GDC - kapitola 118

Kapitola 118 – Extra: Přátelé zlosyni

Před 13 lety.

Xue Yang seděl u malého dřevěného stolku, co patřil jednomu pouličnímu prodejci, jednu nohou měl vyloženou na lavici, zatímco jedl misku rýžových noků v rýžovém víně. Zaťukal lžící na misku. Ze začátku to bylo celkem uspokojivé jídlo, ale nakonec si najednou uvědomil, že i když ty noky byly lepkavé, rýžové víno nebylo dost sladké.

Xue Yang vstal a skopl stánek na zem.

Sám prodejce měl na pilno s obsluhou. To jeho kopnutí ho tak šokovalo, že neměl slov. Zíral na toho mladého muže, co na jeho stánek takto zaútočil a po tom kopnutí nic neřekl a otočil se k odchodu. Na tváři měl široký úsměv. Teprve za chvíli si prodejce uvědomil, co se stalo. Dohnal ho a vyhuboval mu: „Co to děláš?!”

Xue Yang: „Ničím ti stánek.”

Prodejce byl jednou nohou v hrobě hněvem. „Jsi nemocný! Jsi šílenec!”

Xue Yang se nepohnul ani krok.

Prodejce mu ukázal na nos a pokračoval: „Ty jeden mizero! Nadlábl ses u mě, nezaplatil jsi a máš odvahu mi ničit stánek?! Já...”

Xue Yang pohnul palcem. S cinknutím vytasil meč u pasu.

Meč chladně zářil. Jemně prodejce poklepal čepelí Jiangzaie po tváři a přesladkým hlasem řekl: „Ty noky byly dobré. Příště přidej víc cukru.”

Když domluvil, otočil se a pokračoval v ostré chůzi vpřed.

V prodejci se mísil šok se strachem. Zuřil, ale neodvažoval se nic říct. Zíral na něj, jak kráčel do dálky. Najednou byl plný vzteku a frustrace. Za okamžik ze sebe vydal rozzuřený řev: „...Za bílého dne a naprosto nelogicky— proč, proč?!”

Xue Yang mávl rukou, aniž by se vůbec ohlédl. „Není žádné proč. Na tomto světě se spoustu věcí děje bezdůvodně. Říká se tomu nečekaná pohroma. Nashle!”

Lehkým krokem přešel pár ulic. Za chviličku se někdo objevil za ním a v klidu s ním srovnal krok, ruce měl složené za zády.

Jin GuangYao si povzdechl. „Jen jsem se na chviličku otočil a ty jsi mi způsobil tolik potíží. Na začátku jsem musel zaplatit jen za misku noků a teď mu musím zaplatit za stůl, židle, hrnce, pánve a dokonce i misky.”

Xue Yang: „Bude ti těch pár mincí chybět?”

Jin GuangYao: „Ne.”

Xue Yang: „Tak proč vzdycháš?”

Jin GuangYao: „Myslím si, že ani tobě by těch pár mincí nechybělo. Proč se nemůžeš pokusit být jednou za čas normální zákazník?”

Xue Yang: „V Kuizhou jsem nikdy neplatil za nic, co jsem chtěl. Prostě tak.” Za řeči nenuceně stáhl prodejci ze stojanu jehlu s hložinkami v cukru. Možná to bylo poprvé, co ten prodejce viděl tak bezostyšného člověka. Jak na něj s otevřenou pusou zíral, Xue Yang se do hložinek zakousl. „Navíc se dokážeš vypořádat s potížemi typu, že zničím titěrný stánek, ne?”

Jin GuangYao se usmál. „Ty malý delikvente. Nič si stánky po libosti. Nezajímalo by mě, ani kdybys spálil celou ulici. Řeknu ti jen jedno— neměj na sobě róbu Jisker na Sněhu a zakryj si tvář. Ať nikdo neví, kdo to udělal. Nebo mi to způsobí těžkosti.”

Hodil prodejci peníze. Xue Yang vyplivl pár semínek hložinek. Koutkem oka zahlédl na Jin GuangYaově čele malé fialové místo, co nebylo řádně skryté. Zasmál se. „Kde jsi k tomu přišel?”

Jin GuangYao se na něj tak nějak káravě podíval. Narovnal si čepec a řádně tu modřinu skryl. „To je dlouhá historka.”

Xue Yang: „To udělal Nie MingJue?”

Jin GuangYao: „Myslíš si, že kdyby to udělal on, že bych tu stále mohl stát a mluvit s tebou?”

Xue Yang měl pocit, že to velmi dávalo smysl.

Ti dva odešli z města Lanling a přišli k podivné budově v divočině. Ta budova nebyla pěkná. Za vysokými hradbami byla řada dlouhých, černých domů. Před tou řadou bylo náměstí uzavřené ocelovým plotem, co byl vysoký člověku k hrudi. Ten plot byl ověšený rudými a žlutými amulety. A na tom prostranství byly různé podivné nástroje jako klece, gilotiny. A také tam pomalu kráčelo pár „lidí” oděných v hadrech.

Všichni ti „lidé” měli namodralou kůži a prázdný pohled. Obcházeli to volné prostranství bezúčelně, čas od času do sebe navzájem naráželi a z hrdel jim unikali podivné zvuky.

Bylo to cvičiště mrtvol.

V minulosti Jin GuangShan toužil po Styžské tygří pečeti. Několikrát to nenápadně naznačil a využíval veškerých svých schopností, a přesto se Wei WuXian za žádnou cenu nepoddal. A on tak kvůli tomu narazil na spoustu překážek. Pomyslel si: 'Pokud to zvládneš ty, proč ne ostatní? Nevěřím, že ty, Wei Yingu, jsi jediný člověk na tomto světě, kdo to dokáže. Přijde den, kdy tě někdo překoná a pak se ti všichni budou smát. Budeš pak stále stejně arogantní?'

A tak Jin GuangShan vyhledával všechny, co napodobovali Wei WuXiana v kultivaci přízračné cesty, a shromažďoval je pod svou vládou. Vynaložil na ty lidi velkou sumu peněz a zdrojů a rozkázal jim, aby potají studovali a analyzovali strukturu Tygří pečeti, aby ji mohli replikovat a obnovit. Nebylo mezi nimi mnoho, kdo by něčeho dosáhli, a člověk, co došel nejdál, byl nejmladší Xue Yang, kterého doporučil sám Jin GuangYao.

Jin GuangYao byl radostí bez sebe. Přijal ho jako kultivátora hosta a dal mu velká práva a svobodu. Cvičiště mrtvol byl pozemek, o který Jin GuangYao požádal, aby tam Xue Yang mohl v tajnosti bádat. Což pro něj znamenalo poflakovat se kolem, jak se mu zachtělo.

Když se přiblížili ke cvičišti mrtvol, momentálně uprostřed prostranství bojovaly dvě zběsilé mrtvoly.

Ty dvě byly evidentně jiné než ostatní chodící mrtvoly. Byly dokonale oblečené, měly bílé oči a v rukou držely čepele. Jak se ty dva meče srazily, všude se rozlétly jiskry. Před tím ocelovým plotem byly postavené dvě židle. Ti dva se naráz posadili. Jin GuangYao si upravil límeček a přitočila se k němu chvějící se mrtvola, nabídla mu podnos.

Xue Yang: „Čaj.”

Jin GuangYao se na to letmo podíval. Na dně čajového šálku spočíval pod hladinou nafialovělý, podivný předmět. Ať už to bylo cokoli, bylo to opuchlé, jak se to louhovalo.

S úsměvem ten čajový šálek odstrčil. „Děkuji.”

Xue Yang mu šálek znovu přistrčil a s láskou se zeptal: „Je to čaj, co jsem vlastnoručně uvařil. Proč se nechceš napít?”

Jin GuangYao šálek znovu odstrčil a laskavým tónem vysvětlil: „Právě proto, že jsi ho vlastnoručně uvařil, se ho netroufám napít.”

Xue Yang pozvedl obočí. Otočil se a dál sledoval souboj mrtvol.

Ty dvě zběsilé mrtvoly bojovaly ještě urputněji, používaly jak své meče, tak drápy a odtrhávaly ze sebe krev a maso. Ta znuděnost, co se mu zračila na tváři, ještě zhoustla. Za chviličku najednou luskl prsty a udělal jisté gesto. Ty dvě mrtvoly okamžitě obrátily meče a zatímco se jim těla cukala, odsekly si vlastní hlavu. Zbývající bezhlavá těla se sesunula na zem, stále se třásla.

Jin GuangYao: „Copak se zrovna nedostali k té zajímavé části?”

Xue Yang: „Byli příliš pomalí.”

Jin GuangYao: „Byli mnohem rychlejší než ty dvě mrtvoly, co jsem viděl posledně.”

Xue Yang natáhl ruku v černé rukavici, vztyčil prst a zakýval jím. „To záleží na tom, s čím to srovnáváš. Něco takového by nevydrželo ani proti průměrné zběsilé mrtvole, co Wei WuXian ovládal svou flétnou. O Wen Ningovi ani nemluvě.”

Jin GuangYao se usmál. „Proč ten spěch? Dokonce ani já nespěchám. Můžeš na to jít zlehka. Řekni mi, pokud budeš něco potřebovat. Zrovna—”

Vytáhl něco z rukávu a předal to Xue Yangovi. „Možná potřebuješ tohle?”

Jak tím Xue Yang prolistoval, najednou se na židli napřímil. „Wei WuXianovy rukopisy?”

Jin GuangYao: „Správně.”

Xue Yang listoval stránkami a oči mu zářily. Brzy vzhlédl. „Vážně to jsou jeho pravé rukopisy? Ty, co napsal, když mu bylo devatenáct?”

Jin GuangYao: „Samozřejmě. Všichni o ně bojovali, jak jen mohli. Vynaložil jsem celkem dost úsilí, než jsem je všechny získal.”

Xue Yang zašeptal něco sprostého, to vzrušení v jeho očích bylo ještě silnější. Když dolistoval, promluvil: „Není to kompletní.”

Jin GuangYao: „Boj a požár na Pohřebním pahorku toho hodně zničily. Už tak je dost velké štěstí, že jsem dokázal najít tyto střípky. Pečlivě je opatruj.”

Xue Yang: „A co jeho flétna? Můžeš mi získat Chenqing?”

Jin GuangYao pokrčil rameny. „Chenqing ne. Vzal ho Jiang WanYin.”

Xue Yang: „Copak Wei WuXiana nenávidí ze všech nejvíc? K čemu by potřeboval Chenqing? Copak jsi také nezískal ten Wei WuXianův meč? Výměnou za flétnu mu dej ten meč. Už je to dávno, co Wei WuXian přestal meč používat. Suibian se zapečetil a nikdo ho nedokáže vytáhnout. Jaký má smysl mít zpropadenou ozdobu?”

Jin GuangYao: „Vážně po mě chceš nemožné, mladý pane Xue. Myslíš si, že jsem se o to nepokusil? Jak by to mohlo být tak snadné. Ten Jiang WanYin už zešílel. Pořád si myslí, že Wei WuXian nezemřel. Pokud se Wei WuXian vrátí, možná nebude pátrat po svém meči, ale rozhodně si přijde pro Chenqing. A tak se Chenqingu rozhodně nevzdá. Když mu řeknu ještě něco, možná vybuchne.”

Xue Yang se ušklíbl. „Šílený pes.”

V této chvíli dva učedníci ze sekty Jin z Lanlingu přitáhli kultivátora s rozcuchanými vlasy.

Jin GuangYao: „Nechystal ses přestavět své zběsilé mrtvoly? Přišel jsem právě včas a přinesl ti materiál.”

Oči toho kultivátora se téměř mihotaly rudí a jak se vzpíral, při pohledu na Jin GuangYaa mu z očí užuž sršely plameny.

Xue Yang: „Kdo to je?”

Jin GuangYao nehnul ani brvou. „Ti, co ti přináším, jsou samozřejmě hříšníci.”

Jak to kultivátor zaslechl, vrhl se vpřed. Nějak se mu podařilo vyplivnout roubík, co měl v ústech, spolu s trochou krve. „Jin GuangYao! Ty odporný, zrádný mizero— jak se opovažuješ mě nazývat hříšníkem? Jaké hříchy jsem spáchal?!”

Mluvil slabiku po slabice, jako kdyby se z jeho slov staly hřebíky, kterými by mohl Jin GuangYaa potenciálně probodnout.

Xue Yang se zasmál. „Co to s ním je?”

Lidé za kultivátorem jej zadrželi podobně jako psa na vodítku.

Jin GuangYao mávl rukama. „Umlčte ho.”

Xue Yang: „Proč? Vyslechnu si ho, dobře? Proč jsi odporný, zrádný mizera? Štěká jako pes. Nerozumím, co to říká.”

Jin GuangYao promluvil tak nějak káravě: „Mladý pán He Su je přece jenom vážený kultivátor. Jak jsi o něm mohl říct něco tak nezdvořilého?”

Kultivátor se chladně zasmál. „Už jsem ti padl do rukou. Kvůli čemu udržuješ tu přetvářku?”

Jin GuangYao odpověděl s laskavým výrazem: „Nemusíš se na mě takhle dívat. Také jsem neměl na výběr. Zvolit vrchního kultivátora je neodolatelný sklon. K čemu bylo všude podněcovat problémy a vyhledávat argumenty? Už jsem tě opakovaně varoval, a přesto jsi byl odhodlaný mě neposlouchat. Za takových okolností se to už nedá napravit. I já cítím z hloubi srdce nejzazší bolest a lítost.”

He Su: „Jaký neodolatelný sklon? Jaké podněcování problémů? Jin GuangShan chtěl ustanovit pozici Vrchního kultivátora, jen aby napodobil sektu Wen z Qishanu a sám byl na vrcholu. Myslíš si, že je celý svět tak nevědomý? Takhle jsi mě falešně obvinil jen proto, že jsem řekl pravdu!”

Jin GuangYao se usmál a nic neřekl.

He Su pokračoval: „Až vážně uspějete, celý kultivační svět uvidí pravou tvář sekty Jin z Lanlingu. Myslíš si, že se ti jen mou vraždou navždy uleví? Jak jen se mýlíš! Naše sekta He z Tingshanu je plná talentů. Od teď se sjednotíme a nikdy se nepoddáme vám wenským psům, co na sebe akorát navlékli jinou kůži!”

Jak to Jin GuangYao zaslechl, mírně přimhouřil oči a koutky rtů se mu vytočily vzhůru. Byl to ten obvyklý laskavý, vlídný výraz. Jak to He Su spatřil, přeskočilo mu srdce. Zároveň s tím došlo vně cvičiště mrtvol k rozruchu. Zazníval mezi tím křik žen a dětí.

He Su se otočil, jen aby spatřil, jak kultivátoři ze sekty Jin z Lanlingu přivlekli dovnitř šedesát nebo sedmdesát lidí, všichni měli na sobě stejný stejnokroj. Byli tam muži i ženy, staří i mladí. V každém z nich se mísil šok se strachem, zatímco někteří už brečeli. Na zemi klečeli dívka a chlapec, oba byli svázaní, a kvíleli na He Sua: „Bratře!”

He Su byl tak šokovaný, že nedokázal ani promluvit. Tvář měl okamžitě bílou jako stěna. „Jin GuangYao! Co to děláš?! Stačí, když zabiješ mě— proč do toho zatáhnout celou mou sektu?!”

Jin GuangYao shlédl a urovnal si rukávy. Pořád se široce usmíval. „Copak jsi mi to ty sám zrovna nepřipomněl? I když tě zabiju, neuleví se mi napořád. Sekta He z Tingshanu je plná talentů a od teď se sjednotíte a nikdy se nepoddáte— celkem mě to poděsilo. A po dlouhém zvažování bylo tohle to jediné, co mě napadlo.”

He Su měl pocit, jako kdyby mu někdo nacpal do hrdla pěst. Nedokázal ze sebe nic vypravit. Po chvilce zuřil: „Bezdůvodně vyhladit celou mou sektu— vážně se nebojíš, že tě všichni zatratí?! Vážně se neděsíš toho, co se stane, když na to přijde ChiFeng-Zun?!”

Když Jin GuangYao slyšel, jak se zmínil o Nie MingJueovi, pozvedl obočí. Xue Yang se smál tak moc, že se měl co nevidět zřítit ze židle. Jin GuangYao mu věnoval pohled a pak se otočil a v klidu odpověděl: „Takhle se to přece nedělá, ne? Sekta He z Tingshanu se vzbouřila a spřádala intriky, aby veškerými svými silami zavraždila vůdce sekty Jin. Ale chytili ji při činu. Jak by se to dalo nazývat bezdůvodné?”

Lidi ze sekty He křičeli: „Bratře! On lže! To jsme neudělali, neudělali!”

He Su: „Naprostý nesmysl! Otevři oči a podívej se, kruci! Jsou to devítileté děti! Staří muži, co nemohou ani chodit! Jak by se mohli vůbec proti něčemu vzbouřit?! Proč by zčistajasna vraždili tvého tátu?!”

Jin GuangYao: „Protože ty jsi udělal chybu a dopustil ses vraždy, mladý pane He Su, zatímco oni samozřejmě odmítli přijmout rozsudek Kapří Věže.”

He Su si konečně vzpomněl na to obvinění, kvůli kterému ho přesunuli na tak strašidelné místo. „To je všechno vymyšlené! Nikdy jsem nezabil kultivátora ze sekty Jin z Lanlingu! Nikdy jsem ani neviděl toho člověka, co zemřel! Ani nevím, jestli to byl vážně kultivátor z vaší sekty! Já... já...”

Chvíli koktal, než se nakonec poddal: „Já... ani nevím, co se stalo, ani to nevím!”

A přesto na takovém místě nebylo nikoho, kdo by jeho namítání poslouchal. Před ním seděli dva zlosynové, co už se k němu chovali, jako kdyby byl mrtvý. A bavilo je na tom přesně to jeho zápolení při umírání.

Jin GuangYao se s úsměvem nahnul dozadu a zamával rukou. „Umlčte ho, umlčte ho.”

He Su věděl, že nepochybně zemře, sžírala ho hrůza. Zaťal zuby a zařval: „Jin GuangYao! Dostane se ti odplaty! Tvůj táta dřív nebo později zemře mezi prostitutkami a ani ty se nedočkáš pěkného konce, ty synu prostitutky!!!”

Xue Yang si tu jeho řeč vychutnával, pochechtával se a smál. A přesto tu najednou problýskl stín a kolem proletělo stříbrné světlo. He Su zaječel a zakryl si ústa.

Všude po zemi se rozstříkla krev. Členové He Suovy sekty, co stáli stranou, vykřikli a kleli. Byl to naprostý chaos, ale bez ohledu na to, jak moc to bylo chaotické, pevně se to potlačilo. Xue Yang stál před zhrouceným He Suem a pohazoval si něčím krvavým v ruce. Utrhl se na dvě chodící mrtvoly vedle sebe: „Zavřete ho do klece.”

Jin GuangYao: „Zavřeš je tam živé?”

Xue Yang se otočil a vytočil koutky rtů. „Wei WuXian nikdy nepoužil živé lidi, ale já to chci zkusit.”

Dvě mrtvoly dle jeho rozkazu táhly He Sua, co stále ječel, za nohy a hodily ho do ocelové klece uprostřed cvičiště mrtvol. Chlapci a dívky, co sledovali, jak jejich starší bratr šíleně mlátí hlavou o mříže, přiběhli ke kleci a naříkali. Jejich pláč byl tak pronikavý, že Jin GuangYao natáhl ruku a promnul si spánek. Zdálo se, jako kdyby chtěl zvednout šálek čaje a dát si pár doušků, aby si zklidnil nervy. A přesto shlédl, jen aby na dně šálku spatřil nafialovělý opuchlý předmět. Pak vzhlédl k jazyku, s kterým si Xue Yang pohazoval. Chvíli to zvažoval a nakonec si to uvědomil. „Z tohohle jsi udělal ten čaj?”

Xue Yang: „Mám celý džbán. Chceš pár?”

„...”

Jin GuangYao: „Ne, díky. Urovnej to tu trochu a pojď se mnou někoho vyzvednout. Můžeme si dát čaj jinde.”

Jako kdyby si najednou na něco vzpomněl, narovnal si čepec a omylem se přitom dotkl toho místa na čele se skrytou modřinou.

Xue Yang z toho měl škodolibou radost. „Co přesně se stalo s tím tvým čelem?”

Jin GuangYao: „Už jsem řekl. Je to dlouhá historka.”

Jin GuangShan vždycky házel úkoly, ať už velké nebo malé, na Jin GuangYaova bedra, zatímco on sám si užíval jednu noc za druhou a paní Jin kvůli tomu rozsévala svůj hněv po celé Kapří Věži. Když byl na Kapří Věži Jin ZiXuan, dělal svým rodičům prostředníka, ale zrovna teď to mezi těma dvěma bylo tak zlé, že už se to nedalo zvrátit. Kdykoli šel Jin GuangShan ven laškovat se ženami, využíval Jin GuangYaa, aby ho kryl a vymýšlel výmluvy. Paní Jin nemohla chytit Jin GuangShana, a tak si to místo něj vybíjela na Jin GuangYaovi a jeden den roztříštila kadidelnici a druhý rozlila čaj. A tak aby Jin GuangYao mohl na Kapří Věží žít pár dalších dní v bezpečí, musel sám chodit do nevěstinců, aby Jin GuangShana včas vyzvedl.

Jelikož už byl s takovým počínáním obeznámený, už věděl, kde Jin GuangShana najde nejrychleji. Jin GuangYao dorazil do elegantního pavilónu a nakráčel tam s rukama za zády. Vedoucí v hlavní síni jej uvítal s podlézavým úsměvem, ovšem Jin GuangYao mu pokynul, že toho nebylo třeba. Xue Yang nenuceně vzal jablko ze stolů pro zákazníky a pak následoval Jin GuangYaa nahoru k pavilónu. To jablko si akorát otřel o hruď a zakousl se do něj. Brzy se ozval Jin GuangShanův smích a dolů vyrazilo celkem dost žen.

Čvrlikaly: „Vůdče sekty, nemyslíš si, že je tento můj obraz úžasný? Copak ta květina nevypadá skoro jako živá, namalované přímo na mém těle?”

„Co je tak chytrého na obraze? Vůdče sekty, podívej na moji kaligrafii. Co si o tom myslíš?”

Jin GuangYao si už na to dávno zvykl. Věděl, kdy by se měl objevit a kdy ne. Pokynul Xue Yangovi a zastavil se. Xue Yang nespokojeně mlaskl, tvářil se celkem netrpělivě. Zrovna když se chtěl užuž vydat dolů a tam počkat, najednou zaslechl Jin GuangShanův drsný hlas: „Ženské— nemělo by stačit, když si akorát kropí své květiny, pudrují nos a co nejvíc se zkrášlují? Kaligrafie? Jaké zklamání.”

Všechny ty ženy chtěly Jin GuangShana původně potěšit. Po těchto jeho slovech se přes pavilón přelila vlna rozpaků. I Jin GuangYao tak nějak ztuhl.

Brzy se někdo zachichotal. „Ale slyšela jsem, že kdysi byla v Yunmengu jedna nadaná žena, co svou poezií a písněmi očarovala celý svět— hrála na citeru, uměla šachy, kaligrafii a i malovala!”

Bylo jasné, že Jin GuangShan byl naprosto na mol. Dokonce i z jeho zadrhávajícího hlasu bylo slyšet víno.

Zahuhňal: „To— takhle to nefunguje. Teď jsem si to uvědomil. Ženy by si neměly hrát s těmi zbytečnými věcmi. Ženy, co přečetly pár knih, si vždycky myslí, že jsou o něco výš než jiné ženy. A proto jsou ze všech nejproblematičtější, mají tolik požadavků a nerealistických představ.”

Xue Yang stál před oknem. Zaklonil se, rukama se opřel o okno a přitom jedl jablko a díval se stranou na scenérii venku. A úsměv na Jin GuangYaově tváři působil, jako kdyby mu ho tam někdo přišpendlil, jeho přimhouřené oči byly nehybné.

Ženy v pavilónu se smíchem souhlasily.

Jin GuangShan si sám pro sebe zamumlal, jako kdyby si vzpomněl na něco z minulosti: „Kdybych tehdy vykoupil její svobodu a vzal ji do Lanlingu, kdo ví, kolik povyku by natropila. Kdyby zůstala, kde byla, možná by pár dalších let byla v oblibě a nemusela by se po zbytek života starat o útratu. Proč jenom musela porodit syna, syna prostitutky? V co mohla doufat...”

Jedna žena se zeptala: „Vůdče sekty Jine, o kom to mluvíš? Jakého syna myslíš?”

Jin GuangShanův hlas se vytratil: „Syna? Ach, zapomeňte na to.”

„Dobře, tak na to zapomeneme!”

„Když se ti nelíbí, když píšeme a malujeme, vůdče sekty Jine, tak to dělat nebudeme. Co takhle zkusit něco jiného?”

Jin GuangYao stál u schodů třicet minut, zatímco Xue Yang se těch třicet minut díval na scenérii okolo. Ten smích nahoře konečně utichl.

Za chvilku se Jin GuangYao otočil, tvář měl klidnou a pomalu se vydal po schodech dolů. Jak to Xue Yang spatřil, vyhodil ohryzek ven. Také ho následoval dolů a kýval se přitom ze strany na stranu.

Ti dva nějakou chvíli kráčeli ulicemi. Xue Yang se najednou drze rozesmál.

Začal: „Hahahahahaha sakra hahahahahaha...”

Jin GuangYao se zastavil a chladným hlasem se zeptal: „Čemu se směješ?”

Xue Yang se smál tak moc, až se za břicho popadal. „Měl by ses podívat do zrcadla, jak vypadáš. Ten úsměv byl ošklivý. Bylo to tak zatraceně falešné, že bych se z toho pozvracel.”

Jin GuangYao si odfrkl. „Co ty o tom víš, malý delikvente? Člověk se musí usmívat bez ohledu na to, jestli to je falešné nebo nechutné.”

Xue Yang lenivě odpověděl: „Říkal sis o to. Kdyby se někdo odvážil říct, že mě vychovala děvka, nejdřív bych si našel jeho mámu, stokrát bych ji ojel, pak bych ji odtáhl a hodil do nevěstince, aby ji i ostatní stokrát ojeli. A pak by se vidělo, koho z nás vlastně vychovala děvka. Prosté.”

Jin GuangYao se také zasmál. „Já rozhodně nemám tak vytříbené záliby.”

Xue Yang: „Ty ne, ale já ano. Nevadí mi to pro tebe udělat. Jen si řekni a já je můžu jít ojet místo tebe, hahahahahaha...”

Jin GuangYao: „Ne, díky. Šetři silami, mladý pane Xue. Budeš mít dalších pár dní volno?”

Xue Yang: „Nebudu to muset stejně udělat?”

Jin GuangYao: „Jdi místo mě do Yunmengu a ukliď jedno místo. Ať je čisté.”

Xue Yang: „Říká se, že když Xue Yang zaútočí, nenechá po sobě ani slípku, ani psa. Pořád máš nějaké mylné představy o tom, jak čistá je moje práce?”

Jin GuangYao: „Nemyslím si, že bych to rčení kdy slyšel?”

Už padla noc. Všude kolem bylo ticho a jen pár lidí. Ti dva mluvili za chůze a prošli kolem pouličního stánku. Majitel zrovna sklíčeně sklízel své stolky. Vzhlédl a najednou zaječel a odskočil vzad.

To jeho zaječení a odskočení bylo celkem hrozivé. Dokonce i Jin GuangYao se zarazil a rukou sklouzl k jílci Henshengu, co měl u pasu. Když spatřil, že to byl jenom průměrný pouliční prodejce, okamžitě ho ignoroval. Ovšem Xue Yang neřekl ani slovo a vydal se ten stánek znovu skopnout.

Prodejce to šokovalo i poděsilo. „To jsi zase ty?! Proč?!”

Xue Yang se zašklíbil. „Copak jsem ti to neřekl? Žádné proč není.”

Užuž chtěl znovu kopnout, když mu z hřbetu ruky náhle vystřelila ostrá bolest. Zorničky se mu zúžily a on okamžitě odskočil vzad. Zvedl ruku a spatřil akorát, že se mu na ruce objevilo mnoho rudých šrámů. Vzhlédl. Kultivátor v černé róbě stáhl svou metlu z koňských žíní, chladně se na něj díval.

Ten kultivátor měl štíhlou postavu, rysy měl přísné a chladné. V ruce držel metlu z koňských žíní a na zádech si nesl meč a střapec na jílci povíval v nočním větru. Xue Yangovi v očích problýskla krvežíznivost a udeřil dlaní. Kultivátor máchl svou metlou s úmyslem ten úder odvrátit, zatímco Xue Yangovy útoky byly vždycky podivné a nepředvídatelné. Změnil směr a vrhl se mu po srdci.

Ten kultivátor se mírně zamračil. Vyhnul se tomu úkrokem do strany, a přesto se mu Xue Yang mírně otřel o levou paži. Nedošel tělesného zranění, a přesto mu na tvář najednou padl mráz. Bylo to, jako kdyby mu to přišlo nesmírně nevkusné, téměř nesnesitelné.

Xue Yang tu nepatrnou změnu výrazu zaznamenal. Chladně se zasmál. Než mohl pokračovat, do boje se vmísila sněhově bílá postava.

Zasáhl do toho Jin GuangYao. „Nech ho být, kvůli mně, kultivátore Song ZiChene.”

Ten prodejce už ze scény dávno prchl.

Kultivátor v černé róbě promluvil: „LianFang-Zun?”

Jin GuangYao: „Ano, to jsem já.”

Song ZiChen: „Z jakého důvodu LianFang-Zun brání takovou nestoudnost?”

Jin GuangYaovi se podařilo usmát, působil celkem bezmocně. „Kultivátore Songu, toto je kultivátor host sekty Jin z Lanlingu.”

Song ZiChen: „Proč by kultivátor host udělal něco tak mrzkého?”

Jin GuangYao si odkašlal. „Kultivátore Songu, ty to nechápeš. On... má podivnou povahu a pořád je celkem mladý. Prosím, omluv ho.”

V této chvíli k nim dolehl jasný, vlídný hlas. „Je vskutku celkem mladý.”

Vedle těch tří se bezhlesně jako záblesk měsíčního světla v noci objevil kultivátor oděný v bílém. Držel metlu a na zádech si nesl meč.

Ten kultivátor byl štíhlý. Jak pomalu kráčel kupředu, jeho róby a střapec na meči se vlnily, bylo to, jako kdyby kráčel po obláčcích.

Jin GuangYao ho pozdravil: „Kultivátore Xiao XingChene.”

Xiao XingChen mu pozdrav oplatil a usmál se. „Rozloučili jsme se před pár měsíci, ale jaké překvapení, že na mě LianFang-Zun ještě nezapomněl.”

Jin GuangYao: „Kultivátore Xiao XingChene, svým uměním v šermu jsi dojal celý svět. Kdybych si tě nepamatoval, bylo by to spíš divné, ne?”

Xiao XingCheng se usmál, jako kdyby věděl, že Jin GuangYao měl ve zvyku ke všemu, co řekl, přidat nějakou tu lichotku. Odpověděl: „Příliš mě chválíš, LianFang-Zune.” Hned poté obrátil zrak na Xue Yanga. „Ale i když je stále v mladém věku, zaujal místo mezi kultivátory hosty na Kapří Věží, a tak by bylo stejně nejlepší, aby se naučil mírnit. Sekta Jin z Lanlingu je přece jenom jedna z nejvýznamnějších sekt. V mnoha ohledech musí jít druhým příkladem.”

Jeho temné duhovky byly jasné, a přesto vlídné, při pohledu na Xue Yanga mu v očích nebylo znát žádné obvinění. A tak i když to byla slova doporučení, vůbec nezněl rozladěně.

Jin GuangYao okamžitě v klidu odvětil: „Samozřejmě.”

Xue Yang se ušklíbl. I když Xiao XingChen zaslechl jeho smích, nerozlítilo ho to. Chvíli si ho prohlížel a pak rozvážně promluvil: „Navíc vidím, že tento mladý muž útočí celkem...”

Song ZiChen řekl ledovým hlasem: „Nepřátelsky.”

Jak to Xue Yang zaslechl, zasmál se. „Říkáš, že jsem stále mladý, ale o kolik starší jsi ty? Říkáš, že útočím s nepřátelstvím, ale kdo mě nechal jako první okusit jeho metlu? Je absolutně směšné, jak vy dva poučujete ostatní.”

Jak mluvil, pozvedl ruku, na které měl překřížené krvavé šrámy, a zatřásl jí. Jasně to byl on, kdo jako první zničil ten stánek, a přesto to teď s naprostým ospravedlněním otočil proti nim.

Jin GuangYao nevěděl, jak se má tvářit. Obrátil se na ty dva kultivátory: „Kultivátore, on...”

Xiao XingChen si nemohl pomoct a usmál se: „Je skutečně...”

Xue Yang přimhouřil oči. „Skutečně co? Vysyp to, ne?”

Jin GuangYao vřele promluvil: „ChengMeii, prozatím drž jazyk za zuby.”

Jak Xue Yang zaslechl své formální jméno, okamžitě se zachmuřil.

Jin GuangYao pokračoval: „Pane kultivátore, za dnešek se vážně omlouvám. Prosím, pomiň ho, kvůli mně.”

Song ZiChen potřásl hlavou.

Xiao XingChen ho poplácal po rameni. „ZiChene, pojďme.”

Song ZiChen se po něm podíval a přikývl. Ti dva se s Jin GuangYaoem rozloučili a společně odešli.

Xue Yang na jejich vzdalující se siluety záludně zahlížel, široce se šklíbil se zaťatými zuby. „...Zatraceně zpropadení kultivátoři.”

Jin GuangYao se zahloubal. „Vážně ti nic moc neprovedli, tak proč ten hněv?”

Xue Yang vyplivl: „Tihle falešní, nabubřelí lidé mi přijdou absolutně nejvíc nechutní. Ten Xiao XingChen jasně nebyl o tolik starší než já a přitom strkal nos, kam nemá— otrava. A začal mi kázat. A ten chlápek Song.” Odfrkl si. „Akorát jsem se mu otřel o paži, tak co měl znamenat ten pohled, co mi věnoval? Dřív nebo později mu vydloubnu oči a roztříštím srdce. Uvidíme, co potom udělá.”

Jin GuangYao: „To je ale nedorozumění. Kultivátor Song tak trochu trpí mysofóbií. Nemá rád kontakt s ostatními. Nebylo to namířeno na tebe.”

Xue Yang: „Kdo jsou ti zatracení kultivátoři?”

Jin GuangYao: „Po takových událostech je ani neznáš? Zrovna teď jsou na vrcholu popularity— 'Xiao XingChen, jasný měsíc, jemný vánek; Song ZiChen, vzdálený sníh, chladný mráz'. To jsi neslyšel?”

Xue Yang: „Ne. Nechápu to. Co to k sakru je?”

Jin GuangYao: „Nevadí, že jsi o tom neslyšel. A nevadí, že to nechápeš. Každopádně to jsou kavalíři, takže je neprovokuj.”

Xue Yang: „Proč ne?”

Jin GuangYao: „Říká se, že člověk by měl radši urazit darebáka než kavalíra.”

Xue Yang se na něj velmi podezíravě podíval. „Takové rčení existuje?”

Jin GuangYao: „Samozřejmě. Když urazíš darebáka, můžeš ho rovnou zabít, aby ses vyhnul pozdějším potížím. A dav tě bude dokonce povzbuzovat. Ale když urazíš kavalíra, je to komplikovanější. Tihle lidé dělají největší mrzutosti. Pronásledují tě a nikdy tě nenechají být. A pokud jim zkřivíš jen vlásek na hlavě, budeš terčem všech okolo. A proto je nejlepší držet si je od těla. Je štěstí, že dneska si mysleli akorát to, že jsi kvůli svému mládí příliš arogantní. A že nevěděli, co jsi dělal celý den. Jinak by to nemělo konce.”

Xue Yang se mu posmíval: „Tolik omezeních. Takových lidí se neděsím.”

Jin GuangYao: „Ty ne, ale já ano. O jednu záležitost méně je lepší než o jednu více. Pojďme.”

Stejně to už neměli daleko. Ti dva brzy dorazili na rozcestí. Cesta napravo vedla ke Kapří Věži; a cesta nalevo na cvičiště mrtvol.

Vzájemně se na sebe usmáli a rozdělili se.

----------------------------------------

~ To rčení existuje, ale obráceně. Je lepší urazit slušného člověka než darebáka. Vysvětlení je prosté. Když urazíte někoho hodného, s velkou pravděpodobností vám to odpustí. Ale když urazíte darebáka, nebude se ničeho štítit a mnohonásobně vám to vrátí. ~

~ Tohle jsem ze sebe potřebovala prostě dostat. Následuje můj osobní názor, takže ať to nikdo nebere jako nějaký útok na cokoli nebo kázání... Jin GuangYao je zmetek, bez omluvy a bez výmluv na tragickou minulost či špatné zacházení. A ať se k určitým lidem choval sebelépe, pořád z vlastní vůle a za plného vědomí udělal všechny ty špatnosti, co provedl. Byť má sice chvilky, kdy je sympatický, rozhodně bych se s ním potkat nechtěla! ... ... ...Když už jsme u toho potkávání, vlastně bych se nechtěla potkat s žádnou postavou GDC. Wei WuXian byl v mládí namyšlený spratek, byť se v dospělosti trochu spravil. Jiang Cheng je věčně nakvašená osobnost, co vybuchne kvůli každé maličkosti. Lan WangJi působí přezíravě ve všem, co se netýká WWX. A kdybych se s někým z nich setkala, pak to znamená akorát to, že jsem se ocitla ve světě BL novely, kde jako ženská nemám absolutně žádnou šanci, béé. Konec mého přehnaně realistického náhledu na věc. Ovšem stejně je i celý příběh mám (přes veškeré ty výhrady a rozčilování) ráda. ~

~ Je docela možné, že se příští kapitola zdrží... Příští týden mám celkem dost práce a tato kapitola mi vyšťavila veškeré zásoby přeloženého textu ^_^ ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>