Jablko Pokušení: GDC - kapitola 123

Kapitola 123 – Železný hák (1)

Rezidence Bai byla v oblasti známá hlavně kvůli Bílé síni.

Bílá síň se to nazývalo především proto, že byla bílá. Když ji postavili, nejprve její stěny nabarvili na bílo a pak si majitel připravil výzdobu. V ostatních částech rezidence šlo všechno hladce. Jen když přišlo na místnost v západním dvoře, začaly se dít podivné věci. Celý ten proces se mohl akorát odložit. Až do teď Bílá síň vytvářela ostrý kontrast s bohatou výzdobou zbylé části rezidence Bai. Byla tak bílá, až to působilo hrozivě.

„Ta jedna síň je uzamčená třemi zámky a třemi závorami na dveřích. Bez ohledu na to, jak je léto horké, vždycky ji obklopuje chladný vzruch, skoro jako kdyby byla celá z ledu. Majitel rezidence Bai jednou vyprávěl, že jeho otec si kdysi hrál s míčem a ten se mu odkutálel a zastavil se až před vstupem do této síně. Když si šel pro něj, nedokázal ovládnout svou zvědavost a mezerou ve dveřích se jednou podíval dovnitř.”

Jin Ling pokračoval s vážnou tváří, dokud nespatřil, jak Wei WuXian, co stál stranou, strčil ruku do rakve, jako kdyby chtěl mrtvole otevřít víčka. Jin Ling se okamžitě zakuckal.

Když Wei WuXian slyšel, jak se odmlčel, otočil se. „A mezerou ve dveřích se podíval dovnitř?”

I skupina juniorů ze sekty Lan za ním se na Jin Linga naráz otočila.

Jin Ling váhal a pak pokračoval: „...podíval se mezerou ve dveřích dovnitř a pak tam ztuhl, jako kdyby do něj uhodil blesk. Dokonce ani po dlouhé době nedokázal odejít. Když na to přišla jeho rodina, odtáhli ho pryč a on ulehl s vysokou horečkou a nezůstaly mu na to téměř žádné vzpomínky. Poté už si nikdy netroufl se k tomu místu znovu přiblížit.”

„Po půlnoci není nikomu dovoleno odejít z pokoje a procházet se po rezidenci, obzvláště ne v blízkosti Bílé Síně. Toto je pevné pravidlo domu. Ale pár hodin po půlnoci lidé stejně slyší, jak stará dřevěná podlaha skřípe kroky, i když uvnitř nikdo není. A taky je tu toto.”

Jin Ling zlehka sevřel pěsti a udělal gesto plné krvežíznivosti.

„Zvuk, co zní jako pomalé utahování konopného provazu, co někoho škrtí.”

Před pár dny jeden ze sluhů v rezidenci Bai prošel kolem Bílé síně při svém ranním úklidu. Zjistil, že v tenkém, papírovém okně v dřevěných dveřích do Bílé síně někdo udělal malou díru velikosti špičky prstu. A na zemi před dveřmi ležel nějaký muž.

Byl to cizí muž, co nikdo v rezidenci Bai ještě nikdy neviděl. Bylo mu kolem 40 let, tvář měl potemnělou a lemovanou žílami. Prsty se mu zarývaly do hrudi a už byl dávno mrtvý.

Sluhy to k smrti vyděsilo. I majitele to k smrti vyděsilo. Po usilovném snažení došli místní úředníci k závěru— byl to nešťastný zloděj, co jen tak náhodou vtrhl do zakázané oblasti rezidence Bai. Spatřil něco, co podnítilo jeho nemocné srdce a doslova ho to hned na místě vyděsilo k smrti. Co se týkalo toho, co přesně to „něco” bylo, strhali veškeré pečeti a zámky na Bílé síni, a přesto i po rozsáhlém pátrání zůstali zmatení.

Ale když teď někdo přišel o život, hlava klanu Bai věděl, že to takhle nemohlo dál jít a že nemohl dál předstírat, že v Bílé síni nic nebylo.

Pokud by tato záležitost přetrvávala, dostalo by se jim nekonečných následků. A tak vůdce klanu zaťal zuby, sebral odvahu a vystoupal na Kapří Věž. A prosil sektu Jin z Lanlingu, aby provedla noční lov.

To byl celý příběh.

Lan JingYi, co držel víko rakve, si zoufale stěžoval: „Seniore Weii, už jsi skončil... Už je mrtvý tolik dní... Dokonce ani pach chodící mrtvoly by nebyl tak...”

Lan SiZhui mu pomohl víko držet. Nebyl si jistý, jestli by se měl smát. „Ta rakev je vytesaná z neopracovaného dřeva a prostředí v domě rakví je náchylné k rozkladu, neboť se o něj nikdo nestará. Při tom, jak dlouho tu byl, to je jenom samozřejmé. Ještě to chvilku vydrž. Pořád si musíme udělat poznámky.”

Jin Ling si odfrkl: „Zloděj, co okrádá ostatní, může být rád, že má vůbec rakev. Nebo by ho měli uctívat jako Buddhu?”

Wei WuXian do té mrtvoly dlouho šťouchal a pak konečně zvedl tvář z vnitřku rakve, sundal si rukavice a hodil je stranou. „Už jste se všichni dodívali?”

„Ano!”

Wei WuXian je požádal: „Dobře. Když jste skončili, promluvme si teď o tom, co by se mělo udělat dál.”

Lan JingYi: „Povolání!”

Jin Ling si odfrkl: „No jasně. To už jsem zkoušel.”

Wei WuXian: „Jak to dopadlo?”

Jin Ling: „Jeho tužby nebyly silné, duši měl příliš slabou a kromě toho byl k smrti vyděšený. Prvních sedm dní po jeho smrti už dávno minulo. Duše se mu naprosto rozplynula a není jak ho povolat.”

Lan JingYi: „Takže není moc velký rozdíl v tom, jestli ses o to pokusil nebo ne, ne...”

Lan SiZhui si pospíšil: „Tak se pojďme podívat do té Bílé síně, pojďte. Mladý pane Jine, vážně bychom ocenili, kdybys nás vedl.” Za řeči vystrčil Lan JingYia ze dveří a úspěšně tak ukončil další kolo zbytečné konverzace, než vůbec začala. Chlapci přešli práh. Celkem dost jich přes něj přeskočilo, měli mrštné nohy. I když je Jin Ling vedl, nakonec skončil za skupinou.

Lan SiZhui se Jin Linga zeptal: „Došlo v rezidenci Bai k nějaké nepřirozené smrti nebo nevyřešenému případu?”

Jin Ling: „Jejich vůdce přísahal, že rozhodně ne. Starší, co tu zemřeli, zemřeli všichni na pokročilý věk a mezi členy domácnosti ani nejsou žádné konflikty.”

Lan JingYi: „Ale ne. Z tohohle mám špatný pocit. Obvykle platí, že čím víc tohle říkají, tím je pravděpodobnější, že tam nějaké ty konflikty opravdu jsou. Až na to, že se je ze všech sil snaží skrýt.”

Jin Ling: „Každopádně jsem si to párkrát ověřoval a nic jsem z nich nedostal. A ani jsem nezjistil nic nezvyklého. Můžete to zkusit znovu.”

Jelikož předem provedl veškerý přípravný výzkum, co mohl, a také několikrát prozkoumal Bílou síň, tentokrát do rezidence Bai nešel a místo toho se posadil v nedaleké čajovně. Brzy se dovnitř přihnal temný stín.

Wei WuXian se posadil naproti. „Jin Lingu.”

Jelikož v tak malé čajovně seděli dvě tak delikátní postavy, byla to vskutku neobyčejná scéna. Mnoho číšnic obrátilo hlavu, aby se podívaly.

Po tom incidentu v chrámu Guanyin to bylo poprvé, kdy se Wei WuXian setkal s Jin Lingem. Ani nemluvě o tom, že teprve teď měl příležitost si s Jin Lingem promluvit o samotě. Jin Ling se na vteřinu zarazil, výraz měl nečitelný. „Copak?”

Wei WuXian: „Jak se ti teď vede na Kapří Věži?”

Jin Ling: „Jako obvykle.”

Když už byli u toho, ta cesta, co vůdce klanu Bai vykonal na Kapří Věž, byla celkem drsná.

Kdyby to bylo před pár lety, kdy sekta Jin z Lanlingu byla téměř jako slunce na nebi, nebylo by zaručeno, že by se mu vůbec povedlo pozvat člena klanu sekty Jin. I kdyby tu odměnu navýšil na desetinásob. Ale zrovna teď kultivační svět nebyl takový jako dřív. Ačkoli běžní lidé nevěděli žádné podrobnosti, také zachytili pár zkazek. A proto se to vůdce klanu Bai vydal zkusit. Říkal si, co kdyby.

Nervózně přišel k hlavní bráně a předložil svůj štítek se jménem a představil své úmysly. Stráž přijala jeho úplatek a neochotně šla nahlásit jeho příchod. Ovšem když se vrátil, jeho přístup se naprosto změnil, tvrdil, že vůdce sekty to pozvání odmítl a strážný ho chtěl užuž vyhnat. Vůdce klanu Bai od začátku nečekal, že by se mu je povedlo pozvat, ale podráždilo ho, že se k němu strážný choval takhle i poté, co přijal jeho úplatek. A tak ho požádal, aby mu ty peníze vrátil. Po pár větách jejich dohadování rumělkovou branou prošel mladý, pohledný muž oděný v róbě s Jiskrami na Sněhu a v ruce si nesl luk a šípy. Když spatřil tu situaci, okamžitě se zamračil a zeptal se na detaily.

Strážný tentokrát pozbyl veškerou svou předešlou aroganci. Vůdce klanu Bai si všiml, že i když ten mladík byl stále tak nějak dítě, jeho postavení bylo pravděpodobně všechno možné jen ne nízké. A tak mu okamžitě vysvětlil situaci. A přesto když to mladý muž zaslechl, okamžitě ho to nahněvalo a káral: „Vůdce sekty ti řekl, abys ho vyhnal? Jak to, že o tom nevím?!”

Okamžitě se na něj otočil. „Jsi z klanu Bai 9 kilometrů na západ od města? Budu to mít na paměti. Prozatím se vrať. Za pár dní za tebou někdo přijde!”

Vůdce klanu Bai šel takhle domů. Byl tak nějak popletený. Za pár dní ho opravdu navštívila skupina kultivátorů, ačkoli nevěděl, že jeden z těch, co přišli, byl vůdce sekty Jin.

Samozřejmě ještě víc neměl ponětí, že sekta Jin byla zrovna teď ve stavu naprostého chaosu.

Strážný to nenahlásil skutečnému vůdci sekty, ale jen dalšímu seniorovi ze sekty. Když se o tom ten senior doslechl, rozzuřilo ho, že tak obyčejný kupec si troufl vystoupat po zlatých schodech sekty Jin, a rozkázal strážnému, aby toho návštěvníka vyhnal. Ale zasáhl do toho Jin Ling, co chtěl zrovna vyrazit na loviště.

Jin Ling věděl, že ti seniorové byli všichni celkem hrdí a měli za to, že byli ze sekty staré stovky let. Za žádnou cenu by nikdy nesnížili svou prestiž a odmítali uvítat kohokoli, kdo nebyl nějakou význačnou osobností. Jin Lingovi se od samého počátku protivil takový přístup a jednání; a zadruhé byl naštvaný, že strážný podal hlášení přímo někomu jinému a jeho naprosto ignoroval. A zatřetí si vzpomněl, že když tu byl ještě Jin GuangYao, ani žádný učedník z externích kultivátorů si netroufl tak snadno přijmout úplatek. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc ho to dráždilo. A příhodné bylo, že měl tento měsíc naplánovaný noční lov s Lan SiZhuiem, Lan JingYim a ostatními, kvůli čemuž se zastavili i v rezidenci Bai.

Upřímně řečeno nemohl říct, že vůbec nečekal, že Wei WuXian přijde s nimi.

Ačkoli by Jin Ling o svém zápolení nikomu jinému neřekl, na Kapří Věži na něj zíralo nespočet očí a nespočet úst, co se užuž chtěly pustit do klevetění. Ty zkazky se už dávno donesly k Wei WuXianovi a Lan WangJimu. Wei WuXian věděl, že nebude ochotný dát najevo byť i jen náznak slabosti.

„Pokud máš s čímkoli problémy, zeptej se na to svého strýčka.”

Jin Ling chladně odpověděl: „Přece jenom to není tak, že by měl příjmení Jin.”

Jak to Wei WuXian zaslechl, zarazil se, než pochopil, co tím myslel. Nevěděl, jestli se má kvůli jeho chování smát nebo mračit. Zvedl ruku a silně jej pleskl do zátylku. „Dávej pozor na to, co říkáš!”

Jin Ling vyjekl a ten jeho nucený, ztuhlý výraz konečně povolil.

Ačkoli to plesknutí vůbec nebolelo, Jin Ling měl pocit, jako kdyby ho zrovna vystavili nějaké velké hanbě. Zvlášť ještě když zaslechl sladké chichotání číšnic nedaleko. Zakryl si hlavu a zařval: „Proč jsi mě praštil?!”

Wei WuXian: „Praštil jsem tě, abys popřemýšlel o svém strýčkovi. Není to člověk, co rád strká nos do cizích věcí. Ale kvůli tobě se přede všemi těmi ostatními sektami vychloubal vlastní silou a dostalo se mu tolika pichlavých poznámek. A ty teď říkáš, že nemá příjmení Jin. Kdyby to slyšel, nebyl by z toho zklamaný?”

Jin Ling se překvapeně zarazil a pak supěl: „To jsem tím nemyslel! Já...”

Wei WuXian se místo toho zeptal: „Tak co jsi tím myslel?”

Jin Ling: „Já! Já...”

To první „já” bylo plné sebevědomí, zatímco u toho druhého „já” už mu začínala ucházet pára.

Wei WuXian: „Já, já, já— to za tebe řeknu. Myslel jsi tohle. I když je Jiang Cheng tvůj strýček, přece jenom je vůči sektě Jin z Lanlingu cizí. Už v minulosti ti několikrát pomohl, ale pokud by se příliš vměšoval do domény někoho jiného, bylo by těžké, aby se v budoucnu nestal terčem útoku. Takže mu nechceš dělat problémy, nemám pravdu?”

Jin Ling zuřil: „Co si myslíš?! Takže to chápeš, ne?! Tak proč jsi mě praštil?!”

Wei WuXian mu uštědřil další plesknutí. „Přesně tohle jsem měl v úmyslu! Copak nedokážeš nic řádně říct? Tak prospěšná slova a když ti vyjdou z úst, znějí obzvláště hnusně!”

Jin Ling si zakryl hlavu a zaječel: „Nemůžeš mě takhle mlátit jen proto, že tu Lan WangJi není!”

Wei WuXian: „Kdyby tu byl, stačilo by jen jedno moje slovo a pomohl by mi tě zmlátit, nevěříš?”

Jin Ling mu nevěřil. „Ale já jsem vůdce sekty!!!”

Wei WuXian se ušklíbl. „Zmlátil jsem víc než osmdesát vůdců sekty, možná dokonce i sto.”

Jin Ling vyskočil na nohy, připravený vyběhnout z čajovny. „Pokud mě znovu praštíš, odejdu!”

„Vrať se zpět!” Wei WuXian ho chytil zezadu za límec a přitáhl ho zpět jako nějaké malé kuře. Praštil s ním rovnou na stoličku. „Už tě nebudu mlátit. Pořádně se posaď.”

Jin Ling se měl pořád na pozoru. Když viděl, že to vážně nevypadalo, že by Wei WuXian hodlal provést něco dalšího, konečně se mu podařilo zůstat na stoličce. Když jedna z číšnic viděla, že ten zdejší chaos konečně skončil, s úsměvem na tváři jim donesla další vodu.

Wei WuXian zvedl šálek a usrkl, než na něj najednou zavolal: „A-Lingu.”

Jin Ling nasadil arogantní tón. „Co?”

Ale Wei WuXian se jenom zašklebil. „Tentokrát se zdá, že jsi celkem dost vyrostl.”

Jin Ling se zarazil.

Wei WuXian si promnul vlastní bradu. „Zrovna teď působíš, hm, mnohem víc spolehlivě. Jsem vážně rád, ale taky jsem trochu... Jak to mám říct? Upřímně řečeno když jsi býval takový hlupák, bylo to také celkem rozkošné.”

Jin Lingovi znovu přišlo těžké jen tak sedět.

Wei WuXian se k němu najednou natáhl a pevně mu objal rameno a rozcuchal vlasy. „Ale každopádně jsem více než rád, že jsem tě zase mohl vidět, ty malý uličníku, haha!”

Jin Ling ignoroval to svoje vrabčí hnízdo, vyskočil ze stoličky a vyletěl ven. Wei WuXian ho dalším úderem přitáhl zpět. „Kam jdeš?”

Jin Lingovi dokonce zrudl i krk. Promluvil hrubým hlasem: „Jdu se podívat na Bílou síň!”

Wei WuXian: „Copak jsi ji už nezkontroloval?”

Jin Ling: „Půjdu! Ji! Zkontrolovat! Ještě! Jednou!”

Wei WuXian: „Jelikož jsi ji už párkrát zkontroloval, pochybuju, že by dalších pár pokusů přineslo nějaký nový pokrok. Co kdybys mi místo toho pomohl prošetřit něco jiného?”

Jin Ling se naprosto děsil, že bude dál tlachat o těch věcech, kvůli kterým mu bylo tak trapně. Radši by si nechal vrazit políček do tváře, než aby ho bombardovali vlídnými slovy v doprovodu s fyzickým dotykem. Když si vzpomněl, že tento člověk před ním dokázal zajít tak daleko, že před davem lidí zakřičel, že chtěl s HanGuang-Junem spát, uvědomil si, že vážně nedokázal předvídat, co dalšího z té jeho pusy vypadne. Pospíšil si: „Jasně! Co chceš prošetřit?”

Wei WuXian: „Zjistit, jestli v této oblasti je jedna podivná osoba. Tvář má rozsekanou zhruba tuctem řezů nožem a uříznuté víčka a rty.”

Jin Ling měl pocit, že to nevypadalo, jako kdyby si vymýšlel. „To jistě můžu, ale proč bys chtěl, abych prošetřil něco...”

Číšnice, co jim dolévala vodu na čaj, najednou odpověděla: „To mluvíte o Hákové Ruce, že?”

Wei WuXian se otočil: „Háková Ruka?”

„Jo.” Pravděpodobně ze záliby potají poslouchala, a tak se do toho při první možné příležitosti vložila. „Bez rtů a očních víček je jenom on, ne? Nezní to, že bys byl odtud, mladý pane. Jak to, že o něm víš?”

Jin Ling: „Já jsem odtud. A o takovém člověku jsem neslyšel.”

Číšnice: „No ale jsi mladý, ne? Není divné, že jsi o něm nikdy neslyšel. Ale tento člověk býval celkem slavný.”

Wei WuXian: „Slavný? Jak slavný?”

Číšnice: „Ne příznivě. Když jsem byla malá, slyšela jsem tu historku od mamky mé pratety, což vážně ukazuje, jak dávno se to stalo. Takže teď k té Hákové Ruce... Nevím, jak se jmenoval, ale byl to mladý kovář. Byl chudý, ale byl pohledný i nadaný a také celkem pilný. Měl ženu, co byla ta nejpěknější ze všech. A on k ní byl velmi laskavý, ale jeho žena k němu zase tak moc ne. Našla si jiného muže a už svého manžela nechtěla, a tak... ho zabila!”

Ta číšnice byla z té legendy v mládí k smrti vyděšená, a proto také odváděla tak skvělou práci a děsila ostatní, tón i výraz měla tak akorát. Jin Linga ten příběh celkem pohltil a v duchu si pomyslel: 'Nejděsivější je ženské nitro!'

Ale naopak Wei WuXian už dávno jednal s duchy a mrtvolami. Takových příběhů už slyšel tolik, že mu všechno přišlo klišé. Zrovna teď poslouchal s jednou rukou na bradě a s bezvýraznou tváří.

Číšnice pokračovala: „Ta žena se bála, že někdo pozná mrtvolu jejího manžela, a tak mu usekla víčka a několikrát ho řízla do tváře. A protože se děsila, že by ji udal Soudci podsvětí, když na ponku spatřila železný hák, co její manžel zrovna koval, vytáhla mu jím jazyk...”

Najednou někdo promluvil: „Jak mohla být jeho manželka taková? Jak mohla tak krutě zranit vlastního manžela?!”

Jin Ling se zrovna zaobíral tím příběhem, když kvůli tomu úleku ucítil, jak ho zabrnělo v zátylku. Když se otočil, konečně si uvědomil, že Lan SiZhui, Lan JingYi a ostatní už odešli z rezidence Bai. Všichni byli natěsnaní za ním a pečlivě poslouchali. Ta předešlá otázka vzešla jako výkřik od Lan SiZhuie.

Číšnice pokračovala: „Ugh, příběhy o mužích a ženách mají všechny stejný základ, ne? Ať už chtějí peníze nebo jiný vkus— ostatní si to nedokáží představit. Kovář se každopádně proměnil na toho netvorného člověka, co byl naživu jen napůl, a ta krutá žena ho potají hodila do masového hrobu na západ od města. Vrány rády ozobávají mrtvé lidi a shnilé maso, ale když spatřily jeho tvář, dokonce ani ony si netroufly si z něj uzobnout kus masa...”

Lan JingYi byl ten typ, co se snadno pohroužil do příběhu— dokonalý posluchač. Křičel: „...To je nepřijatelné... To je nepřijatelné! To se tomu člověku, co ho zabil, nedostalo žádné odplaty?”

Číšnice: „Ale ano! Samozřejmě že ano. Ačkoli se kováři přihodilo něco takového, nějak se mu podařilo přežít, a té noci se vyhrabal z hrobu, šel domů a podřízlo hrdlo své ženy, co předstírala, že se nic nestalo.” Udělala gesto. „Železným hákem.”

Všichni junioři se tvářili komplikovaně, polekalo je to, ale zároveň si chtěli vydechnout úlevou.

Ale číšnice pokračovala: „Poté, co zabil svou manželku, také jí posekal tvář a vytrhl jazyk, ale jeho energie zášti se nerozplynula. Od té chvíle zabil každou nádhernou ženu, co spatřil!”

Lan JingYi z toho byl tak šokovaný, že neměl slov. „Ale tohle není správné. Pomsta by byla v pořádku, ale co mu kdy provedly ty ostatní ženy?”

Číšnice: „Správně. Ale to ho nezajímalo. S tou svou tváří pomyslel na svou manželku, kdykoli spatřil nádhernou ženu. Co mohl dělat? Každopádně ještě dlouho poté se mladé dívky neodvážily jít ven samy, jen co se byť jen trochu setmělo. A i když nešly ven, neodvažovaly se spát, pokud s nimi v domě nezůstal jejich otec, bratr nebo manžel. Neboť jednou za čas byla na ulicích vždycky pohozená mrtvola ženy bez jazyka...”

Jin Ling: „Nemohl ho někdo chytit?”

Číšnice: „Ale to nedokázali. Poté, co kovář zabil svou manželku, zmizel. Odešel ze svého původního domu. A také přicházel a odcházel s takovou zručností, že se skoro zdálo, jako kdyby ho posedl duch. Jak by ho mohl chytit obyčejný člověk? No, slyšela jsem, že ho chytili až za několik let. Teprve když se ta celá záležitost naprosto potlačila, se lidi mohli konečně dobře vyspat! Amitabha, ať nám nebesa požehnají.”

Poté, co odešli z čajovny a vrátili se do domu mrtvých, se Lan SiZhui zeptal: „Seniore Weii, ta Háková Ruka, kterého jsi chtěl najednou prověřit, má spojitost s duchem v rezidenci Bai, že?”

Wei WuXian: „Samozřejmě.”

Jin Ling to také tak nějak odhadl, ale stejně se musel zeptat: „Jakou mají ti dva spojitost?”

Wei WuXian znovu otevřel víko rakve. „Tělo toho mrtvého zloděje.”

Skupina si znovu zakryla nos. Jin Ling: „Na mrtvolu toho zloděje už jsem se díval kolikrát.”

Wei WuXian se ho chopil a přitáhl ho k sobě. „Ale nedíval ses dostatečně pozorně.”

Poplácal Jin Linga po rameni a najednou mu ho stlačil dolů. Jin Ling byl okamžitě tváří v tvář té mrtvole s potemnělou tváří a doširoka otevřenýma očima. Šířil se kolem něj pach.

Wei WuXian promluvil: „Podívej se mu na oči.”

Jin Ling přimhouřil oči a prohlížel si neživé oči mrtvoly. Stačil mu jeden pohled a tělo měl chladné od vršku hlavy až ke špičkám nohou. Lan SiZhui věděl, že něco bylo špatně. Okamžitě přišel blíž a sehnul se.

Spatřil, že ta postava, co se odrážela v černých zornicích mrtvoly, nebyla jeho.

Byla to neznámá tvář, co zabírala téměř celou zornici, s nerovnou kůží, co pokrývala jizvy, a bez očních víček nebo rtů.

Lan JingYi vzadu párkrát poskočil, vypadalo to, jako kdyby se chtěl podíval, ale neměl k tomu odvahu. „SiZhuii, co... co jsi viděl?”

Lan SiZhui mávl rukou, aniž by se otočil. „Neměl bys chodit blíž.”

Lan JingYi si pospíšil: „Och!” A okamžitě udělal pár velkých kroků zpět.

Lan SiZhui vzhlédl. „Když už jsme u toho, vážně jsem o takovém folklóru slyšel. Oko někdy 'zaznamená' člověka, co vidí před smrtí. Jaké překvapení, že to je pravda.”

Wei WuXian: „Tohle je jen vzácný případ. Jelikož byl zloděj vyděšený k smrti, pak bez ohledu na to, co viděl, muselo to na něj udělat neodstranitelný dojem, a proto to fungovalo. V jiné situaci by se s největší pravděpodobností nic nezaznamenalo. A za pár dní, až mrtvola naprosto uhnije, už toto znovu nikdy neuvidíme.”

Jin Ling měl stále své pochybnosti. „Pokud to je folklór, i když pominu, jak je to nespolehlivé, měli bychom tomu vážně věřit?”

Wei WuXian: „Ať už tomu budeme věřit nebo ne, nejdřív to trochu víc prošetřeme a vyzkoušejme to. Přece jen je to lepší než nic.”

Každopádně konečně nějak pokročili. Lan SiZhui se rozhodl jít pátrat v hrobech na západě města, zatímco Wei WuXian řekl, že ho doprovodí. Zbytek šel prošetřit Hákovou Ruku. Přece jenom nemohli nic zakládat na zkazkách. Čím budou mít více informací, tím lépe.

Jin Ling ze všeho nejprve pociťoval vůči Lan JingYimu mírné odmítnutí a zadruhé měl pocit, že jít s Wei WuXianem bylo lepší pro získání zkušeností. Ale vzpomněl si, že ostatní to v Lanlingu neznali, což znamenalo, že kdyby je nevedl, mohli by narazit na nějaké těžkosti. A tak bez dalších stížností souhlasil a skupina se domluvila, že se sejdou u rezidence Bai. Po nějakém tom pátrání získali informace, co se nijak moc nelišily od toho, co popsala ta číšnice. S největší pravděpodobností to bylo proto, že ty verze, co se tu povídaly, byly více méně stejné. A tak se Jin Ling a ostatní vrátili do rezidence Bai.

Blížil se úsvit a Jin Ling už v hlavní síni rezidence Bai obešel pár koleček a párkrát se pohádal s Lan JingYim, ale Wei WuXian a Lan SiZhui se stále ještě nevrátili. Zrovna když se připravili, že je půjdou hledat na západ města, někdo najednou s bouchnutím vrazil do dveří.

Jako první dovnitř vtrhl Lan SiZhui. Zdálo se, jako kdyby v ruce držel nějaký doutnající předmět. Jakmile vešel dovnitř, vypadlo mu to z ruky na zem.

Ten předmět byl velikosti dlaně, pokrytý vrstvami žlutého amuletového papíru a vytékalo z toho něco mokrého a rudého. Ty amulety byly umazané krví. Wei WuXian jej následoval a v poklidu přešel práh. Když viděl, jak se všichni tlačili kolem toho předmětu jako kaluž vody, okamžitě je odehnal.

„Kšá, kšá! Dávejte pozor!”

A tak se všichni zase rozestoupili jako kaluž vody. Možná to bylo tím, že to bylo leptavé, ale vrstva amuletů roztála a odhalila, co bylo uvnitř.

Byl to rezavý železný hák!

Nebyl jenom rezavý, ale kvůli jasné barvě té krve se zdálo, jako kdyby ho zrovna vytáhli z lidského masa.

Jin Ling se zeptal: „Hák Hákové Ruky?”

Na Lan SiZhuiově stejnokroji byly vidět známky po spáleninách a krev. Nepatrně lapal po dechu, tváře měl mlhavě růžové. „Ano! Něco to posedlo. Nesmíte se toho dotknout holýma rukama!”

Ten železný hák se najednou začal silně třást.

Lan SiZhui: „Zavřete dveře! Ať se to nedostane ven! Pokud to znovu uteče, možná už to nedokážu chytit!”

Lan JingYi si pospíšil, aby byl jako první. Se zaduněním dveře zabouchl, záda pevně přitiskl ke dveřím a zaječel: „Amulety! Použijte na to amulety, všichni!”

Hned se na to snesly stovky amuletů. Kdyby nebylo toho, že Jin Ling už všechny v rezidenci Bai informoval a že se tedy skryli ve východním dvoře, vskutku by je šokovala ta vystřelující světla a hřmění. Brzy amulety vypotřebovali. Než si mohl kdokoli vydechnout, z háku znovu prosákla krev.

Nemohli ani na jediný okamžik přestat!

Lan SiZhui už po kapsách nedokázal najít žádné další amulety. Najednou slyšel, jak Lan JingYi zakřičel: „Kuchyně! Jděte do kuchyně! Sůl sůl sůl! Doneste sůl!”

Po jeho připomenutí chlapci odpádili do kuchyně a popadli mísu se solí. Švihnutím ruky zasypaly hák sněhově bílé hrudky soli. Tohle byl kurážný tah. Bylo to, skoro jako kdyby se to dusilo v hrnci s olejem. Z rezavého železa odkapávala pára a bílá pěna.

Hlavní síní se vznášel pach, co připomínal připalující se hnijící maso, zatímco bílá sůl pomalu vstřebávala krev na háku.

Jeden z chlapců vykřikl: „Sůl už je taky skoro pryč! Co budeme dělat teď?”

Když Lan JingYi viděl, že hák měl co nevidět zase začít krvácet, věděl, že to tak nemohlo jít dál. „Pokud všechno ostatní selže, můžeme ho prostě roztavit!”

Jin Ling: „Nemůžeš to roztavit!”

Lan SiZhui: „Ano, roztavíme to!”

Okamžitě si sundal vnější róbu a hodil ji přes hák. Zabalil do ní ten předmět, odpádil do kuchyně a hodil ho do výhně.

Jak Jin Ling sledoval, jak se ta scéna odvíjela, bouřil se s plamennýma očima: „Lan SiZhuii! Není žádným překvapením, že je Lan JingYi takový hlupák, ale proč jsi i ty hlupák?! Chceš to roztavit jen s tímhle plamenem?”

Lan JingYi zuřil: „Komu říkáš hlupák?? Co myslíš tím, že není žádným překvapením, že jsem hlupák?!”

Lan SiZhui: „Pokud je oheň příliš malý, můžeme mu pomoct!”

Rychle udělal gesto rukou a plamen okamžitě vzplanul s vírem horkého vzduchu!

Ostatní to hned pochopili a jeden po druhém ho napodobili. Ani Jin Ling a Lan JingYi se nemohli dál dohadovat, soustředili se na to, aby udrželi své gesta. Plamen na dně výhně sílil tak rapidně, že místnost ozářil intenzivním karmínem a ta červená se jim odrážela i na tvářích.

Dlouho čekali, připravení na cokoli. Železný hák nakonec zmizel v planoucím světle ohně. Jelikož nedošlo k jedinému incidentu, Lan JingYi nervózně promluvil: „Je konec? Je konec?”

Lan SiZhui si vydechl. Za chviličku předstoupil, aby zkontroloval situaci, a pak se otočil. „Hák je pryč.”

Pokud byl hák pryč, pak by přirozeně měla být pryč i ta energie zášti.

Všem se ulevilo, obzvláště Lan JingYimu, co byl nakonec nejšťastnější ze všech. „Věděl jsem, že to dokážeme roztavit! Jasně to zabralo, hahahaha...”

Byl šťastný, zatímco Jin Ling byl naopak celkem žalostný. Během tohoto nočního lovu nějak nebyl moc ku pomoci, ani nemluvě o tom, aby získal nějaké zkušenosti. V tichosti litoval toho svého rozhodnutí. Během dne měl trvat na tom, že bude pátrat po železném háku spolu s Wei WuXianem a ostatními. Příště rozhodně nebude znovu dělat žádnou práci v zákulisí.

A přesto Wei WuXian promluvil: „Vaše odhodlání je naprostým opakem obezřetnosti. Jak se dá v této chvíli o čemkoli rozhodnout? Nebudete to muset nejprve ověřit?”

Jak to Jin Ling zaslechl, celý se napružil. „Jak to máme provést?”

Wei WuXian: „Ať uvnitř někdo stráví noc.”

„...”

Wei WuXian: „Teprve když uvnitř strávíte noc a zjistíte, že se nic špatného nestalo, můžete skutečně sebevědomě říct, že všechno skončilo, ne?”

Lan JingYi: „Ale kdo by něco takového udělal...”

Jin Ling se okamžitě nabídl: „Já půjdu!”

Wei WuXian věděl, na co myslel, ani se na něj nemusel podívat. Pohladil ho po vlasech a usmál se. „Když se ti naskytne příležitost, pěkně se předveď.”

Jin Ling si stěžoval: „Nesahej mi na hlavu. Nemůžeš se muže dotýkat na hlavě, to nevíš?”

Wei WuXian: „Určitě to řekl tvůj strýček, takže nemá smysl to vědět.”

„Hej!” Jin Linga to šokovalo. „Kdo mi řekl, abych za ním šel, kdybych měl s něčím problém?”

Rezidence Bai zařídila všem ubytování, a tak se té noci skupina uložila na východním dvoře. Jin Ling šel na západní dvůr sám.

Sekta Lan se jako obvykle přísně držela svého rozvrhu a druhého rána vstali brzy. Než Lan SiZhui vyrazil na lov, Lan WangJi mu připomněl, aby Wei WuXiana rozhodně včas vytáhl na snídani. Strávil tím skoro hodinu času a dělal všechno možné, než Wei WuXiana konečně odvlekl dolů. Když dorazil do hlavní síně, Lan JingYi zrovna se sluhy z rezidence Bai rozděloval kaši. Lan SiZhui mu chtěl jít užuž pomoct, když spatřil, jak k nim kráčel Jin Ling s tmavými kruhy pod očima.

Celý kroužek lidí na něj tiše zíral. Jin Ling se posadil po Wei WuXianově levici.

Wei WuXian ho pozdravil: „Ránko.”

Jin Ling se přinutil tvářit klidně a přikývl. „Ránko.”

Ostatní také přikývli: „Ránko.”

Když Wei WuXian viděl, že Jin Ling nehodlal nic říct, brzy si ukázal na vlastní oči. „A tohle je...”

Když se Jin Ling přesvědčil, že vypadal jen stěží klidně, nakonec otevřel pusu.

Začal: „Jak se dalo čekat, nebylo to řádně očištěno.”

Dav znervózněl.

Včera v noci když Jin Ling vstoupil do Bílé místnosti, porozhlédl se tam.

Vybavení pokoje bylo nesmírně prosté. Nebyl tam téměř žádný nábytek, jenom jedna postel. Postel byla vedle stěny, pokrytá prachem.

Jin Lingovi stačil jenom jeden pohled a už to nedokázal snést. Žádný sluha se sem neodvážil a on sám rozhodně nemohl ulehnout na takovou věc. Jelikož neměl na výběr, mohl si akorát sám přinést vodu a uklidit to tam. Konečně mohl ulehnout ke spánku.

Položil se tváří ke zdi a zády do místnosti.

V dlani měl skryté zrcátko.

Když zrcátko otočil, mohl se zhruba podívat na celou místnost.

Jin Ling čekal víc než půl noci, a přesto se v zrcátku zračila jenom temná ponurost, kvůli čemuž začal to zrcátko v ruce otáčet. Zrovna když se tím chtěl trochu pobavit, po povrchu zrcátka se najednou prohnala ostrá běloba.

Nitro mu okamžitě obrostlo ledem. Uklidnil se a pomalu otočil zrcátkem kolem dokola.

A v odrazu zrcátka se konečně něco objevilo.

V tomto bodě vyprávění Lan JingYi promluvil třaslavým hlasem: „Co se v tom zrcátku ukázalo— háková ruka...?”

Jin Ling: „Ne. Byla to židle.”

Lan JingYi se chtěl užuž uvolnit, ale pak o tom ještě trošku popřemýšlel a cítil, jak mu vstaly vlasy na hlavě.

Proč by se pro všechno na světě uvolňoval? Jin Ling jasně řekl, že ta síň byla „nesmírně prostá. Nebyl tam téměř žádný nábytek, jenom jedna postel”. A pokud to byla pravda...

Odkud se tam ta židle vzala?!

----------------------------------------