GDC - kapitola 111 (2) @

Ti čtyři se rozloučili v lese na okraji města Yunping.

Wen Ning: „Mladý pane, my půjdeme tudy.”

Wei WuXian: „Kudy?”

Wen Ning: „Copak ses mě neptal, co bych chtěl dělat, až to všechno skončí? Mluvil jsem o tom s A-Yuanem. Nejdřív půjdeme do Qishanu a pohřbíme popel našich lidí. Také jsem se tam chtěl porozhlédnout a podívat se, jestli najdu něco z doby, kdy byla moje sestra stále naživu. Abych jí vztyčil památník.”

Wei WuXian: „Památník. Jeden jsem tobě a jí postavil na Pohřebním pahorku, ale spálili je. Taky můžeme jít do Qishanu.”

Otočil se na Lan WangJiho, aby se ho na to zeptal, ale Wen Ning odpověděl: „To není třeba.”

Wei WuXian váhal. „Vy s námi nepůjdete?”

Lan SiZhui: „Seniore Weii, měl bys jít s HanGuang-Junem.”

Wei WuXian chtěl užuž znovu promluvit, když ho Wen Ning předběhl: „Vážně to nevadí, mladý pane Weii. Už jsi toho udělal dost.”

Po chvilce ticha se Wei WuXian zeptal: „A co potom, až to uděláte?”

Wen Ning: „Pošlu A-Yuana zpět do Oblačných Zákoutí a pak budu nějakou dobu přemýšlet o tom, co dál. Na ten zbytek cesty mě můžeš nechat jít samotného.”

Wei WuXian pomalu přikývl: „...Možná to udělám.”

Bylo to poprvé za celá ta léta, kdy Wen Ning došel k vlastnímu rozhodnutí a přestal kráčet stejnou cestou jako on. Wei WuXian hádal, že možná měl něco, co chtěl udělat ze své vlastní vůle.

To bylo to, v co celou dobu doufal. Každý svou vlastní cestou. Ale když ten den vážně nastal a on sledoval, jak Wen Ning a Lan SiZhui pomalu kráčeli pryč, až mu nakonec zmizeli z dohledu, cítil se tak nějak sklesle.

Lan WangJi byl teď jediný, kdo mu stál po boku. Lan WangJi byl také naštěstí jediný, koho si přál mít po svém boku.

Wei WuXian: „Lan Zhane.”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian: „Vážně jsi ho dobře vychoval.”

Lan WangJi: „Znovu přijdou chvíle, kdy se setkáte.”

Wei WuXian: „Já vím.”

Lan WangJi: „Až Wen Ning doprovodí SiZhuie zpět do Oblačných Zákoutí, může se usadit nedaleko. Budeš ho často vídat.”

Wei WuXian se na něj podíval. „Lan Zhane, vážně se děsíš, že ti řeknu 'děkuju', co? Najednou jsem si vzpomněl. Během mého minulého života jsme se mnohokrát rozloučili. A těsně předtím jsem ti vždycky děkoval. A kdykoli jsme se rozloučili, akorát jsem to při dalším setkání zhoršil.”

Tehdy když zabili Wen Chaa a Wen ZhuLiua na kurýrní stanici. Když se setkali kvůli květinám na věži v Yunmengu. Když se rozloučili na Pohřebním pahorku v Yilingu. Pokaždé to slovo použil, aby mezi sebou a Lan WangJim vytyčil jasnou hranici, aby prodloužil tu vzdálenost mezi nimi.

Lan WangJi po dlouhé odmlce odpověděl: „Mezi tebou a mnou není třeba díky a omluv.”

Wei WuXian se široce usmál. „Jasně, tak si pojďme víc promluvit o jiných věcech jako...”

Ztišil hlas a pokynul rukou, aby k němu Lan WangJi přišel blíž, jako kdyby mu chtěl něco zašeptat. Lan WangJi přišel blíž, jak čekal. A přesto Wei WuXian natáhl pravou ruku, zvedl Lan WangJimu bradu a sehnul se, aby mu přitiskl své rty na jeho.

Teprve za dlouho se Wei WuXian o kousíček odtáhl. Řasy se jim navzájem dotýkaly a on zašeptal: „Jaké to je?”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian: „HanGuang-June, chtělo by to nějakou tu reakci, dobře?”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian: „Jsi tak chladný. Copak bys mě zrovna teď neměl tisknout k zemi...”

Než vůbec domluvil, Lan WangJi mu ovinul ruku kolem krku. Drsným pohybem stáhl Wei WuXianovi hlavu dolů a ti dva se znovu začali líbat.

Malé jablíčko to omráčilo. Dokonce i tlama, v které žvýkal jablko, mu spadla. Byla z něj ztuhlá socha osla. Brzy už Malé jablíčko nedokázalo Wei WuXiana dál nést. Lan WangJi podepřel levou rukou Wei WuXianovi záda a pravou ho vzal pod koleny. A hned ho snesl z osla.

Přitiskl Wei WuXiana k zemi, jak si přál, a dlouho ho líbal.

Wei WuXian najednou vykřikl: „Počkat, počkat!”

Lan WangJi: „Co?”

Wei WuXian přimhouřil oči. „Najednou mám pocit...”

Les, křoví, tráva, násilné pohyby, propletené jazyky. Přišlo mu to jako deja vu. Chvíli o tom přemýšlel. A čím víc o tom přemýšlel, tím mu to bylo povědomější. Došel k závěru, že se musí na něco zeptat, a tak zkusil: „Ten lov na Fénixové hoře, když jsem si tehdy zavázal oči, Lan Zhane, ty...?”

Ani svou otázku nedopověděl. A ani Lan WangJi neodpověděl, ale v prstech mu mírně zacukalo. Jakmile Wei WuXian pocítil, že na jeho výrazu bylo něco divného, loktem se zapřel o zem, zvedl se a přitiskl mu ucho na hruď. Jak čekal, slyšel hřmící bušení.

„...” Wei WuXiana to šokovalo. „Och, vážně jsi to byl ty?!”

Lan WangJimu přeskočil ohryzek. „Já...”

Wei WuXiana to udivilo. „Lan Zhane, kdo by to do tebe řekl? Že uděláš něco takového?”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian: „Víš, vždycky jsem si myslel, že to udělala nějaká stydlivá dívka, protože do mě byla zamilovaná a netroufla si mi to říct.”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian: „Už v té době jsi se mnou měl tak nečisté úmysly?”

„...” Lan WangJiho hlas zněl zastřeně. „Já, věděl jsem, že jsem se tehdy zachoval špatně. Velmi špatně.”

Wei WuXian si vzpomněl, že když později našel Lan WangJiho v lese, zrovna zlomil strom ve dví. „Proto jsi byl tak naštvaný?”

Wei WuXian si myslel, že byl naštvaný na někoho jiného. Neměl ponětí, že se Lan WangJi hněval na sebe— a že se poddal svým tužbám, že se nedokázal ovládnout, že využil někoho jiného takovým způsobem, co nebyl ani počestný, ani dle pravidel jeho sekty.

Když Wei WuXian viděl, jak nízko měl Lan WangJi hlavu skloněnou, skoro jako kdyby znovu hloubal nad svými chybami, poškrábal se na bradě. „Dobrá, přestaň s tím tak moc zápolit. No, jsem radostí bez sebe, že jsi mě políbil tak brzy. Přece jenom to byl můj první polibek. Blahopřeju, HanGuang-June.”

Lan WangJi se na něj najednou podíval. „První polibek?”

Wei WuXian: „Jo, co jiného sis myslel?”

Lan WangJi zíral přímo na něj. V očích mu zářilo něco podivného. Začal: „Takže...”

Wei WuXian: „Takže co? Takhle se odmlčet uprostřed věty není tvůj styl, Lan Zhane.”

Lan WangJi: „Takže proč jsi tehdy... proč jsi...”

Wei WuXian byl zmatený. „Proč co?”

Lan WangJi pohnul rty. „...Proč jsi nevzdoroval?”

Wei WuXian se odmlčel.

Lan WangJiho hlas zněl znovu zastřeně. „Ty... jasně jsi nevěděl, kdo to je, tak proč jsi nevzdoroval? A proč jsi mi potom řekl...”

Co mu řekl?

Wei WuXian si nakonec vzpomněl.

Když tehdy 'narazil' na Lan WangJiho, hrdě se před ním chvástal a řekl něco v tom smyslu, že měl spoustu zkušeností a že Lan WangJiho by si nikdo netroufl políbit a že Lan WangJi by rozhodně nepolíbil někoho jiného. A dokonce i něco v tom smyslu, že Lan WangJi by své první políbení rozhodně po zbytek svého života nikomu nedal...

Najednou se prohnul v pase a smál se tak moc, až se popadal za břicho.

Wei WuXian tloukl pěstí do země. „Hahahahahahahahaha...”

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian ho se smíchem objal a políbil ho. „Při tom všem jsi byl tehdy vážně tak naštvaný, protože sis myslel, že jsem doopravdy políbil někoho jiného, že? Co jsi hlupák, Lan Zhane?! Ty jsi věřil takovému zatracenému nesmyslu! Jenom takový malý zkostnatělec by mi uvěřil, hahahahahaha...”

Smál se příliš hlasitě a příliš nevázaně. Lan WangJimu nakonec došla trpělivost a přitiskl ho k zemi. Nechali Malé jablíčko o samotě a ti dva se odvalili za křovíček.

Tak brzy po bouřce bylo v trávě pořád pár kapek vody, co Lan WangJimu smáčela bílé róby. Nicméně Wei WuXian mu je hned svlékl. Vydechl: „Nehýbej se.”

Wei WuXianovi se kolem krku ovíjela svěží vůně trávy a zkropila mu rty, zatímco kolem Lan WangJiho se vznášela chladná vůně santálového dřeva. Wei WuXian si klekl Lan WangJimu mezi nohama a začal ho líbat od čela dolů. Mezi obočím, na špičce nosu, na obě tváře, na rty, na bradu. Na ohryzek, na klíční kosti, uprostřed hrudi.

Líbal ho přes křivky těla, zdánlivě tak oddaně.

Jak ho líbal na pevném břichu a pokračoval níž, z ramen mu sklouzlo pár tenkých pramínků vlasů a šimralo Lan WangJiho na nebezpečné oblasti spolu s Wei WuXianovým jemným, nepatrným dechem. Zdálo se, že už to Lan WangJi nedokázal snést. Natáhl se a chopil se Wei WuXiana za rameno, ale Wei WuXian ho místo toho chytil za zápěstí. „Nehýbej se, už jsem ti to řekl. Udělám to.”

Stáhl si stužku z vlasů, aby si ty rozcuchané prameny zase uvázal, a pak se znovu sehnul. Lan WangJi si uvědomil, co chtěl dělat. S mírně neklidným výrazem ztišil hlas: „Ne.”

Wei WuXian: „Ano.”

Jemně vzal Lan WangJiho do úst.

Dával si pozor, aby Lan WangJiho nekousl zuby, a opatrně ho ovinul ústy. Jak se ho pokusil spolknout co možná nejhlouběji, přišlo mu trochu nepřirozené, jak se mu otíral o hrdlo. Lan WangJi si hned všiml, že mu bylo nepříjemně, a natáhl se, aby ho odstrčil. Bál se, že se do toho nutil. „To stačí.”

Wei WuXian mu ruku odsunul a začal pomalu sát.

Lan WangJi: „Ty...”

Brzy už nedokázal nic říct.

Wei WuXian od mládí četl tolik pornografických knih, že by to zaplnilo celou místnost v Knihovnickém pavilonu sekty Lan z Gusu. Jelikož byl také celkem chytrý, použil rty a jazyk podle toho, co viděl a co se naučil, a pilně oblažoval tu spalující erekci. Jelikož měl Lan WangJi nejcitlivější část svého těla mezi teplými, vlhkými rty a jelikož o něj bylo s takovým úsilím pečováno, bylo strašlivě mučivé se ovládat, aby neprovedl nějaký strašlivý násilný počin.

Wei WuXian cítil, že se Lan WangJimu zrychlil dech. I prsty, co mu svíraly ramena, ho teď svíraly silněji. A tak zrychlil a zrovna když ho tváře a krk začínaly pobolívat, konečně ucítil, jak se mu do hrdla vyřinul teplý proud.

Ta tekutina byla hustá a horoucí, plná silného pachu pižma. Jelikož mu to naráz vystříklo na stěnu hrdla, Wei WuXian se tím zalkl a okamžitě vypustil úd z úst. Kašlal, zatímco ho Lan WangJi plácal po zádech a mluvil překvapivě nevyrovnaně: „Vyplivni to, rychle. Vyplivni to.”

Wei WuXian si zakryl pusu rukou a zakroutil hlavou. Po chvilce ruku odtáhl a vyplázl na Lan WangJiho jazyk, ukázal mu vnitřek úst. „Spolkl jsem to.”

Špičku jazyka měl jasně rudou, zatímco karmínové rty měly v koutcích náznak běloby a spoustu úsměvu. Lan WangJi na něj prázdně zíral, nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.

Byl jeden z nejvíce disciplinovaných kultivátorů, a přesto byla nyní jeho chladná vyrovnanost naprosto pryč. Dokonce i koutky očí a obočí měl zbarvené jemným odstínem růžové. Kvůli těm pár náznakům barvy se zdálo, jako kdyby ho někdo krutě týral. Když Wei WuXian viděl to jeho vzezření, nanejvýš ho to potěšilo. Jak byl do půl těla nahý, dal Lan WangJimu paže kolem ramen a políbil ho na koutky úst a na víčka očí. „Hodný chlapec, neboj se. Až budeš příště na řadě ty ochutnat to moje, budeš muset odvést stejně dobrou práci jako já, rozumíš?”

Rty měl potřísněné Lan WangJiho ejakulací. A po tom polibku ji měl i on v koutku rtů. Spolu s tím jeho skelným výrazem působil celkem žalostně.

Wei WuXian ho znovu políbil.

„Lan Zhane, tolik tě miluju.”

Lan WangJi se k němu pomalu otočil.

Wei WuXian nevěděl, jestli to byla iluze nebo ne, ale zdálo se, jako kdyby měl v očích vrstvu rudé.

Wei WuXian si nevšiml té nucené, téměř nesnesitelné vytrvalosti v jeho pohledu. Myslel si, že ještě neměl dost, a tak dodal: „Od teď takhle buďme navždy, dobře?”

Lan WangJi ho najednou přetočil pod sebe a přitiskl ho do trávy.

Ti dva si v mžiku vyměnili pozice. Jak Wei WuXian ucítil, jak ho Lan WangJi začal kousat po celém těle, se širokým úsměvem mu odstrčil hlavu. „Není třeba tak spěchat. Řekl jsem příště...” Pak ze spodu najednou pocítil záchvěv. Vykřikl a mírně se zamračil. „Lan Zhane, co jsi strčil dovnitř?”

Poznal, že to byl útlý prst, ptal se jen tak pro jistotu. Bezděky stáhl nohy k sobě, ale ta cizí senzace mu tak přišla ještě silnější. Pak dovnitř vnikl i druhý prst.

Wei WuXian prostudoval celkem velký výběr pornografie, ale neviděl žádnou na téma homosexuality. Nikdy ho ani nenapadlo, že by měl takové zájmy, a nebyl na to ani zvědavý, a tak si přirozeně myslel, že to bylo všechno, co milování mezi muži obnášelo— líbání, objímání a nanejvýš oblažení rukama nebo rty. Jak ho Lan WangJi tiskl k zemi a masíroval ho prsty, nakonec si s vypětím sil uvědomil, že to nebyla pravda. Zjistil, že kromě mírné bolesti to bylo tak nějak překvapující a možná i zvláštní.

Ale když k tomu Lan WangJi přidal třetí prst, Wei WuXian už se nemohl dál smát.

Už teď byl celkem rozbolavělý a bylo mu nepříjemně, a přesto byly ty tři prsty o mnohem menší než to, co předtím spolkl. Přerušil ho: „Lan Zhane, Lan Zhane, uch, p-přestaň na chvilku. Vážně je to takhle v pořádku? Jsi si jistý, že sis to nevyložil špatně? Je to tady? Myslím, že to je trochu...”

Ale zdálo se, že Lan WangJi už nebyl schopen Wei WuXiana poslouchat, stroze mu zakryl ústa svými. Poklesl a vnikl dovnitř.

Wei WuXianovi se rozšířily oči. Trhl nohama nahoru. Ti dva leželi kůže na kůži, srdce i dech měli jako splašené.

Lan WangJi ochraptěle řekl: „...Promiň... Nedokázal jsem se udržet.”

Wei WuXian viděl, že měl krví podlité oči, jasně to bylo z toho, jak se krotil. A věděl, že to všechno bylo kvůli tomu jeho škádlení. Zaťal zuby. „Když se nedokážeš udržet, tak se nedrž... Tak co mám teď dělat?”

Ze všech lidí se zeptal právě jeho, bylo to z prostého zoufalství.

Lan WangJi: „...Uvolni se.”

Wei WuXian zamumlal: „Dobře, uvolnit se, uvolnit se...”

Trochu se uvolnil a Lan WangJi se snažil vtlačit ještě víc dovnitř. Wei WuXian si okamžitě nedokázal pomoct a svaly kolem pasu a břicha se mu napjaly.

Lan WangJi: „...Bolí to?”

Wei WuXian ho svíral pažemi a bezděky se zachvěl. Zadržoval slzy. „Ano, je to moje poprvé— samozřejmě že to bolí.”

Po tomhle cítil, jak Lan WangJi v jeho těle ještě víc ztvrdl.

Dalo se snadno představit, jaký to byl pocit, když do měkkých, křehkých vnitřností silou pronikl tvrdý, cizí předmět. Ale jakmile pomyslel na to, jak Lan WangJi zareagoval na ta jeho prostá slova, Wei WuXian se znovu rozesmál.

Jako muž věděl, jak nepříjemně teď Lan WangJimu bylo, vtěstnaný uvnitř, a přesto se stále brzdil, aby se silou nevsunul úplně na doraz. Wei WuXian cítil, jak mu zjihlo srdce. Převzal iniciativu, přitáhl si ho za krk k sobě a zašeptal mu do ucha: „Lan Zhane, můj dobrý Lan Zhane, Er-gege, řeknu ti, co dělat. Hned mě polib. Když mě políbíš, nebude to bolet...”

Lan WangJiho světlé ušní lalůčky zrudly jasnou červení.

S obtížemi promluvil: „...P-přestaň mi tak říkat.”

Když Wei WuXian zaslechl, že se dokonce trochu zakoktal, rozesmál se. „Nelíbí se ti to? Tak ti budu říkat jinak. WangJi-didi, Zhan-er, HanGuang, co se ti... Aaaahmmmff!”

Lan WangJi si skousl rty a přirazil celou délkou dovnitř.

Veškerý křik zůstal Wei WuXianovi zadrhnutý v hrdle, pevně se Lan WangJimu tiskl k ramenům, čelo měl nakrčené a z očí mu vytryskly slzy. Nohy ztuhle ovinul Lan WangJimu kolem pasu, bál se pohnout.

Lan WangJimu se mysl konečně trochu projasnila, párkrát se nadechl. „Promiň.”

Wei WuXian zakroutil hlavou a přinutil se k úsměvu. „Už jsi to předtím řekl. Mezi námi toho není třeba.”

Lan WangJi jej začal opatrně líbat, jeho pohyby byly tak nějak nešikovné. Wei WuXian zavřel oči a otevřel pusu, aby ho nechal vniknout hlouběji. Po chvíli, kdy jejich jazyky vířily kolem, zčistajasna spatřil na Lan WangJiho klíční kosti jizvu po cejchovadle.

Přiložil na ni ruku a zakryl tak tu jizvu. Úsměv mu z větší části vyprchal. „Lan Zhane, řekni mi. Tohle má také co dělat se mnou?”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „Ne. Byl jsem opilý.”

Když po tom masakru v Městě bez Noci přivedl Wei WuXiana zpět na Pohřební pahorek, čekaly ho tři roky domácího vězení. A přesto se v té době doslechl, že jak se do lesa volalo, tak se z něj také ozývalo, že co člověk udělal, to se mu za každou cenu vrátí— že Patriarcha Yilingu konečně zemřel, jak tělem, tak duší.

Jeho vězení ještě neskončilo, když se silou prodral z Oblačných Zákoutí k Yilingu, s tělem stále zraněným. Pak na vršku celé hory hledal mnoho dní. Ale nenašel nic kromě Wen Yuana, kterého vylovil nehybného z napůl shořelé dutiny stromu. Navíc byl kvůli vysoké horečce v bezvědomí. Nenašel ani kus kosti, ani útržek masa, ani jediný úponek slabé, rozplývající se duše.

Po cestě zpět do sekty Lan si Lan WangJi koupil v městě Caiyi džbán Císařova úsměvu.

To víno bylo voňavé. A jemné. Jasně to nebyl ten čpavý druh alkoholu, a přesto jakmile ho spolkl, hrdlo ho pálilo. Hořel od očí až k srdci.

Nechutnalo mu to, ale měl pocit, že chápal, proč to tomu člověku tak chutnalo.

Té noci to bylo poprvé, kdy Lan WangJi pil. A také poprvé, kdy se opil. Vůbec si nevzpomínal, co dělal, když byl opilý. A dlouhou dobu se na něj všichni lidé ze sekty Lan, ať už učedníci nebo kultivátoři, dívali s nevírou v očích. Někteří řekli, že se té noci vlámal do skladiště Oblačných Zákoutí a prohrabal se truhlami, kdo ví, co prý tam hledal. Když se ho na to Lan XiChen zeptal, se ztracenýma očima řekl, že chce flétnu.

Lan XiChen mu dal tu nejvytříbenější flétnu vyrobenou z bílého nefritu, a přesto ji Lan WangJi v zlosti odhodil a řekl, že to není ta, co chtěl. Za žádnou cenu ji nemohl najít, když najednou spatřil cejchovadla, co zabavili v sektě Wen a zamkli ve skladišti.

Když vystřízlivěl, na hrudi se mu zjevila stejně jizva, jakou Wei WuXian utržil v jeskyni Xuanwua masakru.

Zdálo se, že Lan QiRen byl jak rozrušený, tak nahněvaný, ale nakonec mu kvůli tomu nikdy nevyhuboval.

Dostalo se mu toho více než dost, ať už kárání, či trestů.

Už nebyl proti, že se Lan WangJi rozhodl si Wen Yuana nechat, akorát si povzdechl. Lan WangJi mu složil úklonu a šel přijmout svůj trest. Den a noc v tichosti klečel v Oblačných Zákoutích.

Pil víno, co vypil, utrpěl zranění, co utrpěl.

Až do teď to bylo třináct let, co se mu to zranění zatáhlo.

Lan WangJi začal přirážet, zatímco Wei WuXian pevně zavřel oči a lapal po dechu ve snaze jej srovnat s Lan WangJiho pohyby. Zrovna když si začal zvykat na ten ohromný předmět, bezděky pohnul boky a od hlavy až k patě se jím prohnal náhlý nával potěšení, co se mu plížil páteří po celém těle.

Wei WuXian okamžitě zjistil, jak si takovou pozici užít. Zabořil Lan WangJimu ruce do zpocených vlasů, stáhl mu stužku z čela. Široce se usmál a sametovým hlasem řekl: „...Je to dobrý pocit? Být ve mně?”

Lan WangJi si skousl dolní ret a odpověděl na tu otázku ještě divočejším přirážením.

Wei WuXian zakoušel tak silné přírazy, že mu po zádech stékal pot a leskl se od hlavy až k patě. Jak lapal po dechu, nesouvisle mluvil: „Lan Zhane... Jsi odsouzený k záhubě. Pořád nám chybí ta poslední prostrace ze tří. Ještě jsme se ani nevzali. Abychom dělali něco takového před svatbou— víš, jak se tomu říká? Kdyby o tom věděl tvůj strýček, utopil by tě jako kotě.”

Lan WangJi se téměř zasupil, když ze sebe vycedil odpověď: „...To už dávno udělal.”

Pak následoval další hluboký příraz. Wei WuXian mocně zaklonil hlavu v bolesti i potěšení a odhalil tak své bezbranné hrdlo. Lan WangJi se mu do něj zakousl.

Kvůli tomu téměř až příliš intenzivnímu potěšení měl Wei WuXian chvíli hlavu jako vymetenou. A uprostřed té zamlženosti si jako první pomyslel: '...Nemůžu tomu uvěřit. Proč jsem tohle kruci s Lan Zhanem neudělal, když mi bylo patnáct? Vážně jsem promarnil veškeré svoje dny, co?'

Během takových aktivit se Lan WangJi rozhodně klonil k činům— více počínání než řečí a flirtování. Po chvíli omámenosti Wei WuXian znovu nabyl klid a začal Lan WangJimu u ucha mluvit o těch nejoplzlejších věcech: „Druhý mladý pane Lane, kdy jsi ke mně začal něco cítit? Pokud jsi mě měl už tak dávno rád, proč sis mě nevzal dřív? Vzadu v horách v tvých Oblačných Zákoutích by to bylo celkem pěkné místo, ne? Když jsem se vykradl ven lajdačit, měl jsi mě svázat a odtáhnout, přitisknout na trávu jako teď a dělat si, co se ti zachtělo... Ach... Jemněji. Tohle je moje poprvé. Buď ke mně něžnější.”

„Kde jsem to přestal? Pokračujme. Jsi tak silný, takže bych ti nemohl vzdorovat. Kdybych křičel, mohl jsi mě umlčet. Nebo i tvůj Knihovnický pavilon by bylo skvělé místo, přímo uprostřed textů rozhozených na zemi. Mohli jsme si koupit pár brožurek pro ustřižené rukávy a porovnat to a poučit se, všechny možné pozice... Bratře! Bratře! Er-gege! Ušetři mě, ušetři mě, prosím. Fajn, fajn, přestanu mluvit. Jsi až příliš, až příliš moc. Tohle nezvládnu, vážně ne, tak ne...”

Lan WangJi vůbec nedokázal snést to jeho škádlení. Při každém přírazu měl Wei WuXian pocit, jako kdyby mu uvnitř všechno zčeřilo. Pěkně ho prosil, a přesto se do toho Lan WangJi opřel ještě silněji. Jelikož ho takhle držel téměř hodinu, aniž by změnili pozice, Wei WuXian měl záda a zadnici tak namoženou, až ji měl úplně bez citu. A po tom znecitlivění přišlo na bolest a mravenčení, skoro jako kdyby mu v morku kostí lozily miliony mravenců.

Když teď konečně okusil to, co si zasel, Wei WuXian ho oblažil polibky a dál nesouvisle mluvil. Nedostávalo se mu ani trochu hrdosti. „Er-gege, prokaž mi laskavost a ušetři mě. Máme na sebe tolik času. Pokračujme příště, pokračujme tím, že mě zavěsíš, dobrá? Ušetři dneska tohoto panice, ano? HanGuang-Jun je příliš silný, a Patriarcha Yilingu žalostně prohrál. Budou bojovat zase příště!”

Lan WangJimu na čele vyskočily žíly a s obtížemi ze sebe vypravil jedno slovo po druhém: „...Pokud doopravdy chceš přestat... pak... zavři pusu a přestaň mluvit...”

Wei WuXian: „Ale já mám pusu a pusa je akorát na to, aby mluvila! Lan Zhane, když jsem řekl, že s tebou chci spát každý den. Mohl bys předstírat, že jsi to neslyšel?”

Lan WangJi: „Ne.”

Wei WuXian cítil, jak se mu roztříštilo srdéčko. „Jak mi tohle můžeš dělat? Nikdy předtím jsi mi nic neodmítl.”

Lan WangJi mu věnoval nepatrný úsměv. „To ne.”

Jak Wei WuXian spatřil ten úsměv, oči se mu zase rozzářily. Zakoušel takovou extázi, že skoro zapomněl, kde byl. Ale v další sekundě ho ty divoké pohyby, co byly v ostrém kontrastu s tím úsměvem, úplně jako sluneční paprsky na sněhu, přinutily vykřiknout. Oběma rukama sevřel trávu a ochraptěle křičel: „Tak čtyři dny, co takhle jednou za čtyři dny? A pokud ne jednou za čtyři, tak mi vyhovuje i jednou za tři!”

Lan WangJi nakonec uzavřel se zvučným odhodláním: „Každý den znamená každý den.”

--------------------------------------------

~ ...utopil by tě jako kotě. -- To už dávno udělal. = No, tak za smilství se ve starodávné Číně topilo (viník byl vložen do malé klícky pro prasátka a hozen do vody, buď s hlavou nad vodou, anebo ho utopili úplně). Wei WuXian to nemyslel doslova jako utopit, ale spíš jako varování, co by se Lan WangJimu mohlo stát... No, a Lan WangJi odpověděl něco ve smyslu "Pozdě bycha honiti", ale uznejte sami, to mu prostě do úst vložit nemůžu, no ne? A tak u toho vzniklo to nedostačující "To už dávno udělal". Ještě by se dalo úplně vypustit to "topení" a udělat z toho "Kdyby o tom věděl tvůj strýček, zlomil by nad tebou hůl." a "To už dávno udělal." ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>