GDC - kapitola 117

Kapitola 117 – Extra: kadidelnice @

Wei WuXian v pavilonu pokladů v Oblačných Zákoutích— v Komnatě Starověkosti— našel starou kadidelnici.

Ta kadidelnice měla tělo medvěda, chobot slona, oči nosorožce, ocas býka a údy tygra. Hlavním dílem bylo břicho a když se zapálila vonná tyčinka, jemný dým chrlil z tlamy.

Wei WuXian si s ní chvíli hrál v jiangshi. „Tahle věc vypadá celkem vtipně. Není v tom žádná vražednost nebo neblahá energie, takže se to rozhodně nepoužívalo na ublížení lidem. Lan Zhane, víš, na co to je?”

Lan WangJi potřásl hlavou.

Wei WuXian si přičichl k té vůni. Ani na ní mu nepřišlo nic špatného. Jelikož ani jeden z nich na to nenahlíželi jako na něco podezřelého, odložili tu kadidelnici stranou a rozhodli se to více prověřit někdy později.

A přesto i když se ti dva neuložili tak dávno, pocítili nesmírnou únavu a upadli do hlubokého spánku. Uplynula neznámá doba a Wei WuXian se probudil a zjistil, že on a Lan WangJi nebyli v jingshi v Oblačných Zákoutích, ale spíš uprostřed divokého lesa.

Wei WuXian se vyhrabal ze země. „Co to je za místo?”

Lan WangJi: „Není to skutečný svět.”

Wei WuXian: „Není to skutečný svět? To snad ne.” Potřásl rukávem, cítil ho celkem jasně. „Co by to mohlo být, pokud to není realita?”

Lan WangJi neodpověděl. V tichosti kráčel k řece a pokynul mu, aby shlédl. Wei WuXian přišel k němu a podíval se na svůj odraz. Okamžitě ho to polekalo.

Na hladině řeky se zračil odraz, jak vypadal v minulém životě!

Wei WuXian okamžitě vzhlédl. „Kvůli té kadidelnici?”

Lan WangJi přikývl. „Pravděpodobně.”

Wei WuXian chvíli zíral na ty známé rysy ve vodě a nakonec zrak odvrátil. „To nic. Tu kadidelnici jsem otestoval. Nebyla v ní žádná energie zášti, takže to rozhodně není nějaká zbraň zla. Nějaký mistr ji pravděpodobně vyrobil kvůli kultivaci nebo prostě jen tak pro zábavu. Prozatím se tu porozhlédněme a zjistěme situaci.”

A tak se ti dva začali procházet v tomto lese, co byl iluzí nebo něčím podobným. Brzy zahlédli malý dřevěný srub.

Wei WuXian spatřil ten srub a vykřikl „hm”.

Lan WangJi: „Ano?”

Wei WuXian si ten srub dobře prohlížel. „Ten srub mi přijde trochu povědomý.”

Ten srub byl domek, co vypadal více než běžně. A proto i když měl své podezření, nedokázal určit, jestli ho už někdy viděl nebo ne. V této chvíli se z chatky ozvalo skřípání tkalcovského stavu.

Ti dva se na sebe navzájem podívali. Aniž by si cokoli dalšího řekli, šli společně blíž. Ale když se dveřmi chatky podívali dovnitř, oba se překvapeně zarazili.

To, co v té chatce bylo, mělo daleko dokonce i do té nejhorší možné scény, co je napadla. Nebyli to ani zlosyni, ani zvířata. Vlastně tam byl jenom jeden člověk a kromě toho oba toho člověka znali.

V chatce seděl „Lan WangJi”!

Tento 'Lan WangJi' měl stejně pohledné rysy a stejnou vysokou postavu jako ten vedle Wei WuXiana. Ten prostý, a přesto vůbec ne hrubý šat z modré a bílé bavlny se na jeho těle zdál jako nebeská róba proslulého kultivátora. Stranou se sám od sebe pohyboval tkalcovský stav, jako kdyby ho ovládali nějakým kouzlem, a se skřípáním tkal bavlnu. Naopak sám 'Lan WangJi' seděl stranou s knihou v ruce a pozorně četl.

Ti dva už přišli přímo ke dveřím a celkem dost hlučeli, ovšem zdálo se, jako kdyby si 'Lan WangJi' ničeho nevšiml. S odtažitým výrazem světlými útlými prsty obrátil stránku.

Wei WuXian se podíval na Lan WangJiho vedle sebe, pak na toho 'Lan WangJiho' uvnitř a došel osvícení. „Aha, aha!”

Lan WangJi nepatrně pozvedl obočí. Ten nepatrný pohyb znamenal, že ho to překvapilo. Zeptal se: „Co?”

Wei WuXian: „T-t-tohle, tohle je můj sen!”

Než domluvil, do chatky se přihnala štíhlá postava v černém a vyhrkla: „Er-gege, jsem zpět!”

Při pohledu na toho rozzářeného 'Wei WuXiana', co na rameni nesl motyku, v ruce proutěný košík a co měl v ústech stéblo trávy, Lan WangJi ještě víc umlkl. Pokud byl toto Wei WuXianův sen, pak bylo jenom přirozené, že je lidé v tom snu nemohli vidět. 'Lan WangJi', co tkal, konečně vzhlédl. Když spatřil 'Wei WuXiana', dokonce nepatrně zkroutil rty, ale ten úsměv hned vyprchal. Vstal a nalil mu šálek vody.

'Wei WuXian' vyplivl stéblo trávy, co měl v ústech, posadil se u malého dřevěného stolu, chopil se šálku a na pár doušků ho vypil. Konečně začal mluvit: „Dneska slunce svítí až příliš jasně. Jsem naprosto vyprahlý. Nechal jsem věci na poli. Už nebudu pracovat. Možná to později zase sesbírám.”

'Lan WangJi' odpověděl: „Hm.”

Pak vytáhl sněhově bílý ručník a předal mu ho. Ale 'Wei WuXian' k němu s širokým úsměvem přiblížil tvář. Bylo více než očividné, že chtěl, aby mu 'Lan WangJi' tvář otřel.

A ani 'Lan WangJi' to neodmítl. Vážně mu začal otírat tvář, choval se upřímně a oddaně. 'Wei WuXian' si to užíval a tlachal: „Bavil jsem se u řeky a chytil jsem dvě ryby. Dneska mi uvař rybí vývar, Er-gege!”

„Hm.”

„Jak se v Gusu obvykle vaří karasové? Umíš uvařit rybu nakládanou v čili, Lan Zhane? To mám rád. Ale ať to není sladké. Jednou jsem to vyzkoušel a skoro jsem se pozvracel.”

„Hm. Umím.”

„Je čím dál větší vedro. Dneska není třeba vařit vodu na koupel, a tak jsem naštípal jen polovinu obvyklého množství dřeva.”

„Hm. To nevadí.”

„...” Lan WangJi zíral na ty dva, co si tak v klidu povídali. „Tvůj sen?”

Wei WuXian se smál tak moc, že by možná utrpěl i vnitřní zranění. „Pwahahahahahahahaha, uch, ano. Určitou dobu se mi z nějakého důvodu neustále zdály takové sny. Zdálo se mi o tom, že jsme se stáhli do ústraní na venkov. Já jsem chodil lovit a obdělávat pole, zatímco ty jsi zůstával doma a strážil dům, tkal a vařil mi. Ach, správně, také máš na starosti peníze a účty. V noci jsi mi dokonce zašíval šaty. Pokaždé se mi zdálo o tom, jak jsem ti řekl, abys dal vařit vodu na koupel, abychom se spolu mohli v noci vykoupat. Ale vždycky, když jsme si měli sundat šaty, jsem se probudil. Taková škoda, hahahahahahahahahahaha...”

Vůbec mu nebylo trapně, že Lan WangJi viděl takový sen. Místo toho byl sám se sebou celkem spokojený. Když Lan WangJi viděl, jak byl radostí bez sebe, oči mu zjihly. „Jednou bychom mohli.”

Tento Wei WuXianův sen byl plný triviálních maličkostí jako vaření, jídlo, krmení kuřat a štípání dřeva. A jak se dalo čekat, když se voda na koupel dovařila, sen najednou skončil. Ti dva vyšli jen pár kroků z chatky a dorazili k elegantnímu pavilónu. Venku stála magnólie s košatými větvemi a sálala z ní tichá, osvěžující vůně.

Místo snu se změnilo, tentokrát byli někde, kde by to měli oba rozhodně poznat. Toto místo byl Knihovnický pavilón v Gusu v Oblačných Zákoutích.

Z dřevěného okna na druhém podlaží pronikalo světlo svíček spolu s nezřetelnými hlasy.

Wei WuXian vzhlédl. „Pojďme dovnitř a zkontrolujme to tam?”

Ale Lan WangJi se z nějakého důvodu překvapivě zastavil. Ztracen ve vlastních myšlenkách zíral na to okno, jako kdyby váhal. Wei WuXianovi to přišlo divné. Nedokázal vymyslet, proč by Lan WangJi nechtěl jít dovnitř. Zeptal se: „Co se děje?”

Lan WangJi neurčitě zakroutil hlavou. Po chvíli ticha, kdy chtěl užuž promluvit, se z Knihovnického pavilónu ozval dlouhý, bezuzdný smích.

Jak to Wei WuXian zaslechl, rozzářily se mu oči. Rozběhl se do pavilónu a schodiště vyběhl jen pár skoky.

Když teď vstoupil dovnitř, bylo samozřejmé, že Lan WangJi nezůstane venku sám, a tak šel také dovnitř. Společně vkročili do ozářené komnaty a vskutku spatřili něco velmi zajímavého.

Na světlé rohoži na sezení vedle nízkého stolu, u kterého se za trest přepisovaly texty, se šestnáctiletý Wei Ying smál tak moc, až plácal do stolu. „Hahahahahahahahahahaha!”

Na zemi byla odhozená zažloutlá tenká knížečka, ke které se podobně mladý Lan Zhan choval, jako kdyby to byl had nebo štír. Už odcouval do koutu pavilónu a momentálně hučel hněvem: „Wei Yingu—!”

Mladý Wei Ying se smál tak moc, že se skoro skutálel pod stůl. Konečně se mu podařilo zvednout ruku. „Tady! Tady jsem!”

A i Wei WuXian na druhé straně se smíchy popadal za břicho. Strčil do Lan WangJiho, co stál vedle něj. „To je ale pěkný sen! Já už nemůžu, Lan Zhane, jen se na sebe podívej, podívej se, jaký jsi tehdy byl, ten výraz, hahahahaha...”

Lan WangJiho tvář působila z nějakého důvodu ještě podivněji. Wei WuXian ho stáhl k sobě, aby se posadil na rohož stranou, a široce se usmíval, zatímco jejich náctileté verze spolu bojovaly a dohadovaly. Bradu si přitom podpíral rukou.

Mladý Lan Zhan už vytasil Bichen. Wei Ying se honem chopil Suibianu a vytasil ho na pár centimetrů z pochvy, zatímco mu připomněl: „Chování! Druhý mladý pane Lane! Pozor na chování! Dneska jsem si také přinesl meč. Pokud začneme bojovat, myslíš si, že tvůj Knihovnický pavilón skončí dobře?”

Lan Zhan zuřil: „Wei Yingu! Prostě... Co jsi to prostě za člověka?!”

Wei Ying pozvedl obočí. „Co bych mohl být za člověka? Jsem muž!”

„...” Lan Zhan ho zkritizoval: „Nevíš, co je hanba!”

Wei Ying: „Takže se kvůli tomuhle musím stydět? Neříkej mi, že jsi nikdy předtím nic takového nečetl. To ti nevěřím.”

Lan Zhan se to chvíli snažil zadržet, ale pak se k němu vrhl s mečem v ruce a tváří chladnou jako mráz. Wei Yinga to udivilo: „Co, to chceš vážně bojovat?!” Také zaútočil. A přesně takhle ti dva vážně začali bojovat v Knihovnickém pavilónu.

V této chvíli Wei WuXian vykřikl „hm”. Otočil se stranou, aby se podíval na Lan WangJiho, a hloubal: „Takhle se to stalo? Jak to, že si nepamatuju, že jsme tehdy vážně bojovali?”

Lan WangJi neutrousil ani jediné slůvko. Wei WuXian se na něj podíval, ale Lan WangJi nenápadně odvrátil zrak od jeho pohledu. Ten pocit, že na něm dneska v noci bylo něco špatně, se ještě prohloubil.

Zrovna když se na to užuž chtěl zeptat, slyšel, jak mladý Wei Ying za boje žertoval: „Pěkné, pěkné, pěkné! Pevný, a přesto volný, po uvolnění v mezích – nádherný šerm! Ale Lan Zhane, ach Lan Zhane, jen se podívej, jak máš zrudlou tvář. Je to proto, že se mnou bojuješ? Nebo kvůli tomu, na co ses zrovna podíval?”

Mladý Lan Zhan se vůbec nečervenal. Máchl svým mečem k němu. „Nesmysl!”

Wei Ying se s nesmírnou pružností prohnul vzad, aby se tomu útoku vyhnul. Pak se narovnal a mrštně Lan Zhana štípl do jeho světlé tváře. „Jak je to nesmysl? Sám bys to měl cítit. Tvář ti téměř hoří, haha!”

Lan Zhanova tvář měnila barvu od rudé k bílé. Zrovna chtěl tu ruku odplesknout, když se Wei Ying stáhl jako první. Ten jeho políček nic nezasáhl a ještě nakonec téměř uhodil sám sebe. Wei Ying se otočil a s lehkostí pokračoval: „Lan Zhane, ach Lan Zhane, bez urážky, ale podívej se na ostatní lidi ve tvém věku. Je mezi nimi někdo, kdo se tak snadno červená? Nedokážeš to zvládnout ani po takhle titěrném vzrušení— jsi takový amatér.”

Pokud tato situace nebyla nic z toho, co se ve skutečnosti stalo, ani jeden z jeho snů, pak to musel být Lan WangJiho sen. Wei WuXian si tu podívanou užíval. „Lan Zhane, tolik mě chápeš. Tohle je vážně něco, co bych řekl.”

A přesto si nevšiml, že ten nynější Lan WangJi vypadal skoro tak nějak nervózně.

A Wei Ying na druhé straně dál tlachal: „Opisovat texty je tak nudné. Co kdybych tě přitom o těch věcech něco naučil? Řekněme, že to je poděkování za to, že na mě dohlížíš...”

Lan Zhan, co to jeho žvanění tak dlouho snášel, to už nedokázal dál vydržet. Bichen zasvištěl vpřed. Ty dva meče se srazily a oba to vyrazilo oknem ven. Když Wei Ying spatřil, že mu Suibian vyletěl z ruky, mírně ho to překvapilo.

„Hej, můj meč!”

Jak zakřičel, užuž chtěl vyskočit z okna a chopit se meče, když se k němu Lan Zhan zezadu vrhl a srazil ho na zem. Wei Ying narazil hlavou do země. Honem začal zápolit a ti dva se rychle začali rvát na jedné hromádce. Wei Ying co možná nejsilněji kopal, vrážel lokty, ale za žádnou cenu se nedokázal osvobodit ze sevření Lan Zhanových údů. Bylo to, skoro jako kdyby byl ovinutý neproniknutelnou železnou sítí.

„Lan Zhane! Co to děláš, Lan Zhane! Dělám si srandu, dělám si srandu! Proč jsi tak vážný?!”

Lan Zhan ho popadl za zápěstí, přitiskl své tělo na jeho záda. Hlas měl tichý. „Co. Jsi mě. Chtěl naučit?”

Jeho tón zněl chladně, ale zdálo se, že v očích mu co nevidět měly vybuchnout sopky.

Co se týkalo schopností, původně byli celkem vyrovnaní. Wei Yinga kvůli nepozornosti přitiskl k zemi, takže byl zranitelný. Mohl si akorát hrát na hloupého. „Ne? Říkal jsem něco takového?”

Lan Zhan: „A neříkal?”

Wei Ying sebevědomě odpověděl: „Neříkal!”

Pak znovu začal: „Nebuď tak vážný, Lan Zhane, neber každou maličkost, co řeknu, tak vážně. Nedokážu pochopit, jak jsi všem těm nesmyslům uvěřil. Kvůli čemu jsi tak naštvaný? Přestanu, dobře? Honem mě pusť. Ještě jsem ani neopsal všechny dnešní texty. Přestanu, přestanu.”

Jak to Lan Zhan zaslechl, tvář se mu trochu zklidnila a zdálo se, že i paže mírně uvolnil. Ovšem jen co si Wei Ying uvolnil zápěstí, šibalsky se zašklebil a udeřil dlaní.

Ale skoro jako kdyby se měl Lan Zhan už dávno na pozoru, chytil Wei Yinga, jen co zaútočil. A znovu ho přitiskl k zemi. Tentokrát to bylo ještě silnější a Wei Ying měl zápěstí zkroucené pod ještě větším úhlem.

Vykřikl: „Už jsem řekl, že jsem si dělal legraci! Lan Zhane! To nedokážeš pochopit ani žert?!”

Zdálo se, jako by Lan Zhanovi v očích tančily plameny. Nic neřekl, strhl si z čela stužku a třikrát ji ovinul kolem rukou Wei Yingovi, co ležel pod ním, a pevným uzlem je svázal k sobě.

Takový zvrat situace Wei WuXiana naprosto omráčil, a to jenom přihlížel z ústraní!

O chvilku se nakonec otočil, aby se podíval na Lan WangJiho, co byl vedle něj. Jen aby zjistil, že Lan WangJi měl tvář stále sněhově bílou, nebyl na ní ani jediný náznak rudé. Ale ušní lalůčky už měl růžové.

Wei WuXian se přisunul k němu, jistě neměl nic dobrého v úmyslu. „Lan Er-gege... na tomhletom tvém snu mi přijde něco divného, co?”

„...” Lan WangJi najednou vstal. „Přestaň se dívat!”

Wei WuXian se ho okamžitě chopil, neboť se užuž chtěl zvednout a odejít. „Nechoď! Pořád se chci podívat, co se v tvém snu stane. Ještě jsme ani neviděli to nejlepší, ne?”

Svázaný Wei Ying chvíli hučel u stolu v Knihovnickém pavilónu. Když umlkl, snažil se s Lan Zhanem argumentovat. „Lan Zhane, kavalír používá místo pěstí jazyk. Pokud jsi takový, jsi omezený. Přemýšlej o tom. Řekl jsem o tobě něco?”

Lan Zhan beze zvuku vydechl, hlas měl chladný. „Sám o tom popřemýšlej, co jsi o mě řekl.”

Wei Ying protestoval: „Řekl jsem jenom to, že jsi amatér, že některé věci nevíš. Copak to není pravda? Některým dospěláckým věcem vážně nerozumíš, ne? Takhle se ke mně chovat jen proto, že jsem na to poukázal – co jiného by to mohlo být než omezenost?”

Lan Zhan byl vůči tomu lhostejný. „Kdo řekl, že tomu nerozumím?”

Wei Ying pozvedl obočí a ušklíbl se. „Ooooch, vážně? Přestaň být tak tvrdohlavý. Kdybys tomu vlastně rozuměl, bylo by to víc než šokující hahahahahaha... Ach!”

Najednou vykřikl, neboť Lan Zhan najednou sevřel tu jeho část tam dole.

Lan Zhanovy pohledné, a přesto tak nějak nezkušené rysy, byly chladné, zatímco opakoval: „Kdo řekl, že to nechápu?”

Wei WuXian se tiskl k Lan WangJimu, skoro mu okusoval lalůček. „Jo, kdo řekl, že to nechápeš? O čem přemýšlíš během dne, to se ti v noci zdá. Lan Zhane, řekni mi pravdu, tohle jsi vážně chtěl provést mému minulému já, co? Tomu nevěřím... že jsi takovýhle HanGuang-Jun.”

Ačkoli měl Lan WangJi tvář stále bezvýraznou, ta růžová už se mu proplížila až na světlý krk. A prsty, co mu spočívaly na koleni, se mu také nenápadně zkroutily.

Mladý Wei Ying měl své mužství v sevření druhého, a tak párkrát zalapal po dechu. „Co to kruci děláš, Lan Zhane?! To jsi zešílel?!”

Lan Zhan už celé své tělo vtlačil Wei Yingovi mezi nohy. Kvůli takové pozici se člověk vskutku cítil ohroženě. Když Wei Ying spatřil tuto svou nevýhodu, okamžitě změnil slova: „...Ne, ne, ne! Nikdo neřekl, že tomu nerozumíš! N-n-n-n-n-nejdřív mě pusť – promluvme si o tom!”

Rozčileně máchal pažemi, ale stužka sekty Lan z Gusu byla utkaná z jemné látky. Bez ohledu na to, jak sebou házel, nedokázal se z těch pout dostat. Po pár dalších máchnutích spatřil knihu, co dopadla nedaleko, a okamžitě se jí chopil. Hodil ji na Lan Zhana v naději, že díky těm svatým ilustracím vystřízliví. „Nejdřív se uklidni!”

Ta kniha nejprve narazila Lan Zhanovi do hrudi a pak přistála Wei Yingovi mezi doširoka roztažené nohy, přitom se obrátilo pár listů. Lan Zhan shlédl a už déle nedokázal odvrátit zrak.

Ta kniha se náhodou otevřela na stránce s ilustrací, co vyobrazovala nesmírně obscénní pozici, a to velmi smělým způsobem. A kromě toho obě ty vyobrazené postavy byli muži!

Wei WuXian si vzpomněl, že ta sbírka, co Lan WangJimu tehdy ukázal, neměla co dělat s ustřiženými rukávy, takže v ní rozhodně nebyla taková stránka. Nemohl si pomoct a znovu ho to udivilo. Detaily v Lan WangJiho snu byly... tak komplexní, že mohl akorát vzdychat obdivem!

Lan Zhan shlédl a bez jediného mrknutí zíral na tu stránku. I Wei Ying tu ilustraci spatřil. Okamžitě mu bylo trochu trapně. „...Ehmm...” V duchu pořád dokola úpěl. Trval na tom, že činy byly mocnější než slova, a tak použil veškerou svou sílu, vytáhl nohu a kopl vpřed. A přesto ho Lan Zhan jednou rukou vzal zezadu pod kolenem a rozevřel mu nohy ještě víc do stran. Pár pohyby z Wei Yinga sundal opasek a kalhoty.

Wei Ying akorát pocítil, jak mu spodní půlka těla ochladla. Když shlédl, cítil, jako kdyby mu ochladlo i srdce. Vykřikl: „Co to děláš, Lan Zhane?!”

Wei WuXian, co seděl stranou, byl naprosto pohroužený do té podívané. Byl tak vzrušený, že v duchu vykřikl: 'Co myslíš?! Hodlá tě udělat!'

Wei Ying měl své štíhlé a bílé nohy vysvlečené z kalhot a naprosto nahé, pořád jimi kopal kolem sebe. Lan Zhan mu nohy přitlačil k zemi. S pohledem na ilustraci pravou rukou pátral po tom pevném, masitém místě mezi těmi dvěma sněhovými půlkami.

Wei Ying měl dolní půlku těla v pevném sevření. I když se ho proti jeho vůli dotkl v tak soukromé oblasti, neměl se kde skrýt. Lan Zhan dvěma prsty promnul to růžové místo. Wei Ying se zachvěl. Po tváři mu proletěl záblesk rozpaků, a přesto to potlačil a co možná nejvíc zápolil, šíleně se svíjel. Ale mladík na Wei Yingovi dál pravou rukou v klidu masíroval to místo, pohled měl sklopený a rty pevně stisknuté k sobě. Pomalu začal vyvíjet větší sílu, až to místo postupně změklo. Kvůli tomu mnutí se ta růžová škvírka nepatrně otevřela a téměř stydlivě pohltila malou část toho světlého prstu.

Wei WuXian se s úšklebkem podíval na Lan WangJiho. „Takže kvůli tomuhle jsi sem předtím odmítal přijít, HanGuang-June. Abys mi ve snu prováděl něco takového a abych to já viděl – vážně se chceš někam zahrabat, co?”

Lan WangJi zpříma seděl po jeho boku. Sklopil zrak, zdálo se, jako kdyby se mu řasy chvěly.

Wei WuXian složil bradu do dlaně a sledoval, jak mladý Lan Zhan tiskl jeho mladší já k zemi a jak ho dělal prstem. Zašklebil se. „Pokud jsi o tom poté dokázal snít, HanGuang-June, měl jsi to se mnou tehdy provést. Já...”

Než mohl domluvit, Lan WangJi ho popadl za ruce a přitlačil ho k zemi, zakryl mu rty svými. Wei WuXian cítil, jak mu hořely tváře a také jak mu v hrudi intenzivně bušilo srdce. Přišlo mu to tak nějak zábavné. Rozevřel své vlhké rty a zamumlal: „Co, zase v rozpacích?”

Lan WangJi měl abnormálně zhrublý dech. Neodpověděl.

Wei WuXian: „Ne... jsi místo toho tvrdý?”

Zároveň s tím ze sebe Wei Ying u stolu vydal dlouhý, vzlykavý sten.

Lan Zhan se už celým tělem nahnul nad Wei Yinga. Ti dva byli tam dole pevně spojení, jasně byli v procesu proniknutí. Jak Wei Yingovi postupně tělem pronikal ten tvrdý, cizí předmět, bylo mu tak nepříjemně, že se mu obě nohy zkroutily. Ale jelikož měl ruce pevně svázané stužkou, nemohl se vůbec hýbat. V bolesti hlavou párkrát hlasitě udeřil o stěnu. Lan Zhan mu pod hlavu vložil ruku, aby ty nárazy ztlumil. A zároveň s tím poslal svůj úd naprosto dovnitř.

Na začátku bylo pro to masité místo těžké pojmout byť i jen jeden prst, a přesto ho teď dokořán roztahoval ten velký předmět, co byl jak horoucí, tak tvrdý. I ty delikátní vrásky kolem byly roztažené do hladka. Wei Ying byl pořád tak trochu omráčený, jako kdyby nevěděl, co se dělo. Ale když Lan Zhan začal pomalu přirážet, jak to vyčetl na ilustraci, Wei Ying ze sebe začal vydávat tiché, bezděké vzlyky.

Wei WuXian se otočil na Lan WangJiho. „Lan Zhane, tehdy jsi byl malý, ale ta tvoje velikost se k tobě rozhodně nehodila. To mé já bylo přece jenom panic, takže říkám, že to bude drsná jízda.”

Mluvil, zatímco se koleny naschvál otíral a šťouchal do Lan WangJiho nohou. Když teď na vlastní oči viděl živé vysílání, v němž byl hlavním hrdinou, byl velmi vzrušený a chtěl znovu zakusit dovednosti erekce.

Lan WangJi mu zanedlouho beze slova rozerval kalhoty a spodní lem oděvu, zatímco Wei WuXian přirozeně roztáhl nohy a ovinul mu je kolem pasu. Lan WangJi se chopil svého ztopořeného penisu a hnětl ho o otvor.

Ti dva se milovali téměř každý den. Wei WuXian už byl s Lan WangJim dávno obeznámený tělem i duší. Pevně objal Lan WangJiho kolem krku a zhluboka se nadechl a pak ho ta čepel proklála skrz na skrz.

Vstup proběhl celkem hladce. Ten jemný otvor a to teplé, vlhké místo uvnitř do sebe pevně nasálo ten pronikající předmět, skoro jako kdyby byl zrozený k tomu, aby držel toho člověka nad sebou. A brzy z toho místa, kde byli spojení, začalo vycházet vlhké mlaskání a pleskání kůže o kůži.

Lan WangJiho úd byl celkem impresivní, co se týče tíhy, a i tvarem se stáčel mírně vzhůru. Při každém přírazu přesně promnul to nejslabší a nejcitlivější místo na vnitřní stěně. A kdykoli to místo zasáhl, pro oba to bylo jako vířící vlna potěšení.

Wei WuXian měl kvůli Lan WangJiho přírazům závrať, vnitřnosti se mu občas stahovaly. Zachvěl se od vršku hlavy až po konečky prstů na nohou a z rozkoše prohnul krk. Z tohoto úhlu jen stěží dokázal zahlédnout šestnáctiletého Wei Yinga z Lan WangJiho snu, co také zrovna trpěl takovým potěšením.

Ležel uprostřed knih rozházených na zemi, zápěstí měl svázaná k sobě a ochable upevněná nad hlavou. Jeho rudá stužka už dávno zmizela. Vlasy měl rozcuchané, slzy na krajíčku a zrak mu rozostřovaly slzy v přimhouřených očích. Lan Zhan nad ním se celkem dost namáhal. Jako kdyby si myslel, že Wei Ying neměl nohy dostatečně od sebe, chopil se jedné jeho nohy a položil si ji na rameno a pak se znovu vrhl dovnitř. Wei Ying už tu nohu nedokázal udržet, a tak Lan Zhanovi spadla do ohbí lokte. Jak ty hladké linie nohy, tak svaly vnitřního stehna sebou mírně cukaly. Bylo očividné, že i Wei Yinga doháněl k šílenství ten zahnutý spalující předmět, co se do něj bez ustání zavrtával. Jelikož to bylo jeho poprvé, nemohl dělat nic jiného, než se Lan Zhana pevně držet za ramena, jako kdyby se topil. Pravděpodobně ani nedokázal vymyslet, kde se zrovna teď nacházel. O to méně si vybavit, že tu jeho nynější agónii mu způsoboval ten člověk, co mu řádil v těle.

Jak Wei WuXian sledoval, jak se jeho šestnáctileté já červenalo a chvělo, zatímco ho ojížděl šestnáctiletý Lan Zhan, měl pocit, že to stále nebylo dost. Mladý Lan Zhan by měl být ještě drsnější, ještě plamennější a šikanovat mladého Wei Yinga, dokud nahlas nevykřikne. Zrovna teď to ani zdaleka nestačilo.

V malé oblasti Knihovnického pavilónu se odehrávala dvě vzrušivá dějství. Zdálo se, že ty zvuky pleskání těla o tělo přivedly Wei Yinga, co měl do teď mysl celkem zamlženou, zpět k vědomí. Zíral na strop Knihovnického pavilónu, pak se zachvěl a pomalu obrátil pohled dolů, jako kdyby chtěl vidět, jaká byla situace v dolní části jeho těla, ale neměl odvahu se podívat. A Lan Zhan, co už se nějakou chvíli mořil, náhodou zvedl Wei Yingovi obě stehna a pověsil si je na ramena. Poté, co se nahnul dopředu a znovu začal přirážet, měl Wei Ying pas ohnutý do pružné křivky. Přes zastřenost slz viděl, jaké to měl mezi půlkami.

Kvůli píli Lan Zhanova údu mělo to čisté malé místečko růžové barvy zralý odstín tmavě rudé, okraje byly oteklé, takže mu to téměř přišlo ubohé. A ta dlouhá a tvrdá zbraň stále bodala dovnitř a ven. Kde byli ti dva spojení, se mísily mléčné výměšky, tenké pramínky krve a jasná tekutina neznámého původu, byl to chaos. A vpředu i jeho vlastní úd byl také mírně zvednutý a z vrcholu prýštilo trochu bílého.

Když Wei Ying tu hrůzu spatřil, tak moc ho to šokovalo, že neměl slov. Brzy najednou začal co možná nejvíc zápolit, svolal veškerou svou sílu a vymanil se z Lan Zhanova sevření. Převrátil se a lezl po kolenou v touze uniknout.

Dlouhou dobu byl přitlačený k podlaze a drsně ho šukali. Už dávno přišel o veškerou energii. Jak se trochu odšmátral dopředu, stehna a kolena se mu třásla a pak se přímo zhroutil na zem. V této pozici dal na odiv svou kulatou, sněhově bílou zadnici, co měl teď vysoko ve vzduchu. Z otvoru mu okamžitě odkapávala bílá a rudá a stékala mu po stehnech. Z vnitřní strany stehen měl rudé a fialové otisky rukou, stačil jen jeden pohled a v člověku to vyvolávalo sadismus.

A všechno tohle měl Lan Zhan za ním přímo před očima. S planoucíma očima ho pronásledoval, aniž by řekl jediného slova. Wei Ying cítil, jak se mu kolem pasu něco sevřelo. Drželo ho to na místě a to místo, co bylo na pár sekund prázdné, se okamžitě znovu zaplnilo.

Šeptem zasténal: „Ne...”

Jelikož vytrpěl takového mučení, už byl měkký a kluzký, dokázal snadno pohltit celou erekci, co ho zrovna zneuctila. Wei Ying se plazil po rohoži, po každém přírazu se mu tělo posouvalo vpřed. Na tváři mu problýskla hrůza. Když v minulosti chodil do hor si hrát, vždycky vídal, jak se zvířata pářila v této pozici. A tak bylo jenom přirozené, že mu bylo ještě trapněji, když do něj Lan Zhan vnikl zezadu. Vnitřnosti se mu pevně sevřely. Lan Zhan ho sevřel kolem pasu a přirážel ještě tvrději, pořád nenašel svou metodu. Po chvíli při takové intenzitě už to Wei Ying nakonec nedokázal dál snést.

Půl tváře a horní půlku těla měl nesmírnou silou přitlačenou k zemi. Nesouvisle mluvil: „U-ušetři mě, ušetři mě... Lan Zhane, Druhý mladý pane Lane, ušetři mě...”

Takové doprošování bylo samozřejmě naprosto k ničemu, akorát to přivolalo ještě hlubší a rychlejší průniky.

Wei WuXian se zasmál. „Nebesa, skoro z toho ztvrdnu. Správně je teď ošukat ho až do konce... Ach...”

Lan WangJi ho zvedl, takže na něm Wei WuXian seděl. Kvůli tíze vlastního těla pohltil Wei WuXian tu hůl ještě hlouběji. Byla tak hluboko, že se mu obočí stáhlo k sobě a v tváři mu mírně zacukalo. Rychle upřel pozornost na jízdu na Lan WangJim a upravil svou pozici. Už neměl žádnou energii nazbyt, aby mohl dělat nějaké bezostyšné komentáře.

Jak to mlaskání a pleskání těla o tělo bylo ještě hlasitější, i Wei Yingovy výkřiky byly ubožejší. „Lan Zhane... Lan Zhane... Sly... Slyšel jsi mě... Je to moc hluboko... Nepřirážej úplně celý... Bolí mě břicho...”

Pokaždé, kdy Lan Zhan přirazil, to bylo, jako kdyby ho hodlal probodnout skrz na skrz. Ta absolutní síla byla naprostým opakem toho výrazu, co měl na tváři. Wei Ying už byl z toho útoku celý rudý a otupělý. Jeho dolní část těla už téměř vůbec nic necítila. Velmi se snažil pohnout kupředu, ale pokaždé ho Lan Zhan drsně přitáhl zpět a vnutil mu svůj úd do hlubin těla. Po pár takových opakováních zamumlal, skoro jako kdyby to měl být jeho poslední nádech: „Poslouchej, poslouchej mě, venku, v-venku na mě někdo čeká. Jiang Cheng a ostatní... na mě venku pořád čekají... Ach!”

Jak to Lan Zhan zaslechl, najednou se naprosto vytáhl z jeho těla a přetočil ho.

Wei Ying ze sebe vydal uslzené vzlyknutí a okamžitě se stočil do klubíčka, skoro jako kdyby se chtěl skrýt jako nemluvně. Vpředu byl z větší části ztopořený a na pokraji vyvrcholení. Úpatí stehen měl smáčené tekutinou, co skapávala dolů. Byla to celkem podívaná. Ten otvor, co se násilím tak dlouho používal, byl oteklý, a přesto se stále nesouvisle otevíral a zavíral a prosakovala jím bílá a rudá. Bylo to, jako kdyby byl hladový a nechtěl, aby Lan Zhan jeho tělo opustil.

Na druhou stranu Lan WangJi podpíral Wei WuXianovi pas a boky, zatímco Wei WuXian na něm jel. Dokonce i teď měl Lan WangJi tvář chladnou a elegantní. Kdyby nebylo jeho trochu přerývaného dechu, při pohledu na jeho tvář by bylo nemožné říct, co zrovna dělal. A ještě těžší by bylo odhadnout, že zrovna teď vzal Wei WuXianovu zadnici do obou rukou a mačkal ji a hnětl, aniž by nějak kontroloval vlastní sílu. Na těch dvou kulatých půlkách zanechával modré a fialové otisky. Pak sklonil hlavu a vzal mezi rty tu skvrnku rudé na Wei WuXianově levé hrudi a něžně ji okusoval. Jak Wei WuXian pohlcoval jeho úd dovnitř a ven, ta mokrá, nafialovělá hůl pořád dokola mizela v té hluboké štěrbině. Byl to tak dobrý pocit, že ho z toho brnělo v zátylku.

A na druhé straně Lan Zhan chvíli zíral na Wei Yinga, u kterého se zdálo, že co nevidět omdlí. A najednou roztrhal ten oděv přímo před sebou a stiskl to růžové na levé hrudi a pak se mu znovu zabořil do těla.

Wei Yingovi se konečně dostalo trochu času, aby chytil dech. Zrovna teď měl celé tělo nesmírně citlivé. Jak se k němu mohl takhle chovat? Zasténal a vnitřnosti se mu pevně sevřely. Po tvářích se mu okamžitě skutálely slzy.

Zdálo se, jako kdyby byl Lan Zhan naštvaný na ta dvě poupátka na jeho hrudi, mnul je a štípal tak tvrdě, že byla napřímená a opuchlá do ruda. Kdykoli se Wei Yinga dotkl, jeho vnitřní stěny se plamenně sevřely. To teplé, delikátní maso tu čepel pevně nasávalo a dokonale obkreslovalo Lan Zhanův obrys.

Wei Ying vykřikl: „Lan Zhane, pochybil jsem, pochybil jsem. Neměl jsem tě nazývat amatérem, neměl jsem říkat, že tomu nerozumíš, už tě nebudu učit. Lan Zhane, Lan Zhane, slyšel jsi mě? Druhý mladý pane Lane, Lan Er-gege...”

Jak Lan Zhan zaslechl ten sladký, nosový tón toho posledního slova, nepatrně zpomalil v pohybu. Vskutku projevil trochu té milosti. S rozostřeným zrakem se přiblížil Wei Yingovi k tváři a něžně ho políbil na ty tenké, prosící rty.

Wei Ying měl pocit, jako kdyby mu celou dolní půlku těla rozdrtil balvan. Tam dole cítil spalující horkost a kolem pasu ho bolelo, zatímco Lan Zhan mu stále škádlil bradavky. Zrovna začínal odpadat, když najednou ucítil, jak ty útoky tam dole tak nějak zpomalily. Jak se k sobě přiblížily ty dvoje chladné rty, srazili se čely. Chutnalo to trochu sladce. Otevřel oči. Když spatřil, že Lan Zhanovy dlouhé, temné řasy nebyly ani centimetr od něj, zatímco ho delikátně políbil, tak nějak pocítil náznak útěchy.

A tak i Wei Ying otevřel pusu a jemně sál Lan Zhanovy rty. Zamumlal: „...Chci víc...”

Myslel tím polibek, a přesto ho Lan Zhan špatně pochopil a zvýšil rychlost. Wei Ying párkrát zalapal po dechu. Rychle ho objal kolem krku a převzal v tom polibku iniciativu.

Ze začátku si Wei Ying myslel akorát to, že bylo naprosto strašlivé, že mu do vnitřností vrážel tak dlouhý a tvrdý předmět. Ale po tak dlouhé době také objevil i jinou senzaci než rozbolavělost, bolest a únavu. Postupně ho to vzrušilo. Obzvláště když Lan Zhanova tak nějak zahnutá erekce silně přitlačila na jisté místo v něm. Byl to pocit, jako kdyby mu celým tělem protékal proud, vysílalo to takovou slast, že se chvěl. Vpředu víc a víc tvrdl a vylučoval víc a víc té bílé tekutiny. Nedokázal ovládnout vlastní tělo a pohyboval boky. Někdy když Lan Zhan ještě ani nezasáhl to pravé místo, vyslal svou dolní půlku kupředu a ze všech sil se snažil přizpůsobit. A co mu vycházelo z úst, také přestaly být prosby.

Wei Ying: „...Ge... Er-Gege... Lan-Er-Gege... Pr-... Prosím...”

Lan Zhan zadržel dech a hlubokým hlasem se zeptal: „Co?”

Wei Ying mu vzal tváře do dlaní a bez ustání ho líbal a šeptal: „Udělej to tam nahoře, úplně jako předtím, to místo tam, dobře...?”

A jak si přál, Lan Zhan přirazil boky směrem, kterým chtěl. Těch pár přírazů se zdálo obzvláště silných. Wei Ying překvapením vykřikl, údy mu ovinul kolem těla a zavolal: „Co...”

Lan Zhan mu už zakryl rty, soustředil se na ten polibek.

Wei WuXian také prodléval v polibku s Lan WangJim, jazykem obkresloval obrys jeho rtů. Když slyšel, co se stalo na druhé straně, promluvil: „HanGuang-June, tam ses udělal.”

Zpocený Lan Zhan objal podobně zpoceného Wei Yinga, v tichosti leželi na rohoži, co už byla celá pokrčená. Wei Yingovi se hruď zvedala a klesala, oči měl stále tak nějak zastřené. Ti dva se ještě nerozpojili. Pořád pevně svíral Lan Zhanův úd. Sémě bylo pevně uzavřené uvnitř a ven nevytekla ani kapka.

Wei WuXian se zašklebil. „Hele. Neměli bychom taky...”

Lan WangJi přikývl a položil ho zády na rohož. Se stabilními boky párkrát přirazil a pak to vypustil Wei WuXianovi do těla.

Wei WuXian ze sebe vydal vzdech úlevy. Byl to úžasný pocit, ovšem záda a zadnici neměl z oceli. Po tak dlouhém laškování a sledování ty dva mladší z něj více méně vyprchala veškerá energie. A přesto se Lan WangJi ještě nevytáhl. A místo toho zůstal stále v něm a urovnal ho do jiné pozice.

Wei WuXian: „HanGuang... June?”

Lan WangJi se nepatrně usmál. Naklonil se mu k uchu a řekl pár tichých slov.

Wei WuXian: „...Ehmm, počkat? Tím ošukat ho až do konce jsem myslel, aby mladý Lan Zhan v tvém snu ošukal do konce mé mladší já ze snu? Nemyslel jsem tím... Lan Zhane? Er-Ge... Ge? Ušetři mě!!”

----------------------------------------

~ Velikonoční nadílka? ~ 

~ Když se tak porovnají snové světy těch dvou... WWX takový nevinný romantik a LWJ, taková odvaha, hehe. A když si to představíte, že v Knihovnickém pavilónu souložily vlastně dvě dvojice, tedy Lan Zhan x Wei Ying a Lan WangJi x Wei WuXian... ~ 

~ Příští kapitola bude o Jin GuangYaovi! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>