GDC - kapitola 115

Kapitola 115 – Extra: banket (2)

Navzdory všemu ti dva neměli té noci okamžitě šanci to „vyzkoušet”. Lan WangJi se musel nejprve setkat a promluvit si s Lan XiChenem, co už nějakou dobu meditoval v ústraní. 

Wei WuXian poslední dobou zavedl podivný zvyk. Rád spal na Lan WangJiho těle a nezáleželo na tom, jestli ležel na něm nebo se mu tiskl k hrudi s tváří k tváři. Bez tohoto lidského polštáře každopádně nedokázal spát. Bezostyšně pak celé jingshi převrátil vzhůru nohama a vskutku se mu povedlo vyhrabat pár věcí.

Lan WangJi byl už od mládí ve všem svém počínání upjatý a řádný. Jeho kaligrafie, obrazy a eseje byly nesmírně zorganizované a uspořádané dle roku. Wei WuXian začal od nácviku rukopisu z jeho dětství. Jak tím listoval, potěšeně se smál. Kdykoli spatřil Lan QiRenovy rudé komentáře, cítil, jak ho brněly zuby. Ale dokonce i po tisíci stránkách našel jenom jeden list papíru s chybou. Poté Lan WangJi na další list papíru ve vší vážnosti přepsal ten pomýlený znak stokrát. Wei WuXian nespokojeně mlaskl. 'Ubohé dítě. Po tolika přepisech už ten znak pravděpodobně ani nepoznával.'

Chtěl dál listovat těmi starými, zažloutlými stránkami, když se v temnotě vně jingshi rozzářilo mdlé světlo.

Wei WuXian neslyšel žádné kroky, ale šikovně se odkoulel do Lan WangJiho postele a hodil na sebe přikrývku až ke krku. Když Lan WangJi jemně otevřel dveře a vešel, spatřil iluzi, že ten člověk v místnosti už hluboce spal.

Lan WangJiho pohyby byly od samého začátku absolutně bezhlesné. Když viděl, že už tu někdo „spal”, zadržel dech a pomalu zavřel dveře od jingshi. Po chvilce ticha konečně přišel k posteli.

Než se vůbec dostal blíž, celé tělo mu ovinula letící přikrývka.

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian seskočil, pevně objal Lan WangJiho, co měl celou hlavu zakrytou, a strčil ho na postel. „Znásilnění!”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian se rukama sprostě dotýkal a šmátral po celém jeho těle, a přesto Lan WangJi stále ležel stejně tiše jako mrtvý. Nechal ho dělat, co se mu zachtělo. Wei WuXian o chvilku později ztratil zájem. „HanGuang-June, proč ani trochu nevzdoruješ? Pokud tady jen tak ležíš a ani trochu se nehýbeš, co je potom na tom znásilňování zábavné?”

Skrz přikrývku se ozval Lan WangJiho zastřený hlas. „Co chceš, abych dělal?”

Wei WuXian mu poradil: „Když tě držím při zemi, musíš mě strkat a nedovolit mi se dostat nahoru. A musíš přitisknout nohy k sobě a co možná nejsilněji zápolit. A zároveň ječet o pomoc...”

Lan WangJi: „V Oblačných Zákoutích je zakázáno hlučet.”

Wei WuXian: „Tak můžeš volat o pomoc tiše. A když z tebe strhám oblečení, měl by ses ze všech sil snažit vzdorovat a chránit si hruď.”

Přikrývka byla chvíli zticha.

Za chviličku Lan WangJi odpověděl: „To zní celkem obtížně.”

Wei WuXian: „Vážně?!”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Tak to mi tedy došly nápady. Co kdybychom to trochu změnili a místo toho jsi znásilnil ty mě...”

Než vůbec domluvil, zorné pole se mu roztočilo a přikrývky odlétly. Lan WangJi už ho strčil na postel.

Jelikož ho Wei WuXian tak dlouho dusil přikrývkou, ta jeho věčně upravená stužka ve vlasech a na čele byla trochu nakřivo. Vlasy měl tak nějak rozcuchané, uvolnilo se mu pár pramínků a jeho původně nefritově bílé tváře teď zářily jemnou růžovou. Za svitu svíček z něj byla celkem ostýchavá kráska. Ale tato kráska bohužel měla absurdně silné paže a teď je pevně ovinul kolem Wei WuXiana jako železný svěrák, zatímco se Wei WuXian doprošoval: „HanGuang-June, HanGuang-June, odpouštět je ctnost.”

Lan WangJiho pohled nezakolísal, odrážely se mu v nich chvějící jasné plamínky svíčky. Výraz měl klidný. „Ano.”

Wei WuXian: „Ano co? Stojka? Znásilnění? Hej! Můj oděv.”

Lan WangJi: „Sám jsi to tak řekl.”

Jak to řekl, namanévroval tělem Wei WuXianovi mezi nohy a chvíli tam setrval. Wei WuXian chvíli čekal, ale nic nepřišlo.

„Co!”

Lan WangJi se mírně napřímil. „Proč nevzdoruješ?”

Wei WuXian mu nohama sevřel pas, pomalu se o něj mnul a odmítal ho nechat odejít. Široce se usmál. „No co můžu dělat? Když jsi mě srazil na postel, nohy se mi bezděky rozevřely. Nemůžu je vůbec přitisknout k sobě, tak jak můžu mít sílu vzdorovat? Pro tebe to je těžké, ale pro mě to je také těžké... Přestaň, přestaň, pojď sem, nejdřív mi dovol ti něco ukázat.” Zpoza klop vylovil list papíru. „Lan Zhane, na něco se tě zeptám— jak jsi mohl udělat chybu v tak jednoduchém znaku? Co jsi řádně nestudoval? Co se ti honilo v hlavě?”

Lan WangJi se na ten papír letmo podíval a nic neřekl, ale význam toho pohledu byl více než jasný— taková bezostyšnost, že ho někdo jako Wei WuXian, co texty opisoval divokou kurzívou, dělal tolik chyb a ještě se flákal, káral kvůli chybě v jednom znaku.

Wei WuXian předstíral, že tomu pohledu nerozuměl, a pokračoval: „Podívej se na datum, co si napsal dole. Hm... Tehdy už ti bylo patnáct nebo šestnáct, ne? V takovém věku udělat takovou chybu, ty...”

Ale když pečlivě popřemýšlel o tom datu dole, zjistil, že se to náhodou shodovalo s těmi třemi měsíci, které trávil studiem v Oblačných Zákoutích.

Wei WuXian byl okamžitě radostí bez sebe a naschvál řekl: „Mohlo by to být tak, že v mládí Lan Er-gege nedával pozor při čtení a psaní, protože jsem byl to jediné, na co dokázal myslet?”

Když tehdy Wei WuXiana zavřeli v Knihovnickém pavilonu, každý den předváděl před Lan WangJim záchvaty vzteku a povaloval se. Obtěžoval ho stovkou nejrůznějších způsobů. Tak moc rozvířil Lan WangJiho poklid a ticho, že pro Lan WangJiho bylo těžké na něj „nemyslet”. Ale nebylo to přesně to „nemyslet”. Za takových okolností bylo nesmírně obdivuhodné, že se to Lan WangJimu podařilo zvládnout. Že dohlížel na Wei WuXianovo opisování, zatímco on sám si dělal svoje věci a udělal jenom jednu chybu.

Wei WuXian: „Hm, proč je to zase moje chyba? Zase mě z toho budeš vinit.”

„...” Lan WangJiho hlas byl tichý. „Tvoje chyba!”

Zajíkl se, jak se snažil popadnout ten list papíru, co byla skvrnou na jeho jinak dokonalém životě. Wei WuXian miloval, když byl Lan WangJi zahnaný do kouta. Okamžitě si strčil papír za klopu a skryl ho blízko vlastní kůže. „Pokud jsi tak dobrý, jen pojď.”

Lan WangJi vůbec neváhal a vrhl se mu pod šaty. A už ruce nevyndal.

Wei WuXian: „Vážně jsi neuvěřitelný!”

Ti dva spolu jančili přes půl noci. Teprve poté si dokázali vážně popovídat.

Wei WuXian se stále tiskl Lan WangJimu k hrudi, tvář měl zabořenou do jeho krku a cítil, že to aroma santálového dřeva na Lan WangJiho těle teď bylo ještě silnější. Kolem dokola si připadal lenivě, oči měl zavřené. „Je tvůj bratr v pořádku?”

Lan WangJi ho objal kolem nahých zad, pořád dokola ho hladil. Po chvilce ticha odpověděl: „Vlastně ne.”

Oba dva byli smáčení potem. Wei WuXian cítil, jak se mu od kůže až do nitra srdce plížilo svrbění, jak ho Lan WangJi hladil. Tak nějak nepříjemně se ošil a ještě hlouběji do sebe Lan WangJiho vtáhl.

Lan WangJi ztišil hlas. „Za ta léta, co jsem meditoval v ústraní, to byl vždycky bratr, co mě utěšoval.”

A přesto teď situace byla naprosto opačná.

Wei WuXianovi nebylo třeba, aby se ptal, co Lan WangJi za ta léta při meditaci v ústraní dělal. Políbil Lan WangJiho na světlý lalůček a přitáhl přikrývku, co byla stranou, a oba je zakryl.

Druhého dne Lan WangJi vstal v pět jako obvykle.

Během těch pár měsíců, co s Wei WuXianem začal žít, se pokusil napravit Wei WuXianovy spací návyky, ale vždycky to bylo marné. Lan WangJi se už dávno oblékl a poté, co učedník přinesl teplou vodu ke koupeli, stáhl z naprosto nahého Wei WuXiana tenkou přikrývku a odnesl ho do dřevěné vany. Wei WuXianovi se nějak podařilo dál spát, i když ho namočil ve vodě. Lan WangJi do něj jemně šťouchl a on mu chytil ruku a políbil ho do dlaně i na hřbet, otřel se mu o ní tváří a pak znovu usnul. Když ho to strkání začalo vážně otravovat, několikrát zakňoural a stáhl Lan WangJiho k sobě. Oči měl stále zavřené, rukou mu objal tvář a ještě párkrát ho políbil. Přitom zamumlal: „Hodný chlapče, nezačínej si se mnou. Pěkně prosím? Za chvilku vstanu. Jo.”

A se zívnutím znovu usnul, zatímco se tiskl k okraji vany.

Ačkoli Lan WangJi věděl, že i kdyby celá místnost lehla popelem, Wei WuXian by si pravděpodobně našel nějaké jiné místo na spaní, stejně vytrval a od pěti ho budil. A pak bezvýrazně snášel tucty letmých polibků.

Přinesl do jingshi snídani a položil ji na stůl, na kterém v minulosti byl jenom inkoust, papír a štětec. A pak z vany vylovil Wei WuXiana, co spal jako zabitý, aby ho osušil, oblékl a uvázal mu opasek. Teprve pak si Lan WangJi vzal z police knihu a nalistoval stranu se záložkou ze sušené květiny. A v sedě u stolu začal pomalu číst.

Jak se dalo čekat, téměř v jedenáct sebou Wei WuXian na posteli s nesmírnou dochvilností trhl a pak z ní šátravě slezl, skoro jako kdyby byl náměsíčný. Nejprve Lan WangJiho osahal, přitáhl si ho do náručí, aby se o něj několikrát otřel, a pak mu ze zvyku zmáčkl stehno. Po bleskovém omytí tváře a vyčištění zubů byl konečně trochu víc vzhůru a přihnal se ke stolu. Wei WuXian nejprve na pár kousnutí spořádal jablko. Když spatřil to množství jídla nakupené v nádobě na jídlo, zacukalo mu v koutku úst. „Není dneska ten banket? Nevadí, že se předem tak moc najíš?”

Lan WangJi si v klidu upravil stužku ve vlasech a na čele, co mu Wei WuXian při tom otírání rozcuchal. „Nejdřív se najez.”

S jídlem z Oblačných Zákoutí se už Wei WuXian jednou setkal. Jako hlavní chod byl řídký vývar a zelenina, na celém stole byla jen samá zeleň, bylo tam spoustu léčivých bylin od kořenů po kůru. Z každého jednotlivého chodu stoupala čpící hořkost a mezi tou hořkostí byl podivný náznak sladkosti. Kdyby nebylo tohohle, tehdy by Wei WuXiana nenapadlo, že si opeče ty dva zajíce. Banket v jejich sektě pravděpodobně nebude nic, co by zahnalo hlad.

Wei WuXian věděl, že sekta Lan si tohoto aspektu celkem dost cenila. Jestli mu dovolí se sektovního banketu účastnit nebo ne, bylo v podstatě to samé jako jestli uznají jeho postavení Lan WangJiho kultivačního partnera. Lan WangJi na Lan QiRena rozhodně pořád dokola tlačil, aby takové právo získal.

Wei WuXian vydechl a široce se usmál. „Neboj se. Rozhodně se budu snažit ze všech sil a neponížím tě.”

Nazývalo se to sektovním banketem, ale banket v Oblačných Zákoutích bylo naprosto něco jiného, než co Wei WuXian považoval za banket.

Sektovní banket sekty Jiang byla událost s tuctem velkých, čtvercových stolů postavených na venkovním cvičišti na Lotosovém Molu. Každý seděl, kde chtěl, a navzájem se oslovovali, jak chtěli. I kuchyně se přenesla ven. Plameny a vůně stoupaly vysoko do vzduchu z celé řady hrnců a ploten. Člověk si tam musel zajít a vzít si, cokoli chtěl sníst. A pokud jídla nebylo dost, uvařilo se další. A ačkoli se nikdy nezúčastnil banketu sekty Jin, tato jejich sekta nikdy nešetřila na tom, aby všude šířili extravagantní detaily. Jako třeba slavné mečové tance jako zábava, stromy z korálů a tůně vína nebo kilometry a kilometry rudých brokátových koberců. Byla to udivující scéna.

V porovnání s tím nebyl sektovní banket v Oblačných Zákoutích ani rušný, ani okázalý.

Disciplína sekty Lan z Gusu byla vždycky strašlivě přísná, nebylo dovoleno mluvit ani při jídle, ani ve spánku. Ačkoli banket ještě nezačal, nikdo ze svého místa nic neřekl. Téměř nikdo nemluvil kromě těch, co zrovna vstoupili do síně a šeptem zdravili své seniory, smích tu neexistoval. Měli na sobě ten samý bílý oděv, stejnou bílou stužku na čele ozdobenou vzorem plynoucích oblak, stejný vážný, téměř strnulý výraz— skoro jako kdyby je vyřezali podle stejné předlohy.

Při pohledu na celou síň „smutečního oděvu” Wei WuXian předstíral, že na ostatních neviděl ty pohledy překvapení nebo dokonce nepřátelství. V duchu to okomentoval: 'Tohle je sektovní banket? Je to tu ještě vážnější než na pohřbu.'

V této chvíli do banketové síně vstoupili Lan XiChen a Lan QiRen. Lan WangJi, co v tichosti seděl vedle Wei WuXiana, se konečně nepatrně pohnul.

Lan QiRen zíral přímo dopředu, prostě se rozhodl, že se na Wei WuXiana nepodívá. Pravděpodobně to bylo tím, že ho stihl infarkt, kdykoli Wei WuXiana spatřil. Lan XiChen byl příjemný jako vždy, na jeho rtech byl znát náznak úsměvu, co se vždycky zdál jako jarní vánek. Ale Wei WuXian měl pocit, že ZeWu-Jun vypadal trochu křehce, možná to bylo kvůli té meditaci v ústraní.

Když se vůdce sekty usadil, Lan XiChen začal pár zdvořilými slovy a banket začal.

Prvním chodem byla polévka.

Dát si před jídlem polévku bylo v sektě Lan z Gusu zvykem. Polévka se podávala v prosté misce z černého, hladkého porcelánu, co byla dost malá na to, aby se člověku vešla do dlaně. Pod elegantní pokličkou bylo, jak čekal, spoustu zelených a žlutých lístků, kořínků a kůry.

Wei WuXian se na to jen podíval a v obočí mu zacukalo. I když se na to připravil, jen co si k ústům donesl lžíci polévky, nemohl si pomoct a zavřel oči a složil hlavu do dlaně.

Teprve po chvíli se vymanil z toho omráčení, do kterého ho poslaly jeho chuťové pohárky pod těžkým útokem. Podařilo se mu podepřít si tělo loktem a pomyslel si: 'Pokud byl zakladatel sekty Lan mnich, rozhodně to byl asketa.'

Wei WuXian si nemohl pomoct a vzpomněl si na velký hrnec až po okraj plný polévky z lotosového kořene a vepřových žeber na cvičišti, když se na Lotosovém Molu pořádaly bankety. Ta vůně se nesla na kilometry daleko a lákala všechny děti z okolí, co se potom tiskly k vnějším zdem Lotosového Mola a nakukovaly dovnitř, zatímco se jim sbíhaly sliny. Když se pak vrátily domů, všechny vzlykaly a žadonily, aby mohly být učedníky sekty Jiang. Naopak v této chvíli nevěděl, jestli má litovat sebe, co byl prosycený tou podivnou hořkosladkou chutí, nebo Lan WangJiho, co na tomto vyrostl od narození.

Ale jak sledoval, jak všichni ostatní členové sekty Lan dojedli bylinkovou polévku bez změny výrazu na tváři a jak se přitom pohybovali a tvářili klidně, elegantně a přirozeně, Wei WuXian neměl odvahu toho ve své misce tolik nechat. Kromě toho si vzpomínal, že v těch čtyř tisících— ne, nevěděl, kolik tisíc to bylo teď— sektovních pravidel byly dokonce pravidla ohledně zdvořilého stolování jako žádná vybíravost, žádné mrhání a žádná konzumace více než tří misek. Ačkoli měl pocit, že ta pravidla byla naprosto směšná, ještě nechtěl, aby ho Lan QiRen zavrhl.

Ale zrovna když se chtěl užuž vzmužit a vypít celou misku podivné bylinkové polévky na jeden hlt, najednou si uvědomil, že ta miska před ním už byla prázdná.

Wei WuXian: „???”

Nemohl si pomoct a zvedl tu delikátní malou misku a pomyslel si: 'Snědl jsem jenom jedno malé sousto, ne? Copak je na dně díra a všechno vyteklo?'

Ale stůl byl nablýskaný a jako ze škatulky, nebyla na něm ani kapka polévky.

Wei WuXian se podíval stranou. Zároveň s tím Lan WangJi snědl poslední lžíci polévky, jako kdyby se nic nestalo. Jen co položil na misku porcelánovou pokličku, shlédl a momentálně si sněhově bílým kapesníkem otíral koutky úst.

Ale Wei WuXian si jasně pamatoval, že Lan WangJi už svou misku dávno dojedl.

Také zjistil, že se zdálo, že byl Lan WangJiho stolek mnohem blíže, než když banket začal. Bylo to, jako kdyby ho potají posunul.

Wei WuXian: „...”

Pozvedl obočí a směrem k Lan WangJimu bezhlesně řekl— 'HanGuang-June, tvé pohyby jsou celkem rychlé, co?'

Lan WangJi odložil kapesník. Na okamžik se na něj podíval, než v klidu zase odvrátil zrak.

----------------------------------------

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>