FOD - kapitola 11

Kapitola 11

Du XuLangovi byl jeden rok, když ho matka hodila ke dveřím sirotčince. Pořád byl malý, takže měl omezenou paměť, nevzpomínal si, jak ta žena vypadala. Nevěděl, kdo byl jeho otec, to jediné, co mu žena nechala, bylo jméno a tetování černé vrány na levém rameni.

Později zjistil, že vrána byla symbol největší podsvětní komunity v zemi J, rodiny Du.

Sirotčinec nebylo dobré místo. Nebylo tam dost jídla, ale spoustu opuštěných dětí. Často musely soupeřit o suchý chléb, dokonce se kvůli tomu privilegiu zraňovaly. Od věku jednoho roku do pěti měl tělo vždycky zjizvené, žaludek vždycky prázdný a srdce vždycky zastřené.

Ale na tomto temném místě na něj zářil paprsek slunce, takže byl schopen přežít každý den. Dívka jménem Ang, bylo jí o deset let víc než jemu a vždycky se o něj všemožně starala. Pokud hladověl, nechala mu své poslední jídlo. Du XuLang nevěděl, jaké to je být milován matkou, ale vždycky si tiše myslel, že by to byl stejný pocit jako tento vřelý pocit.

Poslední rok, co byl v sirotčinci, žena s příjmením Yang darovala na Nový rok všem sirotčincům spoustu peněz a poslala nové oblečení a hračky. Ang dostala růžovou bundu, oblékla si ji před ním a otáčela se do kruhu. Slovy vyjádřila svou vděčnost paní Yang.

On dostal Transformers, něco, co vždycky chtěl. Dokonce ho napadlo, že by ukradl peníze, aby si je koupil. Když mu je poslala, byl tak šťastný, že s nimi spal skoro každou noc v náručí.

Zanedlouho poté pro něj poslala rodina Du. Du XuLang je s radostí následoval do země J. Myslel si, že to je začátek šťastného života, ale místo toho ho strčili do pekla. Děti bez schopností neměly v rodině Du žádné místo a jediná úniková cesta byla smrt. Jeho bratři byli jako šílení psi, co se navzájem hryzali, jako hmyz, co bojoval o pár minut života navíc.

Během těch nespočetných chladných, krvavých nocí Angin tichý úsměv nabýval na zářivosti a jeho jediná hračka byla už dlouho zapomenutá v koutě.

Když si konečně zajistil své postavení v domě Du, měl konečně šanci se nadechnout, a tak se rozhodl odložit veškeré své podnikání a zajet do země C, aby našel své milované.

Co našel, byl zamlklý, pocuchaný chlapec jménem Zhou WenJing na klinice. Byl zmlácený a zlomený, jeho tmavé oči byly zakalené a nebylo v nich ani stopa po slunci.

Ang byla laskavá žena, co se smála dokonce i tváří v tvář neštěstí, proč se z jejího syna stalo tohle? Du XuLang byl naštvaný a po informacích od Zhou WenJinga se jeho hněv proměnil na zdrcující nepřátelství.

Nemyslel si, že by Ang trpěla depresemi a spáchala sebevraždu. Měl pocit, že ji přinutili se zabít ve vaně té ženy. Nemusel to osobně vidět, dokázal si tu rudou a tragickou scénu představit.

Zhou vážně všechny klamali!

Nesnažil se svého synovce odvést. Jelikož rodina Zhou byla tak arogantní, rozhodl se svému synovci pomoct převzít celou rodinu Zhou. Se lstivými, ale také výsměšnými myšlenkami zatajil svou totožnost a stal se asistentem Zhou Haa a brzy si získal jeho důvěru.

Jako jeho osobní asistent měl právo přicházet a odcházet z domu Zhou. Začal potají pozorovat jeho druhé dva syny. Zhou YunSheng byl nejstarší syn, jeho povaha působila velmi klidně a jeho schopnost učení byla mezi nejlepšími. Zhou WenAng byl o dva měsíce mladší než Zhou WenJing a měl živou a veselou povahu. Také se Zhou Haovi podobal nejvíc.

Zhou WenJing a Zhou WenAng spolu vycházeli dobře, ale se Zhou YunShengem to bylo jako voda a oheň. Ale podle Du XuLanga nebyly dvě Zhouovy děti vhodné – jeden měl špatnou povahu, druhý používal medová slůvka, ale měl černé srdce. Oba měli znalosti z knih, ale žádnou moudrost. Zhou WenJing se svým silným charakterem, tolerancí a chytrou myslí byl diamant mezi kamením.

Du XuLang se rozhodl vzít tento diamant a vybrousit ho do oslňujícího uměleckého díla. V procesu toho učení ho Zhou YunSheng často šikanoval, kvůli čemuž mu chtěl Du XuLang dát malou lekci.

Ale to dítě mu na oplátku dalo závažnou lekci. Kdyby ho Zhou YunSheng nezkritizoval, kdyby mu neukázal svou hluboce zakořeněnou nenávist, možná by ho nikdy nenapadlo, že Angina sebevražda nebyla odplata, ale pokání. Jeho dojem z každého Angina momentu byl vlídný úsměv, byla ctnostná a nádherná. Jak by v ní mohla být taková nenávist?

Zdálo se, že se mýlil v příčinné a důsledku. A až do toho okamžiku si nikdy nespojil tu paní Yang, co mu dala dárek k Novému roku, se Zhou YunShengovou matkou. Prověřil si Zhou, měl si to uvědomit, ale bylo to, jako kdyby měl na očích vrstvu mlhy, co jej oslepovala, takže kvůli ní neviděl a nenáviděl.

Ale jak Zhou YunSheng řekl, měli on a Zhou WenJing právo je nenávidět? Člověk, co by měl cítit nenávist, byl celou dobu Zhou YunSheng.

Možná to bylo z provinilosti nebo možná z lítosti, ale od té doby se začal o Zhou YunShenga starat a začal se potají trápit jeho počínáním. Pomalu se dozvěděl, že Zhou YunSheng nesnášel mrkve, když byl znuděný, hladil si zápěstí. Byl velmi zručný v počítačích a každý den, než šel spát, vypil sklenici mléka...

Věděl o jeho životě každý malý detail, ale ignoroval důvod za svou péčí.

Když Zhou WenAng konečně osobně zakročil proti Zhou WenJingovi a Zhou WenJing pak svou nenávist místo na něj vylil na Zhou YunShenga, Du XuLang byl velmi nespokojený. Čím víc se o Zhou YunShenga staral, tím víc chápal jeho povahu. Skrýval se za impulzivní povahou, aby zatajil svou toleranci a sílu. V porovnání s ním byl Zhou WenJing celkem průměrný. Ten nedokázal najít ani svého skutečného nepřítele, jak se mohl v budoucnu posunout?

Du XuLang ho nevaroval— jenom lidé, co spadli, se mohli naučit, jak létat. Vyšel ze Zhou WenJingova pokoje a Zhou YunSheng ho pozval k sobě. Brzy se loučili, bude se cítit osaměle.

Kdykoli si Du XuLang pomyslel, že chlapce chápal, vždycky mu připravil nové překvapení. Přišel na jeho silné krytí a na vztah mezi ním a Zhou WenJingovou matkou. Nepřímo mu ukázal, že tichá voda břehy mele.

V porovnání se Zhou WenJingem, co pořád čekal na to, až ho někdo vybrousí, on už byl připraven odrážet světlo. Du XuLang měl spoustu očekávání k jeho budoucnosti a čím víc jej znal, tím to bylo intenzivnější.

Poslal několik osobních strážců, aby jej chránili, přiměl je monitorovat každý jeho pohyb a posílat mu každý druhý týden fotky. Jeho pozornost k Zhou YunShengovi se postupně proměnila ve zvyk. Na své narozeniny se vrátil do svého prázdného pokoje a otevřel e-mail s fotkou YunShenga.

Chlapec držel čokoládovou tyčku, vyplázl jazyk, aby jej ovinul kolem té sladkosti. Zdálo se, že vycítil, že jej někdo nahrává, v jeho broskvových očích byla otázka a nevyjádřená ostražitost. To okouzlující vzezření proniklo monitorem počítače a zaháklo se Du XuLangovi do srdce, zrychlil se mu dech.

Dlouho zíral na obrazovku, pak na chlapce nakonec zavolal.

„Máš chvilku si se mnou popovídat?” požádal, nadšený toho náctiletého vidět.

Zhou YunSheng souhlasil.

Jelikož byly jeho narozeniny, Zhou YunSheng si na stole otevřel skříňku plnou nýtků, matic a kousků a poskládal Transformers.

Výraz měl soustředěný, prsty měl ohebné, jako kdyby tvořil jiný svět. Du XuLang bezděky pracoval příliš dlouho, takže obrazovka potemněla a jeho silně bušící srdce se konečně zklidnilo.

Zdálo se, že chlapci se jeho dárek líbil, druhého dne poslal do firmy expresní balíček. Du XuLang si nemohl pomoct a zasmál se, když balíček otevřel. Dlouho si s tím hrál, než to položil na svůj stůl, pak to dal na svůj kufřík, aby si ho po práci vzal domů. Nejdřív ho dal na poličku, ale jelikož ho na první pohled neviděl, dal si ho na stůl. Pak pomyslel na spaní a nakonec ho položil na noční stolek.

To byla druhá hračka, co ve svém životě dostal, ale byl to jeho první dárek k narozeninám. Miloval to.

Jeho vztah s mladíkem se postupně prohluboval. Pokud měl chvilku volného času, zavolal mu přes videochat a nervózně čekal, až se ta mladá a pohledná tvář objeví. Chlapec byl velmi zaneprázdněný, dokonce i když byl na telefonu, programoval. Pokud druhá strana nemluvila, byl pohroužený do svého vlastního světa a zapomínal na všechno kolem sebe.

Aby na něj Du XuLang mohl zírat déle, naschvál zůstával zticha, fascinoval jej výhled na chlapcovu soustředěnou tvář. Sledoval ho celé hodiny, než ho to znavilo. Při pozorování jej občas vyrušil asistent nebo sekretářka, ale když se vypořádal s podnikáním a vrátil se zpět, zjistil, že chlapec stále seděl u počítače a jeho ohebné prsty se pohybovaly po klávesnici.

Du XuLang měl pocit, že by tam měl být pořád a čekat, až se vrátí. Při tom náhlém nápadu mu poskočilo srdce.

Ale postupně se mu věci vymkly z rukou. Bezděky zahlédl jeho ohebný pas, dostalo se mu letmého pohledu na jeho štíhlé, rovné nohy, na stín jeho vypracovaných zad. Ve spánku se převaloval a vzbudil se, jelikož mu duše a tělo tepalo. Už své srdce nedokázal déle podvádět.

Když si prohlédl fotky, co za ta léta nasbíral, neváhal a začal s pronásledováním. Ze začátku váhal, aby jej nevyděsil, takže byl vždycky opatrný a rozvážný, ale po chvíli randění hodil ostražitost do větru. Padl do močálu, z kterého nedokázal uniknout, ale který byl plný sladkého, rozkošného želé.




Vězení v zemi C.

Zhou WenJing seděl před oknem a nervózně kouřil, když přišla ostraha a křikla na něj, aby to ťípl. Pomyslel na Zhou YunShenga, co jeho strýčkovi vždycky rozkazoval, aby zamáčkl svoje cigarety. Strýček vždycky udělal kompromis, s bezmocným a milujícím výrazem.

Evidentně si užíval, že mu Zhou YunSheng rozkazoval.

Zhou WenJing s úšklebkem zamáčkl cigaretu.

V té chvíli vězeňská stráž doprovodila k židli vyzáblého muže s šedavou tváří, na jeho jmenovce bylo napsáno „Zhou WenAng”. Bez této jmenovky by pro Zhou WenJinga bylo nemožné poznat, že tento člověk byl jeho veselý bratr.

„Jak se ti vede?” zeptal se Zhou WenJing. Druhá strana neodpověděla. Pokračoval v řeči: „Dneska se žení Zhou YunSheng a Du XuLang. Za pár dní bys to měl vidět ve zprávách v televizi.”

Tohle z něj konečně dostalo reakci. Vykřikl a vyhrkly mu slzy: „WenJingu, přimluv se za mě u staršího bratra, ať mě odtud dostane! Vím, že jsem pochybil, pokud bude ochotný mě dostat ven, dokonce se stanu jeho poskokem! Už to nesnesu, ti lidé prostě nejsou lidi, vyčerpali všechny možnosti, jak mě mučit...”

Zhou WenJing neměl trpělivost ho poslouchat a vydal ze sebe ocelové zavrčení: „Chceš kompromisovat? Chceš vyvěsit bílou vlajku? Zhou WenAngu, jsi zatraceně k ničemu!”

Zhou WenJing odhodil sluchátko a vyšel z vězení. Jeho stažená hruď se neuvolnila— vlastně mu ještě víc ztěžkla. Za ta léta proplouval jenom hladce, ale když teď přišel o Du XuLangovu ochranu, pociťoval nátlak. Kvůli svému nepřátelství vůči Zhou YunShengovi se mu jeho nepřátelé vysmívali a chovali se k němu jako ke snadnému terči vykořisťování.

Napadlo ho, že by bojoval, ale srazit se s Noah Group se rovnalo vejci, co uhodilo do kamene. Ani nemluvě o tom, že druhá strana měla podporu rodinu Du. Před pár dny se pokusil udělat nabídku na odkoupení projektu přidružené společnosti Noah Group, ale než se vůbec začalo přihazovat, sekretářka z Noah Group to prodala za základní cenu společnosti, co vůči němu byla nepřátelská. Než vůbec začal s válkou, už utrpěl zdrcující porážku.

Nikdy se necítil tak malý, tak bezmocný. Ta slova, co řekl, nekárala Zhou WenAnga, ale sebe. V tomto životě nikdy nebude schopen Zhou YunShenga dohnat.

Někde v nitru měl pocit, že neměl být tak zbytečný. Zhou YunShengova nynější pozice měla být jeho. Přemýšlel, kvůli které události svět změnil svůj směr.

----------------------------------------

~ No, chudák, a teď se objeví v jiné knize, aby vykonal zase svou pomstu. A budeme tu mít jeden velký začarovaný kruh. Ovšem jelikož ZYS na tomhle světě záškodničil na 100%, může si v klidu odejít na druhý. Příští kapitola bude první v novém světě. Další zrada a další pomsta. Tentokrát mezi malíři. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>