GDC - kapitola 124

Kapitola 124 – Železný hák (2)

Jin Ling: „Ta židle stála hned u mé postele. Nejdřív na ní nikdo nebyl, ale po chvíli se na ní objevil člověk v černém.”

Jin Ling mu chtěl jasně vidět do tváře, ale ten člověk seděl s hlavou skloněnou. Tvář mu zakrývaly dlouhé, rozcuchané vlasy. Akorát na opěrkách byly vidět sněhově bílé ruce. Potají posunul zrcátko. Ale jakmile pohnul zápěstím, ta žena pomalu zvedla hlavu, jako kdyby si najednou něčeho všimla. Tvář měla pokrytou tucty krvácejících řezných ran.

Wei WuXiana to nepřekvapilo, ovšem všichni junioři byli tak šokovaní, že neměli slov.

„Počkat?” Lan JingYi položil před Jin Linga misku rýžové kaše. „Duch ženy? Jak to může být duch ženy? To jsi z toho úděsu tak zhloupl, že jsi viděl špatně...”

Jin Ling nespokojeně odpověděl: „Nazývat mě hlupákem může kdokoli kromě tebe. I když měla všude krev a vlasy, takže jsem vážně neviděl, jak vypadala, vlasy i oděv měla ve stylu, co běžně nosily mladé ženy. Rozhodně to je žena. Akorát jsme prostě pátrali špatným směrem.” Pokračoval: „Ačkoli na tom železném háku opravdu zůstala energie zášti, v Bílé síni pravděpodobně nestraší Háková Ruka.”

Lan JingYi: „Nezkoumal jsi jí nějakou chvíli tvář nebo tak něco... Možná bychom k nalezení její totožnosti mohli použít rysy ve tváři jako pihy nebo mateřská znaménka.”

Jin Ling si odfrkl. „Myslíš si, že jsem nechtěl? Chtěl jsem, ale duch si všiml odrazu měsíce v zrcátku a okamžitě se podíval mým směrem. V zrcátku se pak odrazily její oči a já jsem se s ní omylem střetl pohledem.”

Pokud duch zjistil, že jej někdo špehuje, ten dotyčný už by se neměl dál dívat. Musel hned sklopit zrcátko a zavřít oči a předstírat, že hluboce spí. Jinak by mohl podnítit krvežíznivost toho stvoření a podtrhnout tak jeho úmysl zabíjet.

Lan JingYi: „To bylo ale o chlup, to bylo ale o chlup...”

Komentáře nad stolem létaly sem a tam. „Ale ten zloděj neměl v očích ženu.”

„Jen proto, že žádnou neviděl, neznamená, že tam nebyla. Možná že se ten zloděj díval špatným směrem...”

„Ne, ten duch ženy— proč by to byl duch ženy? Kdo to je?!”

Lan SiZhui: „Ta žena měla tvář pokrytou tucty řezných ran, takže je pravděpodobné, že je jednou z mnoha obětí Hákové Ruky. Co Jin Ling spatřil, byl určitě stín její energie zášti.”

Stínem energie zášti se myslelo nekonečné přehrávání situace, kdy duch nastřádal těžkou energii zášti. Obvykle to byl okamžik před smrtí nebo incident, který nenáviděl.

Jin Ling: „Jo. Včera v noci jsem v zrcátku viděl, že v Bílé síni byl naprosto jiný nábytek než teď. Zdálo se, že to byl hostinec. Než tu založili rezidenci Bai, pravděpodobně tu byl hostinec. A v tom hostinci tu ženu zabili.”

Lin JingYi: „Och, och. Když už jsme u toho, podle informací, co jsme zjistili, někdo zmínil, že Háková Ruka dokázal snadno prolomit zámky hostinců. Často se uprostřed noci proplížil dovnitř a zaměřoval se na ženy, co byly venku samy!”

Lan SiZhui: „A ta místnost, ve které tuto slečnu nebo paní zabili, je náhodou na stejném místě jako Bílá síň v rezidenci Bai!”

Nebylo divu, že hlava klanu Bai trval na tom, že v rezidenci Bai nedošlo k žádným nevyřešeným případům nebo náhodným úmrtím. Nevykrucovali se z toho naschvál, byli vskutku nevinní— tohle s nimi vážně nemělo co dělat!

Jin Ling vzal misku rýžové kaše do ruky a usrkl, předstíral klid. „Věděl jsem, že to nebude tak snadné. No, jo. Dřív nebo později bychom se s tím museli vypořádat.”

Wei WuXian: „Jin Lingu, později si jdi zdřímnout. Dneska v noci budeme muset odvést víc práce.”

Lan JingYi se letmo podíval po jeho misce. „Nedojedl jsi, seniore Weii. Mrhat jídlem je špatné.”

Wei WuXian: „Dojedl jsem. Dej si ještě, JingYi. Dneska v noci budeš v první linii.”

Lan JingYia to šokovalo a skoro upustil svou misku. „He? Já?? N-na jaké přední linii?!”

Wei WuXian: „Jin Ling včera nemohl dokončit své pozorování, ne? Dneska to pozorování dokončíme společně, abychom se dostali až k jádru věci. Ty povedeš.”

Lan JingYi zbledl. „Seniore Weii, udělal jsi chybu? Jak bych to mohl být já?”

Wei WuXian: „Jistěže ne. Získávat zkušenosti, ne? Všichni přijdou na řadu, všichni mají příležitost, všichni musí jít. Jak SiZhui, tak Jin Ling už šli. Rozhodl jsem se, že další na řadě jsi ty.”

„Proč ses rozhodl, že další na řadě budu já...”

Wei WuXian samozřejmě nemohl otevřeně přiznat, že si z celé skupiny kromě Lan SiZhuie a Jin Linga pamatoval akorát jméno Lan JingYia. Akorát ho poplácal po rameni a povzbudil ho: „Tohle je dobrá věc! Podívej se na všechny ostatní. Všichni chtějí jít, ne?”

„Všichni? Už dávno od téhle konverzace utekli!”

Bez ohledu na to, jak moc Lan JingYi protestoval, o půlnoci ho stejně strčili před Bílou síň.

Před Bílou síní stálo pár dlouhých lavic a na nich seděla řádka lidí. Každý člověk si v papíru okna udělal dírku. Okno bylo hned plné titěrných dírek, takže to vytvořilo hrůznou scénu.

Lan SiZhui si udělal vlastní díru v okně a pomyslel si: „Pořád mám pocit, že... už se tohle ani nedá považovat za špehování. Při tolika děrách můžeme stejně dobře strhnout celé okno...”

Jak se dalo čekat, Wei WuXian odtáhl Lan JingYia na nejpřednější pozici. Odtud mohl vidět nejvíc a taky nejjasněji. Kdyby to bylo představení, seděl by na nejlepším místě, co nemohlo zaručit dokonce ani bohatství. Ale Lan JingYi toto „nejlepší” místo vůbec nechtěl.

Jak se mačkal mezi Lan SiZhuiem a Jin Lingem, chvěl se. „Můžu si sednout někam jinam...”

Wei WuXian po straně přecházel sem a tam. „Ne.”

Všichni, co to zaslechli, měli pocit, že ve Wei WuXianově strohosti se zračilo celkem dokonalé zvládnutí Lan WangJiho chování. Někteří se dokonce trochu zachechtali.

Wei WuXian: „Jak pěkná, uvolněná mentalita. Dobrá práce, dobrá práce.”

Lan SiZhui, co se ještě před sekundou nedokázal udržet, okamžitě zvážněl.

Wei WuXian se znovu otočil na Lan JingYia. „Hele, já ani nemám kde sedět. Nebuď tak nevděčný.”

Lan JingYi: „Seniore, můžu ti přenechat svoje místo...”

Wei WuXian: „Ne.”

Lan JingYi: „Tak co můžu?”

Wei WuXian: „Můžeš se ptát.”

Jelikož Lan JingYi neměl na výběr, mohl se akorát otočit na Lan SiZhuie: „SiZhuii, pokud později omdlím, m-musíš mě nechat si opsat tvoje poznámky.”

Lan SiZhui nevěděl, jestli se má smát nebo ne. „Dobře.”

Lan JingYi si vydechl úlevou. „Tak to se můžu přestat trápit.”

Lan SiZhui ho povzbuzoval: „Neboj se, JingYi, rozhodně to vydržíš.”

Jakmile se Lan JingYi zatvářil vděčně, Jin Ling ho poplácal po rameni a promluvil spolehlivým tónem: „Jo, neboj se. Pokud omdlíš, rozhodně tě hned proberu.”

Lan JingYia to poplašilo a odpleskl mu ruku. „Kšá, kšá. Kdo ví, co uděláš, abys mě probral.”

Mezi tím šepotem se z papírového okna rozlilo měkké, karmínové světlo, jako kdyby někdo v temné místnosti rozsvítil rudou lampu.

Dav okamžitě ztichl, zadržoval dech.

To světlo pronikalo i těmi malými děrami, takže se ty páry špehujících očí zdály podlité krví.

Lan JingYi zvedl chvějící se ruku. „Seniore... P-proč ta místnost vypadá tak rudě? J-ještě nikdy jsem neviděl stíny takhle rudé. Když k tomu došlo, byla v místnosti rudá lampa?”

Lan SiZhui zašeptal: „Nebyla to rudá lampa. To proto, že ta osoba...”

Jin Ling: „To proto, že ta osoba měla krev v očích.”

A v tom rudém světle se v místnosti najednou objevilo něco nového.

Židle. A 'osoba', co na té židli seděla.

Wei WuXian: „Jin Lingu, tohle je to, co jsi včera viděl?”

Jin Ling přikývl. „Ale včera v noci jsem to neviděl dostatečně jasně. Ona na té židli nesedí... Je k ní přivázaná.”

Přesně jak řekl, ruce, co měla ta žena položené na opěrkách, byly pevně svázané provazy.

Zrovna když to chtěli juniorové podrobněji zkoumat, místností se mihl temný stín. Objevila se další postava.

Překvapivé bylo, že tam byla další 'osoba'.

A tato osoba měla uříznuté jak obě víčka, tak rty. Nemohl ani mrknout, ani zavřít ústa, takže bylo vidět jeho zkrvavené oční bulvy a jasně rudé dásně. Byl tisíckrát strašlivější, než jak se popisovalo v legendách!

Lan JingYi vykřikl: „Háková Ruka!”

„Co se stalo? Copak jsme ten hák už neroztavili? Proč by tu Háková Ruka pořád byl?”

„Takže v této místnosti jsou dva duchové??”

V této chvíli se Wei WuXian zeptal: „Dva? Jsou tu ve skutečnosti jeden nebo dva duchové? Může to někdo vysvětlit?”

Lan SiZhui: „Jeden.”

Jin Ling následoval: „Jeden. Háková Ruka v Bílé síni není skutečný duch, ale jen stín napodobující scénu její smrti, na kterou žena použila svou energii zášti.”

Lan JingYi: „Je to stín a tak, ale není to o nic méně strašlivé!”

Jak mluvili, ta tvář se pomalu přiblížila k dřevěným dveřím. Ta tvář teď byla blíž, byla jasnější a také příšernější. Ačkoli všichni věděli, že to byl jenom stín, že ten hák, kde byla energie záští Hákové Ruky doopravdy uložená, už roztavili, že ten stín vlastně nikdy dveřmi neprojde, na mysl jim tanula jenom jedna myšlenka, při které jim vstávaly všechny vlasy na hlavě:

Spatřil je!

Pokud ten nešťastný zloděj náhodou spatřil zrovna tuto scénu, když se v noci díval do Bílé síně, pak nebylo divu, že ho to tak moc vyděsilo, že dostal infarkt.

Ta tvář se přiblížila tak moc, že nebyla ani několik desítek centimetrů od okna, na chviličku se zarazila a pak se otočila a ta osoba přikráčela k židli.

Juniorové všichni naráz zase začali dýchat.

Háková Ruka v síni přecházel sem a tam, stará dřevěná prkna mu pod nohama skřípala. Ale Jin Ling venku měl pocit, že je na tom něco divného.

Promluvil: „Už nějakou dobu mi něco vrtá v hlavě.”

Lan SiZhui: „Copak?”

Jin Ling: „Ten stín je rozhodně scéna před smrtí té ženy. Ale copak by většina lidí byla tak klidná a nevydala ani hlásku, kdyby čelili sériovému vrahovi? Jinými slovy—” Pokračoval: „Ta žena byla jasně při vědomí. Proč nekřičela o pomoc?”

Lan JingYi: „Poděsilo ji to do zhloupnutí?”

Jin Ling: „Nezašlo by to tak daleko, aby nevydala jedinou hlásku, že by ani nevěděla, jak křičet. Copak by většina žen nezačala brečet, když jsou extrémně poděšené?”

Lan SiZhui: „Má pořád jazyk?”

Jin Ling: „Na ústech nemá žádnou krev, takže by ho měla mít. A i kdyby přišla o jazyk a nemohla nic říct, stejně by měla být schopná vytvářet zvuky.”

Lan JingYi, co byl vmáčknutý mezi nimi, měl pocit, že co nevidět na místě zemře. „Můžete vy dva nemluvit o něčem děsivém tak klidnými hlasy a hned mě u uší...”

Jeden z chlapců promluvil: „Mohlo to být tak, že hostinec byl opuštěný nebo že tu nebyli žádní lidé, a tak věděla, že nemá smysl ječet. A proto se rozhodla nic nedělat?”

Lan JingYi, co tu scénu viděl ze všech nejlíp, měl konečně něco na srdci. „To si nemyslím. Podívejte se na ten stín. Na nábytku nebyl žádný prach, což znamenalo, že se to rozhodně často užívalo. Bylo nemožné, že tam nikdo nebyl, jinak by se nerozhodla se tady uložit na noc.”

Jin Ling: „Vypadá to, že ještě nejsi beznadějný hlupák. Kromě toho jestli tu někdo je nebo ne, je jedna věc a jestli zakřičíš nebo ne zase druhá. Například kdyby tě někdo pronásledoval uprostřed ničeho, tak stejně budeš křičet o pomoc, i když víš, že ti nikdo nepomůže, ne?”

Wei WuXian zlehka tleskl a zašeptal: „Jů. Od vůdce sekty Jina bych nic méně nečekal.”

Jin Ling se začervenal a zasyčel: „Co to děláš? Nerozptyluj mě, jasné?!”

Wei WuXian: „Pokud tě něco takového jako tohle rozptyluje, znamená to, že pořád musíš zapracovat na svém soustředění. Hele, hele— Háková Ruka to co nevidět udělá!”

Všichni se hned otočili, aby se podívali. Háková Ruka vytáhl provaz a ovinul ho ženě kolem krku, pomalu ho utahoval.

Ten zvuk, jak se provaz utahoval!

Takže toto byl zdroj toho podivného hluku, o kterém se hlava klanu Bai zmínil, že z Bílé síně vycházel každou noc.

Pod tím tlakem ty tucty ran na ženině tváři hojně krvácely, ale stejně ze sebe nevydala ani hlásku. Celá skupina cítila, že se jim nad tou scénou svíralo srdce. Někdo si nemohl pomoct a šeptem nabádal: „Křič, křič o pomoc!”

Ale v kontrastu s jejich nadějemi se oběť nepohnula, ovšem útočník ano. Provaz okamžitě povolil. Háková Ruka zpoza zad vytáhl železný hák, co byl tak ostrý, až se leskl.

Chlapci venku byli jak vyděšení, tak nervózní, zoufalí skočit dovnitř a ječet místo té ženy tak hlasitě, že by to probudilo celé město. Háková Ruka jim svými zády zakryl výhled. Vpřed se natáhla ruka. Z místa, kde byli, viděli akorát hřbet ruky na opěrce. A na té ruce najednou vyskákaly žíly.

Dokonce ani v této chvíli ta žena nevydala ani hlásku!

Jin Ling si nemohl pomoct a začal to zpochybňovat: „To je duševně abnormální?”

„Co myslíš tím duševně abnormální?”

„Jako... chorá.”

„...”

Ačkoli nazývat někoho duševně chorým bylo celkem nemilosrdné, v této situaci to byla nejpravděpodobnější odpověď. Kdyby jinak byla normální, jak to, že stále nijak nezareagovala, i když už situace došla takhle daleko?

Lan JingYi cítil, jak ho z toho sledování bolela hlava, a tak odvrátil tvář stranou.

Ale Wei WuXian zašeptal: „Pozorně to sleduj.”

Lan JingYimu se po celé tváři zračila neochota. „Seniore, já... já už to vážně nemůžu dál sledovat.”

Wei WuXian: „Jsou věci, co jsou stokrát a tisíckrát horší než tohle. Pokud tomu nedokážeš ani přímo čelit, neměl bys doufat, že kdy zvládneš cokoli jiného.”

Jak to Lan JingYi zaslechl, zocelil se, zaťal zuby a otočil se zpět. Dál tu scénu sledoval s žalostným výrazem na tváři. A přesto se zrovna v té chvíli něco stalo—

Ta žena otevřela ústa a zakousla se do železného háku!

Byl to tak překvapivý zvrat událostí, že všichni chlapci šokem vyskočili na nohy.

A zdálo se, že i Hákovou Ruku v síni to udivilo. Stáhl paži, ale z nějakého důvodu nedokázal ten hák vytáhnout ženě ze zubů. Místo toho se na něj ta žena – spolu s židlí – vrhla. Ten železný hák, kterým chtěl té ženě vytáhnout jazyk, mu nějak pronikl vlastním břichem!

Chlapci chaoticky křičeli. Téměř všichni se tiskli ke dveřím, jako kdyby chtěli vměstnat bulvy do Bílé síně, aby všechno jasně viděli. Háková Ruka se z bolesti z toho zranění zastavil. Jako kdyby si na něco vzpomněl, s pravou rukou nataženou se vrhl ženě k hrudi, připravený jí vytrhnout srdce. Žena se i s židlí svalila na zem a vyhnula se tomu útoku. Ale látka na hrudi se s hlasitým trhnutím rozpárala.

V této situaci chlapci neměli ani čas se rozhodnout, jestli se dívat nebo ne. Ze všeho nejvíc je udivilo, že hruď té „ženy” byla plochá jako pole. Jak tohle byla „žena”?? Toto byl muž v ženském oděvu!

Háková Ruka skočil vpřed, holýma rukama sevřel krk svého protivníka, a přesto zapomněl, že ten jeho hák měl protivník stále v ústech. Ten člověk se protočil stranou a železný hák se zařízl Hákové Ruce do zápěstí. Jeden se snažil druhého uškrtit a druhý vykrvit— v této chvíli byli ti dva v patové situaci...

Teprve když kohout zakokrhal a to rudé světlo zmizelo, se ten stín nakonec rozplynul. A chlapci kolem dveří do Bílé síně byli už tak šokovaní, že ze sebe nedokázali vydat ani hlásku.

Teprve po dlouhé chvíli ze sebe Lan JingYi konečně vykoktal: „T-t-t-t-ti dva...”

Všichni měli na mysli stejnou myšlenku: Ti dva s největší pravděpodobností oba zemřeli, ne... To bylo ale překvapení. Ten duch, co rezidenci Bai trýznil celá desetiletí, nebyl Háková Ruka, ale spíš hrdina, co jej zabil.

Propukla diskuze.

„Kdo by si to pomyslel? Takže takhle Hákovou Ruku zastavili...”

„Když tak o tom přemýšlím, to byla jediná možnost, ne? Háková Ruka byl přece jenom celkem záhadný. Nikdo nevěděl, kde byl. Kdyby nepředstíral, že je žena, a nevylákal ho, nikdy by ho nechytil.”

„Ale bylo to tak nebezpečné!”

„Bylo to vskutku nebezpečné. Hele, dokonce i hrdina mu padl do pasti a byl svázaný, ne? A v důsledku toho byl od začátku v nevýhodě. Kdyby jinak ti dva bojovali tváří v tvář, jak by mohl být v takové ztrátě?!”

„Jo, a nemohl křičet o pomoc. Háková Ruka zabil tolik lidí. I kdyby ho slyšel někdo obyčejný, pravděpodobně by akorát zemřel...”

„A proto za žádnou cenu nevydal ani hlásku!”

„Rozhodl se zemřít spolu s ním...”

„Jak to, že v legendách není příběh o tomto hrdinovi?! Absurdní.”

„To je norma. V porovnání s rytíři a hrdiny mají lidé mnohem radši legendy o sériových vrazích.”

Jin Ling analyzoval: „Když mrtví odmítají přejít do dalšího života, obvykle to je proto, že mají nějaké nedokončené záležitosti nebo nesplněná přání; když člověk bez uceleného těla odmítá jít dál, obvykle je to proto, že nenašel části těla, o které přišel. A v tom tkví důvod tohoto strašení.”

Bylo by těžké rozloučit se s něčím, co měl člověk celá desetiletí, i kdyby to byla překážka. O to méně pokud to byl kus masa z vlastních úst.

Jak si Lan JingYi vyslechl tuto historku, už dlouho v něm vzrůstal respekt. „Tak mu co možná nejrychleji najděme jazyk, abychom mu ho mohli spálit a on se mohl přesunout do dalšího života!”

Všichni byli celí žhaví vrhnout se do práce a vyskočili na nohy. „Ano, jak můžeme dopustit, aby takový hrdina zemřel bez uceleného těla?!”

„Měli bychom jít pátrat. Od hrobů na západ od města, celou rezidenci Bai, starý dům, kde bydlel Háková Ruka— nevynecháme jediné místo.”

Chlapci plni motivace se vyřítili ze dveří. Než Jin Ling odešel, otočil se a podíval na Wei WuXiana.

Wei WuXian: „Copak?”

Když o tom juniorové předtím diskutovali, Wei WuXian neudělal jediný komentář, kterým by jejich odhady potvrdil nebo vyvrátil, takže z toho Jin Ling byl nervózní. Měl podezření, že se možná někde zase spletli. Ale po chvilce rozmýšlení měl pocit, že se v ničem nespletli, a tak odpověděl: „Nic.”

Wei WuXian se široce usmál. „Tak jdi pátrat. Buď trpělivý.”

A tak Jin Ling vykráčel ze dveří.

Teprve za pár dní si Jin Ling uvědomil, co tím Wei WuXian myslel, když řekl, aby „byl trpělivý”.

Předtím našli železný hák jen proto, že Wei WuXian vedl Lan SiZhuie, trvalo to jenom hodinu. Ale tentokrát jim Wei WuXian v pátrání po jazyku nepomohl, nechal je, aby se s tím vypořádali po svém. Pátrali celých pět dní.

Když Lan SiZhui vyskočil a držel něco ve vzduchu, zbytek skupiny měl užuž zemřít únavou.

Ale i když byli celí neupravení z toho, jak skákali kolem hrobů, a oděv měli špinavý a páchnoucí, celá skupina byla téměř extatická. To proto, že když se o tom Wei WuXian doslechl, řekl jim upřímnou pravdu: že to našli za pět dní, bylo bez vnější pomoci vážně něco— nespočet kultivátorů by to vzdalo, když by se nedobrali k žádným výsledkům za deset dní nebo půl měsíce.

Skupina byla celá divoká a dováděli kolem toho vytrhnutého jazyku. Říkalo se, že co bylo poskvrněné temnou energií, ztmavlo. Ten předmět nebyl ani tak tmavý jako skoro černý, na dotyk tvrdý a šířila se z něj energie. Bylo téměř nemožné říct, že to kdysi bývalo lidské maso. Kdyby nebylo tohoto, už dávno by to shnilo.

Nejdříve provedli exorcismus a pak ten jazyk spálili. Zdálo se, že celá ta záležitost konečně došla konce.

Jelikož se toho stalo tolik, celé to mělo za každou cenu skončit. A tak byl Jin Ling s tímto nočním lovem více méně spokojený. Ale než si tu spokojenost mohl byť i jen pár dní vychutnat, hlava klanu Bai znovu zamířil na Kapří Věž.

A stalo se toto. Poté, co spálili hrdinův jazyk, na několik dní zavládl pokoj. Ale bylo to vskutku pár dní. Třetí noci se z Bílé síně znovu ozval podivný hluk, den za dnem byl dokonce divočejší. Když nastala pátá noc, celá rezidence Bai kvůli tomu nespala.

Tentokrát to propuklo zuřivostí, bylo to děsivější než kdy dřív. Ten zvuk nebyl ani od stahujícího se provazu, ani od sekání masa— místo toho to byl hlas člověka! Podle toho, jak to hlava klanu Bai popisoval, byl ten hlas nesmírně ochraptělý, jako kdyby někdo používal ztuhlý jazyk, co celá léta nepoužil. Nikdo nedokázal říct, co to bylo za slova, ale bezpochyby to ječel muž.

A po tom jekotu také velmi žalostně plakal. Nejprve se to zdálo vetché, ale postupně to bylo hlasitější a hlasitější. Nakonec kvílel z plného hrdla. Bylo to naprosto úpěnlivé a zároveň při tom také tuhla krev v žilách. A neslyšeli to jenom v rezidenci Bai, ale také lidé tři ulice dál. Dokonce i kolemjdoucí cítili, jak jim běhal mráz po zádech.

Jin Linga to také trápilo. Bylo ke konci roku, takže byl zavalený prací a neměl čas se s tím sám vypořádat. A tak poslal pár učedníků, aby tu situaci prověřili. Když se vrátili, podali hlášení, že kromě toho, že ten křik byl vskutku nesmírně strašlivý, to nepůsobilo žádnou jinou újmu.

Kromě toho že to rušilo sousedy.

Když juniorové předávali své poznámky z nočního lovu, Lan SiZhui se o tom zmínil Lan WangJimu a Wei WuXianovi. Když si to Wei WuXian vyslechl, vzal si z Lan WangJiho stolu jeden kousek pečiva a snědl ho. „Och. Tím se není třeba trápit.”

Lan SiZhui: „Tím se není třeba trápit... i když tak moc ječí? Poté, co jsme mu splnili přání, by duše měla teoreticky jít dál.”

Wei WuXian: „Duše může jít dál, když se její přání splní, to je pravda. Ale napadlo tě někdy, že skutečné přání toho hrdiny nebylo najít jazyk, aby se mohl reinkarnovat?”

Tentokrát Lan JingYi konečně dostal známku Jia. Jen pomyslel na to, že už nebude muset nic opisovat, a měl takovou radost, že by se rozbrečel. Ale zrovna v té chvíli si nemohl pomoct a vyhrkl: „Tak co bylo to přání? Aby každou noc kvílel tak moc, že nikdo jiný nedokáže usnout?”

Překvapivé bylo, že Wei WuXian vážně přikývl. „Přesně.”

Lan SiZhuie to udivilo. „Seniore Weii, a proč?”

Wei WuXian: „Copak jste předtím nevyvodili, že ten hrdina nechtěl ublížit dalším nevinným, a proto všechno držel v sobě, i když ho Háková Ruka mučil, a odmítal vydat jedinou hlásku?”

Lan SiZhui se v sedu napřímil. „Ano. Je na tom něco špatně?”

Wei WuXian: „Ne že by na tom bylo něco špatně. Ale na něco se tě zeptám— jak děsivé by bylo, když by sériový vrah držel nůž a mával ti jím před tváří, když by ti pouštěl žilou, když by ti rozsekával tvář, když by tě škrtil, vytrhával ti jazyk? Byl bys vyděšený? Chtěl bys křičet?”

Lan JingYi o tom chvíli přemýšlel a pak s bledou tváří odpověděl: „Pomoc!”

Ale Lan SiZhui se tvářil vážně. „V sektovních pravidlech se píše, že když člověk narazí na nebezpečí...”

Wei WuXian: „Neodbíhej od otázky, SiZhuii. Ptal jsem se, jestli bys byl vyděšený nebo ne. Prostě to řekni, jasné?”

Lan SiZhui se začervenal, seděl teď ještě vzpřímeněji. „Já—”

Wei WuXian: „Ty?”

Lan SiZhui ve vší upřímnosti odpověděl: „Nemůžu říct, že bych nebyl vyděšený. Ehm.”

Jen co odpověděl, vrhl nervózním pohledem po Lan WangJim.

Wei WuXian se válel smíchy. „Kvůli čemu je ti trapně? Když lidé cítí bolest nebo strach, jsou vyděšení, chtějí, aby jim někdo pomohl, chtějí ječet a křičet a brečet— není to to, co nás dělá lidmi? Řekni mi, ano nebo ne. HanGuang-June, podívej se na SiZhuie— děsí se, že ho potrestáš, a pokukuje po tobě. Řekni ano, rychle. Když řekneš 'ano', znamená to, že také souhlasíš s mým náhledem na věc, což následně znamená, že ho nepotrestáš.”

Loktem Lan WangJiho jemně šťouchal do břicha, co momentálně s rovnými zády opravoval poznámky.

Aniž by Lan WangJi změnil výraz, odpověděl: „Ano.”

Jen co promluvil, ovinul Wei WuXianovi paži kolem pasu a přidržel ho na místě, aby nevyváděl. A pokračoval ve známkování poznámek, co mu předali.

Lan SiZhuiovi ještě víc zrudly tváře.

Wei WuXian trochu zápolil, ale jelikož se nedokázal osvobodit, rozhodl se v té pozici setrvat a pokračoval v Lan SiZhuiově kázání. „A tak protože zadržel svůj křik, stal se hrdinou. Ale po pravdě řečeno to šlo proti lidské povaze.”

Lan SiZhui se velmi snažil ignorovat tu jeho pozici. Po nějakém tom rozmýšlení k tomu muži pocítil trochu soucitu.

Wei WuXian: „Jin Ling je kvůli tomu stále nešťastný?”

Lan JingYi: „Jo, ani mladá sle— uch, mladý pán Jin nevěděl, co se pokazilo.”

Lan SiZhui: „Takže pokud je to takhle, jak se máme s takovým duchem vypořádat?”

Wei WuXian: „Nechte ho křičet.”

„...”

Lan SiZhui: „Prostě ho nechat křičet?”

Wei WuXian: „Ano. Až toho bude mít dost, sám odejde.”

Půlka Lan SiZhuiova soucitu se okamžitě přesunula k lidem z rezidence Bai.

I když měl ten hrdina tolik žalu, naštěstí neměl v úmyslu ublížit ostatním. Podivné zvuky z Bílé síně po několika měsících postupně ustaly. Předpokládalo se, že když teď byl hrdina mrtvý, konečně vykřičel všechno, co před smrtí nemohl, a spokojeně odešel do nového života.

Byla to akorát škoda pro lidi z rezidence Bai. Dlouho se převalovali a obraceli v bolestech a nemohli v noci spát. Bílá síň se znovu jednou proslavila.

----------------------------------------

~ Jaký zvrat! WWXovy učební postupy jsou velmi originální, no, žáci si to aspoň snáze zapamatují. Příští extra kapitolka bude o mladých létech WWX a LWJ. A taky o tom, jak WWX trolil... no, koho jiného než zase LWJ, že? ~ 

~ A zároveň je příští kapitola předposlední extra kapitolou. Takže už jenom dvě kapitolky a bude konec. Intenzivně teď přemýšlím, do čeho se vrhnu dál. Ptát se vás samozřejmě nebudu, protože mám více než jasno v tom, co by většina z vás odpověděla... ~

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>