GDC - kapitola 110

Kapitola 110 – Utajení (4)

Wei WuXian: „Rakve se samozřejmě používají na uchovávání mrtvol. Hádám, že tady bylo zakopané tělo Jin GuangYaovy matky Meng Shi. Pravděpodobně sem dneska večer přišel, aby ji vyzvedl a mohl s jejím tělem odcestovat do DongYingu.”

Lan XiChen nic neřekl.

Nie HuaiSang vykřikl: „Ach, ano. To zní velmi rozumně.”

Wei WuXian se zeptal: „Co si myslíš, že ten člověk udělal poté, co vykopal tělo Jin GuangYaovy matky?”

Nie HuaiSang: „Bratře Weii, proč se neustále ptáš mě? Ať se budeš ptát sebevíc, já nic nevím.” Odmlčel se a pak pokračoval: „Ale...” Nie HuaiSang si pomalu prohrábl vlasy, co měl kvůli bouři smáčené. „Myslím, že pokud ten člověk Jin GuangYaa tak moc nenávidí, pravděpodobně nebude mít vůbec žádné smilování s něčím, čeho si Jin GuangYao vážil víc než svůj vlastní život.”

Wei WuXian: „Jako rozsekat to tělo na kousky a uložit údy na různá místa. Podobně jako to, co se stalo ChiFeng-Zunovi?”

Nie HuaiSang poskočil a zapotácel se vzad. „T-to-to... To je trochu příliš, ne...”

Wei WuXian na něj chvíli zíral, než nakonec odvrátil tvář. Domněnky byly přece jen domněnky. Nikdo neměl žádný důkaz.

Možná že ten zmatek a bezmoc, co se Nie HuaiSangovi zrovna teď zračila v tváři, byla jen předstíraná. Nechtěl přiznat, že druhé využíval jako své pěšáky, že pro něj lidské životy nic neznamenaly. Možná že tohle nebyl celý jeho plán. Musel skrýt svou skutečnou povahu, aby mohl provést další věci, aby dosáhl vyšších cílů. Nebo to možná vůbec nebylo tak komplikované. Možná ten dopis poslal někdo jiný a že ten někdo zabil i ty kočky a přišil Nie MingJueovi hlavu k tělu. Možná že Nie HuaiSang byl naprostý, skutečný budižkničema.

Možná že ta poslední slova, co Jin GuangYao řekl, byla jen poslední lež poté, co Nie HuaiSang prohlédl jeho úmysl zaútočit. Aby tak rozrušil Lan XiChenovy myšlenky a odvlekl ho spolu s sebou na stejnou smrt. Jin GuangYao byl přece jenom velký lhář s minulostí plnou provinění. Ať by lhal kdykoli a o čemkoli, nebylo by na tom nic divného.

Co se týkalo toho, proč na poslední chvíli změnil názor a odstrčil Lan XiChena z cesty, kdo ví, co přesně se mu tehdy honilo hlavou?

Lan XiChenovi na hřbetě ruky, kterou měl přiloženou k čelu, najednou vyskákaly žíly. Řekl zastřeným hlasem: „...Co jen chtěl udělat? Kdysi jsem si myslel, že ho dobře znám, a pak jsem si uvědomil, že to nebyla pravda. Před dnešním večerem jsem si znovu pomyslel, že ho dobře znám, ale teď ne.”

Nikdo mu nemohl dát odpověď.

Lan XiChen frustrovaně opakoval: „Co jen chtěl udělat?”

A přesto jelikož on sám, co měl k Jin GuangYaovi nejblíže, to nevěděl, bylo nemožné, aby ostatní znali odpověď.

Po chvilce ticha Wei WuXian promluvil: „Přestaňme tu jen tak stát. Ať jde pár lidí pro pomoc. Pár tu zůstane a bude tu na to dohlížet. Rakev a citerová struna nedokáží ChiFeng-Zuna zapečetit na dlouho.”

Jako kdyby na potvrzení jeho úsudku se z rakve znovu ozval hlasitý hluk spolu s bezejmennou zuřivostí.

Nie HuaiSang se zachvěl.

Wei WuXian se po něm podíval. „Vidíš? Hned budeš muset sehnat pevnější rakev, vykopat hlubokou jámu a znovu to pohřbít. Přinejmenším sto let to nebudeš moct otevřít. A pokud to otevřeš, je zaručeno, že to tu bude dál strašit a povede to k nekonečným důsledkům...”

Než mohl vůbec domluvit, z dálky se ozvalo hlasité, jasné štěkání.

Wei WuXianův výraz se okamžitě změnil, zatímco Jin Lingovi se podařilo nabýt trochu té energie.

„Vílo!”

Blesky odumřely a prudký déšť se zmírnil na mrholení. Nejtemnější část noci už minula. Bylo vidět světlo.

Pes, co byl promočený skrz na skrz, sprintem vtrhl dovnitř jako černý vítr a vrhl se na Jin Linga. Své kulaté oči měl zvlhlé, jak stál na zadních nohách a s kňučením se Jin Lingovi tiskl k tělu. Wei WuXian sledoval, jak se ten jeho karmínový jazyk natáhl za bílé, ostré zuby a olízl Jin Lingovi ruku. V tváři byl bledý a oči měl skelné. Rty se mu rozevřely a on měl pocit, že se mu duše co nevidět promění na proužek zeleného dýmu a ústy mu vyletí do nebes. Lan WangJi se v tichosti postavil před něj a zakryl mu tak výhled na Vílu.

Chrám Guanyin okamžitě obklopily stovky lidí, všichni vypadali poplašeně a meče měli vytasené, jako kdyby byli připravení na velký boj. Ale jen co první z nich vtrhli do chrámu a spatřili tu scénu, co se jim rozprostírala před očima, překvapilo je to a váhali. Lidé, co leželi na zemi, byli všichni mrtví; ti, co nezemřeli, napůl leželi a napůl stáli. Zkrátka všude na zemi byla mrtvá těla a obecně chaos.

Úplně vpředu byli dva lidé, ten nalevo byl vrchní velitel sekty Jiang z Yunmengu, zatímco ten napravo byl Lan QiRen. Lan QiRen se stále tvářil naprosto šokovaně a nejistě. Než vůbec otevřel pusu, aby se na něco zeptal, jako prvního spatřil Lan WangJiho, co byl tak blízko u Wei WuXiana, že byli prakticky jako jeden. Mrknutím oka zapomněl na všechno, na co se chtěl zeptat. Do tváře se mu vehnal hněv. Stáhl obočí k sobě, rozmrzele reptal, kvůli čemuž mu knírek poletoval vzduchem.

Vrchní velitel okamžitě pokročil vpřed, aby Jiang Chengovi pomohl vstát. „Vůdče sekty, jsi v pořádku...”

Zatímco Lan QiRen pozvedl svůj meč a zakřičel: „Wei...”

Než vůbec dořekl půl slova, zpoza zad se mu vyřítilo pár siluet v bílém oděvu. Všechny křičely: „HanGuang-June!”

„Seniore Weii!”

„Seniore patriarcho!”

Ten poslední chlapec vrazil do Lan QiRena tak silně, že ho téměř srazil k zemi. Lan QiRen supěl: „Žádné běhání! Žádné povykování!”

Kromě Lan WangJiho, co se na něj otočil a zavolal „strýčku”, mu nikdo nevěnoval pozornost.

Lan SiZhui se levou rukou chopil Lan WangJiho rukávu a pravou rukou Wei WuXianovy paže. Celý zářil: „To je skvělé! HanGuang-June, seniore Weii, to se mi ulevilo, že jste ova v pořádku. Podle toho, jak byla Víla nervózní, jsme si mysleli, že jste narazili na něco vskutku obtížného.”

Lan JingYi: „SiZhuii, vážně? Jak by mohla nastat situace, s kterou by se HanGuang-Jun nedokázal vypořádat? Řekl jsem ti, že se až moc strachuješ.”

„JingYi, copak jsi to nebyl ty, co se celou cestu až sem strachoval?”

„Jdi pryč! Přestaň mluvit nesmysly.”

Lan SiZhui koutkem oka spatřil Wen Ninga, co se konečně dokázal zvednout ze země. Okamžitě ho přitáhl k nim a vtáhl ho do kroužku chlapců, co všichni naráz vysvětlovali, co se stalo.

Poté, co Víla kousla Su Sheho, odsprintovala až k sektě přidružené k sektě Jiang z Yunmengu, co se nacházela v tomto městě, a bez ustání štěkala u bran. Když mladý vůdce té sekty spatřil ten zvláštní obojek, co měla kolem krku, včetně zlaté značky a erbu, věděl, že tento duchovní pes měl pravděpodobně velmi důležité zázemí. Jelikož měla celé tělo od krve, bylo jasné, že se dostala do boje a že se její majitel pravděpodobně dostal do nějakého nebezpečí. Jelikož se obával, že by se celé situace nechopil správně, okamžitě naskočil na svůj meč a zaletěl i se psem na Lotosové Molo, aby uvědomil sektu, co na tuto oblast dohlížela, sektu Jiang z Yunmengu. Vrchní velitel okamžitě poznal, že to byl duchovní pes Víla, co patřila mladému pánu Jin Lingovi. A okamžitě poslal pomoc.

V té době chtěla sekta Lan z Gusu co nevidět odejít z Lotosového Mola. Ale Víla Lan QiRena zadržela. Vyskočila na Lan SiZhuie, odtrhla mu bílou látku z lemu róby a tlapkami si ji strčila na hlavu, jako kdyby si tou bílou látkou chtěla obkroužit čelo. Pak ležela na zemi a předstírala, že je mrtvá. Lan QiRen neměl tušení, co se dělo, ale Lan SiZhui zažil okamžik osvícení.

„Pane Lane, copak ti nepřipadá, jako kdyby napodobovala stužku na čele, co nosí naše sekta? Chce nám říct, že buď HanGuang-Jun nebo někdo ze sekty Lan je také v nebezpečí?”

A tak sekty Jiang z Yunmengu, Lan z Gusu a pár dalších, co ještě neodešly, shromáždily všechny členy a přišli společně na pomoc.

Lan JingYi nespokojeně mlaskl. „Neustále to bylo Vílo sem a Vílo tam, ale kdo by si pomyslel, že je to vážně duchovní pes!”

Ale bez ohledu na to, jak byla duchovní nebo magická, pořád to byl pes, pro Wei WuXiana to nejděsivější stvoření na tomto světě. I když měl Lan WangJiho před sebou, stejně se chvěl po celém těle. Od chvíle, co juniorové ze sekty Lan přišli, Jin Ling po nich pokoutně pokukoval, sledoval, jak obklopili Wei WuXiana a Lan WangJiho a brebentili.

Když Jin Ling viděl, jak Wei WuXian víc a víc blednul, pleskl Vílu přes zadek a zašeptal: „Vílo, jdi ven.” Víla zakroutila hlavou a zavrtěla oháňkou a dál ho lízala. Jin Ling jí vyhuboval: „To už mě neposloucháš?”

Víla mu věnovala lítostný pohled a odklusala z chrámu, vrtěla přitom oháňkou. Wei WuXian si mohl konečně oddechnout. Jin Ling chtěl jít za nimi, ale bylo mu tak nějak trapně. Zrovna když takhle váhal, Lan SiZhui najednou spatřil, co měl Wei WuXian u pasu.

Na chviličku se odmlčel. „...Seniore Weii?”

Wei WuXian: „Hm? Co?”

Zdálo se, jako kdyby byl Lan SiZhui v tranzu. „Mohl... mohl bych se podívat na tvoji flétnu?”

Wei WuXian mu ji podal. „Co na té flétně je?”

Lan SiZhui flétnu přijal oběma rukama a trochu se zamračil, na tváři se mu zračilo trochu toho zmatku. Lan WangJi se na něj podíval, zatímco Wei WuXian se podíval na Lan WangJiho. „Co to je se SiZhuiem? Líbí se mu moje flétna?”

Lan JingYi vykřikl: „Cože? Konečně jsi ztratil tu svoji špatnou, rozladěnou flétnu? Tahle nová mi přijde celkem dobrá!”

Ale nevěděl, že tato nová, „celkem dobrá” flétna byla duchovní nástroj, na který se vždycky chtěl podívat – legendární přízračná flétna Chenqing. V duchu akorát zářil: 'Skvělé! Teď aspoň nebude shazovat HanGuang-Juna, když s ním bude hrát duel. Nebesa! Ta flétna, co měl, byla ošklivá na pohled i na poslech!'

Lan WangJi: „SiZhuii.”

Lan SiZhui se konečně vzpamatoval. Znovu oběma rukama vrátil Chenqing zpět Wei WuXianovi. „Seniore Weii.”

Wei WuXian si flétnu vzal. Když si vzpomněl, že ji přinesl Jiang Cheng, otočil se jeho směrem a nenuceně řekl: „Díky.” Zamával Chenqingem. „Já... nechám si to?”

Jiang Cheng se po něm letmo podíval. „Od začátku byla tvoje.”

Po chvilce váhání mírně pohnul rty, jako kdyby chtěl říct něco dalšího. Ale Wei WuXian se už otočil na Lan WangJiho. Když to Jiang Cheng spatřil, zůstal zticha.

Z přítomných lidí někteří uklízeli, někteří upevňovali pečeť na rakvi, někteří přemýšleli, jak ji v bezpečí přesunout a někteří se hněvali.

Lan QiRen zuřil: „XiChene, co to s tebou proboha je?!”

Lan XiChen si tiskl ruku k okraji čela, na tváři se mu zračil nevýslovný žal. Zdál se unavený. „...Strýčku, prosím tě. Už se neptej. Vážně. Zrovna teď si vážně nepřeji nic říkat.”

Lan QiRen ještě nikdy neviděl Lan XiChena, dítě, co sám vychoval, tak znepokojeného a vyvedeného z míry. Podíval se na něj, pak se podíval na Lan WangJiho, co byl spolu s Wei WuXianem v obklopení učedníků. A čím déle se na to díval, tím byl podrážděnější. Měl pocit, že ti dva učedníci, na které byl nejvíce hrdý a co byli absolutně dokonalí, už ho ani jeden neposlouchali a akorát mu přidělávali starosti.

Rakev, v které byli zapečetění Nie MingJue a Jin GuangYao, nebyla jenom abnormálně těžká, ale také bylo třeba, aby se s ní jednalo opatrně. A tak se pár vůdců sekt dobrovolně nabídlo, že se s tím vypořádají. Když jeden vůdce sekty spatřil rysy sochy Guanyin, nejprve se překvapeně zarazil, pak na to upozornil ostatní, jako kdyby to bylo něco nového a zajímavého. „Podívejte na tu tvář! Nepodobá se Jin GuangYaovi?”

Jen co se všichni podívali, hloubali o tom. „Opravdu to je jeho tvář! Proč by Jin GuangYao udělal něco takového?”

Vůdce sekty Yao: „Samozřejmě aby se s divokou arogancí prohlásil bohem.”

„Vskutku arogantní, hahaha.”

Wei WuXian si v duchu pomyslel: 'Ne, ne nezbytně.'

Na Jin GuangYaovu matku se nahlíželo jako na nejnižší prostitutku, a tak se rozhodl vytesat sochu Guanyin, co vypadala jako ona, aby se jí tak dostalo uctívání desítek tisíc lidí.

Ale nemělo smysl to celé říkat. Nikdo nevěděl lépe než Wei WuXian, že by to nikoho nezajímalo a že by mu nikdo nevěřil. Všechno, co mělo co dělat s Jin GuangYaoem, podlehne těm nejzákeřnějším domněnkám a davy si to budou předávat od úst k ústům. Tuto rakev brzy zapečetí do větší, pevnější rakve. Zabezpečí ji sedmdesáti dvěma mahagonovými hřeby a pohřbí ji hluboko pod zem, zapečetí ji pod nějakou horu a vztyčí kamenné desky s varováním.

A ty věci zapečetěné uvnitř už nikdy nespatří světlo, budou ležet pod těžkými bariérami a nekonečným opovržením.

Nie HuaiSang se opřel o zeď nedaleko brány, sledoval, jak těch pár vůdců sekty neslo rakev přes práh chrámu Guanyin. Sklopil pohled a oprášil si z dolního lemu svého šatu špínu a prach. A pak se zarazil, jako kdyby něco spatřil. Wei WuXian se tam také podíval. Na zem tam spadla Jin GuangYaova čapka.

Nie HuaiSang se sehnul a zvedl ji. Teprve pak vykročil ven.

Víla nervózně čekala venku na svého pána, několikrát štěkla. Jak Jin Ling zaslechl to štěkání, najednou si vzpomněl na dobu, když byla Víla stále jen nešikovné malé štěně, co mu nedosáhlo ani ke kolenům. To Jin GuangYao mu ji přinesl.

Tehdy mu bylo jenom pár let. Porval se s pár dětmi na Kapří Věži a nebyl spokojený ani poté, co vyhrál. U sebe v pokoji pak všechno rozmlátil a přitom brečel jako smyslů zbavený. Nikdo ze služek či sluhů se k němu neodvážil přiblížit, báli se, že by je uhodil.

Jeho mladší strýček se s širokým úsměvem proplížil dovnitř a zeptal se: „A-Lingu, co se děje?”

Jin Ling okamžitě roztříštil půl tuctu váz Jin GuangYaovi hned u nohou.

Jin GuangYao: „Hmhm, jaká divokost. Strašně se bojím.” Potřásl hlavou a odešel, předstíral, že byl vyděšený.

Druhého dne Jin Ling odmítal vyjít ven nebo něco sníst, jenom trucoval. Jin GuangYao prošel hned vně jeho pokoje. Jin Ling se zády opíral o dveře a křičel, aby ho nechali na pokoji. A z venku se najednou ozvalo štěkání štěněte.

Otevřel dveře. Jin GuangYao napůl dřepěl a v náručí měl lesklé černé štěně s kulatýma, doširoka otevřenýma očima. Vzhlédl a usmál se. „Tohle maličké jsem našel, ale nevím, jak mu mám říkat. A-Lingu, chceš ho pojmenovat?”

Ten úsměv byl tak laskavý, tak opravdový, že Jin Ling nedokázal uvěřit, že by to Jin GuangYao předstíral. Najednou mu z očí zase vytryskly slzy.

Jin Ling si vždycky myslel, že pláč je znamení slabosti a samotným tím počinem opovrhoval. A přesto kromě té záplavy slz neměl jak se zbavit té bolesti a hněvu, co měl v srdci.

Nevěděl proč, ale měl pocit, že nemohl nikoho nenávidět nebo obviňovat. Wei WuXian, Jin GuangYao, Wen Ning— každý z nich by měl být do určité míry zodpovědný za smrt jeho rodičů. Každý z nich mu dal důvod ho nenávidět vším, co měl. Ale také se zdálo, že mu každý z nich dal důvod, kvůli kterému je nedokázal nenávidět. Ale pokud nenáviděl je, koho mohl nenávidět? Zasloužil si v mládí přijít o oba rodiče? Nejenom že se nemohl nikomu pomstít, ale teď také nikoho nemohl čistě a zcela nenávidět?

Tak nějak se toho nechtěl vzdát. Cítil se ukřivděně. Radši by zemřel spolu se svými rodiči a všechno tak skončil.

Vůdce sekty Yao ho sledoval, jak bez hlesu brečel s pohledem upřeným na rakev, a zeptal se: „Mladý pane Jine, proč brečíš? Kvůli Jin GuangYaovi?”

Když vůdce sekty Yao viděl, že nic neřekl, promluvil tónem, kterým seniorové často hubovali juniory ze své sekty: „Kvůli čemu brečíš? Zadrž slzy. Někdo jako tvůj strýc si nezaslouží, aby kvůli němu někdo brečel. Mladý pane, nemyslím tím nic špatného, ale nemůžeš být tak slabý! Toto je výhrada něžnějšího pohlaví. Měl bys vědět, co je správné a co špatné, a vztyčit...”

Kdyby to bylo za dob, kdy byl vůdce sekty Jin z Lanlingu stále Vrchním kultivátorem, co vedl celý kultivační svět, vůdci ostatní sekt by se nikdy neodvážili projevit vůči učedníkům ze sekty Jin takovou nadřazenou blahosklonnost. Ovšem zrovna teď už byl Jin GuangYao mrtvý. Nikdo nedokázal obhájit sektu Jin z Lanlingu. A i její jméno bylo více méně zničené a v budoucnu s největší pravděpodobností nebude moct povstat. A proto se toho někteří lidé odvážili.

Ze začátku Jin Lingovi v nitru vířilo tisíce myšlenek a pocitů. Když zaslechl slova vůdce sekty Yaa, v nitru se mu vzedmul plamen. Zařval: „A co že chci brečet?! Kdo jsi? Co jsi zač? Nenecháš mě se ani vybrečet?!”

Ani vůdce sekty Yao nečekal, že na něj bude křičet. Přece jenom byl také vůdce sekty, co byl trochu slavný. Tvář se mu hned zachmuřila. Někteří jej tichými hlasy utěšovali: „Nech to být. S dětmi se neobtěžuj.”

Konečně ovládl ten hněv z rozpaků a chladně si odfrkl. „Samozřejmě. Ha, proč se obtěžovat mladými spratky, co neví nic o tom, co je správné a co špatné?”

Lan QiRen sledoval, jak rakev vyzvedli na vůz. Otočil se a překvapeně řekl: „Kde je WangJi?”

Zrovna měl v plánu Lan WangJiho unést zpět do Oblačných Zákoutí a sto a dvacet dní na něj mluvit a možná na něj znovu uvalit domácí vězení, kdyby to nezabralo. Ale koho by napadlo, že v mžiku zmizí. Chvíli chodil sem a tam. Zvedl hlas: „Kde je WangJi?!”

Lan JingYi: „Zrovna teď jsem řekl, že jsme přivedli Malé jablíčko a nechali ho venku před chrámem. A HanGuang-Jun spolu s... spolu s... šli pozdravit Malé jablíčko.”

Lan QiRen: „A pak?”

Nebylo třeba říkat, co se stalo pak. Před chrámem Guanyin nebylo po Wei WuXianovi, Lan WangJim a Wen Ningovi ani vidu, ani slechu.

Lan QiRen sledoval Lan XiChena, co jej liknavě následoval stále duchem mimo, a silně si povzdechl, než švihl rukávy a odešel.

Lan JingYi se rozhlédl kolem a překvapeně zakřičel: „SiZhuii? Co se stalo? Kdy zmizel i SiZhui?”

Když Jin Ling slyšel, že Wei WuXian a Lan WangJi byli pryč, vyběhl ven. Skoro zakopl o práh chrámu Guanyin. Ale ať byl nervózní, jak chtěl, už je nikde neviděl. Víla radostí bez sebe běhala kolem něj, jazyk se jí komíhal ze strany na stranu.

Jiang Cheng stál pod vysokým, rovným stromem v chrámu Guanyin. Letmo se po něm podíval a chladně řekl: „Otři si tvář.”

Jin Ling si drsně promnul oči, otřel si tvář a pak přiběhl zpět. „Kde jsou?”

Jiang Cheng: „Pryč.”

Jin Ling vykřikl: „Tos je nechal jen tak jít?”

Jiang Cheng se mu vysmíval: „A co jiného? Měl jsem je pozvat na večeři? A po jídle jim poděkovat a omluvit se?”

V Jin Lingovi to začalo vřít, ukázal na něj. „Není divu, že chtěl jít. To všechno kvůli tomu tvému přístupu! Proč jsi tak otravný, strýčku?!”

Jak to Jiang Cheng zaslechl, s ošklivým pohledem zvedl ruku a vyhuboval mu: „Takhle se mluví ke starším? To si žádáš o výprask?!”

Jin Ling se od něj odtáhl. Víla také stáhla oháňku. A přesto ten Jiang Chengův políček nikdy nedopadl. Místo toho ruku bezmocně stáhl.

Podrážděně promluvil: „Zmlkni. Jin Lingu. Zmlkni. Vracíme se. Každý do své vlastní sekty.”

Jin Ling se překvapeně zarazil. Po chvíli váhání poslušně zmlkl. Svěsil hlavu a popošel pár kroků, až byl vedle Jiang Chenga. Pak znovu vzhlédl. „Strýčku, chtěl jsi mu něco říct, ne?”

Jiang Cheng: „Co? Ne.”

Jin Ling: „Zrovna teď! Viděl jsem to. Chtěl jsi Wei WuXianovi něco říct a pak jsi to neřekl.”

Jiang Cheng byl chvíli zticha a pak zakroutil hlavou. „Nemám mu co říct.”

Co mohl říct?

Že ho tehdy sekta Wen nechytila kvůli tomu, že se chtěl vrátit na Lotosové Molo pro těla svých rodičů. Že v tom městě, kterým po cestě procházeli a kde šel Wei WuXian koupit jídlo, je dohnala skupina kultivátorů ze sekty Wen. Že je brzy odhalil a odešel z místa, aby se skryl na rohu ulice, takže ho nechytili. Ale oni pak hlídkovali v ulicích a brzy by narazili na Wei WuXiana.

Že proto vyběhl ven, aby je rozptýlil.

Ale přesně jako mu Wei WuXian v minulosti nemohl říct pravdu o tom, že mu dal své zlaté jádro, ani nynější Jiang Cheng nebyl schopen nic říct.

--------------------------------------------

~ Tahle kapitola je jasný důkaz, že nic není jen černé nebo bílé, že člověk není jasný zlosyn ve všem a vždycky. Je mi Jin GuangYaa až líto. Zato ti pokrytci (jmenovitě vůdce sekty Yao) by se měli jít už bodnout, takhle se naparovat. Blb jeden. ~

~ Zdá se, že Lan SiZhui se nám rozvzpomněl! ~

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>