LIH - kapitola 40

Kapitola 40 – Přání

Ulevilo se mi, že jsem se dokázal vrátit. Tiskl jsem se k Sigovi a koutky očí jsem měl vlhké slzami. I když jsem byl muž, udělal jsem něco tak ostudného.

Evidentně jsem od samého začátku nespadl do „hraniční řeky”. Sig mi řekl, že se dneska ráno probudil jako obvykle, podíval se na mou spící tvář a odešel z místnosti. Když skončil se štípáním dřeva a vrátil se, aby mě zkontroloval, postel byla prázdná. Následoval své instinkty, a tak mě šel hledat, a našel mě zhrouceného pod Božím stromem.

Všechno, co se až do teď stalo, se událo těsně před úsvitem. Protože obloha byla potemnělá, když jsem se probral pod stromem, myslel jsem si, že už byl soumrak. Ale vlastně ještě nevyšlo slunce.

Bylo by pro mě těžké dostat se z pokoje, aniž by to Sig nevycítil. Ta záhadná moc, co nebyla ani sen, ani iluze, mě měla odnést poté, co se Sig probral.

Nevěděl jsem, jestli to, co jsem viděl, byl jenom sen nebo realita, co na mě v budoucnu čekala.

Ale kdybych na to místo nezašel, tak jasně bych si neuvědomil, jak moc jsem měl Siga rád. A jak moc jsem chtěl od teď zůstat součástí jeho rodiny...




„Řekl jsi mi, abych si splnil vlastní přání, a já o tom hodně přemýšlel.”

My dva jsme se procházeli po zahradě a vyhřívali jsme se v ranním slunci. Po lehké snídani jsem se postaral o zvířata jako obvykle.

Zemědělská žížala Rosé byla plná energie, svíjela se v černé hlíně na prázdném poli. Rozhodně teď byla ještě úžasnější, než když jsem ji poprvé potkal. Došlo k tomu toho dne, co se Sig probudil.

Zastavil jsem se a vybavil si ten nostalgický den.

Od té doby neuplynulo ani dvacet dní, ale událo se tolik věcí, že jsem měl pocit, jako by to bylo velmi dlouho. Když už jsme byli u toho, byly chvíle, kdy jsem to cítil stejně. Jako když mě Sig požádal o ruku.

„Lhal bych, kdybych řekl, že se mi vůbec nechce jít domů. Ale... pravdou je, že chci žít tady.” Zastavili jsme se u slivky, co byla plná listů, a já se otočil na Siga. Mírné vlny jeho blonďatých vlasů zalévalo ranní slunce a na světle se bíle třpytily.

Jeho úsměv byl stejně tak oslňující. „...Jo. Jsem vážně šťastný, že to tak cítíš.”

Tak proč?

Spolkl jsem ta slova, co jsem chtěl říct, jakmile mě Sig vzal za ruku. Přesně takhle mě táhl za sebou, zamířili jsme k západnímu lesu. Sig v tichosti pokračoval v chůzi po cestě.

„Ale i tak máš místo, kam máš jít domů. Jako tvůj partner to nemůžu prostě přehlédnout.”

„To... Dokonce ani já nemyslím na své rodné město jako něco nevýznamného! Ale pokud si mohu vybrat jen jedno, pak si vyberu te—”

Sig mi stiskl ruku. „Nechci o tebe přijít.”

Ech?

Nebylo to naopak? Pokud toto místo opustím, už Siga znovu neuvidím.

Bylo těžké to vyjádřit slovy, a tak jsem se na něj prostě zmateně díval. Sig kráčel podél potoku a díval se přímo vpřed.

Jeho profil byl zmučený, plný žalu. Nechápal jsem to. Proč se obtěžoval a vybral si tu těžkou cestu? Nebylo by prostě nejlepší, kdyby mě nikdy nepustil?

Stiskl jsem mu ruku, co mě stále svírala, a on mi ten stisk pevně oplatil. To znamenalo, že bychom měli cítit to samé. A přesto proč—

Za chůze jsem si všiml vodního kola, co jsme včera sestavili. S klapáním dál přelévalo vodu na rýžové pole.

Ačkoli byla hlína mokrá, ještě bude chvíli trvat, než budeme moct začít se sázením rýže. Než Rosé půdu zorá, museli jsme mít trpělivost a čekat.

„...Moje přání se nezmění.” Čekal jsem, dokud jsem v Sigových očích nespatřil svůj odraz. A pak jsem promluvil jasně, dával jsem si pozor, aby mě slyšel i přes to zurčení tekoucí vody. „Pokud si mohu vybrat jen mezi návratem do svého domova a zůstat tu s tebou, tak si vyberu tebe, Sigu. Nikdy tě neopustím, ne dokud mě odtud nevyhodíš.”

Sig zaťal zuby a upřeně se na mě díval.

„Sigu, co chceš? Prosím, řekni mi své přání.”

Zdálo se, že to rytmické klapání vodního kola odpočítávalo čas.

Sig na tenkou škvírku rozevřel rty a pomalu si povzdechl. „...Chci s tebou strávit dlouhou dobu, až na konec našich životů,” řekl Sig. Přimhouřil ty své oslňující oči a natáhl se a dotkl se mého ucha. Na tom uchu jsem nosil fialový kámen, stejný jako měl on. Byl to důkaz, že jsme byli pár.

Podíval jsem se mu do očí, co měly stejný fialový odstín jako naše kameny. Přikývl jsem. To bylo to, co znamenalo být rodinou. Kdyby to šlo, chtěl jsem umřít dlouho před Sigem nebo i jen den před ním. Nechtěl jsem, aby mě opustil.

Sig shlédl, zlaté řasy mu na tváře vrhly stín. „A chci, abys mě přežil, i kdyby jen o jeden den.”

Vypadalo to, že od tohoto nikdo z nás neustoupí. Nemohl jsem si pomoct a zasmál jsem se. Na rozdíl ode mě Sig sklopil pohled a udělal gesto, jako kdyby se modlil—

Hruď mi po tom jeho upřímném pohledu najednou zalila nervozita.

„Nechci o tebe přijít.”

„Sigu...”

Snažil se mě přimět, abych se vrátil na svůj původní svět.

Protože chtěl, abych žil dlouhý život. Protože o mě nechtěl přijít. Byl to jen můj dojem, když jsem měl pocit, že mi chtěl něco říct?

„Tím myslíš... že na tomto světě nebudu moct dlouho žít?”

„...Takže jsi o tom nevěděl?” Sig se zamračil, pak ztěžka přikývl. Věděl jsem, že by o něčem takovém nelhal, ani nežertoval.

Kvůli té drsné realitě jsem měl hlavu jako vymetenou.
--------------------------------------------

~ Co nemám ráda na japonských počinech, je to protahování. Pak je téměř zaručeno, že tam někde bude nějaké to nedorozumění. A že autorka bude někde natahovat realitu, jak se jí to hodí. Jako s tím krabem. Kam se kruci poděl ten krab, co chtěl Minorua sežrat, než ho to poslalo do budoucnosti? Vsadím se, že se to prostě odepíše jen jako iluze a součást hokus-pokus budoucnost... Jen co tohle zlikviduju, vrhnu se na nějaký západní počin, abych si pročistila hlavu, tak! ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>