GDC - kapitola 126

Kapitola 126 – Splněný sen

Když se Lan WangJi vrátil, Wei WuXian už napočítal do zhruba tisíce a tří set.

„Tisíc tři sta šedesát devět, tisíc tři sta sedmdesát, tisíc tři sta sedmdesát jedna...”

Pořád dokola zvedal nohu a barevný míček se mu odrážel kolem nohy. Vyletěl vysoko do vzduchu, ztěžka spadl, on ho pak vykopl ještě výš a míček znovu klesl. Zdálo se, jako kdyby byl přivázaný nějakou nehmotnou nití, co mu navěky bránila opustit část Wei WuXianova těla.

Zároveň s tím byla taková nehmotná nit přivázaná i k pohledům dětí stranou.

A pak slyšel Wei WuXiana počítat: „Tisíc tři sta sedmdesát dva, tisíc tři sta osmdesát jedna...”

Lan WangJi: „...”

Pod záplavou obdivu dětí Wei WuXian prostě takhle podváděl. Ovšem to obrovské číslo už ty usmrkané děti připravilo o úsudek, že si ani jedno z nich nevšimlo, co na tom bylo špatně. Lan WangJi na vlastní oči sledoval, jak se Wei WuXian prokopával od sedmdesáti dvou k osmdesáti jedné a pak od osmdesáti jedné k devadesáti. Zrovna když chtěl Wei WuXian znovu vyskočit, náhodou zahlédl Lan WangJiho. Oči se mu rozjasnily, jako kdyby na něj užuž chtěl zavolat jménem. Neodhadl sílu a ten pestrobarevný míček mu přeletěl nad hlavou a padal Wei WuXianovi za zády.

Když si Wei WuXian všiml, že co nevidět mine, rychle vykopl dozadu a zachránil to patou. Poslední kop dosáhl nejvýš a doprovázelo ho zvučné: „Tisíc šest set!” všechny děti vykřikly údivem a z plných sil tleskaly.

Výsledek byl jasný.

Malá holčička zakřičela: „Tisíc šest set! On vyhrál, tys prohrál!”

Wei WuXian v dobré náladě přijal to vítězství bez náznaku pochyb. I Lan WangJi zvedl ruce a párkrát zatleskal.

Ale jeden z chlapců nakrčil čelo a kousal se do prstu. „Mám pocit... jako že je na tom něco špatně.”

Wei WuXian: „Co je na tom špatně?”

Chlapec: „Proč by to hned po devadesátce byla další stovka? Něco je na tom rozhodně špatně.”

Zdálo se, že se děti už rozdělily na dvě frakce. Jedna z nich už byla jasně pod vlivem Wei WuXiana a dotírala: „To není možné. Jen nejsi ochotný přiznat svou porážku.”

Wei WuXian měl také svou teorii: „Proč by to po devadesátce nebyla další stovka? Sám si to spočítej. Co je po devítce?”

Chlapec se značnými obtížemi chvíli počítal na prstech. „...Sedm, osm, devět, deset...”

Wei WuXian ho okamžitě přerušil: „Hele, po devítce je desítka, takže po devadesátce musí přijít stovka.”

Chlapec si pořád nebyl jistý: „...Vážně? Já si to nemyslím??”

Wei WuXian: „Jak to? Pokud mi nevěříš, pojďme se zeptat někoho na ulici.”

Chvíli se rozhlížel kolem, než se pleskl do stehna. „Ach, hele, někoho jsem našel. Ty, mladý pane, vypadáš nesmírně spolehlivě. Počkej, prosím!”

„...”

A tak Lan WangJi čekal. „Copak?”

Wei WuXian: „Mohl bych se tě na něco zeptat?”

Lan WangJi: „Ano.”

Wei WuXian se zeptal: „Tak tedy, co následuje po devadesátce?”

Lan WangJi: „Stovka.”

Wei WuXian mu vzdal holt. „Děkuji.”

Lan WangJi kývl. „Není zač.”

Wei WuXian s širokým úsměvem také přikývl a otočil se na chlapce. „Vidíš?”

Chlapec vážně nevěřil uculujícímu se Wei WuXianovi, ale při pohledu na Lan WangJiho cítil k takovému mladému pánovi, co měl oděv bílý jako sníh, meč zdobený nefritem a rysy tak pohledné, že vypadal téměř jako božstvo, hluboký respekt. Okamžitě to přesvědčilo jeho váhající nitro a on zamumlal: „Takže takhle se počítá...”

Děti zašveholily: „Tisíc šest set ku tři sta— prohrál jsi!”

Chlapec byl tvrdohlavý. „Tak jsem prohrál.” Jak promluvil, předal Wei WuXianovi špejli s hložinkami v cukru a nahlas řekl: „Vyhrál jsi! Na, tady máš!”

Když děti odešly, Wei WuXian promluvil, zatímco v ústech měl špejli s hložinkami: „HanGuang-June, vážně jsi mi zachránil důstojnost.”

Lan WangJi konečně přišel k němu. „Omlouvám se, že jsi musel čekat.”

Wei WuXian zakroutil hlavou. „Vůbec ne, vůbec ne. Byl jsi pryč jen chvilku. Nakopával jsem ten míček jen něco málo přes tři sta krát.”

Lan WangJi: „Tisíc šest set.”

Wei WuXian se nahlas zasmál a zakousl se do jedné hložinky. Lan WangJi chtěl užuž znovu promluvit, když se jeho rtů dotklo něco chladného a nechalo mu to na jazyku sladkou chuť. Wei WuXian mu strčil špejli se zbývajícími hložinkami do úst.

Wei WuXian si všiml jeho nezvyklého výrazu a zeptal se: „Jíš sladké?”

Lan WangJi držel hložinky v ústech, ani je nesnědl, ani je nevyplivl, a nebyl schopen nic říct.

Wei WuXian: „Pokud ne, dám si je já.” Chopil se tenké špejle s hložinkami, chtěl si ji vzít zpět, ale dokonce ani po pár pokusech ji nedokázal vytáhnout. Zdálo se, že se do ní Lan WangJi zakousl zuby.

Wei WuXian se široce usmál. „Tak to sníš nebo ne?”

Lan WangJi si také ukousl hložinku. „Jím.”

Wei WuXian: „Tak se mi to líbí. Pokud chceš, prostě řekni. Vážně jsi byl takový už od mládí, všechno držíš v sobě a nikdy neřekneš, co chceš.”

Chvíli se smál a pak se vydali do města.

Když byl Wei WuXian venku na ulicích, vždycky byl rošťácký a hamižný. Rychle utíkal a všechno chtěl. Když spatřil něco zajímavého, musel to párkrát zmáčknout. Nebo když ucítil vůni, při které se mu sbíhaly sliny, musel si trochu vzít a ochutnat. Za jeho pobízení i Lan WangJi ochutnal pár dobrot, kterých by se nikdy ani nedotkl. Když dojedl, Wei WuXian se vždycky zeptal: „Jaké to bylo? Jaké to bylo?” Někdy Lan WangJi odpověděl „dobré”, zatímco někdy odpověděl „výborné”, ale častěji odpověděl spíš „divné”. Kdykoli k tomu došlo, Wei WuXian se zasmál a vzal si to a už mu další nedal.

Původně měli v úmyslu najít si nějaké místo k obědu, ale Wei WuXian jedl celou cestu od západu k východu a nasytil se. Nakonec byl lenivý byť jen chodit a ti dva si našli slušný podnik, co prodával polévku, a posadili se tam.

Wei WuXian si za jídla hrál s plátky ředkve, čekal na polévku s vepřovými žebry a lotosovým kořenem, co si objednal. Když viděl, že Lan WangJi vstal, překvapeně se zeptal: „Co to děláš?”

Lan WangJi: „Brzy se vrátím.” A jak řekl, vrátil se jen chvilku poté, co odešel. A náhodou dorazila i polévka. Wei WuXian usrkl. Když číšník odešel, zašeptal Lan WangJimu: „Není to dobré.”

Lan WangJi si nabral jednu lžíci a jen nepatrně ochutnal. „Jak to?”

Wei WuXian míchal lžící v misce. „Lotos nemůže být moc tvrdý. Bylo by lepší, kdyby byl ještě růžovější. Tenhle podnik trochu šetří na koření. Dost dlouho se to nevařilo a chutě se pořádně nevstřebaly. Každopádně to není tak dobré jako od mojí kultivační sestry.”

Jen to tak ledabyle poznamenal, myslel si, že Lan WangJi si to nanejvýš vyslechne a odpoví s pár „hm”. Ale nejenom že bedlivě poslouchal, ale dokonce se zeptal: „Jak by se to mělo okořenit? Jak se ty chutě můžou vstřebat?”

Wei WuXian si konečně něčeho všiml a pobavilo ho to. „HanGuang-June, nepřemýšlíš o tom, že bys mi uvařil lotosovou polévku, že ne? To ses zrovna teď šel podívat, jak se to vaří?”

Než mohl Lan WangJi vůbec odpovědět, Wei WuXian se mu už začal smát. „Haha, HanGuang-June, vážně se tě nesnažím podceňovat, ale nikdo z tvé sekty nikdy nijak nepracoval v kuchyni a navíc ty tvoje chuťové pohárky vyrostly na takovém jídle. Pochybuju, že by cokoli, co uděláš, vůbec prošlo.”

Lan WangJi si znovu usrkl polévky, ani to nepotvrdil, ani nepopřel. Wei WuXian stále čekal, až odpoví, a přesto byl Lan WangJi pevný jako skála. Wei WuXian už nakonec nedokázal déle čekat.

Bez ostychu se znovu zeptal: „Lan Zhane, myslel jsi to vážně, že mi chceš uvařit?”

Překvapivé bylo, že Lan WangJi byl celkem klidný. Neřekl ani „ano”, ani „ne”.

Wei WuXian z toho začínal být zoufalý. Vyskočil a rukama se opřel o rohy stolu. „Řekni něco, ano?”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Takže to je ano nebo ne? Můj drahý Lan Zhane, všechno jsem to řekl, abych tě poškádlil. Pokud mi vážně navaříš, i kdybys do dna pánve propálil díru, sním tu pánev přímo před tvýma očima.”

„...” Lan WangJi: „To nebude třeba.”

Wei WuXian mu užuž chtěl skočit na klín a žadonit. „Takže budeš vařit nebo ne? Navař, prosím, HanGuang-June, já to sním!”

Lan WangJimu se výraz nijak nezměnil a narovnal mu záda. „Posed.”

Wei WuXian varoval: „Er-gege, takhle se ke mně nemůžeš chovat.”

Za všeho toho sekýrování už Lan WangJi nedokázal zachovat svůj klid. Vzal ho za ruku. „Už jsem uvařil.”

„He?” Wei WuXiana to překvapilo. „Už jsi mi někdy uvařil? Kdy? Co jsi uvařil? Jak to, že si na to nevzpomínám?”

Lan WangJi: „Sektovní banket.”

„...” Wei WuXian: „Té noci, to jídlo, o kterém jsem si myslel, že jsi koupil ve městě Caiyi, to jsi vlastnoručně udělal?”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXiana to ohromilo.

Zeptal se: „To ty jsi to uvařil? V Oblačných Zákoutích existuje něco jako kuchyně?”

„...Samozřejmě.”

„Umyl jsi a nakrájel zeleninu? Nalil jsi olej do pánve? Přidal jsi koření?”

„Hm.”

„Ty... ty...”

Wei WuXian absolutně neměl slov. Nakonec ho jednou rukou vzal za límec, druhou ho objal kolem krku a dal mu intenzivní polibek.

Naštěstí si ti dva vždycky vybrali to nejodlehlejší místo k sezení, hned vedle zdi. Lan WangJi ho objal a otočil se, takže ostatní mohli vidět jen jeho záda a paži, co mu Wei WuXian ovinul kolem krku.

Když Wei WuXian viděl, jak byl klidný, natáhl se a dotkl se ho. Jak čekal, ucítil teplo. Lan WangJi chytil tu jeho rošťáckou ruku a varoval ho: „Wei Yingu.”

Wei WuXian: „Jsem přímo tady na tvém klíně, ne? Kvůli čemu mě voláš?”

„...”

Wei WuXian odpověděl, tentokrát se tvářil vážně: „Promiň. Jen jsem byl štěstím bez sebe. Lan Zhane, jak to, že jsi ve všem tak dobrý? Jsi úžasný dokonce i ve vaření!”

Jeho chvála byla nanejvýš upřímná. Lan WangJi od dětství slyšel nespočet komplimentů, ale při žádném z nich nebylo tak těžké zabránit, aby mu koutky úst nerozkvetly do úsměvu. Jenom předstíral klid. „Nebylo to nic těžkého.”

Wei WuXian: „Ne. To tedy je. Ani nevíš, kolikrát mě vyhnali z kuchyně.”

„...” Lan WangJi: „Propálil jsi díru do dna pánve?”

Wei WuXian: „Jenom jednou. Zapomněl jsem přidat vodu, ale koho by napadlo, že pánev začne hořet? Nedívej se na mě takhle. Bylo to jenom jednou, vážně.”

Lan WangJi: „Co jsi dal do pánve?”

Wei WuXian o tom chvíli s úsměvem přemýšlel. „Jak bych si mohl jasně pamatovat něco, co se událo tak dávno? Zapomeň na to.”

Lan WangJi to nijak neokomentoval, ale zdálo se, že nepatrně pozvedl obočí. Wei WuXian předstíral, že si toho nepatrného výrazu nevšiml. Najednou si na něco vzpomněl a s lítostí rozhodil rukama. „Ale proč jsi mi tehdy neřekl, že jsi to uvařil ty? Byl jsem hlupák. Ani jsem toho moc nesnědl.”

Lan WangJi: „Tím se netrap. Až se vrátíme, můžu toho uvařit víc.”

Po tak dlouhé době bylo toto to jediné, na co Wei WuXian čekal. Okamžitě se rozzářil a už ani nekritizoval tu svou polévku.

Odešli z restaurace a chvíli se procházeli. Před nimi se ozval povyk. Mnoho lidí postávalo kolem oblasti pokryté malými předměty a jeden po druhém házeli na zem malé obruče.

Wei WuXian: „Tohle je pěkné.” Chopil se Lan WangJiho a vzal si od prodejce tři obruče. „Lan Zhane, tohle už jsi někdy hrál?”

Lan WangJi zakroutil hlavou.

Wei WuXian: „Ani tohle jsi ještě nehrál? Já ti to vysvětlím. Je to vážně prosté. Vezmi si tuhle obruč, ustup pár kroků dozadu a hoď ji na ty věci na zemi. Na co to dopadne, to je tvoje.”

Lan WangJi opakoval: „Na co to dopadne, to je moje.”

Wei WuXian: „To je celé. Co chceš? Vyhraju, cokoli chceš.”

Lan WangJi: „Cokoli.”

Wei WuXian se opřel loktem o jeho rameno a zatahal ho za konec stužky na čele. „Je mi trochu trapně, že se ke mně chováš tak uvolněně, ne?”

Lan WangJi upřímně odpověděl: „Chci, cokoli získáš.”

Wei WuXian se udiveně odmlčel. „Jen se na sebe podívej. Co to děláš před všemi těmi lidmi?”

Lan WangJi: „Co?”

Wei WuXian: „Flirtuješ se mnou.”

Lan WangJi se tvářil klidně. „Neflirtuji.”

Wei WuXian: „Ale ano! Fajn, tak ti dám... tamto, co třeba tamto?”

Ukazoval na velkou, bílou želvu vyrobenou z porcelánu, co byla daleko od nich. Za řeči ustoupil o pár kroků, až byl téměř čtyři metry daleko. Prodejce gestikuloval a křičel: „To už stačí, už stačí!”

Ale Wei WuXian odpověděl: „Ještě ne, ještě ne.”

Prodejce zakřičel: „Mladý pane, stojíš moc daleko. Takhle nic nezískáš. Neviň mě, že tu rýžuji mince!”

Wei WuXian: „Pokud se nepostavím daleko, možná prostě přijdeš o vlastní!”

Dav se zasmál. „To je ale sebevědomý mladý pán!”

Ten trik se zdál navenek prostý, ale každý předmět byl ve skutečnosti celkem daleko od ostatních. Pro obyčejné lidi nebylo snadné ovládat vyvinutou sílu, které bylo třeba. Ale pro kultivátory to nebyla vůbec žádná výzva. Pokud by neustoupil ještě dál, co by na tom bylo zábavného? Wei WuXian šel celkem daleko a dokonce se ještě otočil zády k prodejci. Dav se ještě víc smál. A přesto Wei WuXian v další sekundě potěžkal obruč a pozadu ji hodil. Obruč dopadla přímo na krunýř porcelánové želvy a spadla jí kolem hlavy.

Prodejce ani ostatní neměli slov. Wei WuXian se se širokým úsměvem otočil a pokynul Lan WangJimu k těm dvěma obručím, co měl v ruce. „Chceš to zkusit?”

Lan WangJi: „Ano.”

Přišel k Wei WuXianovi. „Co chceš?”

V malých, pouličních stáncích se neprodávalo nic prvotřídního. Většinou to byly malé předměty, co se k sobě adekvátně hodily a co z dálky vypadaly slušně. Ta porcelánová želva, co získal Wei WuXian, už bylo to nejlepší, co tam bylo. Wei WuXian se rozhlédl. Čím víc se díval, tím měl větší pocit, že všechno to bylo ošklivé a že nic z toho nechtěl. Bylo pro něj těžké se rozhodnout. Najednou spatřil vycpaného oslíka, co byl nesmírně ošklivý. Byl tak ošklivý, že ho člověk ani při běžném pohledu nemohl ignorovat. Rozzářil se. „Tamto by šlo. Vypadá jako Malé Jablíčko. Tam, tam— to mi dej.”

Lan WangJi přikývl. Postavil se o téměř čtyři metry dál než Wei WuXian a také se otočil. Obruč přistála dokonale.

Dav jásal a tleskal. Lan WangJi se otočil a podíval se na Wei WuXiana, co se smíchem skočil k prodejci, popadl oslíka a nesl so ho pod paží, zatímco tleskal ze všech nejhlasitěji. „Znovu, znovu!”

Lan WangJi měl v ruce ještě jednu obruč. Jak ji držel, potěžkal ji jemně, ale pevně. Tentokrát ji jen za chvilku hodil a okamžitě se otočil, aby to zkontroloval.

Po tom jeho hodu se všude z okolí ozvaly výkřiky. Ta obruč letěla tak mimo, že se nedostala ani na okraj celé oblasti. Navzdory tomu bezchybně přistála na a kolem Wei WuXianova těla.

Wei WuXiana to nejprve překvapilo a pak se rozesmál. Ačkoli měli všichni pocit, že to byla příliš velká škoda, nicméně je ujistili:

„To nebylo špatné!”

„Jo, vyhráli jste toho celkem dost.”

„Už tak jste úžasní!”

Prodejci se ulevilo, protočil očima a oddechl si. A pak vyskočil s palcem nahoru. „Jo, jste absolutně velkolepí. Rozhodně jsi nelhal, mladý pane. Pár dalších a vážně bych na tom tratil!”

Wei WuXian se zasmál: „To stačí, vím, že by sis netroufl nás nechat dál hrát. A nám už to také stačilo, že? Lan Zhane, pojďme, pojďme.”

Prodejce s radostí odpověděl: „Opatrujte se!”

Teprve když ti dva zmizeli bok po boku v tom hemžícím se davu, si prodejce konečně vzpomněl: „Třetí obruč! Nevrátili mi ji!!”

Po chvilce chůze s želvou v levé paži a oslíkem pod pravou se Wei WuXian zeptal: „Lan Zhane, jak to, že jsem si nikdy neuvědomil, že jsi tak kreativní?”

Lan WangJi mu z ruky vzal těžkou porcelánovou želvu. Wei WuXian si sundal z krku obruč a dal mu ji kolem hlavy. „Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Vím, že jsi to udělal naschvál.”

Lan WangJi držel tu želvu v jedné ruce. „Kam ji dáme, až se vrátíme?”

Wei WuXian vážně nevěděl, jak na to odpovědět.

Ta želva byla velká a těžká, řemeslná hodnota nebyla nic moc. S tou svou masivní hlavou se jen stěží dala popsat za roztomile hloupou. Ale když se Wei WuXian podíval pozorněji, uvědomil si, že její tvůrce byl vskutku ledabylý. Vypadalo to, že šilhala. Zorničky měla jako korálky. Každopádně ať se na to díval, jak chtěl, do Oblačných Zákoutí se prostě až příliš nehodila. Vskutku byl problém, kam by ji mohli dát.

Wei WuXian o tom chvíli přemýšlel. „Do Jingshi?”

Jen co to dořekl, zakroutil hlavou a odmítl vlastní nápad: „Jingshi se hodí jen na hraní citery a pálení vonných tyčinek. Tak pokojné místo plné vůně santálového dřeva by s velkou želvou vypadalo strašně.”

Když Lan WangJi zaslechl, jak řekl, že „jingshi bylo pokojné místo, co se hodilo jen na hraní citery a pálení vonných tyčinek”, letmo se po něm podíval, jako kdyby chtěl něco říct. Ale neřekl.

Wei WuXian pokračoval: „Ale pokud ji nedáme do jingshi, ale vybereme nějaké jiné místo v Oblačných Zákoutích, pravděpodobně ji okamžitě vyhodí.”

Lan WangJi v tichosti přikývl.

Wei WuXian dlouho váhal. Nakonec nebyl tak hanebný, aby řekl: „Dejme ji do komnat tvého strýčka, ale neřekneme mu, že jsme to udělali my.” Pak ho něco napadlo a on se pleskl do stehna. „Mám to. Dejme ji do Lanshi.”

Lan WangJi o tom chvíli přemýšlel, než se zeptal: „Proč Lanshi?”

Wei WuXian: „Nechápeš to, že? Dej ji do Lanshi a když budeš učit SiZhuie, JingYia a ostatní, pokud se na to zeptají, můžeš jim říct, že tu želvu vlastnoručně vyrobil záhadný řemeslník na počest toho, že jsi zabil Xuanwua masakru. Má to hluboký význam, co má za úkol motivovat učedníky sekty Lan z Gusu, aby obdivovali skutek svého seniora a aby usilovali o pokrok. I když už je Černá želva masakru pryč, rozhodně na ně bude čekat Rumělkový pták krveprolití, Bílý tygr brutality a Azurový drak krvežíznivosti a tak dále. Musí vykonat skvělé věci, co překonají jejich předky a udiví svět.”

„...”

„Tak co ty na to?”

Za chviličku Lan WangJi odpověděl: „Výborné.”

A tak za pár dní, když byli Lan SiZhui, Lan JingYi a ostatní na HanGuang-Junově hodině, kdykoli vzhlédli, spatřili za Lan WangJiho stolem hrubou želvu s hloupýma očima z porcelánu.

Ale kvůli nějakému neznámému úžasu se nikdo neodvážil zeptat, proč tam byla. Ale to byl zase jiný příběh...

Poté, co uložili svou kořist do dimenzionálních rukávů, ti dva se dali na vítězný ústup.

Než sem přišli, Wei WuXian celkem dlouho vychvaloval krásu charakteristických lotosových listů, co se táhly, kam jen oko dohlédlo, a tak Lan WangJiho samozřejmě odtáhl na obhlídku jezer. Chtěl najít luxusně vyzdobenou loďku, aby se jim dostalo občasné extravagance, ale i když nějakou dobu pátral, našel akorát malou, dřevěnou loďku, co stála u jezera. Jak se vznášela na vodě, působila tak chatrně, že by stačilo jen jemně kopnout, a potopila by se. Přišlo mu trochu moc obtížné na ni nacpat dva dospělé muže, ale žádnou druhou možnost neměli.

Wei WuXian: „Ty se posaď na tenhle konec a já budu sedět na druhém. Buď v klidu a nehýbej se. Pokud si nebudeme dávat pozor, loďka se převrátí.”

Lan WangJi: „Neboj se, pokud spadneš, zachráním tě.”

Wei WuXian: „Jak jsi to řekl, to znělo, jako že neumím plavat.”

Loďku unášel proud, těsně projížděla kolem objemných lotosových květů, každý okvětní plátek byl růžový a plný. Wei WuXian se na loďce položil s pažemi pod hlavou. Jelikož ta loďka byla vážně malinká, nohama téměř spočíval na Lan WangJiho těle. A ani Lan WangJi neřekl nic proti této nestoudné, nevychované poloze.

Jemný vánek se proháněl po pokojných vlnkách.

Wei WuXian: „Zrovna teď je období květu. Škoda, že lusky ještě nejsou zralé, jinak bych tě mohl vzít na sběr lusků.”

Lan WangJi: „Můžeme přijít znovu.”

Wei WuXian: „Ano! Můžeme přijít znovu.”

Wei WuXian nenuceně pádloval a chvíli hleděl do dálky. „Býval tu starý muž, co tady v oblasti pěstoval lotosové lusky. Zdá se, že už je pryč.”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Už za mého mládí byl celkem starý a už to bylo přes deset let. I kdyby ještě neumřel, pravděpodobně je už příliš starý na to, aby chodil nebo pádloval.”

Otočil se tváří na Lan WangJiho. „Tehdy v Oblačných Zákoutích, když jsem tě nabádal, abys přišel na návštěvu Lotosového Mola, jsem obzvláště chtěl, abys se mnou šel krást lotosové lusky na jeho jezeře. Víš proč?”

Lan WangJi vždycky odpověděl na každou Wei WuXianovu otázku, splnil každé jeho přání. Ve vší upřímnosti odpověděl: „Nevím. Proč?”

Wei WuXian na něj mrkl levým okem a široce se usmál. „Protože bylo neuvěřitelné, jak ten starý muž mlátil lidi svou bambusovou holí. Když člověka zasáhl, bylo to mnohem horší než trestné pravítko tvé sekty. Tehdy jsem si říkal, že tě musím oklamat a nalákat tě sem, aby se ti také dostalo pár ran.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, usmál se. V očích mu roztála veškerá ta odražená, chladná záře měsíce.

Wei WuXian v mžiku pocítil, jak se mu hlava závratně točila. Bezděky i jemu na tváři rozkvetl úsměv.

Začal: „Fajn, uznám to...”

S hlasitým nárazem se všechno převrátilo vzhůru nohama a voda se rozstříkla několik desítek centimetrů vysoko. Loďka se převrátila.

Wei WuXian se vynořil na hladinu a otřel si tvář. „Zrovna jsem ti řekl, abys v klidu seděl a nehýbal se, aby se loďka omylem nepřevrátila!”

Lan WangJi připlaval k němu. Když Wei WuXian viděl, že i teď, když spadl do vody, byl tak klidný, smál se tak moc, že se skoro vodou zalykal. „Takže kdo z nás se nahnul jako první? Podívej, jak to dopadlo!”

Lan WangJi: „Nevím. Možná jsem to byl já.”

Wei WuXian: „Fajn, mohl jsem to být i já!”

Ti dva se se smíchem pod vodou chytili a zpečetili to pevné objetí polibkem.

Když se jejich rty rozdělily, Wei WuXian zvedl ruku a pokračoval v tom, co nedořekl: „Uznám to. Všechno to byly nesmysly. Tehdy jsem si s tebou chtěl prostě jen hrát.”

Lan WangJi ho vyzvedl a Wei WuXian znovu seděl v loďce. Otočil se, aby mu pomohl. „A tak Lan Zhane, taky musíš být upřímný.”

Lan WangJi se také vytáhl zpět do loďky. Předal mu rudou stužku. „Upřímný v čem?”

Wei WuXian tu stužku držel mezi rty, oběma rukama si znovu svázal vlasy, co se mu pod vodou uvolnily. „Buď upřímný v tom, jestli jsi o mě smýšlel stejně nebo ne.” Promluvil vážným tónem: „Tak chladně mě pokaždé odmítnout – vážně jsem kvůli tomu přišel o důstojnost, to nevíš?”

Lan WangJi: „Teď můžeš zkusit, jestli ti něco odmítnu.”

Ta věta ho tak náhle zasáhla u srdce. Wei WuXian se zalkl, a přesto byl Lan WangJi stejně klidný jako vždy, jako kdyby si ani neuvědomil, co zrovna řekl. Wei WuXian si položil ruku na čelo. „Ty... HanGuang-June, udělejme dohodu. Prosím, varuj mě, než řekneš něco tak romantického. Jinak to neunesu.”

Lan WangJi přikývl. „Dobře.”

Wei WuXian: „Lan Zhane— co ty jsi za člověka!”

Desítky tisíc slov zůstaly nevyřčené výměnou za nekonečný smích a objetí.

----------------------------------------

~ Dokonalá kapitola na zakončení celého příběhu. Někde jsem četla článek přímo od autorky, že nadpis kapitoly "Splněný sen" odkazuje na význam názvu "Yunmeng", tedy 云 "Yun" jako "oblak/oblaka" a 梦 "Meng" jako sen. Tedy "sen, co vznikl v Oblačných Zákoutích a co se nakonec splnil". ~

Další novely od stejné autorky naleznete na jiných stránkách. 

~ Scum Villain Self-Saving System ---- zde

~ Heaven Official's Blessing ----- zde

~ Lassair, díky za upozornění! 

~ A já teď můžu celému světu GDC zamávat šátečkem a vydat se na úplně jinou cestu! Hurá! Co nevidět můžete vyhlížet Hlavní stránku nového projektu. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>