GDC - kapitola 113

Kapitola 113 – WangXian (3)

Den poté, co se setkali s Luo QingYang a jejím manželem, dorazili ti dva do malého městečka v Guanglingu.

Wei WuXian si rukou zastínil oči a podíval se na vlající prapory, co slibovaly dobré víno. „Odpočiňme si támhle.”

Lan WangJi přikývl a ti dva se bok po boku vydali tam.

Po té noci v chrámu Guanyin v Yunmengu se společně s Malým Jablíčkem toulali po světě a chodili na noční lovy a „objevili se všude, kde byl chaos” jako předtím. Zašli na každé místo, o kterém se doslechli, že tam strašila temná stvoření, a vypořádali se s tím rozruchem. Takto cestovali oblastí a zároveň poznávali i místní zvyky. Takto uplynuly tři měsíce, v blažené svobodě a bez ohledu na záležitosti kultivačního světa.

Vešli do nálevny a posadili se u stolu v nenápadném malém koutku. Přišel k nim sluha, co tu pracoval. Když viděl jejich vzezření a chování a zahlédl meč u Lan WangJiho pasu a flétnu u Wei WuXianova, bezděky si je spojil s těmi dvěma postavami, o nichž se poslední dobou široko daleko šířily historky. Ale i když si je nějakou chvíli prohlížel, stále si nemohl být jistý, neboť ten zákazník v bílém oděvu neměl na čele stužku sekty Lan z Gusu.

Wei WuXian si řekl o víno a Lan WangJi objednal pár chodů. Wei WuXian poslouchal, jak tím svým hlubokým hlasem vyřkl názvy chodů. Jednou rukou si podpíral tvář a druhou měl pod stolem s prsty ovinutými kolem sněhově bílé stužky. Na tváři se mu skvěl široký úsměv. Promluvil, až když sluha odešel: „Tolik těch jídel je ostrých. Zvládneš je sníst?”

Lan WangJi ze stolu zvedl čajový sálek a usrkl. Hlas měl klidný: „Sedni si pořádně.”

Wei WuXian: „V tom šálku není žádný čaj.”

„...” Lan WangJi si šálek dolil a znovu si ho přiložil ke rtům. Po chvilce zopakoval: „...Sedni si pořádně.”

Wei WuXian: „To pořád nesedím řádně? Přece jenom to není tak, že bych si na stůl vykládal nohy jako předtím.”

Lan WangJi to chvilku snášel a pak promluvil: „Nevykládej si je ani nikam jinam.”

Wei WuXian se zatvářil zmateně. „A kam jsem si je vyložil?”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian: „Máš tolik požadavků, druhý mladý pane Lane. Co kdybys mi řekl, jak to mám udělat?”

Lan WangJi odložil čajový šálek a letmo se po něm podíval. Uhladil si rukávy. Zrovna když chtěl užuž vstát a řádně ho poučit, od stolu uprostřed se najednou ozval výbuch smíchu.

Jeden z těch pár lidí, co u toho stolu seděli, se škodolibě smál. „Věděl jsem, že Jin GuangYao s tím vším, co udělal, dřív nebo později klesne na dno! Na tenhle den jsem čekal tak dlouho a teď to konečně odhalili, ha! Člověk sní, co si nadrobil, tak či tak— jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá!”

Jak to Wei WuXian zaslechl, cítil se celkem nostalgicky. Jak tón, tak obsah té kritiky mu přišel celkem známý, změnilo se akorát to, na koho byla namířená. Nemohl si pomoct a obrátil k nim pozornost. Další kultivátor zvedl hůlky a ukázal jimi. „Jak se dalo čekat, ta stará rčení mají pravdu! Čím ryzejší vypadají ti nahoře, tím špinavější jsou v zákulisí!”

„To je pravda. Není mezi nimi jediného dobrého člověka. Bez ohledu na to, jak „uctívaní mladí kavalíři” to jsou, je mezi nimi aspoň někdo, kdo na sobě nemá masku?”

Další člověk, co hltal víno po velkých doušcích a polykal velké sousta masa, vyplivl: „Když už jsme u toho, ta Sisi bývala v minulosti celkem známá prostitutka. Při tom, jak je stará, jsem ji ani nepoznal. To je ale zatracená babizna. Pro Jin GuangShana to byla ale celkem mučivá smrt, hahahahahaha...”

„Klobouk dolů před Jin GuangYaoem, že vymyslel takový způsob, jak svého tátu zabít. Dokonale to sedlo. Naprosto dokonale!”

„Ale je to celkem záhada— proč Jin GuangYao nezabil tu starou prostitutku? Svědci by se měli umlčet. Co je hlupák?”

„Proč by měl být hlupák? Přece jenom vzešel z Jin GuangShanova sémě. Možná je to také milovník aférek. Možná měl zvláštní choutky a měl... haha, se SiSi vztah, o kterém se nedá mluvit?”

„Ha, taky si to myslím, ale copak se nepovídá něco jiného? Protože se Jin GuangYao se svou pokrevní sestrou dopustil incestu, byl v takovém šoku, že onemocněl nevýslovnou chorobou, takže i když chtěl, nemohl, hahaha...”

Ty historky a zkazky mu přišly doopravdy známé. Wei WuXian si vybavil, jak tehdy nespočet lidí vyprávělo historky o tom, jak do své démonické jeskyně na Pohřebním pahorku unesl tisíc panen a jak je dnem i nocí uchvacoval, aby kultivoval svou temnou cestu. Přišlo mu to celkem vtipné. 'Fajn. To, co říkali o mě, bylo každopádně mnohem lepší než to, co říkají o Jin GuangYaovi.'

Ta konverzace se pustila ještě odpudivějším směrem. Lan WangJi se začal také mračit. Naštěstí to ani ti více normální lidé u stolu nedokázali dál snést. Jeden z nich zašeptal: „Trochu se ztište... Uším to nijak nelahodí.”

Těm pár, co se smáli, to bylo jedno. „Čeho se je tady děsit? Nikdo nás tu nezná.”

„Správně! A co, že to někdo uslyší? Vážně je to tak moc zajímá?”

„Myslíš si, že sekta Jin z Lanlingu je teď stejná jako dřív? Vážně můžou všechny umlčet? Vážně si znovu můžou hrát na tyrany? Nechceš to slyšet? Tak se s tím smiř!”

Někdo změnil téma: „To stačí, to stačí. Proč mluvit o něčem takovém? Jezte, jezte. Ať Jin GuangYao býval jakkoli mocný, zrovna teď je uvězněný v rakvi a dohaduje se s Nie MingJuem.”

„To si nemyslím. Přece jenom se oba bytostně nenáviděli. Vsadím se, že Nie MingJue už mu kosti rozdrtil na padrť.”

„No ano! Šel jsem na tu pečetící ceremonii. Energie zášti v té rakvi byla tak silná, že v okruhu dvě stě padesáti metrů nic živého nerostlo – vážně je ta rakev může zapečetit na sto let?”

„To každopádně není tvoje věc. To má na starost těch pár sekt. Sekta Jin z Lanlingu je teď každopádně vyřízená. Povětří se naprosto změnilo, co?”

„Ale stejně, ZeWu-Jun vypadal během té ceremonie naprosto strašně.”

„A co jsi čekal? V té rakvi byli dva jeho přísežní bratři, zatímco juniorové z jeho sekty dál pobíhali po světě se zběsilou mrtvolou – dokonce jim bylo třeba i její pomoci na nočních lovech! Není divu, že tak často kultivuje v ústraní. Pokud se Lan WangJi nevrátí, vsadím se, že Lan QiRen začne klít...”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian se rozesmál.

Ta diskuze pokračovala: „Když už jsme u toho, ta ceremonie na mě opravdu udělala dojem. Nie HuaiSang odvedl celkem dobrou práci, co? Když se zpočátku dobrovolně přihlásil, myslel jsem si, že to rozhodně zvrtá. Přece jenom je to Kýval.”

„Já si to taky myslel! Kdo by si pomyslel, že to neuvedl o nic hůře než Lan QiRen?”

Když Wei WuXian zaslechl ten jejich údiv, v duchu to okomentoval: 'Co je na tom tak zvláštního?' Přece jenom bylo možné, že v dalších pár desetiletích tento vůdce sekty Nie z Qinghe postupně ukáže víc svých silných stránek a připraví světu ještě víc překvapení.

Donesli jim jídlo i víno. Wei WuXian si naplnil šálek až po okraj a pomalu ho pil.

Najednou zaslechl hlas mladého muže: „Takže ta Tygří pečeť je vážně v té rakvi?”

Na nálevnu padlo ticho. Za chvilku někdo odpověděl: „Kdo ví? Možná. Co mohl Jin GuangYao s tou Tygří pečetí dělat? Určitě ji měl u sebe.”

„Ale není jak to zjistit. Copak neřekli, že z té Pečeti zbyly jen kusy železného šrotu? Už to nemá využití.”

Ten chlapec seděl u stolu sám, v náručí držel meč. „Vážně je ta rakev dost pevná? Co by se stalo, kdyby se chtěl někdo podívat, jestli je Tygří pečeť vážně uvnitř nebo ne?”

Někdo okamžitě zvedl hlas: „Kdo by se toho odvážil?”

„Všechny ty tři sekty – Nie z Qinghe, Lan z Gusu a Jiang z Yunmengu – poslali lidi, aby ten hřbitov strážili. Kdo by měl pro všechno na světě odvahu to udělat?”

Všichni zabručeli na souhlas. Ten chlapec už nepromluvil. Vzal si ze svého stolu šálek a usrkl čaje, jako kdyby se toho nápadu vzdal. Ale jeho pohled se nijak nezměnil.

Wei WuXian už tento druh pohledu viděl na mnoha tvářích. A věděl, že toto rozhodně nebude naposledy, co takový pohled uvidí.

Poté, co odešli z nálevny, Wei WuXian seděl na Malém Jablíčku, zatímco Lan WangJi vpředu držel otěže.

Wei WuXian se na hřbetě oslíka kýval ze strany na stranu, vytáhl od pasu flétnu a přiložil si ji ke rtům. Po obloze se jako ptáci rozlétly čiré noty. Lan WangJi zastavil a v tichosti poslouchal.

Byla to píseň, co Wei WuXianovi zpíval, když trčeli v jeskyni Xuanwua. Také to byla píseň, co Wei WuXian jen tak náhodou zahrál na hoře Dafan. Díky té písni si Lan WangJi mohl potvrdit jeho totožnost.

Když skončil, Wei WuXian levým okem mrkl na Lan WangJiho. „Jaké to bylo? Nádherné, co?”

Lan WangJi pomalu přikývl. „Projednou.”

Wei WuXian věděl, že to „projednou” bylo myšleno na to, jak měl projednou dobrou paměť. Bezděky se usmál. „Nebuď kvůli tomu vždycky tak naštvaný. V minulosti to byla moje chyba, jasné? A kromě toho ta moje špatná paměť by se měla na vrub připsat mé mamce.”

Wei WuXian se paží opřel Malému Jablíčku o hlavu, v ruce protáčel Chenqing. „Moje mamka řekla, že si musíš pamatovat věci, co ostatní dělají pro tebe. A ne věci, co děláš ty pro ostatní. Jenom když toho lidé nebudou mít na srdci tolik, budou mít konečně pocit volnosti.”

Tohle byla jedna z mála věcích, které si ohledně svých rodičů pamatoval.

Když se mu myšlenky trochu rozutekly, Wei WuXian se znovu vzpamatoval. Když viděl, jak oddaně na něj Lan WangJi hleděl, pokračoval: „Moje mamka taky řekla...”

Když Lan WangJi slyšel, jak odmítal pokračovat, zeptal se: „Co řekla?”

Wei WuXian mu s vážným výrazem na tváři pokynul prstem k sobě. Lan WangJi přišel blíž. Wei WuXian se sehnul a promluvil mu vedle ucha: „...že teď jsi můj.” Lan WangJimu zacukalo ve špičce obočí. Zrovna když chtěl užuž rozevřít rty, Wei WuXian ho přerušil: „Hanebnost, nestoudnost, pošetilost, absurdní, zase mluvíš nesmysly— že? Dobrá, řekl jsem to za tebe. Vždycky to jsou pořád dokola stejná slova. Vážně ses vůbec nezměnil. Jsme si kvit, jo?”

Lan WangJi nemohl Wei WuXiana slovy nikdy porazit. Hlas měl vyrovnaný: „Když říkáš.”

Wei WuXian potáhl oslíka za otěže. „Ale vážně, pro tuhle skladbu jsem už vymyslel skoro deset názvů. A není mezi nimi žádný, co se ti líbí?”

Lan WangJi pevně prohlásil: „Ne.”

Wei WuXian: „Proč ne? Myslím, že by bylo skvělé, kdyby se to jmenovalo Milostná skladba Lan Zhana a Wei Yinga.”

Lan WangJi nic neřekl.

Wei WuXian dál plácal: „Nebo Každodenní píseň HanGuang-Juna a YiLingu také není špatně. Prostě víš, že za tím je dobrý příběh...”

Zdálo se, že Lan WangJi už nechtěl slyšet žádné další jméno. „Má to.”

Wei WuXian: „Má co?”

Lan WangJi: „Název.”

Wei WuXiana to překvapilo. „Má název? Tak jsi mi ho měl říct dřív. Proč jsi mi to tak dlouho neřekl? Tak dlouho jsem se kvůli tobě snažil vymyslet název a promrhal tak svou moudrost.”

Lan WangJi po chvilce ticha odpověděl: „'WangXian'.”

Wei WuXian: „He?”

Lan WangJi: „Ta skladba se jmenuje WangXian.”

Wei WuXianovi se rozšířily oči.

Brzy vybuchl smíchy. „Hahahahahahahaha, není divu, že jsi mi to nikdy neřekl. Takže jsi to sám takhle pojmenoval. Důvod je prostě tak očividný. Dobře pro tebe, Lan Zhane! Kdy jsi to vymyslel? Hahahahahahahahahaha...”

Zdálo se, že Lan WangJi už dávno čekal, že Wei WuXian zareaguje takhle. Jak ho sledoval, jak se na hřbetě Malého Jablíčka svíjel smíchy, mohl akorát zlehka potřást hlavou. Zdálo se, že se v jeho výrazu zračila rezignace, a přesto mu už v koutcích rtů bez hlesu rozkvetla nepatrná křivka. A i v očích se mu vznášelo něco mlhavého.

Zvedl paži, aby Wei WuXiana chytil kolem pasu, aby nespadl oslovi z hřbetu. Když se Wei WuXian konečně dost nasmál, ve vší vážnosti promluvil: „WangXian, dobře, úžasné! Líbí se mi to. Ano, takhle by se to mělo jmenovat.”

Lan WangJi byl bezvýrazný. „Taky se mi to líbí.”

Wei WuXian: „Zní to velmi spravedlivě, velmi ve stylu sekty Lan. Podle mého názoru by se to mělo hned zapsat do sbírky skladeb a udělat z toho skladbu, kterou se musí povinně naučit všichni učedníci sekty Lan z Gusu. A pokud se tě, HanGuang-Juna, zeptají, jak by si měli vyložit název té skladby? Můžeš jim říct, jak ta skladba vznikla.”

Jak Lan WangJi poslouchal ty jeho nesmysly, chopil se otěží Malého Jablíčka, co neslo Wei WuXiana, sevřel ten tenký provaz v dlani a vydal se cestou dál.

Wei WuXian stále mluvil: „Kam jdeme dál? Už dlouho jsem neměl Císařův Úsměv. Co kdybychom se vrátili zpět do Gusu a nejdřív se trochu pobavili ve městě Caiyi?”

Lan WangJi: „Jistě.”

Wei WuXian: „Už to je tolik let. Ta vodní propast by už měla být naprosto očištěná, ne? Pokud se na mě tvůj strýček snese podívat, pak mě skryj ve svém pokoji spolu s těmi džbánky vína; a pokud ne, půjdeme se porozhlédnout někam jinam. Slyšel jsem, že SiZhui a ostatní mají spoustu zábavy na nočních lovech s Wen Ningem.”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Ale slyšel jsem, že sekta Lan z Gusu má novou verzi pravidel? Hele, je vůbec na Stěně pravidel na hoře po cestě do tvé sekty nějaké místo...”

Zavanul jemný vánek a jejich róby se zavlnily jako voda v prameni.

Wei WuXian natočil tvář proti větru a zamžoural na Lan WangJiho siluetu. Jak si překřížil nohy, šokovaně zjistil, že se mu nějak podařilo udržet na hřbetě Malého Jablíčka rovnováhu v tak podivné pozici.

Bylo to jen něco triviálního, a přesto vypadal, jako kdyby zrovna objevil nějaký nový a zajímavý úkaz. Nedokázal se udržet a chtěl se o to podělit s Lan WangJim. Zavolal: „Lan Zhane, podívej se na mě, hned se na mě podívej!”

Přesně jako dřív na něj Wei WuXian s širokým úsměvem zavolal jménem a také na něj obrátil pohled.

A od té doby už nedokázal pohled odtrhnout.

----------

~ A je tu KONEC. Přinejmenším konec hlavního příběhu. Ještě pár extra kapitol a pak to budu moct celé úspěšně zabalit a poohlédnout se po nějaké nové zábavě! ~

 ♫ WangXian ♫

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>