LIH - kapitola 42

Kapitola 42 – Boží ovoce

Vážně to byl jen sen?

Od chvíle, co jsem se v bezpečí vrátil domů, jsem zastával tento názor.

Bylo to dítě, co vypadalo úplně jako Sig, výplodem mé fantazie nebo vize budoucnosti?

Zeptal jsem se na to Boha, ale řekl mi, že v této fázi nemohl nic potvrdit. Ale zaznamenal náznak mého zmizení z miniaturní zahrádky. A pokud to byla pravda, pak bylo vysoce pravděpodobné, že to nebyl sen. Ale spíš „pravděpodobná” budoucnost.

'Otec šel vyzvednout matku.'

Tu „matku” jsem měl neustále na mysli.

Byla to osoba, co dohlížela na růst jejich syna a co jednou do týdne vařila Sigovo oblíbené jídlo. A přicházela a odcházela z miniaturní zahrádky. Ať jsem o tom přemýšlel, jak chtěl, ta osoba bych měl být já. Nejlepším důkazem byla existence karí jíšky. To jsem mohl připravit jenom já.

A navíc kromě mě tu nebyl nikdo jiný, kdo by mohl být Sigovou „manželkou”! A proto by Ray měl být můj syn.

A přesto proč se to považovalo za naše první setkání?

Ať jsem o tom přemýšlel, jak chtěl, nedokázal jsem najít odpověď.

...Jak jsem si myslel, možná to byl sen. A pokud ano, nic z toho se nestalo.

Pokud byl Ray tou „třetí osobou” na tomto světě, tak i kdyby to byl sen, byl to pěkný sen.

Budu tam žít se svou rodinou. Moje druhé dítě bylo trochu jedinečné, ale byla to energická dívka a ti dva sourozenci měli mezi sebou harmonický vztah. Měli jsme tam venkovní lázeň, pole tmavé úrodné půdy a nádherně uspořádaný dům. Možná jsem snil o takové ideální budoucnosti.

Tak mě tak napadá, že nakonec jsem neměl šanci ochutnat karí, co jsem s Rayem udělal.

„...I když jsem se tak snažil. Taková škoda.”

„Říkal jsi něco?” zeptal se Sig z obýváku. Tohoto jsem si všiml teprve nedávno, ale Sig měl fenomenální sluch.

Dneska večer jsme měli karí. Uvařil jsem ho z čerstvé zeleniny z pole a nebylo v něm ani trochu masa. Naše oblíbené jídlo.

Jak jsem zpět ke stolu nesl tác s dezertem, řekl jsem: „Ne, jen si povídám pro sebe. Jen jsem nakrájel ovoce. Je v pořádku sníst to i se slupkou?”

Na tácu byly kousky čerstvého ovoce, co jsme zrovna ráno sklidili. Barva a vůně byla téměř totožná s jablky, co jsme měli předevčírem.

Upřímně řečeno mě překvapilo, když z Božího stromu spadlo toto ovoce.

„Slupka by se měla dát jíst. Co semínko?”

„Ach, tady je. Ale je menší, než jsem čekal. To mě celkem trápí.”

To semínko, co leželo na talířku, bylo velké jen asi jako špička mého malíku. Zírali jsme na to malé semínko a pak jsme ho položili do truhličky z paulovnie, co jsme předem připravili. Byla vyložená jemnou bavlnou. Sig mi řekl, že jsme ho nemuseli zahrabat do hlíny, a tak jsem se rozhodl ho později dát na noční stolek v ložnici.

Seděli jsme naproti sobě a Boží ovoce bylo mezi námi. Sezdaný pár se obvykle navzájem krmil ovocem. Bylo to tak trapné, že jsem chtěl umřít.

Sig se v sedu narovnal. „...Minoru. Od teď budu mluvit o svém 'snu'. Prosím, poslouchej.”

„Ach, ano.” Narovnal jsem se a s pokorným výrazem jsem jednou kývl. Sig sklopil zrak a začal mluvit o svém něžném a úžasném snu.

„Mým snem je milovat svou manželku a žít na tomto malém, a přesto naplňujícím světě obyčejné a šťastné dny.”

Jakmile manželka skončí s přípravou uspokojivého hnízda, pár okamžitě sní „ovoce”. A poté rodina nakonec získá třetího člena. Kdykoli vyrostlo ovoce, rodina se rozrostla.

Jo... Ta „příprava hnízda” nebyla svým způsobem špatně, takže to nechme být. Problém byl...

„Pokud se nemýlím, tak ses dřív zmínil, že chceš tři děti...”

„Jo, je pěkné mít velkou rodinu.”

Sig nabodl to pseudojablko na vidličku. S lehkým úsměvem na rtech mi to ovoce donesl k ústům a řekl: „Není to tak?” Strčil mi ty moje námitky zpět do úst spolu se sladkým ovocem.

Sig pokračoval v rozpravě o svém „snu”.

„Až ti bude třicet, oslavme to s rodinou.”

Cože?

Po těch nečekaných slovech jsem se okamžitě zatvářil komplikovaně.

Třicet let. Překonat třicítku mělo vážně velký význam. Sbohem dvacítko, zdravím třicítko. Už nebudu moct běžet tak rychle jako dřív. To byla ta zeď, kdy jste překonali třicítku.

Co tím myslel, když řekl, že to oslavíme...?

„...Neříkej mi, že to je proto, že v tvojí rase se člověk v tomhle věku stane dospělým?”

Sig hluboce kývl. Věděl jsem, že když někdo dosáhl třicítky, že byl uznán za dospělého. O tomhle jsme mluvili mnohokrát.

Obvykle jsem mu řekl, že už jsem byl řádný dospělý a že jsem byl ve věku, kdy jsem si mohl dopřát jak alkohol, tak cigarety. A Sig mi na to vždycky řekl, že chápe.

„Vím, že jsi dospělý, ale... Stejně mi tvůj věk neustále tane na mysl. Nic s tím nezmůžu.” Sig se tvářil vážně jako vždycky a nevypadalo to, že by žertoval.

„Haa... Vážně?”

No, jemu to muselo připadat jako nezletilý, co trval na tom, že je dospělý.

Když jsem se snažil vžít do jeho pozice, tak nějak jsem chápal ty jeho nepochopitelné pocity... možná?

„Rozumím. Tak to se těším na svou oslavu 'dospělosti'.” Kývl jsem na Siga s úsměvem, i když mě přinutil souhlasit proti mé vůli.

„Je ti dvacet pět, že, Minoru? To je ještě za dlouho.”

„Těch pět let určitě v mžiku uteče.”

„...Tak buďme ještě chvilku trpěliví,” zašeptal Sig.

„Trpěliví?”

Zostra jsem ztuhl.

Pokud mluvil o trpělivosti, pak podle toku konverzace to bylo... to bylo o našich nočních aktivitách, že? Počkat. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že to snášel kvůli ohledům na můj věk, ale pokud to po mých třicetinách bude „dělat na vážno”, pak co já! Spíš mě napadlo, že bych navrhl, abychom „to dělali s mírou”. Zvlášť když moje fyzická síla začne uvadat.

Poté, co Sig snědl ovoce, co jsem mu nabídl, se usmál. Rád bych, aby s tím přestal, neboť kdykoli jsem viděl tento jeho výraz, srdce mi tlouklo rychleji.

„Nemůžu se toho dne dočkat.”

Aach, pokud se na mě díval s takovou nadějí, pak já...!

V přípravě na všechny ty aktivity po třicítce jsem se rozhodl, že si budu udržovat a zlepšovat fyzickou sílu.

Přece jenom jsem nechtěl, aby to snášel a držel se zkrátka.

Vlastně jsem už překročil standardní hodnotu energie 250. Díky Sigově tréninku bojutsu se moje postava „vyžlete” začala pomalu měnit. Fyzická síla a energie mi rapidně stoupala.

Takže až do konce neomdlím! ...Možná.

Zatímco jsem takhle hloubal, Sig mi přiblížil k ústům plátek pseudojablka. Letmo jsem se na ten plátek podíval, nasál do sebe tu sladkou vůni a podíval se na hrdinu, kterému bylo „čtyřicet pět” let.

„Takže je v pořádku nechat mé 25ti-leté já sníst Boží ovoce, co?”

Sig se po mém škádlení zatvářil rozpačitě. „...Tohle a tamto jsou dvě různé věci.”

Spokojeně jsem se usmál a zakousl jsem se do sladkého ovoce. „To mi nevadí. Bylo by problematické, kdybys na mě bral ohledy, protože mě vidíš jako dítě.”

Když jsme dojedli, dalším krokem bylo jít spát. Podle manuálu měli dva lidé sníst ovoce a pak od té noci zůstat v ložnici spolu se „semínkem”.

Takový byl začátek vytrvalostního závodu dělání dětí, který jsem si nedokázal představit.
--------------------------------------------

~ Že by příště @...? ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>