LIH - kapitola 37

Kapitola 37 – Zvíře a mladý chlapec (1)

S dětmi to bylo to samé.

Řekl jsi, že jsi mu chtěl splnit sen, ale ve skutečnosti—

Jsi chtěl jen toho třetího člověka. Není to tak? Matko...

„――!?”

Najednou se mi vrátilo vědomí. Zároveň s tím se mi do úst prodralo spoustu horké vody a já začal panikařit. Házel jsem sebou a kopal a podařilo se mi dostat tvář z vody.

S kašláním a prskáním jsem řekl: „Co se stalo...?” 

Kašlal jsem celkem intenzivně a neústupně, jak jsem se snažil zbavit horké vody, co se dostala, kam neměla. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se topil v koupelně. Ale když jsem se podíval pořádně, kolem mě byla známá scenérie lesů a řeky.

Tak v čem jsem se to zrovna máčel? Trhl jsem hlavou ke svým nohám. Spatřil jsem jemné pramínky páry, co stoupaly z hladiny. Jezírko, kde jsem stál, bylo olemované kameny.

Tohle byla venkovní lázeň.

„Ech, proč? Ještě jsme nezačali pracovat na venkovní lázní, ne?”

To na tom bleskovou rychlosti pracoval Sig, aby mě překvapil? Od té doby uplynulý dva dny, ale stejně... Nebyla to příliš krátká doba? ...No, možná to bylo možné, neboť byl Hrdina.

Každopádně bych se neměl koupat oblečený. Svlékl jsem se, abych si vyždímal promáčené oblečení, a pak jsem se vydal od řeky pryč jen v kalhotách. Bude rychlejší prostě doběhnout domů, než abych tu čekal, až mi oblečení uschne.

„Ne, ne, ne, tohle je divné! Proč jsem najednou na takovém místě? Co se stalo s tím krabem?”

V půli cesty domů jsem se zastavil a zmateně se poškrábal na hlavě. Ten krab mě trápil, ale ještě víc mě trápilo, že jsem měl spadnout na dno údolí. Proč jsem se nakonec bez zranění potopil do venkovní lázně?

Jak jsem si myslel, bude lepší, když se vrátím domů. Měl by tam být Sig a možná o tom bude něco vědět.

Musíš... Si splnit své přání.

„Sigu...”

Promiň. O tom budu přemýšlet později, tak mi dopřej času. Poté, co jsem se omluvil člověku, co tu ani nebyl, aby si to vyslechl, jsem sešel z cesty.

Před očima jsem měl známou trojúhelníkovou střechu a pole. Z tohoto místa, co bylo původně zarostlé plevelem, se stala úžasná zahrádka s uspořádanými řadami ovocných stromů a řádků zeleniny.

Na okraji zorného pole jsem spatřil obrovskou rudou kouli, naklonil jsem hlavu ke straně. „Hm? Támhleta zelenina je monstrózní.”

Pochopil bych, kdyby se takhle zvětšila píce, co jsem zasel pro krávy, ale nevzpomínal jsem si, že bych zasel rajčata. To je zasel Sig?

„No, mužů se ho prostě později zeptat... Au!”

Zrovna když jsem chtěl vykročit kupředu, z pole něco vyskočilo a narazilo mi to do zátylku. Srazilo mě to.

Předpokládal jsem, že to byl nějaký tvrdohlavý pták, ale mýlil jsem se. Jak jsem se natáhl, abych se dotkl svých zad, ať už jsem se dotkl čehokoli, lechtalo to. Naskákala mi husí kůže. To nebyl žádný pták!

Momentálně jsem měl holou horní půlku těla. Válel jsem se v trávě a snažil se to stvoření shodit, ale tentokrát se mi přitisklo k tváři.

Měl jsem pocit, jako kdybych měl na nose něco načechraného a chlupatého...!

Mysl se mi projasnila. „C-o... takže to je veverka. Takhle mě neděs.”

Veverka se mrštným skokem přesunula z mé tváře na kolena.

Žlutá srst a bystré, černé oči. Veverka zatřásla svým hustým ocasem a trochu naklonila hlavu ke straně, jako kdyby si chtěla stěžovat. To zvíře mi přišlo trochu jiné než obyčejná veverka, ale bylo to velmi přátelské a rozkošné stvoření. Promiň, že jsem se tě zrovna teď snažil setřást.

Když jsem se k veverce natáhl, přiblížila se ke mně. Pohladil jsem ji konečky prstů.

Pokračoval jsem dál. Veverka mě neopustila, skákala mi na ramenou a někdy mi skočila na hlavu. Až jsem se nakonec dostal k domu.

Co mám dělat? Ta veverka byla tak roztomilá a úplně mě to hřálo u srdce. Jestlipak by mi Sig dovolil si ji nechat, když mu řeknu, že ji chci?

Když jsem teď o tom přemýšlel, kde vůbec byl? Myslel jsem si, že bude na poli, ale nebyl tam.

„Každopádně... Nepáchne to tu, jako že se něco pálí? To snad ne...”

Všiml jsem si toho pachu, ještě než jsem otevřel vchodové dveře.

Vřítil jsem se do kuchyně, v tom spěchu jsem skoro zakopl. A opravdu, na sporáku stál hrnec a sporák byl zapnutý.

Sporák v tomto domě byl ovlivněny mým zázemím, takže byl skoro jako plynový sporák. Tedy co se týče používání. Otočením spínače jsem zarazil dodávku energie, kterou se spalovalo dřevo, a plamen zmizel.

Zdálo se, že se někomu nepovedlo karí. Zíral jsem na dno hrnce, jehož obsah byl v této chvíli více méně na úhel, a zhluboka jsem si povzdechl.

Nevzpomínal jsem si, že bych zapnul plamen a vařil tohle. To mohlo znamenat akorát to, že to byla Sigova práce, ale proč se rozhodl sám od sebe vařit? V každém případě jsem otevřel okno ve snaze zbavit se toho pachu spáleniny.

Kolem krku mi vanul jemný vánek.

„Kdo jsi?”

Ten hlas přišel zpoza mých zad. Nebyl to Sigův hlas. Spíš byl vyšší a rozhodně patřil dítěti.

Překvapeně jsem se otočil a to dítě mi před nos vrazilo dlouhou hůl. Instinktivně jsem udělal krok vzad. A řádně jsem se podíval na tu osobu. V té chvíli jsem nasucho polkl.

„Ech...”

Byl to chlapec s černými loknami a byl vysoký asi mě k hrudi.

Ani nemluvě o tom, že...

Zatímco jsem byl v takovém šoku, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo, shluk žluté srsti využil příležitosti a skočil na hůl. Byla to ta veverka z dřívějška. A pak z hole skočila zpět mě na rameno. A pak na hlavu, svým hustým ocáskem mě šimrala na tváři a krku.

Nedokázal jsem to vydržet a kýchl jsem. A to dítě hůl stáhlo. Překvapeně jsem vzhlédl.

Mladý chlapec přelétl pohledem ode mě k veverce, působil zahloubaně. Když už jsme byli u toho, zrovna teď jsem měl na sobě akorát mokré kalhoty, horní půlku těla jsem měl holou. Ať se na to člověk díval, jak chtěl, vypadal jsem podezřele...

Zíral na mě těma nezvykle fialovýma očima a srdce mi tlouklo tak hlasitě, že mi hučelo v uších.

Ten mladý chlapec byl jako Sigova kopie.




„Omlouvám se za to, co se zrovna stalo. Tohle je poprvé, co sem někdo přišel na návštěvu,” řekl chlapec a úkolem se na mě díval, zatímco do připraveného hrnce lil vodu. Zdálo se, že mu bylo kolem sedmi let, ale při tom chladném pohledu jsem sebou skoro trhl.

Jelikož jsem měl pořád mokré oblečení, půjčil mi jedny pracovní montérky. Díky tomu jsem se nemusel trápit velikostí.

„Ne, je moje chyba, že jsem sem přišel, jak se mi zachtělo. Přišlo mi, že jsem cítil, jako by se něco pálilo, takže jsem si myslel, že hoří,” řekl jsem a chlapci ztuhly ruce.

„Když jsem obhlížel pole, zapomněl jsem na hrnec...” zamumlal, oči měl sklopené a hlas mu na konci vyprchával. Stiskl rty do tenké čárky, vypadal zahanbeně. Myslel si, že mu Sig vyhubuje?

I když vypadal spolehlivě, pořád byl dítě.

„To nic. Také často něco připálím, takže jsem zvyklý na drhnutí hrnců. No tak, pojďme to rychlé vydrhnout,” řekl jsem povzbudivě. Ale ten chlapec mi akorát zíral do tváře.

Čím víc jsem se na něj díval, tím víc se podobal Sigovi. Jako třeba v nedostatku výraziva v tváři a jasně fialové oči.

Co se tady stalo...? Tato situace byla nečekaná. Nevěděl jsem, co mám dělat. Co se týkalo vztahu mezi tím chlapcem a Sigem, nejprve jsem zvážil tři možnosti.

Syn.

Synovec.

Mladší bratr s velkým věkovým rozdílem.

Ale pokud se nezměnilo to pravidlo tohoto světa, konkrétně o kapacitě dvou lidí, možnosti dvě a tři byly nepravděpodobné, neboť by sem museli přijít zvenčí.

Jinými slovy se zvýšila pravděpodobnost, že to je možnost jedna, tedy že to byl jeho syn.

A že jsem momentálně byl v miniaturní zahrádce v budoucnosti.

Vůči této možnosti jsem měl také trochu pochyby, a tak jsem si to hned ověřil u chlapce.

A opravdu, potvrdil, že byl Sigův syn.

Pokud byl Sigův syn, pak byl rozhodně i můj syn.

Tak by to mělo být. Přece jenom jsme byli sezdaný pár. Ačkoli bylo v jeho rysech obtížné spatřit náznaky mé podoby, vypadalo to, že po mě zdědil černé vlasy.

Ale pak proč...?

Chlapec se ode mě odvrátil a podíval se k oknu. Venku ležela veverka, lenivé se vyhřívala na sluníčku a dávala na odiv bílou srst na bříšku.

„Řekl jsi mi, že jsi otcův známý, ale...” Ty fialové oči se znovu obrátily na mě. Já jsem nonšalantně sklopil pohled k pánvi, co jsem měl v ruce.

„Jo. Jsem jeho starý přítel.” Měl jsem pocit, že tu mou špatnou lež prohlédne, a tak jsem se rozhodl do svých slov vpravit trochu pravdy. Přece jenom jsem Siga bral jako svého dobrého přítele.

„Přítel...”

„Stalo se to dávno, ještě než ses narodil.”

Zdálo se, že moje nynější historka mladého chlapce přesvědčila. Zápolil jsem se skvrnou, co ulpěla na dně hrnce, zatímco jsem se pokradmu díval na jeho profil. Pak jsem si povzdechl, dával jsem si pozor, aby si toho nevšiml.

Proč mě toto dítě vidělo jako cizího?

Bylo to, jako kdybych zmizel, když byl tak malý, že mě nepoznával jako svého rodiče.

Vážně to tak bylo?

Ale pak... Kde teď bylo mě budoucí já a co jsem dělal?

„Musím připravit někoho jiného, abys mohl odejít.”

To snad ne! Nebylo možné, aby k tomu došlo.

Nikdy bych svou rodinu neopustil... Neopustil bych své dítě. Rozhodně ne...

--------------------------------------------

~ Tak Minoru, a máš to. Takhle to dopadá, když otálíš. Co měl, si uvědomí, až když o to přijde. ...Na druhou stranu i kdyby Siga skutečně opustil, pochybuju, že by si Sig se svou povahou našel někoho jiného... A co takhle paradox budoucnosti?! Tohle mi úplně připomnělo film Návrat do budoucnosti. Je na čase se na to zase podívat ^_^ ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>