GDC - kapitola 120 @

Kapitola 120 – Od úsvitu do soumraku

Už bylo dlouho po deváté, a přesto se Wei WuXian stále ještě nevrátil. Papírová lucerna na stole byla stále rozsvícená. Lan WangJi zíral na její mlhavý přísvit, očima ani nemrkal. Za chvilku se postavil, přešel k dřevěným dveřím do jinshi a otevřel je.

Okamžik zůstal bez hnutí stát a když se užuž zdálo, že nakonec vykročí ven, zpoza jeho zad se najednou ozvalo podivné bouchnutí.

Lan WangJi se protočil, jen aby spatřil, že se okno před nějakou chvílí a bez jeho vědomí otevřelo a okenice se stále pohybovaly v nočním větru. Z pod tenké přikrývky na posteli vyrostla velká vyboulenina. Zdálo se, že se něco vlámalo oknem, nasáčkovalo se dovnitř a momentálně to bylo stočené v posteli. Přesouvalo se to a pohybovalo.

Po chvilce ticha Lan WangJi jemně zavřel dveře. Vrátil se zpět do místnosti, po cestě zhasil lampu, zavřel okno a vlezl do postele. Položil se vedle té značné vybouleniny. Tiše přes sebe natáhl druhou přikrývku a zavřel oči.

Brzy se mu pod přikrývku najednou přikradlo něco velkého a studeného. Ta věc se mu přitiskla k tělu, přímo k hrudi a závratně vykřikla: „Lan Zhane, jsem zpět! Měl bys mě uvítat!”

Lan WangJi kolem něj ovinul paže. „Proč jsi tak prochladlý?”

Wei WuXian: „Víc než půl dne jsem byl venku na větru! Poděl se se mnou o své teplo.”

Tak proto byl pokrytý trávou a prachem. Určitě zase vzal juniory z Oblačných Zákoutích a vyrušovali spolu zvířata a netvory ve vzdálených horách.

Wei WuXian se mu válel v posteli a přikrývkách v tak špinavém oděvu, a přesto se zdálo, že to Lan WangJimu vůbec nevadilo. Navzdory jeho obvyklé zálibě v čistotě. O něco víc zesílil své objetí a přivinul si k sobě Wei WuXiana ještě blíž.

Po chvilce, kdy jej zahříval vlastním tělem, Lan WangJi promluvil: „Aspoň si sundej boty.”

Wei WuXian odpověděl: „Jistě.” A zkopl z nohou boty jednu po druhé, než se znovu vplížil pod přikrývku, aby Lan WangJiho zmrazil.

Lan WangJi promluvil tichým hlasem: „Nedováděj.”

Wei WuXian: „Už jsem u tebe v posteli a ty mi říkáš, abych nedováděl?”

Lan WangJi: „Vrátil se strýček.”

Lan QiRenovo obydlí nebylo tak daleko od Lan WangJiho jinshi. Od začátku neměl Wei WuXiana rád. Kdyby náhodou vyloudili nějaké nevhodné zvuky, hned druhý den by Lan QiRen pravděpodobně zlostně zadupal a znovu by se na Wei WuXiana rozčiloval.

A přesto Wei WuXian strčil Lan WangJimu koleno mezi nohy a mnul se o něj se vzrušením i uličnictvím. Přímočaře tak vlastním počínáním dával najevo, co si o tom myslí.

Po chvilce ticha ho Lan WangJi silou převrátil a strčil Wei WuXiana pod sebe.

Ten pohyb byl tak obšírný a síla tak veliká, že to vyloudilo hlasité ťuknutí o dřevěnou postel.

„Zpomal, zpomal, zpomal... Zpo... mal!”

Lan WangJi přitiskl Wei WuXiana k posteli, se zdrcujícím elánem do něj pronikl přírazem, až měl břicho pevně přitisknuté k Wei WuXianově nahé zadnici. Zastavil se, až když už se nemohl zavrtat o nic hlouběji.

Wei WuXian se párkrát nadechl a potřásl hlavou. Trochu se děsil pohnout, protočil očima a nepohodlně se zavrtěl, chtěl to ze sebe trochu vytáhnout. A přesto si Lan WangJi všiml, o co se snažil, a sevřel pas, aby se znovu vrhl zpět.

Wei WuXian ze sebe vydal „ach” a vykřikl: „HanGuang-June!”

Po chvilce odolávání Lan WangJi promluvil: „Řekl sis o to.” Po odmlce začal přirážet.

Wei WuXian se natáhl a dotkl se ho na tváři. Přišlo mu to celkem podivné— Lan Zhan měl tu svou tenkou tvář jasně tak teplou na dotyk, a přesto se na ní neukázal ani náznak rudé. Pořád byla tak sněhová a pohledná, že skoro nedokázal ovládnout své bušící srdce. Jenom ušní lalůčky měl zbarvené světlou růžovou. Vydechl: „Er-Gege, ty mě nechceš slyšet sténat?”

Lan WangJi: „...”

Když Wei WuXian viděl, jak vypadal – příliš zahanben říct pravdu, a přesto příliš čestný, aby lhal – cítil, jak mu celé tělo naplnilo nepopsatelné potěšení. Bylo toho tolik, že v té chvíli mohl Lan WangJiho celého spolknout. Pokračoval: „Děsíš se, že moje sténání někdo zaslechne? Snadné— prostě mě umlč.”

Lan WangJimu hruď stoupala a klesala. Oči měl mírně podlité krví.

Wei WuXian ho pobízel: „No tak! Umlč mě a šukej mě, jak jen chceš. I kdybys mě ušukal k smrti, nebudu moct vydat ani hlásku...”

Než vůbec domluvil, Lan WangJi se sehnul a zakryl mu rty.

Poté, co mu Lan WangJi zakryl rty, Wei WuXian natáhl údy nahoru. Ti dva se váleli v posteli v pevném objetí. Přikrývky už dávno shodili na zem. Lan WangJi v posteli obvykle nikdy neměnil často pozice. Wei WuXian to snášel téměř hodinu a tělo už měl znecitlivělé od zad až k nohám. Měl podezření, že ho takhle šukat bude možná celou noc. Když viděl ten Lan WangJiho žár, co nejevil ani známky zmírnění, měl pocit, že by na to vážně mohlo dojít. A tak Wei WuXian převzal iniciativu, převrátil je a posadil se na Lan WangJiho. Ovinul mu paže kolem krku a zatímco Lan WangJimu okusoval ušní lalůček, jel na něm.

„Je to hluboko?”

Ten tichý šepot byl vřelý a vlhký. Lan WangJi se po něm natáhl a silou mu stlačil rameno dolů.

Byl to vskutku hluboký průnik. Wei WuXian vykřikl. Lan WangJi mu objetí oplatil a hladil ho po bedrech. „Je to hluboko?”

Wei WuXian se z toho překvapení ještě nevzpamatoval. Rty se mu trochu chvěly. Než mohl odpovědět, najednou znovu vykřikl. Tvář měl nakrčenou. „Ach! Počkat! D-d-devět mělčích a jedno hluboké!”

Marně si jednou rukou zakrýval břicho, zatímco druhou zabořil do pevných, a přesto ne příliš masivních svalů, co měl Lan WangJi na rameni. Zakřičel veškerou silou, co v sobě měl: „Lan Zhane! To nechápeš, co je devět mělkých a jeden hluboký?! Ty. Nemusíš. Být. Vždycky. Tak. Tak...”

Tu poslední větu přírazy roztříštily na střípky.

Lan WangJi: „Nechápu!”

Wei WuXian ze začátku brečel a naříkal a řekl cokoli, čím mohl prosit o smilování, ovšem v druhé půlce noci když skončili s druhým kolečkem měl nohy stále pevně sevřené kolem Lan WangJiho pasu a odmítal ho pustit.

Lan WangJi zakrýval svým tělem to Wei WuXianovo, dával si pozor, aby tíhu svého těla nespustil na Wei WuXiana. To místo, kde byli spojení, bylo stále mokré a kluzké. Zdálo se, že se Lan WangJi užuž zvedne, a přesto Wei WuXian jen po nepatrném pohybu přitáhl nohy zpět k sobě. A ta malá část, co se od něj zrovna oddělila, se hladce vtlačila zpět dovnitř.

Wei WuXian lenivě promluvil: „Nehýbej se. Bude tu průvan. Chvilku si odpočiňme.”

Lan WangJi poslechl a přestal se hýbat. Za chvilku se obrátil na Wei WuXiana. „Necítíš se nepohodlně?”

Wei WuXian se zatvářil nešťastně. „Ano. Mám pocit, že jsem plný až po okraj. Copak jsi neslyšel, jak žalostně jsem sténal?”

„...” Lan WangJi: „Vytáhnu se.”

Wei WuXian okamžitě nasadil jiný výraz a upřímně promluvil: „Prostě miluju, když jsem tebou takhle naplněný. Je to celkem skvělé, vážně.”

Jak mluvil, najednou stáhl svaly. Lan WangJiho výraz se změnil— dokonce i dech se mu na chvilku zadrhl. Jak to v sobě dlouhou chvíli držel, nakonec ochraptěle zareagoval: „...Hanebnost!”

Když Wei WuXian viděl, že ho to téměř dohnalo k šílenství, nahlas se zasmál a políbil ho na rty. „Er-Gege, co jsme do teď neudělali? Jaký má teď hanba smysl?”

Lan WangJi si nemohl pomoct a potřásl hlavou. Tichým hlasem promluvil: „Pusť mě ven. Musíš se vykoupat.”

Wei WuXian už byl trochu unavený. V tom zamlžení mysli odpověděl: „Nebudu se koupat. Až zítra. Dneska jsem tak unavený.”

Lan WangJi ho políbil na čelo. „Vykoupej se, nebo bys mohl onemocnět.”

Wei WuXian byl tak unavený, že už Lan WangJimu nedokázal déle bránit v pohybu. Konečně své poddajné údy nechal spadnout. Lan WangJi vstal z postele a nejprve zvedl přikrývky, co shodili na zem. Pevně jimi zakryl Wei WuXianovo nahé tělo. Pak na přepážku pověsil oděv, co byl rozházený po celém pokoji. Sám se oblékl a rychle se ujistil, že má vše upravené, a vyšel ven přinést vodu na koupel.

Za patnáct minut, kdy už Wei WuXian málem usnul, ho Lan WangJi zvedl do náručí a položil do dřevěné vany. Ta vana stála přímo vedle Lan WangJiho stolu. Po chvíli, kdy se Wei WuXian máčel, znovu nabyl energii a poklepal na okraj vany. „Nepřipojíš se ke mně, HanGuang-June?”

Lan WangJi: „Později.”

Wei WuXian: „Proč později? Vlez sem hned!”

Lan WangJi se po něm letmo podíval, jako kdyby o něčem přemýšlel. Za chvilku promluvil: „Jsme tu čtyři dny a čtyři vany v jinshi se rozpadly.”

Kvůli tomu letmému pohledu měl Wei WuXian pocit, že musí sám namítat. „Nebyla moje chyba, že se ta poslední rozbila.”

Lan WangJi položil krabičku s mýdlem tak, aby na ni Wei WuXian dosáhl. Řekl klidným hlasem: „To byla moje chyba.”

Wei WuXian mu na krk vystříkl hrst vody, takže ta řádka otisků po polibcích byla ještě jasnější. „Jo. A ani ta předtím nebyla moje chyba. Vlastně buďme upřímní— pokaždé jsi je rozbil ty. Přes tenhle svůj zvyk ses nepřenesl od chvíle, co jsme to udělali poprvé.”

Lan WangJi vstal. Když se vrátil, položil Wei WuXianovi vedle ruky džbánek s Císařovým Úsměvem a pak se posadil ke stolu. „Ano.”

Kdyby Wei WuXian jen trochu víc natáhl ruku, dokázal by Lan WangJiho poškrábat pod bradou. A přesně to udělal. Lan WangJi si vzal několik listů papíru, všechny byly popsané slovy, a začal je číst a zapisovat krátké řádky, co připomínaly jednoduché komentáře.

Wei WuXian ponořený ve vodě otevřel džbánek a napil se. Pak se zeptal: „Co to čteš?”

Lan WangJi: „Poznámky z nočních lovů.”

Wei WuXian: „Od dětí? Nejsi odpovědný za dělání poznámek, ne? Myslel jsem si, že to má dělat tvůj strýček.”

Lan WangJi: „Když má strýček moc práce, občas je známkuji.”

Možná to bylo tím, že Lan QiRen měl na práci jiné, důležitější úkoly, a tak tento dočasně převedl na Lan WangJiho.

Wei WuXian se chopil pár listů a prolistoval jimi. „Dřív tvůj strýček jen po několika řádcích měl komentáře o stovkách znaků a shrnutí na konci mělo téměř tisíc znaků. Ani nevím, kde bral čas ty komentáře psát. No, tvoje komentáře jsou celkem krátké, ne?”

Lan WangJi: „A to není dobře?”

Wei WuXian: „Ale je! Krátké a roztomilé.”

Lan WangJiho komentáře nebyly krátké proto, že by to odbýval. Bez ohledu na to, jak byl úkol prostý, nemohl ani v nejmenším polevit. Spíš měl ve zvyku být co možná nejstručnější, ať už šlo o slova či písmo. Wei WuXian ponořil hlavu pod vodu a zase se vynořil až za dlouho, vlasy měl mokré. Jednou rukou se natáhl po mýdle a třel si jím vlasy, zatímco druhou rukou se chopil jedněch těch poznámek, co byly na stole. Po jediném pohledu najednou vybuchl smíchy. „Kdo napsal tohle? Je tu tolik chyb— hahahahahahahahaha, prostě jsem věděl, že to je JingYi. Dal jsi mu Yi.” (Jia – 1, Yi – 2, Bing – 3, Ding – nezasloužíš si být kultivátorem).

Lan WangJi: „Ano.”

Wei WuXian: „Je tu tolik prací a tohle je jediné Yi, co jsem viděl. Chudák kluk.”

Lan WangJi: „Jeho poznámky jsou zdlouhavé a náchylné k chybám.”

Wei WuXian: „Co se stane, když člověk dostane Yi?”

Lan WangJi: „Nic. Přepíše to.”

Wei WuXian: „Měl by za to být vděčný. Je to přece jenom lepší než za trest dělat stojku.”

Lan WangJi v tichosti sesbíral papíry, co Wei WuXian rozházel, urovnal je a pak je uložil na úhlednou kopičku stranou.

Jak ho Wei WuXian sledoval, rty se mu přirozeně vyklenuly do úsměvu. Znovu se zeptal: „Co jsi dal SiZhuiovi?”

Lan WangJi vytáhl dva listy poznámek a předal mu je. „Jia.”

Wei WuXian listy přijal a prohlédl si je. „Rukopis má celkem úhledný.”

Lan WangJi: „Jeho poznámky jsou logicky uspořádané a podstatně k věci.”

Jak si Wei WuXian prohlédl ten štos, co měl v ruce, podíval se na kopičku na stole, co ještě nebyla oznámkovaná. „Musíš prohlédnout všechno tohle? Chceš, abych ti s pár pomohl?”

Lan WangJi: „Ano.”

Wei WuXian: „Prostě označím každou chybu, co uvidím, a udělám komentář, že?”

Natáhl se a chopil se větší půlky. Lan WangJi mu to chtěl užuž vzít zpět. Wei WuXian ruku stáhl. „Co to děláš?”

Lan WangJi: „To je příliš. Měl by ses koupat.”

Wei WuXian se znovu chopil Císařova Úsměvu a napil se, vzal do ruky štětec. „Koupu se. A přece jenom nemám nic jiného na práci. Číst tyhle poznámky a eseje od dětí je celkem zábavné.”

Lan WangJi: „Po koupeli musíš odpočívat.”

Wei WuXian se chvástal: „Myslíš si, že vypadám, že bych teď dokázal usnout? Myslím, že bych neměl problém ani s dalšími dvěma koly.”

Lan WangJi sledoval, jak se Wei WuXian tiskl k okraji vany, jak pečlivě četl poznámky a jak si čas od času podepřel loket o stůl, aby něco napsal. To světlo svíček, co se Lan WangJimu odráželo v očích působilo, že problikává teplem.

Ačkoli Wei WuXian mluvil celkem kurážně a tvrdil, že by zvládl další dvě kola a tak podobně, bylo pro něj obtížné necítit únavu. Zvlášť když celý den dováděl s chlapci v horách, půl noci běsnil v posteli a oznámkoval štos poznámek. Poté, co se přinutil pečlivě oznámkovat svou část, hodil ji na stůl a sklouzl do vody. Lan WangJi ho rychle, a přesto něžně vyzvedl, otřel ho do sucha a přesunul ho do postele.

Lan WangJi se pak rychle vykoupal a také si vlezl do postele. Vtáhl Wei WuXiana do náručí a Wei WuXian byl ještě chvilku vzhůru a nejasně mu šeptal do klíční kosti: „Děcka v tvé sektě jsou v psaní esejí celkem dobrá. Jen se jim trošičku nedostává při nočních lovech.”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Ale to není žádný problém... Když budu v Oblačných Zákoutích, přiměju je se pilně šprtat. Zítra... je znovu vezmu do hor a rozvrátíme pár démonických doupat.”

Jednonohý horský démon byl mocný a pokrývala jej černá srst. A jedl lidi, jako kdyby jen žvýkal zeleninu. Kdyby to řekl někdo jiný, podle toho tónu by to znělo, jako kdyby bral skupinu usmrkaných batolat na střechu krást ptákům vejce.

Lan WangJimu se mírně pohnuly koutky úst, jako kdyby se měl co nevidět usmát. „Dneska to byli zase horští démoni?”

Wei WuXian: „Jo. Proto jsem řekl, že před sebou mají spoustu práce. Horští démoni mají přece jenom jen jednu nohu. Skoro se jim nepodařilo utéct před jednonohými, takže pokud později narazí na čtyřnohé ještěrky, osminohé pavouky nebo stonohé stonožky, nebudou muset čekat na vlastní smrt... Ach, správně. HanGuang-June, došly mi peníze. Dej mi trochu, dobře?”

Lan WangJi: „Prostě si o ně zažádej oproti nefritovému štítku.”

Wei WuXian se tlumeně zasmál. „Kromě toho, že s tím nefritovým štítkem, co jsi mi dal, můžu chodit skrz bariéru... si taky můžu vybírat peníze?”

„Ano.” Lan WangJi: „Zničil jsi stánek nebo dům nějakého kolemjdoucího?”

Wei WuXian: „Ne... Samozřejmě že ne... Utratil jsem všechny peníze, protože jsem je po nočním lovu vzal na to hunanské jídlo ve městě Caiyi... Přesně na to, ke kterému jsi nikdy nesvolil bez ohledu na to, jak moc jsem tě přemlouval... Jsem tak unavený... Přestaň na mě mluvit, Lan Zhane...”

Lan WangJi: „Dobře.”

Wei WuXian: „...Řekl jsem, abys přestal mluvit... I když řekneš jen jedno slovo, nedokážu se udržet a zareaguju... Dobrá, Lan Zhane, pojďme spát. Já... už nemůžu... Vážně musím spát... Tak zítra, Lan Zhane...”

Políbil Lan Zhana na krk a opravdu brzy upadl do hlubokého spánku.

V jingshi byla jen tma a ticho.

Za chviličku Lan WangJi vtiskl Wei WuXianovi na čelo něžný polibek.

Zašeptal: „Wei Yingu, tak zítra.”

----------------------------------------

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>