DS2 - kapitola 3

~ Brady je pořád to samý,permanentně naštvaný děcko s problémem v přístupu k věci. Jak dokazuje následující kapitola. ~

Kapitola 3

Oběd byl hlavním bodem mýho dne. Ne proto, že jídlo bylo decentní – nebylo – ale protože Cam a já jsme se mohli setkat za muničákem 12 a najíst se spolu. Jeho jídlo z důstojnický kantýny bylo mnohem lepší než moje. Samozřejmě jsme se dělili a já se smál, jak se šklebil, když musel jíst moji půlku.

Za muničákem 12 byl malej stolek ve stínu a za celou dobu, co jsme byli zpět na planetě, jsme nepotkali nikoho, kdo by ho chtěl taky použít. Byl trochu stranou od většiny provozu na základně. Někdy jsme dostali pár pohledů od chlápků, co si zkracovali cestu mezi adminem a kasárnama, ale nezajímalo nás, co si ostatní myslí. Proč by se důstojník neměl podělit o svůj oběd s rekrutem?

Ale dneska byl Cam podrážděnej. Pořád koukal na hodinky.

„V kanceláři na tebe čeká něco vzrušujícího?” Jako kdyby se v logistice kdy stalo něco vzrušujícího. Cam kdysi lítal s Hawkama v kosmu. Teď dohlížel na chlápky, co nakládali zásoby do sráčů, a vysílal je na Defendery. Nenáviděl to. Nikdy to neřekl, ale já jsem to věděl.

Zakroutil ramenama a zašklebil se. „Dostal jsem pod křídlo tlupu nováčků. Bojím se, že když je nechám o samotě moc dlouho, celý skladiště vyhoří.”

Přejel jsem prstem po zbytku dnešní šlichty pro brance. Myslím, že to měla být bramborová kaše a masová omáčka, ale bylo to tak nějak těžký říct. „Do hajzlu s nima. Tak je nech.”

Podrážděně vydechl. „Bože, Brady. Jsou to děcka, víš?”

Já to věděl. Taky mě naverbovali v šestnácti.

Cam si povzdechl. „Když jsem byl mladší, tak jsem s rekrutama jednal líp. Teď mám pocit, že místo abych na ně řval, bych je měl poplácat po hlavě a uložit je do postele.”

„Jsem si celkem jistej, že jsem jedinej chlápek, kterýho bys měl ukládat do postele, LT.”

Usmál se. „Kdybychom teď byli doma...”

Jeho prsty se pod stolem propletly s těma mýma. Zkusil jsem si jeho ruku přitáhnout do rozkroku, ale nedal se. „To není fér. Přestaň mě pokoušet.”

„Ty sis začal,” řekl.

Ne. Jsem si celkem jistej, že to on to začal, s tím svým úsměvem, co byl tak nějak připojenej k mýmu péru.

Znovu se podíval na hodinky. „Musím jít.”

Pustil jsem ho a proklouzli jsme zpoza stolu.

„Uvidíme se později.”

„Čau.” Jednoho dne jsem ho chtěl překvapit polibkem. A asi překvapit kohokoli, kdo zrovna půjde kolem. Armáda celou tu naši věc s bratříčkováním tak nějak přehlížela. Tím myslím, od bratříčkování jsme šli rovnou ke společnýmu bydlení. Ale dopadlo to tak, že zajetí u Beztváří – Cam na čtyři roky a já na několik dní – nám dalo velkou svobodu. Ale kdybychom se muchlovali v práci, pravděpodobně bychom pokoušeli štěstí.

Jak odcházel, sledoval jsem jeho zadek.

Aspoň tohle nebylo proti předpisům.




Lucy mi jednou nakreslila obrázek vesmíru. Žlutý tečky na kousku černý lepenky a uprostřed toho vznášející se dvě vyzáblý postavy: já a Cam. Drželi jsme se za ruce, naše roztažený prsty se proplétaly jako mřížka.

Cam ten obrázek pověsil doma na ledničku.

Nechal jsem ho tam tak dlouho, jak jen jsem snesl, a pak ho vyhodil.

Byla to noční můra.

Nemohl jsem se na něj ani podívat, abych neměl pocit, že mi vesmír dýchá na záda, že mi vyhrožuje, že mi vytrhne vzduch z plic a vyvaří mi vlhkost z jazyka.

Lucy to nakreslila jako sen, ale byla to noční můra.

Nemyslím si, že by si Lucy všimla, že je ten obrázek pryč, ale někdy jsem Cama přichytil, jak se dívá na to prázdný místo a pak jak se dívá na mě.




Rád se uprostřed dne vytrácím, abych si zahrál karty s Mikem Marcellem. Doktor na Defenderu 3 tomu říkal pooperační pomoc. Tady tomu říkají ulejvání. Napůl měli pravdu, ale bylo v tom víc než lenost, co mě nutilo odhodit práci a trávit čas s děckem. Koho jinýho kruci měl? Schoval jsem svůj mop za dveře, ujistil se, že mě žádná zdravotní sestra nesleduje a proklouzl do jeho pokoje. Našel jsem ho, jak sedí na okraji svý postele, nohy zapletený v povlečení a jeho ložní mísu na podlaze.

„Arrette!” Zněl, jako by se dusil.

„Hej.” Přišel jsem k němu. Položil mu ruku na záda a trochu ho naklonil dopředu. „Dýcháš?”

Přikývl a z úst mu unikl pronikavý nářek.

Brzy bylo evidentní, co bylo zdrojem jeho rozčilení. Nohy měl mokrý. I matraci a povlečení. Počůral se.

„Tím se netrap,” řekl jsem mu. Marcellovi katétr odstranili teprve před několika dny a pořád měl problém si na to zvyknout. „To se stává často. Zvlášť když jsou chlapy pod silnýma práškama proti bolesti, víš. Tak nějak můžeš zaspat varovný signály a než se vzbudíš, je moc pozdě.”

„Romiň.”

Plácl jsem ho po zádech. „To nic není.” Odstoupil jsem a sebral jsem ložní mísu z podlahy, kam ji v panice musel odkopnout. Položil jsem ji na skřínku vedle postele. „Chceš, abych tě vzal do sprchy?”

Zbývající strana úst mu mírně zacukala.

Ukázal jsem mu dlaně. „Hej, z toho nic nebude. Už jsem zadanej, vzpomínáš?”

„Iiote.” Idiote. Ale nechal mě ho vyprostit z mokrýho povlečení a pomoct mu na nohy. Vedl jsem ho přes chodbu do sprch a nechal jsem ho tam, aby se umyl, zatímco já jsem šel zpět převlíct mu postel.

Kontakt s pacienty jsem už neměl v popisu práce, ale kdysi ano. Když jsem byl ještě medik ve výcviku, tak se mi vlastně líbilo starat se o lidi. Líbilo se mi být užitečnej. Pokud se mi po něčem ve vesmíru stýskalo, tak to bylo tohle. Několik hodin denně, co jsem pracoval na ošetřovně, jsem se cítil jako víc, než co jsem byl. Ne jenom nějakej špinavej uprchlík z Kopy. Ne jenom nějakej neviditelnej blbej debil rekrut. Někdo jinej. Někdo, kdo nebyl Brady Garrett.

Svlíkl jsem z Marcellovy postele povlečení, pak jsem zamířil k nejbližší služební skříni pro čistý povlečení a sprej na vyčištění plastikový matrace. Po cestě nazpět jsem zkontroloval Marcella.

„Jsi v pohodě?”

„Ao!”

Šel jsem zpět do jeho pokoje a převlíkl mu postel. Moje schopnost převlíkat nemocniční postel byla stejně šejdrem jako vždycky. Skoro jsem za sebou slyšel Doktorův chraplavej hlas: Tomu krysímu hnízdu říkáš postel, co, Garrette?

Po Doktorovi se mi taky stýskalo. Vždycky říkal, že občas potřebuju jednu za ucho, abych ten svůj postoj udržel pod kontrolou a myslím, že měl pravděpodobně pravdu. Tím myslím, v mým životě teď bylo spoustu kreténu, co se lajnovalo na šanci klepnout mě po hlavě, ale žádnej z nich nestál ani za hovno. K žádnýmu jsem neměl úctu. Žádnýho jsem nemiloval.

Doktor byl vždycky víc než můj šéf. Dával na mě pozor a dělal to tak, že z toho nedělal velký pozdvižení nebo že bych měl pocit, že za to chce něco na oplátku. Říkal mi synku a v tý etapě svýho života jsem to potřeboval tak nutně slyšet, že mě to až bolelo. Díky němu byla moje ubohá existence tak nějak snesitelná.

A pak přišel Cam. A celej můj svět se změnil.

Pořád se měnil, pořád se točil ve víru, ale Cam byl v jeho středu. Stal se mojí kotvou. A já se musel akorát držet. Tak proč jsem měl najednou pocit, že všechno, co jsem měl, co jsme měli, mi chtěli co nevidět vyrvat z prstů?

To proto, že tu byl Chris Varro a to nemohla být náhoda.

Můj první erotickej sen o chlapovi byl o Chrisi Varrovi. Tehdy jsem byl v Camově hlavě a jeho erotický sny byly moje a Cam a Chris spolu šukali. Vzpomínka na Chrisovy ruce na Camově kůži se stala vzpomínka na Chrisovy ruce na mě, jeho zuby na mým rameni, jeho prsty sevřený kolem mýho péra.

Zavřel jsem oči a zasténal. „Kurva!”

Jak nefér to bylo? Kvůli Chrisi Varrovi mi ještě teď ztvrdlo péro.

Ten kretén.

Přetřel jsem si péro přes hrubou látku svý uniformy, pak mě napadlo, že by pravděpodobně nebylo zrovna chytrý nechat se při tom přistihnout při službě. Místo toho jsem vrazil ruce do kapes.

Nenáviděl jsem Chrise a nejenom proto, že to byl Camův ex. Nenáviděl jsem ho, protože měl být na Camově straně, ale nebyl. Ne když se to počítalo. Cam byl pryč čtyři roky, než ho Beztváře poslali zpět, a všichni dokonce i Chris ho podezírali, že je zrádce. A Chris měl být jinej. Měl být lepší než to.

V Camových snech spolu šukali, ale taky spolu mluvili a smáli se a dotýkali se a milovali se stokrát jinak a nemělo to co dělat se sexem. To se mělo počítat za víc, než jak to bylo, když se znovu setkali na Defenderu 3.

Ježíši. Ne že bych si přál, aby byl Chris kdy hodnější nebo něco. To, že byl čurák, pro mě přece jenom fungovalo celkem dobře. Protože poprvý, kdy jsem se s Chrisem setkal, jsem si pomyslel – nakaženej všema těma Camovýma snama a bez dechu z šoku, že jsem ho viděl na vlastní oči – že jsem ho miloval a on se na mě podruhý ani nepodíval. Dobrá, takže moje první hořká ochutnávka neopětovaný lásky trvala celých třicet sekund, než jsem si připomněl, že nejsem nic než ozvěna Camových emocí, ale stejně to bolelo.

Blbost.

Slezl jsem z Marcellovy postele, zamířil po chodbě do sprch a vyzvedl ho tam. Bylo to vyzáblý děcko. Z větší části asi proto, že jedl kaše. Na střevech měl pořád tenkou jizvu, kde měl krmící hadičku první pár měsíců po tý nehodě, ale doktoři mu ji teď vyndali, protože se potřeboval znova naučit, jak se sám nakrmit, pokud ho kdy měli kurva propustit z týhle nemocnice.

Marcello se rychle oblíkl, vyhýbal se svýmu odrazu v zrcadle.

„Hej, až ti spraví obličej, tak budeš zase jako novej,” řekl jsem mu. Oba dva jsme věděli, že to je lež. Nikdy už nebude vypadat stejně jako před tou nehodou, ale aspoň nebude vypadat tak netvorně jako teďkom.

Pokrčil rameny a vrátili jsme se zpět do jeho pokoje.

„Chceš si zahrát karty?”

Posadil se na postel a znovu pokrčil rameny.

Posadil jsem se na druhej konec. „Nevypadáš moc nadšeně. No vážně, myslíš si, že máš blbej den? Ani mi nebudeš věřit, co se mi včera stalo.”

„O?” Co?

„Nakráčel jsem do Camovy kanceláře a kdo tam nebyl? Jeho zasranej ex.”

Marcellovi se rozšířily oči.

Vytáhl jsem z kapsy karty, věděl jsem, že ho nalákám na partičku po pár kolech naší další oblíbený hry: sága na pokračování, proč je můj život víc na hovno než život kohokoli jinýho. Marcello věděl, že to je aspoň na 90% samý kecy a kraviny.

Pravděpodobně na 95.

Takže mě Marcello nechal nadávat a sténat, jak je můj život na hovno, potřásal hlavou a dělal všechny ty správný soucitný zvuky. Pak jsem rozdal karty a zahráli jsme si pár partiček pokeru a oba jsme na tu krátkou hodinu předstírali, že jsme normální chlápci s normálním životem a bez nočních můr, co by se nám skrývaly hned pod kůží a co čekají jen na temnotu, aby se prodraly na svobodu.




Později toho odpoledne v půli vytírání oddělení 4 jsem dostal hlášku, že je třeba abych se převlíkl ze svý normální uniformy do tý sváteční a dostavil se do soudní síně B, před pěti minutama bylo pozdě. Ten požadavek na sváteční uniformu byla nápověda; byl čas na další grilování před velkou šarží.

Nešlo to dobře.

Ve zpětným pohledu pravděpodobně nebyl dobrej nápad nazvat důstojníka teploušem. Ze zpětnýho pohledu to vždycky vypadá jednoduše. Je celkem snadný vidět, kde jste to posrali, když tvrdnete v cele v base.

Ale začalo to dobře.

Cam na mě čekal před dveřma. „Jsi připravenej?”

Otřel jsem si zpocený dlaně do kalhot. „Jo.”

Teď už bych měl ty pohovory zvládat líp. Od tý doby, co jsem přišel domů, jsem jich na to dělal dost, a vždycky byly stejný. Seděl jsem na židli před výborem plným kreténů, co měli dost medailí na to, že kdybyste je roztavili, mohli jste z nich postavit zářivej novej Defender a vystřelit ho na oběžnou dráhu. A ptali se mě na sto různých otázek. A na většinu jsem nemohl odpovědět.

„Máš nakřivo kravatu,” řekl Cam a natáhl se pro ni.

Nechal jsem ho rozvázat ten podělanej uzel, co jsem já uvázal, on pak kravatu narovnal a začal znova. Cam ve svý slavnostní uniformě vypadal dobře, přesně jako chlápek z plakátů. Hrdinskej, pohlednej mladej důstojník. Já vypadal jako chlápek, co měl na sobě špatnej převlek, chlápek, co pravděpodobně jenom proklouzl dovnitř, aby se pokusil něco ukrást, přesně jako špinavej utečenec, kterej jsem byl.

„Hej,” řekl Cam. „Přestaň na to myslet.”

„Odpal,” řekl jsem mu polohlasně, neboť jsme byli v posvátných síních velitelství a on byl důstojník a vůbec. „Už nejsi v mojí hlavě.”

„Máš to napsaný na čele, Brady.”

Cam měl moji kravatu pořád v rukách. Použil ji, aby mě stáhl dopředu, dokud jsme nestáli jen centimetry od sebe, a pak mě políbil.

Přímo tam. Přímo před soudní místností B na velitelství v oblasti 14beta. Přímo před dvěma chlápkama, co zrovna procházeli.

Odtáhl jsem se a zasupil se na ně a pak na něj. „To nás chceš dostat před soud za bratříčkování, LT?”

„Nás nebudou soudit,” zašklebil se Cam. „Ty a já, Brady, jsme zvláštní.”

Odstrčil jsem ho, uhladil si kravatu a zamumlal: „Jsme individua.”

„Hm-m,” řekl Cam. „Zvláštní individua.”

Převrátil jsem oči v sloup, ale měl pravdu.

Bylo to proto, že Cam a já jsme viděli Beztváře.

Ne tak dávno jsem byl ještě prostej rekrut se špatným sestřihem a horším postojem, co tvrdnul v plechový konzervě ve velkým černým. Naprosto zkurveně nedůležitej a naprosto zkurveně s tím spokojenej. Pak se mi do mýho mizernýho života – do mojí hlavy – vřítil Cameron Rushton a viděli jsme Beztváře. A teď nebylo generála nebo polního maršála nebo kurva-koho na planetě, co by neznal moje jméno. A do hajzlu se mnou, pokud není napsaný hned pod tím Camovým na každým přísně tajným, utajovaným a smrt zasluhujícím hlášením, co kdy vyprodukovali.

Nesnášel jsem ty výslechy. Vážně jsem je nenáviděl a Cam to věděl. Jemu nevadilo mluvit o všem, co se stalo s Kai-Renem, bitevním regentem, co si ho roky vydržoval jako domácího mazlíčka; až na to, že Kai-Ren mu provedl kraviny, za který byste šli sedět, kdybyste je provedli domácí kočce. Camovi nevadilo, že na něj všichni ti kreténi zírají, jako kdyby byl nějaká vědecká kuriozita, a snaží se jeho odpovědi rozebrat a najít v nich lži. Moje potýkání s Kai-Renem bylo krátký. Zasraně hrůzný. Nenáviděl jsem, když jsem to musel všechno znovu omílat, pořád a pořád dokola, před těma kreténama, co neměli ponětí, jak strašlivý to bylo.

Nenáviděl jsem to, ale taky jsme to zase byli my, zase proti světu.

Věděli jsme to.

Tohle jsme měli.

Cam zvedl ruku a přiložil mi ji k čelisti. „Až tohle skončí, koupím ti zmrzlinu.”

„Odprejskni.” Ale usmál jsem se.

To se zmrzlinou byl náš žert. Náš a Lucin. Když jsme ji z Kopy přivedli do města, všechno ji děsilo: injekce na klinice, návštěva zubaře, doprava, davy a ze všeho nejvíc chození do školy, protože byla špinavej uprchlík z Kopy a byla za ostatníma děckama pozadu. To první ráno si vlezla pod postel a odmítla vyjít, doku jí Cam neslíbil, že až ji odpoledne vyzvedneme, půjdeme na zmrzlinu. Dělali jsme to tak týden.

Pak jednoho dne řekla: „Brady, myslím, že se mi ve škole líbí. Dneska zmrzlinu nepotřebuju.”

A já řekl: „Neříkej to Camovi. Ještě jsem neochutnal tu makadamovou.”

Řekla to Camovi, takže teď mě taky uplácí zmrzlinou. Zmrzlinou nebo orálním sexem. A oboje je tak podělaně sladký.

Camův hříšnej úšklebek mi řekl, že přesně věděl, na co jsem myslel. Cam měl o mě pravdu. Každou svoji myšlenku jsem měl napsanou na čele. Což byl další důvod, proč jsem tyhle výslechy nesnášel. Ti kreténi přesně věděli, jak moc jsem je nenáviděl, a nenáviděli mě na oplátku. Už mě dvakrát odepsali za vzpurnost. Jednou za to, že jsem odmítl odpovědět na otázku, a jednou za svoje chování.

Moje chování? Do hajzlu s nima.

Vidíte, přímo tady je ten problém.

Naštěstí byl Cam se mnou, aby mě většinu času držel více méně pod kontrolou. Nebo aspoň aby ode mě odvrátil pozornost, když jsem dělal co proto, abych se dostal do průseru.

Dveře se otevřely a zevnitř vystrčil hlavu nižší důstojník s krysím obličejem. „Poručík Rushton a vojín Garrett? Můžete jít dovnitř.”

Pro sebe jsem zaklel.

„Mám to, Brady,” řekl Cam, když ve skutečnosti myslel mám tě.

Vešli jsme spolu. Pokud si ten nižší důstojník, co za námi zavřel dveře, všiml, jak Cam držel ruku na mých bedrech, tak to nekomentoval.

Věděl jsem, co si ti kreténi myslí, ale věděl jsem, že došli k závěru, že jsme spolu jenom kvůli tomu spojení, co Kai-Ren vyrobil, abych byl Camův neochotnej kardiostimulátor, když ho vyřezali ze stázový nádrže na Defenderu 3. A možná že takhle jsme se seznámili, ale nebylo to, proč jsme byli pořád spolu. Protože jakmile jsme nebyli jeden druhýmu v hlavě a jakmile jsem se já dostal přes ten šok, že jsem s klukem, pořád jsem chtěl být s Camem.

Tak dlouho, jak mě on bude chtít, chtěl jsem říct.

Nebyl jsem teplouš, řekl jsem si na Defenderu 3 stokrát. Všechno jsem to shazoval na to psychický spojení. Živý vysílání Camových erotických snů mi evidentně pocuchalo frekvence, že? A jakmile Cam bude pryč z mý hlavy, tak to všechno pomine, co?

Nepominulo.

Protože jsem byl blbec. Cam ze mě neudělal teplouše. Cam byl prostě chlápek, kterej mě přinutil si to přiznat. Což neznamenalo, že sexy holka v upnutým tričku neupoutala mojí pozornost. Ale nedokázala si ji udržet, ne když jsem měl Cama.

Ten hrdinskej chlápek na plakátu? Ten tak nádhernej chlápek, že ho s principu nenávidíš? Celej můj a lepší, než si kdokoli mohl představit. Co z toho dostal na oplátku on, bylo diskutabilní. A měl jsem pocit, že ta parta důstojníků, co na nás zírala, jak jsme vešli do místnosti, o tom po tomhle výslechu bude sáhodlouze diskutovat.

A ach, skvělý, Chris Varro tu byl taky, seděl na kraji stolu se svým zápisníkem otevřeným a s perem v ruce.

„Poručíku Rushtone a vojíne Garrette,” řekl konečně jeden z nich. „Posaďte se.”

Sesul jsem se na židli a hrál si s kravatou. Cam seděl vedle mě se zády podle pravítka.

To nejhorší na těhle výsleších bylo, že jste nikdy nevěděli, co po vás hodí, dokud nebylo příliš pozdě na přípravu obrany. Kreténi.

„Garrette,” řekl důstojník číslo tři, jak vzhlídl od svých papírů. Poklesl jsem na duchu, jak jsem ho poznal. Hanron. Major Hanron. Psycholog. Neměl jsem ho rád a neměl jsem rád ani jeho posedlost kartičkama. Vždycky, když jsem s ním mluvil, někdy při výslechu a někdy při soukromý schůzce v jeho kanceláři, vždycky se pousmál, když jsem něco řekl, jako kdyby věděl, že lžu a že to prohlédl. I když jsem nelhal. Vždycky se ptal na to psychický pouto, co jsme s Camem sdíleli, a ptal se na stovku různých hloupých otázek a nutil mě vyplňovat spoustu kvízů a hrát hloupý hry s barevnýma žetonama a dělat spoustu slovních asociací. A nejenom takových, co jsem dělal v duchu:

Důstojníci: kreténi.

Armáda: hajzlové.

Major Hanron: major Čurák.

Ale ze všeho nejvíc jsem na Hanronovi nesnášel, jak vždycky začínal stejnou otázkou. Ukázal svojí propiskou na mě, pak na Cama a pak zpět na mě. „Pořád spolu?”

„Ano,” řekl jsem a dodal jsem opožděný: „pane.”

Důstojníci se po sobě podívali a pak se podívali na Cama, jako by se snažili zjistit, co s ním kruci bylo špatně. Proč by byl někdo jako Cameron Rushton se špinavým uprchlíkem jako já.

Zasraně pokaždý.

Ježíši. Dneska jsem tohle vážně nechtěl dělat.

„Zajímavé,” řekl major Hanron, ústa se mu vyklenuly v malým domýšlivým úsměvu, jak si něco poznamenal.

No vážně, do hajzlu s ním.

„Možná je to proto, že dělám lepší orál než kapitán Varro,” řekl jsem. „Pane.”

Hanronovi spadla čelist. Zbytek shromáždění na mě zíral. Nemyslím si, že nikoho z nich, dokonce ani Cama, nenapadlo, že by existoval nějakej jinej způsob, jak si udělat větší průser.

„Co?” zeptal jsem se. „Ale no tak, prosím. Podívejte se na něj. Je zkurveně sexy. Kdyby se jenom zmínil, vy kreténi byste se mezi sebou rvali, abyste měli šanci jít do kolen a vykouřit mu péro.” Podíval jsem se na majora Hanrona a zkroutil jsem pusu do úšklebku. „Obzvláště vy, pane, nemám pravdu?”




„Vojíne Garrette,” řekl dozorce Sam, když mě vojenská policie znovu kopla do jeho péče. „Pokoj jako obvykle?”

„Nemoh by mít teďkom výhled na oceán?”

Sam se na mě zašklebil, jak jsem mu na stůl vyprázdnil kapsy. „Zpupnost?”

„Člověk by si myslel, že už teď kurva trochu přitvrdí.”

„To by si myslel,” souhlasil Sam.

Nechal mi moje cigarety. Sám Sam měl trochu tý vzpupnosti v oblibě. Byl to postarší chlápek. Měl umělou nohu, ale každej čurák, co si myslel, že je invalida na nic, byl hlupák. Sam byl tvrdej jako beton.

Přes mříže mojí cely jsme hráli karty a chvíli jsme mluvili kraviny o důstojnících. A pak pár hodin po začátku mý poslední nedobrovolný návštěvy vazby jsem měl návštěvu. Sam se postavil, aby se podíval na monitor.

„To je tvoje lepší polovička, Garrette.”

„Kravina. Co když jsem ta lepší polovička já?”

Sam si odfrkl. „Děcko, on má vši, co jsou lepší polovička než ty.”

„Kreténe.” Ale taky jsem se usmál, protože Sam si na rozdíl od každýho důstojníka na světě jenom dělal prdel.

Zamířil ke vchodu, aby pustil moji lepší polovičku dovnitř.

„Musíme se přestat vídat takhle,” řekl Cam, když došel k celám.

Zpoza mříží jsem se na něj zakřenil. „Já vím, co?”

„Tentokrát ti dali týden,” řekl. „Takže se mnou a s Lucy chvíli nebudeš moct jít na zmrzlinu.”

Můj úšklebek povadl. „Řekni jí, že budu brzo doma.”

„Řeknu.” Najednou vypadal unaveně. „Brady, ty prostě... Kurva. Musíš zavřít pusu a přestat jim dávat záminky. Tohle je armáda. Celej systém je navrženej tak, aby chlápci úplně dole neměli ani slovo.”

„Jo.” Trochu se mi stahovalo hrdlo. Nebyl jsem si jistej, jestli to bylo tím, že jsem tu byl na týden, nebo tím, že Cam se mnou mluvil, jako bych byl příliš hloupej na to, abych věděl, kvůli čemu jsem se sem dostal. „Nemusíš mi to vysvětlovat, jako bych byl hloupý děcko.”

Cam vypustil vzduch z plic. „Tak se přestaň chovat jako děcko, Brady! Přestaň jim dávat výmluvy, aby tě sem mohli házet!”

Snažil jsem se spolknout ten ublíženej knedlík. Snažil jsem se to setřást dalším úšklebkem. „Vždyť mě znáš. Není cihlový zdi, do který bych nechtěl praštit hlavou.”

„Jo, znám tě.” Neusmál se.

Chytil jsem se za mříže. „Točí mě to,” zamumlal jsem. „Jak na mě ti kreténi shlíží a jak shlíží na tebe za to, že jsi se mnou.”

„Koho zajímá, co si myslí?” Camův výraz změkl a stočil prsty kolem mých. „Myslel jsem si, že Brady Garrett na to sere.”

„Taky že jo!” Sevřel se mi žaludek. „Já jenom— Je to, jako kdyby nechápali, proč jsi se mnou, a tak to možná nechápu ani já!”

„Nenech se nachytat na ty jejich kraviny.” Cam potřásl hlavou. „Nikdy jsi to nedělal. Jsem s tebou, protože s tebou chci být.”

„A proč?” zašeptal jsem. Snažil jsem se spolknout ten knedlík, co jsem měl v krku. „Nedožaduju se komplimentů, Lt. Jen tak přemýšlím.”

Cam si povzdechl. Přesunul se blíž k mřížím. Pustil moji ruku a natáhl se dozadu a kolem mýho krku. Přitáhl si mě blíž, takže jsme se dotkli čelama. „Miluju tě, protože jsi to ty, Brady, a nezajímá mě, jestli to chápou nebo ne. To jenom ty to musíš pochopit.”

„Dobře,” řekl jsem a sevřel jsem víčka k sobě.

Ale nechápal jsem to. Ne. Ne když jsem viděl, jak se díval na hvězdy, a celej jeho výraz se proměnil, otevřel se, jako kdyby viděl něco nádhernýho, něco úžasnýho. A něco srdcervoucího, protože mu nikdy nedovolí to znovu mít.

„Miluju tě,” řekl a já přemýšlel, kterýho z nás se snaží přesvědčit. „Jsi jako tajemství, co ještě nikdo jinej neslyšel a ta moje sobecká část je ráda, že tě ostatní lidi neznají jako já, protože kdyby viděli, jak dokonalej seš, každej by se snažil mi tě ukrást.”

„Kraviny,” zašeptal jsem, protože jak jsem mohl soupeřit se světlem hvězd?

Dlaní mě pohladil po vlasech.

„A do hajzlu s tebou, protože pokud budu v base brečet, budu všem pro smích,” řekl jsem a odtáhl se, abych si promnul tvář.

„Štěstí, že sereš na to, co si kdo myslí.”

„To jo,” souhlasil jsem a mračil se na něj.

„A vůbec.” Cam mi přitiskl dlaň ze strany na tvář. „Nemyslím si, že to Sam někomu řekne.”

Vzhlídnul jsem na kameru mířící dolů do mojí cely. Správně. Sam. A všichni ostatní, co kurva sledují tenhle záznam. Odstoupil jsem a strčil ruce do kapes. „Dobře. Uvidíme se za týden.”

Cam měl na tváři ten svůj ustaranej výraz. Ten, kdy se mu mezi obočím na vrcholu nosu ukázala drobná vráska. Někdy jsem mu to místo rád třel palcem a škádlil ho, že bude mít vrásky.

„Hm, vrásky? To je určitě tvoje chyba.”

„Viníš mě, že už nejsi krásnej, LT?”

„Ty tak blbě lžeš. Vždycky budu pěknej.”

„Čuráku.”

Pravděpodobně taky zasraně bude, ale to jsem mu neřekl. Plakátovej kluk celý planety nepotřeboval, abych mu nadzvedával ego. Ne když byli jiný části, který jsem chtěl nadzvednout víc.

„Dobře,” řekl tiše. Jemná kůže v koutcích očí se mu nakrabatila starostí. „Dávej na sebe pozor, dobře? Bude se mi stýskat.”

„Jo,” řekl jsem a zašoupal jsem botama na podlaze. „Dobře.”

Cam otevřel pusu, jako by chtěl říct něco dalšího, ale neřekl. Jen se tak nějak usmál, pak trhl hlavou v pokývnutí a odešel. Když byl pryč, posadil jsem se na svoje lehátko a zíral nahoru do kamery.

Přemýšlel jsem, jestli nějakej kretén sleduje show Brady Garretta.

Jen pro případ jsem kameře ukázal prostředník.




Probral jsem se ze spánku. Dusil jsem se. Lapal jsem po dechu. Ten sen byl pořád se mnou. Pořád měl ve mně drápy zaseknutý. Bylo to tu. Kurva tady. Slyšel jsem, jak to dýchá. Cítil jsem to v temnotě za zády.

Ne ne ne ne ne.

Bylo to tu.

Vyletěl jsem z lehátka a dopadl jsem na betonovou podlahu dost tvrdě na to, aby mi to otřáslo každou kostí v těle, ale ne dost tvrdě na to, aby to setřáslo ten sen. Ten sen se na mě pořád lepil a stejně tak i temnota, kosmos mě tlačil k zemi, vyrážel mi vzduch z plic.

„Came!” rdousil jsem se na jeho jméně.

Mříže. Byly tu mříže. Byl jsem v kleci a byl tu se mnou Beztvář.

Každej nerv v mým těle ječel, beze zvuku, ale zároveň ohlušivě.

Basa. Byl jsem v base.

Natáhl jsem se k mřížím a držel se jich, příliš jsem se bál, abych se podíval do šera za mnou.

Příliš jsem se bál toho, o čem jsem si byl jistej, že tam stojí.

Bray-dee.

Kurva.

„Pomoc!” Neměl jsem dost dechu, abych to zařval nahlas.

V hale zablikalo světlo a já slyšel dupot a skřípání Samových kroků. „Co to kruci?” brblal, když vyšel zpoza rohu.

„Same...” chtěl jsem zaječet. Chtěl jsem po něm chtít, aby mě zachránil před Beztvářem, co stál v temnotě za mnou. Chtěl jsem, aby přiznal, že tam je, že byl skutečnej, že to nebyl jenom sen... ale co kdyby to přiznal? Co kdyby se podíval a viděl by to a bylo by to skutečný? Co když to nebylo jenom v mojí hlavě? Otřel jsem si tvář rukávem a nadechl se. „Měl jsem... měl jsem špatnej sen.”

Sam zabručel: „Vrať se na lůžko, Garrette. Jsou čtyři zkurvený hodiny ráno.”

„Jo.” Nejdřív jsem musel popadnout dech.

Sam ukázal na kameru. „Mám tě na mušce, kluku.”

Nevyhrožoval mi. Oba jsme to věděli. Ujišťoval mě. Uklidňoval mě, i když ani jeden z nás by to nikdy nepřiznal, protože Sam byl chlap, co přišel o nohu ve válce s Beztvářema? Taky věděl, co to jsou noční můry.




Strávil jsem tři dny v base, stýskalo se mi po Camovi a po Lucy a přál si, abych dokázal zavřít pusu, než mě dostane do průseru. Stýskalo se mi po nich a věděl jsem, že i jim se stýská po mě. Nesnášel jsem přemýšlet o tom, jak Cam musel Lucy vysvětlovat, že tu zase trčím, protože jsem si nedokázal vzpomenout, jak držet klapačku zavřenou. Taky jsem myslel na Mika Marcella a na to, jak jsem byl jedinej člověk, kdo ho kdy navštěvoval a mluvil s ním, a jak jsem byl čurák, že jsem se důstojníkama u soudu nechal vyprovokovat, protože s kým teď bude Marcello hrát karty? Když mě strčili sem, netrestali tím jenom mě.

Ale pořád jsem byl naštvanej.

Dost naštvanej, abych mlátil pěstí do zdi a rozmlátil si klouby.

Ve dne jsem byl naštvanej.

Pořád jsem si ten vztek nesl s sebou, i když jsem se ho snažil zbavit.

Snažil jsem se.

Zpět doma to mělo být snadnější. Jakmile jsme netrčeli na Defenderu 3 obklopení z nudy pomatenýma chlápkama nadopovanýma svým vlastním zasraným testosteronem a celý žhaví něco někomu dokazovat. Cokoli komukoli. Tam v kosmu nebylo dne bez rvačky nebo podobně a nikdo se nestaral o následky, protože dobrá rvačka aspoň zahnala tu zasranou jednotvárnost. Zpět doma, pryč od toho, mělo být všechno snazší. Mělo to být lepší.

Ale armáda nás pořád měla v hrsti a Cam byl pořád důstojník a já byl pořád rekrut a on byl z města a já byl z Kopy a někdy jsem nevěděl, jak tady všechny ty kraviny fungovaly. Někdy jsem se cítil jako Lucy, jak vyšla z vlaku a jak zírala na vysoký budovy a všechny ty lidi. Někdy jsem věděl, že důstojníci a sousedi, že všichni kromě Cama mě vždycky budou vidět jako nic než špinavýho uprchlíka z Kopy. A že jednoho dne ho přimějou mě tak taky vidět.

A někdy jsem si vzpomněl, že to bylo horší. Horší než souhrn našich rozdílů. Horší než skutečnost, že jsem nevěděl, jak být civilizovanou lidskou bytostí.

Podíval jsem se Beztvářím do očí.

Byl jsem zasranej hmyz.

My všichni.

Někdy byl vztek všechno, co jsem měl.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>