GDC - kapitola 125

Kapitola 125 – Lusk s lotosovými semeny

Lotosové Molo, Yunmeng.

Vně duelové síně cvrkaly cikády na pozdrav létu; podlahu uvnitř pokrývala ohavná formace lidských těl.

Tucet chlapců, co byli všichni do půl těla nazí, leželi na dřevěných prknech síně. Sem tam se obrátili jako tucet prskajících palačinek a vydávali ze sebe steny, jako kdyby měli umřít.

„To je...”

„Takové vedro.”

Wei WuXian si s očima zavřenýma pomyslel: 'Kdyby tu jen byl takový chládek jako v Oblačných Zákoutích.'

Teplota toho dřevěného prkna pod ním se přizpůsobila jeho tělesné teplotě, a tak se znovu obrátil. Náhodou se v té chvíli obrátil i Jiang Cheng. Ti dva se o sebe otřeli, paži o nohu.

Wei WuXian okamžitě vykřikl: „Jiang Chengu, dej tu paži pryč. Jsi jako kus uhlí.”

Jiang Cheng: „Uhni s nohou.”

Wei WuXian: „Paže je lehčí než noha. Pohnout nohou je pro mě těžší, takže bys měl radši ty pohnout paží.”

Jiang Cheng zasyčel: „Varuju tě, Wei WuXiane, nepřeháněj to. Zmlkni a nic neříkej. Čím víc mluvíš, tím je větší vedro!”

Přidal se k tomu šestý junior: „Přestaňte se hádat, jasné? Jen vás poslouchám a je mi vedro. Dokonce se i potím rychleji.”

Ovšem tam na tom místě už se paže a nohy míhaly ve vzduchu.

„Odprejskni!”

„Ty taky!”

„Ne, ne, ne – prosím, jdi napřed!”

„Ne, díky – ty můžeš odprejsknout první!”

Všichni juniorové si stěžovali:

„Pokud už se musíte rvát, jděte ven!”

„Prosím, odprejskněte spolu, ne? Prosím vás!”

Wei WuXian: „Slyšel jsi to? Říkají, abys odešel. Pusť... mi nohu— takhle mi ji zlomíš, dobrý pane!”

Jiang Chengovi vyskákaly na čele žíly. „Jasně říkají tobě, abys odešel... Tak mi nejdřív pusť paži!”

Z dřevěné chodby venku se najednou ozvalo šustění dlouhých šatů, co se otíraly o zem. Ti dva od sebe odskočili jako blesk. Bambusové zástěny se okamžitě zvedly a dovnitř nakoukla Jiang YanLi. „Och, takže tady se všichni schováváte.”

Všichni ji pozdravili. „Kultivační sestro!” „Zdravím, sestři!”

Někteří stydlivější se bezděky odplížili do rohu a pažemi si zakryli hruď.

Jiang YanLi: „Dneska žádný trénink šermu? Ulejváte se, co?”

Wei WuXian protestoval: „Dneska je spalující vedro— cvičiště je na troud. Pokud půjdeme trénovat, přijdeme o celou jednu vrstvu kůže. Nikomu to neříkej, sestři.”

Jiang YanLi si pečlivě prohlédla jeho a Jiang Chenga od hlavy až k patě. „Vy dva jste se zase prali?”

Wei WuXian: „Ne!”

Jiang YanLi zcela vešla. V ruce držela tác. „Tak od koho má A-Cheng na hrudi stopu?”

Když Wei WuXian zaslechl, že po sobě nechal důkaz, otočil se, aby to zkontroloval. A opravdu byla tam, ale nikoho už nezajímalo, jestli se spolu prali. Jiang YanLi v rukách držela velký tác s nakrájenými plátky vodního melounu. Chlapci se přihnali k ní, během pár sekund si meloun rozebrali. Pak se posadili na zem a pustili se do něj. Brzy na tácu vznikla malá hora z melounových slupek.

Ať už Wei WuXian a Jiang Cheng dělali cokoli, museli spolu soupeřit. Dokonce i když jedli vodní meloun. Bojovali silou i podlostí a to tak intenzivně, že se od nich druzí odtáhli, rychle jim vyklidili celou jednu oblast. Wei WuXian byl zprvu celkem zabraný do toho aktu pojídání vodního melounu, ale po chvíli se najednou zasmál.

Jiang Chenga to okamžitě polekalo. „Co hodláš dělat tentokrát?”

Wei WuXian se natáhl pro další kousek. „Nic! Nevykládej si to zle. Nehodlám nic dělat. Jen jsem na někoho pomyslel.”

Jiang Cheng: „Na koho?”

Wei WuXian: „Na Lan Zhana.”

Jiang Cheng: „Proč bys bezdůvodně myslel na něj? Vzpomínal jsi, jaké to bylo opisovat sektovní pravidla?”

Wei WuXian vyplivl semínko. „Je zábavné na něj myslet. Ani si to neumíš představit— je prostě až příliš zábavný. Řekl jsem mu: 'Jídlo v tvé sektě je nechutné. Radši bych si dal restované slupky vodního melounu než to vaše jídlo. Když budeš mít chvilku, přijď se pobavit s námi na Lotosovém Molu...'”

Než vůbec domluvil, Jiang Cheng mu odpleskl meloun stranou. „Co jsi zešílel? Pozívat ho na Lotosové Molo— to se snažíš sám sebe mučit?”

Wei WuXian: „Proč jsi tak naštvaný? Meloun mi skoro vyletěl z ruky! Jen jsem byl zdvořilý. Samozřejmě že nepřijde. Už jsi někdy slyšel, že by se někam sám vydal za zábavou?”

Jiang Cheng se tvářil přísně. „Tohle si vyjasníme. Nechci, aby sem jakkoli přišel. Nepozívej ho.”

Wei WuXian: „Nevěděl jsem, že ho tak moc nenávidíš?”

Jiang Cheng: „Proti Lan WangJimu nic nemám, ale kdyby vážně přišel, moje máma by možná měla co říct. Srovnávala by mě s cizími dětmi a ani pro tebe by to nebylo pěkné.”

Wei WuXian: „Neboj se. I kdyby přišel, není se čeho bát. Pokud přijde, můžeš říct strýčkovi Jiangovi, aby ho nechal spát se mnou. Za méně než měsíc ho rozhodně doženu k šílenství.”

Jiang Cheng si odfrkl. „Chceš s ním spát celý měsíc? Já říkám, že by tě do týdne ubodal k smrti.”

Wei WuXiana to netrápilo. „Co se ho děsím? Kdybychom vážně začali bojovat, možná by se mnou ani nevyhrál.”

Ostatní ho okamžitě povzbuzovali. Jiang Cheng se navenek posmíval jeho hroší kůži, ale věděl, že se Wei WuXian nijak nechvástal.

Jiang YanLi se posadila mezi ty dva. „O kom to mluvíte? O kamarádovi, co sis našel v Gusu?”

Wei WuXian vesele odpověděl: „Jo!”

Jiang Cheng: „Ty jsi ale bezostyšný kamarád. Jdi se zeptat Lan WangJiho, jestli tě chce za kamaráda.”

Wei WuXian: „Odprejskni. Pokud mě nechce, budu ho otravovat tak dlouho, až mě bude chtít.” Otočil se na Jiang YanLi. „Sestři, znáš Lan WangJiho?”

Jiang YanLi: „Ano. To je ten Druhý mladý pan Lan, kterého každý popisuje jako pohledného a nadaného, že? Vážně je tak pohledný?”

Wei WuXian: „Ano!”

Jiang YanLi: „A v porovnání s tebou?”

Wei WuXian o tom chvíli přemýšlel. „Možná jen o trošku pohlednější než já.”

Mezi dvěma prsty vytvořil malinkatou škvírku. Jiang YanLi si vzala tác a usmála se. „Tak to musí být skutečně velmi pohledný. Je dobře, že sis našel nového kamaráda. V budoucnu se můžete ve volném čase navštěvovat.”

Jak to Jiang Cheng zaslechl, vyplivl svůj meloun.

Wei WuXian zamával rukama. „Na to zapomeň, na to zapomeň. U něj doma je jenom špatné jídlo a celá hromada pravidel. Už tam znovu nejdu.”

Jiang YanLi: „Tak ho můžeš vzít sem. Je to dobrá příležitost. Co kdybys svého kamaráda pozval, aby nějakou dobu strávil na Lotosovém Molu?”

Jiang Cheng: „Neposlouchej ty jeho nesmysly, sestři. V Gusu byl super otravný. Lan WangJi by s ním nikdy nechtěl přijít sem domů.”

Wei WuXian: „Co tím myslíš?! Chtěl by.”

Jiang Cheng: „Prober se. Lan WangJi ti řekl, aby ses ztratil, cos to neslyšel? Pořád si na to vzpomínáš?”

Wei WuXian: „Co ty o tom víš?! I když mi navenek řekl, abych se ztratil, dozajista vím, že v duchu se chce jít se mnou bavit v Yunmengu— vlastně by s radostí přišel.”

Jiang Cheng: „Každý den přemýšlím o jedné otázce – kde jen bereš takové sebevědomí?”

Wei WuXian: „Přestaň o tom přemýšlet. Kdybych já tolik let přemýšlel o jedné otázce a nenašel odpověď, už dávno bych to vzdal.”

Jiang Cheng potřásl hlavou. Zrovna když chtěl hodit svůj meloun na zem, najednou zaslechl, jak se blížily agresivní kroky. Z dálky k nim dolehl přísný hlas ženy: „Přemýšlela jsem, kam jste všichni šli. A jak jsem čekala...”

Výrazy na tvářích chlapců se hned změnily. Vyběhli zpoza zástěn právě včas, aby viděli, jak paní Yu vyšla zpoza rohu na druhém konci síně, její fialová róba tvrdě pleskala. Na tváři se jí zračila mrazivost. Když paní Yu spatřila nevzhlednou nahotu chlapců, výraz se jí zkroutil a ona intenzivně pozvedla obočí.

Všichni chlapci si pomysleli „ale ne” a všichni se s hrůzou otočili a prchli.

Jak to paní Yu spatřila, konečně si něco uvědomila a zuřila: „Jiang Chengu! Jdi si něco obléct! Vypadáš úplně jako barbar! Co by si lidé pomysleli, kdyby tě viděli?!”

Jiang Cheng měl svrchní díl oděvu uvázaný kolem pasu. Když si vyslechl výtku své matky, honem si ho přetáhl přes hlavu.

A paní Yu hubovala znovu: „A vy kluci! Copak nevidíte, že tu je A-Li? Kdo vás spratky naučil, že před dívkou můžete být takhle oblečení?!”

Samozřejmě nebylo třeba přemýšlet, kdo tu skupinu vedl. A tak další věta paní Yu byla jako obvykle: „Wei Yingu! To si přeješ zemřít?!”

Wei WuXian zakřičel: „Omlouvám se! Nevěděl jsem, že přijde kultivační sestra! Hned se půjdu podívat po svém oděvu!”

Paní Yu byla ještě naštvanější. „Jak si troufáš utéct! Hned se vrať a na kolena!” Za řeči uvolnila bič šlehnutím zápěstí.

Wei WuXian cítil, jak se mu po zádech mihla spalující bolest. Hlasitě vykřikl: „Au!” A skoro se skácel na zem.

A přesto k uším paní Yu najednou doputoval něčí tichý hlas: „Mami, chceš meloun...”

Paní Yu polekalo, jak se Jiang YanLi objevila zdánlivě odnikud. Všichni chlapci se opožděně vypařili jako pára nad hrncem. Paní Yu to tak rozzuřilo, že se otočila na Jiang YanLi a štípla ji do tváří. „Jíst, jíst, jíst – akorát jíš!”

Jiang YanLi se kvůli tomu matčině štípnutí téměř rozplakala a mumlala: „Mami, A-Xian a ostatní se tu schovávali před vedrem a já jsem sem přišla sama od sebe. Neobviňuj je... Chceš... chceš meloun... Nevím, kdo nám je dal, ale jsou vážně sladké. Vodní meloun v létě skvěle ochlazuje a zahání žízeň. Nakrájím ti ho...”

Čím víc o tom paní Yu přemýšlela, tím byla naštvanější. A při tom letním vedru vážně začala mít chuť na meloun. A kvůli tomu všemi... byla ještě víc naštvaná.

Naopak celá skupina už se konečně dostala z Lotosového Mola a řítila se loděnicemi, naskákala do lodi. Jelikož je ani po chvíli nikdo nepronásledoval, Wei WuXian se konečně uvolnil. Opřel se do pádel a párkrát zapádloval. Pořád v zádech cítil bolest, a tak hodil pádlo někomu jinému, posadil se a prohmatal si to štípající místo. „To je tak nefér. Ani ostatní na sobě nic neměli, ale proč jsem dostal vynadáno a bičem přes záda jenom já?”

Jiang Cheng: „Protože ty bez oděvu určitě škodíš oku nejvíc.”

Wei WuXian se po něm podíval. Najednou skočil a ponořil se do vody. I všichni ostatní se vrhli do vody jako na nějaký signál. Za pouhé sekundy byl Jiang Cheng jediný, kdo na lodi zůstal.

Jiang Cheng si všiml, že na tom bylo něco špatně. „Co to kruci děláte?!”

Wei WuXian neslyšně připlaval k boku lodi a tvrdě udeřil. Loďka se hned převrátila, ztěžka se pohupovala na vodě vydutou částí k nebi. Wei WuXian se smál, vyskočil na loďku a překřížil si nohy. „Pořád tě bolí oči, Jiang Chengu? Řekni něco, hej, hej!”

Dokonce ani po pár dalších výkřicích se neozvalo nic než pár bublin. Wei WuXian si otřel tvář, byl z toho zmatený. „Proč mu to trvá tak dlouho?”

Připlaval k němu i šestý junior a vykřikl: „To se utopil?!”

Wei WuXian: „Nemožné!” Zrovna když chtěl slézt a pomoct Jiang Chengovi z vody, najednou zpoza zad zaslechl hlasitý výkřik. Někdo ho strčil do vody a on vyjekl. Loďka se znovu převrátila, kapala z ní voda. Poté, co Jiang Chenga shodili do vody, obeplaval to a nakonec se objevil za Wei WuXianem.

Jelikož oba dva jednou uspěli v překvapivém útoku, teď začali obezřetně kroužit kolem loďky, zatímco ostatní pod vodou stříkali vodu a roztrousili se po jezeře, aby to drama sledovali.

Wei WuXian se přes loď chvástal: „Co to je s tou zbraní? Polož to pádlo a můžeme bojovat holýma rukama.”

Jiang Cheng se ušklíbal: „Myslíš si, že jsem hlupák? Jakmile ho pustím, hned si ho vezmeš!” Máchal pádlem a nutil tak Wei WuXiana uhýbat a skrývat se. Všichni juniorové ho povzbuzovali.

Wei WuXian uhýbal na obě strany a konečně si našel volnou chvilku k protestu: „Jak bych mohl být tak bezostyšný?!”

Všude kolem se ozývalo nespokojené hučení. „První seniore, nemůžu uvěřit, že to vůbec dokážeš říct s vážnou tváří!”

Dav brzy propadl chaotickému vodnímu boji, od Šťouchance spravedlnosti, přes Rostlinu jedu až po Blesk brutality— Wei WuXian uštědřil Jiang Chengovi kopanec a pak se mu konečně podařilo vyšplhat na loď. Vyplivl spoustu vody z jezera a zamával rukou. „Přestaňme, přestaňme— vyhlašuju příměří!”

Všichni měli na hlavě zelené vodní rostliny, ještě nebyli připravení skončit. Pospíšili si: „Proč končíme? Pokračujme! Pokračujme! To prosíš o milost jen proto, že jsi v nevýhodě?”

Wei WuXian: „Kdo řekl, že prosím o milost? Rvát se můžeme později. Jen mám příliš velký hlad na to, abych pokračoval. Pojďme si nejdřív najít nějaké jídlo.”

Šestý junior: „Tak se vrátíme? Před večeří si můžeme dát ještě pár vodních melounů.”

Jiang Cheng: „Pokud se teď vrátíš, nedostaneš nic než bičem.”

A přesto Wei WuXiana něco napadlo. Oznámil: „Nevrátíme se. Půjdeme si nasbírat lotosové lusky!”

Jiang Cheng se mu vysmíval: „To myslíš nakrást, ne?”

Wei WuXian: „Vždyť je pokaždé odškodníme!”

Sekta Jiang z Yunmengu se často starala o domácnosti v oblasti, vymycovala vodní ghouly, aniž by žádala odškodnění. V okruhu téměř dva kilometry byli lidé ochotní vyčlenit celou jednu část jezera a vysázet jim tam lotosy, ani nemluvě o pár luscích. Pokaždé, když chlapci ze sekty šli ven a snědli někomu meloun, chytili něčí slípku nebo něčím uspali nějakého psa, Jiang FengMian poslal lidi, aby za to oběti odškodnili. Co se týkalo toho, proč vždycky trvali na tom, že budou krást, nebylo to kvůli aroganci nebo sprostotě— ti chlapci se prostě zamilovali do té zábavy, kdy je někdo káral, vysmíval se jim a proháněl je kolem.

Skupina se nalodila na loď. Po chvilce pádlování dorazili k lotosovému jezírku.

Byla to celkem velká vodní plocha pokrytá zelení. Listy malé jako talíře a velké jako deštník se vrstvily jeden na druhý. Listy na kraji byly níž a rostly řídčeji, takže vytvářely plochou vrstvu, co se vznášela na hladině; listy ve středu byly vyšší a mnohem blíž u sebe, takže mohly zakrýt lodě i s lidmi na palubě. Ale člověku stačil jen jeden pohled na to, jak se lotosové listy pohybovaly, a bylo jasné, že se v nich někdo skrýval.

Malá loďka z Lotosového Mola vplula do toho zeleného světa. Všude kolem byly lotosové lusky, co visely nízko nad hladinou. Jeden chlapec pádloval, zatímco ostatní se pustili do práce. Plné lusky se komíhaly ze štíhlejších stopek, na kterých rostly malé, neškodné trny. Stačilo jen vynaložit trochu síly a stonek se přepůlil. Všichni trhali lusky s dlouhým stonkem. Až se vrátí, seženou si pár lahví a dají stonky i s lusky do vody. Povídalo se, že takhle ty lusky budou čerstvé ještě pár dalších dní. Wei WuXian to slyšel jen od ostatních. Ani nevěděl, jestli to byla pravda nebo ne, ale nicméně to ostatním sebevědomě řekl.

Pár ulomil a jeden oloupal a rozevřel, do úst si hodil kulatá semena. Na jazyk mu vystříkla šťáva. Jedl, zatímco si duchem nepřítomný broukal něco ve smyslu: „Pozvu tě na lotosová semena, takže na co mě pozveš ty?”

Jiang Cheng to náhodou zaslechl. „Koho jsi tady zval?”

Wei WuXian: „Haha, určitě ne tebe!” Zrovna když chtěl Jiang Chenga plesknout do tváře dalším luskem, najednou zasyčel. „Je po nás. Dneska je tu ten stařík!”

Tím staříkem myslel rolníka, co pěstoval lotosové lusky v této konkrétní oblasti. Wei WuXian nevěděl přesně, kolik mu bylo. Dle jeho názoru byl Jiang FengMian strýček, takže kohokoli staršího mohl nazývat staříkem. Na tomto jezeře sázel, co si jen Wei WuXian pamatoval. Když sem v létě přišel krást lusky a stařík ho přitom přichytil, zmlátil ho. Wei WuXian měl často své pochybnosti a myslel si, že ten stařík byl reinkarnovaný duch lotosového lusku, neboť přesně věděl, kolik lusků mu z jezera zmizelo— a ten počet se shodoval s počtem ran, co od něj Wei WuXian utržil. Při pádlování na lotosových jezírkách byly bambusové hole lepší než pádla, neboť každý úder pádlem byl hlasitý a štípal na kůži.

I ostatní chlapci už takový výprask zažili. Okamžitě se ztišili. „Utečme, utečme!” Honem se chopili pádla a prchli. V rychlosti vypádlovali z jezera a provinile se podívali za sebe. Loďka starého muže už vyjela z vrstev listů a nesla se na širé vodě.

Wei WuXian naklonil hlavu ke straně, chvíli se na to díval a pak vykřikl: „Jak podivné!”

Jiang Cheng se také postavil. „Proč ta loď pluje tak rychle?”

Všichni se na to podívali. Starý muž k nim stál zády a po jednom počítal lotosové lusky na lodi. Bambusová hůl mu bez pohybu ležela po boku. A přesto jeho loď plula stabilně a rychle. Byla dokonce rychlejší než loďka juniorů.

Jak se ty dvě loďky přiblížily, všichni konečně spatřili, že pod lodí starého muže plaval pod vodou mlhavý bílý stín!

Wei WuXian se otočil, ukazovák si přitiskl na rty. Připomněl tak ostatním, aby si dávali pozor a nepoplašili starého muže nebo toho vodního ghoula pod ním. Jiang Cheng přikývl. Jak pádloval, vzniklo z toho jen pár bezzvukých zčeřeních, byli skoro nehybní. Když ty dvě loďky byly 3 metry od sebe, z vody se vynořila sinalá ruka, z které kapala voda, a ukradla jeden lotosový lusk z hromady na lodi starého muže. A pak se v tichosti ponořila pod vodu.

Za chviličku se na hladinu vynořily slupky dvou lotosových semínek.

Chlapce to tak šokovalo, že neměli slov. „Jů, takže dokonce i vodní ghoulové kradou lotosové lusky!”

Starý muž si konečně uvědomil, že se k němu zezadu přikradli lidé, otočil se kolem s velkým lotosovým luskem v jedné ruce a s bambusovou holí v druhé. Ten pohyb poplašil vodního ghoula. Ten bílý stín se šplouchnutím zmizel.

Chlapci volali: „Vrať se zpět!”

Wei WuXian skočil do vody a ponořil se. Brzy se vynořil s něčím v ruce. „Chytil jsem to!”

V ruce mu visel malý vodní ghoul s bledou kůží. Vypadalo to jako dítě, kterému nebylo ani třináct let. Z toho úleku se pod pohledy chlapců téměř skroutil do klubíčka.

Hůl toho starého muže najednou zasvištěla kolem a on klel: „Zase tady lajdačíte!”

Wei WuXian zrovna nedávno utržil šlehnutí bičem a teď utržil další ránu. Vyjekl a téměř uvolnil ruce.

Jiang Cheng zuřil: „Mluv pěkně— proč bys ho najednou praštil? Jaký nevděk!”

Wei WuXian si pospíšil: „Jsem v pořádku, v pořádku, stař— pane, dobře se podívej. Nejsme ghoulové. To tohle je ghoul.”

Starý muž: „Nesmysl. Jsem jenom starý a ne slepý. Honem ho pusť!”

Wei WuXiana to polekalo. Vodní ghoul, kterého chytil, semkl ruce v pozdravu. Temné oči se mu celkem žalostně leskly. Pořád svíral ten macatý lotosový lusk, co ukradl, zdráhal se ho pustit. Ten lusk už byl rozlousknutý. Zdálo se, že snědl jen pár soust, než ho Wei WuXian vytáhl.

Jiang Cheng si v duchu pomyslel, že ten starý muž byl naprosto šílený. Otočil se na Wei WuXiana: „Nepouštěj ho. Vezmeme ho zpět s sebou.”

Jak to starý muž zaslechl, znovu pozvedl svou bambusovou hůl.

Wei WuXian okamžitě zavolal: „Ne, ne! Pustím ho, to je celé.”

Jiang Cheng: „Ne! Co když to někoho zabije?!”

Wei WuXian: „Není na něm žádný pach krve. Je příliš mladý na to, aby vyplaval z této oblasti, a v okolí se nepovídá o žádných úmrtích. Pravděpodobně nikdy nikoho nezabil.”

Jiang Cheng: „Jen proto, že ještě nikoho nezabil, neznamená, že v budoucnu...”

Než vůbec domluvil, starý muž po něm máchl bambusovou holí. Jiang Chenga to zasáhlo, rozzuřilo ho to. „Co jsi přišel o rozum, starý muži?! Víš, že to je ghoul— copak se nebojíš, že tě to zabije?!”

Starý muž byl také celkem sebejistý. „Proč by se muž jednou nohou v hrobě děsil ghoula?”

Wei WuXian věděl, že ten ghoul daleko nedoplave, a tak je přerušil: „Přestaňte se hádat, nehádejte se. Pouštím ho!”

A opravdu ho pustil. Vodní ghoul se šplouchnutím proklouzl za loď starého muže, jako kdyby se bál vylézt.

Wei WuXian byl skrz na skrz promočený, vylezl do lodi. Starý muž se chopil lotosového lusku a hodil ho do vody. Vodní ghoul se po lusku ani nepodíval. Starý muž vybral větší lusk a znovu ho hodil do vody. Lusk se několikrát zahoupal na hladině, než se ukázala polovina bílého čela a jako velká bílá ryba si ty dva zelené lusky odnesl v puse pod hladinu. Pak na hladinu vyplulo trochu více bílé. Vodní ghoul ukázal ramena a ruce, skryl se za lodí a žvýkal.

Chlapci sledovali, jak si ty lusky vychutnával, a byli z toho celkem zmatení.

Starý muž hodil do vody další lusk.

Wei WuXian si promnul bradu, nebyl si jistý, jak by se měl cítit. „Pane, jak to, že když ti krade lotosové lusky, necháš ho krást a ještě mu je dáváš. Ale když je krademe my, vždycky nás zmlátíš?”

Starý muž: „Pomáhá mi s lodí, tak co, že mu dám pár lusků? A vy bando? Kolik jste jich ukradli dneska?”

Chlapcům bylo trapně. Wei WuXian se koutkem oka podíval. Všiml si, kolik tuctů lusků se skrývalo na dně lodi, a věděl, že by to nedopadlo dobře, a tak rychle zavolal: „Pojďme!”

Chlapci se hned vrhli po pádlu. Starý muž s bambusovou holí v ruce se na ně řítil jako tajfun. Cítili, jak je mrazilo v zátylku z pomyšlení, že je každou chvíli může zasáhnout ta hůl, a tak šíleně pádlovali. Ty dvě loďky se několik koleček proháněly kolem lotosového jezera. Jak se ty dvě lodě víc a víc přibližovaly, Wei WuXian už utržil pár ran a kromě toho si uvědomil, že ta hůl mířila jen a jen na něho. Zakryl si hlavu a zaječel: „To není fér! Proč mlátíš jenom mě! Proč jsem to zase jenom já!”

Junior: „Vytrvej, seniore! Všechno to je na tobě!”

Jiang Cheng dodal: „Jo, vytrvej.”

Wei WuXian vyplivl: „Ne! Už to dál snášet nebudu!” Chopil se jednoho lotosového lusku v loďce a vrhl ho do vody. „Chytej!”

Byl to celkem velký lusk a jak dopadl na hladinu, hlasitě to šplouchlo. Jak se dalo čekat, loďka starého muže se zastavila. Vodní ghoul s radostí připlaval k lusku a vzal si ho.

A chlapci využili příležitosti a loďka z Lotosového Mola konečně měla šanci utéct.

Když se vrátili, jeden z juniorů se zeptal: „První seniore, mají ghoulové vůbec chuť?”

Wei WuXian: „Myslím, že obvykle ne. Ale podle mě tenhle malý, pravděpodobně... pravděpodobně... Aa—... Hepčí!”

Slunce zapadlo a zvedl se vítr. V tom vánku bylo celkem chladno. Wei WuXian kýchl a promnul si tvář. Pokračoval: „Pravděpodobně se před smrtí nedostal k žádným lotosovým luskům a když šel nějaké potají ukrást, utopil se. A tak... Aa—...”

Jiang Cheng: „A tak jedl lotosové lusky, protože to bylo jeho přání. Dostává se mu z toho pocit naplnění.”

Wei WuXian: „Hm-m, správně.”

Prohmatal si záda, co měl plná starých i nových jizev, a pořád v sobě nedokázal zadržet tu otázku, o které přemýšlel. „To je tak strašlivě nefér. Jak to, že kdykoli se něco stane, mlátí jenom mě?”

Jeden z juniorů odpověděl: „Jsi nejpohlednější.”

Další: „Máš nejvyšší úroveň kultivace.”

A další: „Bez oblečení vypadáš nejlépe.”

Všichni přikývli.

Wei WuXian: „Díky za chválu, kluci. Dokonce mi začíná skákat husí kůže.”

Junior: „Nemáš zač, První seniore. Pokaždé nás chráníš. Zasloužíš si ještě víc!”

Wei WuXian překvapeně: „Och? Ještě víc chvály? Tak si to vyslechneme.”

Jiang Cheng už to dál nemohl poslouchat. „Zmlkni! Pokud pořád budete plácat takové nesmysly, probodnu loď skrz na skrz a můžeme všichni společně umřít.”

Jak mluvili, propluli kolem vodní plochy se zemědělskou půdou po obou stranách. A tam bylo pár rolnic s drobnou postavou, co pracovaly na polích. Jak spatřily jejich loďku projíždět kolem, přiběhly k břehu a z dálky je zdravily: „Hej—!”

Chlapci odpověděli stejně a pak všichni šťouchli do Wei WuXiana. „Seniore, volají na tebe! Volají na tebe!”

Wei WuXian se pozorně podíval. A opravdu, ty ženy už na ně jednou narazily, když vedl skupinu chlapců. Okamžitě se mu zvedla nálada a on vstal a zamával. Široce se usmál. „Co je?!”

Loďka se plavila po vodních proudech. Ženy je následovaly na břehu a povídaly: „Vy kluci jste zase šli krást lotosové lusky, že?!”

„Řekni nám, kolik ran jsi dostal!”

„Nebo jste tentokrát omámili něčího psa?”

Jak to Jiang Cheng poslouchal, skoro ho chtěl skopnout z lodi. Kypělo v něm znechucení. „Kvůli tvojí pověsti naše sekta vážně tratí na důstojnosti.”

Wei WuXian namítal: „Řekly vy kluci. Jsme na stejné lodi, ne? I kdybych tratil na důstojnosti, tratíme ji společně.”

Jak se ti dva dohadovali, zavolala další žena: „Bylo to dobré?”

Wei WuXian se podařilo odpovědět: „Co?”

Žena: „Ten meloun, co jsme vám daly. Byl dobrý?”

Wei WuXianovi to docvaklo. „Takže to vy jste nám daly ten vodní meloun. Byl lahodný! Proč jste nešly dál posedět? Mohli jsme vám uvařit čaj!”

Žena se usmála. „Když jsme přišly, nebyli jste tam, a tak jsme dál nešly. Ráda slyším, že byl dobrý!”

Wei WuXian: „Děkujeme!” Vylovil ze dna loďky několik velkých lotosových lusků. „Tady je pár lotosových lusků. Až příště přijdeš na návštěvu, pojď dál podívat se, jak trénuju!”

Jiang Cheng si odfrkl. „Chtěl by tě někdo sledovat při tréninku?”

Wei WuXian hodil ty lusky k břehu. Bylo to celkem daleko, ale zlehka dopadly ženě do rukou. Wei WuXian se chopil pár dalších a nacpal je Jiang Chengovi do náručí. Postrčil ho. „Na co čekáš, proč tu jen tak stojíš? Honem.”

Po pár šťouchnutích je Jiang Cheng mohl akorát přijmout. „Honem co?”

Wei WuXian: „Taky sis dal meloun, takže také musíš dát něco darem na oplátku, ne? Na, na, nerozpakuj se. Začni házet, začni házet.”

Jiang Cheng si znovu odfrkl. „To určitě žertuješ. Kvůli čemu by mi mělo být trapně?” Ale ať říkal cokoli, k činu se stále neměl, ani když začali lotosové lusky házet všichni juniorové.

Wei WuXian ho pobízel: „Tak nějaké hoď! Pokud teď nějaké hodíš, příště se jich můžeš zeptat, jestli byly dobré, a budeš si moct zase popovídat!”

Juniory to udivilo. „Tak proto! Takové poučení. S těmihle věcmi máš tolik zkušeností, seniore!”

„Jde vidět, že to dělá pravidelně!”

„Och, kruci, hahahahaha...”

Jiang Cheng chtěl užuž hodit jeden lotosový lusk. Ale jen co to zaslechl, uvědomil si, jak to bylo nestoudné. Rozlouskl lusk a sám ho snědl.

Jak loďka plynula po vodě, slečny ji malými krůčky proháněly po břehu a chytaly zelené lotosové lusky, co k nim chlapci házeli. A za běhu se smály. Wei WuXian si rukou zastínil oči a porozhlédl se po okolí. A v tom všem smíchu si povzdechl.

Ostatní se zeptali: „Co se děje, První seniore?”

„Vzdycháš, i když tě prohánějí děvčata?”

Wei WuXian si hodil pádlo na rameno a široce se usmál. „To nic. Jen jsem přemýšlel, že jsem Lan Zhana ve vší upřímnosti pozval do Yunmengu, a on si přesto troufl tu nabídku odmítnout.”

Všichni chlapci zvedli palce. „Jo, to je dozajista Lan WangJi!”

Wei WuXian v dobré náladě prohlásil: „Zmlkněte! Jednou ho sem přitáhnu a skopnu ho z loďky. Oklamu ho, aby šel krást lotosové lusky a aby ho ten starý muž zmlátil bambusovou holí a aby mě pak zezadu pronásledoval, hahaha...”

Po chvíli smíchu se obrátil na Jiang Chenga, co seděl na přídi loďky a s protaženou tváří jedl lotosové lusky. Úsměv mu postupně vyprchal a povzdechl si. „No, to je ale nepoučitelné dítě.”

Jiang Cheng supěl: „A co že chci jíst sám?”

Wei WuXian: „Jen se na sebe podívej, Jiang Chengu. To je jedno. Jsi beznadějný. Jen počkej, budeš jíst sám celý svůj život!”

Ta loďka, co vyrazila krást lotosové lusky, se každopádně znovu vrátila s bohatstvím.




Oblačná Zákoutí.

Vně hor bylo žhnoucí červnové léto. Ale v horách byl svět chladu a klidu.

Před Lanshi stály dvě bílé postavy. Jak kolem provanul vánek, jejich róby se jemně rozevlály, a oni přesto zůstali bez pohybu.

Stáli tam Lan XiChen a Lan WangJi.

Vzhůru nohama.

Ani jeden z nich nic neřekl, jako kdyby se už nacházeli ve stavu meditace. Jediné, co bylo slyšet, bylo šumění vody a trylkování ptáků. V kontrastu s tím se okolí kolem nich zdálo ještě tišší.

Lan WangJi za chviličku najednou promluvil: „Bratře.”

Lan XiChen se v klidu stáhl ze svého stavu meditace. Oči mu ani nezakolísaly. „Ano?”

Lan WangJi se po chvíli ticha zeptal: „Už jsi někdy sbíral lotosové lusky?”

Lan XiChen se po něm podíval. „...Ne.”

Pokud si učedník sekty Lan z Gusu chtěl dát lotosová semínka, jistěže nemusel jít sám sbírat lotosové lusky.

Lan WangJi sklonil hlavu dolů. „Bratře, a tohle jsi věděl?”

Lan XiChen: „Copak?”

Lan WangJi: „Lotosové lusky se stonky chutnají lépe než ty bez stonků.”

Lan XiChen: „Och? Tak to je něco, co jsem ještě nikdy neslyšel. Proč se tak najednou ptáš?”

Lan WangJi: „To nic. Čas vypršel. Druhá ruka.”

Ti dva si vyměnili ruku, kterou se podpírali, z pravé na levou. Ten pohyb byl nesmírně jednotný, vyrovnaný a beze zvuku.

Lan XiChen se užuž chtěl znovu zeptat, ale pak na něco upřel zrak a usmál se. „WangJi, máš hosty.”

K okraji dřevěné chodby se pomalu připlížil bílý, načechraný zajíc. Přitiskl se Lan WangJimu k levé ruce a potahoval růžovým čumákem.

Lan XiChen: „Jak si našel cestu až sem?”

Lan WangJi na zajíce promluvil: „Vrať se.”

A zajíc přesto neposlouchal. Zakousl se Lan WangJimu do konce stužky na čele, jako kdyby ho chtěl prostě jen tak odtáhnout.

Lan XiChen to v klidu okomentoval: „Možná chce, abys mu dělal společnost.”

Zajíc jím nedokázal pohnout a teď zuřivě poskakoval kolem těch dvou. Lan XiChena to celkem pobavilo. „Toto je ten nespoutaný?”

Lan WangJi: „Až příliš.”

Lan XiChen: „Nespoutanost nijak neškodí. Přece jenom je rozkošný. Pokud si dobře vzpomínám, měli by být dva. Ti dva jsou často spolu, ne? Proč přišel jenom jeden? Ten druhý dává přednost klidu před hraním venku?”

Lan WangJi: „Přijde.”

A jak se dalo čekat, dřív nebo později se nad okrajem dřevěné chodby objevila další sněhově bílá hlava. I druhý zajíc přišel, v pátrání po svém společníkovi.

Ty dvě sněhové koule se chvíli navzájem proháněly. Nakonec si našli místečko, co bylo vedle Lan WangJiho levé ruky, a tam se společně schoulili.

Ti dva zajíci se choulili u sebe, byla to celkem rozkošná scéna. Dokonce i hlavou dolů.

Lan XiChen: „Jak se jmenují?”

Lan WangJi zakroutil hlavou. Buď na znamení toho, že neměli jména, nebo že je prostě odmítal říct nahlas.

Ale Lan XiChen dodal: „Posledně jsem tě slyšel, jak je oslovuješ jménem.”

„...”

Lan XiChen upřímně řekl: „Mají krásná jména.”

Lan WangJi si vyměnil ruku.

Lan XiChen: „Ještě není čas.”

Lan WangJi se znovu podepřel levou rukou.

Za třicet minut čas vypršel a trénink skončil. Ti dva se vrátili do Lanshi, v tichosti se posadili.

Sluha jim předložil vychlazené ovoce, aby si ulevili od horka. Vodní meloun byl oloupaný. Dužina byla nakrájená na úhledné kousky a rozložená na nefritovém talíři. Ta průhledná rudá melounu byla pastvou pro oči. Ti dva bratři seděli v pokleku na rohožích. Vyměnili si pár tichých slov, diskutovali o tom, co se naučili po včerejších hodinách, a teprve pak začali jíst.

Lan XiChen si vzal kousek melounu. Ale když spatřil, jak Lan WangJi zíral na talíř bez jasných úmyslů, instinktivně se zarazil.

Nebylo žádným překvapením, že Lan WangJi promluvil. Zavolal: „Bratře.”

Lan XiChen: „Copak?”

Lan WangJi: „Už jsi někdy ochutnal melounové slupky?”

„...” Lan XiChen: „Je melounová slupka jedlá?”

Lan WangJi po chvilce ticha odpověděl: „Slyšel jsem, že se dá orestovat.”

Lan XiChen: „Možná ano.”

Lan WangJi: „Slyšel jsem, že to je celkem chutné.”

„Nikdy jsem to neochutnal.”

„Ani já ne.”

„Hm...” Lan XiChen: „Chceš, aby ti je někdo zkusil orestovat?”

Lan WangJi o tom chvíli přemýšlel a pak s vážným výrazem na tváři zakroutil hlavou.

Lan XiChen si vydechl úlevou.

Z nějakého důvodu měl pocit, že se nemusel ptát, od koho to slyšel...

Druhého dne Lan WangJi sám sešel z hory.

Nebylo to tak, že by z hory scházel jen vzácně, ale jen vzácně šel sám na zalidněný trh.

Všude se míhali lidé. Bez ohledu na to, jestli šlo o jeho sektu nebo loviště v horách, nikde nebylo tolik lidí. I během přelidněných diskuzních konferencích tam bylo mnoho lidí, ale jen v organizovaném davu a ne takhle nacpaných na sobě. Zdálo se, že by nebylo žádným překvapením, kdyby někdo někomu šlápl na nohu nebo vrazil do něčí kárky. Lan WangJi nikdy neměl rád tělesný kontakt s druhými. Když to takhle viděl, mírně váhal, a přesto se úplně nezastavil. Místo toho se rozhodl, že se někoho zeptá na cestu. Ale ani po chvíli nemohl najít nikoho, koho by se zeptal.

Teprve teď si Lan WangJi uvědomil, že nejenom že se on nechtěl přiblížit k ostatním, ale ani ostatní se nechtěli přiblížit k němu.

Vážně byl v porovnání s ruchem na trhu až příliš jiný, příliš bezvadný. Dokonce si na zádech nesl meč. Prodejci, rolníci a kolemjdoucí jen zřídka viděli takové mladé pány jako on a všichni se mu honem vyhýbali. Buď se obávali, že to byl nějaký arogantní dědic, a děsili se, že ho omylem urazí. Anebo se obávali jeho chladného výrazu. Přece jenom i Lan XiChen jednou zažertoval, že v okruhu 2 metrů kolem Lan WangJiho nemohl žádný život zůstat nezmrazen. Jenom když kolem Lan WangJiho prošly ženy, chtěly se na něj podívat. Ale neodvažovaly se dívat příliš.

Předstíraly, že měly spoustu práce, a jen tak pokukovaly s tváří skloněnou. A když je minul, shlukly se za ním a za zády se mu chichotaly.

Lan WangJi už kráčel dlouho, když konečně spatřil starou paní, co zametala před svým domem. Zeptal se: „Promiňte. Kde tu je nejbližší lotosové jezero?”

Ta žena neměla nijak zvlášť bystrý zrak a kromě toho měla v očích prach. Lapala po dechu a neviděla ho moc jasně. „Jdi zhruba 4 kilometry tímhle směrem. Jeden dům tam zasadil víc než akr lotosů.”

Lan WangJi přikývl. „Děkuji.”

Stará žena: „Mladý pane, na to jezero v noci nikoho nepouští. Pokud tam chceš jít, měl by sis pospíšit a dorazit před soumrakem.”

Lan WangJi zopakoval: „Děkuji.”

Zrovna když chtěl odejít, spatřil, jak ta žena zvedla svou tenkou bambusovou hůl vysoko do vzduchu, ale nedokázala shodit větev, co se zasekla pod střechou. Lan WangJi ukázal prstem a energie jeho meče sestřelila tu větev na zem. Pak se otočil k odchodu.

Při jeho rychlosti mu pokrýt 4 km nebude trvat tak dlouho. Lan WangJi se držel směru, kterým mu žena ukázala, a nezastavoval se.

Za necelý kilometr se dostal z tržiště; jen o kousek dál už budovy začaly řídnout; po dvou km se krajina kolem něj už proměnila na pole zeleně a křižující se cesty. Jenom jednou za čas narazil na malou, nakloněnou chaloupku, které z komínu stoupaly zkroucené proužky dýmu. Na poli dřepělo pár ušpiněných batolat s vlasy vyvázanými vysoko na hlavě, házeli po sobě bláto a hihňali se. Byla to tak zajímavá scéna, že se Lan WangJi zastavil a sledoval to, ačkoli na něj brzy nato přišli. Ty děti byly všechny malé a stydlivé, v mžiku se rozprchly. Lan WangJi konečně vykročil vpřed a dal se dál na cestu. Když byl už za půlkou cesty, ucítil na tváři něco chladného. Byla to nepatrná kapka deště, co k němu poslal vítr.

Podíval se na nebe. A opravdu, zdálo se, jako kdyby ta šedá, zvlněná oblaka měla co nevidět spadnout z nebe. Okamžitě přidal do kroku, a přesto byl déšť rychlejší než on.

Najednou u pole před sebou spatřil stát půl tuctu lidí.

To mžení se už proměnilo na kapky. A přesto ti lidé nedrželi ani deštníky, ani nehledali úkryt. Zdálo se, jako kdyby kolem něčeho vytvořili kroužek a neměli čas věnovat pozornost něčemu jinému. Lan WangJi přišel k nim. Spatřil rolníka, co ležel na zemi a sténal bolestí.

Lan WangJi si vyslechl jen pár slov a pochopil, co se stalo. Když byl ten rolník na poli, naběhl na něj vůl. Zrovna teď nedokázal vstát, zranil si buď záda nebo nohu. Toho vola, který se toho zločinu dopustil, už ostatní zahnali na vzdálený konec pole a teď švihal ocasem a příliš se bál se znovu přiblížit. Majitel toho vola běžel vyhledat doktora, zatímco zbytek rolníků se neodvažovali zraněného jen tak přesouvat, aby mu nevykloubili kosti. Tohle byl jediný způsob, jak se o něj mohli postarat. Ale bohužel začalo pršet. Nejdřív to bylo jen snesitelné mžení, ale brzy přišla bouře.

Jak ten déšť víc a víc sílil, jeden z rolníků odběhl k sobě domů, aby přinesl deštník. Ale jeho dům byl daleko a ještě se nevrátil. Zbytek skupiny byl celý nervózní, i když nemohli nic dělat, a tak se snažili zraněného co možná nejvíc ochránit před deštěm vlastními těly. Ale pokud to takhle půjde dál, k ničemu to nebude. A i kdyby donesli deštník, pořád budou mít jenom jeden. Nemohli prostě zakrýt pár lidí a zbytek nechat na dešti, ne?

Jeden z nich polohlasně zaklel: „Zatraceně, je to jenom chvilka a leje jako z konve.”

V této chvíli promluvil další rolník: „Pojďme podepřít támhleten přístěnek. Nějakou chvíli to vydrží.”

Nedaleko od nich byl starý, opuštěný přístřešek, který podpíraly čtyři dřevěné klády. Jedna z nich byla nakloněná, zatímco další po létech eroze shnila.

Jeden rolník váhal. „Copak s ním nemáme hýbat?”

„Těch pár kroků... pár kroků by mělo být v pohodě.”

Všichni přidali ruku k dílu a rolníci přenesli toho zraněného k přístřešku. Dva z nich šli přístřešek zvednout, ovšem ani dva muži tu střechu nedokázali zvednout. Za pobízení ostatních vynaložili veškerou svou sílu, až jim tváře zrudly, a přesto se střecha nehnula ani o centimetr. Přidali se k nim další dva, ale stejně se to nepohnulo!

Střecha přístřešku měla dřevěnou kostru a byla pokrytá doškami, slámou a nánosy hlíny. Nebylo to lehké, ale rozhodně to nebylo tak těžké, aby to nezvedli ani čtyři rolníci, co celý rok pracovali na polích.

Lan WangJi věděl, co se dělo, ještě se ani nepřiblížil. Přišel k přístřešku, sehnul se, pozvedl jeden roh střechy a pak ji jedinou rukou zvedl.

Rolníky to tak šokovalo, že neměli slov.

Ten mladý muž jedinou rukou zvedl střechu, co nedokázali zvednout ani čtyři rolníci!

Po chvíli jeden z rolníků něco zašeptal ostatním. A oni jen s náznakem váhání pokročili k tomu, aby pod přístřešek přinesli toho zraněného muže. Když vešli dovnitř, všichni se letmo podívali po Lan WangJim. Ten se díval přímo před sebe.

Když toho zraněného položili na zem, přišli k němu dva lidé. „M-mladý pane, pusť to. My to zvládneme.”

Lan WangJi zakroutil hlavou.

Ti dva rolníci na tom trvali. „Jsi příliš mladý. Neudržíš to.”

Za řeči zvedli ruce, chtěli mu se střechou pomoct. Lan WangJi se po nich akorát letmo podíval. Nic neřekl, akorát stáhl zlomek síly, co vynakládal. Výrazy rolníků se hned změnily.

Lan WangJi se znovu obrátil a znovu vynaložil i ten zlomek síly, co stáhl. Rolníkům bylo trapně a šli si zpět dřepnout pod střechu.

Ta dřevěná střecha byla těžší, než si představovali. Kdyby to ten chlapec pustil, rozhodně by ji neudrželi.

Někdo se zachvěl. „Jak podivné. Jak to, že je teď chladněji, i když jsme uvnitř?”

Nikdo z nich neviděl, že zrovna teď uprostřed přístřešku visela otrhaná postava, vlasy měla zacuchané a jazyk vypláznutý.

Jak do přístřešku zvenčí narážel vítr a déšť, postava se pod přístřeškem houpala sem a tam a vytvářela tak podivný závan větru.

Kvůli tomuto duchovi byla střecha abnormálně těžká, a proto ji normální lidé za žádnou cenu nedokázali zvednout.

Lan WangJi si s sebou nepřinesl nástroje na osvobození duchů. Jelikož to stvoření nemělo v úmyslu druhým ubližovat, samozřejmě mu nemohl ledabyle rozmlátit duši. A momentálně se zdálo, že to stvoření ani nedokáže přemluvit, aby svěsil svou visící mrtvolu, a tak prozatím mohl tu střechu akorát podpírat. Poté to nahlásí a někoho pošle, aby se s tím vypořádal.

Ten duch svištěl Lan WangJimu za zády sem a tam, jak do něj foukal vítr. Stěžoval si: „Taková zima...”

„...”

Rozhlédl se kolem a našel si rolníka, o kterého by se opřel. Pravděpodobně tak hledal teplo. Rolník se najednou zachvěl. Lan WangJi nepatrně naklonil hlavu a věnoval tomu duchovi celkem přísný pohled úkosem.

Duch se také zachvěl a žalostně se vrátil na místo. A přesto natáhl jazyk a stěžoval si: „T-to tak leje. A je tu takhle otevřeno... Je vážně taková zima...”

„...”

Rolníci nikdy nesebrali dost odvahy, aby na Lan WangJiho promluvili, ani když přišel doktor. Když přestalo pršet, přesunuli zraněného z přístřešku ven. Lan WangJi položil střechu na zem a bez jediného slova odkráčel.

Když dorazil k jezeru, bylo už po soumraku. Užuž chtěl vstoupit, když z druhé strany připlula malá loďka a na ní byla žena ve středním věku. „Hej, hej, hej! Co tady děláš?”

Lan WangJi: „Přišel jsem sbírat lotosové lusky.”

Žena: „Je po soumraku. Když je tma, nikoho tam nepouštíme. Dneska to nepůjde. Přijď někdy jindy!”

Lan WangJi: „Nezůstanu dlouho. Potřebuju jenom chvilku.”

Žena: „Ne znamená ne. To je pravidlo. Já tady pravidla nedělám. Můžeš se jít zeptat pana majitele.”

Lan WangJi: „Kde je majitel jezera?”

Žena: „Už dávno šel domů, takže nemá smysl se mě ptát. Pokud tě pustím dovnitř, majitel by mi to zazlíval. Nedělej mi takové těžkosti.”

V této chvíli už ji Lan WangJi nijak víc nenutil. Přikývl. „Omlouvám se za vyrušení.”

I když se tvářil klidně, všechno na něm působilo dojmem, že ho to zklamalo.

Když žena viděla, že měl sice bílý oděv, ale že půlku měl promočenou deštěm a boty měl zablácené, řekla mírnějším tónem: „Dneska jsi přišel příliš pozdě. Zítra přijď dřív. Odkud jsi? Před chvílí tak lilo. Ty jeden kluku, neběžel jsi sem v dešti, že ne? Proč sis nevzal deštník? Jak daleko je odtud tvůj dům?”

Lan WangJi upřímně odpověděl: „Jedenáct kilometrů.”

Jak to žena zaslechla, zaskočilo jí. „Tak daleko?! To jsi vážil dlouhou cestu, co? Pokud sis vážně chtěl dát lotosová semínka, měl sis je koupit na ulici. Je jich tam hodně.”

Lan WangJi chtěl užuž odejít, když tohle zaslechl a zastavil se. „Lotosové lusky, co prodávají na ulicích, nemají stonky.”

Ženu to pobavilo. „To musí mít stonky? Chuť se tím přece jenom nezmění.”

Lan WangJi: „Změní.”

„Nezmění!”

Lan WangJi si trval na svém: „Změní. Někdo mi to tak řekl.”

Žena se rozesmála. „Kdo ti to pro všechno na světě řekl? Ty jsi ale tvrdohlavý mladý pán. Určitě tě něco posedlo!”

Lan WangJi nic neřekl. Se svěšenou hlavou se otočil a vydal se zpět.

Žena na něj znovu zavolala: „Tvůj dům je vážně tak daleko?”

Lan WangJi: „Hm.”

Žena: „Co kdybys... Co kdyby ses dneska domů nevrátil? Někde nedaleko se ulož a přijď zítra?”

Lan WangJi: „Máme večerku. A zítra mám vyučování.”

Žena se poškrábala ve vlasech, jako kdyby o něčem rozmýšlela a celkem váhala. Nakonec promluvila: „...Fajn, pustím tě dovnitř. Jen na chvilku, jenom na chviličku, dobře? Pokud si chceš nasbírat lotosové lusky, pospěš si. Pro případ, že by tě někdo viděl, a řekl to na mě panu majiteli. Bylo by trapné, kdyby mě v mém věku vyhuboval.”

V Oblačných Zákoutích po dešti...

Magnólie byla obzvláště svěží a delikátní. Lan XiChen pocítil nával zalíbení. Rozložil si na stole papír a kreslil u okna.

Skrz mezery ve vyřezávaných rytinách v okně viděl, jak se pomalu blížila bílá postava. Lan XiChen štětec neodložil. „WangJi.”

Lan WangJi přišel blíž a zavolal skrz okno: „Bratře.”

Lan XiChen: „Slyšel jsem, jak ses včera zmínil o lotosových luscích. Strýček je dneska náhodou nechal donést na horu. Chceš nějaké?”

Lan WangJi před oknem: „Už mám.”

Lan XiChena to tak nějak zmátlo. „Už máš?”

Lan WangJi: „Hm.”

Bratři si vyměnili ještě pár slov a Lan WangJi se pak vrátil do Jingshi.

Když Lan XiChen skončil, chvíli se díval na svou malbu a pak ji odložil a zapomněl na ni. Vytáhl Liebing a šel na místo, kde obvykle trénoval Skladbu jasné mysli.

Před malou chaloupkou vyrašily trsy drobných, fialových hořců, okvětní plátky měly ozdobené rosou jako hvězdami. Lan XiChen přišel po stezce. Vzhlédl a zarazil se.

Na dřevěné chodbě před dveřmi do chaloupky byla váza z bílého nefritu. A v té váze byly lotosové lusky různé výšky.

Ta nefritová váza byla štíhlá a i ty lotosové lusky byly štíhlé. Byl to celkem nádherný pohled.

Lan XiChen si založil Liebing a posadil se před vázu. Naklonil hlavu ke straně, chvíli se na ni díval a váhal.

Nakonec se po mnoha výhradách rozhodl, že si žádný potají nevezme a nevyloupe ho, aby zjistil, v čem přesně se lišila chuť lotosového lusku se stonkem.

Pokud Lan WangJi vypadal tak šťastně, pak to opravdu musela být delikatesa.

----------------------------------------

~ Kdyby WWX věděl, že v podstatě potrolil všechny v Oblačných Zákoutích i širém okolí, určitě by se chechtal jako šílený. ~ 

~ Příští kapitola bude úplně poslední! Připravte kapesníčky, ať těm dvěma můžete zamávat na rozloučenou! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>