LIH - kapitola 38

Kapitola 38 – Zvíře a mladý chlapec (2)

Když jsme vydrhli hrnec, mladý chlapec mi nalil šálek černého čaje. Zdálo se, že se ke mně choval jako k návštěvě.

Seděli jsme u stolu v obýváku naproti sobě.

„Omlouvám se. I když jsi přišel na návštěvu, můj otec je zrovna pryč.”

„... Pryč?”

„Šel za most.”

Po těch slovech mi přeskočilo srdce. Jelikož už tu byl postavený most, znamenalo to, že existoval způsob, jak odtud odejít. Tak to bylo.

Dával jsem si pozor, aby se mi na tváři nic neukázalo, a usrkl čaje. Byl hořký.

„Aha. Promiň, nevadí ti, když tu zůstanu, dokud se nevrátí, že?”

Prostě se setkejme se Sigem z této časové linie a vysvětleme mu situaci. Pokud se ho zeptám na toto dítě, možná bych mohl dokonce zjistit, co se vlastně stalo.

To dítě, co vypadalo úplně jako Sig, po mých slovech souhlasilo. Tvář měl o něco uvolněnější, než když jsme se setkali poprvé.

„Samozřejmě. Dneska jste si to s otcem slíbili? ...Vlastně ve skutečnosti neměl v plánu jít ven, ale už to je dlouho, co se matka nevrátila. Bál se a šel jí vyzvednout. A řekl, že se vrátí večer.”

„Aha, večer, co...” Přikývl jsem a pak jsem se potichu nadechl.

To dítě zrovna teď řeklo, že už se matka dlouho nevrátila. Což znamenalo...




Po zemi se koulela obrovská rajčata. Jejich velikost se nedala srovnávat s jahodami, co jsem viděl dřív. Ačkoli byl vnitřek dutý, kvůli množství šťávy uvnitř je bylo těžké zvednout.

Slunce už zacházelo za obzor a my jsme kolečkem odváželi ty rudé plody na hromadu na kraji pole.

„Díky za pomoc, Asho.”

„Není zač. Čekání je nuda a stejně je těžké to sám odklidit, ne?”

Přesněji řečeno tu byl jeden člověk a jedno zvíře, ale ta huňatá žlutá veverka nám nemohla vůbec pomoct. Veselé skákala po poli, někdy se tiskla k nám a překážela nám v práci. Ale ta její rozhodnost byla uklidňující.

Sigově nejmladšímu synovi jsem se představil jako Ashiya. A když to vyslovil, kvůli jeho šišlání z toho vzniklo Asha a já z toho měl trochu divný pocit.

„Nemělo to dopadnout takhle... V tomhle nejsem tak dobrý jako matka,” vysvětlil malý chlapec, zatímco se schovával za rajčetem. Hlas měl tak tichý, že jsem ho skoro neslyšel.

Jak jsem si myslel, ta obrovská rajčata byla neúspěch. Tato oblast byla pravděpodobně plná vysoce kalorické hlíny, co žížaly neměly rády. Na pěstování si vybral špatné místo.

Bylo to, jako kdybych viděl sám sebe, kterému se to také před chvilkou stalo. A zasmál jsem se, v duchu jsem si pomyslel, že jsem byl v tomhle jeho senior. „To nic, akorát se to musíš postupně naučit. Myslím, že i tvoje matka dělala spoustu pokusů a omylů, než se dostala tam, kde je teď.”

Chlapec mě ve vší vážnosti poslouchal a zareagoval na to malým kývnutím hlavy. To bylo ale vážně a upřímně dítě. Jak roztomilé. Když byl Sig malý, taky byl takový...?

„Šel vyzvednout matku.”

Pokud se budu zaobírat fyzickou práci, nemusel jsem přemýšlet o zbytečnostem.





Od chvíle, co jsem se doslechl o matce tohoto malého chlapce, se moje pozice zkomplikovala. Kde teď bylo mé budoucí já? Co se od té doby stalo...?

V hlavě se mi míhalo nespočet možností, ale nedokázal jsem vymyslet uspokojující odpověď.

A tak jsem o tom přestal přemýšlet.

„Asho, tohle použij jako repelent proti hmyzu.” Chlapec mi předal dlouhou hůl. Zdálo se, že Sig naučil i tohle dítě bojovat pomocí bujutsu.

„Ach, díky. To mi vážně pomůže.”

Důležité bylo, že v této miniaturní zahrádce už začal nový život.

Byl tu otec, matka a roztomilý syn. Tříčlenná rodina, co tu poklidné žila. Nechtěl jsem jim to štěstí kazit.

Potlačil jsem vzdech, co se mi dral z hrdla, a pořád dokola jsem si říkal tohle: pokud byl šťastný, pak to bylo všechno v pořádku.

„Vážně jsi měl k mému otci blízko,” řekl chlapec najednou. Nevěděl jsem, jak na to odpovědět.

Řekl to hned poté, co jsem odrazil obrněnou stonožku. Chlapec se podivně zarazil, když mě viděl používat stejný druh bujutsu jako Sig. Řekl jsem mu, že mě Sig učil a on došel k závěru, že jsem měl k Sigovi blízko.

„... To už je dávno.”

Chlapec mi zíral do tváře a mlčel.

Jak jsem naklonil hlavu ke straně se zmateným úsměvem na tváři, s vážným výrazem řekl: „Promiň. To jenom že... Můj otec o tobě nikdy nemluvil.”

To jsem vůbec nečekal.

Tohle dítě o mě od Siga nikdy nic neslyšelo. Samozřejmě že si myslel, že to bylo divné. Pokud měl jeho otec k někomu tak blízko, že ho naučil bojutsu, a ten někdo ho přišel navštívit, proč mu o něm otec nikdy neřekl?

„... Aha...”

Už jsem si toho předtím všiml, ale když to ten chlapec takhle řekl, ta pravda mě zranila u srdce.

Ale teď nebyl čas být rozčilený. Pořád jsem byl s tím dítětem. Musel jsem se zasmát. Po celém zápolení se mi podařilo se přinutit k úsměvu a říct: „Strávili jsme spolu jen velmi krátce, takže...” Ale dosáhl jsem svého limitu.

Nahodile jsem se na něco vymluvil a odešel z pole.

Než jsem se nadál, ocitl jsem se u známého malého vodopádu. Voda stříkala trochu i na zem.

Ten zvuk tekoucí vody oslabil ten zmatek v mé hlavě. Chvíli jsem ji měl prázdnou.

Podlomila se mi kolena a já jsem se zhroutil na zem.

Ještě včera jsme tu měli oběd. Na mysl mi jako zuřící vlny vytanuly tato a mnoho jiných vzpomínek, jak jsem s tím člověkem trávil čas. Kvůli tomu mi ze srdce vyvěraly intenzivní emoce, až přetekla.

Něco pořád dokola kapalo na zem. Byly to slzy, co jsem nedokázal zarazit.

Dokud byl šťastný, všechno bylo v pořádku. Nebyl v tom ani náznak lži.

Pokud si na mě nechtěl pamatovat, na mě, na člověka, co ho opustil, pak se to vlastně také dalo čekat.

Z tohoto důvodu byl ten můj šok akorát sobecký.

„Můj otec se o tobě nikdy nezmínil.”

Proč jsem si myslel, že mě i poté, co odtud odejdu, bude považovat za důležitou osobu? Bylo to proto, že jsem si myslel, že bych s jeho rodinou dokázal mluvit s úsměvem?

Spíš se ukázalo, že ty dny, co jsem tu strávil, pro něj byly nevýznamnou minulosti. I když to byla realita—

Z očí mi vyhrkly slzy, pálily mě oči. Nepřestaly téct, dokud jsem tvář neměl rudou a opuchlou. Až dokud mi nezbyly žádné slzy.

Strávili jsme spolu jen dvacet čtyři dní. Nebyl to ani měsíc. Ale na délce nezáleželo.
Bolelo mě, že na mě zapomněl. Zlomilo mi to srdce.

Když jsem ten smutek oslavil slzami, neměl jsem na výběr a musel jsem čelit jednomu pocitu, co mi v srdci zůstal.

To jsem ho měl vždycky tak moc rád?

Dlouho jsem si tam objímal kolena a bez pohybu poslouchal zvukům vody.

Pokud se brzy nevrátím, to dítě se o mě bude bát. Tehdy jsem mu zalhal, abych se od něj dostal. A možná ho trápilo, že mi ublížil...

Když jsem se konečně vzpamatoval, cítil jsem, jak mi na záda skočilo něco malého.

Tentokrát jsem se nemusel ani dívat a věděl jsem, co to bylo. Žlutá veverka. Jakmile jsem zvedl hlavu, skočila mi trochu nad kolena a pak zpět na zem. Veverka zatřásla svým huňatým ocáskem, posunula se trochu vpřed a pak se zastavila. Pohled jí padl na mě.

Jako kdyby mě lákala, abych ji následoval.

To její roztomilé gesto mě naprosto dostalo a já jsem ze země zvedl své těžké tělo. Běžel jsem za ní. Po chvilce jsem našel toho chlapce.

Skryl se ve stínu stromu, objímal si kolena a byl schoulený do klubíčka. Zdálo se, že mě ještě před chvílí sledoval. Co jsem to dělal, aby se kvůli mě trápilo tak malé dítě. V nitru mi zuřila bouře lítosti.

Poklekl jsem vedle něj a on pomalu zvedl hlavu s těmi svými černými vlasy. Pak sklopil pohled k zemi, jako kdyby se na mě bál podívat. „Promiň, Asho. Ublížil jsem ti... Teď mě nenávidíš?” zeptal se tiše.

„Ne, neřekl jsi nic špatného. Jen jsem si vzpomněl na něco smutného. Ani tvůj otec samozřejmě neudělal nic špatně,” řekl jsem a jemně jsem mu položil ruku na rameno. Pomalu vzhlédl, fialové oči už neměl vlhké od slz. Ulevilo se mi a usmál jsem se na něj. „Nikdy tě nebudu nenávidět. Mám tě rád, vážně. Rayi.”

Ray. To bylo jméno Sigova syna. Myslel jsem si, že se k němu dokonale hodilo. Protože byl jako zářivý paprsek slunce.

Prohrábl jsem mu rozcuchané černé vlasy. A v těch fialových očích se začaly sbírat slzy. Ray mě pevně objal a vzlykal. Vážně jsem byl k ničemu. Musel jsem se sebrat, neboť jsem tady byl ten dospělý.

Zatímco jsem ho rytmicky poklepával po zádech, povzbuzovalo mě jeho teplo.
--------------------------------------------

~ Kdo pozdě chodí... V příští kapitole se na scéně objeví Sig! ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>