TS2 - kapitola 5

Kapitola 5 – Pochopení v noci

Kdo se nebál smrti?

Když lidská mysl zavítala uprostřed noci k tématu „smrt”, člověk si nemohl pomoct a počítal dny, co mu ještě v životě zbývaly. Při tom čísle se mu sevřela hruď a po zádech mu přeběhl mráz, jak na něj padla beznaděj.

To nemělo co dělat s odvahou. Dalo se to považovat za reflex, za přirozenou odolnost, co měli lidé vůči temnotě, vůči smrti. Ale také by bylo přesné to popsat jako strach povstávající z lidského upoutání k životu. To byl důvod, proč byla Tang Fengova smrt v jeho minulém životě tak pokojná. Neměl nic, co by ho poutalo k životu. Mnohé noci snil o okamžiku, kdy tento svět opustí. Když smrťák konečně pozvedl svou kosu a spoutal jeho duši řetězy, necítil moc strachu.

Jenom trochu zklamání.

Byl zklamaný nedostatkem lidských vztahů ve svém životě.

Tang Feng se vzbudil uprostřed noci kvůli noční můře. Byla to první můra po jeho znovuzrození. Snil o době, kdy byl malý a bydlel v sirotčinci.

Ke svému zděšení zjistil, že byl v sirotčinci zavřený celý život. Stál v místnosti bez dveří; jeho jedinou branou do světa bylo malé, kovové okénko, co se nedalo otevřít.

Svět se mu každou sekundou vzdaloval. Křičel a ječel, ale nikdo na jeho volání neodpovídal. Brzy poté se probudil.

Tělo měl promáčené studeným potem; dýchal přerývaně.

„Nemůžu uvěřit, že začínám bláznit jen kvůli natáčení filmu.” Tang Feng si otřel své potem zmáčené čelo. Tápal ve tmě a rozsvítil noční lampičku. Nebylo to to samé jako sluneční světlo, ale teplé světlo z lampičky jej stejně uklidnilo. Několikrát se zhluboka nadechl a snažil se pročistit mysl.

Hodiny na zdi ukazovaly, že bylo 1:47 ráno. V jeho pokoji bylo takové ticho, že slyšel vlastní dech a tikání hodinových ručiček. Kvůli tomu tichu v pokoji měl pocit, jako kdyby se znovu vrátil do té noční můry.

Sevřela se mu hruď a mráz mu přeběhl od hlavy až k patě. Tang Feng odhodil přikrývku a vylezl z postele. Rychle utíkal otevřít okno a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Noc naštěstí nebyla úplně temná. Z balkónu viděl oslňující zlatá světla živého města. Světla pod ním zářila jako měsíc, roztříštěný do tisíce drobných jednotlivých odlesků.

Tang Feng pevně sevřel zábradlí a zhluboka se nadechl.

Ťuk ťuk ťuk.

Zaslechl, jak někdo klepal na dveře. Kdo ho chtěl vidět takhle pozdě v noci?

Byl to Charles? Nebo Lu Tianchen?

Oba muži ho následovali do Spojených států. Lu Tianchen proto, že měl něco k řešení s americkou zábavní společností. A Charlesův důvod byl ještě prostší: jeho podnikání mělo od začátku základnu ve Spojených státech.

Tang Feng šel otevřít dveře. Venku stál Charles ve svém pyžamu a tvář mu stále zdobil spánek. Nebyl sám, neboť vedle něj stál Lu Tianchen v županu a v porovnání s ním vypadal celkem bděle. Když Tang Feng otevřel dveře, oba muži na něj překvapeně zírali.

Charles se okamžitě probral ze své náměsíčnosti, zatímco Lu Tianchenovi ještě víc zazářily oči.

Tang Feng na sebe shlédl a utrousil kletbu. Když vylezl z postele, neobtěžoval se vzít si žádné oblečení.

Když šel ke dveřím, tahle záležitost mu úplně vyklouzla. Jako muž, co byl zvyklý spát nahý, byl nepochybně— Kruci! Otevřel Charlesovi a Lu Tianchenovi dveře, zatímco byl naprosto nahý a ti dva mizerové se teď na něj dívali s tak nepokrytým výrazem!

Prásk!

Ačkoli už Tang Feng minul věk, kdy by mu bylo trapně kvůli vlastní nahotě před ostatními, stejně dveře bez váhání zavřel. Rychle popadl černý hedvábný župan, co visel vedle postele, a natáhl si ho na sebe. Znovu zamířil ke dveřím, ale když o tom popřemýšlel, otočil se a natáhl si taky spodní prádlo.

Za pět minut už v místnosti nebyl sám.

Byla to celkem divná situace. Tang Feng se potáhl za límec a opřel se o pohovku. Charles a Lu Tianchen seděli naproti němu. Ti dva muži na něj zírali bez jediného mrknutí. Ačkoli to mrazení v zádech pominulo, Tang Feng cítil, jak mu při těch nervujících pohledech, co mu ti dva muži věnovali, vstávaly vlasy na hlavě.

Co se týkalo toho, proč ti tři bydleli spolu, mělo to co dělat s úmluvou, co vymysleli před pár týdny. Jednoduše řečeno to bylo divadlo pro Alberta.

Tang Feng byl tak zabraný do svého filmu, že na tu úmluvu úplně zapomněl. Ale Lu Tianchen a Charles si ji pamatovali dokonale, což byl důvod, proč nyní bydleli spolu.

V pracovní dny chodil Tang Feng natáčet na natáčecí lokaci. Lu Tianchen i Charles také měli svou práci. Večer se ti tři vrátili a společně povečeřeli. Jelikož nikdo z nich nechtěl vařit, jejich večeře za posledních pár dnů sestávala z rozvozů. Charles skočil po příležitosti vařit, ale Tang Feng jeho nabídku hrubě odmítl. Nechtěl se otrávit jídlem.

„Ach, jsem unavený. Co kdybychom místo toho vysedávání šli do postele a pokračovali ve spánku?” řekl Charles mátožně a zívl.

To „my”, co Charles zmínil, rozhodně nezahrnovalo Lu Tianchena.

„Chceš spát se mnou?” Tang Feng nakrabatil čelo. Když se vzbudil ze své noční můry, měl nutkání spát s někým. Nechtěl zbytek noci strávit o samotě. Poté, co zakusil děsivou noční můru, by měl radši vedle sebe někoho dalšího. Tak by se mu možná spalo lépe.

„Vím, že jsi měl noční můru, miláčku.” Charles na sebe vzal roli psychologa a začal Tang Fenga analyzovat. „Během toho měsíce, co jsi se mnou bydlel, ses nevzbudil od chvíle, co jsi padl na polštář až do dalšího rána. Teď jsi najednou vstal uprostřed noci a dokonce sis rozsvítil lampičku. Rozhodně jsi měl noční můru. Zažil jsem podobné noci. Vím, co tě nejvíc dostane do pohody, totiž když bude někdo spát vedle tebe.”

Kvůli Charlesově důrazu na „ty a já” se Lu Tianchen zamračil. Charles měl na tváři výraz, kterým jako by říkal, že Tang Fenga velmi dobře zná. No ano, v porovnání se svým kamarádem byly věci, co Lu Tianchen o Tang Fengovi věděl, směšné.

„Myslím, že má Charles pravdu. Tang Fengu, měl jsi noční můru?” promluvil Lu Tianchen, aby těm dvěma připomenul, že nebyl jenom nějaká dekorační kytka.

Ach... Bylo celkem trapné přiznat, že nemohl spát kvůli noční můře. Tang Feng si povzdechl: „Dá se to tak říct.” Proč nemohli radši hádat, že se vzbudil kvůli tomu, aby si došel na záchod? Ale na druhou stranu neměl ve zvyku budit se, aby si došel na záchod.

„Dobrá. Připozdívá se. Pojďme spát.” Lu Tianchen byl první, kdo vstal, a ne Charles. Za Charlesova podezíravého pohledu vzal Tang Fenga za ruku a odtáhl herce k posteli.

Charles konečně zareagoval a rychle je následoval. Přehnaně dával najevo svoji nevíru a řekl: „Hej hej hej, co to vy dva děláte? Můj drahý starý příteli, už se můžeš vrátit do svého pokoje. Já se o Tang Fenga postarám.”

Měl jsem jenom noční můru. Nejsem nemocný. Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral. Tang Feng si tiše povzdechl. Za posledních pár dnů byl vyčerpaný z natáčení. Dokonce neměl ani energii, aby se s těma dvěma dohadoval.

„Je to trojčlenná dohoda, Charlesi.” Lu Tianchen strčil Tang Fenga do postele. Herec se několikrát odrazil od matrace, než se vysoukal ze svého županu.

Moc o tom nepřemýšlejte, chtěl Tang Feng říct těm dvěma. Prostě neměl rád, když spal plně oblečený.

Charlesova ústa při tom pohledu vykroužila dokonalé O. Sledoval, jak Lu Tianchen pomohl Tang Fengovi z županu. Předseda měl dokonce ruku položenou na hrudi přelétavého herce. „Můj drahý Tangu, ty vážně chceš, aby s tebou spal Lu Tianchen?”

„To je jedno.” Tang Feng si teď chtěl akorát tak zachovat svoje hodiny spánku. Nezajímalo ho, kdo spal po jeho levici a pravici. Jedna věc byla jistá, pokud se ho někdo ve spánku odváží obtěžovat, vykopne ho z postele. Radši by o samotě trpěl svými můrami, než aby dovolil, aby se něco takového stalo.

„Tang Fengu, láme mi to srdce,” řekl Charles, jak přešel k posteli. Svlékl se ze svého pyžama a zabral si místo po Tang Fengově pravici. Bezostyšně ovinul svoje paže a nohy kolem herce jako lenochod.

„Ach... To, že jsem ti dokázal zlomit srdce, znamená, že se mi dneska v noci budou zdát pěkné sny.” Tang Feng zavřel oči a usmál se. Otočil se na bok a ocitl se tváří v tvář Lu Tianchenovi. Ten se trochu přesunul, aby mohl Tang Feng spát v jeho náručí.

„Sladké sny.” Lu Tianchen se tiše uchechtl. Zatímco Charles do něj svým zkoumajícím pohledem provrtával díru, Lu Tianchen se nahnul k Tang Fengovi a políbil ho na čelo.

A pak zhasl lampičku.

„Nemáte dovoleno mě obtěžovat. Pokud jeden z vás překročí mez, může se vrátit k sobě do pokoje.” I když měl Tang Feng každou chvilkou usnout, nezapomněl těm dvěma dát varování, aby se chovali pěkně.

Pokud odejdu, Charles rozhodně využije příležitosti a sundá Tang Fengovi spodní prádlo. Lu Tianchen se podíval po Charlesovi.

Pokud odejdu, takový přemáhající se hlupák jako Lu Tianchen se určitě promění na vlka a rozdrtí Tang Fenga pod sebou. Charles se ve tmě usmál na Lu Tianchena. Předseda ho obdařil podobným úsměvem.

Jako staří přátelé dokonale chápali úmysly toho druhého. Pokud se museli krotit, pak to mohli udělat spolu. Pokud budou muset odejít, pak odejdou společně. Nikdo nezůstane pozadu.

Navzdory svým úsměvům se vzájemně a beze slov ptali jeden druhého na jiné hlubší otázky: Proč ses o Tang Fenga najednou začal zajímat? Proč se tak zdráháš zříct se někoho, kdo tě už omrzel?

Jejich komplikované pocity do sebe ve tmě narážely a rozjasňovaly se jako zářivá padající hvězda. Jenom oni chápali svoje skutečné pocity.

Tang Feng mezi nimi už upadl do hlubokého spánku. Nebo spíš to byli ti dva, co museli protrpět bezesnou noc, jak se trápili svými myšlenkami.
-------------------------------------------------

~ Jak už všem pozorným čtenářkám (a samozřejmě čtenářům, pokud zde jsou) došlo, vyplatí se sledovat přímo tuto stránku a ne jenom akihabaru. Na tu totiž aktualizace nahrávám souhrnně! ~

~ A příští aktualizace bude naprosto roztomilá. Připravte si něco dobrého k zakousnutí, protože vám z toho určitě vytráví. ~

<Předchozí>...<Následující>