GDC - kapitola 122

Kapitola 122 – Vyrušení (3)

„...” Mladý pan Qin předstíral, jako že se nic nestalo. „Nejsem si tím moc jistý. Nevím, jak daleko zašel ten sluha, kdo ho šel potrestat, ale přece jenom také býval jedním naším sluhou, takže jsem nikdy neměl v úmyslu mu nějak ublížit. Pokud ke mně potají cítil nenávist, ale netroufal si to říct nahlas, tak s tím nemůžu nic dělat.”

Lan SiZhui, co tu konverzaci poslouchal, to už dál nedokázal vydržet. „Mladý pane Qine, tohle... tohle je trochu moc daleko... od tvého původního vysvětlení. Proč jsi toho tolik zatajil, když tě mí dva seniorové požádali, abys to vysvětlil?”

Mladý pan Qin: „Myslel jsem si, že na udržení pokoje mé domácnosti budou stačit meče a amulety. Jak jsem mohl vědět, že budu muset vykládat tak starou, zbytečnou historku?”

Wei WuXian promluvil s dramatickým důrazem: „Ne, ne, ne— není to stará, zbytečná historka. Situace je celkem vážná, mladý pane Qine! Přemýšlej o tom. Před smrtí jsi ho pokáral a zmlátil ho, možná mu dokonce zlomil nohy. Pokud ten nefritový přívěšek vážně neprodal, byla by to nespravedlivá smrt. A koho by vyhledal, když ne tebe?”

Mladý pan Qin okamžitě odpověděl: „No já jsem ho nezabil! A ani to nebyla sebevražda! Proč by vyhledával mě?”

Wei WuXian: „Hm? Jak víš, že to nebyla sebevražda? Možná se z popudu vážně připravil o život, ale všichni ostatní to vnímali jako nehodu. To by byl horší případ.”

Mladý pan Qin: „Jak by mohl dospělý muž spáchat sebevraždu prostě jen kvůli něčemu tak nevýznamnému?”

Wei WuXian: „Mladý pane Qine, v naší branži jsou domněnky to nejhorší. Každý jednotlivec má jinou úroveň tolerance a citlivosti. Je těžké říct, jestli by dospělý muž spáchal sebevraždu kvůli 'něčemu tak nevýznamnému'. Jedno musíš vědět— důvod, proč mrtvola povstala, může být nenávist za to, že mu někdo přebral manželku nebo zabil syna. Ale také to může být maličkost, jako že Osoba A si v mládí odmítla hrát s Osobou B.”

Mladý pan Qin se stále zdráhal. „Rozhodně to nebyla sebevražda! Pokud chce člověk spáchat sebevraždu, může se pověsit nebo otrávit. Ale kdo by se rozhodl spadnout z hory? Ani by nevěděl, jestli se mu podaří úspěšně umřít. Rozhodně to nebyla sebevražda.”

Wei WuXian: „To dává smysl. Ale mladý pane Qine, napadlo tě někdy, že tu je možnost, že z té hory spadl jen proto, že jsi mu zlomil nohu a že nemohl dobře chodit? A pokud to tak bylo, když se to shrne, neznamenalo by to, že jsi ho zabil? Nebylo by to horší?”

Mladý pan Qin supěl: „Co myslíš tím, že jsem ho vlastně tím vším zabil? Pokud by to tak bylo, bralo by se to jako nehoda!”

Wei WuXian: „Jsi si jistý, že chceš člověka, co zemřel takto, přesvědčovat, že jeho smrt byla 'nehoda'? To, že se vrátil, znamená, že někdo musí být za tuto 'nehodu' zodpovědný, ne?”

Jakmile mladý pan Qin něco řekl, Wei WuXian následoval s něčím dalším. Kvůli jeho námitkám se zachmuřená tvář mladého pana Qina orosila potem.

Wei WuXian znovu promluvil: „Ale není třeba si zoufat. Řeknu ti poslední metodu ochrany. Prozatím můžeš udělat tohle.”

Mladý pan Qin: „Udělat co?!”

Lan WangJimu stačil jediný pohled na Wei WuXiana a věděl, že hodlá zase žvanit. Potřásl hlavou.

Wei WuXian: „Dobře poslouchej. Ty dvoje dveře, co už zničil, musíš zbavit veškerých překážek. Zavřenými dveřmi už té věci stejně nezabráníš ve vstupu.”

Mladý pan Qin: „Dobře!”

Wei WuXian: „Vykaž ze své domácnosti zbývající jedince, aby nepřišli k újmě nezasvěcení.”

Mladý pan Qin: „Většina už stejně odešla!”

Wei WuXian: „Dobře. Tak si najdi chlapce panice s hojnou energií yang, aby o půlnoci na dlouhé lavici strážil tvou ložnici. A ten se vypořádá se vším, co přijde.”

„To je celé?”

Wei WuXian: „To je celé. Panice už máme tady. Co se týče čehokoli ostatního, všechno to můžeš ignorovat, mladý pane Qine, a spát až do úsvitu.”

Ten člověk, na kterého Wei WuXian ukázal, byl Lan SiZhui. Jakmile mladý pan Qin zaslechl tu poslední větu, nekontrolovatelně mu cukalo ve rtech, jen co se letmo podíval na toho vlídného chlapce. „Pokud bude on strážit dveře, co vy dva?”

Wei WuXian: „My budeme samozřejmě za dveřmi dělat ti společnost, mladý pane Qine. Pokud to dveře nevydrží a mrtvola vtrhne dovnitř, něco s tím uděláme.”

Mladý pan Qin už to nedokázal déle vydržet. „Nemůže mi tento mladý pán přímo pomoct a strážit dveře?”

A ukázal na Lan WangJiho.

Wei WuXiana to vyvedlo z míry. „Koho tím myslíš? Jeho?” A smál se tak moc, že skoro přepadl. „Hahahahahahahahaha!”

Zarazit ten smích se mu povedlo, až když mu Lan WangJi ovinul paži kolem ramene. „Ne.”

Mladý pan Qin byl kvůli tomu strohému odmítnutí celkem nespokojený. „Proč ne?”

Wei WuXian se tvářil vážně. „Zapomněl jsi, co jsem řekl? Musí to být panic.”

„...” Mladý pan Qin mu na to neskočil. „A co, on není?”

Ještě dlouho poté, co Lan SiZhui vyprovodil mladého pana Qina z Bambusové chaloupky, se Wei WuXian stále smál, až se za břicho popadal.

Lan WangJi se po něm letmo podíval a pak ho najednou přetáhl k sobě přes nohy. Hlas měl klidný. „Už jsi měl dost?”

Wei WuXian: „Ne!”

Usazený na Lan WangJiho klíně pokračoval: „HanGuang-June, ty máš ale nečestnou tvář. Všichni říkají, že jsi čistý, cudný a asketický. Cítím se nesmírně ukřivděně.”

Lan WangJi ho trochu zvedl, aby Wei WuXian seděl výš, a ti dva teď byli blíž u sebe. „Ukřivděně?”

Wei WuXian: „Je to naprostý nesmysl. Vidíš, jasně už nejsi panic, a přesto když se ti lidi podívají do tváře, za každou cenu říkají, že jsi panic. Během svého minulého života jsem se nikdy nedotkl ani dívčí ruky. Jedinou výjimkou bylo, když jsem se snažil někoho zachránit. Ale vůbec nikdo mi nevěřil, že jsem byl panic.” Začal počítat: „Na nočních lovech ve škole! Všichni tlachali o tom, jak si zahrávám s dívkami. Nahoře na Pohřebním pahorku! Všichni tlachali, jaký jsem satyr anarchie. Jak hořké je to ticho, v kterém jsem byl odsouzen trpět.”

Lan WangJi v tichosti položil svou ruku na jeho, hlubiny v očích mu čeřil neznatelný úsměv.

Wei WuXian: „A ty se usmíváš. Jsi tak chladný, bezcitný muž. Na seznamu mladých pánů jsem přece jenom na čtvrtém místě, a přesto jsem za celý ten jeden život někoho políbil jen jednou. Vždycky jsem si myslel, že to byla pěkná dívka, co mě potají milovala. A myslel jsem si, že já, Wei WuXian, jsem svůj život nepromarnil. Ale kdo mohl vědět, že jsi to byl vlastně ty...”

V této chvíli už Lan WangJi nedokázal dál jen tak sedět.

Protočil se a přitiskl Wei WuXiana k posteli. „Nechceš, abych to byl já?”

„Kvůli čemu jsi tak nervózní? Hahahahahahahahaha...”

Když nastal čas, Lan SiZhui celkem dlouho čekal na dvoře s Malým Jablíčkem už s otěžemi, až Wei WuXian a Lan WangJi konečně vyjdou z domu.

Chtěl mu říct: seniore Weii, omylem sis zase oblékl HanGuang-Junovo oblečení. Ale popřemýšlel o tom a tu větu spolkl.

Wei WuXian přece jenom nosil špatné oblečení každých pár dní. Kdyby to Wei WuXianovi pokaždé připomínal, copak by neumřel únavou?

A senior Wei to pokaždé stejně dál nosil, protože si myslel, že je příliš velká otrava se převlékat. Lan SiZhui měl pocit, že stejně nemělo smysl mu to připomínat, a tak se rozhodl, že bude mnohem radši předstírat, že nic neviděl.

Wei WuXian vysedl na Malé Jablíčko a z měšce u pasu vylovil jablko. Jak se zakousl, křuplo to. Lan SiZhui na to jablko zíral, přišlo mu povědomé. Chvíli váhal a pak promluvil: „Seniore Weii, je to jedno z těch jablek, co sem přinesl mladý pan Qin?”

Wei WuXian: „Správně.”

Lan SiZhui: „...Ovoce, co přinesla zběsilá mrtvola?”

Wei WuXian: „Přesně.”

Lan SiZhui: „Vážně je v pořádku to jíst?”

Wei WuXian: „Samozřejmě. Jen to přece jenom spadlo na zem. Když se omyje, dá se sníst.”

Lan SiZhui: „Nebude jablko zběsilé mrtvoly jedovaté...”

Wei WuXian: „Na tuhle otázku ti můžu odpovědět— ne.”

Lan SiZhui: „Jak to víš, seniore?”

Wei WuXian: „Protože už jsem půl tuctu dal Malému Jablíčku... Přestaň, Malé Jablíčko! Nekopej!! Pomoz mi, Lan Zhane!!!”

Lan WangJi se jednou rukou chopil otěží šíleného osla a druhou vzal to jablko, co měl Wei WuXian u úst. „Nech to být. Zítra můžeme pár koupit.”

Wei WuXian se ho držel za rameno, nakonec se mu podařilo se ustálit. „No, snažím se ti ušetřit pár peněz, ne, HanGuang-June?”

Lan WangJi: „To nikdy nebude nutné.”

Wei WuXian se poškrábal na bradě a široce se usmál. Najednou se zdálo, jako kdyby si na něco vzpomněl. Bezstarostně se zeptal: „Ach, správně, SiZhuii, jsi panic?”

Zeptal se tak přirozeně jako vždycky, a přesto Lan SiZhui stejně vyprskl.

To chování se vskutku moc nehodilo k člověku s příjmením Lan. Když si Lan SiZhui všiml, že se po něm Lan WangJi letmo podíval, rychle znovu nabyl klid.

Wei WuXian přikývl. „Nebuď tak nervózní. Všechno, co jsem mladému panu Qinovi řekl, jsem si vymyslel. Některá kouzla a tak musí provést panicové, ale jelikož zběsilou mrtvolu přesekneš mečem, vážně není moc rozdíl v tom, jestli jsi panic nebo ne. Ale pokud nejsi, celkem by mě to překvapilo...”

Než vůbec domluvil, Lan SiZhui už začal koktat. Tvář měl uzardělou. „S-s-s-s-samozřejmě že jsem!!!”

Prázdná rezidence Qin byla uprostřed noci otevřená dokořán, jak čekali. Mladý pan Qin už na ně dlouho čekal.

Lan SiZhui se postavil před dveře mladého pana Qina, navzdory tomu, že neměl žádné brnění, vypadal celkem spolehlivě. Když mladý pan Qin viděl jeho ducha mladistvé nebojácnosti, přestal se tak pochmurně mračit, ale stejně se neuvolnil. Poté, co vstoupil do své ložnice, zavřel dveře a otočil se. „Vážně je v pořádku nechat toho mladého pána strážit dveře? Co když to vymýcení selže a v mém domě se zmaří další život...”

Ti dva už se posadili u stolu.

Wei WuXian odpověděl: „Žádný život nepřijde nazmar. Mladý pane Qine, pomysli na to, jak dlouho tu už ta mrtvola straší— byl v tvé domácnosti zmařen jediný život?”

Mladý pan Qin se také posadil.

Wei WuXian položil na stůl jednu z hrušek, co přinesla zběsilá mrtvola. „Dej si ovoce, zklidní ti to nervy.”

Kvůli těm několika dnům stresu už byl mladý pan Qin tak nějak jako ve snách. Vzal si hrušku a přinesl si ji k ústům. Zrovna když chtěl promluvit, najednou zaslechl několikeré bušení. Bum bum, bum bum.

Hned se zdálo, jako kdyby do místnosti zavanul chladný poryv vzduchu. Světlo svíčky na stole se zamihotalo.

Hruška vypadla mladému panu Qinovi z ruky na zem a odkoulela se stranou. A on znovu položil pravou ruku na jílec meče u pasu.

Bum, bum, bum.

Ty rány teď byly hlasitější a blíže. Kdykoli se to ozvalo, plamen se zachvěl, jako kdyby cítil strach.

Zpoza dveří se ozvalo ostré zasvištění vytaseného meče. Za papírovým oknem se mihl nepatrný stín. Ten hluk okamžitě zmizel a nahradilo ho pleskání rukávů a také štípání dřevěného nábytku.

Mladému panu Qinovi potemněla tvář. „Co se to venku děje?!”

Wei WuXian: „Jenom začali bojovat. Nevšímej si jich.”

Lan WangJi chvíli poslouchal. „Nepřiměřené.”

Wei WuXian pochopil, co tím myslel. Podle zvuků meče a kroků se dalo říct, že Lan SiZhuiův šerm byl svižný a divoký, chyběla mu pevnost. Nebylo to tak, že by to bylo neadekvátní, ale spíš že to neodpovídalo šermu sekty Lan. Pokud jeho elán nedosáhne harmonie nebo pokud používal příliš mnoho různých metod, až jednou dokultivuje na vyšší úroveň, možná se dostane do slepé uličky.

Wei WuXian odpověděl: „Už teď je celkem dobrý. SiZhui je pořád mladý. Nedokáže ovládat své útoky. To pozná, až vyroste a až získá trochu víc zkušeností v duelu s ostatními.”

Lan WangJi potřásl hlavou. Ještě chvilku poslouchal, než se najednou otočil na Wei WuXiana.

Wei WuXiana to také tak nějak překvapilo. Také to slyšel. Zrovna teď těch pár Lan SiZhuiových útoků nebylo ze sekty Lan, ale spíš ze sekty Jiang.

Ale nikdy nic z toho neučil juniory ze sekty Lan. Spekuloval: „SiZhui a ostatní pravidelně chodí na noční lovy s Jin Lingem. Pravděpodobně si je bezděky osvojil, když s ním sváděl duel.”

Lan WangJi: „Je to nevhodné.”

Wei WuXian: „Takže ho hodláš potrestat, jen co se vrátí?”

Lan WangJi: „Ano.”

Mladý pan Qin: „O čem to mluvíte?”

Wei WuXian zvedl ze země hrušku a znovu mu ji položil vedle ruky. „To nic. Sněz něco, uklidníš si tím nervy. Nebuď tak nervózní.” Hned poté se ušklíbl na Lan WangJiho. „HanGuang-June, na druhou stranu jsi absolutně neuvěřitelný. Není divu, že já poznám, že to je šerm sekty Jiang, ale jak jsi to poznal ty?”

Lan WangJi chvilku mlčel a pak konečně odpověděl: „Naučil jsem se to po tolika duelech s tebou.”

Wei WuXian: „Proto jsem řekl, že jsi neuvěřitelný. Těch několik soubojů před více než deseti lety byly jediné chvíle, kdy jsem s tebou bojoval šermem sekty Jiang, ne? Vzpomenout si na ně jen po tak krátkém poslechu— není to neuvěřitelné?”

Za řeči přistrčil svíčku k Lan WangJimu, chtěl vidět, jestli má rudé ušní lalůčky. Ale Lan WangJi jeho záludné počínání prohlédl. Prsty vyrovnaně položil na ruku, v které Wei WuXian držel svíčku. Světlo toho mihotajícího plamínku padlo na šálek, v kterém se odrážely Wei WuXianovy usmívající se oči a vyklenuté rty. Lan WangJimu se mírně zachvěl ohryzek.

V této chvíli se oba odmlčeli. Wei WuXian vykřikl „ha”.

Mladý pan Qin působil, jako kdyby čelil velkému nebezpečí. „Co se děje? Je na té svíčce něco špatně?”

Wei WuXian chvíli neměl slov, pak odpověděl: „To nic. Svíčka je skvělá. Bylo by lepší, kdyby tu bylo jasněji.”

Otočil se na Lan WangJiho. „Tyto pohyby jsou pravděpodobně pár z těch SiZhuiových nejlepších. Ale nezní ani jako z tvé sekty, ani jako z mé.”

Po chvilce Lan WangJi odpověděl s nakrčeným čelem: „Možná jsou ze sekty Wen.”

Wei WuXian pochopil. „Pravděpodobně ho to naučil Wen Ning. V pořádku.”

Jak mluvili, venku dál hřměly ty hlučné srážky a hluk pomalu sílil. I mladý pan Qin se tvářil zachmuřeněji. I Wei WuXian začínal mít pocit, že na tom nebylo něco v pořádku, a zavolal ven: „SiZhuii, už jsme si tu řekli pár vět. Mělo by být na čase, abys skončil, i kdyby ses snažil skácet celý dům, ne?”

Lan SiZhui odpověděl: „Seniore Weii, ta mrtvola se vážně rychle uhýbá a neustále se mi vyhýbá!”

Wei WuXian: „Děsí se tě?”

Lan SiZhui: „Ne. Umí bojovat. Ale zdá se, jako že se mnou nechce bojovat!”

Wei WuXian hloubal: „Nechce zranit nikoho nezasvěceného?” Otočil se na Lan WangJiho. „Tak to je zajímavé. Takhle rozumnou zběsilou mrtvolu jsem už dlouho neviděl.”

Naopak mladý pan Qin působil podrážděně. „Bude v pořádku? Proč ji ještě nevyřídil?”

Wei WuXian ještě ani neotevřel pusu, když Lan SiZhui znovu promluvil: „HanGuang-June, seniore Weii, mrtvola má levou ruku roztaženou a pravou sevřenou. Vypadá to, jako kdyby v ruce něco držela!”

Jak to Wei WuXian a Lan WangJi zaslechli, vyměnili si v místnosti pohled.

Wei WuXian nepatrně kývl.

Lan WangJi rozkázal: „SiZhuii, zatas meč.”

Lan SiZui zalapal po dechu. „HanGuang-June? Ještě jsem...”

Wei WuXian vstal. „To nic! Zatas meč. Už není třeba bojovat.”

Mladý pan Qin: „Už není třeba bojovat?”

Lan SiZhui odpověděl zpoza dveří: „Dobře!” Se zařinčením zatasil meč a uskočil z cesty.

Mladý pan Qin křičel: „Co to má znamenat? Ta věc je stále venku!”

Wei WuXian vstal. „Už není třeba bojovat, čímž myslím, že ta záležitost je z větší části vyřízená. Už zbývá jenom jeden krok.”

Mladý pan Qin: „Jaký krok?”

Wei WuXian silou rozkopl dveře. „Tento můj poslední krok!”

Ty dvoje dřevěné veřeje se s bouchnutím otevřely. Před dveřmi ztuhle stál temný stín, s vlasy rozcuchanými a tváří špinavou. Bílé oči mu groteskně svítily.

Jak mladý pan Qin spatřil tu tvář, výraz se mu hned změnil. Vytasil meč a rychle ustoupil. Ovšem ta zběsilá mrtvola vtrhla dovnitř jako černá bouře, levou rukou škrtila mladého pana Qina.

Lan SiZhui zrovna vkročil dovnitř. Když spatřil situaci, užuž chtěl jít mladému panu Qinovi pomoct, ale Wei WuXian ho zastavil. Lan SiZhui zvažoval, že i když měl mladý pan Qin neoblomnou, nepříjemnou povahu, nebyl tak nemorální, aby si zasloužil smrt. Jeho dva seniorové by rozhodně jen tak nestáli a nepřihlíželi, jak ho ta mrtvola zabije. S tím se trochu uklidnil.

Ten mrtvý sluha měl prsty jako železné svorky. Mladý pan Qin měl tvář celou fialovou a na čele mu vystupovaly žíly. Mečem už do těla mrtvoly udělal nespočet děr, ale bylo to stejně zbytečné jako bodat list papíru.

Mrtvola pomalu zvedla pravou pěst a centimetr za centimetrem ji přibližovala k tváři mladého pana Qina, jako kdyby mu hodlal jedinou ranou rozmáznout mozek. Ti tři ostatní v místnosti měli oči upřené k této scéně, obzvláště Lan SiZhui, co už téměř nedokázal ovládnout ruku, v které svíral meč.

Zrovna když si myslel, že se hlava mladého pana Qina v dalším okamžiku rozletí na kusy, spatřil, že mrtvola uvolnila prsty. Mezi prsty mu vyklouzl plochý, kruhový předmět.

A ten předmět visel na černém provázku. Mrtvola pak pokročila k tomu, aby to mladému panu Qinovi uvázala kolem krku.

Mladý pan Qin: „...”

Lan SiZhui: „...”

Teprve po třech pokusech se jí to povedlo pověsit mladému panu Qinovi na krk. To obtížné počínání působilo tak ztuhle a rozpačitě, že to... vskutku bylo opakem výhrůžky.

Když ti dva viděli, že mrtvola nehodlala ani zaútočit, ani tím provázkem mladého pana Qina uškrtit, oba si naráz vydechli úlevou.

Ale než si mohli vůbec plně vydechnout, mrtvola mu silou blesku uštědřila ránu pěstí. Mladý pan Qin zaječel a zhroutil se na zem, z nosu a úst se mu řinula krev.

Když mrtvola skončila, otočila se a zdálo se, že hodlá odejít. Lan SiZhui tu scénu sledoval s pusou dokořán. Jak to viděl, znovu položil ruku na meč, ale měl pocit, že celá ta situace byla tak absurdní, že kdyby to bral vážně, bylo by to ještě absurdnější. Nevěděl, jestli má zaútočit nebo ne.

Naopak Wei WuXian už byl napůl mrtvý smíchy a mával rukama na Lan SiZhuie. „Neboj se. Nech ji být.”

Zběsilá mrtvola se otočila a podívala se na něj. Kývla hlavou a odpotácela se ze dveří, zlomenou nohu táhla za sebou.

Lan SiZhui sledoval tu prchající postavu a teprve po chvíli se mu podařilo promluvit: „Seniore Weii, je... je v pořádku ji nechat jen tak jít?”

Lan WangJi se sehnul, aby mladému panu Qinu prohlédl zakrvácenou tvář. „Ano.”

Lan SiZhui obrátil pohled zpět na mladého pana Qina. Konečně měl dost klidnou mysl, aby si všiml, že ta věc, co mu visela kolem krku, byl nefritový přívěšek.

Ten rudý provázek, na kterém byl přívěšek přivázaný, působil, že se pěkných pár let válel v hlíně. Byl tak špinavý, že vypadal černě, ačkoli samotný ten nefrit byl stále teple bílý.

„Tohle je...”

Wei WuXian: „Vráceno právoplatnému majiteli.”

Poté, co se Lan WangJi ujistil, že mladý pan Qin byl akorát v bezvědomí a neumíral, ti dva spolu s Lan SiZhuiem odešli z rezidence Qin.

Než odešli, Wei WuXian laskavě zavřel všechny troje dveře.

Lan SiZhui: „Není to snadné, že?”

Wei WuXian nasedl na Malé Jablíčko. „Co? Tím myslíš mladého pana Qina? Ukončit tu záležitost jen jedinou ranou pěstí od zběsilé mrtvoly— to je to nejsnadnější, co jde!”

Lan SiZhui: „Nemyslel jsem tím mladého pana Qina; myslel jsem tím zběsilou mrtvolu. Z toho, co jsem četl, většina zaznamenaných strašení z pomsty začala tím, že se laskavost brala v životě za samozřejmost, a skončila vraždou ve smrti s obzvláště brutálním pocitem šílenství. A přesto tato mrtvola...”

Lan SiZhui stál před dveřmi rozškrábanými na kusy, otočil se a naposledy se podíval. „Po svém oživnutí strávila dva roky v horách a pátrala po nefritovém přívěšku, co před smrtí ztratila. Tohle je poprvé, co jsem viděl zběsilou mrtvolu povstat ne kvůli tomu, aby z pomsty někoho zabila, ale aby udělala něco takového.”

Wei WuXian vylovil další jablko. „Proto jsem řekl, že už jsem dlouho neviděl tak rozumnou zběsilou mrtvolu. Kdyby to byl někdo jiný, co by měl jen o něco větší sklon k nenávisti, mohl by mladému panu Qinovi utít jednu nohu nebo dokonce vyvraždit celý jeho dům a nebylo by to nic zvláštního.”

Lan SiZhui o tom přemýšlel. „Seniore, pořád mám ještě nezodpovězené otázky. Měl tu nohu nakonec zlomenou kvůli mladému panu Qinovi nebo ne? Byla to příčina jeho smrti?”

Wei WuXian: „Každopádně mladého pana Qina nebral jako člověka, co je za to zodpovědný.”

Lan SiZhui: „Dobře. Takže se vážně spokojila jen s jednou ranou pěstí?”

Lan WangJi: „Podle toho, jak to vypadá, ano.”

Wei WuXian se zakousl do jablka. „Že? Říká se, že všichni bojují kvůli jedinému dechu. Když člověk zemře se záští, všechno to je kvůli tomu, že ten jeden dech mají stále zaseknutý v hrudi. Hodila na něj všechno to ovoce, vrátila nefritový přívěšek a dala mladému panu Qinovi výprask. A poté, co ten dech vypustil, už nebude utěsněný.”

Lan SiZhui: „Jak by bylo pěkné, kdyby byli všichni duchové tak rozumní.”

Jak to Wei WuXian zaslechl, široce se usmál. „O čem to mluvíš, mladíku? Dokonce i lidé ztrácí rozum, když mají co dělat s nenávistí. A ty očekáváš, že si duchové rozum zachovají? Jedno musíš vědět— většina lidí na tomto světě má pocit, že oni sami jsou velmi žalostní.”

Lan WangJi jemně potáhl za otěže Malého Jablíčka a řekl klidným hlasem: „Měl štěstí.”

Wei WuXian souhlasil. „No ano. Mladý pan Qin měl celkem štěstí.”

Po nějaké době už Lan SiZhui nedokázal v sobě držet všechna ta slova a upřímně promluvil: „Ale pořád mám pocit, že jen jedna rána pěstí je možná trochu nedostatečná...”

„Hahahahahahahaha...”

V následujících pár dnech už je mladý pan Qin znovu nenavštívil. Ať už to bylo kvůli tomu, že byl ještě stále v šoku z té rány pěstí od mrtvoly nebo že nad Wei WuXianem konečně zlomil hůl.

Ale za sedm dní se k nim donesly zprávy o mladém panu Qinovi, co kolovaly městem.

Povídalo se, že se jednoho rána kdesi na ulicích našla mrtvola mladíka v potrhané pohřební róbě. Už byla napůl shnilá a silně zapáchala. Zatímco dav diskutoval, jestli by tu mrtvolu měli zabalit do rohože a pohřbít někde v příkopu, tento mladý pan Qin štědře poskytl finance na sesbírání těla a na jeho řádný pohřeb. Nějakou dobu ho za to všichni chválili.

Když Lan WangJi a Wei WuXian odešli z města a projeli kolem rezidence Qin, už dávno měla postavenou lesklou novou bránu. Lidé chodili dovnitř a ven a po tom předešlém chaosu a opuštěnosti nebylo ani stopy. Byla to vskutku rušná scéna.

----------------------------------------

~ Není nad to, když je příběh pěkně ukončený. Tohle se mi moc líbilo. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>