DS2 - kapitola 4

~ Nebojte se, nezapomněla jsem na svůj malý blogík s duševní potravou. Jen jsem se vytratila na zaslouženou dovolenou. Ve čtvrté kapitole DS na Bradyho čeká jeden šok za druhým, tak si na čtení radši pořádně sedněte. Co se TS týká, první kapitola druhé knihy je v procesu překladu, takže se také v dohledné době objeví. Má jediná stížnost spočívá v tom, že kapitoly jsou straaaašně dlouhé. ~

Kapitola 4

„Garrette, chceš se odtud dostat?”

Kdyby ta otázka přišla od kohokoli jinýho, odpověděl bych zvučným Kurva jo. Ale od Chrise Varra?

Z místa, kde jsem seděl na zemi a škrábal značky po betonu kamínkem, co jsem našel zaseknutej v podrážce mojí levý boty, jsem se na něj podíval s přimhouřenýma očima. No, neměl jsem nic jinýho na práci. „Co mě to bude stát?”

Chris potřásl hlavou a zašklebil se. „Ty jsi ale dílo, Garrette, víš o tom? Tři dny tady a pořád jsi plnej toho svýho zasranýho postoje. Co máš za problém?”

„Ehm... vzpomínáš si na to, jak mě tvoji kolegové kreténi mučili?”

Odfrkl si. „Mučili? To byla pokročilá technika výslechu.”

„Ty svoje pokročilý techniky výslechu si můžeš strčit do prdele.” Ukázal jsem mu prostředník. „Pane.”

Chris omotal ruce kolem mříží mý cely a zíral na mě. Zdálo se, že jeho pohledná tvář – a byla pohledná; bylo by mi milejší, kdyby měl tvář jako zadní pohled na psa, ale nemůžete mít všechno – byla na okamžik uzavřená. Pak se mírně usmál. Když znovu promluvil, hlas měl tichý. „Byl to Beztvář. Zase bych jen tak stál a přihlížel? Jo, to teda jo. Pokud bych si myslel, že někdo zamlčuje informace o Beztvářích a já musím zranit nevinnýho chlápka, abych to zjistil, pak ano. A za to se nikdy nehodlám omlouvat.”

Jeho pravda mezi náma ostře visela. Ve vzduchu mezi námi vibrovalo napětí a pak se roztříštilo.

A moje pravda – že jsem ho za jeho účast na tom nenáviděl míň než za to, že byl Camův přítel jako první – zmizela s ocasem staženým mezi nohama.

„Chceš se odtud dostat?” zeptal se.

„Fajn,” řekl jsem a pokrčil rameny. Projednou jsem se snažil ovládat. „Jo, jasně. Chci.”

V tichosti mě studoval, jako kdyby hledal lež. Žádná tam nebyla. Stýskalo se mi po Camovi a stýskalo se mi po Lucy a měl jsem dost spaní v betonový cele o samotě jen se svýma nočníma můrama.

„Fajn,” řekl nakonec. „Dostanu tě odtud.”

Nezeptal jsem se, co mě to bude stát.

Měl jsem.




„Brady!” Lucy byla v mým náručí, ještě než se mi podařilo vstoupit do dveří. Zmáčkla mě tak silně, že jsem měl pocit, že mi prasklo žebro. „Dostala jsem dvojku z výtvarky a udělala jsem ti náramek a včera jsme měli zmrzlinu a Cam dělá těstoviny a ty mu musíš říct, aby do mých nedával mrkev!”

„Řeknu mu to,” řekl jsem a zvedl jsem ji, abych se s ní zatočil. „Ale pravděpodobně mě nebude poslouchat.”

Zavýskala a když jsem ji dal na zem, odběhla do svýho pokoje. „Donesu ti ten náramek!”

Přemýšlel jsem, jestli bude stejnej jako ten na jejím zápěstí: z růžových a žlutých třpytivých kamínků. Protože kvůli tomu by se mi na veřejnosti smáli. To ale neznamená, že bych ho nenosil.

Cam se objevil ve dveřích do kuchyně. „Brady?”

„Pustili mě dřív,” řekl jsem mu.

Na čele se mu usídlila vráska. „Jak?”

„Chris Varro.”

Jeho zamračení se prohloubilo. „Chris?”

„Jo.” Pokrčil jsem rameny, jako by to nebylo nic světobornýho.

Nakročil, aby se se mnou setkal. Navzájem jsme se objali. Pak Cam odstoupil. Chytil moji ruku do svý a palcem mi přejel po náplasti na kloubech. „Co je tohle?”

„Ach, tohle.” Pod jeho zkoumavým pohledem jsem se trochu zavrtěl. „Možná jsem praštil do zdi.”

„Proč?”

„Z nudy,” řekl jsem a snažil jsem se držet hlas vyrovnanej. „Já nevím.”

Z nudy a z frustrace a ze vzteku, že jsem v base. A chtěl jsem se za to potrestat, i když to ve skutečnosti nebyl trest, protože bolest v ruce mě rozptýlila od těch pocitů bídy, jak se mi stýskalo po Camovi a Lucy. Mlátit do zdi byl dobrej pocit.

„Máš problém se zvládáním vzteku,” řekl mi dozorce Sam, jak mi ošetřoval ruku. „Vyřeš si svoje problémy, kluku.”

„Vážně si mi chyběl,” řekl jsem a tentokrát se mi hlas zlomil.

Cam si mě přitáhl blíž a znovu mě objal. Sklonil hlavu, takže jsme se dotkli čely. Dopřál nám okamžik ticha a míru přímo tam ve dveřích do kuchyně.

Napětí ze mě vyprchalo.

Věděl, jak moc jsem to potřeboval?

Naše srdce tloukly střídavě.

Kdysi tloukly společně.

Pak se k nám vrátila Lucy, vzala mě za ruku a prodrala se mezi nás. Přes ruku a na zápěstí mi přetáhla elastickej náramek spletenej z modrých a zelených korálků.

„Díky, Lucy.”

„Líbí se ti?” zeptala se pyšně.

„Jo.” Pevně jsem ji objal. „Samozřejmě že se mi kurva líbí.”

Cam na mě pozvedl obočí.

Správně. Mluva. Moje tři dny v base neprospěly mýmu chování.

„Tak jdi,” řekl Cam. „Jdi pomoct Lucy s domácím úkolem a já dovařím večeři.”

„Vážně?”

Usmál se. „Zavolám vás, až bude hotovo.”




Někdy jsem si myslel, že ještě pořád trčím v tý zasraný nádrži a že tenhle život není skutečnej. Tohle byl jen zkurvenej sen, co mi Kai-Renova nádrž přehrávala, abych se s tím nepral. Ta nádrž mi dala všechno, co jsem chtěl, jako zákeřná droga proudící v mým krevním řečišti, droga, co mě ovládala. Možná jsem ještě ani nevěděl, že jsem vězeň. Možná že jsem byl jako ti chlápci přikovaní v jeskyni z tý starý historky, co sledovali hru stínů na zdi, aniž by kdy byli schopní se otočit a vidět skutečnost.

Když jsem ještě trčel v plechový konzervě v kosmu, četl jsem hodně knížek z Doktorovy knihovničky. Neměl jenom lékařský knihy. Měl spoustu knížek, z kterých jsem většině nerozuměl, ale někdy jsem měl hrubý ponětí, co se mi ty stránky snažily říct. Jako ti chlápci v jeskyni nebo ten chlápek, co musel každej den tlačit kámen nahoru do kopce.

Život je bezvýznamnej, to si myslím, že ta kniha říkala. Život je absurdní. A část mýho já se smála, že to čtu, protože to byla tak zkurvená pravda, ale jedna moje část se taky bála, jako kdyby se mi zrovna propadla země pod nohama a já jsem padal a neměl se čeho chytit.

Teď s nohama zpět na Zemi, s Camem a Lucy, jsem nevěřil, že pořád nepadám.

„Modrá je na moře,” řekla mi Lucy. Ležela na břichu na podlaze, nohy měla pokrčený v kolenech a překřížený v kotnících. Cumlala konec svýho copu, zatímco vybarvovala svoji mapu. „Můžeš kreslit žlutou, jestli chceš.”

„Na co je žlutá?”

Zapíchla prst do mapy. „Na záliv. Na Kopu.”

„Kopa byla rudá.”

„Já vím,” řekl Lucy s povzdechem. „Ale na mapě se dělá žlutá.”

Vzal jsem si pastelku a spolu jsme vybarvovali mapu.

Nezajímalo mě, jestli byla Kopa na její mapě žlutá. Nezajímalo mě, jestli si za rok nebo za dva na nic nevzpomene. Kdybych věděl jak, sám bych Kopu okamžitě smázl z mapy.

Vybarvovali jsme, dokud nás Cam nezavolal na večeři. Pak jsme jedli u malýho stolu, zatímco Cam a Lucy mi povídali, co dělali, když jsem tu nebyl. Jako zákusek jsme měli zmrzlinu. Lucy si stěžovala, protože nám došla čokoládová.

„Tak si asi můžu dát vanilkovou,” řekla se zkroušeným povzdechem.

„No, nechci tě do ničeho nutit,” škádlil ji Cam.

Protočila oči v sloup.

Začínala být rozmazlená.

Lucy Garrettová, uprchlický děcko z Kopy, jak naříká kvůli špatný příchuti zmrzliny.

Neuvěřitelný.

Mělo by to být zatraceně neuvěřitelný, ale hned za tou euforií přišlo i něco jinýho, něco, co možná byla pýcha, ale bylo to taky zabalený v tlustý vrstvě lítosti. Pomyslel jsem na mýho tátu. Pomyslel jsem na to, jak se kvůli nám zdřel do brzkýho hrobu, jak jeho plíce uhnily, až se zadusil na svým posledním mokrým nádechu. Udělal jsem, co jsem mu vždycky sliboval – staral jsem se o Lucy – ale přál jsem si, aby to mohl vidět, protože jsem věděl, že musel umřít s myšlenkou, že ona půjde za ním.

S myšlenkou, že jsem selhal.

Musel zemřít se zlomeným srdcem.

Sledoval jsem, jak si Lucy cpala zmrzlinu do pusy, a snažil jsem se věřit, že to je skutečný, že je tenhle moment dokonce možnej.

„Hej.” Cam se na mě ustaraně díval. „Co je?”

Zhluboka jsem se nadechl. „Nic. Jen jsem unavenej.”

Cam pozvedl obočí.

„Brady.”

Jeho rty se nepohnuly, ale já to slyšel jasně jako zasranej den.

Jeho hlas byl v mý hlavě.

Projel mnou strach. Srdce se mi zastavilo.

„Brady,” řekl a natáhl se ke mně, aby mi mohl prsty obemknout zápěstí. „Kruci. Úplně jsi zbledl. Jsi v pořádku?”

„Řekl jsi moje jméno,” řekl jsem. Teď jsem přes šumění vlastní krve řítící se do mý lebky nic neslyšel.

Cam se zamračil. „Jo. Zeptal jsem se, jestli jsi v pořádku.”

„Předtím. Řekl jsi to předtím.”

Vypadal zmateně. „Co? Kdy?”

„Slyšel jsem to,” zašeptal jsem, napůl ze strachu, že když to řeknu nahlas, tak to bude pravda. „V mý hlavě.”

„Ne,” řekl Cam pevně. „Ne. Jsi unavenej. Jen si to představuješ.”

Díval jsem se mu do očí.

„Jsi si jistej, Came? Slib mi, že to není skutečný.”

Mezi náma nic než ticho.

Nic než můj osamělej, panickej tep.

Camův pohled, jeho dotyk, jako moje kotva. Camovy prsty tisknoucí se k mýmu tepu na zápěstí.

„Brady?” zeptala se Lucy. „Jsi nemocnej?”

Věnoval jsem jí úsměv, co jsem sám necítil. „Jsem jenom unavenej. Asi jsem moc tvrdě dřel na tvým domácím úkolu, hej?”

„Vždyť jsi přetahoval, takže 1 nedostanu.”

„No, podvodníci nikdy neprospívají.”

Přemýšlel jsem, jestli si vzpomněla, jak to táta říkal. Já jsem to rčení nikdy nechápal. V Kopě můžete být klidně podvodníkem, protože tam stejně nikdy zasraně neprospíval.

Cam se podíval na svoje hodinky. „Čas jít spát, Lucy. Brzy tě přijdeme uložit, dobře?”

„Dobře.” Odnesla svůj talíř do dřezu a pak odběhla do koupelny, aby si vyčistila zuby.

Zapadl jsem zpět do naší rutiny, jako kdybych nikdy nebyl pryč.

Udělal jsem Lucy sendvič na zítra, zatímco jí Cam zabalil krabičku s džusem, jablko, nakrájenou mrkev a ovesné sušenky. Musel tu zmrzlinu nějak vyvážit zdravýma kravinama, ne?

Já jsem umyl nádobí, zatímco Cam ho utřel a sklidil.

Uložili jsme Lucy.

Cam se opřel ve dveřích a poslouchal, jak jsem jí četl pohádku, co si vybrala.

Pak jsme seděli na pohovce a chvíli se dívali na televizi.

Cam kolem mě přehodil paži a já se o něj opřel. Voněl tak dobře. Voněl jako teplo a útěcha a domov a já jsem si hřbetem ruky promnul oči a řekl si, že se nerozsypu a nebudu brečet, jak moc se mi po něm stýskalo, jak moc se mi stýskalo po tomhle a jak moc mě bolelo, že to mám, protože takhle svět nefungoval. Svět Bardyho Garretta všemožně kurvil od neděle do neděle jen proto, že prostě mohl.

Protože to bylo zbytečný.

Protože to bylo absurdní.

Protože pokud nějakej nešťastnej hajzl netlačil ten samej balvan po tom samým kopci každej jednotlivej den nebo pokud mu orlové nerozklovali vnitřnosti, jak by si všichni ostatní uvědomili, že to je všechno na nic?

Doktor mi kdysi řekl, že jsem nepochopil pointu toho příběhu.

Cam mi dal prst pod bradu a zvedl mi tvář. „V pohodě?”

„Já ani kurva nevím.”

Něžně mě políbil, jeho rty se jen sotva otřely o ty moje. „Promiň, že jsem tě nemohl víc navštěvovat.”

„Ne. Musel ses starat o Lucy.”

„Chyběl jsi mi,” řekl.

„Taky jsi mi chyběl.” Tentokrát jsem ho políbil já, trochu víc agresivněji, než jsem měl v úmyslu, ale co na tom? Než měl čas zareagovat, seděl jsem mu obkročmo na klíně, kolena se mi nořily do polstrování gauče na jeho obou bocích. Projel jsem mu rukama vlasy – měl je trochu delší než já ten svůj rekrutovskej sestřih, ale kratší než když jsme se poprvý potkali. Ale nahoře jich měl dost, že jsem ho měl za co chytit, takže jsem mu vlasy sevřel v pěst, dokud nezasténal, a pak jsem mu strčil jazyk do pusy.

Odtáhl se a jemně mi skousl dolní ret. Chytil ho mezi svýma zubama a zatahal za něj. To přímo do mých koulí poslalo nával vzrušení. Svíjel jsem se na jeho klíně a péro už jsem měl tvrdý.

Pustil můj ret, pak mě líbal až k uchu. „Ložnice?”

„Jo. Kurva, jo.”




Jak se Cam nade mnou sklonil, nad námi se líně otáčel stropní větrák. Líbilo se mi, když jsme to dělali tváří v tvář. Bylo to pomalejší a něžnější a někdy to bylo přesně to, co jsem chtěl. Dneska to bylo ono. Cam mi rukama přejel po vnitřních stranách stehen, odstrčil mi nohy od sebe. A pak, místo aby věnoval pozornost mýmu rozbolavělýmu péru, sklonil se nade mnou a přitiskl rty k mýmu břichu. Na kůži mi nechával neznatelnou stezku z polibků, každý z nich mě na krátko zabrněl chladem, když se přesunul.

„Neškádli mě, kreténe.”

Pohled mu ztvrdl. „Neznevažuj mě, vojíne Garrette.”

Ach, takže to byla jeho hra.

V týhle hře jsem byl tak zkurveně dobrej.

Olízl jsem si rty a přimhouřil oči. „Co s tím hodláte udělat, pane?”

Cam se zaklonil vzad. Sáhl dolů a popadl mě za koule. Ne tak pevně, aby to bolelo, ale dost pevně na to, abych si dvakrát rozmyslel, než se pokusím vyprostit. „Nezkoušej mě, Garrette.”

„Ne, pane. To by mě ani nenapadlo, poručíku Rushtone, pane.”

„Nesnášel bych, kdybych tě musel nahlásit,” řekl.

„Už teď mám dost špatnej záznam,” zašeptal jsem a skoro jsem vyskočil z postele, když mi druhou rukou sevřel péro. „Ach, ježíši.”

„Já vím, že máš. Varovali mě před tebou, Garrette. Řekli, že jsi vychytralý děcko se špatným chováním. Víš, co jsem jim řekl?”

Zasténal jsem, jak mě hladil po péru. „LT!”

„Řekl jsem jim, že ti dokážu srovnat prdel do latě.”

„Jsem si celkem jistej, že si s mojí prdelí můžete kurva dělat, co chcete,” souhlasil jsem. „Pane.”

Camovi zacukalo v koutcích, jak bojoval s úsměvem. „Vážně?”

„Ano, pane,” řekl jsem. Ta hra nebyla skutečná, ale moje zvyšující se zoufalství, aby mě ošukal jo. „Prosím, pane!”

„Dobře, dobře, Brady,” řekl a já věděl, že jsme pro dnešek s tou hrou skončili. Někdy jsme to hráli jinak, trochu tvrdějc, ale dneska ne. Stýskalo se mi po Camovi a jemu se stýskalo po mě a myslím, že jsme možná chtěli být sami sebou, než abychom byli někým jiným. Dneska jsem nechtěl, aby mi poručík Rushton rozkazoval, nechtěl jsem zjistit, jak daleko bychom se dokázali zahnat. Chtěl jsem prostě Cama, kůži na kůži, s ničím mezi náma.

Natáhl se přes mě, mezi námi hustá, horká vrstva vzduchu, a vzal z nočního stolku mazání. Trochu si stříkl na prsty a já se zakřenil při tom zvuku, co to vydalo, jako prdnutí. Cam protočil očima a pak mi ten přihlouplej úsměv smázl z tváře, když do mě vklouzl dvěma prsty.

„Malý varování!” zalapal jsem, jak jsem se prohnul z postele.

„Chtěl jsem tě vidět nadskočit.” Stočil se nade mnou a přitiskl mi ústa k hrudi. Zubama zatahal za bradavku.

„Kurva,” zasténal jsem. „Ježíši.”

Potom mě zlehka otevíral, pomalu hýbal prsty, ohýbal je, aby se otíral o moji prostatu a vysílal mým tělem elektrický rány. Než se dopracoval ke třem prstům, moje péro se už roztávalo po celým mým břiše, koule jsem měl pevně napjatý a potácel jsem se na ostrým okraji vyvrcholení. Skoro jsem se udělal, když do mě konečně vnikl. Ani nevím, jak jsem se zastavil.

Ježíši, to podělaný pnutí a žár. Tak dobrý. Cam prostě věděl, jak mě správně udělat. Ustálil se a chvíli lapal po dechu na mým krku, dokud jsem se pod ním nesvíjel a nezahákl mu nohy kolem zadku. Ten náhlej přesun změnil úhel průniku a oba dva jsme zasténali.

„No tak,” pobízel jsem ho, otočil jsem hlavu, abych mu mohl olíznout čelist. „No tak, ošukej mě.”

Zhoupl se do mě. „Miluju tě,” zašeptal. „Miluju tě kurva.”

„Miluju tě,” zopakoval jsem a nehty jsem mu ryl do zad. „Came, chyběl jsi mi.”

Našli jsme rytmus, navzájem jsme se pobízeli dál. Svíjelo se ve mně horko, jak jsme šukali, pevněji a pevněji. Tak blízko. Byl jsem tak blízko. Pak se Cam natáhl dolů mezi nás a obalil ruku kolem mýho vlhkýho péra. Udělal jsem se, pevně jsem svíral jeho péro uvnitř mě, a třásl jsem se a trhal sebou pod ním.

„Brady,” zasténal, svaly se mu stáhly, než se vrhl přes okraj hned za mnou.

Leželi jsme spolu propletení, vyždímaní, náš horkej dech a pot promíchaný. Moje sperma stékající mezi náma a jeho unikající z mýho zadku.

Dokonce i když všechno ostatní bylo podělaný nebo když jsem měl pocit, že se všechno rozpadá, tohle jsme měli vždycky správně. Když jsme ze sebe strhli všechno ostatní, byli jsme dobří. Když byl středem mýho světa a když jsem já byl středem toho jeho, bylo to dokonalý. My jsme byli dokonalí.

Tak když to bylo dokonalý, proč jsem si byl pořád tak zkurveně jistej, že už mi to uniká z prstů?

Cam mě políbil a odvalil se ze mě.

Usnul jako první.




Byla tma.

Podlaha pode mnou byla hladká a olejově černá jako krovky brouka. Nebylo to jako žádnej kov, co jsem znal. Bylo to teplý, jako maso. Pod mojí vahou se to prohýbalo. Hučelo to. Nade mnou v divných pokřivených výklencích zářily a pohasínaly světla, osvětlovaly strop a stěny a ty divný žíly a tepny, co pulzovaly pod jejich povrchem. Pokud ty světla šly v nějakým sledu, pak jsem ho nedokázal rozpoznat.

Tenhle sen jsem znal.

Moje podvědomí mě vždycky bralo sem, na Kai-Renovu živoucí loď.

Zvedl jsem se do kleku a zhluboka nasál vzduch. Vzduch tu chutnal jinak. Nebyl zatuchlej a chladnej jako na Defenderu, ale teplej a trochu vlhkej. Rukama jsem se zapřel o navlhlou, hučící podlahu a vyškrábal se na nohy.

Byl jsem nahej. Třásl jsem se navzdory vlhkosti.

To, že jsem věděl, že je tohle sen, mě vůbec neutěšovalo.

„Brady?”

„Came?” zaskřehotal jsem.

„Zůstaň tam, Brady.”

Vypotácel jsem se z místnosti do pokroucený chodby. Stěny se vydouvaly ven a někde vyčnívaly. Byly vlhký, lepkavý nějakou tekutinou, co vylučovaly. Zpoza stěn zářily a zase zhasínaly světla, z toho nějakýho systému žil a tepen, co procházel touhle lodí. Divný, beztvarý věci plavaly ve stěnách jako masařky nebo se to jimi prohánělo jako krevní destičky v mléčným krevním oběhu.

„Came?” zavolal jsem znovu a otočil se dokola, jak se někde za mnou pohnul stín. Ať to bylo cokoli, už to bylo pryč. Objal jsem si pažema hruď a pokračoval dál.

„Zůstaň tam, Brady.”

Nikdy jsem tam nezůstal.

„Nechoď sem.”

Ale šel jsem. Pokaždý. A i když jsem věděl, že je tohle sen, a i když jsem věděl, co uvidím, až zahnu za roh, vždycky to bylo jako pěst do břicha.

Ta věc byla na Camovi.

Ta Beztvářská věc.

Kůži bílou a tvrdou jako porcelán, těsně nataženou přes tvář. Svými prsty jako drápy ho držel za hrdlo. Tělo měl ohnutý přes Cama, jak klečel na zemi na rukách a kolenech. Ta grimasa, co měl na tváři – to byl možná úsměv – když vzhlídl a viděl, že je sleduju.

„Bray-dee.”

Kai-Ren, bitevní regent Betváří.

Cam zvedl svou uslzenou tvář. „Nedívej se, Brady. Nedívej se.”

Ale odehnala mě ozvěna jeho hlasu v mý mysli. Ten hlas, co řekl víc, než kdy chtěl, abych slyšel: „Pane, pane, ach, pane.”

Vypotácel jsem se zpět na chodbu.

Jenom sen.

Tohle byl jenom sen.

Opřel jsem se o tepající zeď a sesul se k zemi. Pažema jsem si objal kolena a pevně se schoulil do klubíčka.

„Brady?”

Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že moje sestra sedí na tom místě vedle mě, ve svým pyžamu s motýlama. Podala mi můj korálkový náramek a nandala mi ho na ruku.

„Proč brečíš?” zeptala se mě. „Ztratil ses?”

„Ne. To nic,” řekl jsem. „Brzy se probudím, víš.”

„Dobře,” řekla Lucy a dala mi malou pusu na tvář.

Svět se kolem mě zhroutil.




Vzhůru.

Kurva dík.

Zamrkal jsem na strop.

Cam se vedle mě pohnul a protáhl se. „Sakra,” zamumlal do polštáře.

„Jo.”

Převalil se a přehodil mi paži přes hruď. „Měl jsem divnej sen.”

„Já taky,” řekl jsem mu.

„Byl jsem zase s Kai-Renem,” řekl. Povzdechl si a jeho dech mě pohladil po tváři. „A byls tam ty.”

Ztuhla mi krev v žilách. „Řekls mi, aby sem tam nechodil.”

Cam se ode mě odtáhl, otočil se, aby klapl do vypínače od lampičky na nočním stolku. „Kurva.”

Svět ze mě vysál všechen vzduch. Nechal mě dutýho a jenom krok od zhroucení. Bolely mě plíce. Pálily mě oči.

Ne, ne, ne, ne, ne.

Znova ne.

Tohle ne.

„Kurva.” Cam si prsty zajel do vlasů. Na chviličku zavřel oči. „Dobře. Dobře, nebudeme vyšilovat. Možná to nic není.”

Znovu jsme sdíleli sny a nic to nebylo? Ani na sekundu tomu nevěřil. Pokud jsme zase lezli tomu druhýmu do snů, jak dlouho bude trvat, než budeme zase pořád v hlavě toho druhýho? A jak zatraceně dlouho bude trvat, než tam bude Kai-Ren s náma?

„Came,” zašeptal jsem, bál jsem se, že každou sekundou mě ta panika, co mi svírala hruď, rozdrtí. Zvedl jsem se, takže jsem taky seděl. „Co budeme dělat?”

„Je to v pohodě.” Cam mě obkroužil pažema. Cítil jsem, jak mu bije srdce. „Tohle vyřešíme. Bude to v pohodě.”

Dveře do naší ložnice se otevřely a my jsme se od sebe odtáhli.

Ve dveřích koukala Lucy.

„Copak je, Luce?” zeptal se jí Cam, jeho veselý tón zněl nuceně.

„Nic,” řekla. „Jen jsem ses chtěla přesvědčit, že tu je Brady.”

Cam se usmál. „Nějakou chvíli nepůjde zpět do basy, že ne, Brady?”

Zíral jsem na Lucy a najednou mi bylo zle od žaludku.

Ona nemluvila o base.

„Ne,” řekla Camovi. „Myslela jsem si, že se ztratil. Na tom místě, kde jsou stěny lepivý. Víš, na tom místě, kde jsou Beztváře.”
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>