GDC - kapitola 121

Kapitola 121 – Vyrušení (2)

Jak to ti dva zaslechli, vyměnili si pohled. Lan SiZhui zpozorněl.

Wei WuXian: „Jsem jedno ucho, povídej.”

Po chvilce rozmýšlení mladý pan Qin pomalu začal: „Vlastně to není ani žádná historka. Ani já ho moc neznám. Když jsem byl malý, vyrůstal jsem na vesnici v domě své babičky. A on byl jeden ze sluhů v babiččině domácnosti. Jelikož jsme byli v podobném věku, jak jsme vyrůstali, hráli jsme si spolu.”

Wei WuXian: „Tomu se říká kamarád z dětství— jak to, že říkáš, že se s ním neznáš?”

Mladý pan Qin: „Protože jak jsme dospívali, odcizili jsme se.”

Wei WuXian: „Chvíli o tom popřemýšlej. Urazil jsi někdy nějak tohoto sluhu?”

Mladý pan Qin: „Jednou k něčemu došlo, ačkoli si ani nejsem moc jistý, jak moc vážné to bylo.”

Lan WangJi: „Pokračuj.”

Mladý pan Qin: „Ten sluha vždycky sloužil po boku mé babičky. Protože pracoval rychle a byl zhruba ve stejném věku jako já, babička si ho celkem oblíbila a často ho chválila, že je chytrý. Kvůli tomu začal být také tak trochu hrdý, vždycky následoval juniory z našeho klanu, aniž by dbal na rozdíl mezi pánem a sluhou. Později ho babička dokonce nechala jít do školy spolu s námi.”

„Jednoho dne nám učitel zadal těžký úkol. A během diskuze někdo přišel s prvním řešením. Zrovna když třída souhlasila, ten sluha najednou promluvil a řekl, že to je špatně.”

Mladý pan Qin: „V té době ten sluha chodil do školy jen pár měsíců, zatímco my jsme se vzdělávali několik let. Netřeba říkat, kdo měl pravdu. Někdo mu to okamžitě vyvrátil. A přesto byl nesmírně tvrdohlavý a trval si na tom, že ten předchozí člověk to zodpověděl špatně a chtěl nám ukázat svoje řešení. Nakonec to celou třídu otrávilo a společně jsme ho vyhnali.”

V této chvíli si Lan SiZhui nemohl pomoct a promluvil: „Mladý pane Qine, i když tě otrávil, nikdy neudělal nic příliš extrémního... Proč jste ho vyhnali?”

Wei WuXian: „Mladý pane Qine, podle tohoto to zní, že ho urazila celá vaše skupina juniorů. Máš v tom nějakou jedinečnou úlohu? Jinak by nevyhledal jenom tebe, ale spíš by navštívil všechny z té skupiny.”

Mladý pan Qin: „Tehdy jsem byl první, kdo mu řekl, aby odešel. Nejprve to byla jen ledabylá poznámka, ale kdo mohl vědět, že ho brzy budou mít všichni plné zuby a že to zajde tak daleko. Překvapivé bylo, že byl celkem popudlivý. Vrátil se zpět do domu, řekl mé babičce, že už do školy znovu nepůjde a vážně se nikdy nevrátil.”

Wei WuXian: „Zeptám se tě ještě na dvě otázky. Musíš odpovědět po pravdě, mladý pane Qine.”

Mladý pan Qin: „Jen do toho.”

„První otázka.” Wei WuXian jasně zářily oči. „Řekl jsi, že někdo odpověděl jako první. Nejsi ten někdo náhodou ty?”

Mladý pan Qin chvíli mlčel a pak odpověděl: „Je to důležité?”

Wei WuXian: „Takže moje druhá otázka— ohledně řešení toho problému, kdo měl nakonec pravdu?”

Mladý pan Qin se zatvářil nepříjemně. Švihl svými rukávy a chladným hlasem řekl: „K tomu incidentu došlo před lety. Prosím, omluvte mě, že si nejsem schopen vybavit každý jednotlivý detail. Ale ve vší upřímnosti, kdo v mládí nikdy nejednal impulzivně, kdo neudělal něco nevysvětlitelného a kdo se nesetkal s někým nevysvětlitelným. Prosím, nezabývejte se takovým incidentem. Zrovna teď se chci s tou záležitostí co možná nejdřív vypořádat.”

Wei WuXian se široce usmál. „Ano. Chápu, chápu.”

Lan WangJi: „Kdy zemřel?”

Mladý pan Qin: „Myslím, že zhruba před dvěma roky.”

Wei WuXian: „Před dvěma roky? To není moc špatné, ani stará mrtvola, ale ani čerstvá. Jak zemřel? Sebevražda?”

„Ne. Slyšel jsem, že uprostřed noci pobíhal opilý a pak omylem spadl a zabil se.”

„Pokud to není sebevražda, pak ta situace přece jenom není tak špatná. Mladý pane Qine, je v tom ještě něco jiného?”

„Ne.”

„Tak se prosím vrať. Později ti domů přineseme amulety. Pokud si náhodou vzpomeneš na něco dalšího, co možná nejdřív nám dej vědět.”

Poté, co se vrátili do domu sekty Lan, Lan SiZhui zavřel dveře a vydechl si úlevou. „Mladý pan Qin... Je vážně... vážně...”

Lan WangJi najednou promluvil: „Dva roky.”

Wei WuXian: „Ano. Dva roky jsou trochu podivné.”

Lan SiZhui: „Podivné?”

Wei WuXian vytáhl z rukávu prázdný amulet. „Pokud stvoření plné nenávisti prahne po pomstě, obvykle začne v noci strašit sedmnáctého dne po své smrti. Některým to trvá trochu déle, ale začnou do jednoho roku. Jelikož z toho vznikla zběsilá mrtvola, proč jí trvalo dva roky, než ho navštívila?”

Lan SiZhui odhadoval: „Je možné, že během těch dvou let nedokázal mladého pana Qina najít?”

Představil si, jak ta mrtvola v noci klepala na dveře a nahlížela dovnitř, jestli tam byl mladý pan Qin. Po zádech mu přeběhl mráz.

Ale Wei WuXian ten odhad zamítl. „Ne. Ta mrtvola se s mladým panem Qinem přátelila. Nebylo by těžké ho najít podle pachu. A kdyby to bylo, jak jsi řekl, po cestě by s největší pravděpodobností udělala pár chyb, takže by tu neměl být jen jeden případ, kdy zběsilá mrtvola bušila někomu na dveře. Lan Zhane, přečetl jsi víc záznamů o případech než já a máš lepší paměť. Viděl jsi za poslední dva roky podobná hlášení?”

Vešel do studovny, zatímco Lan WangJi odpověděl: „Neviděl.”

Wei WuXian: „Přesně... nemůžu najít rumělku, Lan Zhane.” Vytáhl štětec. „Ještě včera večer jsem ji používal! Viděl někdo z vás rumělku?”

I Lan WangJi vešel do studovny a našel mu rumělku. Wei WuXian namočil špičku štětce do pěkného malého šálku, než si nalil čaj a posadil se u stolu. S čajem v levé ruce a štětcem v pravé čmáral po amuletovém papíru. Ani se na to nedíval a mluvil s Lan WangJim: „Pokud si na nic nevzpomínáš, tak se to rozhodně nestalo. A proto by měl být další důvod, proč za ty dva roky mladému panu Qinovi nic neudělal. Dobrá, hotovo.”

Slepil amulet, co byl stále vlhký od rumělky, ze stolu a dal ho Lan SiZhuiovi. „Dones mu to.”

Lan SiZhui amulet přijal a prohlédl si každý úhel, i když z toho nic nepochopil. Jelikož v žádné knize nikdy neviděl tak divoké, nevázané runy, nemohl si pomoct a zeptal se: „Seniore Weii... Tohle... Není to jen nahodilá čmáranice, že ne?”

Wei WuXian: „Samozřejmě že je.”

„...”

„Při kreslení amuletů se nikdy nedívám.”

„...”

Wei WuXian se široce usmál. „Neboj se, rozhodně to zabere. Když už jsme u toho, SiZhuii, ty toho mladého pana Qina nemáš zase až tak moc rád, co?”

Lan SiZhui o tom popřemýšlel. „Ani sám nevím,” odpověděl upřímně. „Nikdy neudělal nic skutečně zlého, ale možná mi přijde obtížné jednat s lidmi takové povahy. Nijak zvlášť se mi nelíbil ten tón, kterým řekl to slovo sluha...” Tady se odmlčel.

Wei WuXian si toho nevšiml. „Typické, typické. Většina lidí na tomto světě se na sluhy dívá spatra. Někdy se dokonce i sami sluhové na sebe dívají spatra... Proč se na mě vy dva tak díváte?”

Ale v půlce je přerušil, nevěděl, jestli se má smát nebo mračit. „Přestaňte— to jste si něco špatně vyložili? Jak bych se s ním mohl srovnávat? Lotosové Molo přece jenom není obvyklá domácnost. Zmlátil jsem Jiang Chenga mnohem víckrát, než on zmlátil mě!”

Lan WangJi nic neřekl, ale místo toho ho tiše objal. Wei WuXian se bezděky usmál. To objetí mu oplatil a párkrát Lan WangJiho pohladil po zádech. Lan SiZhui zakašlal. Když viděl, jak sebevědomě Wei WuXian vypadal a že vůbec nebyl citlivý na to slovo sluha, konečně se mu ulevilo.

Wei WuXian pokračoval: „Ale je pravděpodobné, že přijde znovu.”

Lan SiZhui se zarazil. „Dokonce ani dneska se to nedá všechno vyřešit?”

Lan WangJi: „Neřekl všechno.”

Wei WuXian: „Ano. Stejně to není poprvé. S těmito lidmi se vlastně jinak jednat nedá— musíš to z nich tahat kousek po kousku. Uvidíme, jestli po dnešní noci řekne zítra všechno.”

Jak se dalo čekat, druhého dne, když Lan SiZhui trénoval před Bambusovou chaloupkou šerm, znovu přišel mladý pan Qin.

Jen co přišel, vyjasnil to: „Nezajímá mě to!”

Lan SiZhui si pospíšil: „Prosím, počkej, mladý pane Qine! Mí dva seniorové ještě stále sp— kultivují! Je to krizový okamžik a nemůžeme je rušit!”

Jak to mladý pan Qin zaslechl, nevtrhl rovnou na dvůr, ale stejně Lan SiZhuie bombardoval svou nadmutou záští: „Nechci slyšel o nápravě symptomů a ne jádra problému! Chci, aby mě už ta věc nikdy znovu nenašla!!!”

Ani druhé noci mladý pan Qin nedokázal usnout, a tak si četl v hlavní síni. A brzy znovu přišla ta zběsilá mrtvola— ten sluha.

Stále nemohl vejít do domu, skákal sem a tam hned před dveřmi a někdy do nich bouchl. Okna ze dřeva a papíru nijak nepotrhal. Brzy poté ten hluk ustoupil do dálky. Mladý pan Qin, co už pár dní pořádně nespal, to už nakonec nedokázal déle zvládnout. Ztratil soustředění, vzedmula se v něm únava a on prostě jen tak upadl do hlubokého spánku.

Nevěděl, kolik času uplynulo, ale v tom zamlžení mysli najednou zaslechl tři jasná zaklepání na dveře. Tělo se mu napjalo a kosti napřímily a on byl hned vzhůru.

Žena před dveřmi zavolala: „Manželi.”

Mladý pan Qin se zrovna probral ze spánku, stále byl zmatený. Jakmile zaslechl hlas paní Qin, vstal a šel otevřít dveře. Rychle si vzpomněl, že za posledních pár dní paní Qin neustále plakala a stěžovala si, že už takhle nemůže dál žít. Teprve včera si sbalila věci a odešla do domu svých rodičů. Pokud se vrátila k rodičům kvůli tomu úděsu, kde mohla najít odvahu, že se vrátila uprostřed noci?

Za papírovým oknem byla vidět ženská vnadná postava. Opravdu to vypadalo jako postava jeho ženy. Ale mladý pan Qin si netroufal dělat ukvapené závěry. Tiše vytasil meč a zeptal se: „Drahá, proč ses vrátila? Už se nezlobíš?”

Žena před dveřmi odpověděla nevýrazným tónem: „Vrátila jsem se. Nezlobím se. Otevři mi dveře.”

Mladý pan Qin ještě nemohl otevřít dveře, namířil na ně mečem. „Má drahá, bude pro tebe bezpečnější, když budeš se svými rodiči. Co když to ještě neodešlo, co když to stále obchází tento dům?”

Před dveřmi bylo ticho.

Mladý pan Qin cítil, jak se mu potila ruka, v které držel meč.

Ta žena zčistajasna zaječela zvyšujícím se hlasem: „Hned teď otevři ty dveře! Blíží se duch! Pust mě dovnitř!”

Ať už to byla skutečná paní Qin nebo ne, tiskla se k papírovým oknům a ječela. Mladého pana Qina mrazilo v zátylku. Svíral v ruce Wei WuXianův amulet a najednou pocítil, jak se mu v těle rozbouřila krev. S mečem v ruce vyrazil ven...

Mladý pan Qin: „A pak mi do tváře narazila masa něčeho a já omdlel.”

Wei WuXian: „Kvůli čemu jsi omdlel?”

Mladý pan Qin ukázal na stůl. Wei WuXian se podíval a pak se začal nekontrolovatelně smát. „Proč ovoce?”

Mladý pan Qin supěl: „Jak to mám vědět?!”

Wei WuXian: „Samozřejmě že to budeš vědět. Nikdo jiný než ty to vědět nebude. Všechna tato stvoření mají sklon k záštím. Také jsi na něj dřív hodil ovoce?”

Mladý pan Qin nic neřekl, tvář měl stále zachmuřenou. Podle toho, jak se tvářil, si byl Wei WuXian jistý, že jeho odhad neměl daleko do pravdy. Ale sám mladý pan Qin to samozřejmě nepřiznal. A tak se ho už dál nevyptával.

Když mladý pan Qin znovu promluvil, změnil téma, jak se dalo čekat. „Dneska ráno jsem někoho poslal přeptat se rodičů mé ženy. Minulou noc vůbec nevyšla z jejich domu.”

Wei WuXian: „To je něco, co se používá obzvláště na prolomení ochranných bariér domu, někdy se na to dá narazit ve starodávných knihách a zápisnících. Samo o sobě to není škodlivé stvoření, ale jelikož dokáže napodobit hlas a vzhled lidí, co mají k majiteli domu blízko, často se dá dohromady s bytostmi, co nemohou projít dveřmi. A pomáhají jim tak oklamat majitele, aby sám otevřel dveře. Ta zběsilá mrtvola si ale našla pomocníka.”

Mladý pan Qin: „Ať už je to, co chce, je zbytečné, abych to věděl. Mladý pane, druhé dveře už prolomili. Už mi to vešlo do hlavní síně. Pokud mohu, hodláte mi říct, že ani podruhé nemusím nic dělat?”

„Mladý pane Qine,” odpověděl Wei WuXian. „Trochu si to tu uspořádejme. Druhé dveře jsi otevřel ty sám. Kdyby nebylo toho mého amuletu, netroufám si říct, v jakém stavu bys teď zrovna byl.”

Mladý pán Qin působil poraženě a vyhrkl: „Pokud to takhle půjde dál, až se příště vzbudím, nebude ta věc stát přímo vedle mé postele?!”

Wei WuXian: „Pokud se chceš v noci vážně dobře vyspat, měl bys zapracovat na tom, aby sis vzpomněl, jestli jsi zapomněl ještě něco říct. Prosím, tentokrát už nám žádné informace nezatajuj. Musíš vědět, že dneska v noci... hahaha, nesnažím se tě vyděsit, ale určitě přijde ke dveřím do tvé ložnice.”

Jelikož mladý pan Qin neměl na výběr, mohl jim akorát říct ještě něco.

„Naposledy jsem ho viděl před dvěma lety, když jsem se vrátil do vesnice, abych uctil své rodiče a předky. Když jsem se tehdy ukláněl, měl jsem na sobě nefritový přívěšek.”

Mladý pan Qin: „Poznal, že patřil mé babičce, a požádal mě, jestli by si ho mohl půjčit. Myslel jsem si, že se mu stýskalo po mojí babičce, a tak jsem mu ho dal. Ale brzy na to, co ho dostal, mi řekl, že ten přívěšek ztratil.”

Wei WuXian: „A co to 'ztratil' znamená? Ztratil ho omylem nebo ho prodal?”

Mladý pan Qin váhal. „To nevím. Nejprve jsem si myslel, že ho prodal a vymyslel tu lež, že ho ztratil. Ale...”

Nepokračoval. Wei WuXian na něj trpělivě tlačil: „Ale co?”

Lan WangJi měl tvář po celou dobu chladnou. „Upřímnost nikdy neuškodí.”

Mladý pan Qin: „Ale když teď o tom přemýšlím, neměl by zajít tak daleko, že by prodal něco, co patřilo mé babičce.”

„Později jsem se doslechl, že byl opilec. Možná ho ztratil, když v noci pil. Nebo mu ho možná ukradli. Každopádně mě to tehdy nahněvalo, takže jsem ho kvůli tomu pokáral.”

Wei WuXian: „Počkat. Mladý pane Qine, tady jde o život a smrt, nemělo by se to mlžit nejasnými slovy. To slovo pokárat by mohlo být lehké i vážné a mezi tím je významný rozdíl. Takže jakými prostředky jsi ho 'pokáral'?”

Mladému panu Qinovi zacukalo v obočí a dodal: „Pokud si to dobře pamatuji, uštědřil jsem mu tak trochu výprask.”

Wei WuXian zamrkal. „No... Nejsi to náhodou ty, co mu zlomil tu jeho špatnou nohu, že ne?”

----------------------------------------

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>