stavu a když se tato zpráva donesla ke generálovi Hüi Weiovi, rozkázal, aby jim byla udělena audience, aby ve vší patřičnosti a vyplnění všech zvyklostí té doby byly dary přijaty.

ABO - kapitola 6

Kapitola 6 – Neporažený Bůh války

„...To je maršál Rosen!”

Když Lin Yuan viděl, že jim přišla na pomoc válečná loď, okamžitě vzrušeně vyskočil z postele. „Snow, rychle se podívej! To jsou Jasné jednotky! Jasné jednotky Impéria! Maršála Rosena jsem vždycky obdivoval ze všech nejvíc! A je tu!”

Když Snow viděl, jak byl Lin Yuan natěšený a rozzářený, nemohl si pomoct a otočil se, aby se podíval z okna. Na černé válečné lodi byl symbol zářivého slunce, vážně to byl jedinečný symbol Jasných jednotek Impéria.

CV - kapitola 4

Kapitola 4

Tu krátkou zprávu jsem si přečetl několikrát a byl jsem na vážkách, jestli mám na něj marnit slovy nebo času, abych s tím bláznivým mizerou někam šel.

Nemohl jsem si pomoct a povzdechl jsem si. Jen vzácně jsem měl příležitost zajít si na italské jídlo. Jen jsem pomyslel na vzhled, chuť a vůni toho jídla, sbíhaly se mi sliny. Také se zdálo, že ten fešák bude mít dobrý vkus v jídle. Kdyby byl mým průvodcem, jídlo by bylo bezpochyby nebeské. Ale tahle moje tenká peněženka si nemohla dovolit další výprask.

Co jsem měl kruci dělat... Kvůli bytu mi docházely peníze, ani nemluvě o tom, že už jsem si koupil dvě krabice instantních nudlí.

Taky bylo hrozné, že jsem byl nerozhodný typ. Koho se mám zeptat na radu...

CV - kapitola 3

3. kolo

Vzbudil jsem se kvůli zvonění svého mobilu. Nejdřív jsem neměl v úmyslu ho zvednout, ale když jsem viděl, že to bylo P'Punovo číslo – to byl můj služebně starší kolega fotograf – bylo jenom správné mu odpovědět; bez ohledu na to, jak moc jsem byl ospalý.

„Ach, skoro jsem si myslel, že mi to nezvedneš, Petchi.”

Lenivě jsem zívl. „Potřebuješ mě na něco? Je jenom pět třicet.”

„Ha! Pořád jsi opilý? Už je šest třicet, Petchi. Slunce ti už vykukuje zpoza zadnice, čas vstávat, ospalko.”