GDC - kapitola 116

Kapitola 116 – Extra: banket (3)

Čím byl Wei WuXian vážnější, tím více nedokázal potlačit touhu vyvádět rošťárny, co měl v nitru.

Prstem zlehka zaklepal na misku z černého porcelánu, takže z ní vyloudil řízný zvuk, co slyšeli jen oni dva. Jak Lan WangJi ten hluk zaslechl, očima se o pár nenápadných centimetrů přesunul k němu.

Wei WuXian věděl, že bez ohledu na to, jak moc Lan WangJi pohnul očima, stejně ho pozoroval koutkem oka a neunikl by mu žádný jeho pohyb. A tak zvedl misku a předstíral, že usrkl obsahu. Otáčel ji v ruce a zastavil se na místě, odkud pil Lan WangJi, a zakryl okraj misky vlastními rty.

Lan WangJi měl původně ruce řádně položené v klíně a ani teď se jeho pozice nezměnila. Ale jak se dalo čekat, prsty, co měl tiše skryté pod bílými rukávy, se mu mírně zkroutily.

Jak to Wei WuXian spatřil, měl pocit, jak mu srdce zaplesalo. Na okamžik se uvolnil a užuž se chtěl nekontrolovatelně opřít o Lan WangJiho, když se od Lan QiRena najednou ozvalo drsné odkašlání. Wei WuXian okamžitě narovnal své napůl skloněné tělo a znovu zaujal řádný posed.

Teprve po nějaké době, co polévku dojedli, konečně přinesli hlavní chod. Na každém stolku byly na malých talířcích tři chody, buď zelené nebo bílé. Nijak se to nelišilo od jídla, co servírovali, když tu Wei WuXian studoval. Po všech těch letech nedošlo k vůbec žádné změně. Tedy až na větší hořkost. Wei WuXian měl rád silné chutě, částečně to bylo kvůli tomu, kde se narodil, a částečně kvůli jeho povaze. Obzvláště měl rád pálivá jídla a maso považoval za nutnost. Když měl před sebou tak prosté chody, vážně neměl moc apetit. Žvýkal to, aniž by vůbec věděl, co jedl. Mezitím po něm Lan QiRen čas od času přejel očima, zahlížel na něj úplně stejně, jako když ho učil. Byl připravený se do něj kdykoli pustit a vykázat ho. Ovšem nemohl nic udělat a musel to vzdát, neboť Wei WuXian se choval abnormálně dobře.

Po tom jídle bez chuti sluhové odnesli talíře a stoly. Lan XiChen začal jako obvykle se stručným shrnutím nedávných plánů sekty. Wei WuXian poslouchal, ale jen po pár větách začal mít pocit, že Lan XiChen byl trochu duchem mimo. Dokonce si špatně zapamatoval místo dvou nočních lovů. Ani za řeči si to neuvědomil a Lan QiRen po něm kvůli tomu vrhal postranní pohledy a kozí bradka se mu ve vzduchu vzdouvala. Po chvilce už to nakonec nedokázal vydržet a přerušil ho. Sektovní banket naštěstí konečně skončil, byť to bylo tak nějak uspěchané.

Ponurý začátek, ponurý proces a ponurý konec— Wei WuXian byl nucen být přes dvě hodiny v takové ponurosti. Nebylo tam ani lahodné jídlo, ani dobrá zábava. Bylo to tak dusivé, že měl pocit, jako kdyby půl roku trpěl blechami. A i poté si Lan QiRen přísně předvolal Lan XiChena a Lan WangJiho, pravděpodobně je hodlal znovu kárat. A to ještě oba naráz.

Wei WuXian neměl nikoho, koho by mohl pošťuchovat. Chvíli se procházel a pak spatřil pár juniorů. Zrovna když je chtěl pozdravit a nárokovat si je kvůli zábavě, jakmile ho Lan SiZhui, Lan JingYi a zbytek viděli, něco se jim na tvářích změnilo. Otočili se na patě a jali se k odchodu.

Wei WuXian to chápal. Vydal se do osamělejšího koutu lesa. Chvíli tam čekal a ty děti se nakonec znovu proplížily ven.

Lan JingYi: „Seniore Weii, neignorovali jsme tě naschvál, ale pan Lan řekl, že kdokoli s tebou promluví, bude opisovat pravidla sekty Lan od prvního do posledního...”

Pan Lan bylo oslovení, které všichni učedníci a kultivátoři sekty Lan používali k oslovení Lan Qirena. Jakákoli zmínka o „panu Lanovi” znamenala jen a jen jeho.

Wei WuXian se škodolibě usmíval. „To nic, věděl jsem to. Není to první den, kdy je váš pan Lan ohnivzdorný, zlodějůvzdorný a WeiYingovzdorný. Viděli jste jeho míru úspěšnosti? Pravděpodobně má pocit, že jeho opečovávané zelí vyrylo nějaké prase. Je jenom přirozené, že je trochu víc temperamentnější než obvykle, hahahaha...”

Lan JingYi: „...”

Lan SiZhui: „...Hahaha.”

Wei WuXian skončil se smíchem. „Správně, řekli jste, že vás potrestali, protože jste šli na noční lov s Wen Ningem.” Zeptal se Lan SiZhuie: „Jak se mu vede?”

Lan SiZhui: „Pravděpodobně se ukrývá někde na úpatí hory a čeká na nás, až ho vyhledáme, až půjdeme na další noční lov.” Chvíli o tom popřemýšlel a ustaraným tónem řekl: „Ale když jsme se rozešli, zdálo se, že vůdce sekty Jiang byl stále ještě celkem naštvaný. Doufám, že jsme mu nepřidělali těžkosti.”

Wei WuXian: „Hm? Jiang Cheng? Jak jste na něj během nočního lovu natrefili?”

Lan SiZhui: „Posledně jsme pozvali mladého pana Jina, aby se k nám přidal na noční lov, takže...”

Wei WuXian to okamžitě pochopil.

Člověk mohl dokonce odhadnout, že zatímco Lan SiZhui vedl skupinu na noční lov, Wen Ning přirozeně nezahálel. Musel je ve stínech následovat, aby je chránil, aby jim poskytl pomoc, když by během nočního lovu narazili na nějaké nebezpečí. A Jiang Cheng se musel také plížit za Jin Lingem, děsil se, že se mu zase něco stane. A tak na sebe ti dva narazili za takových nebezpečných okolností. Zeptal se na to a stalo se to přesně tak, jak si myslel. Wei WuXian nevěděl, jestli se má smát nebo ne.

Po odmlce se znovu zeptal: „Jak se mají vůdce sekty Jiang a Jin Ling?”

Po Jin GuangYaově smrti byl dědicem nejryzejší krve sekty Jin právě Jin Ling. Ale ve vedlejších odvětvích sekty bylo stále mnoho starších, co to celé sledovali a bažili po příležitosti. Navenek lidé sektou Jin z Lanlingu opovrhovali a v samotné sektě byla směsice různých vlastních zájmů. Jin Ling byl stále mladý. Jak mohl všechno dusit v sobě? Jiang Cheng nakonec stejně přišel na Kapří Věž se Zidianem v ruce, celé to tam jednou obešel, aby si Jin Ling konečně dokázal alespoň dočasně zajistit své postavení vůdce sekty. Co se týkalo toho, co se stane v budoucnu, to nikdo nevěděl.

Lan JingYi trucoval. „Přijdou mi celkem v pohodě. Vůdce sekty Jiang je stejný jako dřív, neustále po lidech šlehá svým bičem. Výbušnost Mladé dámy Jin se začíná zlepšovat. V minulosti ho strýček jednou pokáral a on mu třikrát odmlouval. Teď to dokáže desetkrát.”

Lan SiZhui ho pokáral: „JingYi, jak mu můžeš takhle za jeho zády říkat?”

Lan JingYi protestoval: „Jasně ho oslovuji stejně i přímo do tváře.”

Jak to Wei WuXian zaslechl, mírně se uvolnil. Po pravdě věděl, že to vlastně nebylo to, na co se chtěl zeptat. Ale jelikož to znělo, že se Jiang Chengovi a Jin Lingovi vedlo celkem dobře, už neměl, co by řekl. Vstal a oprášil si dolní lem oděvu. „Tak dobře. Vede se jim vskutku dobře. Můžou v tom pokračovat. A vy taky. Já se musím jít o něco postarat.”

Lan JingYi ho přezíral. „Vždycky ses tady v Oblačných Zákoutích poflakoval. O co se musíš postarat?”

Wei WuXian se ani neotočil. „Musím jít okousat své zelí!”

Bylo vzácností, aby se vzbudil tak brzy ráno. Když se vrátil do jingshi, nejprve dlouho spal. Výsledkem tohoto jeho převráceného režimu spánku bylo to, že když se probral, už padl soumrak. Zmeškal večeři a nebylo tu nic jiného, co by mohl sníst. A Wei WuXian ani neměl hlad. Dál pokračoval v prohledávání Lan WangJiho starých listů kaligrafie a náčrtů esejí, zatímco na něj čekal. A přesto se jeho velká hlávka zelí nevrátila dokonce ani poté, co padla noc.

Wei WuXian nakonec pocítil, jak prázdný měl žaludek. Ale už minula i večerka Oblačných Zákoutí. Podle sektovních pravidel nebylo nepověřeným lidem dovoleno se toulat venku, o to méně lézt po zdech a vydávat se ven— kdyby to bylo v minulosti, bez ohledu na to, co „nemohl” a co „bylo zakázáno”, Wei WuXiana zajímalo jenom to, že když měl hlad, tak jedl, když byl unavený, tak spal, když se nudil, tak škádlil ostatní a když se dostal do maléru, tak utíkal. Ale teď byl v jiné situaci. Teď by se to počítalo jako Lan WangJiho chyby. Bez ohledu na to, jak byl hladový nebo znuděný, mohl si akorát dlouze povzdechnout a snést to.

V této chvíli se zvenku jingshi ozval tichý zvuk. Dveře se na škvírku otevřely.

Vrátil se Lan WangJi.

Wei WuXian předstíral, že ležel mrtvý na zemi.

Slyšel, jak Lan WangJi tiše přešel ke stolu a něco na něj položil. Během toho neřekl ani slovo. Wei WuXian si chtěl dál hrát na mrtvého, ale zdálo se, že Lan WangJi něco otevřel, neboť tu chladnou vůni santálového dřeva, co původně prosycovala jingshi, přemohla silná kořeněná vůně.

Wei WuXian se převalil a vstal ze země. „Er-gege! Po zbytek svého života udělám, co řekneš!”

Lan WangJi bezvýrazně vytáhl z nádoby jídlo a položil ho na stůl. Wei WuXiana to k němu táhlo. Z toho pohledu na rudou barvu na půl tuctu bílých talířů měl takovou radost, že mu oči rudě plály. „Jsi až příliš laskavý, HanGuang-June, je od tebe tak ohleduplné, že jsi mi obzvláště přinesl jídlo. Bez ohledu na to, co od teď budeš dělat, můžeš mi poroučet.”

Lan WangJi nakonec vytáhl slonovinově bílé hůlky a položil je horizontálně na misku. Rozvážným hlasem řekl: „Při jídle je zakázáno mluvit.”

Wei WuXian: „A taky říkáš, že je zakázáno mluvit i při spaní. Každou noc toho tolik říkám a tak hlučím, tak proč jsi mě nikdy neumlčel?”

Lan WangJi se po něm letmo podíval.

Wei WuXian: „Fajn, fajn, fajn, přestanu. Už jsme v tomhle vztahu, tak proč jsi pořád tak nedůtklivý? Tak snadno se rozpakuješ, ale to je přesně to, co mám na tobě rád. To jídlo jsi přinesl z města Caiyi? Hunanská kuchyně?”

Lan WangJi nic neřekl, a tak to Wei WuXian vzal jako tichý souhlas. Posadil se ke stolu. „Jestlipak je ta restaurace stále otevřená. V minulosti jsme tam vždycky jedli. Kdybychom totiž jinak jedli jen jídlo tvé sekty, možná bych těch pár měsíců ani nepřežil. Och, jen se na tohle podívej. Takhle má vlastně vypadat sektovní banket.”

Lan WangJi: „'Jedli'?”

Wei WuXian: „Jiang Cheng a já. Někdy ještě Nie HuaiSang a pár dalších.”

Wei WuXian přelétl pohledem po Lan WangJim a zašklebil se. „Proč se na mě takhle díváš? HanGuang-June, nezapomínej, že tehdy jsem tě pozval, abys se mnou šel na jídlo. A jak vášnivě jsem se snažil! To ty jsi odmítl se mnou jít. Kdykoli jsem na tebe mluvil, zahlížel jsi na mě. A všechno, co jsi řekl, začínalo s „ne”. Vážně jsem narazil na tolik překážek. Ještě jsem ti o tom ani neřekl a ty už jsi celý nešťastný. Když už jsme u toho...” Přisunul se k Lan WangJimu. „Přinutil jsem se nikam nevykrádat jen proto, že jsem nechtěl porušit žádná sektovní pravidla. A poslušně jsem na tebe čekal doma. A přesto kdo by si pomyslel, že sám ty pravidla porušíš a že mi dojdeš pro jídlo, HanGuang-June. Takhle porušovat pravidla— kdyby o tom věděl tvůj strýček, znovu by ho z toho bolelo u srdce.”

Lan WangJi sklonil hlavu a ovinul Wei WuXianovi paže kolem pasu. Vypadal potichu a bez pohybu, a přesto Wei WuXian cítil, jak ho prsty hladil po pasu. Ať už to bylo naschvál nebo ne. Ty prsty byly tak vřelé, že mu to teplo pronikalo oděvem přímo do kůže. Ta senzace byla nesmírně jasná.

Wei WuXian ho také objal a zašeptal: „HanGuang-June... snědl jsem sousto té tvé sektovní polívky a teď mám v celé puse hořko. Nedokážu nic sníst. Co mám dělat?”

Lan WangJi: „Jednu lžíci.”

Wei WuXian: „Ano. Snědl jsem jenom jednu lžíci, ale tahle vaše polévka má vážně silné následky. Ta hořkost mi sklouzla od špičky jazyka až do krku. Řekni mi— co mám dělat?”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „Neutralizovat to.”

Wei WuXian se pokorně zeptal: „Jak to mám neutralizovat?”

Lan WangJi zvedl hlavu.

Mezi jejich rty se sem a tam proplétalo jemné, bylinkové aroma. Díky té mírné hořkosti byl ten polibek obzvláště prodlévající.

Když se jim konečně podařilo od sebe vzdálit, Wei WuXian vydechl: „HanGuang-June, zrovna jsem si vzpomněl. Ty jsi snědl dvě misky té polévky. Jsi ještě víc hořký než já.”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Ale stejně chutnáš celkem sladce. Jak podivné.”

„...” Lan WangJi: „Nejdřív se najez.” Odmlčel se a pak dodal: „Udělat to můžeme, až dojíš.”

Wei WuXian: „Nejdřív si dám zelí.”

Lan WangJi se mírně zamračil, jako kdyby byl zmatený, proč tak najednou zmínil zelí. Wei WuXian se zasmál a ovinul mu paži kolem krku.

Ty takzvané bankety se pořádaly za zavřenými dveřmi.

----------------------------------------

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>