neděle 20. srpna 2017

DS2 - kapitola 5


Kapitola 5


Všechno se změnilo, ale přitom vlastně vůbec nic.

Dalšího rána jsem měl rozkaz nahlásit se Chrisovi Varrovi na intelu a jediný, na co jsem dokázal myslet, bylo, že se mi Beztváře zase nějak hrabou v hlavě, a on se na mě jenom podívá a pozná to. A pak co?

Cam si o tom chtěl promluvit, ale k čemu by to bylo dobrý? Naše spojení bylo zpět. Nepotřebovali jsme mluvit a v žádným zkurveným případě jsme nemohli nikoho požádat o pomoc. Potřebovali jsme utýct, protože pokud v tom teď byla i Lucy, v tom našem zkurveným beztvářským prostoru v hlavě, pak nebylo kurva možný, abych dovolil, aby se k ní dostala armáda.

Ti kreténi na mě posledních deset měsíců lepili elektrody, hodiny mě nechali běžet na pásu a strkali do mě jehly. Za to zkurvený válečný snažení jsem dal víc krve, než většina chlápků, co dostali medaile. Nakonec to dopadlo tak, že se to nepovažuje za hrdinství, když ji dáte ve zkumavkách.

„Ne,” řekl Cam toho rána. „Ne, nebudeme utíkat. To je to nejhorší, co můžeme udělat. Tohle dokážem skrýt, jasný? Dokážem to před nima zatajit, dokud něco nevymyslíme.”

Ale vážně to dokážem?

Ježíši.

Proč zase tohle? Proč kurva teď? A kam má člověk utíkat, když to přichází z vesmíru?

Nemůžete se před tím schovat, když je to všude kolem.

Jste na točící se kouli bláta, co se řítí kosmem.

Není kam jít.

Seděl jsem před Chrisovou kanceláří, mnul jsem si oči a snažil jsem si to všechno promýšlet, ale pár let základního medikálního výcviku ze mě nedělalo přesně odborníka na epidemiologii. K čertu, bylo to vůbec jako virus? Pokud bylo... Kurva, pokud bylo, tak jsem dokázal myslet jenom na to, jak jsme já a Cam byli v procesu výstavby našeho společnýho života ve stejný blažený zkurvený nevědomosti jako břišní tyfus Mary.

Možná že do teď nebyly žádný symptomy, protože Kai-Ren odhadoval, že nás armáda nejdřív dá do karantény, přesně jak to udělali. A že budou vyžadovat pravidelný testy, přesně jak vyžadovali. Nejdřív každých pár dní, pak každých pár týdnů a teď každej měsíc. Možná že ať to bylo cokoli, aktivovalo by se to, až budou všichni hodní a uspokojení.

Co když Kai-Ren jenom předstíral, že nás nechal jít, když nás ve skutečnosti použil jako přenašeče, abychom nakazili zbytek lidstva? Co když všichni skončíme posedlí tou samou úlovou myslí, jakou měli Beztváře?

„Ach,” řekl někdo a já vzhlídl a viděl jsem majora Hanrona, jak ke mně jde. „Garrette. Dneska nemáme schůzku, ne?”

„Ne, pane,” řekl jsem. „Přišel jsem za kapitánem Varrem.”

„Ach,” řekl Hanron znovu. Usmál se tím svým lehkým, samolibým úsměvem. „Procházel jsem snímky mozku za poslední měsíc. Zajímavé.”

Pro jednou v životě jsem držel jazyk za zuby.

„Zajímavé,” řekl Hanron znovu, jeho úsměv zmizel a jeho výraz ztvrdl a pak odkráčel.

Hlas v mý hlavě říkal utíkej, utíkej, utíkej.

Chtěl jsem zajít pro Lucy. Vzít ji ze školy a utíkat. Možná jít na sever, zpět k zálivu. Protože možná jsme nemohli utýct od Beztváří, ale mohli jsme utýct od armády.

„Brady, ne.”

Zaúpěl jsem.

„Drž se dál od mý zkurvený hlavy, Came!”

Včera v noci jsme sdíleli sen a teď jsem ho znovu slyšel v bdělým stavu. Ježíši, jestli bylo tohle nakažlivý, tak už jsme nakazili půlku města. Pomyslel jsem na Sama z basy a na Marcella. Pomyslel jsem na ženu, kolem který jsem včera prošel na chodbě v našem baráku. Na to děcko za pultem v obchodě, kde jsem si kupoval cigarety. Na ty chlápky, s kterýma jsem stál na cvičišti a pařil se na slunci. Na ty davy, kterýma jsem se prodral: na ty těla přitisknutý k mýmu ve vlaku, na fotbalovým zápase, v baru.

Zatnul jsem ruce v pěsti a vrazil je do kapes. Srdce mi tlouklo jako splašený. Zaplavoval mě adrenalin a já jsem chtěl prostě utíkat.

„Uklidni se, Brady.”

„Uklidni se,” zamumlal jsem. „Do prdele s tebou, LT. Ta zkurvená věc je zase v našich hlavách a ty mi říkáš, abych se uklidnil?”

Do prdele s ním.

Jedno moje já se chtělo prohnat základnou přímo do jeho pohodlný klimatizovaný kanceláře a uvalit mu jednu do hlavy. To moje chytřejší já – který se moc často ke slovu nedostalo – vědělo, že zrovna teď upoutávat pozornost bylo zhruba to nejhorší, co jsme mohli udělat.

„Garrette.” Vzhlídl jsem, jen abych viděl, že jsou dveře do Chrisovi kanceláře otevřený a on sám stál ve dveřích. „Pojď dál.”

Vstal jsem, vytáhl jsem ruce z kapes a otřel jsem si dlaně do uniformy. Prošel jsem kolem Chrise do jeho kanceláře a on za námi zavřel dveře.

„Posaď se.”

Posadil jsem se.

Byla to malá kancelář. Nic zvláštního. Prostě stejný bronzově šedý stěny jako každá jiná kancelář na základně a jako každej Defender visící ve velkým černým. Prostě jenom taková místnost, kde mohl chlápek sedět, den za dnem, rok za rokem, a cítit, jak mu barva vyprchává z kůže.

Chris se posadil na druhé straně svýho stolu. „Vypadáš strašně.”

„To ti provede basa.”

„Spíš dobře?”

„Proč se staráš?” Vyznělo agresivněji, než jsem zamýšlel, přesně jako všechno. Chris se mi klidně podíval do očí, v nich jasnou výzvu, a mě došlo, že jsem vážně nepotřeboval jít nějak zvlášť brzo znovu do basy. „Tím jsem myslel, nechápu, proč se ptáte. Pane.”

Jeho rty se zvlnily v úsměvu, co jsem si pamatoval z Camových snů. „Jsi strašnej voják, Garrette.” Z nějakýho důvodu to neznělo jako urážka. „Důstojník se tě zeptá na otázku a ty odpovíš. Dá ti rozkaz, ty poslechneš. Není to těžký.”

„Asi to do mě ve výcviku dostatečně nevtloukli.”

Jeho úsměv se rozšířil. „Asi ne.”

Nic jinýho neřekl, takže jsem se podíval na svoje boty, pak na jeho poličku, pak na odbarvenou skvvnu od vody na stropním panelu v zadním rohu kanceláře. Taky jsem nic neřekl. Možná jsem se přece jenom učil. Nebo jsem byl možná rozptýlenej tichem, naslouchal jsem, jestli ve svý hlavě zase zaslechnu Camův hlas, a přemýšlel jsem, jestli on dělal to samý.

Nenáviděl jsem kosmos. Většinu času tam jsem byl vyděšenej, až na to, že pak jsem měl v hlavě Camův hlas a sdíleli jsme tep. Byl jako světlo, hořel přesně tak jasně, aby tu temnotu držel na uzdě. Kdysi řekl, že jsem jeho tep, ale on byl i můj tep.

„Chci, aby sis něco poslechl,” řekl Chris. Vzal ze stolu tablet a otevřel soubor.

Náhlý zasyčení, jako unikající pára.

Srdce mi skočilo až do krku; zbytek mě strnul. Cítil jsem, jak Kai-Renův dráp sjel po mý nahý páteři, za sebou nechával třas.

„Vypni to!”

Chris poklepal na monitor, ukončil nahrávku. „Takže to poznáváš.”

„Beztváře,” řekl jsem mu, to slovo se mi zadrhlo v krku. V puse jsem měl sucho. „Beztvář, jak mluví.”

„Rozumíš tomu?”

„Ne.”

„Kdysi jsi tomu rozuměl.”

„To bylo dřív.” Předtím, než se naše spojení zlomilo. Ježíši. Co když to nebylo jenom spojení s Camem, co se vrátilo? Co kdyby Chris tu nahrávku pustil a ty příšerný zvuky se nějak začaly slívat do slov?

„Bray-dee.”

Ve vnitřnostech se mi vlnila nevolnost a tlačila se mi vzhůru krkem. Znovu jsem ji polkl a jen pro případ jsem zvedl svojí třesoucí se ruku k ústům, kdybych to nedokázal. Jen pro případ, že bych měl co nevidět pozvracet celej Chrisův stůl.

„Takže neslyšíš žádný slova?” Zamračil se.

„Ne, pane.” Polkl jsem. „Co... co to má být?”

Chris položil tablet na stůl. „Garrette. Brady. Až Beztváře příště přijdou, chci, abychom byli schopní s nimi mluvit.”

„Co tě přimělo myslet si, že jdou? Podepsali úmluvu.”

A spojení mezi mnou a Camem bylo znovu funkční. Nechtěl jsem věřit, že to něco znamenalo, ale samozřejmě že to něco znamenalo.

„Tohle.” Otevřel svůj šuplík a vytáhl z něj složku. Otevřel ji a postrčil ke mně pár dokumentů. Vytisklý snímky. Temný pozadí a pole rozmazaných hvězd. „Data z Jedenáctky a Šestky a Dvojky. Před třemi měsíci, před měsícem.” Poklepal na poslední. „A minulý týden. Co tam vidíš, Garrette?”

Černo. Prázdno. Udušení.

„Nic, pane.”

Chris zabodl prstem do posledního snímku. „Tady. Co vidíš tady?”

„Nic!” Černej flek ne větší než otisk palce.

Nic.

Bože.

Ani žádný hvězdy. Vůbec to nebylo nic, co jsem viděl, co? Bylo to něco, něco dost velkýho a dost blízko Defenderu, aby to zakrylo hvězdy. Něco takovýho už jsem viděl, z okna pokoje, co jsem sdílel s Camem na Defenderu 3: negativní tvar. Temnej prostor.

Loď Beztváří, zakrývající světlo hvězd za ní.

Najednou jsem měl závrať. Srdce mi ve svírající se hrudi bilo rychleji. Žaludek jsem měl jako na vodě.

„Came? Came, je to trik?”

Protože jak jsem kurva měl vědět, na co se to vážně dívám? Ve vesmíru jsem byl medik ve výcviku, ne technik.

„Brady? Nevyšiluj. Prosím, nevyšiluj.”

„Tak mi řekni, že to je trik.”

„Nevyšiluj.”


Strčil jsem ty snímky zpět k Chrisovi. Nadechl jsem se a zadržel dech, srdce mi bilo jako zvon. „Já nevím, jasný? Nevím, proč se na všechny ty věci ptáte mě, když byste se mohli zeptat Cama. Ví o nich víc než já.”

A nevyšiloval by.

Chris palcem uhladil ohlý roh vrchního snímku.

„Jsi brouk,” řekl jsem plochým hlasem. „Jsi hmyz. I kdybys jim rozuměl, proč by s tebou chtěli komunikovat?”

Budeš kolem nich moc bzučet a všechny nás rozmáznou.

Chris se zamračil. „Jednou jsi mluvil jejich řečí.”

„Ne.” Zakroutil jsem hlavou. „Ne, Kai-Ren Camovi něco píchl – nějakej toxin, nějakou mutaci, něco – a když jsem se stal jeho tepem, zapojilo mě to do jejich frekvence. Nemůžu jejich řeč přetlumočit, protože jsem ji nikdy neslyšel. Co jsem ve svý hlavě slyšel – slyšel, já jsem v hlavě neslyšel nějakou mimozemskou řeč. Slyšel jsem naši.”

Chris shlédl na snímky, jako kdyby jenom samotným zíráním mohl odhalit jejich tajemství, kdyby se dostatečně soustředil. Všechny tajemství Beztváří.

Najednou jsem pocítil potřebu mu to zkusit vysvětlit, když jsem to jen stěží vysvětlil sám sobě. „Někdy v tom byla prodleva, skoro jako zaseknutí, kdy se něco nepřeložilo, ale nikdy jsem neslyšel jejich slova pro cokoli. Nemůžu tě naučit něco, co nevím, pane.”

Chris se mírně usmál, v koutcích očí se mu objevily vrásky. „Ježíši, Garrette. Někdy dokonce ani já nedokážu zjistit, jestli lžeš nebo ne.”

Jasně. On byl možná půl desetiletí nebo tak nějak cvičenej vyšetřovatel, ale já jsem byl lhář od narození.

„Nelžu,” řekl jsem mu. „Kdybych mohl, tak bysem ti řekl, jak s nima mluvit, protože co na tom kurva můžeme ztratit? Můžeme dost dobře zkusit vyjednávat, než nás nadobro vymažou z povrchu planety.”

„Tady se pleteš, Garrette.” Chris si povzdechl. „Podívej, mohli to udělat minule. Ty to víš a já to vím. K čertu, celý armádní velitelství to ví. Už ses někdy sám sebe zeptal, proč máme Defendery?”

Potřásl jsem hlavou.

„Povídá se tohle; nevím, jestli to je pravda nebo ne. V druhý světový válce, když Británie čelila hrozbě invaze, Churchill požádal lidi, aby darovali kovy na výrobu munice. Cokoli jim doma leželo. Starý pánve, hrnce, takový věci. Všechno tohle bylo při výrobě munice zbytečný, ale to nebyl ten smysl. Důležitý bylo, že lidi měli pocit, že něco dělají. Že nejsou bezmocní. A proto máme Defendery.”

Usmál se, jako by si myslel, že to je vtipná historka.

V tom okamžiku jsem ho nesnášel víc, než jsem kdy koho nesnášel. Zaťal jsem pěsti. „Můj táta zemřel, protože pracoval v hutích, co vyráběly plechy na Defendery.”

Jeho úsměv se vytratil. „Omlouvám se.”

„Myslíš si, že lidi dole neví, že to je beznadějný?” zeptal jsem se ho. „Myslíš si, že jsme si nevšimli, že na Defenderech většinou skončí branci utečenci, zatímco měšťáci dostanou práci na planetě? Je to víc jak kontrola populace než propaganda. Vážně si myslíš, že jsme všichni moc hloupí na to, abychom to viděli?”

Jeho výraz potemněl. „To není pravda.”

„Není?” zeptal jsem se. „Pane.”

Chvíli na mě v tichosti zíral. Nedokázal jsem jeho výraz rozluštit. Pak mírně potřásl hlavou. „Takže se dobře můžeš vrátit k práci.”

Strkat mop po nemocnici znělo jako po čertech větší zábava než tohle, ať to bylo cokoli.

„Ano, pane.” Postavil jsem se. Cítil jsem, jak mě očima pronásleduje, jak jsem kráčel ke dveřím.

„Garrette?”

Měl jsem vědět, že ten bastard měl něco v rukávu. Otočil jsem se. „Pane?”

„Kdyby se spojení zase obnovilo, tak bys mi to řekl, že?”

Cítil jsem, jak mi vyprchává barva z tváře. „Ano, pane.”

Jsem si celkem jistej, že nemusel být cvičenej vyšetřovatel, aby věděl, že to byla lež.




Když jsem se vrátil do nemocnice, jako první jsem zlámal mop. To se stává, když mopem praštíte o zeď. Po cestě do sklepa, abych si vzal novej, jsem prošel kolem Marcellova pokoje a nakoukl dovnitř. Seděl na svojí posteli a četl si v časopisu. Na podlaze ležel otevřenej, napůl sbalenej kufr, hned vedle jeho visících nohou. Dlouhých, vyzáblých nohou, přesně jako zbytek jeho těla. Došlo mi, že Marcello měl před sebou ještě pár vln růstu. Já jsem v šestnácti vypadal stejně: kost a kůže a vyrostlej jen napůl, klouby příliš velký v poměru se zbytkem.

„Někam jdeš?”

Otočil hlavu, aby se na mě podíval. „Omů.”

„Myslel jsem, že máš ještě pár operací.”

Pokrčil rameny. „Díkají, že oážu jíst, ůžu jít.”

„Dokážeš jíst, můžeš jít?”

Marcello přikývl.

Zatracený ubohý děcko. Armáda ho vyhodila do povětří a teď ho hodlali poslat domů, když mu pořád chyběla půlka tváře. Tam, odkud přišel, jich byla spousta, co? Kreténi.

Přendal jsem si rozflákanej mop z levý ruky do pravý. „Hele, musím si dojít pro novej mop. Chceš si zahrát karty nebo něco, až se vrátím?”

Zamumlal něco, co znělo jako souhlas.

„Dobrá. Tak zatím.”

Odvrátil se.

Já zamířil do sklepa.




Opřel jsem se o svoji skřínku a zapálil si cigaretu. Několikrát jsem kopl do svojí skřínky – bum, bum, bum – jen abych viděl, jestli se budu cítit líp. Necítil, moc ne, ale ozvěna toho zvuku v uzavřeným prostoru sklepa byla tak hlasitá, že přehlušila všechny hlasy v mojí hlavě. Všechny ty moje protichůdný hlasy a taky Camův hlas.

Jak se ta ozvěna ještě rozléhala, šel jsem otevřít drátěnou klec, kde se skladovaly udržbářský potřeby. Vešel jsem dovnitř pro novej mop a dveře se za mnou hlasitě zavřely.

Najednou jsem byl zpět v tý noční můře, co jsem měl v base, až na to, že tentokrát jsem nespal. Byl jsem zamčenej v kleci a byl tu se mnou Beztvář. Ne jen tak nějakej Beztvář. Byl to Kai-Ren. Věděl jsem to. Cítil jsem to ve svých zkurvených kostech.

„Bray-dee.”

„Bray-dee.”


Vnitřnosti jsem měl jako na vodě.

Není to skutečný, není to skutečný.

Přinutil jsem se zhluboka nadechnout a otočit se a zírat do temnoty v zádech. Nebylo tam nic než čistící potřeby a pavučiny. Nic, co by způsobovalo, že mi běhal mráz po zádech. Nic kromě toho morbidního pocitu, že jsem nebyl sám. Zdálo se, jako by se stíny kroutily a přesouvaly, a já kroutil hlavou, abych ve svým zorným poli zachytil pohyb. Nic tam nebylo. Kai-Ren nebyl ve stínech. Byl v mý zkurvený hlavě.

Nebyl ve sklepě; byl v mých nočních můrách. A moje noční můry začaly prosakovat do mýho bdění a utápěly je ve strachu.

„Brady?” V Camově tichým hlase jsem slyšel starost.

„Jsem v pohodě.”

Jenom vyděšenej, vyděšenej až do morku kostí, ale to Cam věděl. Vždycky to věděl.




„Marcello?” Vytáhl jsem z kapsy paklík karet. Jeho kufr byl pořád na zemi a otevřenej. Jeho časopis ležel na polštáři. Na konci postele byla poskládaná uniforma. Na podlaze byly řádně vyrovnaný boty bez tkaniček a jazyk z nich visel ven. V jedný z nich byla nacpaná leštěnka na boty.

Marcello jel domů oblečenej jako voják, i když nedostal šanci se jím stát.

„Marcello?”

Zamířil jsem zpět na chodbu ke sprchám o pár dveří dál. Strčil jsem do dveří a ty se se skřípáním otevřely. Smrdělo to tam jako ve všech nemocničních koupelnách: ostrý bodnutí bělidla a dezinfekce překrývající zvětralou moč.

„Marcello?” Tři kabinky byly prázdný. Poslední dvě kabiny v místnosti byly větší: sprchy. Jedna byla prázdná. Jedna byla zamčená. Zabouchal jsem na dveře. „Marcello, jsi tam?”

Žádná odpověď. Ani tam netekla voda.

„Marcello?” Znovu jsem zabušil na dveře a pak jsem klesl na zem na ruce a kolena, abych se podíval pod dveře.

Na kachličkách jsem viděl bosý nohy. Nestály. Levou nohu na špičce. Pravá noha stočená stranou, hranou dřela tam a zpět po kachličkách.

„Marcello!”

Nevím, proč jsem křičel. Nevzpínal se. Neuslyší mě.

Vyskočil jsem na nohy a ramenem vrazil proti dveřím. Zatřásly se v rámu, ale zámek vydržel. Vrazil jsem do nich znova a znova. Ramenem mi projela bolest. Náraz mi otřásal kostma, posílal mi tělem nárazový vlny. Po třetí nebo možná po čtvrtý ráně se dveře rozletěly a narazily do stěny ve sprše.

Marcellovy tkaničky byly zauzlený kolem sprchový hlavice a kolem jeho krku. Oči měl otevřený – to dobrý oko a to špatný oko, v každým prasknutý žilky.

„Potřebuju tady pomoc!” zakřičel jsem.

Doktor mě naučil jedno, a to, že resuscitace byla ztráta času až na ty případy, kdy nebyla. A bylo to právě kvůli těm pár případům ze sta, kdy to vážně zabralo, že jste to dělali.

Vytáhl jsem z kapsy svůj nožík a přeřezal tkaničky.

Marcello přepadl vpřed. Snažil jsem se ho chytit, ale bylo z něj jenom břemeno. Oba nás srazil dolů na dlaždičky.

„Pomoc!” Svalil jsem ho ze sebe na záda. Vyhrabal se na nohy a spěchal ke dveřím. „Pomoc!” Pak jsem praštil do bzučáku nedaleko umyvadel a znovu padl vedle Marcella na kolena. Neměl žádnej tep. Zaklonil jsem mu hlavu a zkontroloval dýchací cesty. Ruku jsem mu položil na tu zející díru, kde jednou měl tvář. Naplnil jsem si plíce vzduchem a sehnul se k němu. Vdechl jsem do něj vzduch a cítil jsem na svých prstech, jak je horkej.

Nedokázal jsem tu díru zakrýt.

Nedokázal jsem ji utěsnit.

Narovnal jsem se. Položil jsem mu ruce na hrudní kost. Začal stlačovat.

Ztratil jsem se v rytmu.

Po dvanáctým stlačení prasklo žebro. Přesunul jsem ruce a jel jsem dál. Skoro jsem viděl Doktora po mým boku, jeho hlas vyrovnanej, jak všechno kolem nás šlo do háje.

To je ono, Brady. Pokračuj, synku.

Doktor byl asi to jediný, po čem se mi z kosmu stýskalo.

„No tak, Marcello.” Sklonil jsem se k němu k dalším třem rychlým vdechům. Nebyl jsem si jistej, jestli se vůbec něco z toho dostalo do jeho plic. Nebyl jsem si jistej, jestli na tom záleželo, ale pokračoval jsem, protože to mě Doktor naučil. Nepřestali jste, dokud vám doktor neřekl, abyste přestali.

Další stlačení, další vdechy, ale myslím, že jsem věděl, že je pryč.

Slyšel jsem, jak vrzly dveře, a já vzhlídl a viděl jsem zdravotní sestru. O chvíli později za ní byla další sestra a jeden z doktorů a pak mě odstrčili a převzali to.

Pro mě fajn.

Postavil jsem se, abych ulevil svým bolavým zádům. Opřel jsem se o zeď a otřel si pusu do rukávu.

Mrkl jsem po Marcellovi, jak mu jedna sestra na kůži nalepila náplasti od defibrilátoru.

Kdysi můj dotek držel Camovo srdce v rytmu. Kéž bych tak to samý mohl udělat pro Marcella. Natahoval jsem k němu svoje třesoucí se prsty, než jsem si uvědomil, jaká je to zkurvená iluze.

Sklouzl jsem po stěně a posadil se na podlahu. Přitáhl si kolena k hrudi a objal je pažema. Až mi z těla vyprchá adrenalin, chtěl jsem sedět. Zaťal jsem svoje třesoucí se prsty do pěstí.

Chtěl jsem na něj zakřičet: Měl jsi jet domů! Měl jsi jet domů!

Ale věděl jsem, proč to udělal. Možná že kdyby mi bylo šestnáct a zůstala mi jenom půlka tváře, možná bych udělal to samý. Marcello se jen stěží sám najedl. Žil v neustálý bolesti. A nikdy by se to nezlepšilo. A možná že prostě nechtěl vidět ve tvářích svých rodičů a přátel a těch, co ho milovali, tu hrůzu, až by viděli, jak vypadá.

Jak mě slzy začaly pálit v očích, rozostřil se mi zrak.

Hloupý zkurvený děcko.

Nechtěl jsem s tím mít nic do činění, už jsem to nechtěl sledovat, ale nebyl jsem si jistej, jestli se už dokážu postavit. A tak jsem tam seděl na vykachlíkovaný zemi a sledoval, jak se doktor a sestry snaží vrazit život do těla děcka, z kterým jsem hrál měsíce každej den karty.

Musel jsem si přitisknout ruku k puse, když se mi z hrdla dral vzlyk.

„Brady?”

Zavřel jsem oči a praštil jsem hlavou o zeď.

Mrtvej. Marcello byl mrtvej.

Mrtvej, mrtvej, mrtvej.

Tentokrát jsem vzlyknul – oškivej mokrej zvuk, co se ze mě dral ven.

Doktor a sestry na Marcellovi pracovali dalších několik minut – dýl to být nemohlo, ačkoli jsem měl pocit, že jo. Čas neběžel správně. Všechno na světě se zpomalilo. Cítil jsem to tak silně, že jsem si myslel, že bych možná dokázal zastavit čas, možná ho vrátit zpět, možná se vrátit do bodu, kdy Marcellovo srdce ještě bilo. Možná jít ještě dál. Vrátit se do času, kdy ještě nebyl zraněnej. Vrátit se před Defender 3 a před Beztváře, než můj táta onemocněl a zemřel, než mě naverbovali, než jsem vyrostl, než jsem se vůbec narodil. Vrátit se zpět do doby, kdy jsem nebyl ani molekula, ani hvězdnej prach.

Bylo to to, co udělal Marcello?

Zamrkal jsem, v tom zlomku sekundy uplynuly eony.

Když jsem otevřel oči, v koupelně bylo víc lidí. Další doktor. Pracovník márnice. A doktor Hanron, psycholog. Stál nad Marcellem, stejně útlej a hranatej jako kudlanka nábožná, potřásl hlavou a mlaskl. Jeho pohled sklouzl z Marcellova těla na mě.

„Ach. Garrette.”

Zíral jsem zpět na něj.

Stiskl rty k sobě a trochu se usmál. V koutcích očí se mu objevily vrásky. Možná že tohle byla jeho soucitná tvář. Aťsi. Mě to nijak nepomohlo. Všechny ty malý, upjatý úsměvy na celým světě by mě nepřiměly zapomenout, jakej kretén to byl od doby, co jsme se poprvý potkali.

„Našel jsem ho,” řekl jsem monotónně. Podal jsem hlášení, jak mě to Doktor učil.

„Garrette,” řekl Hanron a znovu potřásl hlavou.

Když mě poprvý potkal, řekl mi, že mám problém s odbouráváním hněvu, a zeptal se mě, jestli mi někdy v dospívání diagnostikovali odporující vzdornou poruchu. Protože evidentně když byl svět celej složenej jenom ze samých kreténů, to byl můj problém. A to, že si Hanron myslel, že lékařský služby v Kopě – i kdybychom si je vůbec mohli dovolit – dosáhly takovýho rozměru jako psychologie, byl vážně zkurvenej žert. Celý to byl zkurvenej žert. On taky.

„Jsi DIVNEJ.” Smál se Cam, když jsem mu to později řekl.

„Do háje s tebou.”

V každým případě jsem si vzpomněl, jak být profesionální, i když si Hanron nemyslel, že to v sobě mám. Držel jsem svůj pohled na něm. „Odřezal jsem ho. Nedýchal. Neměl pulz a srdce mu netlouklo. Přestal jsem, když to převzal doktor.” Hlas se mi trochu třásl, ale to mohlo být ze zadýchání. Resuscitace je dřina.

Hanron na mě přimhouřil oči. Naklonil hlavu ke straně, jako kdyby se díval na nějakej mírně nechutnej vědeckej exemplář. Pánové, hovnivál.

Dostal jsem kolena pod sebe a vytáhl se na nohy.

„Kam jdeš, Garrette?”

„Mám pár pater k vytření, pane.”

Dveře do koupelny se rozletěly dokořán. „Brady!”

Cam. Stál tam, oči doširoka, všechno přeletěl pohledem. Mě, Hanrona, Marcella a chlapa z márnice.

„Brady.” Přišel až ke mně a obalil kolem mě paže. Tohle jsem na Camovi miloval. Ani omylem ho nezajímalo, co si o nás kdo myslel. Když jsem potřeboval podržet, Cam mě vždycky podržel, a k čertu s šaržema. „Mám tě.”

„Je mi to líto. Byl to tvůj kámoš. Je mi to líto.”

„Snažil jsem se, Came. Snažil jsem se mu pomoct.”

„Já vím, že ho. Já vím.”
Hladil mě po zádech. Uklidňujícně. Povzbudivě. „Já vím.”

Zabořil jsem mu hlavu do krku. Chtěl jsem jeho blízkost, jeho vůni, ty jeho části, co nikdo jinej neměl. Nejslavnější tvář na planetě, ale veškerej zbytek byl můj.

„Poručíku Rushtone,” řekl Hanron, jeho hlas byl až moc veselej, až moc bystrej na chlapa, co stál nad mrtvolou kluka.

„Pane.”

„Je dobře, že tu jste,” řekl Hanron. „Garrettovi se hodí vaše podpora.”

„Ano, pane.” Cam mi prsty zaryl do ramene. „Brady, já—”

„Jen jedno,” řekl Hanron a já se otočil a zíral na něj. Jeho úsměv teď nebyl upjatej a soucitnej. Byl upřímně pobavenej. „Jak jste věděl, že vás potřebuje?”

Camovy myšlenky ohlušil nefalšovanej náraz panický statiky.

„Pane?” Jeho hlas byl ostrý.

„Garrett neodešel z téhle koupelny.” Hanron postoupil kupředu. „Takže se vás zeptám ještě jednou. Jak jste to věděl?”

Ach kurva. Kurva, kurva, kurva.

Jeho myšlenky nebo moje?

V tom okamžiku v tom nebyl rozdíl.

Teď jsme byli zatracení.
--------------------------------------------

~ Od téhle kapitoly to půjde pěkně do kytek. ~

<Předchozí>...<Následující>

2 komentáře: