GDC - kapitola 126

Kapitola 126 – Splněný sen

Když se Lan WangJi vrátil, Wei WuXian už napočítal do zhruba tisíce a tří set.

„Tisíc tři sta šedesát devět, tisíc tři sta sedmdesát, tisíc tři sta sedmdesát jedna...”

Pořád dokola zvedal nohu a barevný míček se mu odrážel kolem nohy. Vyletěl vysoko do vzduchu, ztěžka spadl, on ho pak vykopl ještě výš a míček znovu klesl. Zdálo se, jako kdyby byl přivázaný nějakou nehmotnou nití, co mu navěky bránila opustit část Wei WuXianova těla.

GDC - kapitola 125

Kapitola 125 – Lusk s lotosovými semeny

Lotosové Molo, Yunmeng.

Vně duelové síně cvrkaly cikády na pozdrav létu; podlahu uvnitř pokrývala ohavná formace lidských těl.

Tucet chlapců, co byli všichni do půl těla nazí, leželi na dřevěných prknech síně. Sem tam se obrátili jako tucet prskajících palačinek a vydávali ze sebe steny, jako kdyby měli umřít.

GDC - kapitola 124

Kapitola 124 – Železný hák (2)

Jin Ling: „Ta židle stála hned u mé postele. Nejdřív na ní nikdo nebyl, ale po chvíli se na ní objevil člověk v černém.”

Jin Ling mu chtěl jasně vidět do tváře, ale ten člověk seděl s hlavou skloněnou. Tvář mu zakrývaly dlouhé, rozcuchané vlasy. Akorát na opěrkách byly vidět sněhově bílé ruce. Potají posunul zrcátko. Ale jakmile pohnul zápěstím, ta žena pomalu zvedla hlavu, jako kdyby si najednou něčeho všimla. Tvář měla pokrytou tucty krvácejících řezných ran.

GDC - kapitola 123

Kapitola 123 – Železný hák (1)

Rezidence Bai byla v oblasti známá hlavně kvůli Bílé síni.

Bílá síň se to nazývalo především proto, že byla bílá. Když ji postavili, nejprve její stěny nabarvili na bílo a pak si majitel připravil výzdobu. V ostatních částech rezidence šlo všechno hladce. Jen když přišlo na místnost v západním dvoře, začaly se dít podivné věci. Celý ten proces se mohl akorát odložit. Až do teď Bílá síň vytvářela ostrý kontrast s bohatou výzdobou zbylé části rezidence Bai. Byla tak bílá, až to působilo hrozivě.

GDC - kapitola 122

Kapitola 122 – Vyrušení (3)

„...” Mladý pan Qin předstíral, jako že se nic nestalo. „Nejsem si tím moc jistý. Nevím, jak daleko zašel ten sluha, kdo ho šel potrestat, ale přece jenom také býval jedním naším sluhou, takže jsem nikdy neměl v úmyslu mu nějak ublížit. Pokud ke mně potají cítil nenávist, ale netroufal si to říct nahlas, tak s tím nemůžu nic dělat.”

Lan SiZhui, co tu konverzaci poslouchal, to už dál nedokázal vydržet. „Mladý pane Qine, tohle... tohle je trochu moc daleko... od tvého původního vysvětlení. Proč jsi toho tolik zatajil, když tě mí dva seniorové požádali, abys to vysvětlil?”

GDC - kapitola 121

Kapitola 121 – Vyrušení (2)

Jak to ti dva zaslechli, vyměnili si pohled. Lan SiZhui zpozorněl.

Wei WuXian: „Jsem jedno ucho, povídej.”

Po chvilce rozmýšlení mladý pan Qin pomalu začal: „Vlastně to není ani žádná historka. Ani já ho moc neznám. Když jsem byl malý, vyrůstal jsem na vesnici v domě své babičky. A on byl jeden ze sluhů v babiččině domácnosti. Jelikož jsme byli v podobném věku, jak jsme vyrůstali, hráli jsme si spolu.”

GDC - kapitola 120.5

Kapitola 120.5 – Vyrušení (1)

Příběh začal v noci před třemi dny.

Toho večera se mladý pan Qin vrátil ze společnosti plný alkoholu a únavy. Zrovna když chtěl užuž vejít dovnitř, najednou zaslechl, jak někdo bušil na dveře.

Znovu a znovu ten člověk bouchal na hlavní bránu rezidence Qin.

Sluha, co dohlížel na dvůr, v reakci na to něco zabrblal a vyhrabal se, aby to šel s lucernou zkontrolovat. Zrovna když se chtěl zeptat, kdo to je, zdálo se, že ten někdo, co bušil na dveře, najednou zešílel a šíleně třískal do dveří.

GDC - kapitola 120 @

Kapitola 120 – Od úsvitu do soumraku

Už bylo dlouho po deváté, a přesto se Wei WuXian stále ještě nevrátil. Papírová lucerna na stole byla stále rozsvícená. Lan WangJi zíral na její mlhavý přísvit, očima ani nemrkal. Za chvilku se postavil, přešel k dřevěným dveřím do jinshi a otevřel je.

Okamžik zůstal bez hnutí stát a když se užuž zdálo, že nakonec vykročí ven, zpoza jeho zad se najednou ozvalo podivné bouchnutí.

GDC - kapitola 119 @

Kapitola 119 – Kadidelnice (2)

Druhého dne se Wei WuXian nějak probudil dřív než Lan WangJi. Celý den se mu nohy třásly.

Tu kadidelnici v podobě tapíra měli dlouho u sebe a dlouho ji zkoumali. Wei WuXian ji rozebral a zase složil, ale stejně nedokázal pochopit tu její záhadu.

Wei WuXian seděl u stolu a hloubal: „Pokud problém netkví ve vonné tyčince, pak to musí být v kadidelnici. To je ale věc. Přijde mi to tak skutečné, že se s tím možná nemůže srovnávat ani Vcítění. Bylo to vůbec zaznamenané v Knihovnickém pavilónu?”

Lan WangJi zakroutil hlavou.

GDC - kapitola 118

Kapitola 118 – Extra: Přátelé zlosyni

Před 13 lety.

Xue Yang seděl u malého dřevěného stolku, co patřil jednomu pouličnímu prodejci, jednu nohou měl vyloženou na lavici, zatímco jedl misku rýžových noků v rýžovém víně. Zaťukal lžící na misku. Ze začátku to bylo celkem uspokojivé jídlo, ale nakonec si najednou uvědomil, že i když ty noky byly lepkavé, rýžové víno nebylo dost sladké.

Xue Yang vstal a skopl stánek na zem.

GDC - kapitola 117

Kapitola 117 – Extra: kadidelnice @

Wei WuXian v pavilonu pokladů v Oblačných Zákoutích— v Komnatě Starověkosti— našel starou kadidelnici.

Ta kadidelnice měla tělo medvěda, chobot slona, oči nosorožce, ocas býka a údy tygra. Hlavním dílem bylo břicho a když se zapálila vonná tyčinka, jemný dým chrlil z tlamy.

Wei WuXian si s ní chvíli hrál v jiangshi. „Tahle věc vypadá celkem vtipně. Není v tom žádná vražednost nebo neblahá energie, takže se to rozhodně nepoužívalo na ublížení lidem. Lan Zhane, víš, na co to je?”

GDC - kapitola 116

Kapitola 116 – Extra: banket (3)

Čím byl Wei WuXian vážnější, tím více nedokázal potlačit touhu vyvádět rošťárny, co měl v nitru.

Prstem zlehka zaklepal na misku z černého porcelánu, takže z ní vyloudil řízný zvuk, co slyšeli jen oni dva. Jak Lan WangJi ten hluk zaslechl, očima se o pár nenápadných centimetrů přesunul k němu.

Wei WuXian věděl, že bez ohledu na to, jak moc Lan WangJi pohnul očima, stejně ho pozoroval koutkem oka a neunikl by mu žádný jeho pohyb. A tak zvedl misku a předstíral, že usrkl obsahu. Otáčel ji v ruce a zastavil se na místě, odkud pil Lan WangJi, a zakryl okraj misky vlastními rty.

Lan WangJi měl původně ruce řádně položené v klíně a ani teď se jeho pozice nezměnila. Ale jak se dalo čekat, prsty, co měl tiše skryté pod bílými rukávy, se mu mírně zkroutily.

GDC - kapitola 115

Kapitola 115 – Extra: banket (2)

Navzdory všemu ti dva neměli té noci okamžitě šanci to „vyzkoušet”. Lan WangJi se musel nejprve setkat a promluvit si s Lan XiChenem, co už nějakou dobu meditoval v ústraní. 

Wei WuXian poslední dobou zavedl podivný zvyk. Rád spal na Lan WangJiho těle a nezáleželo na tom, jestli ležel na něm nebo se mu tiskl k hrudi s tváří k tváři. Bez tohoto lidského polštáře každopádně nedokázal spát. Bezostyšně pak celé jingshi převrátil vzhůru nohama a vskutku se mu povedlo vyhrabat pár věcí.

GDC - kapitola 114

Kapitola 114 – Extra: banket (1)

Lan WangJi se otočil na Wei WuXiana. „Počkej na mě.”

Wei WuXian: „Co kdybych šel s tebou?”

Lan WangJi potřásl hlavou. „Bude se víc hněvat, pokud půjdeš taky.”

Wei WuXian o tom popřemýšlel a souhlasil. Kdykoli ho Lan QiRen spatřil, bylo to, jako kdyby byl mihotající svíčka, jako kdyby ho měl stihnout infarkt. Dokonce i dech měl namáhavější než obvykle. Wei WuXian měl pocit, že by mu měl prokázat laskavost a ušetřit ho podráždění tím, že mu nepřijde na oči.

GDC - kapitola 113

Kapitola 113 – WangXian (3)

Den poté, co se setkali s Luo QingYang a jejím manželem, dorazili ti dva do malého městečka v Guanglingu.

Wei WuXian si rukou zastínil oči a podíval se na vlající prapory, co slibovaly dobré víno. „Odpočiňme si támhle.”

Lan WangJi přikývl a ti dva se bok po boku vydali tam.

GDC - kapitola 112

Kapitola 112 – WangXian (2)

Za tři měsíce v Guanglingu.

Dav vesničanů s pochodněmi a zemědělskými nástroji místo zbraní v rukách pomalu obklíčil malý lesík na hoře.

Na té hoře byl bezejmenný hřbitov, co za posledních pár měsíců nebyl poklidný. Neustále tam strašili duchové a vesničané na úpatí hory to už nemohli déle snést a požádali pár kultivátorů, co procházelo kolem, aby se spolu vydali na horu a zničili zdroj toho strašení.

GDC - kapitola 111 (2) @

Ti čtyři se rozloučili v lese na okraji města Yunping.

Wen Ning: „Mladý pane, my půjdeme tudy.”

Wei WuXian: „Kudy?”

Wen Ning: „Copak ses mě neptal, co bych chtěl dělat, až to všechno skončí? Mluvil jsem o tom s A-Yuanem. Nejdřív půjdeme do Qishanu a pohřbíme popel našich lidí. Také jsem se tam chtěl porozhlédnout a podívat se, jestli najdu něco z doby, kdy byla moje sestra stále naživu. Abych jí vztyčil památník.”

GDC - kapitola 111 (1)

Kapitola 111 – WangXian (1) 1/2

Slunce ještě nevyšlo. Na ulicích bylo stále ticho. Wei WuXian a Lan WangJi kráčeli spolu, slyšeli jenom tiché klapání kopyt oslíka.

Wei WuXian seděl na hřbetu oslíka a párkrát ho poplácal po zadnici. Měšec u popruhu byl plný a tvrdý, plný jablek, co jim juniorové ze sekty Lan pravděpodobně dali jako svačinku pro oslíka.

GDC - kapitola 110

Kapitola 110 – Utajení (4)

Wei WuXian: „Rakve se samozřejmě používají na uchovávání mrtvol. Hádám, že tady bylo zakopané tělo Jin GuangYaovy matky Meng Shi. Pravděpodobně sem dneska večer přišel, aby ji vyzvedl a mohl s jejím tělem odcestovat do DongYingu.”

Lan XiChen nic neřekl.

Nie HuaiSang vykřikl: „Ach, ano. To zní velmi rozumně.”

Wei WuXian se zeptal: „Co si myslíš, že ten člověk udělal poté, co vykopal tělo Jin GuangYaovy matky?”

GDC - kapitola 109

Kapitola 109 – Utajení (3)

Lan XiChen se po tom strčení zapotácel pár kroků vzad. Ještě si neuvědomil, co se stalo. Mezitím Lan WangJi udeřil do zátylku sochu Guanyin s jemnými rysy, co stála uprostřed chrámu. Socha zavibrovala a rozletěla se k rakvi. Nie MingJue stále zkoumal mrtvolu ve své ruce, hlavu už měl skloněnou. Jak ho zasáhla ta těžká socha, spadl rovnou zpět tam, kde předtím byl.

Wei WuXian vyskočil na vrch a stoupl Guanyin na hruď. Víko rakve se už rozbilo. Jako víko teď mohli použít akorát sochu Guanyin a zapečetit tak Nie MingJuea a jeho běsnění. Nie MingJue pod ním znovu a znovu bušil do sochy, jak se pokoušel dostat na svobodu. A s Wei WuXianem to pořád dokola třáslo, vrávoral tak moc, že ho to skoro shodilo. Klátil se a uvědomil si, že vůbec nedokázal nakreslit amulet.