LIH - kapitola 39

Kapitola 39 – Zvíře a mladý chlapec (3)

Jakmile Ray přestal brečet, vzal jsem ho za ruku a odvedl ho zpět na pole. Celou cestu zpět se ke mně tiskla veverka. Přemýšlel jsem, co se stalo, ovšem Ray pokrčil rameny. To gesto působilo skoro jako od vyspělého dospělého.

„Prostě jenom žárlí.”

Jakmile jsem ta slova zaslechl, vybuchl jsem smíchy. Malá veverka, co svou lásku chránila jako válečník, co? Veverka mi skočila na paži a já ji prsty pohladil po hřbetě.

„Takže žárlíš. Roztomilé. Ale nemusíš se bát. Nevezmu ti páníčka, dobře?”

„Mel je moje mladší sestra, víš?”

Co to řekl?

Neměl jsem slov a shlédl jsem na něj. Střetl jsem se s pohledem těch křišťálově jasných fialových oči. Bohužel se nezdálo, že by žertoval.

Zíral jsem na tu roztomilou huňatou veverku, co tu svou malou hlavičku nakláněla ke straně. Ať jsem se na ni díval, jak chtěl, bylo to úžasné zvíře. Ale on říkal, že to byla jeho sestra a... Sigova dcera...?

Bylo pro mě čím dál obtížnější pochopit, jak po sobě hrdinův klan zanechával potomky.

„Myslím, že bude spokojená, když ji řekneš, že ji máš rád, Asho.”

„Ech, já?”

Podle toho, co řekl její starší bratr, se zdálo, že mě ta vever--- jeho mladší sestra měla vážně ráda. S radostí v nitru jsem řekl: „Samozřejmě že i Mel mám velmi rád.” A natáhl jsem prst a potřásl si s její malou tlapkou.

Než jsme skončili s vykopáváním zeleniny, slunce už celkem dost pokleslo k obzoru.
Brzy domů dorazí Sig. A spolu s ním jistě přijde jeho manželka.

Co bych teď měl dělat? Prostě jsem se chtěl hned schovat. Ale ať bych se na tomhle světě skryl kdekoli, bylo by to zbytečné.

Zašel jsem si do sprchy, převlékl jsem se a vrátil se do obýváku. V té chvíli jsem si všiml, že v kuchyni stála malá postava.

„Co vaříš k večeři? Pomůžu ti,” zavolal jsem na Raye, chtěl jsem zapomenout na to bolest v nitru. Otočil na mě svou malou hlavu.

„Chci připravit otcovo oblíbené jídlo...”

„Aha. A tohle jsou suroviny?” Přišel jsem k němu a podíval se na linku. Vedle desky na krájení byly brambory, mrkve a cibule...

„To děláš karí?” zeptal jsem se chvějící hlasem.

Ray vytáhl z lednice kuře, ale vrátil se ke mně. Oči měl rozšířené překvapením. Jak jsem přemýšlel, co se stalo, dopadlo to tak, že jsem znovu brečel. Honem jsem si otřel vlhké tváře cípem košile a věnoval mu úsměv. „To ty cibule...”

I když jsem si myslel, že to byla ubohá výmluva, Ray cibule vzal a dal je daleko ode mě. To bylo ale vážně hodné dítě. Laskavé dítě s velkým uvědoměním. Dokonce i ta jeho přímá povaha se Sigovi podobala.

Rozhlédl jsem se po tom pečlivě uklizeném domě a byl jsem si jistý, že jeho manželka byla úžasná. Určitě to byla nádherná žena, co se k Sigovi hodila.

Když jsme skončili s přípravou večeře, sám jsem zašel k božímu stromu. Když jsem spadl do údolí, ztratil jsem mobil, takže jsem se s Bohem nemohl spojit.

„Je šťastný. V obklopení úžasné rodiny...”

I když jsem tu já nebyl.

Opřel jsem se o kmen stromu, pomalu jsem klouzal dolů a sedl si na zem. Se svými pocity jsem vždycky šel v kruzích. Vážně jsem byl úzkoprsý, takový zženštilý muž. Nebo jsem byl spíš hamižný. Tak moc, až mě to samotného udivovalo.

„...Sigu.”

Chtěl jsem se s ním setkat. Ale děsil jsem se toho.

Jak bych se měl tvářit? Jak jsem se na něj měl dívat, až se setkáme?

Bez ohledu na to, jak moc bych předstíral, ty fialové oči by mě určitě v mžiku prohlédly. Rozhodně by se k němu donesly mé pocity lásky, lásky tak velké, že už jsem to nedokázal snést.

„Jen samotná ta slova stačila.”

Přece jenom řádně viděl, že ve mě stále přetrvávala pouta k mému původnímu světu. Také věděl, že toto místo jednoho dne opustím. Že opustím svou rodinu, i když jsem sám říkal, že tady zůstanu.

A proto ta bolest byla trest, co jsem si zasloužil. Musel jsem přijmout realitu.

Neboť ty nádherné drahokamy už nebyly moje.

To ty jsi řekl, že bych měl být hamižný.

Najednou jsem si vybavil ta nostalgická slova.

Bylo to, když jsme si dali oběd u pramene nebo když jsme se pod božím stromem drželi za ruce? Sig nebyl hamižný, a proto jsem já...

Chtěl jsem mu dát, cokoli chtěl.

„O mě se nemusíš starat. Já... Chci, aby sis splnil vlastní přání.”

Nicméně to byl člověk, co vždycky kladl ostatní před sebe. Vždycky se staral o druhé.

Ještě jsem si nevyslechl Sigovo skutečně přání.

Nad hlavou se mi ozvalo zašustění. Myslel jsem si, že to je zase veverka, a tak jsem se podíval na vršek stromu. Něco mi okamžitě narazilo do čela a zorné pole mi zčernalo.

Jak mě vědomí rapidně opouštělo a smysly se mi rozostřovaly, zachytil jsem pod nosem pach něčeho sladkého a kyselého—

Jako kdybych v dálce slyšel hlas toho člověka.

Minoru.

„...noru, Minoru.”

Jakmile jsem otevřel oči, spatřil jsem pohlednou tvář. Pomyslel jsem si, že to bylo normální, a zase jsem oči zavřel. Ale jakmile jsem to udělal, změnil jsem názor.

Byl jsem v Sigově náručí. Tedy opíral jsem se mu o kolena a on mě podpíral, nohy jsem měl natažené na trávě. S rozostřeným pohledem jsem se rozhlédl po okolí a nad sebou jsem viděl korunu božího stromu. A nad ní byla obloha pokrytá tenkou, rozředěnou vrstvou inkoustu.

Sig mě evidentně našel poté, co jsem upadl do bezvědomí.

“…Ah.”

Mysl se mi postupně vyjasnila. A pak jsem v mžiku zbledl v tváři.

Jak jsem zpanikařil a chtěl vyskočit, Sig mě držel na místě. „Neměl by ses tak naráz pohybovat.”

„... Sigu.”

„Minoru... To se mi ulevilo.”

Výraz se mu uvolnil úlevou a jeho tvář teď vypadala tak mladistvě, že jsem o něm nedokázal smýšlet jako o otci dvou dětí. Vypadal téměř stejně jako ten muž, co jsem znal. U srdce mě víc a víc bolelo. I když jsem věděl, že bych neměl brečet, slzy mi vyhrkly samy od sebe.

Měl jsem sklopit zrak a před Sigem to skrýt. On mi prstem v mžiku otřel vlhké koutky očí. Bez ohledu na to, kolik uplynulo let, tento člověk byl vždycky laskavý.

V duchu jsem se vůbec nepřipravil. Nedokázal jsem snést přímý pohled na jeho tvář, mysl jsem měl chaotickou, nevěděl jsem, jak bych s ním měl mluvit.

„Je tvoje manželka krásná?”

„...Manželka?”

To bolestné ticho se protahovalo. Tohle bylo zlé. O čem jsem to mluvil? Ta otázka byla příliš choulostivá. Dokonce i Sig se zatvářil zmateně a já si toho byl vědom. Usilovně jsem přemýšlel o jiném tématu, ale on promluvil, než jsem mohl znovu otevřít pusu.

„Protiví se mi soudit lidi dle jejich vnějšího vzezření.”

Nečekal jsem, že se mi Sig vyzná ze svého komplexu. A taky odpověděl s tak vážnou tváří. Nedokázal jsem zabránit tomu, abych se nezasmál, i když jsem se kvůli tomu cítil špatně.

Sig na mě v tichosti zíral, zatímco já jsem se smál. Nakonec jemně přimhouřil oči a řekl: „Ale i tak si myslím, že je moje manželka rozkošná.”

...Hm. To se jeho nejmladší dítě podobalo jeho manželce? Ta rozkošnost bylo něco, co se muselo uchovat na tisíc let.

Vzpomněl jsem si na Melina bystrá očka a ty chmury v mém nitru se rozehnaly.

Posadil jsem se vzpřímeněji a sevřel jsem ruku v klíně do pěsti. Měli jsme mnohem důležitější věci k hovoru než tohle. A přesto. „Ten člověk je pro tebe rozhodně důležitý, že?”

Sig byl chvíli zticha, zatímco se mi díval do očí. Nezajímalo mě, že mě prohlédne. Byl jsem úzkoprsý, hamižný zbabělec. Vlastně jsem chtěl, aby mě zardousil.

Sig mě vzal za ruku, jako kdyby vycítil můj strach. Kvůli tomu jeho konejšivému sevření jsem bezděky očekával víc.

„Jo. Je pilný, i když má malou postavu. Je odvážný a nejdůležitější je, že mě miluje... Je to velmi úžasný člověk.”

To se mi ulevilo.

Srdcem mi prostoupila radost. Sig byl vážně šťastný. Setkal se se svou milovanou osobou a dokonce měl tak rozkošné děti... Splnily se mu sny.

V rozporu s tím pocitem úlevy mě začalo bolest na hrudi. Podíval jsem se vpřed a přitiskl jsem čelo na Sigovu ruku. Zdálo se, že i ten chlad jeho ruky byl stejný jako dřív. Co bylo chladnější, jeho ruka nebo moje slzy?

„Sigu, promiň.”

Odpusť mi.

Na tohle bylo možná příliš pozdě, ale prosím, dovol mi to říct.

„Já... vždycky, vždycky tě budu milovat. Od teď až navěky.”

Sig vlídně přijal mé zbytečné vyznání. Ovinul ruce kolem mých zad a pevně mě objal.

Tohle teplo mi stačilo.

„Děkuju, Minoru. Také tě tak moc miluju, že to ani nedokážu slovy vyjádřit.”

...He?

Ta slova zrovna teď byla halucinace, co se zrodila z mé touhy? Vzhlédl jsem a střetl jsem se se Sigovou mladistvou tváří.

Svýma velkýma rukama mi otřel uslzenou, nevzhlednou tvář.

Ne, nevypadal jen mladistvě, byl to doopravdy mladý Sig. Zhruba 45letý Sig.

Co to znamenalo? Kdy jsem se vrátil z té „budoucnosti” do své původní časové osy? 

Nebo to všechno byl sen?

„Sigu, já—”

A jeho jemné rty se srazily s mými.

Někde nedaleko zazvonil smartphone, o kterém jsem si myslel, že jsem ho ztratil.
--------------------------------------------

Autorčiny poznámky:

Připomenutí ohledně Sigova věku: Kalendář v hrdinově světě: 25 hodin / den, 21 dní / měsíc, 10 měsíců / rok. 45 let je dle propočtů Země zhruba 27-28 let. 

--------------------------------------------

~ Ha, takový zmatek! ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>