LIH - kapitola 35

Kapitola 35 – Horký pramen (Den 20)

Byli jsme kousek od pramene, na místě, kde se dala nabírat voda. Na kamenech bez pohybu leželi krabi velikosti mé pěsti.

„Hele, Minoru. To jsou mláďata Velkého krále bažinných krabů. Pořád jsou malí.”

Velikostí se nemohli rovnat s tím krabem, co jsme snědli posledně, ale podle Siga to byl stejný druh. Měli jeden význačný rys: tři linky na hřbetě.

„Tihle vyrostou do takové velikosti, co...”

„Jelikož pocházejí z druhu, u kterého se každý jednotlivec značně liší, vždycky to tak není. Každopádně je nějakou dobu sledujme růst.”

Ten krab, co Sig posledně chytil, byl příliš velký na to, abychom ho snědli naráz, takže jsme zbývající klepeta uložili do velkého mrazáku.

Krabi byli krotká stvoření, ale klepeta měli tak mocná, jak vypadala. A kdyby se mezi ně něco dostalo, mohla způsobit vážné zranění. V duchu jsem si poznamenal, abych si kolem nich dával pozor.

Dnešek značil odpoledne dvacátého dne. Doprovázel jsem Siga při průzkumu miniaturní zahrádky.

Možná přemýšlíte, proč jsme s průzkumem začali až teď, i když se zahrádka změnila ráno 17. dne. To proto, že jsem dva dny po sobě omdlel uprostřed milování.

V důsledku čehož se aktivovala Sigova profesní technika „Přehnaná ochrana” a celé dva dny mi nebylo dovoleno nic dělat. V tom nejlepším případě mě nechal postarat se o zvířata.

Díky tomu se moje pouto se slípkami prohloubilo.

Mustard a jeho harém se včera dostal do řádu A a momentálně byli stejně velcí asi jako krocani. Teď bylo těžké si s nimi hrát; jejich nové vzezření bylo extrémně hrozivé. S rudými linkami v bílém peří vypadali úplně jako herci kabuki.

Došlo mi, že jsme při dojení Chachy museli vynaložit větší úsilí, neboť jsme byli začátečníci. Konkrétně Sig pokračoval rychle a Chacha se na něj ani v nejmenším nedívala ostražitě. Dokonce by se to dalo považovat za planoucí pohled.

Hrdino, můžu trochu žárlit?

Přesně takhle uplynuly dva dny a dneska jsem se konečně vrátil k vykonávání úkolů venku. Dneska ráno jsme také obnovili můj trénink bojutsu.

Skončil jsem se sázením píce pro krávy, kterou bych měl být dneska odpoledne schopen sklidit.

Co se týkalo pole, už jsem se nemusel trápit přerostlými plodinami. To proto, že stodola získala od kdovíkdy novou funkci.

Využil jsem té šance a zmínil jsem se Bohu o velikosti stodoly.

„Viděl jsi tu rudou schránku vzadu ve stodole? Pokud tam vložíš plodiny, co jsi vypěstoval v Miniaturní zahrádce, všechno to koupím.”

Odpověď Boha mě překvapila. Se Sigem jsme to hned běželi zkontrolovat. Zdálo se, že příčinou toho bylo, že level mého Zahradničení překročil level 7. Jen tak mimochodem, momentálně jsem byl v levelu 8 a měl jsem titul „Milovník ovoce”.

Aplikaci Miniaturní zahrádka jsem mohl použít na ovládání prodeje a nabídky. Na zkoušku jsem použil pár brambor a nastavilo se to tak, že se prodávaly po 50 kusech. Také jsem maximální množství mohl nastavit až na 299 jednotek.

„Takže to všechno koupíš, Bože?”

„Jako zásoby. Odkud si myslíš, že se bere jídlo na Seznamu PT směny?”

O tom jsem nikdy dřív nepřemýšlel.

Sig a já jsme se na sebe podívali a Bůh nám oznámil další šokující fakt: existovaly další Miniaturní zahrádky. Vlastně jich bylo spoustu.

Jídlo na Seznamu PT směny poskytovaly jiné rodiny, co žily v takových oblastech. Ale nejenom jídlo, ale i oděvy a každodenní potřeby. Ačkoli se dostupné předměty díky mému vlivu trochu pozměnily, všichni lidé v ostatních Miniaturních zahrádkách pocházeli ze světů, na které dohlížel stejný Bůh. A tak tam bylo mnoho podobných předmětů. Například jídlo a oděvy.

„Takže existují... i jiné Miniaturní zahrádky...” zamumlal Sig. Otočil se kolem, jako kdyby si na něco vzpomněl, a pohled mu padl na kraby, co byli nedaleko. „Tohle nejsou Velcí králové bažinných krabů? Neříkejte mi...” Dřepl si na břehu řeky a pozoroval je. Bylo to, skoro jako kdyby hledal důkaz svých vlastních myšlenek.

Podíval jsem se mu přes rameno a následoval jeho pohled na kraba se zlatým popraškem na hřbetě. Ačkoli byl zhruba stejně velký jako Sigova dlaň, klepeta měl celkem velká.

Po chvilce Sig došel k závěru, že to bylo mládě Císařského kraba. Fialové oči mu zářily jako dítěti. Zdálo se, že tento krab byl na jeho světě idolem, stejně jako roháči a skarabové v Japonsku.

Když jsme se rozloučili s bažinnými kraby, zamířili jsme k horní části potoku, co vedl k prameni.

Viděl jsem, jak z jedné jeho části stoupala pára. Navíc se ve vzduchu vznášel jedinečný pach. To snad ne...

Sig to šel zkontrolovat a pak mi dal signál, abych přišel. Jak jsem se blížil, byl jsem celý vzrušený a bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal. Horký pramen!

„Teplotu to má celkem vysokou, ale pokud si budeš dávat pozor na vodu, co prýští z ústí pramene, není to nebezpečné.”

„...Sigu, pokud odstraníme kameny a přivedeme sem studenou vodu z řeky, můžeme teplotu správně upravit! A pak se tu můžeme koupat!”

Tento horký pramen byl blízko domu a toto byla dokonalá příležitost, jak proměnit můj sen o „lázni pod otevřeným nebem” na skutečnost. Ačkoli jsme se koupali venku, toto byl svět, kde byli jenom dva lidé. Nebylo třeba se stydět.

Sigovi zjihly oči a zamumlal: „Horký pramen, co...” Zdálo se, že se mu můj nápad líbil.

Ale i tak, proč tu najednou byl horký pramen? Bylo to, jako kdyby si Bůh potají vyslechl mé přání. Děsivé.

Posadil jsem se na okraj pramene jen ve spodním prádle a vypaloval jsem si do paměti tu scénu, kdy vodopád dopadal na Sigova nádherná záda. Dobrá, zapamatoval jsem si. Později to načrtněme.

Ale nemohl jsem ho jen tak najednou požádat, aby mi stál modelem, a tak jsem ho dál pozoroval. Úplně jako nějaký zvrhlík. Byla to superhanba. I když už jsem jako jeho „manželka” provedl mnohem důvěrnější věci... Tváře mi najednou začaly hořet, a tak jsem sklonil hlavu do vody.

Sig měl záda a ramena pokrytá světle červenými škrábanci. Ačkoli to byly jen lehké škrábance, kůži měl tak bledou, že to bylo nápadné.

Pravděpodobně to byly škrábance, co jsem mu udělal včera v noci.

„...Staly se z toho modřiny, co...” Najednou se hned vedle mě ozval Sigův hlas.

Kdy se vrátil na břeh? Přemýšlel jsem, proč se mi nedíval do očí, když se najednou zničehonic natáhl a pohladil mě po krku. Při tom náhlém dotyku mi ramena poskočila.

A pak prsty pokračoval dolů ke klíční kosti a přes rameno a po vnitřní paži. Na pažích jsem měl okruží z modřin, co byly tmavé krví. Možná to bylo z toho, jak mě Sig včera v noci držel. Samozřejmě že nebyl násilný. Spíš to byl ten typ člověka, co měl silnější sevření, když se do něčeho zabral...

Celý nervózní jsem znovu pocítil, jak se mi po celé tváři rozlilo horko. Vážně bude vždycky takhle nesnesitelné vybavit si za bílého dne, co se stalo v noci?

„H-hned to zmizí, tak se tím netrap. Kromě toho jsem ti zranil záda, takže jsme si kvit.”

„Záda?” Sig mi přestal mnout rameno a podíval se mi do očí. Zdálo se, že jsem řekl něco zbytečného. Řekl jsem mu, jak jsem mu nehty poškrábal záda, a Sig se usmál. „Takže tohle jsi myslel, co?”

A pak mi přiložil rty k rameni.

„Tak ti ty modřiny olíznu, aby se zahojily.”

„...Sigu?!” Cítil jsem jemnou, mokrou senzaci, jak mi Sig jazykem přejížděl po modřinách na rameni. To teplo mi po páteři vysílalo horkost. Byl jsem z toho ještě víc nervózní a snažil jsem se ho odstrčit.

„Nemůžu? ...Chci něco provést s tímhle pocitem provinilosti...”

„S-spíš než že bys nemohl... Totiž...” Jak jsem zíral do Sigových ustaraných očí, bylo mi víc a víc trapně.

Přece jenom pokud chtěl „olíznout” každou modřinu, co vznikla během aktivit včera v noci, nebylo by to jenom na pažích a klíční kosti. Dokonce i na kotnících jsem pár měl a mnohem víc jsem měl skrytých pod spodním prádlem.

Byl jsem si velmi dobře vědom, že Sig neměl nic z těch takzvaných „postranních motivů”. Rozpačitý jsem z toho byl jenom já a děsilo mě, že by si všiml, jaké divoké myšlenky mi tanuly na mysl.

„...Nejdřív mi dovol ti zahojit ty škrábance na zádech.”

Znělo to jako dobrý plán. Zatímco mu budu léčit záda, nebude moct spatřit, co jsem si myslel.

Sigovi se na okamžik rozšířily oči a pak je přimhouřil v úsměvu. „Správně. Sezdaný pár si přece jenom navzájem líže rány.”

Ten úsměv, co se mu pomalu rozlil po tváři, kypěl mužským kouzlem. Poslední dobou mě ten Sigův úsměv nějak rozrušoval.

Zrovna byl uprostřed léčení svými drsnými rty jako obvykle, když jsem zmateně naklonil hlavu ke straně. Jak podivné, neměl bych mu nejdřív lízat záda?

No to je jedno.

Byl jsem naprosto poslušný a obkroužil mu paží masivní krk.

Stačilo být jen takhle spolu a hruď jsem měl až po okraj plnou vřelosti. Jestlipak byl tento pocit to, čemu říkali štěstí?

Když jsem se probudil v posteli, slunce bylo daleko za horizontem. Zhluboka jsem se nadechl voňavého vzduchu, co sem pronikal zvenčí.

Evidentně jsem uprostřed toho zase omdlel a Sig mě odnesl zpět do naší ložnice.

Nedalo se nic dělat, že nás to vzrušilo. Tím myslím, to, jak mi Sig lízal tělo, vytvořilo tu správnou náladu. Přece jenom jsme byli „mladí novomanželé”... nebo tomu jsem chtěl věřit. Také jsem se nemusil trápit ostatními bez ohledu na to, co nebo kde jsme to dělali.

...Ne, jak jsem si myslel, dělat něco takového venku nebyl dobrý nápad. V budoucnu se víc kroťme.

Jakmile jsem se takhle rozhodl, dveře se otevřely a ve vzduchu zesílila vůně kraba.

„Dokážeš vstát?” zeptal se Sig.

Okamžitě jsem přikývl, ale on stejně přišel k posteli a pomohl mi vstát.

„Hodlal jsem přestat, než omdlíš, a přesto... je mi to vážně líto,” omluvil se Sig. Tvářil se naprosto provinile.

„Ne, není to tvoje chyba, Sigu. Je to spíš moje...!” Zpanikařil jsem a odmítavě jsem mával rukama. Za posledních pár dní jsme tuhle výměnu opakovali až příliš.

Jako obvykle jsem omdlel uprostřed. To proto, že moje kapacita „Energie” nebyla dostatečně vysoká.

Vážně to nebyla Sigova vina. Vlastně se bál o mé tělo. To on se na poslední chvíli snažil přestat. Ale já mu v tom zabránil a prosil ho, aby nepřestával. Cítil jsem se provinile, že jsem ho pokaždé nenechal dokončit „do sytosti”, ale chtěl jsem vědět, kde byl můj limit.

Výsledky byly jasné. Energie mi najednou stoupla na 210. To díky obrovské spotřebě energie při Něžné péči řádu A. Do potřebné hodnoty 250 pořád ještě trochu zbývalo.

V té chvíli mi zakručelo v žaludku. Navzájem jsme se na sebe podívali a mezi rty nám unikl smích.

„Voní to jako... krab? Voní to vážně dobře.”

„Ach, dá se sníst kdykoli... Ale předtím ti chci něco ukázat. Pojď se mnou.”

Jakmile se Sig objevil ve dveřích, už jsem měl nějaké to tušení.

Jak se natáhl, aby mi pomohl vstát, chopil jsem se ho za ruku a ujistil ho, že jsem byl v pořádku, a vstal jsem o vlastní síle.

Zamířili jsme do východního lesa, kde stál Boží strom.

Sig ukázal na čistě bílý květ, co tam kvetl. Celý šťastný mi řekl, jak z toho květu nakonec vznikne plod.

Jestlipak jsem se dokázal řádně usmát, jak jsem se díval na ten květ, co se mírně komíhal ve větru. Tváří v tvář rapidně se blížící realitě jsem měl mysl jako vymetenou.

--------------------------------------------

~ Chudinka, už to má jisté. Brzy dojde na "dělání dětí". ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>