GDC - kapitola 119 @

Kapitola 119 – Kadidelnice (2)

Druhého dne se Wei WuXian nějak probudil dřív než Lan WangJi. Celý den se mu nohy třásly.

Tu kadidelnici v podobě tapíra měli dlouho u sebe a dlouho ji zkoumali. Wei WuXian ji rozebral a zase složil, ale stejně nedokázal pochopit tu její záhadu.

Wei WuXian seděl u stolu a hloubal: „Pokud problém netkví ve vonné tyčince, pak to musí být v kadidelnici. To je ale věc. Přijde mi to tak skutečné, že se s tím možná nemůže srovnávat ani Vcítění. Bylo to vůbec zaznamenané v Knihovnickém pavilónu?”

Lan WangJi zakroutil hlavou.

Pokud on kroutil hlavou, pak to znamenalo, že bylo jisté, že to nikdo nikdy nezaznamenal.

Wei WuXian: „No jo. Ta její moc už minula. Prozatím bychom ji měli řádně uložit, aby na ni omylem nenarazili ostatní. Pokud nás kdy navštíví mistr duchovních nástrojů, mohli bychom ji znovu vytáhnout a zeptat se ho na ni.”

Oba si mysleli, že moc té kadidelnice už pominula, ovšem co se stalo, bylo dalece mimo to, co očekávali.

V noci po jednom kolečku v posteli Wei WuXian a Lan WangJi usnuli bok po boku v jingshi.

Wei WuXian brzy nato otevřel oči a zjistil, že znovu ležel pod magnólií před Knihovnickým pavilónem. Skrz větve obalené květy mu do tváře svítilo slunce. Wei WuXian zamžoural a zakryl si tvář rukou. Pomalu vstal.

Ale tentokrát s ním nebyl Lan WangJi.

Wei WuXian si přiložil pravou ruku k ústům a zakřičel: „Lan Zhane!”

Nikdo mu neodpověděl. Wei WuXian o tom hloubal, vypadalo to, že moc kadidelnice ještě nepominula. Ale kde byl Lan Zhan? Neříkejte mu, že ta zbývající moc kadidelnice měla vliv jen na něj.

Před magnólií byla úzká stezka vysypaná bílými oblázky. Kolem prošla skupina učedníků ze sekty Lan, všichni byli odění v bílém a na čele měli stužku a každý si nesl pár knih, jako kdyby měli co nevidět jít na ranní vyučování. Nikdo z nich Wei WuXianovi nevěnoval jediný pohled, nemohli ho vidět. Wei WuXian vystoupal do Knihovnického pavilónu a pokradmu se tam podíval. Lan WangJi, ať už velký nebo malý, uvnitř nebyl. A tak znovu vyšel ven a začal se bezcílně potloukat po Oblačných Zákoutích.

Zanedlouho poté se mu podařilo zaslechnout šepot dvou chlapců. Přišel blíž a zjistil, že jeden ten hlas mu zněl celkem povědomě: „...Nikdo si nikdy v Oblačných Zákoutích žádné nevydržoval. Něco takového je neslýchané.”

Po chvilce ticha odpověděl druhý chlapec, zněl tak nějak sklíčeně: „Já vím. Ale... už jsem to slíbil. Nemůžu své slovo porušit.”

Wei WuXian to zachytil. Pokradmu se na to místo podíval. A jak čekal, mezi zelenou trávou si povídali Lan XiChen a Lan WangJi.

Byl jarní den, povíval jemný vánek. Ti dva bratři působili jako dva bezchybné nefrity, co se v sobě navzájem odrážely. Oba byli odění ve sněhově bílých róbách, široké rukávy a stužky na čele jim povívaly ve větru. Bylo to skoro jako výjev z obrazu. Tomu Lan WangJimu v této chvíli bylo také jen zhruba šestnáct. Mírně se zamračil, jako kdyby ho něco trápilo. V náručí držel bílého zajíce, co potahoval svým růžovým čenichem, a vedle nohou měl dalšího zajíce, co měl uši nastražené, stál na zadních a tiskl se mu k botě, jako kdyby se pokoušel vyšplhat nahoru.

Lan XiChen: „Jak by se ledabylé poznámky mezi dvěma chlapci daly považovat za vážný slib? Vážně to je kvůli tomu?”

Lan WangJi se podíval na zem a nic neřekl.

Lan XiChen se usmál. „Dobře. Tak pokud se na to strýček náhodou zeptá, musíš mu to řádně vysvětlit. Poslední dobou jsi s nimi trávil trochu moc času.”

Lan WangJi ve vší vážnosti přikývl. „Děkuji, bratře.” A po odmlce dodal: „Neovlivní moje studium.”

Lan XiChen: „Já vím, WangJi. Ale nesmíš strýčkovi říct, kdo ti je dal. Jinak by tě ze vzteku přiměl je poslat pryč.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, zdálo se, že zajíce ve svém náručí objal ještě pevněji. Lan XiChen se usmál. Natáhl se k němu a konečkem prstu šťouchl zajíce do růžového čenichu. A pak v klidu odkráčel.

Poté, co odešel, tam Lan WangJi chvíli stál a přemýšlel. Zajíc v jeho náručí občas zastříhal ušima, pohodlně mu spočíval v náručí. Ten u jeho nohou se k němu tiskl ještě nervózněji. Lan WangJi se po něm letmo podíval a pak se sehnul a také ho vzal do náručí. Uložil je vedle sebe a jemně je hladil. Něha jeho rukou byla v protikladu k jeho výrazu.

Wei WuXianovi stačilo se na tu scénu akorát dívat a svíralo se mu srdce. Vyšel zpoza stromu, chtěl se k mladému Lan WangJimu dostat ještě blíž. A přesto Lan WangJi pustil zajíce z rukou a atmosféra se hned změnila. Otočil se dozadu. Když spatřil, kdo to byl, jeho pronikavý pohled okamžitě zakolísal. „...Ty?!”

Byl v šoku, ale Wei WuXian byl v ještě větším šoku. „Ty mě vidíš?”

Tohle na tom bylo rozhodně to nejpodivnější. Dle logiky ho ti ve snu neměli být schopní vidět. Ale zrovna teď se Lan WangJi díval přímo na něj. „Samozřejmě. Ty jsi... Wei Ying?”

Ten mladý muž před ním vypadal, že mu je přes dvacet, rozhodně víc než patnáct. A přesto měl opravdu stejnou tvář jako Wei WuXian. Lan WangJi nedokázal zjistit totožnost toho vetřelce a udržoval se v přísné ostražitosti. Kdyby teď měl svůj meč, už by Bichen pravděpodobně vytasil.

Wei WuXian zareagoval nesmírně svižně. Hned napravil výraz. „To jsem já!”

Zdálo se, že po takové odpovědi byl Lan WangJi ještě víc poplašený, neboť ukročil pár kroků vzad. Wei WuXian se zatvářil ublíženě a nasadil i ublížený tón: „Lan Zhane, vynaložil jsem takové úsilí, abych se vrátil a našel tě— jak se ke mně můžeš takhle chovat?”

Lan WangJi: „Ty jsi... vážně Wei Ying?”

Wei WuXian: „Samozřejmě.”

Lan WangJi: „Tak proč vypadáš jinak?”

Wei WuXian: „No to by bylo na dlouhé povídání. Stalo se tohle: jsem opravdu Wei WuXian, ale jsem Wei WuXian z budoucnosti za sedm let. Za sedm let jsem objevil mocný nástroj, co mi umožnil cestovat časem zpět do minulosti. Zrovna jsem ho zkoumal, když jsem se ho omylem dotkl— a tady jsem!”

To vysvětlení bylo tak absurdní, že tím nemohl oklamat ani dítě. Lan WangJi řekl chladným hlasem: „Jak to dokážeš?”

Wei WuXian: „Jak chceš, abych to dokázal? Vím o tobě naprosto všechno. Ten zajíc, co jsi objímal, i ten zajíc u nohou— ty jsou ode mě, ne? Když jsi je přijal, vypadal jsi tak zdráhavě, a přesto se jich teď odmítáš vzdát, i když ti bratr říká opak. To ses zamiloval?”

Jak to Lan WangJi zaslechl, výraz se mu trochu změnil. Zdálo se, jako kdyby chtěl něco říct, a přesto se v půli zarazil: „Já...”

Wei WuXian k němu přišel o pár kroků blíž. S širokým úsměvem rozpažil. „Co se děje? V rozpacích?”

Při pohledu na to, jak podivně se choval, Lan WangJi vypadal, jako kdyby čelil působivému nepříteli. Tvářil se obezřetně a ještě o pár kroků ustoupil. Wei WuXian už dlouho neviděl Lan WangJiho tvář s takovým přístupem. Potají se zasmál, zatímco předstíral hněv: „Co má tohle znamenat? Kvůli čemu se mi vyhýbáš? Dobře pro tebe, Lan Zhane— deset let jsme ty a já manželé a teď jsi na mě tak snadno zapomněl?”

Po tomhle se Lan WangJiho pohledné, ledové rysy okamžitě roztříštily.

Začal: „...Deset let? Ty... a já? ...Jsme byli manželé?!”

Bylo to jen osm slov, ale podařilo se mu je vyplivnout až po mnoha odmlkách. Zdálo se, že si Wei WuXian konečně něco uvědomil.

„Och, zapomněl jsem. O tomhle ještě nevíš. Když si to spočítám, teprve jsme se potkali? To jsem zrovna odešel z Oblačných Zákoutí? Žádné strachy. Řeknu ti tajemství— uběhne jen pár let a budeme kultivační partneři!”

Lan WangJi: „...Kultivační partneři?”

Wei WuXian z toho měl škodolibou radost. „Správně! Takoví ti, co spolu každý ten praktikují duální kultivaci. Byl to řádný, ortodoxní sňatek— dokonce jsme se poklonili až k zemi.”

Lan WangJiho to tak rozzuřilo, že se mu dokonce mírně zvedala hruď. Za chvilku mezi zuby procedil pár slov: „...Naprostý nesmysl!”

Wei WuXian: „Pokud budeš ještě chvíli poslouchat, dozvíš se, jestli to je nesmysl. Během spánku rád něco pevně objímáš a musíš objímat mě, jinak bys neusnul; kdykoli mě políbíš, vždycky je to tak dlouhé a když konečně skončíš, než se odtáhneš, rád mě jemně koušeš. Ach, správně, rád mě koušeš, i když děláme ty jiné věci. Myslím tím jako mě na těle...”

Jen co Wei WuXian vyslovil to „pevně objímáš”, Lan WangJiho výraz se překroutil. Čím déle poslouchal, tím byla jeho reakce větší. Bylo to, jako kdyby si měl užuž zacpat uši, aby tu obscénnost vytěsnil. Vrhl se vpřed připravený k úderu. „Nesmysl!”

Wei WuXian uhnul stranou. „Zase nesmysl? Alespoň to trochu změň! A jak vůbec víš, že mluvím nesmysly? Copak takový nejsi?”

Lan WangJi ze sebe vyrážel jedno slovo za druhým: „Já... nikdy nikoho... nepolíbil... tak jak bych mohl vědět... co mám rád... když jsem...!”

Wei WuXian o tom chvíli přemýšlel. „Nemýlíš se. V tomto věku jsi ještě nikoho nepolíbil, takže samozřejmě že nevíš, jaký jsi, když někoho líbáš. Chceš to hned teď vyzkoušet?”

„...” Lan WangJi byl tak moc nahněvaný, že dokonce zapomněl zavolat učedníky, aby se chopili tohoto podezřelého vetřelce. Útočil úder za úderem a mířil přímo na smrtelný akubod na zápěstí. Ale v této době byl ještě mladý. Wei WuXian byl mnohem zručnější a snadno se jeho útokům vyhýbal. Když spatřil příležitost, stlačil mu bod na paži a Lan WangJiho pohyby ustaly. Při této příležitosti ho Wei WuXian letmo políbil na tvář.

„...”

Po tom polibku Wei WuXian pustil Lan WangJiho paži a uvolnil tak to omezení.

Ale Lan WangJi už byl jako zmrzlá socha a dlouho tak zůstal celý omráčený.

„Hahahahahahahahahahahahaha...” Wei WuXian se smál tak moc, že ho to probralo ze snu.

Smál se tak moc, že se skoro skutálel z postele. Naštěstí měl kolem pasu vždycky ovinuté Lan WangJiho paže. Jakmile se vzbudil, celé tělo se mu třáslo smíchem, takže to ze spánku vytrhlo i Lan WangJiho. Ti dva se společně posadili.

Lan WangJi sklopil zrak. Jednou rukou si mnul spánek. „Zrovna teď jsem...”

Wei WuXian: „Zrovna teď se ti zdálo, že ses v patnácti setkal s mým dva a dvacetiletým já?”

„...” Lan WangJi na něj zíral. „Kadidelnice.”

Wei WuXian přikývl. „Myslel jsem si, že jsem se do toho snu znovu dostal jen kvůli přetrvávajícím účinkům kadidelnice, ale kdo mohl vědět, že to na tebe mělo ještě větší vliv.”

Situace z dnešní noci byla jiná než posledně. Zrovna teď byl ten mladý Lan Zhan ze snu samotným Lan WangJim.

Lidé, co snili, často nevěděli o tom, že sní. A tak si Lan WangJi myslel, že mu v tom snu bylo vážně jen patnáct. Nejdřív to byl normální sen— ranní vyučování, procházka, péče o zajíce. A přesto narazil na Wei WuXiana, co se mu proplížil do snu a rozhodl se tam dělat lumpárny. A když ho u toho přichytil, vzešlo z toho další kolečko škádlení.

Wei WuXian: „Já už nemůžu, Lan Zhane. Jak jsi vypadal, když jsi objímal toho zajíce a nechtěl ho pustit, jak jsi byl vyděšený, že ti tvůj bratr a strýček ti nedovolí si je nechat— tolik tě miluju. Hahahahaha...”

Lan WangJi nevěděl, jak na to odpovědět. „...Je pozdě v noci. Tvůj smích může rušit ostatní.”

Wei WuXian: „Myslíš si, že jsme každou noc potichu? Proč ses probudil tak brzy? Ještě si trochu pospi a já tě pak odtáhnu daleko do hor a provedu ti něco špatného. Zařídím, že mladý Lan-Er-Gege poprvé v životě okusí něco dobrého, hahahahaha...”

Lan WangJi ho sledoval, jak se vedle něj válel. Nakonec nedokázal najít slova. Po chvilce sezení se najednou natáhl k němu a přitlačil ho k posteli.

Ti dva si mysleli, že když uplynula druhá noc, moc kadidelnice by už měla pominout. A přesto se třetí noci Wei WuXian znovu probudil v Lan WangJiho snu.

Oděný v černém si v Oblačných Zákoutích vykračoval po stezkách sypaných bílými oblázky, při každém kroku se mu rudý střapec na Chenqingu míhal sem a tam. Brzy se k němu doneslo recitování textu z učebnic.

Přicházelo to ze směru od lanshi. Wei WuXian se vydal do místnosti. A jak čekal, uvnitř se několik učedníků sekty Lan zabývalo večerním studiem. Lan QiRen tam nebyl. Dával na ně pozor stále Lan WangJi.

Lan WangJi z dnešního snu stále vypadal mladě, ale byl víc jako ten, co Wei WuXian viděl v jeskyni Xuanwua, bylo mu zhruba sedmnáct nebo osmnáct. V rysech se mu zračila elegance, z které už sálal dojem význačného kultivátora, a přesto v nich byla stále ještě i mladistvá nevyzrálost mladého muže. Pozorně seděl vpředu místnosti. Když měl někdo otázku a předstoupil, aby se zeptal, rychle se podíval a okamžitě přišel s odpovědí. Jeho vážný výraz vytvářel přímý kontrast s jeho adolescencí.

Wei WuXian se opřel o sloup vně lanshi. Po chvilce sledování se beze zvuku vyšvihl na střechu a přiložil si Chenqing ke rtům.

Lan WangJi v lanshi se na chvíli odmlčel.

Jeden z chlapců se zeptal: „Mladý pane, copak?”

Lan WangJi: „Kdo v takovou dobu hraje na flétnu?”

Chlapci se na sebe navzájem podívali. Jeden z nich rychle odpověděl: „Já žádnou flétnu neslyším?”

Po tomhle se Lan WangJi tak nějak zamračil. Vstal a vyšel ze dveří, v ruce měl meč. Wei WuXian měl jen tak tak čas odložit flétnu a hbitě skočit a přistát na další střeše.

Lan WangJi si toho pohybu všiml a tichým hlasem rozkázal: „Kdo je tam?!”

Wei WuXian z pod jazyka vyloudil dvě řízná hvízdnutí. Ten zvuk už urazil několik metrů. Zasmál se. „Tvůj manžel!”

Jak Lan WangJi zaslechl ten hlas, výraz se mu změnil. Nemohl si být jistý. „Wei Yingu?”

Wei WuXian mu neodpověděl. Lan WangJi vytasil Bichen a pronásledoval jej. Po pár skocích a výskocích se už Wei WuXian dostal na vysoké hradby Oblačných Zákoutí. Vstal a došlápl na střešní tašku. Lan WangJi už tam také doskočil, stál jen pár metrů od něj. V ruce držel Bichen a jeho stužka na čele, rukávy a dolní lemy róby mu povívaly v nočním větru, bylo to téměř nebeské.

Wei WuXian si založil ruce za záda a široce se usmál. „Jak pohledný muž s tak pohlednými pohyby. Při takové scéně by bylo naprosto dokonalé, kdyby tu bylo pár pěkných džbánků Císařova Úsměvu.”

Lan WangJi zíral přímo na něj. Za chviličku promluvil: „Wei Yingu, co potřebuješ, že jsi přišel do Oblačných Zákoutí v noci a nepozván?”

Wei WuXian: „Hádej?”

„...” Lan WangJi: „Směšné!”

Čepel Bichenu proletěla kolem, a přesto se tomu Wei WuXian znovu snadno vyhnul. Mladý d.o.s.p.ě.l.ý Lan WangJi už byl s šermu schopný, a přesto tváří v tvář nynějšímu Wei WuXianovi vážně nedokázal představovat moc velkou hrozbu. Stačilo jen pár výměn a Wei WuXian zahlédl slabinu a přilípl Lan WangJimu na hruď amulet. Lan WangJimu ztuhlo tělo, nebyl schopen pohybu, zatímco se ho Wei WuXian chopil a odsprintoval s ním dozadu do hor Oblačných Zákoutí.

Wei WuXian našel hustý křovíček bylin. Položil tam Lan WangJiho a opřel ho o bílý kámen. „Co chceš?”

Wei WuXian ho štípl do tváře. Tvářil se vážně. „Zná.Sil.Ně.Ní.”

Lan WangJi nedokázal říct, jestli žertoval nebo ne, tvář mu víc a víc bledla. „Wei Yingu, ty... nesmíš jednat tak zbrkle.”

Wei WuXian se zasmál. „Znáš mě. Rád se chovám zbrkle.” Jak mluvil, natáhl se pod Lan WangJiho několikeré vrstvy a sevřel tu jeho kritickou oblast.

To sevření provedl celkem zručně, bylo to něco mezi lehkým a silným sevřením. Lan WangJiho výraz okamžitě nabral podivného odstínu.

V koutcích úst mu cukalo, rty semkl pevně k sobě, nakonec se mu podařilo ovládnout svou tvář a předstírat klid. Ale Wei WuXian zašel ještě dál, rozvázal mu šerpu a pár pohyby mu svlékl dolní část oděvu. V ruce potěžkal tu věc, co se vůbec neshodovala s Lan WangJiho delikátními rysy, a z hloubi srdce ji chválil: „Od mládí jsi byl vskutku nadaný, HanGuang-June.”

Jen co to dořekl, dokonce do toho údu jemně cvrnkl. Jelikož si mu takhle pohrávali s tak soukromou částí těla, Lan WangJi už teď vypadal, jako že umře hněvem. Ani neměl dost energie nazbyt, aby přemýšlel, kdo byl HanGuang-Jun. Drsným hlasem řekl: „Wei Yingu!!!”

Wei WuXian se zachechtal. „Křič si, jak chceš. I kdybys tu křičel do ochraptění, nikdo tě nepřijde zachránit.”

Lan WangJi chtěl užuž znovu promluvit, ale sledoval, jak se Wei WuXian dosmál, založil si pramen vlasů za ucho a sehnul se, aby spolkl tu délku tam dole.

Lan WangJimu v očích vybuchl šok. Nemohl ani uvěřit tomu, co se dělo. Celé tělo měl ztuhlé.

Kolem sedmnáctiletého Lan WangJiho se pořád vznášela mladistvá nevyspělost, a přesto se velikost jeho erekce rozhodně nedala podceňovat. Wei WuXian do úst pomalu vtáhl jeho délku. Ještě než ji mohl celou spolknout, ucítil, jak se mu ten kluzký konec otřel vzadu o hrdlo. Tělo té erekce bylo tlusté a spalující. Uvnitř v ústech dokonce cítil silný tep v žilách. I tváře se mu nadmuly, jak dovnitř nacpal ten cizí předmět. Navzdory tomu, jak to bylo obtížné, trpělivě vtáhl hlouběji do hrdla i tu zbývající část.

Wei WuXian byl vskutku celkem zkušený, jak se vypořádat s tím Lan WangJiho údem. Snažil se ze všech sil, hlučně sál a lízal, bylo to, skoro jako kdyby oddaně ochutnával nějakou delikatesu. I když měl Lan WangJi vždy tak světlou pleť, co odmítala ukázat jediný náznak červeně, stejně se červenal na krku a uších a dech měl mělký. Wei WuXian tak dlouho sál a polykal, že ho dokonce začaly bolet tváře, a přesto stále nedošlo k uvolnění. Byl celkem zmatený z toho, co se dělo— nebylo možné, aby nebyl ani tak dost zručný, aby se postaral o sedmnáctiletého Lan WangJiho. Vzhlédl, jen aby na Lan WangJiho tváři našel spoustu vytrvalosti. Ta jeho hůl už byla jasně tvrdá jako železo, a přesto tvrdohlavě vytrvával a odmítal vyvrcholit, skoro jako kdyby se snažil ochránit poslední obrannou linii.

Přišlo mu to celkem zábavné a jeho touha dělat rošťárny zase vzrostla. Vlhkou špičkou jazyka pořád dokola olizoval škvírku na vršku žaludu. Po pár vtáhnutí hluboko do hrdla už to Lan WangJi nakonec nedokázal vydržet a udělal se.

Ejakulát byl celkem hustý, ten pižmový pach se mu vléval do hrdla. Wei WuXian se narovnal, lehce zakašlal a hřbetem ruky si otřel koutek úst. Spolkl všechno jako předtím. Naopak Lan WangJi po svém vyvrcholení upřeně zíral na Wei WuXiana se zarudlýma očima. Neměl slov. Ať už to bylo kvůli reakci jeho těla na orgasmus nebo prostě jen z rozpaků vyvěrajících z hněvu.

Při pohledu na tak pokořenou tvář Wei WuXianovi plesalo srdce. Něžně ho zlehka políbil na tvář. „Dobrá. Promiň. Neměl jsem tě šikanovat.”

Jak mluvil, otřel si prsty o délku, co zrovna ejakulovala, a stáhl ruce k sobě. Rozvázal si opasek a sundal si spodní část oděvu.

Wei WuXian měl nohy štíhlé, stehna bílá jako nefrit olemovaná hladkými svaly. Dvě líčka zadnice byla kulatá a plná, takže to vytvářelo celkem příjemnou scénu. Lan WangJi, co se na druhé straně opíral o kámen, s největší jistotou viděl všechno i víc, co se dělo pod Wei WuXianovým tělem.

Wei WuXian si klekl do trávy, otočil se a natáhl se na zem, k Lan WangJimu byl otočený zády. Prsty potřísněné bělobou přesunul ke své dolní polovině těla. K otvoru skrytému v hluboké trhlině. Wei WuXian to růžové místo odhalil, až když půlky mírně roztáhl. Ta štěrbina byla měkká a celkem poddajná. Nejdříve byla řádně zavřená, a přesto jak Wei WuXian dvěma prsty jemně vmasíroval Lan WangJiho sperma kolem otvoru, začal se otevírat. Téměř stydlivě to do sebe vtáhlo koneček prstu. Wei WuXian vtlačil svůj prst pomalu a jistě úplně dovnitř a pak jím začal pohybovat dovnitř a ven. Po chvíli začal tak nějak zrychlovat a i vpředu začal tvrdnout.

Když se zezadu začalo ozývat mokré čvachtání, Wei WuXian dovnitř vtlačil třetí prst. Vydal ze sebe tichý vzdech, jako kdyby to pro něj začínalo být až příliš. Byl si dobře vědom svých schopností a znovu prsty zpomalil.

V noci by takové podrobnosti neměly být tak očividné, ale Lan WangJi měl bystré smysly, obzvláště pak zrak. Nemohl dělat nic, než sledovat tu vzrušující scénu, co se mu odehrávala před očima. Tak nějak nedokázal ani odvrátit zrak.

V posteli Wei WuXian rád dosáhl vrcholu spolu s Lan WangJim. A tak pro případ, že by vyvrcholil příliš brzy, se během prstění vyhýbal tomu klíčovému bodu ve svém těle. Ale Lan WangJi se o to jeho citlivé místo vždycky celkem dobře postaral. Zrovna teď se nedokázal uspokojit, a tak se jeho vnitřní stěna sevřela víc než obvykle, stahovala se pořád dokola, jako kdyby byla nespokojená. Když se toho místa někdy prsty nedotkl, boky mu nekontrolovatelně poklesly a vyslaly mu to místo k prstům. Po pár takových těsných dotycích Wei WuXian cítil, jak se mu stehna slabě chvěla, skoro už nedokázal dál klečet. Okamžitě prsty vytáhl a dal si chvilku na zklidnění. Otočil se a tím náhlým očním kontaktem zastihl Lan WangJiho nepřipraveného. Lan WangJi hned zavřel oči.

Wei WuXian se ušklíbl. „Hej, Lan Zhane, co to děláš? To v duchu recituješ pravidla sekty Lan?”

Jelikož to odhadl správně, Lan WangJimu se zachvěly řasy. Zdálo se, že chtěl otevřít oči, a přesto to nakonec neudělal.

Wei WuXian lenivě pokračoval: „Podívej se na mě, dobře? Přece jenom ti neudělám nic špatného.”

Jeho hlas byl od začátku příjemný. Když ta slova řekl, tón měl tak malátný a lehkovážný, že se to zdálo jako malá udička. A přesto jako by byl Lan WangJi odhodlaný nevidět, neslyšet, nemluvit a rozhodně mu nevěnovat žádnou pozornost. Odmítal, aby ho to ovlivnilo.

Wei WuXian: „To budeš tak bezcitný, že se na mě ani nepodíváš?”

Řekl pár dalších škádlivých slov, ovšem když viděl, že Lan WangJi za žádnou cenu neotevřel oči, pozvedl obočí. „No, pokud to je takhle, pak si na chvilku půjčím tvůj Bichen. Nebude ti to vadit, že ne?”

Jak mluvil, opravdu ze země zvedl Bichen.

Lan WangJi otevřel oči, hlas měl drsný: „Co hodláš dělat?!”

Wei WuXian: „Co myslíš, že budu dělat?”

Lan WangJi: „...Já nevím!”

Wei WuXian: „Pokud nevíš, co budu dělat, proč jsi tak nervózní?”

Lan WangJi: „Já! Já...”

Wei WuXian se na něj díval s širokým úsměvem. Zamával Bichenem v ruce a pak shlédl, jemně Bichen políbil na jílec. Hned poté vystrčil karmínovou špičku jazyka a začal jílec lízat.

Čepel Bichenu byla celkem průhledná, jako kdyby ji vyrobili z ledu a sněhu, a přesto byl jílec vykovaný z čistého, ušlechtilého stříbra. Co se váhy týkalo, byl celkem těžký, a měl na sobě starodávné a elegantní rytiny. Ta scéna před ním byla vskutku erotická. Lan WangJi působil nesmírně rozrušeně. „Pusť Bichen!”

Wei WuXian: „Proč?”

Lan WangJi: „Je to můj meč! Nemůžeš ho použít na... na...”

Wei WuXian se zahloubal: „Vím, že to je tvůj meč. Jen ho mám vážně rád a chtěl jsem si s ním chvilku hrát. Co sis myslel, že s ním udělám?”

„...” Lan WangJi nevěděl co říct.

Wei WuXian se zasmál. „Hahahahahahahahaha, na co myslíš, Lan Zhane?! Nejsi trochu moc neslušný?”

Jak Lan WangJi viděl, že to Wei WuXian nejenom popřel, ale dokonce mu ten útok oplatil, jeho výraz byl k popukání. Wei WuXian už ho chvilku škádlil a moc ho to uspokojilo. Pokračoval: „Pokud nechceš, abych se tvého meče dotýkal, můžeš ho směnit za sebe. Co ty na to? Ano nebo ne?”

Lan WangJi nemohl říct ani „ano”, ani ho prostě nechat, aby se sám zabavil s jeho vlastním mečem. Nevěděl, jak na tu otázku odpovědět. Wei WuXian si klekl na zem, záda měl rovná a po kolenou šel k němu a přemlouval: „Pokud prostě řekneš ano, vrátím ti meč a budeme spolu dělat něco zábavného. Ano nebo ne?”

Po chvilce Lan WangJi vycedil skrz zaťaté zuby jedno slovo: „...Ne!”

Wei WuXian pozvedl obočí. „Hm. Pamatuj, co jsi řekl.” Vzdálil se od Lan WangJiho těla. Posadil se před něj a se širokým úsměvem roztáhl nohy. „Tak se můžeš dívat, jak si budu hrát s Bichenem.”

Při takové nestoudné pozici, kdy měl nohy doširoka roztažené, měl Lan WangJi více než jasný výhled na jeho soukromou část.

Kvůli tomu pohybu se mu dvě světlé půlky mírně rozestoupily a odhalily růžové místo uprostřed. Po tom předchozím prstění už byl otvor tak trochu oteklý, a přesto se díky té vlhkosti zdál ještě delikátnější. Wei WuXian otočil čepel od sebe a namířil jílcem k otvoru. Zlehka se nadechl. Mírně zatlačil a ty tenké záhyby to okamžitě vyhladilo a pohltilo to konec Bichenova jílce. Kousek okamžitě strčil dovnitř.

Bichenův jílec byl téměř tak chladný jako led nebo ocel, Wei WuXianovi kvůli tomu přeběhl mráz po zádech. Kvůli tomu chladu se ten tunel ještě víc smrštil a vypudil malou část jílce. Wei WuXian Bichen okamžitě sevřel a větší silou si jej vtlačil zpět do těla. Začal ho tahat ven a dovnitř.

Vnitřní stěny ten předmět od začátku pevně obepínaly a jílec byl pokrytý hrbolky a důlky starodávných rytin. To, jak se mu to vevnitř otíralo, stačilo na to, aby ho to dohánělo k šílenství. Jak mu to hnětlo jeden konkrétní bod, Wei WuXian tiše zasténal. Nohy přitáhl nepatrně k sobě a cítil, jak se mu točila hlava a jak ho brnělo v zátylku. Vpředu byl znovu vzrušený a už postavený.

Z Lan WangJiho pohledu to byla scéna, co byla vskutku nemožně obscénní. Wei WuXian ležel před Lan WangJim, sám od sebe rozevíral nohy, zatímco si Lan WangJiho meč Bichen držel tam dole. Ten jílec byl tvrdý a chladný, takže ten jemný otvor byl až téměř bolestně opuchlý. Ale i tak se Wei WuXian stále tak moc snažil a vrážel si ho z a do těla, ty jeho pohyby zrychlovaly, jak to jeho přirážení začalo být víc a víc snadnější. Mělce dýchal a díval se na Lan WangJiho skelným pohledem. Zavolal: „Lan Zhane...”

„Lan Zhane...” To volání v sobě neslo mírně nosový tón. Zdálo se, jako kdyby ho žadonil. Nebo to možná bylo jako bezděčné mumlání, co vycházelo z rozkoše. Každopádně to stačilo na to, aby mu to zastřelo mysl. Zdálo se, že Lan WangJi už ani nedokázal zavřít oči nebo dokonce ani odvrátit zrak. Horlivě mu zíral do tváře, na to, jak pod Bichenem zápolil. Na to, jak se chvěl, když se sám sebe dotýkal. Lan WangJimu zapraskalo v kloubech na ruce.

Wei WuXian naopak neměl ponětí, co se tu dělo. Kvůli Bichenově trýznění bezděky přitáhl nohy ještě blíž k tělu, až měl stehna a půlky namáčknuté k sobě. I otvor se kolem jílce meče obepnul ještě pevněji. Wei WuXian dlouze vydechl. Cítil, jak mu z paží i nohou vyprchala síla, svalil se na bok na zem. Zrovna když si chtěl trochu odpočinout, pár rukou jako železo se najednou chopil jeho kolen a silou mu roztáhl nohy.

Wei WuXian otevřel oči, jen aby se pohledem srazil s Lan WangJiho téměř strašlivě rudýma očima, co planuly podivným plamenem. Lan WangJi se chopil Bichenu, vytáhl ho a odhodil ho daleko od sebe. Jakmile jílec opustil jeho tělo, Wei WuXian zasténal, jako kdyby byl nespokojený.

Lan WangJi zuřil: „Nestoudnost!!!”

Přitlačil Wei WuXiana k zemi a vrazil do něj svůj nafialovělý a oteklý úd. Jakmile vtrhl dovnitř, nezastavitelnou silou začal přirážet.

Jakmile do něj Lan WangJi vstoupil, Wei WuXian mu poslušně ovinul nohy kolem pasu a svolně ho objal kolem krku. Bylo to celkem srdečné. A přesto měl jen po pár přírazech pocit, že to bylo trochu příliš. Lan WangJiho pohyby byly příliš drsné. Pokaždé mu přišlo, že kvůli té síle narazí vzad, záda a kostrč ho mírně bolely.

Wei WuXian zavolal: „Něžněji! Er-Gege, trochu něžněji...”

Ať už to bylo štěstí nebo neštěstí, Wei WuXian zapomněl, že zrovna teď byl starší než Lan WangJi ve snu. Jelikož omylem vyhrkl to „Er-Gege”, nejenom že se Lan WangJi kvůli tomu nedržel nijak zpátky, ale místo toho přirážel ještě tvrději. Bylo to, skoro jako kdyby chtěl Wei WuXianovi za trest rozštípnout půlky.

Wei WuXian se prohnul v zádech a během toho bouřlivého rytmu se ztěžka nadechoval. „Je to... tak horké!”

Celé Bichenovo tělo bylo prodchnuté chladným vzduchem. Jelikož Wei WuXian měl jeho jílec v těle, vnitřek mu zkřehl a na dotyk to bylo tak nějak chladné. A naopak Lan WangJiho mužství bylo jak silnější, tak teplejší než Bichenův jílec. A tak kdykoli Lan WangJi pronikl dovnitř, měl pocit, jako kdyby mu v břiše hořela koule ohně. Bylo to tak horké, že se Wei WuXian chtěl válet po zemi. A přesto poté, co se tak dlouho oblažoval a spolu s Lan WangJiho drsnými pohyby, už mu tělo dávno ochablo. Už se pod Lan WangJiho útoky dokázal akorát chvět. Zrovna teď stále nedokázal vzdorovat, i když měl kultivaci mnohem vyšší než Lan WangJi. Když už to vážně nedokázal déle snést, mohl se akorát vyhnout stranou, zkroutit pas v touze uniknout. Ovšem Lan WangJi ho přitiskl pod sebou. Po pár dalších hlubších přírazech už ze sebe nedokázal vypravit ani hlásku.

U ucha se mu ozval Lan WangJiho drsný, a přesto tichý hlas: „Kdo je manžel?”

Wei WuXian byl zpočátku stále omráčený a nedokázal zareagovat. Lan WangJi se zeptal znovu a zavrtal se do něj tak hluboko, že Wei WuXian téměř zahynul blahem. Honem si pospíšil: „Ty! Ty! Ty jsi, ty jsi manžel...”

Všechno to byla jeho karma.

Wei WuXian zatínal zuby a chvíli to šukání poslušně snášel. Z toho tření se mu chladné vnitřní stěny zahřály a konečně mu to přišlo trochu lepší. Vršek údu byl drsně zvrásněný a zavrtával se mu do těla, zatímco samotný ten tunel byl vlhký a měkký a sporadicky ho nasával a stahoval se kolem. Křivka erekce mu pořád dokola hnětla ten bod v jeho nitru. Wei WuXianovi bylo tak dobře, že by z toho i zešílel, a přesto prostě musel předstírat, že byl ubohý a přemožený. Jak se kvůli Lan WangJiho vyrovnanému rytmu pohyboval nahoru a dolů, tiskl se mu k pažím a prosil: „...Er-Gege... Lan Zhane... Buď trochu něžnější, dobře? Bolí to... Myslím, že krvácím...”

Tam, kde byli ti dva spojení, bylo vskutku celkem vlhko a i to vlhké čvachtání bylo hlasitější. Jak to Lan WangJi zaslechl, okamžitě shlédl a hned ztuhl.

Wei WuXian vzlykl: „Krvácí to?”

Lan WangJi ztěžka vydechl: „Ne?”

Wei WuXian: „Ne? Tak co je?”

Ozval se Lan WangJiho hluboký hlas: „Jsi mokrý.”

Bez ohledu na to, jak dlouho už to pokračovalo, Wei WuXian měl vnitřní stranu stehen pokrytou nějakou tekutinou, zatímco i Lan WangJiho tmavá erekce měla ten samý vlhký odraz. Mohlo to být akorát z Wei WuXianova těla.

Wei WuXian předstíral, jako kdyby tomu nevěřil. „Vážně? Vážně?” ptal se, zatímco se chopil Lan WangJiho ruky a naváděl ho na to místo, kde byli spojení. Ta hůl byla masivní a lemovaná žílami a roztahovala ten malý otvor na maximum. Lan WangJi ucítil spoustu vazké tekutiny a dvě pevně spojená těla. Okamžitě ruku stáhl, jako kdyby se bodl o jehlu, a podíval se. Ta tekutina byla průhledná. Jak čekal, nebyla to krev.

Wei WuXian a Lan WangJi byli tělesně celkem kompatibilní. Na vrcholu vzrušení bylo samozřejmé, že tělo samo od sebe zareaguje. Ale zrovna teď měl Wei WuXian v úmyslu ho škádlit. Když Lan WangJi viděl jeho vyklenuté rty, věděl, že ho oklamal, a tak se znovu zavrtal dovnitř. Z těch přírazů se Wei WuXianovi roztříštil dech na kusy.

Honem řekl: „...Lan Zhane, Lan Zhane, nech mě vstát, nech mě být nahoře, dobře?”

Zdálo se, jako kdyby Lan WangJi nechápal, co Wei WuXian myslel tím nahoře, nepatrně zaváhal. Wei WuXian ho objal a zápolil, aby je převrátil a vyměnil tak své pozice.

V mžiku Lan WangJi ležel na zádech na zemi, zatímco Wei WuXian seděl na něm. Ti dva byli spojení boky a zadnicí. V procesu toho převrácení ta masivní, žhnoucí erekce zůstala hluboko ve Wei WuXianovi. Ani na okamžik z něj nevyklouzla, jenom se mu uvnitř nepatrně zavrtěla. Wei WuXian kvůli tomu blahu přimhouřil oči, cítil, jak se mu znovu začala točit hlava.

Shlédl. Ať už to byla iluze nebo ne, neustále měl pocit, že se mu jeho ploché břicho nepatrně nadmulo, jak měl v sobě Lan WangJiho úd. Nemohl si pomoct, natáhl se a dotkl se svého břicha. Brzy mu Lan WangJi nadzvedl zadnici a nutil ho, aby se začal pohybovat.

Wei WuXian stoupal a padal mu z rukou. Jak stoupal, dostal se tak vysoko, že měl v těle jen tuhý vršek; a jak padal, vtáhl ten předmět pod svými boky až do nejhlubší části svého těla. Bylo to tak hluboko, že se bezděky zamračil. A kromě toho bylo to tempo tak rychlé, že téměř neměl čas se ani nadechnout. Kdykoli se ti dva v minulosti milovali, museli do toho zahrnout i tuto pozici, neboť to šlo nejhlouběji a Wei WuXian si to užil nejvíce. A přesto zrovna teď celkem dost trpěl kvůli té nesnesitelné hloubce. Sedmnáctiletý Lan WangJi ze snu se kvůli tomu jeho škádlení pominul a vůbec nedokázal ovládat svou sílu. A teď šukal Wei WuXiana tak tvrdě, že se mu nohy chvěly. Wei WuXian se nedokázal ani postavit, ani nemluvě o tom, aby měl sílu se tomu vzpírat. V takové nešťastné situaci se mohl rukama akorát opřít o Lan WangJiho pevné břicho a nepatrně lapat po dechu.

Wei WuXian se narodil s úzkým pasem a útlými boky, ale na zadnici měl celkem dost masa. Lan WangJi zabořil prsty hluboko do masa, mačkal ho a mnul. A brzy tam byly znát modřiny. Wei WuXian měl pocit, že ho celé tělo svrbělo skrz na skrz a z toho mnutí ho zadnice bolela. Nemohl si pomoct a odstrčil jednu Lan WangJiho ruku. A přesto se zdálo, že Lan WangJiho toto gesto nesmírně rozladilo. Zamračil se a tvář mu potemněla a Wei WuXian utržil na líčko zadnice hlasité, tvrdé plesknutí. Zvučně se to rozléhalo.

Kvůli tomu plesknutí byl Wei WuXian v takovém šoku, že neměl slov.

Za celý život nebylo mnoho lidí, co by jej uhodilo na takovém místě. I když v mládí zlobil, paní Yu ho bičovala akorát na zádech nebo dlaních. Ani nemluvě o Jiang FengMianovi a Jiang YanLi, kteří ho měli příliš rádi na to, aby ho vůbec uhodili. Když sledoval, jak dětem z jiných rodin stáhli kalhoty a naplácali na zadek, měl pocit, že to byla ve všech ohledech ostuda. A škodolibě se smál, že on nikdy takhle naplácáno nedostal. A přesto Lan WangJi zrovna teď ten jeho rekord zlomil a ani nemluvě o tom... že to byl také sedmnáctiletý Lan WangJi.

Tvář mu okamžitě střídavě rudla a bledla. Tohle bylo poprvé, kdy v posteli zakusil neovladatelný pocit hanby.

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc v tom nedokázal pokračovat. Dokonce i zadnice ho stále pálila. Rychle zakřičel: „Už to nedělám!” A skulil se stranou, z Lan WangJiho těla.

Táhl za sebou své dvě ochablé nohy a s těžkostmi se plazil pryč, zatímco pátral po svých kalhotách. Lan WangJi byl uprostřed svého vzrušení. A navíc ho Wei WuXian tak dlouho mačkal a štípal a cvrnkal a líbal a dotýkal a vyhrožoval. Byl prosycený nevyslovitelným hněvem. Když najednou objevil, že se Wei WuXian obzvláště děsil toho, když ho někdo udeřil na zadek, jak by ho mohl tak snadno nechat jít? Mávl rukou a ty kalhoty, co si Wei WuXian zrovna natáhl ke kolenům, se okamžitě rozpadly na cáry. Lan WangJi ho celého převrátil, sevřel mu zápěstí za zády a uštědřil mu další těžký úder na to sněhové maso.

Při tom řízném zvuku se Wei WuXian zachvěl po celém těle. Zakvílel: „To bolí!”

Vlastně to nebolelo. Jen to bylo tak nesnesitelně trapné. Wei WuXian se v posteli nikdy nesnažil tlumit hlas, takže pokaždé v půlce tak nějak ochraptěl. Vlastně to vážně neznělo jako výkřik bolesti, ale spíš jako svůdný sten. Jak to Lan WangJi zaslechl, zarazil se a sklopil pohled.

Pod dlaněmi měl dvě kulaté půlky. Kvůli těm dvěma plesknutím tou světlou pokožkou prosvítal lehký nádech růžové a křížem tam byly drsné otisky prstů. Jelikož ta štěrbina byla tak dlouho silou roztažená a namáhaná, byla mírně rozdělená a odhalovala tak otvor, co se bojácně stahoval. Když byl teď nateklý, zdál se ještě jemnější. Téměř to vyvolávalo pochyby, jak dokázal spolknout jílec Bichenu a ten strašlivě velký Lan WangJiho úd. Zadnici a vnitřní stranu stehen měl olemovanou tenkými pramínky tekutiny.

Lan WangJimu potemněly oči.

Na druhou stranu Wei WuXian, kterého se takto chopil, se děsil, že ho znovu uhodí. Honem stáhnul zadní otvor, snažil se tak odvrátit Lan WangJiho pozornost tím, že se mu štěrbina bude otevírat a zavírat. Doufal, že se tak bude soustředit na to hlavní a že přestane být tak upnutý na ty jeho dvě masité půlky. A jak čekal, zezadu slyšel, jak Lan WangJimu ztěžkl dech. Převrátil mu tělo a znovu se zabořil dovnitř. To proniknutí bylo více než hladké. Jak Wei WuXian pocítil, jak se mu tělo znovu zaplnilo, konečně si vydechl úlevou.

Ale než s tím výdechem úlevy vůbec skončil, Lan WangJi mu zezadu uštědřil další plesknutí přes půlky. Wei WuXian se kvůli tomu úderu zachvěl a nekontrolovatelně se stáhl. Jak mu vrchol údu promnul to citlivé místo, také víc ztvrdl a na vršku se mu objevily kapičky bílého.

A pak kdykoli Lan WangJi přirazil, plácl ho přes zadek, takže se Wei WuXianovy vnitřní stěny stáhly až na doraz, když se mu Lan WangJiho erekce zavrtala do toho kritického místa. A on zároveň vpředu víc a víc tvrdl. Byly to tři vrstvy stimulace, co se vrstvily jedna na druhou. Měl pocit, skoro jako kdyby byl uprostřed nějaké strašlivé bouře. Tiše zavzlykal: „Nebuď takový... Lan Zhane... Přestaň... Přestaň s tím... Vzbuď se! Vzbuď se, Lan Zhane...”

Věděl, že Lan WangJi byl v posteli vždycky agresivní, a vždycky jeho agresi miloval. A přesto bylo toto poprvé, kdy ho zahnal takhle do kouta.

Po tuctech úderů měl Wei WuXian líčka půlek rudé a horké a mírně opuchlé. Na dotyk ho to pálilo a i tělo měl teď citlivější. Když se Lan WangJi znovu vrhl do hloubek, sklonil hlavu a políbil Wei WuXiana na rty. Wei WuXian ho slabě objal kolem ramene a v tom polibku se rozplynul. Celý vyčerpaný konečně vyvrcholil.

Mezi břicha se jim rozstříkla mléčná tekutina. Lan WangJi jej následoval a také svůj obsah uvolnil do Wei WuXianova těla.

Wei WuXian chvíli poslušně zůstal v jeho objetí a pak ochraptělým hlasem promluvil: „...Bolí to...”

Poté, co Lan WangJi podruhé vyvrcholil, se zdálo, že se konečně vzpamatoval. Jak ležel na něm, tak nějak bezmocně se zeptal: „...Kde?”

Wei WuXian: „...”

Samozřejmě že nemohl říct, že ho bolel zadek. Jenom zašeptal: „Lan Zhane, ještě mě polib, honem...”

Když Lan WangJi viděl, jak sklopil zrak a jak se choval tak podivně řádně, ušní lalůčky mu zrůžověly. Udělal, jak mu bylo řečeno. Pevně Wei WuXiana objal, přitiskl rty kolem Wei WuXianových a začal s něžným polibkem.

Když se jejich rty rozevřely, Lan WangJi Wei WuXiana zlehka kousl do spodního rtu.

A pak se oba probudili.

Ti dva leželi na dřevěné posteli v jinshi a pár chvil se na sebe dívali. Lan WangJi pak znovu vtáhl Wei WuXiana do svého náručí.

Takhle ho dlouho líbal. Wei WuXian byl spokojený a zavřel oči. „Lan Zhane... Na něco se tě zeptám. Když se takhle pokaždé uděláš ve mně, je to proto, že chceš, abych ti počal malého Mladého pana Lana?”

Ve snu Lan WangJiho škádlil a nakonec si tím vykopal vlastní hrob. Takže když se probudil a znovu Lan WangJiho spatřil, nemohl si pomoct a vypustil další nesmysl. Ale ani Lan WangJi se nenechal tak snadno zneklidnit jako dřív. Jenom se zeptal: „Jak bys mohl?”

Wei WuXian přesunul své bolavé paže pod hlavu jako polštář. „Ugh, kdybych mohl, vzhledem k tomu, jak mě neustále šukáš, už dávno by tu bylo doupě drobotiny, co by tu pobíhala kolem.”

Lan WangJi nikdy nedokázal poslouchat tak sprostá slova. „...Přestaň s tím.”

Wei WuXian ohnul jednu nohu v koleni a široce se usmál. „Znovu v rozpacích? Já...” Než vůbec domluvil, najednou ucítil, jak ho Lan WangJi zlehka pleskl do zadnice.

Wei WuXian skoro spadl z postele. „Co to děláš?!”

Lan WangJi: „Nech mě se podívat.”

Wei WuXian se okamžitě vyhrabal z postele, ignoroval své roztřesené nohy. „Ne, díky, Lan Zhane. Rozhodně si vzpomínám, jaké úžasné věci jsi ve svém snu dělal. Takhle se ke mně nikdy nikdo nechoval!!! A ani v budoucnu ti něco takového není dovoleno. No vážně, pokud mě chceš ojet, tak mě ojeď, roztáhnu nohy a nechám tě dělat, co se ti zlíbí— jen mi neplácej!!”

Lan WangJi ho vtáhl zpět do postele. „Nebudu.”

Když Wei WuXian získal jeho slib, ulevilo se mu. „HanGuang-June, pamatuj, co jsi řekl.”

Lan WangJi: „Hm.”

Po třech nocích dřiny cítil, jak v něm pomalu vzrostla únava. Ani Wei WuXian v tom nedokázal pokračovat. Znovu se Lan WangJimu přitulil do náručí a zamumlal: „Nikdy se ke mně nikdo takhle nechoval...”

Lan WangJi ho pohladil po vlasech a vtiskl mu polibek na čelo. Potřásl hlavou a usmál se.

----------------------------------------

~ Jedna ze šťavnatějších a delších kapitol. A pocitově byla tedy obzvláště dlouhá, zvlášť se všemi těmi obraznými popisy. Tak nějak mi pořád vrtá v hlavě: co na to Bichen? Za předpokladu, že to je duchovní meč... s určitým druhem vnímání... hm? ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>