DS2 - kapitola 6

~ A je tu další kapitola Temného vesmíru. Cam a Brady se ocitnou ve vězení a poprvé si uvědomí celý rozsah jejich mezivesmírného problému. Já osobně mám na téhle kapitole nejradši Bradyho oddanost k Lucy a jeho náhlý obrat vůči Chrisovi :D ~ 

Kapitola 6

To první, co jsem se jako děcko naučil, bylo, že existují věci, od kterých nemůžete utýct. Ale nikdy mi to nezabránilo v tom, abych snil o útěku. Ve všech mých snech jsem mohl běžet navěky a nikdy jsem nezastavil, ani když jsem dorazil k oceánu. Pak jsem plaval. Ve všech mých snech nebylo nic, co by mě tížilo: ani hlad, ani únava, ani lítost.

Když jsem byl děcko a když jsem zdrhal před výpraskem řemenem, co si moje macecha Linda jen pro mě schovávala za kuchyňskýma dveřma, taky jsem si myslel, že můžu utíkat navěky. Běhával jsem za dům, přes prověšenej plůtek a po cestě nahoru do svahu. Řekl jsem si, že nejsem vyděšenej z nočních siluet fíkovníků. Říkal jsem si, že jsou v noci stejný jako ve dne, když jsem se tísnil mezi tlustý a pokroucený úpony, co se navzájem prolínaly a tvořily kmen a předstíral jsem, že jsem chycenej jako nějakej prastarej duch. Ale v noci jsem byl až moc vyděšenej na to, abych se schovával uvnitř dutin. V noci jsem dřepěl v hlíně a předstíral jsem, že za sebou ty stromy necítím, jak se nade mnou tyčí. Předstíral jsem, že jsem nevěřil, že v nich byli duchové, a že jsem necítil, jak na mě zírají.

I tehdy jsem chtěl běžet navěky, ale místo toho jsem jen čekal u stromů, dokud můj strach z nich byl větší než strach z toho, co mě čeká doma.

Když byl větší, utíkal jsem zpět domů, zpět k Lindě a jejímu řevu a jejímu řemeni a k prázdným flaškám na podlaze. A když ze mě vytloukla duši za jakoukoli chytračinu, co jsem jí tentokrát řekl, jednomu mýmu já se tak zkurveně ulevilo, protože jsem aspoň byl v bezpečí před věcma, co na mě čekaly venku ve tmě: tlustý, pokroucený fíkovníky s úponama, co se vláčely po zemi, a vybledlej přízračnej eukaliptus, co vyčníval z noci.

Nedokážu utýct před Beztvářema. Nedokážu utýct před armádou. Nedokážu utýct ani před svýma nočníma můrama.

Než jsem je vůbec slyšel přijít, stáli ve dveřích do koupelny vojenský policajti. Nasadili mi pouta na ruce zkroucený za zádama, zatímco jsem sledoval, jak chlápek z márnice zápolil, aby zazipoval Marcellův pytel. Zip se zadrhával a příčil, zadrhával a příčil, ten plast praskal a nadouval se a Marcellova bledá, netvorná tvář se zbytnělým krkem zírala na mě.

Možná jste přece jenom mohli utýct od svých nočních můr. Marcello utekl.

Vojenská policie nás vedla po schodech dolů a ven z nemocnice do jasnýho slunečního světla. Venku čekal náklaďák. Nemotorně jsem se vyškrábal nahoru, ruce nějakýho kreténa jsem měl na zadku, aby mě postrčil nahoru. Cesta netrvala dlouho. Zapřel jsem se botama o podlážku náklaďáku a trochu se předklonil, abych se pokusil ulevit napětí v ramenech. Neobtěžoval jsem se je požádat, aby mi pouta sundali, a oni to sami od sebe ani za nic nenabídli. Cam seděl naproti mně.

„Je mi to líto, Brady. Je mi to líto.”

Zavřel jsem oči a poslouchal jsem, jak policajti plácali kraviny o fotbale a holkách. Neuvědomil jsem si, že se konverzace stočila ke mně, dokud do mě jeden z nich nevrazil loktem.

„Není to tak, Garrette?”

Otevřel jsem oči a zamračil se. „Co?”

„Ty a poručík tady.”

„Já a poručík tady co?” Čuráci. Kurva pokaždý. Tohle byla další věc, co se po návratu zpět na planetu měla zlepšit. Strčíte stovky chlápků do plechovky ve vesmíru a oni nebudou celí žhaví obejmout odlišnosti. Nic než smečkoví zvířata, v okamžiku připravený obrátit se proti slabým. Slabí, jiní. To bylo to samý. Na planetě, i když jsme byli pořád v uniformách, to mělo být lepší. Lidi měli být lepší. Nepodíval jsem se na Cama, ale cítil jsem, jak mi mýma žilama zevluje i jeho hněv, šeptající ozvěna mýho vlastního. „Jo, mrdáme spolu. A co? Jo, je to můj kluk a já mu kouřím kokota a on mýho. Taky děláme jiný věci. Chceš, abych ti to kurva nakreslil? Protože jenom tak to kdy kurva zjistíš, kreténe.”

Ten chlápek si odfrkl. „Jako kdybych chtěl.”

Další z nich se předklonil. Měl zešikmený oči a nos, co byl na jeho tváři moc dlouhej. „Vsadím se, že to Beztváře vědí.”

Stáhl se mi žaludek. „Nevíš, o čem mluvíš.”

Náklaďák s rachotem zastavil.

„Mám kámoše v intelu.” Úkosem se podíval po Camovi. „To teďkom vy dva děláte, co? Hrajete si spolu na mimozemšťana a vězně?”

„Vyjebej si.” Zaklonil jsem se a snažil jsem se nedat najevo, jak naštvanej sem. Jak mě každá noční můra vzala zpět na loď Beztváří, ke Kai-Renovi a ke Camovi: „Nedívej se, Brady. Nedívej se.” Upřel jsem pohled na kreténa s tím dlouhým nosem a zkroutil jsem rty v úsměvu. „Vsadím se, že tvoje péro je tak malý, že by byla ztráta času ho vůbec kouřit.”

Vyslovit tu urážku bylo skoro hodný tý pěsti do žaludku, kterou mi pomohl z náklaďáku.

Tentokrát žádná basa. Neměl jsem kurva ani ponětí, kde to jsme. Vzali nás pod zem. Dveře výtahu se otevřely do místnosti, co vypadala jako prázdný skladiště, až na tu velkou skleněnou kostku uprostřed.

Cam vedle mě v chůzi zaváhal.

„Je mi to tak líto. Bože, Brady, je mi to tak líto.”

„To je v pohodě.”

Nebylo, ale to nebyla jeho chyba.

Vojenská policie nás vedla dopředu.

Ta kostka vlastně asi nebyla ze skla. Pravděpodobně to bylo něco neproniknutelnýho. Taková ta krabice, kde jste drželi věci, který jste vážně nechtěli, aby utekli. Nebezpečný věci. Mimozemský věci. Nás.

Boty a ponožky dolů. Bundy dolů. Kapsy vyprázdnit. Kalhoty dolů. Nenechali mě v ničem než v mým tričku a spodním prádle, s bosýma nohama. Cam to samý. Dokonce mi vzali i ten modro zelenej náramek, co mi Lucy udělala.

„Do háje s váma. Pořád bych se mohl oběsit na tričku!” řekl jsem policajtovi, co mě strčil do klece. Ne že by tam bylo něco, na čem by se dalo zaháknout, zjistil jsem. Jedinej nábytek uvnitř byl záchod. Dokonce i cely v base byly hezčí.

„Musím mluvit s právníkem,” řekl Cam, zkusil jinou taktiku než já. „Poslouchejte, desátníku, máme dítě, o který se musíme starat. Nemůžete nás tady jen tak bez obvinění zavřít!”

Policajti zavřeli dveře, nás zavřeli uvnitř. O chvilku později začal skrz úzký průduchy na čistým stropě naší klece syčet vzduch. Skvělý. Závislí na mechanickým systému ventilace. Další věc z kosmu, po který se mi vůbec nestýskalo.

„Vítej do života vojína, LT.”

„Brady.” Rukama se probral vlasy. „Kurva!”

Vybral jsem si roh a posadil se tam. Zíral jsem ze skleněnýho vězení do okolního skladiště. Sledoval jsem, jak vojenská policie odkráčela zpět k výtahu a jak se za nima dveře zavřely a nás nechali samotný. Všechno bylo bronzově šedivý, přesně jako na Defenderu. Nýty a rez a recyklovanej vzduch.

Cam klesl vedle mě.

„Came, potřebujeme—”

„Ty potřebuješ zmlknout, vojíne.”

Z toho svýho šoku jsem ho za to ani nepraštil.

„Kamery, Brady. Neříkej nic, co nechceš, aby viděli nebo slyšeli.”

„Dobrá.” Přesunul jsem ruku po úzkým prostoru mezi náma, prsty mi na chladný, hladký podlaze škubaly. „Záleží, jestli uvidí tohle?”

Propletl jsem svoje prsty s jeho.

„Ne.” Zaklonil hlavu a opřel si ji o zeď a zavřel oči. „Ne, na tom nezáleží.”

Dobře. Protože tohle jsem zrovna teď potřeboval.

Cam ztěžka vydechl. „Je mi to tak líto.”

„Já vím.”

„Ranilo tě to a já jsem nepřemýšlel a—”

„Já vím.” Pevně jsem mu stiskl ruku.

Seděli jsme. V naší cele nebylo jak počítat čas. Nějakou dobu po tom, co vojenská policie odešla, se světla ztlumily a takhle zůstaly celou dobu, co působilo jako hodiny. Možná že to byly hodiny. Nevím. Někdy v tý době jsem usnul – neklidným spánkem plným Marcella a Lucy a Beztváří – a probral se roztřesenej zimou, hlavu na Camově klíně.

Rukou mě hladil po hlavě, zadrhával se o bodliny mýho sestřihu a z toho mi naskákala husí kůže.

„Je tu zima,” zamumlal jsem.

„Jo.”

„Jo.” Natáhl jsem se a propletl si moje studený prsty s jeho, pak jsem si naše spojený ruce přitiskl pod bradu, abych je zahřál.

„Kdo pomůže Lucy vybarvovat mapy?”

Cam mi stiskl ruku. „Bude to dobrý. Bude to dobrý.”

Nemohl to vědět, vážně ne, ale Cam byl takovej celou dobu, co jsem ho znal. Klidnej, s neotřesitelným jádrem z oceli. Nebo možná z víry. Nevím. Ať to bylo cokoli, drželo ho to nad vodou tam venku v kosmu, během těch čtyř let, co byl zajatcem Beztváře. Nebo domácím mazlíčkem.

Vyšel ze mě třaslavý dech.

„Proč teď? Proč zase tohle a teď?”

„Já nevím.” Cama střáslo ze strachu, oba nás střáslo. „Ježíši, já nevím.”

Pomyslel jsem na základnu nad náma, na všechny ty důstojníky a vojíny, co se štvali jako mravenci. Znovu jsem se cítil jako děcko. Byla mi zima a měl jsem hlad. Bolení v žaludku se proměnilo na ostrou bolest. Prohnul jsem se, abych to zadusil. Nesnášel jsem, když jsem byl hladovej.

Tohle není hlad, kreténe, řeklo mi moje devítiletý já.

Poškleboval se mi.

Ječel na mě.

Kopal na mě špínu.

To děcko mělo víc pýchy, než pro něj bylo kurva dobrý.

Když jsem byl děcko v Kopě, myslel jsem si, že mi patřil celej svět. Svět byl jenom tak velkej jako naše město a většinou sestával z plechu a rudý hlíny, ale já jsem byl jeho bosej král. Nebál jsem se moc věcí. A pak když mi bylo kolem devíti, jsem šel s bandou dalších děcek na ten palouk mimo město. Kdysi tam došlo k požáru. Ze stromů zbyly ohořelý pahýly. Na jednom z nich rostla taková ta oranžová houba, co vypadala, jako kdyby tam pořád hořelo. Matty se vsadil, že nemám dost odvahy na to, abych se toho dotkl. Dotkl jsem se, i když jsem si myslel, že si popálím prsty.

Tu noc jsme seděli na zčernalým palouku a zírali na oblohu a jedno ze starších děcek nám řeklo, že Beztváře zírají zase na nás.

Myslel jsem si, že už jsem byl předtím vyděšenej, ale tohle bylo poprvý, kdy jsem byl vyděšenej až do morku kostí. Ten strach se ke mně plížil a upnul mi šlahouny kolem hrdla a dusil mě ještě předtím, než jsem věděl, že tam je. Pár mladších děcek vzalo nohy na ramena, ale já jsem kvůli strachu ztuhl.

Chtěl jsem se přestat dívat na hvězdy, ale nemohl jsem.

Byl jsem vyděšenej, že je uvidím přicházet.

Byl jsem ještě víc vyděšenej, že je neuvidím.




Hlavou jsem trhl vzhůru, jak se světla se zablikáním rozsvítily. Nejdřív ty nad naší celou, pak v řadách až ke dveřím od výtahu. Jak se dveře rozevřely, natáhl jsem krk, a zevnitř vystoupil Chris Varro.

„A hele, tvůj ex,” řekl jsem. „Čurák.”

A jen pro případ, že by mě neslyšel, jsem mu ukázal prostředník.

„Brady,” povzdechl si Cam. Vyškrábal se na nohy, paže si překřížil na hrudi a snažil se do svý svědící kůže vetřít trochu tepla.

Chris přišel blíž. Vypadal nasraně. Když se dostal k naší kleci, klepl do něčeho na ovládacím panelu vedle dveří. Náhlý zapištění statický elektřiny někde z ventilaček nás upozornilo, že komunikační linka byla otevřená.

„Co se to k sakru děje, Chrisi?” dožadoval se Cam.

„Já s tímhle nemám nic do činění.”

Omotal jsem si paže kolem kolen a odfrkl si. Jo, jasně.

„To ty ses zázračně objevil, když se Garrett zhroutil!”

„Do háje s tebou,” zamumlal jsem do čéšek.

Chris obrátil pohled na mě. „A s tím, že jsem zhruba tak jedinej člověk, co máte venku, co se o vás aspoň trochu stará, Garrette, bys možná chtěl ten svůj postoj držet na uzdě.”

„Překvapuje mě, že mám tak vysoký hodnocení,” řekl jsem.

Chris pozvedl obočí. „Mě taky.”

„Nepotřebuju tvoje—”

Chris mě přerušil. „Zavolal jsem Camovým rodičům. Řekl jsem jim, aby tvojí sestru vyzvedli ze školy.”

To ze mě vytlouklo zbývající hašteřivost. Dobrá, takže Chris možná byl kretén nejvyššího kalibru, ale zrovna teď byl můj zkurvenej hrdina, jasný? Zvedl jsem bradu z kolen. „Díky.”

Vyhlížel trochu ostražitě, jako kdyby ve mně hledal sarkasmus. „Nemohl jsem jim moc říct, jenom že si vás tu chvilku nechají.”

„Jak dlouho je chvilka?” zeptal se Cam tichým hlasem.

„Já nevím. Já o tom nerozhoduju.”

„Řeknou nám vůbec něco?”

Chris se rukou prohrábl svýma tmavýma vlasama. „Já nevím. K čertu, Came, ani mě nic neříkaj.”

Cam pomalu kývl, čelist měl zatnutou. „Dobře. Takže mezitím bys nám mohl donýst pár dek nebo něco. Tady dole je zima.”

„Jo.” Chris vypadal skoro lítostivě a já přemýšlel, jestli věděl víc, než říkal.

„Vsadím se, že by sis přál, abys mu mohl číst myšlenky, co, Came?”

Camovi se rty zatřásly v neochotným úsměvu. „Jo, to by zrovna teď přišlo vhod.”

„A nějaký jídlo a vodu?” zeptal se Cam

„Jo, samozřejmě.”

„Zeptej se ho na moje cigarety.”

„Nezeptám se ho na tvoje cigarety, Brady.”

„Kreténe.”

Camovi zase zaškubalo v koutcích.

Jednomu mýmu divnýmu já se po tomhle stýskalo. Po našem spojení. Ne po tom, jak jsme před sebou neměli žádný tajnosti – tahle část mě bolela – ale to, jak jsme měli tajnosti před zbytkem světa. Všechny ty vtípky a chytrý poznámky, na který jsem ani já nebyl dost hloupej, abych je řekl nahlas. Ty byly naše.

Stýskalo se mi po jeho hlase v mý hlavě. Jeho myšlenky a jeho vzpomínky, jak se proplítají s mýma, až jsem jednotlivý nitky nedokázal rozplíst, a nezáleželo na tom. Dokud se ty bariéry, co nás oddělovaly, nerozložily jako enzymy, co se prožírají buněčnou stěnou, a dokud ty místa na okraji našeho vědomí nesplynuly. Přišel jsem o kousek sebe a to bylo děsivý – strašlivý, ta snaha držet se pohromadě, když tam ty zdi už nebyly – ale podívejte, co jsem dostal na oplátku.

Dostal jsem Camerona Rushtona.

Můj srdeční tep.

Díval jsem se, jak Chris odešel.

Den se dál táhnul. Jeden policajt nám donesl dvě deky a dva přídělový balíčky. Cam se na moji vojínskou prdel okamžitě vytasil se svojí důstojnickou hodností a zařídil, abych nesnědl všechno hned. Vyměřil jsem velikost naší cely na kroky a rukama jsem třískal do skla, jako bych hrál na bubny, jen abych něco dělal. Přestal jsem, když mě začaly pálit dlaně.

„Není to sklo,” zamumlal Cam a já si vzpomněl, že mi to samý jednou řekl na Defenderu 3.

Posadil jsem se vedle něj a zatřásl se. Cam mi přes ramena přehodil deku.

„Zkoumám,” řekl jsem, „svým malým očkem, něco, co začíná na Z.”

Cam následoval můj pohled k záchodu. „Idiote.”

„Expert přes basu, pamatuješ?”

Nad tím se trochu pousmál.

Posunul jsem se, deku jsem si pevněji obalil kolem ramen.

„Zima?”

„Trochu.”

Cam otevřel keksy ze svýho přídělovýho balíčku a zkroutil rty. Keksy byly měkký a vyvanulý. Jsem si jistej, že ty příděly byly nabalený zhruba v době, kdy se narodil můj děda, ale jídlo bylo jídlo, že?

Pomohl jsem mu tím, že jsme mu snědl půlku keksů. Měl jsem dost plný břicho, abych byl unavenej. Pořád jsem se bál o Lucy, pořád jsem viděl Marcella, jak ležel na podlaze v koupelně, a pořád jsem byl naštvanej na celou tuhle zkurvenou pitomou situaci, ale strávil jsem dost času v base, že jsem věděl, že hněv mi pomůže akorát k rozmláceným kloubům na ruce. A tentokrát jsem měl Cama.

„Myslíš si, že už je venku tma?”

„Nevím. Pravděpodobně.” Strčil si prst do pusy, namočil ho a sesbíral jím drobky ze dna sáčku s keksy.

Jak jsem ho sledoval, tak už jsem najednou nebyl tak unavenej.

„Co?” zeptal se. „Brady?”

Osedlal jsem si ho, rozevřel mu přikrývku.

„Ehm.” Pozvedl obočí. „Kamery, pamatuješ?”

„Do prdele s kamerama, LT.”

„To nemůžeš myslet vážně,” zašeptal.

Vmáčkl jsem mezi nás ruku, strčil jsem ji dolů, abych našel jeho péro. „Buď tohle nebo špionci.”

Cam mě popadl za zápěstí a odtáhl mě. „Jsem si celkem dost jistej, že tohle nejsou naše jediný možnosti.”

Povzdechl jsem si a skulil se z něj. „No tak, LT. Nějakej malej čurák v intelu a my jsme mu mohli udělat šou.”

Cam na chvilku zavřel oči, zaklonil se a opřel se o zeď. Pak potřásl hlavou a usmál se. „Tvůj mozek nefunguje jako mozek ostatních. Víš, že seš blázen, že jo?”

„Blázen z dlouhýho sezení.”

Cam otevřel oči. „Regulérní blázen.”

Tehdy na Defenderu 3, když byl Cam poprvý v mojí hlavě, trvalo dlouho, než jsem si na něj zvykl. Než jsem si uvědomil, že jsem se nemusel bát, že ho tam mám. Než jsem si uvědomil, že jsem se nemusel stydět na všechny ty hloupý kraviny, na který jsem myslel. A který jsem říkal. A který jsem dělal.

Na tom nesejde.

Tím myslím, že bylo pěkný mít někoho, kdo viděl za všechno tohle. Teda když to přestalo být děsivý. Žádný zdi mezi náma. Žádnej prostor. Protože někdy jsem se tak rozčílil, že jsem oklamal sám sebe, že ve mně nebylo nic kromě vzteku, ale Cam věděl, že to nebyla pravda. Byl schopnej to vidět, i když jsem to já neviděl. A nikdy se mi nesmál, že jsem byl vyděšenej.

Natáhl jsem se a položil jsem svoji chladnou dlaň na jeho tvář. „Byl jsem k tobě strašnej.”

„Kdy jsi byl strašnej?”

„Co takhle vždycky, když jsem ti v duchu nadával do buzíků?”

Pokrčil rameny. „Už mě nazvali i hůř.”

„Promiň.” Hrdlo se mi svíralo a oči mě pálily náhlýma slzama. „Vážně mi to je líto, Came. A neříkám to jen proto, že jsem teď—Kurva.”

„Protože teď jsi na mojí straně tý urážky?” V přítmí byla jeho tvář vážná, ale jeho hlas byl tichý. Něžný.

„Asi sem tam vždycky byl. Jen jsem byl zatraceně hloupej, abych to věděl.” Naklonil jsem se k němu a přitiskl rty na ty jeho. Nasál jeho vůni a přemýšlel, co jsem byl za idiota, že jsem se kdy snažil si tohle upřít. Cam byl všechno, co jsem potřeboval. „Miluju tě.”

„Taky tě miluju.” Ty slova z něj vyklouzly tiše jako povzdech. „Tak moc, Brady. Tak moc.”

Hrnulo se mnou horko, jako přívalová vlna.

„Tvojí tvář jsem viděl jako první, vzpomínáš?”

Jak jsem na to mohl zapomenout? Ošetřovna na Defenderu 3. Cameron Rushton v tý nádrži Beztváří a banda doktorů – a já – v oranžových hazmatových oblecích, připravení ho vyříznout ven. Nešlo to podle plánu. No, pokud teda nebylo v plánu ho skoro zabít. Zastavilo se mu srdce. A já, jak jsem seděl na zemi v louži tý slizký tekutiny z nádrže, s krvácejícím stehnem a nočníma můrama o infekci, co mi běžely lebkou, najednou posedlej totálně šíleným nápadem, že jsem jeho baterka.

Položil jsem mu ruku na hruď.

A jeho srdce začalo znovu bít.

„Vzpomínám si.”

„Tvoje tvář.” Jak jsme se znovu něžně políbili, Camův dech mě hřál na rtech. „Ta bledá tvář s doširoka otevřenýma očima tohohle vystrašenýho lidskýho děcka.”

Zavřel jsem oči.

„Čtyři roky jsem žádnou jinou lidskou tvář neviděl. Měl jsem pocit, že to bylo dýl. Měl jsem pocit, že všechno to před Beztvářema bylo neskutečný. Všechno, dokud jsem neviděl tebe. Nevěděl jsem, jak moc se mi stýskalo po domově, dokud jsem neviděl tvojí tvář.”
Usmál jsem se a prolomil náš polibek.

„Co?” zamumlal.

„Ty a já, LT,” zašeptal jsem nazpátek. „Všechny ty kraviny jdou správně, jen když jsme to my proti světu.”

Cam se zaklonil, mírně se mračil. „Vážně si tohle myslíš?”

Copak to nebyla pravda? Sevřel se mi žaludek a já se z toho pokusil udělat žert. „Jasně. Ty se proměníš na romantika a já se proměním na menšího čuráka.”

Neusmál se. „Já si myslím... myslím, že nám to většinu času jde dobře, Brady.”

Až na to, že dokonce i teď myslel na vesmír, na to, jak se cítil svobodnej a naživu, když se v něm vznášel, a na tu bolest, co v něm nechala jeho nepřítomnost.

„Šlo nám to.” Ty slova zněly dutě. „Jde nám to.”

Cam přitiskl svoje čelo na moje. „Doufám, že nám to jde.”

Zavřel jsem oči. „Protože já nevím, jak dělat to ostatní.”

Položil mi ruku ze strany na tvář a palcem mě pohladil po tváři. „Co ostatní?”

„Na čem nezáleží, když jsme v kleci. Jako když se setkáme s tvýma starýma kamarádama a baví se o věcech, kterým nerozumím.” Zamračil jsem se, snažil jsem vdechnout smysl něčemu, co jsem sám nikdy nevyslovil. „Jako univerzita a daně a politika a kraviny, o kterých nemám ani ponětí. A jsou to hodní kluci a já to vím, ale někdy mám pocit, že mezi tímhle městem a Kopou je mnohem větší záliv než mezi tímhle městem a vším, co se stalo venku v kosmu.”

Zasekl se mu dech.

„A já jsem se vážně snažil do toho zapadnout, ale ty a já, klape to mezi náma, jen když kolem nejsou všechny ty ostatní kraviny.”

„Kravina,” řekl drsně, to slovo mu burácelo v hrudi. Zaklonil mi hlavu, aby věděl, že se mu dívám do očí. „To je totální kravina. Myslíš si, že pro mě nejsi dost dobrej?”

„Celej zkurvenej svět si to myslí, Came.” Oči mě pálily.

„Mě zatraceně nezajímá, co si ostatní myslí.” Potřásl hlavou. „Kolikrát, Brady? Kolikrát jsem ti to řekl a ty mi pořád nevěříš?”

„Snažím se.” Sípal jsem. „Když to říkáš, věřím ti a pak... pak se do toho zase připletou kraviny.”

„Protože je necháš.”

„Jo.” Nesnášel jsem se za to, že jsem to přiznal. „Asi jo.”

„Miluju tě,” řekl. „Ale nemusíme být sami proti celýmu světu, aby to klapalo, jasný? Nebo my v kleci. Můžeme být jenom my.”

Od něj to znělo tak jednoduše, ale jak jsem mohl soutěžit se světlem hvězd?

„Může to být,” zašeptal. „Může to být tak snadný, jak jen chceme.”

„Já a ty v kleci.”

Myslím, že mě moje minulost nadobro zničila.

Opřel jsem si hlavu o jeho hruď. Objal mě svýma pažema. Zavřel jsem oči a poslouchal tlukot jeho srdce. Chviličku bilo obráceně než to moje a pak jsme se zesynchronizovali.

„Jsem zase tvůj tep?”

„Vždycky jsi byl.”

„Myslel jsem doslova.”

Prstama mi počítal obratle v páteři. Šířila se jím nervozita a pak i mnou. Stejně měkce, ale vytrvale jako příliv. „Já nevím.”

Vklouzl jsem mu rukou pod tričko.

Zaťal svaly na břichu. „Zima!”

„Promiň.” Nemyslel jsem to vážně. Oba jsme to věděli.

Jak jsem přesunul ruku výš a držel mu ji na srdci, uvolnil se. „Jak to vypadá? Podle tvýho lékařskýho názoru?”

„Už nejsem medik ve výcviku, LT.”

„Jejich škoda.”

Uchechtl jsem se. „Vlastně ani ne.”

Doktor vždycky říkal, že se k pacientům chovám pěkně. Možná že jo. Doktor měl dokonce ten šílenej nápad, že by ze mě mohl udělat důstojníka. Ale tlačit po podlaze mop bylo víc k obrazu mých schopností. Sekl jsem se školou, když mi bylo dvanáct. Neměl jsem zatraceně právo předstírat, že jsem lepší, než jsem.

Odtlačil jsem ty myšlenky stranou. Nelíbilo se mi, jak v nich bylo něco trpkýho, co bylo trochu cítit jako lítost. Nehodlal jsem se litovat, protože mě armáda strčila z medika ve výcviku na sanitáře. Začnete si myslet, že si něco zasloužíte, a pak se to všechno posere. Nic nečekáte a nemůžou vás zklamat.

A do prdele s nima. Do predele s každým. Měl jsem víc, než v co jsem kdy mohl doufat. Měl jsem Cama a Lucy byla v bezpečí. Naživu a v bezpečí. Jakej mělo kruci smysl utápět se v požitkářský bídě, když byla Lucy naživu a v bezpečí? Kdo jsem si kurva myslel, že jsem?

„Lucy bude s tvýma rodičema v pohodě.”

Cam mi prstem na zádech vykružoval obrazce. „Jo.”

Vydechl jsem. „Dobrá.”

Jeho prsty se zastavily. „Vážně dobrý?”

Chvilku jsem o tom musel přemýšlet.

„V rovnováze?”

Rukou mě přetřel po zádech. „Jasně.”

„Měl jsem lepší dny,” zamumlal jsem. „Taky jsem měl horší.”

Chtěl jsem pro Lucy stačit, ale nestačil jsem. Bolelo to, ale co záleželo na pýše nebo na egu nebo na čemkoli, dokud byla někde v bezpečí? Tehdy na Defenderu 3, když jsem si byl jistej, že zemře, než se k ní dostanu, bych prodal vlastní duši, aby si ji k sobě vzal lidi jako Rushtonovi. Tak proč si na to teď kurva stěžovat?

Našel jsem Marcella mrtvýho. Sám si vybral. A možná to byla dokonce i racionální volba. Já nevím. Možná že mu nedošlo jenom to, že se věci nikdy nezlepší; možná to věděl a možná že já jsem neměl právo myslet si něco jinýho nebo ho kvůli tomu soudit.

Nebyla mi zima a neměl jsem hlad a kolem jsem měl Camovy paže.

Zažil jsem mnohem víc horších dnů.

„Jsem v pohodě. V rovnováze.”

Zavřel jsem oči.

Znovu je otevřel a zjistil jsem, že jsem na hučící lodi Beztvářích.




Zase tenhle zkurvenej sen.

„Brady. Nechoď sem!”

Příliš pozdě.

Proklopýtal jsem dveřma, oči se mi protáčely v lebce, strach mi pevně svíral hruď.

„Je tu? Je tady Lucy?”

Cam otočil svoji tvář ke mně. Plakal. Kai-Ren nad ním vypadal jako nějaký stín z noční můry. Vysoký, jeho zbroj inkoustově černá, jeho ruka bez rukavice stejně bílá a bezkrevná jako ruka mrtvoly, jak ležela Camovi na páteři.

„Je tu Lucy?” Otočil jsem se kolem, jak jsem za sebou ucítil pohyb, a viděl mihnutí barvy, co na tohle místo nepatřila: světle modrá. Než jsem si uvědomil, co to bylo, bylo to pryč. Lucina kostkovaná uniforma. „Ne! Tohle musíš zastavit! Ona tu nemůže být!”

Kai-Ren se vytáhl do svý plný výšky. Zasyčel. Ty zvuky nebyly slova, ale můj mozek je přeložil.

„Bray-dee.”

„Řekni mu, že tu nemůže být, Came!”

„Ach bože. Ach bože. Ach bože.”

„Came!”

„Je mi to líto. Brady. Je mi to líto.”

„Co ti je líto?”

„Pokud je znova v mý hlavě, tak vidí jenom tebe.”

Couval jsem ke dveřím. „Tak to zastav! Probuď se a zastav to!” Za sebou jsem zaslechl smích. Lucin. Otočil jsem se, ale chodba byla prázdná. „Lucy! Lucy!”

„Brady... Brady...”

„Brady... Brady, prober se.” Cam klečel nade mnou, ruce na mých ramenech. „Prosím, prober se.”

Zamrkal jsem na něj. Srdce mi bilo jako splašený. Smrděl jsem potem, navzdory chladu. „Jsem vzhůru?”

Cam se na kolenách mírně houpal dopředu a dozadu. Jeho tvář byla v temnotě bledá. „Já nevím. Kurva, já nevím!”

„Co—” Upoutal mě pohyb vně naší skleněný klece.

Silueta v temnotě. Vysoká, tyčící se silueta.

„Cam-rene. Bray-dee.”

Nemožný.

Ne, ne, ne, ne, ne.

Snažil jsem se říct Camovo jméno, ale neměl jsem dech. Vtáhl mě do svýho objetí. Já mu zabořil tvář do krku. Cítil jsem, že se třese stejně hrozně jako já.

„Není to skutečný.” Ale nevěděl to. Přetíkala z něj nejistota a strach. „Je to v pohodě. Není to skutečný.”

Kai-Ren kolem nás kroužil v temnotě.

Cítil jsem, jak na nás při pohybu zíral.

Měl jsem oči pevně semknutý k sobě a tvář schovanou. Pevně jsem se držel Cama.

„Není to skutečný. Není to skutečný. Není to—”

Tlumený náraz na stěnu klece. Kai-Renova pěst? Přeskočilo mi srdce, pak se zadrhlo. Každou chvilkou...

Nic.

Držel jsem se za zadek Camova trička tak pevně, že mě z toho bolely prsty. Každej nádech zněl trochu jako vzlyk, jak jsem se k němu tiskl. Bolely mě kolena. Záblo mě od nohou. Moje smysly, zmrzačený strachem, se pomalu vzpamatovávaly.

Cam ze sebe třaslavě vypustil dech. Rukou sklouzl po mý páteři a narovnal se. „Je pryč.”

Pustil mě, než jsem byl připravenej. Popadl jsem deku a omotal ji kolem sebe.

„Je pryč,” opakoval v mý hlavě.

Seděli jsme spolu uprostřed naší klece a zírali ven do šera. Teď se tam nic nehýbalo, nic kromě naší představivosti.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>