GDC - kapitola 112

Kapitola 112 – WangXian (2)

Za tři měsíce v Guanglingu.

Dav vesničanů s pochodněmi a zemědělskými nástroji místo zbraní v rukách pomalu obklíčil malý lesík na hoře.

Na té hoře byl bezejmenný hřbitov, co za posledních pár měsíců nebyl poklidný. Neustále tam strašili duchové a vesničané na úpatí hory to už nemohli déle snést a požádali pár kultivátorů, co procházelo kolem, aby se spolu vydali na horu a zničili zdroj toho strašení.

Jak padl soumrak, cvrlikání hmyzu bylo ještě jasnější. Tráva tu rostla až do pasu a sem tam se z ní ozvalo zašustění, jako kdyby se jí plížilo nějaké neznámé stvoření připravené k útoku. Ale když trávu nervózně rozhrnuli a vrhli do ní světlo pochodně, ukázalo se, že to byl další planý poplach.

Kultivátoři s meči v rukách obezřetně vedli vesničany přes trávu do lesů.

Hned v tom lese byl hřbitov. Náhrobky byly buď z kamene, nebo ze dřeva a z části už byly rozpadlé. Tou scenérií vanuly temné, pochmurné větry. Kultivátoři se na sebe podívali, vytáhli své amulety a připravili se k vymýtání duchů. Když vesničané viděli jejich vyrovnaný klid, pár si jich vydechlo úlevou. Vyvodili si, že ta situace by neměla být příliš obtížná.

Ale než si mohli vůbec vydechnout, zaslechli hlasité bouchnutí. Na hromadu hlíny před nimi dopadlo velmi zmrzačené tělo.

Vesničan, co stál nejblíže té hromadě hlíny, zaječel, odhodil pochodeň a odpotácel se pryč. Okamžitě poté tam dopadla i druhá, třetí a čtvrtá zkrvavená mrtvola. Ta těla bez ustání padala na zem, jako kdyby to byl déšť. V lesích se naráz ozýval křik. Kultivátoři ještě nikdy předtím takovou situaci neviděli, ale navzdory tomu šoku je strach nezasáhl. Jejich vůdce zakřičel: „Neutíkejte! Nepanikařte! Je to jen pár malých duchů...”

Než domluvil, hlas se mu zasekl, jako kdyby ho někdo začal škrtit.

Spatřil strom.

A na tom stromě seděl člověk, cípy jeho černé róby povívaly sem a tam. Zlehka kýval svou štíhlou, černou botou, bylo to uvolněné, téměř pobavené gesto.

Ten člověk měl u pasu temnou, lesklou flétnu a na té flétně visel krvavě rudý střapec, co pomalu povíval společně s pohybem nohy.

Výrazy kultivátorů se hned změnily.

Vesničané původně panikařili. Když vůdce kultivátorů vykřikl, tak nějak je to ukonejšilo, ale když spatřili, jak kultivátoři zbledli v tváři, hned vyrazili. Pelášili z lesa a z hory dolů jako závan větru. Opustili ty kultivátory, neboť předpokládali, že na hoře muselo být nějaké strašlivé stvoření, co ani ti kultivátoři nedokázali zvládnout. V mžiku se rozprchli jako smečka vyděšených zvířat. Jeden vesničan utíkal o něco pomaleji, opozdil se, neboť zakopl a spadl tváří na zem. Myslel si, že je dozajista po něm, když tam nakonec zůstal sám, ale pak před sebou najednou spatřil stát mladého muže v bílém. Oči se mu okamžitě rozzářily.

Tomu muži visel u pasu meč a působil, jako by ho obklopovalo mlhavé světlo, v tom temném lese to bylo téměř nebeské. Nepůsobil jako průměrný člověk. Vesničan honem zavolal o pomoc: „Mladý pane! Mladý pane! Pomoz, je tu duch! H-h-honem...”

Než vůbec domluvil, dopadla před něj další mrtvola. Svými krvácejícími rysy mu zírala přímo do očí.

Zrovna když měl vesničan strachem omdlít, ten muž mu řekl jediné slovo: „Jdi.”

Bylo to jen jediné slovo, ale vesničan pocítil nevysvětlitelný pocit úlevy, skoro jako kdyby ho to zachránilo před smrtí. Tělo mu naráz prostoupila síla a on se odplazil a prchl, aniž by se ohlížel.

Ten muž v bílém se letmo podíval na mrtvoly, co se plížily v lese, jako kdyby nevěděl, co si o tom má myslet. Ten člověk v černém oděvu, co seděl na stromě, také seskočil na zem a okamžitě se přihnal k němu a přitiskl ho ke stromu. Zašeptal: „He, jestlipak to není neposkvrněný a vznešený HanGuang-Jun Lan WangJi? Co tě přivádí na toto území?”

Ten muž stál v obklopení mrtvol, co se plížily po zemi, ať už byly kruté, zmatené nebo oddané. Pak se jednou rukou opřel o kmen stromu. Lan WangJi se ocitl v prostoru mezi jeho paží a stromem, tvář měl bezvýraznou.

Ten člověk pokračoval: „Jelikož ses tak pěkně doručil až ke mně domů, já... Hej, hej, hej!”

Lan WangJi mu jedinou rukou sevřel obě zápěstí.

Situace se obrátila. Naprosto přemohl člověka v černém a ten vykřikl: „Dobré nebe, HanGuang-June, jsi příliš mocný. Nemůžu tomu uvěřit – tohle je šok, tohle je nemyslitelné! Porazil jsi mě jen jednou rukou a nemůžu vůbec vzdorovat! Ty jsi ale děsivý!”

Lan WangJi: „...”

Bezděky sevřel pevněji a překvapení toho druhého se proměnilo na hrůzu. „Au, to tak bolí. Pusť mě, HanGuang-June. Už si znovu netroufnu udělat něco takového. Takhle mě nesvírej a prosím, nesvazuj mě nebo mě netiskni k zemi...”

Jak jeho slova a počínání začalo být ještě přehnanější, Lan WangJimu zacukalo v obočí. Nakonec ho přerušil: „...Přestaň trojčit.”

Wei WuXiana, co byl zrovna uprostřed svého žadonění, to překvapilo. „Proč? Ještě jsem ani neskončil s prosbou o smilování.”

„...” Lan WangJi. „Prosíš o smilování každý den. Přestaň trojčit.”

Wei WuXian se k němu natáhl blíž a zašeptal: „Není to to, co jsi chtěl... Každý den znamená každý den.”

Tvář měl tak blízko, že se zdálo, že hodlá Lan WangJiho políbit, a přesto odmítal přímý kontakt. Rty měli tak blízko, a přesto oddělené. Dělila je jen tloušťka pouhého papíru. Bylo to, jako kdyby zamilovaný, a přesto tvrdohlavý motýl poletoval kolem řádného okvětního plátku a odpíral si políbení. Při tom škádlení Lan WangJimu problýsklo v jeho světlých očích. Nepatrně se pohnul, jako kdyby se už nedokázal dál udržet a ten okvětní plátek se konečně a z vlastní vůle hodlal dotknout křídel motýla. A přesto Wei WuXian naráz zvedl tvář a vyhnul se jeho rtům.

Pozvedl obočí. „Říkej mi 'Gege'.”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian: „Říkej mi 'Gege'. A já ti pak dovolím mě políbit.”

„...” Lan WangJimu se zachvěly rty.

Ještě nikdy nepoužil tuto jemnou, cukernatou zdvořilostní koncovku, aby tak někoho oslovil. Dokonce i když mluvil s Lan XiChenem, vždycky použil řádné 'bratře'.

Wei WuXian ho přemlouval: „Jen to řekni, ať to slyším. Já už jsem tě tak oslovil tolikrát. Když to řekneš, až se políbíme, můžeme dělat jiné věci.”

I když to Lan WangJi užuž řekl, po tomhle ho Wei WuXian stejně porazil a Lan WangJi nedokázal ani otevřít pusu. Po dlouhé chvíli z něj vyšlo akorát: „...Hanebnost!”

Wei WuXian: „Neunavuje tě držet mě jednou rukou? Je tak nepraktické dělat všechno jen jednou zbývající rukou.”

Lan WangJi nabyl svůj klid a zeptal se celkem zdvořile: „Tak co mám dělat?”

Wei WuXian: „Naučím tě to. Nebylo by praktické, kdyby sis sundal stužku z čela a svázal mi jí ruce?”

Lan WangJi v tichosti hleděl na tu jeho tvář s širokým úsměvem. Pomalu si sundal stužku z čela a natáhl ji, aby ji Wei WuXianovi ukázal.

A pak mu kolem zápěstí rychle jako blesk uvázal uzel a pevně umístil Wei WuXianovy nezbedné ruce nad hlavu. A vrhl se mu ke krku. A právě v této chvíli se z trávy ozval výkřik.

Ti dva se okamžitě oddělili. Lan WangJi položil ruku na jílec Bichenu, ale nijak zbrkle jej nevytasil, neboť ten výkřik byl řízný a líbezný. Jasně patřil dítěti. Bylo by strašné, kdyby omylem zranili obyčejného člověka. V trávě vysoké po pas to zašustilo a vlnky pohybu se rozběhly dál a dál. Zdálo se, že ten někdo se odplížil pryč.

Wei WuXian a Lan WangJi to pár kroků následovali, než se z pod kopce ozval extatický ženský hlas: „MianMian, jsi v pořádku? Jak jsi mohla pobíhat na takovém místě? Byla jsem vyděšená k smrti!”

Wei WuXian se zarazil. „MianMian?”

Přišlo mu, že to jméno znělo povědomě. Už ho dřív někde musel slyšet.

Pak huboval mužský hlas: „Řekl jsem ti, abys na nočních lovech nepobíhala, a ty jsi stejně vyběhla sama. Co bychom já a tvoje máma dělali, kdyby tě snědl nějaký duch?! ...MianMian? Co se děje? Proč se chová takhle?” Ta poslední věta byla pravděpodobně pro tu ženu. „QingYang, pojď se podívat. Stalo se MianMian něco? Proč je taková? To nahoře viděla něco, co neměla?”

...Opravdu viděla něco... co neměla vidět...

Lan WangJi se letmo podíval po Wei WuXianovi, co mu ten pohled oplatil s nevinnou tváří, a rty vykroužil: „Takový hřích.”

Jasně se necítil ani trochu provinile, že pošpinil zrak dítěte. Lan WangJi potřásl hlavou. Ti dva pak společně odešli z hřbitova a vydali se z kopce dolů. Ti tři dole se na ně podívali s šokem i obezřetností. Ten muž a žena byli manželé, oba dva dřepěli na zemi, zatímco uprostřed stála mladá dívka, které bylo kolem deseti a co měla dva stočené copánky. Ta žena byla mladá matka s pěknými rysy, u pasu měla meč.

Jakmile spatřila Wei WuXiana, vytasila svůj meč, namířila jím na něj a zakřičela: „Kdo jste?!”

Wei WuXian: „Bez ohledu na to, kdo jsem, jsem přece jenom člověk a ne nic jiného.”

Ta žena chtěla znovu promluvit, ale spatřila Lan WangJiho, co stál za Wei WuXianem. Okamžitě zaváhala. „HanGuang-June?”

Lan WangJi neměl na čele stužku, takže si na okamžik nebyla jistá. Kdyby nebylo toho, jak nezapomenutelnou tvář měl, možná by váhala ještě déle. Trochu omráčeně obrátila pohled zpět k Wei WuXianovi. „T-takže ty jsi, ty jsi...”

Bylo to dlouho, co se po světě rozšířila zpráva, že se Patriarcha Yilingu vrátil mezi živé. Kdokoli teď stál vedle Lan WangJiho, musel to být on. A tak mu nepřišlo divné, že ho poznali. Když Wei WuXian viděl, že byla tak nějak vzrušená a že mu přišlo, že mu přišla povědomá, pomyslel si: 'Možná mě ta paní zná? Ukřivdil jsem jí? Rozčílil jsem ji? Ne, nikdy jsem neznal slečnu jménem QingYang... Ach, MianMian!'

Wei WuXian si to uvědomil. „Ty jsi MianMian?”

Ten muž zíral. „Proč voláš na moji dceru?”

Takže to dopadlo tak, že ta malá dívka, co tu pobíhala a náhodou je viděla, byla MianMianina dcerka. A také se jmenovala MianMian. Wei WuXianovi to přišlo celkem zábavné. 'Je tu velká MianMian a malá MianMian.'

Lan WangJi té ženě kývl na pozdrav. „Slečno Luo.”

Žena si uhladila tak nějak rozcuchané vlasy kolem tváře a založila si je za ucho. Pozdrav mu oplatila. „HanGuang-June.” Pak se podívala na Wei WuXiana. „Mladý pane Weii.”

Wei WuXian se na ženu široce usmál. „Slečno Luo. Och, teď už vím, jaké máš křestní jméno.”

Luo QingYang se plaše usmála, jako kdyby si najednou vzpomněla na nějakou starou, trapnou historku. Přitáhla k sobě toho muže. „Tohle je můj manžel.”

Když si muž všiml, že k nim nechovali žádné záludné úmysly, viditelně pookřál.

Po chvilce povídání se Wei WuXian ze zvědavosti zeptal: „Ke které sektě patříš a jakou kultivaci praktikuješ?”

Muž upřímně odpověděl: „K žádné.”

Luo QingYang se s úsměvem dívala na svého manžela. „Můj manžel nepochází z kultivačního světa. Býval kupcem. Ale je ochotný se mnou chodit na noční lovy...”

Bylo vzácností i hodné obdivu, že obyčejný člověk a ještě k tomu muž byl ochotný vzdát se svého původně stabilního života a troufl si cestovat světem se svou manželkou a nebál se nebezpečí a toulek. Wei WuXian si nemohl pomoct a cítil k němu respekt.

Zeptal se: „Také jste sem přišli na noční lov?”

Luo QingYang přikývla. „Ano. Slyšela jsem, že na bezejmenném hřbitově na této hoře straší duchové a narušují životy zdejších lidí, a tak jsem se přišla podívat, jestli můžu nějak pomoct. Vy dva jste to tu už očistili?”

Pokud se s tím Wei WuXian a Lan WangJi už vypořádali, nebylo třeba dalšího zasahování.

A přesto Wei WuXian řekl: „Vesničani tě oklamali.”

Luo QingYang se odmlčela. „Jak to?”

Wei WuXian: „Cizím lidem řekli, že tu straší, ale ve skutečnosti ty hroby sami vyloupili a zohavili těla a teprve pak čelili protiútoku pohřbených.”

Luo QingYangin manžel zněl zmateně: „Vážně? Ale i kdyby to byl protiútok, nezmařili by tolik životů, ne?”

Wei WuXian a Lan WangJi si vyměnili pohled. „Tohle byla také lež. Nikdo o život nepřišel. Prošetřili jsme to. Jen pár vesničanů, co ty hroby vyloupili, bylo po tom úděsu upoutáno na lůžko. A další si při úprku zlomil nohu. Kromě toho nedošlo k žádným obětem. Všechna ta úmrtí si vymysleli, aby to bylo dramatičtější.”

Luo QingYangin manžel: „Takže se stalo tohle? To je absolutně hanebné!”

Luo QingYang si povzdechla: „Ach ti lidé...” Zdálo se, jako kdyby si na něco vzpomněla, a potřásla hlavou. „Všude jsou stejní.”

Wei WuXian: „Předtím jsem je trochu vyděsil. Po tomhle už pravděpodobně nebudou vykrádat hroby, takže ani ti duchové je samozřejmě nebudou obtěžovat. Je to vyřízené.”

Luo QingYang: „Ale pokud si najdou jiné kultivátory, aby je silou potlačili...”

Wei WuXian se široce usmál. „Ukázal jsem se tam.”

Luo QingYang pochopila. Pokud se tu ukázal Patriarcha Yilingu, jen co ho kultivátoři zahlédli, určitě tu novinu roznesou. Ostatní si budou akorát myslet, že tohle místo prohlásil za své území. Který kultivátor by měl odvahu sem přijít a provokovat ho?

Luo QingYang se usmála. „Takže takhle to je. Když jsem viděla, jak byla MianMian vyděšená, myslela jsem si, že narazila na nějakého ducha. Pokud se dopustila nějaké nezdvořilosti, odpusťte jí, prosím.”

Wei WuXian si pomyslel: 'Ne, ne, ne, myslím, že to my jsme tady ti nezdvořilí.' A přesto navenek promluvil ve vší vážnosti: „Ale jistě, ale jistě. Prosím, odpusť nám, že jsme malou MianMian vyděsili.”

Luo QingYangin manžel zvedl svou dceru. MianMian, co mu seděla na paži, na Wei WuXiana zahlížela s nafouklými tvářemi. Jasně se na něj kvůli těm rozpakům hněvala, ale byla příliš zahanbená, aby něco řekla. Měla na sobě světle růžové šaty a své černé oči měla tak hluboké, že vypadaly jako křišťálové hrozny, co zdobily její sladkou, sněhově bílou tvář. Při tom pohledu Wei WuXian cítil silné nutkání k ní přijít a štípnout jí do tváří, ale jelikož na ni dohlížel její otec, akorát jí s jednou rukou za zády a širokým úsměvem zatahal za cop. „Slečno Luo, MianMian vypadá úplně jako ty za mlada.”

Lan WangJi se po něm letmo podíval a nic neřekl.

Luo QingYang se usmála. „Mladý pane Weii, necítíš se nijak provinile říct něco takového? Vážně si vzpomínáš, jak jsem za mlada vypadala?”

Ta usměvavá tvář jako by překryla tvář tehdejší mladé dívky, co na sobě měla růžovou mušelínovou róbu.

Wei WuXian necítil ani nejmenší náznak hanby. „Samozřejmě že ano! Zase ses tolik nezměnila. Kolik jí teď je? Měl bych jí dát nějaké peníze, abych zahnal zlé duchy.”

Luo QingYang to i s manželem okamžitě odmítla: „To není třeba, to není třeba.”

Wei WuXian se zasmál. „Ale ano, ale ano. Stejně to nebude z mojí kapsy. Haha.”

Manželé se překvapeně zarazili. Než vůbec zjistili, co se děje, Lan WangJi už Wei WuXianovi dal něco do ruky. Wei WuXian si z jeho ruky vzal ty těžké mince a trval na tom, že je dá MianMian.

Když Luo QingYang viděla, že to nemohla odmítnout, otočila se na svou dceru: „MianMian, poděkuj HanGuang-Junovi a mladému pánu Weiiovi.”

MianMian: „Děkuju, HanGuang-June.”

Wei WuXian: „MianMian, to já jsem ti to dal, ne? Proč jsi mi nepoděkovala?”

MianMian mu věnovala rozzuřený pohled. Ať ji škádlil, jak chtěl, odmítala s ním mluvit. Sklopila pohled a zatáhla si za rudou šňůrku, co jí visela kolem krku, a vytáhla delikátní malý voňavý váček. S velkou péčí si ty mince vložila dovnitř. Skupina brzy sešla z hory a Wei WuXian se s nimi mohl akorát s lítostí rozloučit a vydat se jinou cestou spolu s Lan WangJim.

Když jejich siluety zmizely, Luo QingYang svou dceru pokárala: „MianMian. Byla jsi tak nezdvořilá. Ten člověk mi zachránil život.”

Jejího manžela to šokovalo. „Vážně?! MianMian, slyšelas ji? Jak jen jsi byla tak nezdvořilá!”

MianMian zamumlala: „Já... nemám ho ráda.”

Luo QingYang: „Kdybys ho vážně neměla ráda, už dávno bys ty peníze zahodila.”

MianMian zabořila svou malou, červenou tvář otci do hrudi a vzlykla: „Dělal něco špatného!”

Luo QingYang nevěděla, jestli se má smát nebo ne.

Zrovna když chtěla promluvit, její manžel se zahloubal: „QingYang, slyšel jsem, jak ses o tom HanGuang-Junovi jednou zmínila. Vzpomínám si, že to byl důležitý člověk z význačné sekty. Proč by se objevil na tak odlehlém místě a lovil tak malou kořist?”

Luo QingYang svému manželu trpělivě vysvětlila: „Tento HanGuang-Jun je jiný než ostatní slavní kultivátoři. Vždycky se objeví tam, kde je chaos. Když někde straší, nezáleží na tom, na jaké úrovni je kořist nočního lovu nebo jestli si za to získá zásluhy. Vždycky přijde na pomoc.”

Její manžel přikývl. „Skutečný kultivátor.” Dál se nervózně i zmateně vyptával: „Tak co ten mladý pán Wei? Řekla jsi, že ti zachránil život, ale nemyslím si, že bych tě kdy slyšel se o něm zmínit? To jsi někdy byla v nebezpečí?!”

Luo QingYang se podívala na MianMian, oči se jí nezvykle leskly. Usmála se. „Ten mladý pán Wei...”

Na druhé straně Wei WuXian promluvil k Lan WangJimu: „Nemůžu uvěřit, že ta tehdy malá holka už má dceru, z které už je také malé děvče!”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Ale tohle není fér. Tehdy měla vidět, že to ty jsi dělal špatnosti mě. Proč se jí já víc protivím?” Než mohl Lan WangJi odpovědět, Wei WuXian se protočil čelem k Lan WangJimu. Kráčel pozadu a pokračoval: „Ach, já vím. Potají mě rozhodně má ráda. Úplně jako kdysi jistý někdo.”

Lan WangJi si z rukávu smetl neexistující smítko prachu. Hlas měl klidný. „Prosím, vrať mi stužku, Wei YuanDao.”

Jak Wei WuXian zaslechl to neznámé jméno, pochopil to, až když o tom chvíli popřemýšlel. Nespokojeně mlaskl a zasmál se. „Hej, druhý mladý pane Lane, to ses napil octa, co?”

Lan WangJi sklopil zrak.

Wei WuXian se před ním zastavil, jednu paži mu ovinul kolem pasu a druhou mu zvedl bradu. Tvářil se vážně. „Řekni mi pravdu. Jak dlouho jsi z téhle lahve pil? Jak jsi to tak dobře skryl? Necítil jsem ani náznak octa.”

Lan WangJi jako obvykle spolupracoval a zvedl bradu, jen aby pocítil, jak mu jistá nezbedná ruka sklouzla po hrudi. Ale když shlédl, Wei WuXian už ruku stáhl a držel jeden předmět. Předstíral překvapenost: „Co je tohle?”

Byl to Lan WangJiho měšec na peníze.

Wei WuXian protočil ten delikátní malý váček v pravé ruce a ukázal na něj levou. „HanGuang-June, ach, HanGuang-June, vzít si bez svolení je krádež. Jak ti tehdy říkali? Dědic význačné sekty? Co jde všem učedníkům příkladem? To je tedy učedník, co potají popíjí silný ocet a ukradl voňavý váček, co mi dalo jedno děvče, aby si z něj udělal vlastní měšec na peníze. Není divu, že jsem ho nenašel, i když jsem hledal, jak chtěl. Kdyby ten váček, co měla malá MianMian kolem krku, nebyl naprosto stejný jako tento, ani bych si na to nevzpomněl. Jen se na sebe podívej, tsk, tsk. Řekni mi. Jak jsi mi ho vzal, když jsem byl v bezvědomí? Jak dlouho ti trvalo, než jsi ho vzal?”

Lan WangJimu přeběhly po tváři nepatrné vlnky, zatímco se natáhl po měšci. Wei WuXian měšec nadhodil, vyhnul se jeho rukám a ustoupil vzad. „Sápeš se po něm silou, protože se se mnou nemůžeš dohadovat? Proč ty rozpaky? Rozpakovat se kvůli něčemu takovému – konečně vím, proč jsem tak hanebný. Vážně nám je určeno být spolu. Rozhodně je to proto, že všechnu tu moji hanebnost dostaneš na starost, abys mi ji mohl uchovat.”

Lan WangJiho ušní lalůčky se zbarvily do jemné růžové, ale tvář měl stále napjatou. Ruce měl rychlé, ale Wei WuXian měl nohy ještě rychlejší a odmítal mu váček vydat. „V minulosti jsi mi sám chtěl svůj měšec dát. Proč mi ho teď nedáš? Jen se na sebe podívej. Nejenom že potají kradeš, ale také máš potají aférku.”

Lan WangJi se k němu vrhl a konečně ho chytil. Pevně ho držel v náručí a protestoval: „Už jsme se třikrát poklonili až k zemi, takže už jsme... manželé. Nepočítá se to jako aféra.”

Wei WuXian: „Dokonce ani jako manžel mě nemůžeš dál tak nutit jako předtím! Vždycky mě nutíš tě prosit a i když tě prosím, nikdy nepřestaneš. Když jsi teď takový, všichni předkové ze sekty Lan určitě zuří...”

Lan WangJi už to nedokázal déle snést a konečně ho umlčel vlastními ústy.

--------------------------------------------

~ Wei YuanDao - jméno, co si WWX přiřkl, když v minulosti škádlil MianMian (když byli v zajetí u sekty Wen a šli ulovit Želvu masakru. ~

~ Tak se měšec vyjasnil. Autorka dotahuje poslední detaily a my akorát tak zíráme, že LWJ se do WWX vážně zamiloval velmi, velmi brzy. ~

~ Pít ocet. No vážně, to je tak rozšířené (a roztomilé) čínské rčení, že ho prostě musím nechat. Kdo pije ocet, ten žárlí! ~ 

----------

~ Tak jako nechci nám dělat moc velké chutě, ale vypadá to (pokud jsem si to přeložila a vůbec domyslela správně), že se během letošního nebo dalšího roku objeví hraný seriál Scumbag Self-Saving System i Heaven Official's Blessing. Ještě to není potvrzené, ale evidentně se na tom dělá... Takže můžeme doufat, že to neodvolají... ~

----------

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>