LIH - kapitola 41

Kapitola 41 – Most

„Poté, co ses zhroutil... jsem se necítil naživu, až dokud ses neprobral.” V Sigových fialových očích se zračila melancholie.

Z místa, kde jsme byli, jsem viděl, kde jsem se včera najednou zhroutil. Bylo to nedaleko vodního kanálu, co vedl vodu na pole. Samozřejmě že se kvůli tomu strachoval. Dokonce i já jsem byl velmi nervózní.

Bože, nikdo mi neřekl, že když tady zůstanu, „zemřu mladý”. Pokud má můj život časové omezení, neměl bys mi to hned na začátku říct?

„To nic, Minoru. Hned se budeš moct vrátit domů. Rychle ten most postavme.” Sig ovinul svoji ruku kolem té mé, co ochladla. To jeho teplo mě trochu uklidnilo.

Správně, nemusel jsem se ničím trápit. Brzy si budu moct koupit most a level miniaturní zahrádky stoupal v náš prospěch. Až se narodí „třetí osoba”, budu moct odtud odejít.

Takže bych si měl pospíšit a sníst se Sigem to „ovoce”...

To bylo příliš.

„To mi říkáš, abych opustil svou rodinu?”

Vzpomněl jsem si na toho malého chlapce s fialovýma očima, s kterým jsem se setkal v tom snu.

Nakonec to dítě opustím, jen co se narodí, a dokonce se k tomuto místu obrátím zády. Takže to, co jsem viděl, přece jenom nebyl sen, ale „budoucnost” této miniaturní zahrádky?

„Nechci... já... rozhodně tohle místo neopustím. Nikam nepůjdu!” vyplivl jsem ta slova, co ve mně hnisala, a hlavou jsem narazil do Siga. Tiskl jsem se k tomu teplu, co mě podporovalo, a proklínal jsem boha.

„Minoru.”

Jsi krutý, bože. Jak jsem si myslel, jelikož jsem byl jen „ztraceným člověkem”, byl jsem také jen „cizím”, že? Proč jsi mi neřekl, abych se vrátil na svůj svět, pokud nechci zemřít?!

Vodní kolo klapalo a bez ustání přelívalo vodu na pole. Nechvěl jsem se, ani trochu, ale měl jsem pocit, že mi každou sekundou vyhrknou slzy. A tak jsem v pěstech pevně svíral Sigovo oblečení.

Neopustím svou rodinu. To spíš ona opustí mě.

I když už tu nebudu, Sig bude šťastný. To mě naučila ta chvíle, co jsem strávil v „budoucnosti”.

To budu muset zase zakusit tu nesrovnatelnou prázdnotu?

To ne. Už jsem se tak nechtěl cítit.

Pokud mě tento člověk opustí, už nebudu moct—

„Jsem si jistý, že tvoje země je pokojná a nádherná.” Sigova slova byla tichá, jako kdyby mluvil sám pro sebe. Zvedl jsem hlavu a zíral do těch očí, co se jemně chvěly.

Moje země, můj svět. Sig stále ještě nepřijal kávu jako nápoj. Ale překvapivé bylo, že natto dokázal sníst. Ačkoli miso bylo na jeho vkus moc slané, zdálo se, že když se do něj přidal seitan, ten problém se vyřešil.

Kdykoli se usmál, ty jeho ostré oči se přimhouřily, takže působil jako hrdina.

„Jednoho dne jsem to chtěl vidět na vlastní oči. Bohatou zemi, kde tě vychovali.”

„Sigu...”

Tohle bylo zlé. Cítil jsem, že mi slzy co nevidět přetečou.

Přitiskl jsem čelo k Sigově hrudi, aby neviděl mou žalostnou tvář. Jemně mě hladil po zádech.

Dokonce i já doufal, že ten den nastane.

Máme ten most překročit spolu? Pak bychom nejdřív mohli zamířit ke mně domů. Nebo možná za babičkou? Přišlo mi, že Sig bude nápadný, ať se vydá kamkoli. Byl to charismatický krasavec a taky byl vysoký. S tou svojí rozložitou postavou se v mém ojetém autě budeme možná trochu mačkat...

...He?

'Promiň. Otec je zrovna venku, takže—'

Na mysl mi vytanula vzpomínka na hlas toho chlapce.

To dítě, co bylo samo doma se svou sestrou, mi naservírovalo čaj a vysvětlilo mi, kde byl jeho otec. Že Sig šel ven a že se večer vrátí s jejich matkou.

„Vrátí...”

Potichu jsem se nadechl. Sig mi hleděl do očí.

Počkat. Tehdy jsem se nechal rozptýlit tím pomyšlením na jejich matku a nenapadlo se mě ho na to zeptat, ale možná... možná že to, na co jsem zrovna myslel, bylo možné?

Ramena mi hned ztuhla a Sig mě pevně sevřel, podpíral mě.

„Co se stalo, Minoru? Pokud se necítíš dobře, odnesu tě zpět do pokoje.”

„Sigu. Ehm, možná... já...”

„Tvář máš úplně rudou. Máš horečku?”

V mžiku se mi tváře ještě víc rozpálily. Konečky Sigových prstů mi přišly konejšivé a chladné.

Proč jsem si to neuvědomil?

To dítě řeklo: „Jelikož se matka nevrátila, otec ji šel vyzvednout.” Jinými slovy most v tom světě se dal používat na cesty sem a tam.

Bylo možné, že všechno bylo jen sen, ale při té šanci, že to byla pravda, jsem se chvěl.

Můj smartphone, chytrý a včasný jako vždy, zazvonil kvůli upozornění.

„To snad ne. Oba dva jste si mysleli, že když odejdeš z tohoto světa, je to konec, co? Zdá se, že jsem vám to dost jasně nevysvětlil.”

„Bože...!” Napůl jsem vzlykl. „Totiž já... když jsem sem poprvé přišel, viděl jsem, jak ten most zmizel, takže...”

Jo. Když jsem se poprvé ztratil na tomto světě, stal jsem se svědkem toho, jak ten most podivně „zmizel”. A proto jsem si neustále myslel, že až ho překročím, zmizí.

„Řekl jsem ti, že sezdaný pár se musí navzájem milovat, ne? Neudělal bych tak jednosměrný most!”




Nikdy mě nenapadlo, že Boží most mi umožní volně chodit sem a tam!

Měl jsem toho tolik co říct, ale nakonec jsem nedokázal utrousit ani slůvko, ať už to byly kletby nebo díky vůči Bohu. Kromě toho se v této chvíli zdálo všechno tak triviální.

Pro mě teď bylo důležité jen jedno.

Sig celý ten vývoj sledoval se zaujatou pozorností, držel mě za rameno.

„Takže...” řekl jsem, pořád jsem jako ve snách zíral do těch fialových očí. Hlas se mi nepatrně chvěl. „Takže se na toto místo můžu zase vrátit?”

Ty oslňující ametystové oči se rozšířily překvapením. „Můžeš se vrátit?”

„Zdá se, že jo. Vypadá to, že... jsme si to oba špatně vyložili,” řekl jsem a nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet.

Sig na mě upíral svůj pohled a pak se mu tvář najednou sesypala.

Jeho oči byly mokré od slz a připomínaly odraz měsíce na hladině pramene. Oslnilo mě to, fascinovalo mě to, čekal jsem, až mě silněji obejme.

„Samozřejmě, Minoru. Vždycky na tebe budu čekat. Přímo tady, až se vrátíš.” Hlas se mu třásl stejně jako mě.

Rozhodil jsem rukama a objal ho kolem širokých zad, držel jsem ho pevně.

Poté jsme dlouho mluvili o našem „snu o budoucnosti”. A já jsem také hodně mluvil o tom světě za mostem.

Samozřejmě jsme o tom diskutovali v ložnici.

Od teď nás čekaly pernější dny. Ještě jsme neměli dost peněz, abychom mohli postavit most, a ještě jsme nesplnili veškeré podmínky k jeho použití.

„Tohle je ještě daleká budoucnost, ale jakmile budu moct překročit most, rád bych se sem vrátil co nejdřív to půjde.”

„Jo. To zní dobře.”

Zvedl jsem hlavu, na tvářích se mi kvůli Sigovým slovům zračilo překvapení. Slíbal mi slzy, co se mi sbíraly v očích, olízl je. Tělo se mi okamžitě rozžhavilo.

Na rozdíl ode mě pláč Sigovi na atraktivitě nijak neubíral. Jeho vášnivé oči a bledá pleť zbarvená do rudé mi vyrážely dech, skoro jsem zapomněl dýchat.

Koutky rtů toho pohledného muže se pomalu vyklenuly nahoru.

„Rozhodně si vynahradím tu dobu, co na tebe budu čekat. Jakmile se vrátíš, nějakou dobu ti nedovolím utéct mi ze spárů.”

„...Dobře.”

Kvůli Sigově hrdinskému mužnému kouzlu jsem se vzrušil.




~ Z jiného úhlu pohledu ~

Jakmile můj otec dorazil domů, ukázal na prostřený stůl a pak se zeptal: „Co je tohle?”

Na stole byly úhledně vyskládané talíře a příbory, misky a sklenice. Střelil jsem pohledem na místo, na které otec ukazoval, a zmateně jsem naklonil hlavu ke straně. V naší rodině byli čtyři lidé, ale měli jsme prostřeno pro pět.

Tohle bylo poprvé, co jsem doma zůstal sám. Poté, co se moje matka nevrátila domů, kdy měla, otec na ni čekal před mostem. Bez pohybu. Postrčil jsem ho a zeptal se: „Proč ho nejdeš vyzvednout, otče?” Po hodině nervozity konečně odešel. Když přišlo na matku, otec se někdy choval jako dítě.

„Uvařil jsi karí? Vedlo se ti dobře, i když jsi byl sám, co?”

„Ach, správně, otče! Předtím jsme měli návštěvu.” Jakmile jsem zaslechl, co otec řekl, vzpomněl jsem si, že jsem karí uvařil s „tou osobou”. Ale—

„Návštěvu?”

„Kdo to jen byl...?” Podivné bylo, že jsem si nedokázal vzpomenout na tvář nebo jméno toho člověka. Nemohl jsem si být ani jistý, jestli to byl muž nebo žena.

Ale když jsem věděl, že už tu ten člověk nebyl, pocítil jsem hlubokou osamělost.

„Na toto místo by nikdo neměl být schopen přijít,” řekl otec a zíral přímo na mě. Jeho výraz byl ostrý, ale neobviňoval mě. Mel mi skočila na rameno, byla nepokojnější než obvykle.

„To je pravda, ale...”

Au. Přestaň mě kousat do ucha, Mel.

„Neboj se. Určitě to nebyl nikdo špatný. Stačí se mi jen podívat, jak se tváříš. Ani nemluvě o tom, že i Mel je v dobré náladě.”

Beze slova jsem sklopil zrak a otec mě pohladil po vlasech. To jsem měl rád. Bezděky mě to rozveselilo a ta osamělost zmizela.

Matka mě vždycky chválila, že jsem se otci hodně podobal. Ale přemýšlel jsem, jak moc jsem se musel snažit, než budu tak velký jako on.

Správně, matka!

„Kde je matka?”

Otec bradou ukázal za mě.

Jakmile jsem se otočil, zahlédl jsem matku, co stála ve dveřích do obýváku. A přiběhl jsem k němu.

--------------------------------------------

~ Překladatelský oříšek číslo jedna je v BL rozhodně rodina sestávající ze dvou otců, z čehož jeden má oslovení matko... Anebo manželko... ~

~ Tak to nakonec tragédie nebude, díky Bože, i když jsi to taky mohl zmínit dřív! ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>