čtvrtek 18. února 2021

GDC - kapitola 111 (1)


Kapitola 111 – WangXian (1) 1/2


Slunce ještě nevyšlo. Na ulicích bylo stále ticho. Wei WuXian a Lan WangJi kráčeli spolu, slyšeli jenom tiché klapání kopyt oslíka.

Wei WuXian seděl na hřbetu oslíka a párkrát ho poplácal po zadnici. Měšec u popruhu byl plný a tvrdý, plný jablek, co jim juniorové ze sekty Lan pravděpodobně dali jako svačinku pro oslíka.

Wei WuXian vylovil jedno jablko a přiblížil si ho k ústům. Ze strany zíral na Lan WangJiho pohlednou tvář a hlasitě se do jablka zakousl. Malé jablíčko bylo při pohledu na to, jak mu tak hanebně kradou jabka, tak naštvané, že se mu rozšířily nozdry a zadupal kopyty. Wei WuXian neměl čas tomu věnovat pozornost, ještě párkrát ho pleskl a pak mu to nedojedené jablko nacpal do tlamy. „Lan Zhane, víš ty co? Zdá se, že ta žena jménem Sisi byla kamarádka Jin GuangYaovy matky.”

Lan WangJi: „To jsem nevěděl.”

Wei WuXian nevěděl, jestli by se měl smát. „Jen jsem to tak řekl, ne že bych se tě na to vážně ptal. Viděl jsem to v chrámu Guanyin, když jsem se vcítil do té mrtvé ženy. Celkem pěkně se o Jin GuangYaa a jeho matku starala.”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „A tak ji Jin GuangYao nechal na pokoji.”

Wei WuXian: „Tak by to mělo být. Obával jsem se, že by ZeWu-Jun zase vyměkl, a tak jsem neřekl všechno. Ani teď ještě nevím, jestli bychom mu to měli říct.”

Lan WangJi: „Jestli se na to v budoucnu zeptá, řeknu mu to.”

Wei WuXian: „Tak dobře.”

Otočil se a hodil letmý pohled dozadu. Povzdechl si, což u něj bylo vzácností. „Už se o ty ošklivé věci nechci zajímat. Tak.”

Lan WangJi přikývl a přitáhl otěže Malého jablíčka. Dál kráčel vedle něj.

Každý se mohl vypořádat jen se svými vlastními starostmi. I když byl Lan XiChen jeho pokrevní bratr, zrovna teď mu nemohl nijak pomoct. Utěšování bylo zbytečné. Všechno by to bylo nadarmo.

Po krátké odmlce Lan WangJi promluvil: „Wei Yingu.”

Wei WuXian: „Co?”

Lan WangJi: „Je tu něco, co jsem ti nikdy neřekl.”

Wei WuXian tak nějak cítil, jak mi přeskočilo srdce. „Copak?”

Lan WangJi se zastavil a zíral přímo na něj. Zrovna když chtěl užuž promluvit, zezadu se ozvalo několik uspěchaných kročejů.

Wei WuXian: „Můj ty světe, to nás už někdo dohnal?”

Někdo je vskutku dohnal, ale bylo to mnohem lepší, než čekal. Přiběhl k nim Lan SiZhui. Lapal po dechu. „H-hanGuang-June, seniore Weii!”

Wei WuXian si zapřel paži o hlavu oslíka. „SiZhui-er, zrovna teď tajně utíkám s HanGuang-Junem. Co tady děláš? Copak se nebojíš, že ti starý pan Lan vyhubuje?”

Lan SiZhui se začervenal. „Seniore Weii, nebuď takový. P-přišel jsem se zeptat na něco velmi důležitého!”

Wei WuXian: „Copak?”

Lan SiZhui: „Vzpomněl jsem si na pár věcí, co jsem si nemohl potvrdit, a tak... a tak jsem se na to přišel zeptat HanGuang-Juna a tebe, seniore Weii.”

Lan WangJi se po něm letmo podíval, než se podíval na Wen Ninga.

Wen Ning přikývl.

Wei WuXian: „Jaké věci?”

Lan SiZhui nadmul hruď a zhluboka se nadechl. Začal: „Tvrdil, že je prvotřídní kuchař, a přesto dělal jídla, co byla palčivá na pohled i na chuť.”

Wei WuXian: „He???”

Lan SiZhui dodal: „Zahrabal mě do záhonku s mrkví a řekl, že díky vodě a slunečnímu světlu vyrostu rychleji. A že možná vyraší pár dalších dětí, co si se mnou budou hrát.”

Wei WuXian: „...”

Lan SiZhui pokračoval: „Slíbil, že pozve HanGuang-Juna na jídlo, ale utekl bez placení a nechal HanGuang-Juna, aby zase zaplatil.”

Wei WuXianovi se rozšířily oči. Skoro na oslím hřbetě nedokázal udržet rovnováhu. Vykoktal: „Ty... ty...”

Lan SiZhui měl oči přilepené k Wei WuXianovi a Lan WangJimu. „Většinu věcí z té doby si nedokážu vybavit. Možná to je tím, že jsem byl příliš malý. Ale jsem si jistý, že... že moje příjmení bývalo Wen.”

Wei WuXianovi se chvěl hlas: „Tvoje příjmení bylo Wen? Copak to není Lan? Lan SiZhui, Lan Yuan...” Zamumlal: „Lan Yuan... Wen Yuan?”

Lan SiZhui ztěžka přikývl. I jemu se chvěl hlas: „Seniore Weii, já... jsem A-Yuan...”

Wei WuXian ještě pořádně nepochopil, co se to dělo, a pořád byl zmatený. „A-Yuan... Copak nezemřel? Tehdy ho nechali samotného na Pohřebním pahorku...”

Než domluvil, v uších se mu ozvala slova Lan XiChena: 'Říká se, že se za ta léta kál ze svých chyb, ale ve skutečnosti byl naprosto upoutaný na lůžko. Ale když se dozvěděl o tvé smrti, stejně to své tělo dovlekl k Pohřebnímu pahorku, aby se za každou cenu naposledy podíval...'

Protočil se, aby se podíval na Lan WangJiho: „Lan Zhane, to jsi byl ty?!”

Lan WangJi: „Ano.” Podíval se na Wei WuXiana. „To je to, co jsem ti nikdy neřekl.”

Wei WuXian dlouho nedokázal nic říct.

Lan SiZhui to nakonec nedokázal dál vydržet. S hlasitým výkřikem vyskočil. Jednu ruku ovinul kolem Wei WuXiana a druhou kolem Lan WangJiho a vtáhl je oba do silného objetí. Wei WuXian a Lan WangJi do sebe kvůli tomu pevnému objetí narazili. Oba je to překvapilo.

Lan SiZhui zabořil hlavu mezi jejich ramena. „HanGuang-June, seniore Weii, já... já...”

Když Wei WuXian a Lan WangJi zaslechli jeho tlumený hlas, vyměnili si pohled ze sotva centimetrové vzdálenosti. Oba v očích toho druhého zahlédli něco něžného.

Wei WuXian si srovnal náladu, položil Lan SiZhuiovi ruku na záda a poplácal ho. „To stačí, kvůli čemu brečíš?”

Lan SiZhui: „Nebrečím... To jenom... Najednou se cítím tak frustrovaně, ale taky tak šťastně... Nevím, jak to popsat...”

Po chvilce ticha mu i Lan WangJi položil ruku na záda a poplácal ho. Lan WangJi: „Tak to není třeba popisovat.”

Wei WuXian: „Správně.”

Lan SiZhui nic neřekl. Objal je ještě pevněji.

Brzy Wei WuXian vykřikl: „Hej, hej, hej, proč máš takovou sílu v pažích? Rozhodně hoden HanGuang-Junova učení...”

Lan WangJi se po něm letmo podíval. „Taky jsi ho učil.”

Wei WuXian: „Není divu, že se tak povedl.”

Lan SiZhui: „Senior Wei mě nikdy nic nenaučil.”

Wei WuXian: „Kdo řekl, že ne? Jen jsi tehdy byl příliš malý. Zapomněl jsi všechno, co jsem tě naučil.”

Lan SiZhui: „Nezapomněl. Teď jsi na to vzpomínám. Myslím, že jsi mě učil.”

Wei WuXian: „No že jo?”

Lan SiZhui se tvářil vážně. „Naučil jsi mě, jak pornografii zamaskovat jako normální knížky.”

Wei WuXian: „...”

Lan WangJi se po Wei WuXianovi podíval.

Lan SiZhui dodal: „Taky jsi mě naučil, že když kolem projde pěkná dívka...”

Wei WuXian: „Absolutní nesmysl. Proč si vzpomínáš jenom na tyhle věci? Určitě se ti to jenom zdá. Jak bych mohl děti učit něco takového?”

Lan SiZhui vzhlédl. „Strýček Ning to může dosvědčit. Když jsi mě to učil, určitě byl také u toho.”

Wei WuXian: „Co dosvědčit? K ničemu takovému nedošlo.”

Wen Ning: „Já... já si nic nepamatuju...”

Lan SiZhui přísahal: „HanGuang-June, neřekl jsem nic než pravdu.”

Lan WangJi přikývl. „Já vím.”

Wei WuXian začal na hřbetě oslíka vyvádět. „Ugh, Lan Zhane!” Po chvilce rozmýšlení se zeptal: „Když už jsme u toho, jak sis na to vzpomněl, SiZhuii?”

Lan SiZhui: „Taky to nechápu. Jen co jsem spatřil Chenqing, jen mi na tom přišlo něco vážně známého.”

Jak se dalo čekat, bylo to kvůli Chenqingu.

Wei WuXian: „Och, samozřejmě že ti přišel známý. Tehdy jsi strašně rád Chenqing žužlal. Vždycky jsi na něj slintal a já jsem na něj nemohl hrát.”

Lan SiZhui hned zčervenal. „V-vážně...”

Wei WuXian: „Jo, proč by sis jinak na všechno vzpomněl, jen co jsi ho spatřil? Chceš si poslechnout další příběhy ze svého dětství?” Rukama vytvořil dva motýly. „HanGuang-June, vzpomínáš si, jak jsem tě pozval na jídlo? Když držel ten párek motýlů a mumlal: mám tě rád a já tě mám taky rád...”

Lan SiZhui se ještě víc začervenal.

Wei WuXian dodal: „Ach, správně, tehdy jsi HanGuang-Junovi přede všemi řekl tati. Chudák HanGuang-Jun. Tehdy byl tak neposkvrněný, čestný mladý muž, a přesto se nevysvětlitelně stal otcem...”

„Aaaaaaaaaaaaaa!” zaječel Lan SiZhui celý rudý. „HanGuang-June, omlouvám se!”

Lan WangJi se podíval na šklebícího se Wei WuXiana a potřásl hlavou, v očích něhu.

Wei WuXian znovu promluvil: „Správně, Wen Ningu, věděl jsi o tom?”

Wen Ning přikývl.

Wei WuXiana to šokovalo. „Tak proč jsi mi to neřekl?”

Wen Ning se podíval po Lan WangJim a obezřetně promluvil: „Mladý pan Lan neřekl, abych ti o tom řekl, a tak...”

Wei WuXiana to rozzuřilo. „Proč ho tak moc posloucháš? Jsi Přízračný generál— proč by se měl Přízračný generál bát HanGuang-Juna? Copak kvůli tomu netratím na důstojnosti?”

Lan SiZhui stále křičel: „HanGuang-June, omlouvám se!”
--------------------------------------------

~ Mecheche, pokud vám to ještě nedošlo, tak trolím. Ano, zlobím vás, část kapitoly je sice venku o hodně dřív, ale na to důležité, na to hlavní jídlo si budete muset počkat až na víkend. Samozřejmě @, konečně! A abych vás ještě trochu navnadila, začne to velmi polehoučku, odbydou si první fázi, pak se do toho pustí LWJ a WWX zjistí, že měl celý život naprosto zcestnou představu, ale pak začne Lan WangJiho škádlit a LWJ se nedá nebo spíš už to nevydrží a prostě to rupne. Jup, WWX sklidí, co zasel. Jinak je naprosto nevhodné následující část číst na veřejnosti, pokud tak přesto učiníte, za následný trapas nenesu žádnou zodpovědnost ^_^ ~

6 komentářů:

  1. Jsi zl@aaaaaa,,,😂😂😅😭😭😭😭jjnak už to dokonalejší nemůže být 🥰🥰💞

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To byl účel. Můžu si odškrtnout dnešní misi: Zlý skutek <-- vykonán (o^ ^o) /

      Vymazat
  2. Hej! To je zrada! Takto to utnúť T-T a ešte k tomu v najlepšom!
    Ďakujem za preklad, vždy sa naňho teším.

    OdpovědětVymazat
  3. Ohh,nech už je ten víkend.
    V takom napätí nas nechat😄😃😃
    Ďakujem pekne za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Muwahaha! Ech, jo. XD Teď jsem navnaděná na 100%! A hodlám si to pekelně užít. Takže děkuji! :D

    OdpovědětVymazat
  5. Uf. Ještě že jsem to otevřela až dnes. Číst to včera tak v práci nic neudělám, maximálně hromadu chyb. Nemůžu se dočkat zítřka. Děkuji za překlad 🥰

    OdpovědětVymazat