LIH - kapitola 44

Kapitola 44 – Třetí osoba

Zelenina, co jsme sklidili z pole, byla naskládaná v kartónové krabici. Ačkoli to bylo jenom pár kousků a neměli jsme moc druhů, mělo by to stačit na to, abych dokázal, že se mi tu „vedlo” dobře.

„Už jsem to řekl mnohokrát, ale můžeš si vzít jenom jednu krabici, dobře?” zdůraznil Bůh.

„Jo, já vím.” Mezery v krabici jsem vyplnil stočeným novinovým papírem, zatímco jsem odpověděl na zprávu od Boha. Zavřel jsem víko a položil jsem tuto „doručovací krabici” k předním dveřím. Když se miniaturní zahrádka dostala do levelu 4, zvýšil se počet funkcí této krabice. Teď bylo možné doručit něco na určený cíl „venku”.

Nicméně Bůh přísně kontroloval všechno, co šlo ven z miniaturní zahrádky, a dalo se to vzít jen na jedno místo. Jen k mému rozvrzanému autu.

Podmínky k levelu 4 Miniaturní zahrádky bylo „pěstovat rýží”, což zahrnovalo sestrojení vodního kola a sklizeň rýže. Kromě toho to zahrnovalo chování stvoření řádu S. A když už o tom byla řeč, už jsme měli želvu řádu S jménem Iwao.

Zhruba před rokem se Iwao přepnul do úsporného režimu a nyní se proměnil na nádherný zahradní kámen. Sig se mě snažil rozveselit tím, že řekl, že není mrtvý, ale... přijít o domácího mazlíčka pro mě bylo těžké.

Od té chvíle uplynuly tři roky a já jsem žil v Sigově miniaturní zahrádce jako obvykle.

Jediné, co se změnilo, byl most, co jsme postavili přes řeku, a omezené množství konverzace, co jsme vedli s vnějším světem. Zrovna dneska ráno jsem po smartphonu mluvil ohledně své práce.

A před dvěma lety do této miniaturní zahrádky také dorazila ta „třetí osoba”. Byl to milovaný člen naší rodiny.

Po celém rýžovém políčku se šířila voda, šplouchala a odrážela se v ní jasně modrá obloha nahoře. No, spíš než voda to šplouchalo bahno.

Měl na sobě oděv, co byl jen na hraní v blátě. Já jsem stál na cestě mezi rýžovými políčky a hluboce jsem si povzdechl.

„Rayi!”

Když jsem na něj zavolal, Ray se na mě otočil, honem vstal. A opravdu, uklouzl na blátě a spadl na zadek. A teď měl bláto i všude na svých lesklých černých vlasech. Místo aby Ray brečel, vzrušeně se smál a tleskal.

Mustard, co se vedle něj krmil, na jeho hlas hned zareagoval. Klovl ho do lemu oděvu a bez zdržování ho zachránil z bláta. To byl ale spolehlivý ochránce.

Mustard byl jediné kuře, co se dostalo do řádu S, a teď měl úžasné vzezření, jak mu dlouhé ocasní pera povívaly ve větru. Peří měl nafialovělé a hřebínek a břečťanový vzor na těle rumělkový. A na slunci zářil, jako kdyby měl tělo posypané zlatým práškem. Byl velký zhruba jako krůta, ale dokázal uletět krátké vzdálenosti. Už více než rok mě trápilo, jestli bylo vůbec vhodné ho nazývat kuřetem.

Ray na mě zamával rukama a přitom Mustarodvi umazal pera blátem. „Mi!”

Ray byl stále ve fázi, kdy mluvil jako mimino. Sig i já jsme s naším synem dokázali vést jen jakousi základní konverzaci. To „Mi” bylo moje jméno...

„Ig!”

A to bylo Sigovo jméno. Zdálo se, že nás Ray slyšel, jak si říkáme jmény, a zapamatoval si to. Prostě jen tak.

Otočil jsem se a spatřil jsem „Iga”, na kterého Ray ukazoval.

Kráčel podél vodního kanálu v montérkách, co měl na práci.

„Minoru, takže jdeš?”

„Jo, jenom na chvilku. Vrátím se před večeří.”

Sig kontroloval úroveň vody na rýžovém políčku, ujišťoval se, že to bylo správně. Tohle bylo potřetí, co jsme v miniaturní zahrádce sázeli rýži. Poprvé to bylo před třemi roky, jen co jsme skončili s tím vytrvalostním závodem, takže jsem z větší části nic nedělal.

Tehdy jsem přemýšlel o spoustě komplikovaných věcí. Trvalo zhruba tucet dní, než jsme dostali požehnání a šest měsíců, než se Ray narodil.

Vážně jsem byl „manželka” na nic. Více než jednou jsem se téměř vzdal. Bez Sigovy podpory a bez existence toho dítěte, s kterým jsem se ve snu setkal, jsem si nemyslel, že bych se dokázal dál snažit ze všech sil. Když se nám nějak podařilo to „semínko” naplnit, nejdřív jsem se tiskl k Sigovi, pak ke zvířatům a pak jsem hodně brečel.

Zvířata byla všechna zdravá.

Kuřata teď snášela vejce velké jako pěst a krávy byly na pastvě a měly spoustu energie. Tele Mocha bylo i po třech letech stále tele a když vylevelovala na řád A, objevil se jí na krku zlatý kravský zvonec. Sig řekl, že cítil přítomnost bariéry, a opravdu, kolem Mochy nebyl žádný hmyz. Stala se z ní Rayova spolehlivá starší sestra.

Chacha a Mocha na poli jedly trávu. Jak jsem se na ně z dálky díval, Sig přišel a postavil se vedle mě.

„Už jsem dal Rayův oběd do lednice, takže—”

„Jo, rozumím.”

Sig mě svýma velkýma rukama vzal za ramena a já jsem poslušně zavřel oči. Když jsem teď měl přístup k balzámu na rty, už jsem je neměl rozpukané, ale stejně pro mě bylo speciální, aby mi je Sig vyléčil. Sig mě kurážně kousl do spodního rtu a já jsem mu to oplatil stejně.

„Mi!”

„...!”

Lehký náraz do kolene mě informoval, že naše chvilka o samotě skončila. Ray konečně unikl z rýžového políčka a natahoval své krátké paže, kam jen to šlo, aby objal moje a Sigovy nohy. S těma zablácenýma rukama... bylo mi mdlo a rukou jsem si zakryl čelo. „Aaa... musím se znovu převléct.”

„Nejdřív ho pojďme vykoupat v prameni. Rayi, pojď sem. Máš to rád nahoře, že?” Sig bez váhání zvedl svého zabláceného syna a držel ho v náručí. Jeho zářivé blonďaté vlasy byly brzy pokryté blátem, jak se mu dostalo křtu naším malým blátidlem. Ray si s blátem hrozně rád hrál a možná právě proto byl tak pohroužený do toho, aby ho mazal tátovi po tváři.

Jak jsem se na ně díval, mohl jsem se akorát smát.

„I když sem nikdo další nepřijde, prosím, přestaň tu chodit nahý. Ray tě bude napodobovat.” Jak jsem se užuž chtěl převléknout, podruhé toho dne mi bylo mdlo, když jsem viděl, jak se otec a syn promenádovali po obýváku nazí. Sice byli pořád v domě, ale ti dva nudisti si vykračovali tak sebevědomě, jako kdyby se procházeli na pláži, a zdálo se, že zářili tak jasně, že jsem se na ně nemohl ani podívat.

Když jsem je vyhuboval, Sig pokorně řekl: „Rozumím.” Tohle bylo zlé, co nevidět jsem se měl zase rozesmát.

Ramena se mi třásla, jak jsem se snažil zadržovat smích. A pokynul jsem Rayovi, co nechápal, že dělal něco špatného, a oblékl mu jeho oblíbené čistě bílé tričko.

Sig už se také oblékl a zíral na stůl v obýváku. „Je to jako magie.” Na stole bylo rozloženo spoustu dokumentů k dnešní schůzi. Byla to zápletka mé nové série a hrubé návrhy postav.

„Hehe, tohle je moje jedinečná zvláštní technika,” řekl jsem a otočil se na Siga s uvolněným úsměvem.

Přece jenom jsem měl radost, že mě pochválil. Dooblékl jsem Raye, zvedl jsem ho a posadil ho na jeho vysokou stoličku. Ray skopl bílou chlupatou kouli, co se mu usídlila na stoličce, a ta se odrazila od podlahy.

Jemně jsem Rayovi vysušil mokré vlasy ručníkem, zatímco Ray ukázal na postavu s černými vlasy, co byla nakreslená na papíře, a zavýskl: „Mi!”

„Ne. To jsi ty, Rayi.”

„Ray!”

Ukázal jsem mu další obrázky a on z toho měl radost. Hlavního hrdinu jsem namaloval podle svého syna a jeho kamarádkou při jeho dobrodružstvích byla— Mel.

„Mi...”

To nezamumlal Ray, ale Sig. Podíval se na tu zvířecí postavu, co jsem namaloval podle Mel, a rozšířily se mu oči.

„Sigu?”

Sig po mém zavolání vzhlédl a přikývl. „Tohle je Mi.” Ty jeho bystré oči byly uvolněné a věnoval mi okouzlující úsměv. I když jsme spolu byli tři roky, pořád mě ten jeho úsměv fascinoval. A omráčeně jsem se na něj díval.

—Ale vážně, co bylo „Mi”?

„Ach, to je hodin!”

Pořád jsem byl zvědavý kvůli té Sigově poznámce, ale brzy jsem musel jít, nebo bych přišel pozdě. Také jsem musel zkontrolovat, že všechno z té krabice dorazilo do mého auta. Honem jsem si šel zabalit.

Jen tak mimochodem, po prvním přechodu přes most jsme zjistili, že plynutí času mezi těma dvěma světy bylo téměř stejné. Takže pokud jsem venku musel něco zařídit, měl bych z miniaturní zahrádky odejít včas.

Snažil jsem se jít dřív jen pro případ, že bych se ztratil. To proto, že jsem se poslední dobou často vydal špatnou cestou.

Až do teď jsem si nikdy nemyslel, že bych měl špatný smysl pro orientaci... divné.

Po té dnešní pracovní schůzce jsem se hodlal zastavit u babičky.

Pustil jsem ten svůj předchozí byt a teď jsem bydlel s babičkou. Nebo to jsem aspoň řekl ostatním.

Moji rodiče byli celkem spokojení, že jsem se přestěhoval na venkov. Vždycky je trápilo, že babička bydlela sama.

Jakmile jsem babičce vysvětlil své okolnosti, stala se mým spojencem.

A proto jsem se ji snažil často navštěvovat. Taky jsem se od ní chtěl naučit, jak pěstovat plodiny a spravovat pole. A ze všeho nejvíc jsem chtěl, aby si vyslechla moji historku.

Řekl jsem babičce, co se mi stalo. Tedy kromě toho, že to bylo na jiném světě. No ano, byla překvapená, když se doslechla, že jsem si našel partnera. Ale teď mě při každé návštěvě pobízela, abych jí Siga honem přivedl představit.

Kdyby se vlastně setkali, omdlela by babička překvapením?

„Dneska se na tebe určitě bude zase ptát, Sigu.”

„Promiň. Prosím, pozdravuj ji ode mě.”

Sig stál před mostem, objal mě a dal mi vášnivou pusu jako obvykle. Pak se sklonil, aby zvedl Raye, co skákal kolem mých nohou a tiskl se ke mně. A v náručí ho utišil.

„Rayi. Můžeš tu se Sigem chvilku počkat?”

Ray našpulil rty a upřeně na mě zíral svýma fialovýma očima. Ta jeho jemná bílá kůže a to, jak mě očima prosil, bylo úplně jako Sig. Po mě podědil jenom černé vlasy.

Po chvilce Ray přikývl a objal Siga.

„Tak já jdu.”

Sig přikývl a to malé vedle něj mě vyprovázelo máváním.
--------------------------------------------

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>