GDC - kapitola 114

Kapitola 114 – Extra: banket (1)

Lan WangJi se otočil na Wei WuXiana. „Počkej na mě.”

Wei WuXian: „Co kdybych šel s tebou?”

Lan WangJi potřásl hlavou. „Bude se víc hněvat, pokud půjdeš taky.”

Wei WuXian o tom popřemýšlel a souhlasil. Kdykoli ho Lan QiRen spatřil, bylo to, jako kdyby byl mihotající svíčka, jako kdyby ho měl stihnout infarkt. Dokonce i dech měl namáhavější než obvykle. Wei WuXian měl pocit, že by mu měl prokázat laskavost a ušetřit ho podráždění tím, že mu nepřijde na oči.

Lan WangJi se na něj podíval, jako kdyby chtěl něco říct.

Wei WuXian okamžitě dodal: „Fajn, já vím. Nechodit moc rychle, nemluvit moc nahlas, nedělat tohle a nedělat tamto, mám pravdu? Neboj se. Když jsem se teď s tebou vrátil, rozhodně si budu dávat pozor, abych neporušil žádné pravidlo na té tvé Stěně. Budu si dávat pozor co možná nejvíc.”

Lan WangJi o tom ani nepřemýšlel. „To nic. I když je porušíš...”

Wei WuXian to velmi dobře zaslechl. „Hm?”

Zdálo se, že si Lan WangJi nakonec uvědomil, že to, co řekl, nebylo příliš vhodné. Na okamžik odvrátil tvář stranou. Když se na něj zase podíval, tvář měl vážnou. „...Nic.”

Wei WuXian vyhlížel zmateně. „Cos řekl, že se stane, i když je poruším?”

Lan WangJi věděl, že se ptal, i když odpověď znal. Zachoval přísnou tvář. „Počkej na mě venku.”

Wei WuXian mávl rukou. „Tak tedy počkám. Nebuď tak agresivní. Půjdu si hrát s tvými zajíci.”

A tak Lan WangJi šel čelit Lan QiRenově kárání sám, zatímco Wei WuXian se nechal táhnout sprintujícím Malým Jablíčkem. Od chvíle, co Malé Jablíčko vstoupil do Oblačných Zákoutí, se zdál obzvláště vzrušený a plný síly. Wei WuXian ho nedokázal ani zpomalit, a tak ho osel vlekl po zelenající se trávě.

V trávě bylo potichu schoulených více než sto baculatých malých sněhových koulí. Ta růžová tlamička ze tří okvětních plátků se jim čas od času zacukala a sem tam zastříhali svýma dlouhýma růžovýma ušima. Malé Jablíčko s hlavou hrdě vztyčenou se mezi ně vtlačil a našel si vlastní místo, zatímco Wei WuXian si dřepl na zem a nahodile se chopil jednoho zajíce. Drbal ho na břiše a přemýšlel: 'Když jsem přišel posledně, bylo jich tu tolik? A tenhle je samec nebo samička? Och... Samec.'

Když si to Wei WuXian pomyslel, nakonec si uvědomil, že se nikdy neuráčil si všimnout, jestli bylo Malé Jablíčko samec nebo samička. Nemohl si pomoct a letmo se po něm podíval. Ale než se mu vůbec dostalo pěkného výhledu, najednou něco zaslechl a otočil se, aby se podíval.

Byla tam mladá, drobná dívka. V ruce držela malý košík a váhala, jestli se má přiblížit. Když viděla, že se k ní Wei WuXian tak naráz otočil tváří, na okamžik nevěděla, co má dělat. Celou tvář měla stydlivě zčervenalou.

Ta dívka na sobě měla uniformu sekty Lan a také měla na čele oficiálně uvázanou bílou stužku se vzorem plynoucích oblak.

Wei WuXian: 'Tohle je výjimečné! Nemůžu uvěřit, že jsem potkal skutečnou!'

Tohle byla kultivátorka. Kultivátorka sekty Lan z Gusu.

Sekta Lan byla známá svou přísností a deset tisíckrát přednášela svým učedníkům věci, jako že muži a ženy jsou jiné a že by se tudíž k sobě neměli chovat s přílišnou důvěrností. Síně ke studiu a odpočinku pro kultivátory a kultivátorky byly přísně oddělené, takže nikdo nemohl tu hranici překročit ani na krok. Jen zřídka vycházeli ze svých vlastních oblastí a dokonce i noční lovy byly většinou oddělené dle pohlaví. Buď se účastnili jenom muži nebo jenom ženy, téměř nikdy všichni. Ta nepružnost byla téměř strašlivá.

Když ještě Wei WuXian studoval v Oblačných Zákoutích, téměř nikdy tu neviděl žádné dívky. A měl celkem silné pochyby, jestli v Oblačných Zákoutích vůbec nějaké kultivátorky existovaly. Několikrát si myslel, že zaslechl, jak dívky odříkávaly ze svitků, a ze zvědavosti se na to chtěl jít podívat. Ovšem okamžitě jej objevilo pár vnímavých učedníků, co hlídkovali na území, a přivolali Lan WangJiho. Když se to takhle párkrát opakovalo, Wei WuXian přišel o veškeré nadšení a nikdy už to nešel znovu zkoumat.

Ale zrovna teď vlastně narazil na skutečnou kultivátorku v Oblačných Zákoutích. Skutečnou! Kultivátorku!

Wei WuXian se hned napřímil, oči mu zářily. Zrovna když se chtěl užuž vydat za ní, Malé Jablíčko už vystřelilo a řítilo se k dívce. Skoro Wei WuXiana převálcovalo.

Wei WuXian: „?”

Jen co se Malé Jablíčko přiblížilo k dívce, pokorně sklonilo hlavu a z vlastní vůle přiblížilo čelo a uši k její ruce.

Wei WuXian: „???”

Dívka se při pohledu na Wei WuXiana začervenala a překvapením se odmlčela, nevěděla, co říct. Wei WuXian přimhouřil oči, měl pocit, že mu přišla tak nějak povědomá. Za chvilku si vzpomněl— nebyla to ta dívka s kulatou tváří, se kterou se setkal při svém odchodu z vesnice Mo a na kterou několikrát narazil na hoře Dafan?

I kdyby pro něj byla naprosto cizí, Wei WuXian by dokázal párkrát zažertovat a okamžitě si ji naklonit. Ani nemluvě když to byla dívka s příjemnou povahou, s kterou se párkrát setkal. Okamžitě na ni zamával. „To jsi ty!”

Ta dívka si na něj jasně dobře pamatovala, ať už měl tvář čistou nebo ne. Nejprve jí bylo rozpačitě a prsty ovíjela kolem košíku a pak tiše odpověděla: „To jsem já...”

Wei WuXian odhodil stranou králíka, kterého hladil a u kterého určoval pohlaví. S rukama za zády přišel o pár kroků blíž. Když v jejím košíku spatřil mrkve a zelí, usmál se. „Přišla jsi sem nakrmit zajíce?”

Dívka přikývla.

Jelikož Lan WangJi byl pryč, Wei WuXian zrovna neměl co na práci, a tak jeho zájem vzrostl. „Chceš pomoct?”

Dívka nevěděla, co má dělat. Nakonec přikývla a Wei WuXian vytáhl mrkev. Ti dva si spolu dřepli do trávy. Malé Jablíčko strčilo hlavu do košíku a prohledávalo ho. Jelikož se mu nepodařilo najít žádná jablka, vystačil si s mrkví, co chytil do zubů a co začal mrštně okusovat.

Ty mrkve v košíku byly nesmírně čerstvé. Wei WuXian si nejdřív ukousl kus pro sebe a pak mrkev přiblížil zajícům k tlamám. „Krmila jsi ty zajíce?”

Dívka: „Ne... Začala jsem teprve nedávno... Když tu je HanGuang-Jun, stará se o ně on. Když tu není, pak mladý pan Lan SiZhui a ostatní. A když jsou i oni pryč, pak na pomoc přijdeme my...”

Wei WuXian: 'Jak Lan Zhan krmil ty zajíce? A od kdy se o ně začal starat? Také sem přicházel s malým košíkem v ruce?'

Wei WuXian vyhnal z hlavy pár scén, co přímo přetékaly roztomilostí, a znovu se zeptal: „Teď jsi učednicí sekty Lan z Gusu?”

Dívka pokorně odpověděla: „Ano.”

Wei WuXian: „Sekta Lan je celkem pěkná. Kdy jsi sem přišla?”

Dívka za řeči hladila načechraného zajíce: „Brzy po té události na hoře Dafan...”

V té chvíli oba zaslechli tichý zvuk, jak někdo našlapoval na trávě. Wei WuXian se otočil, aby se podíval. A jak čekal, kráčel k nim Lan WangJi.

Dívka se honem postavila a s úctou pozdravila. „HanGuang-June.”

Lan WangJi kývl, zatímco Wei WuXian stále seděl na trávě a široce se na něj usmíval. Zdálo se, že tato dívka byla z Lan WangJiho celkem vyděšená— to bylo ovšem normální, neboť všichni juniorové v jejím věku se Lan WangJiho báli. Celá nervózní se chopila lemu své sukně a utekla.

Wei WuXian na ni zezadu zavolal: „Děvče, juniorko! Tvůj košík! Hej, Malé Jablíčko! Vrať se, Malé Jablíčko! Kvůli čemu utíkáš?! Malé Jablíčko!”

Nezastavil ani člověka, ani osla. Wei WuXian mohl akorát šťouchnout do těch pár zbývajících mrkví v košíku. Otočil se na Lan WangJiho. „Lan Zhane, vyplašil jsi ji.”

Pokud by Lan WangJi nechtěl, aby někdo slyšel jeho kroky, jak je mohli oba slyšet?

Wei WuXian k němu s širokým úsměvem natáhl mrkev. „Chceš? Ty nakrmíš zajíce a já tebe.”

„...” Lan WangJi na něj shlédl. „Zvedni se.”

Wei WuXian hodil mrkev za hlavu a lenivě k němu natáhl ruku. „Vytáhni mě.”

Lan WangJi se zarazil, ale natáhl se, aby ho vytáhl. A přesto Wei WuXian najednou svolal veškerou sílu a místo toho ho stáhl dolů.

Jak zajícům zabrali území podivní lidé, zdálo se, jako kdyby čelili velkému nepříteli, bezcílně pobíhali kolem těch dvou na hromadě na zemi. Těch pár, co Lan WangJiho obzvláště znalo, se dokonce postavilo a tisklo se mu k boku, jako kdyby je trápilo, proč se jejich pán tak najednou zhroutil.

Lan WangJi je něžně odehnal a tichým hlasem řekl: „Sedmé pravidlo sekty na Zdi pravidel Oblačných Zákoutí— je zakázáno rušit kultivátorky.”

Wei WuXian: „Řekl jsi, že nevadí, ani když pravidla poruším.”

Lan WangJi: „Neřekl.”

Wei WuXian: „Proč jsi takový? Jen proto, že jsi tu větu nedořekl, znamená, že jsi ji nikdy neřekl? Co se stalo s HanGuang-Junem, co vždycky udělal, co slíbil?”

Lan WangJi: „'Každý den'.”

Wei WuXian ho pohladil po tváři a něžným tónem řekl: „Tvůj strýček ti vyhuboval? Řekni mi o tom. A tady tvůj starší bratr tě bude velmi rozmazlovat.”

Lan WangJi na něj nenaléhal ani po tak náhlé změně tématu. „Ne.”

Wei WuXian: „Vážně? Tak co ti řekl?”

Lan WangJi ho beze slova objal. „Nic. Je vzácností, že jsme všichni pohromadě, a zítra se bude konat banket.”

Wei WuXian se široce usmál. „Banket? Dobrá, dobrá, rozhodně se budu chovat pěkně, abys kvůli mně netratil na důstojnosti.” Najednou pomyslel na Lan XiChena a zeptal se: „A co tvůj bratr?”

Lan WangJi po chvilce ticha odpověděl: „Poté se s ním setkám.”

ZeWu-Jun celé dny meditoval v ústraní. Lan WangJi si s ním rozhodně dlouze a od srdce popovídá. Wei WuXian opětoval Lan WangJiho objetí a jemně ho poplácal po zádech.

Brzy začal znovu mluvit: „Kdy už jsme u toho, proč jsem tentokrát neviděl SiZhuie a jeho bandu?”

V minulosti se kolem nich ti juniorové shlukli a začali štěbetat už od vstupu na horu. Když Lan WangJi slyšel, jak se zmínil o SiZhuii a juniorech, obočí se mu mírně uvolnilo. „Můžu tě za nimi zavést.”

Když Wei WuXiana zavedl za Lan SiZhuiem, Lan JingYim a ostatními, juniorové na něj akorát potěšeně zavolali. Nebylo to tak, že by nechtěli udělat nic jiného, ale spíš že vážně nemohli.

Těch zhruba tucet juniorů stálo v předsíni verandy na rukou. Všichni měli vnější róby sundané a byli odění jen v lehkém, sněhovém dresu. S hlavou dole a nohama nahoře čelili pár prázdným papírům a inkoustu. Levýma rukama se podpírali a v pravé drželi štětec a s velkými obtížemi psali na papír úhledné znaky.

Jelikož nemohli dopustit, aby se jejich stužky na čele dotkly země, svírali jejich cípy v ústech. Byli celí upocení. A tak nemohli ani nic říct. To takzvané zavolání bylo jen pár tlumených zvuků v doprovodu rozzářených očí.

Jak Wei WuXian sledoval ta jejich balancující, rozechvělá těla, zeptal se: „Proč musí dělat stojky?”

Lan WangJi: „Za trest.”

Wei WuXian: „Vím, že to je za trest. Vidím, že opisují pravidla sekty Lan— já už Počestnost znám nazpaměť. Co udělali, že je potrestali?”

Lan WangJi měl hlas vyrovnaný. „Vrátili se do Oblačných Zákoutí po předem daném časovém údobí.”

Wei WuXian: „Och.”

Lan WangJi: „Doprovázeli Přízračného generála na nočním lovu.”

Wei WuXian: „Ha! Vážně máte odvahu.”

Lan WangJi: „A to potřetí.”

Wei WuXian si promnul bradu a pomyslel si, že bylo jenom přirozené, že je Lan QiRen, co nenáviděl veškeré zlo, takhle potrestal. Jen pouhé opisování sektovních pravidel ve stojce bylo celkem snadné.

Dřepl si před Lan SiZhuiem. „Ach, SiZhuii, proč je ta hromádka před tebou obzvláště vysoká? To se mi to jenom zdá?”

Lan SiZhui: „Ne...”

Lan WangJi: „On je vedl.”

Wei WuXian chtěl Lan SiZhuie párkrát poplácat po rameni, ale neměl ani kam položit ruku. Po chvilce mu dal ruku pod rameno a sebevědomě ho poplácal ze zdola nahoru. „Věděl jsem to.”

Lan WangJi se prošel před chlapci, letmo se podíval na jejich papíry, aby to tak nějak zkontroloval. K Lan JingYimu promluvil: „Neupravené písmo.”

Lan JingYi skousl stužku a se slzami odpověděl: „Ano. HanGuang-June. Přepíšu to.”

Ostatní, které nijak neokomentoval, zkouškou prošli. Všichni si vydechli úlevou. Jak ti dva odešli z předsíně, Wei WuXian si vybavil to utrpení, kterým si prošel, když ho tehdy potrestali. Celkem se litoval. „Jen se udržovat v té pozici je dost těžké. Kdybych byl hlavou dolů, možná bych ani nedokázal psát. A možná nedokážu psát úhledně ani v sedu.”

Lan WangJi se po něm letmo podíval. „To je pravda.”

Wei WuXian věděl, že i on vzpomínal na dny, kdy na něj dohlížel, když opisovali sektovní pravidla. „Když jsi byl mladý, byl jsi na tom stejně?”

Lan WangJi: „Nikdy.”

Samozřejmě. Lan WangJi byl už od mala vůdčí vzor všech učedníků. Každé jeho slovo a každý jeho počin působil, jako kdyby ho naměřil pravítkem. Jak by mohl udělat chybu? A pokud nikdy neudělal žádnou chybu, jak by mohl obdržet trest?

Wei WuXian se široce usmál. „Myslel jsem si, že tu svoji šokující sílu v pažích sis vytrénoval tímhle.”

Lan WangJi: „Nedostal jsem žádný trest. Ale stejně jsem to trénoval tímhle.”

Wei WuXian hloubal: „Proč bys dělal stojky, když tě nepotrestali?”

Lan WangJi zíral přímo vpřed. „Uklidňuje to mysl.”

Wei WuXian byl hned vedle Lan WangJiho ucha, hlas měl skoro jako háček. „Tak kvůli čemu přesně se ledový HanGuang-Jun cítí méně klidně?”

Lan WangJi se na něj beze slova podíval.

Wei WuXian z toho měl škodolibou radost. „Podle toho, co jsi řekl, pokud jsi začal sílu v pažích trénovat od mala, pak hlavou dolů dokážeš udělat absolutně cokoli, ne?”

Lan WangJi: „Hm.”

Když Wei WuXian viděl, že sklopil pohled, skoro jako kdyby mu bylo trochu trapně, dodalo mu to ještě větší kuráž. „Takže zvládneš udělat i mě hlavou dolů?”

Lan WangJi: „Můžu to zkusit.”

Wei WuXian: „Hahahahahaha... Cos to řekl?”

Lan WangJi: „Můžu to zkusit dneska v noci.”

Wei WuXian: „...”

----------

~ Pokud se už nějakou dobu nevěnujete józe a podobně, rozhodně nezkoušejte psát ve stoji na rukách, haha! Není divu, že je LWJ tak silný. ~

~ WWX je pořád ta samá mluvka, pošťuchuje LWJ a pak se diví, když to LWJ vezme vážně. Ovšem ve stojce, hm... ~ 

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>