LIH - kapitola 36

Kapitola 36 – Vodní kolo (Den 23)

Poté, co miniaturní zahrádka vylevelovala, objevilo se v rohu lánu půdu rýžové políčko.

To pravděpodobně znamenalo, že jsme teď mohli pěstovat rýži, že? Vlastně jsem kdysi dávno pomáhal své babičce sázet a sklízet rýži, co si pěstovala na políčku.

Ale než jsem to mohl uskutečnit, musel jsem nejdřív vyřešit svůj problém s vodou.

Navzdory tomu, že rýžové políčko zavlažoval dřevěný kanál, stále tu chyběla ta kritická část, totiž proud vody. Okamžitě jsem pochopil proč. K rýžovému políčku musel vést spád a kanál byl teď výš než řeka.

„Nainstalujme tu vodní kolo,” řekl Sig, co se díval na potok a vodní kanál.

Správně, mohli jsme použít vodní kolo, abychom vodu čerpali. Vzpomněl jsem si, že jsem na seznamu směny viděl jedno jednoduché vodní kolo.

Nemarnil jsem čas a koupil ho. Ale i když jsem to nazýval vodním kolem, sahalo mi to jenom asi po hruď. Na konci rotoru turbíny byly připevněné malé kbelíčky, co nabíraly vodu. Jelikož to mělo víc částí, než jsme čekali, trvalo nám půl dne, než jsme ho smontovali.

Jak jsme pracovali, vedle Siga ležela jeho nová zbraň, kterou nahradil svou zničenou „hůl”. Byla to součást série „upomínek”, co jsme nedávno získali z Kachy. Bylo to černočerné kopí.

Jelikož jsem byl zvědavý, co to byl za materiál, zeptal jsem se na to Siga.

„Tohle kopí takhle zčernalo, když ho spálil pekelný oheň draka,” řekl Sig.

Extravagantní uhelný výrobek.

Ať jsem se na to díval, jak chtěl, tak zuhelnatělá zbraň vypadala vážně křehce, ale Sig tou zbraní mával, jako kdyby ji měl vždycky s sebou, a zabíjel jednu stonožku za druhou. Zůstávala po něm rudá stezka. To kopí také působilo silněji než ta dřevěná hůl.

Jen tak mimochodem, to kopí mělo i druhý název: Soud. I když bylo jen z pouhého uhlí, mělo skvělé jméno.

Když už jsme byli u toho, nedávno jsme zjistili, že Kacha dávala i takzvané ceny útěchy.

Sig to nazýval „Chlupem” a přesně jak název napovídal, byla to koule chlupů. Plnohodnotné živé stvoření s černýma očima, co mělo tělo pokryté načechranou srstí. Byly v nejrůznějších velikostech a barvách. Koule chlupů byla příjemná na dotyk a teplá...

Doposud jsme získali dvě koule chlupů velikosti fotbalového míče, jednu zelenou a jednu modrou. Měly to být ceny útěchy, ale sázet se, jaká barva se objeví příště, jsem si potají užíval.

Ale jelikož se bezcílně potulovali kolem domu, bylo to také mírně zneklidňující. Jaká pohroma by to byla, kdybych jednu omylem nakopl. Doufám, že přestanou tak náhle hopsat do postele. Potom bylo příliš vedro na spaní.

Cvak, cvak, cvak—

Vodní kolo se začalo postupně otáčet, jak ho tlačila řeka. Malé kbelíky připevněné ke konci turbíny začaly čerpat vodu a posílaly ji vodním kanálem.

„Úžasné! Ono to vlastně funguje, Sigu!”

„Vypadá to, že se nám to povedlo postavit.”

Voda se pomalu sunula kanálem a odráželo se v ní slunce na západě. My jsme utíkali s proudem. Sledovali jsme, jak první kapky dopadly na rýžové políčko. Z mého smartphonu přišel tichý zvuk oznámení. Bylo to ohledně PT, co jsem získal za postavení vodního kola.

Sig, co stál vedle mě, přikývl. Jak sledoval ten proud vody, doslova z něj sálala spokojenost.

„Pokud budeme takhle dál pokračovat, brzy by ses měl být schopen vrátit domů, ne?”

Překvapeně jsem se na Siga otočil. Když jsme se střetli očima, koutky úst se mu vyklenuly vzhůru. Přišel mi trochu osamělý.

Správně. Sig mi celou dobu pomáhal s myšlenkou, že se vrátím na svůj původní svět.

Ale já už jsem se rozhodl, že budu žít tady. Jelikož se naráz stalo tolik věcí, promarnil jsem šanci mu to říct. Ale teď by měla být dobrá chvíle.

Mostu už nebylo třeba.

Ale mohl jsem mu to prostě říct?

Najednou mě něco napadlo a já jsem spolkl slova, co mi měla co nevidět splynout ze rtů.

Sig našetřil peníze, abychom měli finance, co jsem potřeboval na stavbu mostu. Kdybych mu poté, co jsem získal takovou velkou sumu, prostě řekl, že už most stavět nebudu, nebylo by to příliš...

„S-správně... Pravděpodobně to ještě chvilku potrvá...?” Tvář mi hořela, jak ze mě vylétla ta lež. Ten Sigův napjatý výraz se uvolnil, jako kdyby se mu ulevilo, že to slyšel. Takže tohle byla správná volba, co?

Vodní kolo se otáčelo a na pole tekl tenký proud vody.

Podle toho se zdálo, že bude nějakou chvíli trvat, než se rýžové políčko naplní. Od chvíle, co vykvetl ten bílý květ, uplynuly dva dny. Co nastane rychleji, dozrání plodu nebo naprosté naplnění rýžového políčka...

„Minoru?”

Jak jsem zíral na ten mírný proud vody, ukázalo se, že zvuk čeření byl nečekaně vzdálený.

Nepamatoval jsem si, co se stalo pak.

Probral jsem se vleže na posteli a střetl jsem se pohledem se Sigem. Seděl na židli.

Omdlel jsem nedaleko vodního kanálu. Ačkoli jsem si myslel, že jsem ztratil vědomí jen na chvilku, obloha vně okna už byla tmavá.

S pomocí Siga jsem dokázal vstát z postele.

„Promiň, že jsem tě tak překvapil... Možná mám sklony k mdlobám,” řekl jsem a naschvál jsem se choval hloupě a smál se. Ale Sig akorát beze slova potřásl hlavou. Jak mě držel za ruku, tvářil se nesmírně vážně.

„...Jak dlouho to bude trvat?”

Okamžitě jsem pochopil, na co se ptal.

Stavba mostu stála 3,5 milionu PT. Vlastně jsem už nasbíral přes 3 miliony bodů. Tohle bylo všechno díky Iwaovi, „kapesnému” od Siga a odměnám z každodenního úkolu „Péče”.

Pokud to půjde takhle hladce, pravděpodobně to nebude trvat ani deset dní, než našetřím dost.

„Na tom už nesejde,” řekl jsem, zatajil jsem mu pravdu a místo toho ho vzal za ruku. Přehodnotil jsem to. Bylo tu něco důležitějšího než peníze. Jak jsem zíral do těch očí, co se upíraly přímo do těch mých, řekl jsem: „Nikam nepůjdu. Zůstanu tady, protože jsme rodina.”

Sigovi se rozšířily oči a pak mu je pomalu naplnilo zářivé světlo.

Pak se ke mně natáhl a postupně si mě pevně přivinul k hrudi. To jeho objetí bylo kvůli síle trochu bolestné, ale v obklopení toho příjemného tepla jsem se cítil v bezpečí. Konečně jsem to mohl říct. S radostí a úlevou jsem ovinul paže kolem jeho zad.

Proto jsem si myslel, že jsem se přeslechl, když Sig řekl: „Jen samotná ta slova mi stačí.”

Ech?

Z blízka jsem mu zíral do těch fialových očí. Zdály se vážné a také smutné.

„Nemusíš na mě brát ohled. Musíš... proměnit své přání na skutečnost.”

Takže jsem se nepřeslechl. A podle toho jeho výrazu se nezdálo, že by lhal nebo žertoval.

Ta slova do mě uhodila jako blesk, zasáhla mě rozladěnost.

Copak jsem zrovna nepromluvil o svém „přání”? Jasně jsem řekl, že budu žít se Sigem, se svou rodinou. Tady navěky.

Tak proč musel říct něco takového...?




Brzy ráno, než se slunce vůbec ukázalo, jsem odešel z ložnice.

V tom chladném vzduchu jsem mířil cestou podél řeky a dostal jsem se na místo, kde dřív býval most. Zahleděl jsem se do hluboké bažiny dole. Sig a já jsme tu postavili plot, takže jsem se už nemusel bát, že bych tam spadl.

Myslel jsem si, že bude šťastný.

Ne, byl vážně šťastný. Držel mě v tak těsném objetí... Proto jsem si myslel, že to cítil stejně jako já. Že zůstat na tomto světě bylo to nejlepší.

„Mým přáním je tu navždy zůstat se Sigem...”

'To všechno bylo vlastně falešné, ne?'

'Pravdou bylo, že mu bylo trapně. Protože dokázal prohlédnout tvé „skutečné pocity”.'

(Ne! Co jsem si to kruci pomyslel?)

Ta slova, co mi vytanula na mysl, mě překvapila a já zakroutil hlavou.

'Není třeba se držet zpátky. Sám Sig řekl, že chce, abys své přání proměnil na skutečnost. Není to důvod, proč jsi až do dneška tak pilně pracoval?'

(Ne, ne, to není pravda. Jen dělám, co můžu.)

Nechtěl jsem ten hlas slyšet, ale i když jsem si zakryl uši, ten hlas nezmizel. Jak jsem mohl zařídit, aby se mi ten hlas přestal tak jasně ozývat v hlavě?

Už jsem ho nechtěl slyšet. Chtěl jsem, aby zmlkl.

'To samé platí o dětech. Řekl jsi, že to je proto, abys mu splnil přání, ale po pravdě...'

„Ne! Vážně tu chci zůstat navždy!” zakřičel jsem ke dnu prázdného údolí. Myslel jsem si, že to alespoň na okamžik umlčí ten šílený hlas, co se mi ozýval v hlavě.

A možná že můj křik to spustil.

Nejprve se zachvěla země. V tu chvíli jsem měl prchnout. Jak ten třes pokračoval, ze dna údolí se připlížil obrovský stín, zatímco já jsem tam stál naprosto bez hnutí a úplně otřesený.

„K-krab...?”

Byl ještě větší než Král velkých bahenních krabů. Možná zhruba velikosti mého auta. Zrovna v té chvíli vyšlo ranní slunce a když se krab otočil, krunýř se mu na slunci zaleskl jako zlato.

Jeho obrovská klepeta mě děsila a já jsem pomalu couval.

Byl jsem vážně hloupý.

'Jen tak mimochodem, ta řeka je hranice, takže do ní v žádném případě neskákej. Dokonce ani já nedokážu předvídat, kde skončíš, pokud by ses pokusil silou dostat z tohoto světa.'

Na mysl mi vytanula rada Boha. Ledabyle jsem couval vzad, kvůli čemuž jsem sklouzl mezerou v plotě. Než jsem si uvědomil, v jaké jsem situaci, už bylo příliš pozdě.

Patou jsem překročil hranici, marně jsem máchal rukama. Nedokázal jsem ani zaječet.

Padl jsem zády napřed, dolů, dolů, do hlubokého údolí.

--------------------------------------------

~ Jo, takový ten sebepochybovačný hlásek, to je svině... Příště o tom, jak ten jeho pád dopadne. A kam vlastně dopadne. ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>