pondělí 3. července 2017

DS2 - kapitola 2

~ Nějak se mi podařilo přehlédnout poslední, 128. kapitolu, u Skutečné hvězdy, takže ji překládám a snad ji i ve velmi dohledné době uveřejním. Než se tak stane, můžete se pustit do druhé kapitola u DS2. ~


Kapitola 2


Armáda nikdy nehodlala Cama pustit. Pravděpodobně ani mě ne, až na to, že já jsem pro intel nebyl hodnotnej přínos jako spíš slepá ulička. Svoje zajetí u Beztváří jsem strávil stočenej v poloze plodu, naříkající a v panice, v temný místnosti na Kai-Renově lodi. Takže jo, slepá ulička. Ale nesešlo mi na tom, že zbytek života strávím v uniformě a botách, co mi dobře nesedly, dokud jsem měl slunce v zádech. Dokud jsem si mohl nechat Cama a Lucy, nezajímalo mě, kolika způsoby nás měla armáda prošpikovaný nebo kolik podlaží jsem musel vydrhnout.

Kdysi dávno na Defenderu 3 jsem byl medik ve výcviku. Tady na planetě byl dostatek skutečnej doktorů a zdravotních sester a mediků, že nepotřebovali vyškrabávat samý dno sudu, aby dostali chlápky jako já. Takže jsem byl sanitář v nemocnici na základně. Nevadilo mi to. Znamenalo to spoustu hodin opírání se o mop, ale byly horší práce. A stejně jako na Defenderu 3 se mi poštěstilo dojídat jídlo po pacientech.

Tohle jedno děcko, Mike Marcello, se zranil při výcviku. Slízl celou bednu výbušnin a teď mohl vážně jíst tak akorát pudink a cokoli, co nejdřív prošlo mixérem. Ale vždycky si k jídlu přál sušenky a pak je dával mě, protože já jsem s ním po odpolednech hrál karty a nevyšiloval kvůli jeho obličeji. Takže pořád asi mám to dobrý chování k pacientům, kvůli kterýmu mě Doktor tak chválil, když jsem byl ještě medik ve výcviku. Nebo jsem aspoň měl víc rád jídlo, než se mi protivilo dívat se na to, jak Marcellova čelist volně visela z jeho tváře prošpikovaný titanovýma svorkama a drátama.

Když jsem ho přišel navštívit, jeho zdravý oko se rozzářilo, a věnoval mi něco, co byl pravděpodobně úsměv, ale víc to vypadalo jako škleb smrťáka. „Ej, Arrete.”

Hej, Garrete.

Jeho řeč byla taky celkem zkurvená.

„Hej, Marcello.” Vytáhl jsem z kapsy karty. „Jak je?”

Kvůli tomu, jak mluvil, neměl moc návštěv. Většina jeho kámošů, chlápků z jeho výcviku, už teď stejně kroužili kolem planety na Defenderech, což ho aspoň ušetřilo přijít tou horší cestou na to, že to byli kreténi.

Ale já nevím. Možná by ho navštěvovali.

Jeho rodiče žili v Murray Bay. Armáda ho tam hodlala poslat, jakmile mu dají čelist, kterou by mohl žvýkat, a pár dalších opravných operacích, aby až zavře ten zbytek, co mu zbyl z pusy, aby měl dost kůže na tvář.

„Eš zdě.”

Pozdě? Každej den mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na to, jak Marcello mluvil.

„Naser si.” Odtáhl jsem židli a rozdal karty. „Máš vůbec ponětí, jak mě ti kreténi pérujou?”

Marcello převrátil očima a já jsem mu řekl všechno o Luciině narozeninový oslavě. Marcello byl taky z utečeneckýho města. Taky neznal Předej balík. Hodinu jsme hráli karty, než mě přišla hledat nějaká sestra, abych na chodbě vytřel pár zvratků.

„Zatím, Marcello.”

„Atím.”

Vytřel jsem ty zvratky a zamířil do suterénu pro čistej mop a cigarety.

Můj šéf v nemocnici byl čúrák svobodník jménem Lingard. Neměl mě moc rád a tenhle pocit byl absolutně oboustranej. Byl to malichernej čúrák se strhaným ksichtem, co si myslel, že to já jsem ten s problémem s chováním. Když ho ve skutečnosti žralo, i když neměl koule na to, aby to přiznal, že jsem byl o dvacet let mladší než on, dvakrát tak chytrej a viděl jsem službu v kosmu, co nezahrnovala strkání mopu.

Myslíš si, že si lepší než já, Garrette? Zeptal se mě jednou, jak se se mnou vypořádával.

Můj úšklebek mu řekl, že vím, že jsem.

Tím myslím, co mi mohl udělat, no vážně? Přinutit mě vytřít dvakrát víc zvratků?

Zbytek sanitářů byl v pohodě. Moc jsme nemluvili a obvykle se vídali na začátku a na konci směny, když jsme uklízeli náčiní v suterénu. Nebo možná že spolu mluvili, ale se mnou ne; co já vím. I když to, co se stalo v kosmu nebyla veřejná informace, tohle byla armáda a klepy tu cestovaly rychle. Každej věděl, že jsem byl jeden z pouhých dvou chlápků, co Beztváře vzali a pak zase vrátili.

Pravděpodobně jsem byl hororová historka.

Stejně jako Marcello.

Když jsem se dostal do suterénu, potulovalo se tam i pár dalších chlápků.

„Hej,” kývl mi Jones, jak jsem kolem procházel.

„Hej.”

Šel se mnou do šatny. „Slyšel jsi něco o sráčích?”

„Ne.” Otevřel jsem skřínku, abych si vzal cigarety. „Jaký sráče?”

„Tři za minulej tejden. Přistávali v noci.” Jones si poklepal ze strany na nos. „Mám kámoše v záložním vozovým parku. Říká, že ho vždycky pošlou, aby nabral vysokou šarži z runwaye.”

Sráče byly raketoplány. Většinou se používaly na převoz mužů a zásob mezi Defendery, ale mohly se vrtnout i do atmosféry. No, praštit do ní jako zasraná cihlová zeď. Pokud přistávaly sráče, přilítaly z kosmu a ne z planety.

Zabouchl jsem dvířka od svý skřínky. „Proč bych o tom kruci něco věděl?”

Jones se na mě zamračil a ukázal mi dlaně. „Jen jsem se ptal!”

„Jo, jen ses ptal, protože pokud se děje něco divnýho, tak to musí mít co dělat se mnou, co?” Vytáhl jsem z paklíku cigaretu. „Do hajzlu s tebou.”

Protočil oči. „No jasně, kreténe.”

„Jo. No-zkurvený-jasně.” Než Jones začal mluvit, ani mě nenapadlo, že jsem tak napruženej, že si koleduju o vejprask. Ale Jones mi tu radost nedopřál. Jenom potřásl hlavou a odešel.

Já nevím.

Možná že si z toho nic nedělal, že to bral jako hovor, ale kdybych se ho na to zeptal, vypadal bych jako čurák, takže jsem nic neřekl. Prostě jsem ho nechal odejít.

„Garrette!” Do šatny se přišinul Lingard. Vypadal, že má blbou náladu. Blbější než obvykle, což bylo opravdu co říct, když uvážím, že se narodil jako kretén nejvyššího řádu.

„Kde jsou kurva stříkačky? Ředitel se po mě veze, že nemáme zkurvený stříkačky a přitom je objednali před třema týdnama!”

Opřel jsem se o svoji skřínku a sledoval, jak mu rudne obličej. Byl jsem si celkem jistej, že nikdo, ani ředitel, by se po Lingardovi nevezl bez hazmatovýho obleku a aspoň po deseti panákách vodky. Navenek byl šerednej jak hřích a uvnitř dvakrát šerednější. Taky byl ženatej. Jednou jsem slyšel, jak jeden chlápek řekl, že jeho manželka musela prohrát sázku.

„Zajdi na logistiku a zjisti, co se kurva stalo s těma stříkačkama!”

„Hned teď?”

„Ne, na posraný Vánoce, co myslíš?”

Strčil jsem si cigarety do kapsy, Lingardovým směrem jsem hodil jedno nedbalý zasalutování a potlačil škleb. Logistika? Lingard by mě tam nikdy neposlal, kdyby věděl, že mi prokazuje laskavost.

Po cestě jsem se stavil v kanceláři ředitele, abych si vzal kopii objednávky na ty stříkačky. Byl jsem u armády dost dlouho na to, abych věděl, že mi nikdo nebude věřit, že mám deset prstů na rukách a deset na nohách, pokud na to nemám důkaznej papír. Úředník, co měl zrovna službu, byl decentní chlápek a nedělal z toho velkou vědu. Prostě mi pořídil kopii objednávky, kterou jsem já složil a strčil do kapsy.

Legitimní výmluva k návštěvě logistiky. Takovou už jsem dlouho neměl. A pokud se budu dostatečně dohadovat, budou si mě přehazovat, až mě odkážou do kanceláře jednoho obzvláště sexy poručíka, kde bych okamžitě zapomněl, kvůli čemu jsem byl před několika minutama tak agresivní. Celkem určitě budu otevřenej všem možným vyjednáváním mezi odděleníma.

Mířil jsem přes základnu.

Když jsem byl ještě rekrut a dělal jsem tu svůj základní výcvik, věděl jsem, kde jsou moje kasárna a kde je moje kantýna a nic moc dalšího. Ale byl jsem tu jenom pár týdnů, než mě naložili do sráče a odeslali do kosmu. Teď jsem základnu znal mnohem líp. Znal jsem názvy jednotlivých budov. Věděl jsem, kterou zkratku vzít, abych se vyhnul důstojníkům. A věděl jsem, že když brancům, co pracovali v Q-skladu podstrčím nějaký ty prachy, dostanu boty, co mě nezmrzačí.

Logistika byla v druhý administrativní budově směrem do centra základny. Hemžilo se to tam důstojníkama. Cam se vždycky smál, když jsem se začal rozčilovat, jak by se v armádě všechno udělalo o moc rychleji, kdyby se ubohí mizerové na konci potravního řetězce nemuseli každou sekundu zastavovat a salutovat nějakýmu chlápkovi se šráfkama.

Na vedení logistiky byla fronta. Byl jsem třetí na řadě. Zíral jsem na hodiny na zdi, nahlas si povzdechl a vyndal si z kapsy pracovní příkaz, abych si ho přečetl. Chlápek přede mnou měl olejem umazaný ruce. Pravděpodobně mechanik nebo ze záložního vozovýho parku. Chlápek před ním mluvil s vychrtlým úředníkem za přepážkou a podle toho, jak to znělo, to nikam nevedlo.

Složil jsem pracovní příkaz do vlaštovky. Přemýšlel jsem, že ji pošlu vzduchem úředníkovi nad hlavou, ale místo toho ji zase rozložil.

Chvíli jsem sledoval zadrhávající se vteřinovou ručičku na hodinách.

„Štěstí že tu nejsem kvůli lékařský pohotovost nebo tak něco,” prohlásil jsem.

Chlápek přede mnou něco zamrmlal a zašoupal nohama po podlaze.

Úředník a chlápek u přepážky mě ignorovali.

„No vážně,” řekl jsem, „myslel jsem to sarkasticky. Tohle vlastně je pohotovost. Nedoručili nám lékařský stříkačky.”

To upoutalo úředníkovu pozornost. „Vidíš tu frontu? Stojíš v řadě.”

„Jo, tu frontu vidím. A vsadím se, že stříkačky jsou k čertu mnohem důležitější, než to, co zrovna teď vyřizujete.” Zachytil jsem mechanikův pohled. „Logistika. Nedokázala by zorganizovat ani šukání v bordelu, co?”

Zašklebil se.

Úředník odkráčel.

Správně. Jdi si k důstojníkům pro nějakou podporu. Doufám, že to bude můj důstojník.

Chlápek, s kterým úředník mluvil, se na mě otočil a blbě zíral. Byl to jenom rekrut jako já, ale podle výložek na uniformě – Def 1, spolu s křídlama, co ho označovaly jako posádku sráče – na základnu nepatřil. Byl bledej jako chlápek, co už v kosmu nějakou tu chvilku žil.

Vzpomněl jsem si, co řekl Jones o vší tý dopravě z kosmu. Asi to nebyla kravina.

Ten chlápek mým směrem potřásl hlavou a pak se otočil zpět k přepážce, jak se úředník znovu objevil.

„Jsi Garrett?” zeptal se úředník.

„Vinen ve všech bodech.”

„Poručík Rushton říká, že tě vezme.”

Zašklebil jsem se a nakráčel za přepážku. Zamával jsem svým pracovním příkazem na úředníka.

Camova kancelář byla třetí na chodbě vlevo. Čekal na mě na chodbě, opíral se o stěnu. „Wallace řekl, že tu je rekrut z nemocnice, co si stěžuje na stříkačky.”

„A ty jsi věděl, že to jsem já?”

„Možná řekl něco jako vzpurnej, velkohubej malej čurák z nemocnice.” Cam pokrčil rameny. „Ten popis na tebe sedí.”

Strčil jsem mu pracovní příkaz. „Nemocnice potřebuje stříkačky, LT. Byla to pohotovost.”

„Samozřejmě že ano.” Usmál se, ale bylo to nucený.

Poprvý jsem si všiml, že dveře do jeho kanceláře byly pootevřený. A někdo byl uvnitř. Jenom postava v šedý uniformě, jako každej jinej chlápek na základně. Ale něco na něm mi přišlo povědomý. Výška, postoj, obecnej tvar. Něco, co mi podráždilo paměť.

„Máš práci. Promiň. Ale vážně ty stříkačky potřebuju.”

Cam střelil pohledem po svých dveřích. To svrbění v jádru mý lebky zesílilo.

Povzdechl si. „Pojď na chvíli dovnitř, Brady.” Rozevřel dveře dokořán.

Chlápek v šedým se otočil.

No, ať kurva oslepnu.

Kapitán Chris Varro. Tmavě modrý oči, olivová pleť, ostrá čelist, přímý nápadný nos a úsměv, co byl jen trochu nakřivo. Camův expřítel, momentálně důstojník v intelu a člověk, kterýho jsem naposledy potkal na Defenderu 3, když mě jeho kolegové v podstatě mučili, aby ze mě dostali informace, protože si mysleli, že Cam je spřáhnutej s Beztvářema. A taky je to chlápek, o kterým se mi ještě pořád někdy zdají erotický sny, protože jsem s Camem sdílel jeho vzpomínky.

Hu-kurva-rá.

Jak jsem vstoupil do Camovy kanceláře, zahlížel jsem na něj. Cam za náma zavřel dveře.

„Rekrute Garrette.” Chrisův pohled byl kamenej. „Dlouho jsme se neviděli.”

„Vojín,” opravil jsem ho.

Chris pozvedl obočí, na něco čekal. Pak potřásl hlavou a podíval se na Cama. „Vidím, že pořád neví, jak salutovat.”

Camovi zacukaly koutky. „Ale ví. Víš, že jo, Brady?”

Dál jsem měl ruce vmáčknutý do kapes. „Jo.”

„Vidíš,” řekl Cam, jako by se tím všechno vyřešilo. Oči mu zářily. „Byl jsem si jistej, že to ví.”

Chris se podíval z Cama na mě a pak zpět, jako kdyby nevěděl, kterýho z nás má praštit jako první.

Za tohle mu ho Camovi dneska večer vážně vykouřím.

„Jasně,” řekl Chris nakonec. „Radši bych se měl nahlásit v kanceláři. Rád jsem tě zase viděl, Came.” Prodral se kolem mě a odešel z místnosti.

„Kretén,” řekl jsem, než se dveře zabouchly. Na Cama jsem se zašklebil. „Co to kruci mělo být?”

Cam se mírně zamračil. „Nejsem si jistej. Řekl, že ho sem dočasně převeleli, že vede nějakej projekt pro intel.”

„Sem,” řekl jsem. „Ze všech základen na planetě ho přeložili zrovna sem. To musí mít co dělat s náma, ne?”

Cam si povzdechl. „Jinak by to byla celkem velká náhoda.”

„Slyšel jsem, že tenhle tejden je celkem velkej provoz, přímo z kosmu.”

„Jo.” Cam si promnul čelo, jako kdyby se snažil vyhladit si vrásky. „Taky jsem to slyšel.”

Přemýšlel jsem, jestli to mělo co dělat s náma nebo s Beztvářema. Z pohledu vyšších šarší je to to samý. Cam a já se od Kai-Rena nikdy neosvobodíme, ne dokud budeme u armády. Což pro mě znamenalo dalších šest let strkání mopu a snažení mít pusu zavřenou. Ani v jednom jsem moc nevynikal.

Někdy jsem si rád představoval, že bychom mohli utéct. Jít někam do křoví a postavit si tam chatrč a žít ze země. Až na to, že to byl jenom pošahanej sen, takovej ten, co se zhroutí tváří v tvář praktičnostem jako jídlo a peníze a Luciina budoucnost. Ale pořád jsem na něm v koutku mysli lpěl. Pravděpodobně pořád budu. Nějaký nedotčený a nenapadnutelný místo, kde bychom Cam a Lucy a já mohli být v bezpečí a šťastní. Rudou hlínu na nohách, slunce v zádech a vzduch nabuzený drásavým šumem cikád. Místo, kde by armáda – a Beztváře – vůbec neexistovali.

„Hej.” Cam mě chytil za ruku a přitáhl si mě blíž. Opřel jsem se o jeho teplo. „Nebudeme z toho vyšilovat, jasný? Možná to nic není.”

„Jo.” Přitiskl jsem mu rty na krk a natáhl jeho vůni. Jeho voda po holení na něm voněla líp než na mě. „Pravděpodobně to nic není.”

Cam mě pevně držel a já věděl, že tomu vlastně taky nevěří.




Cameron Rushton měl tu nejslavnější tvář na planetě. Byl klukem z plakátu na válečný snažení.

Přidej se k armádě a zachraň Zemi.

Kupujte dluhopisy.

Zachovávejte suroviny.

Pracujte pilněji.


A na ničem z toho by nezáleželo, pokud nás Beztváře chtěli mrtví. Úmluva neúmluva, nebyli jsme pro ně nic než hmyz.

Jednou, když jsme šli podchodem z nádraží vyzvednout Lucy ze školy, Cam se zastavil a zíral na svou tvář na plakátě. Trochu vybledlej, ošlehanej, barvy vyprchaný. Po jeho kůži kostrbatý čmáranice jako nějaký naštvaný jizvy.

Bezvýrazně na ten plakát zíral, jako kdyby nepoznával, co to vlastně vidí. Jenom tak zíral, dokud jsem se ho nedotkl na paži a on pak potřásl hlavou a usmál se a dál jsme šli.

Někdy přemýšlím, jestli vůbec poznával toho chlápka, kterým byl, než si Beztváře přišli pro jeho sráče. Předtím než v něm zabili všechny kromě Cama a nechali jejich těla kroužit ve vesmíru. Než Cama odvlekli k úplně jinými hororovýmu příběhu.

Někdy, když nám lidi z laborek brali krev nebo když nás nechali zírat na kartičky, aby se ujistili, že je naše psychický pouto vážně mrtvý, nebo když se nás vyšší šarže zkurveně pokaždý ptala na stejný otázky o Kai-Renovi a o Beztvářích, někdy jsem přemýšlel, jestli se od toho někdy osvobodíme.

A někdy jsem přemýšlel, jestli to Cam chce.

Tu noc doma jsem sledoval Camovu slavnou tvář, jak seděl na balkónu a zíral na hvězdy.

Cam miloval vesmír. Dokonce i po tom všem ho miloval. A já jsem nemusel být v jeho hlavě, abych to věděl. Cam tam venku ve hvězdách cítil svobodu, jak se do nich řítil, bezstarostně a bez dechu. Já ne. Celou dobu, co jsem byl na Defenderu 3, cítil jsem, jak se mi vesmír plíží za zády, jak mi vyhrožuje, že mě udusí. Jak mi vyhrožuje, že mi vytrhne dech z plic a rozdrtí mě.

Vesmír vás zabije.

Sledoval jsem jeho profil, s temnotou v pozadí. Kdysi jsem ho viděl orámovanýho světlem hvězd. Taky jsem ho viděl, jak se vznáší pod vodou jako bledá mrtvola a jak mu na žebrech září stříbrný písmo, zatímco on snil o hvězdách.

Zapálil jsem si cigaretu – jedinej důvod, proč jsem v noci vůbec vycházel – a tiše jsme spolu seděli a nechali od nás zbytky dne odvanout jako proužek dýmu.

„Myslel jsem, žes přestal,” řekl Cam nakonec.

Zase tohle?

Vzorec našeho života.

Cam se o mě pořád staral, stejně jako v okamžiku, kdy jsme se setkali. Jedinej chlápek, kterýho jsem si kdy pustil k tělu, jako když jsme byli jenom on a já proti vesmíru. Nechtěl jsem ho ztratit. Nemohl jsem ho ztratit. Ale bál jsem se, že tohle je ono. Že to takhle vždycky bude. Bylo to lepší, než jsem se kdy odvážil doufat, a já to sabotoval svým postojem přesně jako všechno.

Nemohl mě chtít navždycky.

Ne to samý naštvaný, zkurvený děcko, kterým jsem byl, když jsme se potkali.

Pořád jsem byl to samý naštvaný děcko a pořád jím budu.

Cam obrátil tvář ke mně a mírně se usmál, pak se znovu díval na hvězdy.

Je to tu zase.

Ty samý starý noční můry, samý starý sny.

Povzdechl jsem si; dech mi unikl v kouřový mlze.

„Udělal jsi Lucy na zítra oběd nebo ho mám udělat?” zeptal se Cam.

Olízl jsem si ze rtů tu hořkou chuť nikotinu. „Tvoje máma ji dovezla s plnou obědovou krabičkou.”

Většinu dnů šla Lucy po škole ke Camovým rodičům, dokud jeden z nás neskončil na základně. Nemělo by mě to trápit, ale trápilo mě to.

„Hej.” Cam mi dal ruku kolem těla a já se o něj opřel. Hlavou jsem se mu opřel o rameno a vzpomněl jsem si na tu dobu, kdy jsme byli jenom my dva proti světu. Jak jsem byl vyděšenej – tak vyděšenej, že se mi noční můry pořád shlukovaly vzadu v lebce, řadily se během dne a před útokem čekaly, až usnu – ale jak to tehdy taky bylo jednoduchý. Všechen ten strach, co jsem měl, a všechen ten hněv – pořád jsem je měl, až na to, že teď jsem neměl kam je zamířit. Viselo to nade mnou jako mrak a já v tom dýchal. Nedokázal jsem se přes to dostat, nedokázal jsem tím projít. Prostě to tu bylo.

Možná to bylo prostě mnou.

Možná to nebyla Kopa nebo smrt mýho táty nebo Lucy. Možná to nebyl Defender 3 nebo Cam nebo Beztváře. Možná to nebyly testy nebo otázky nebo dokonce ani svobodník Lingard a ty nekonečný zasraný haly, co bylo potřeba vytřít. Možná že to nic z toho nebylo.

Možná že kdybyste všechny tyhle věci odebrali, pořád bych byl ten samej zkurvenej kretén, kterej teď jsem.

„Miluju tě.” Jeho dech byl proti mýmu uchu teplý.

Protože pod tím vším byla ta podělaná pravda, a to že mě Cam skutečně miloval. Byl jsem míň, než si zasloužil, ale miloval mě. Někdy jsem si myslel, že kdyby si to jen řekl stokrát denně, kdyby to řekl mě, pak by si třeba nemusel všimnout tý prázdný prázdnoty za těma slovama. Nemusel by si všimnout, že Brady Garrett a že všechno v našem společným životě tady na Zemi – jeho práce, náš byt, Lucy – byla jenom cena útěchy, kterou dostal, když mu řekli, že už se nemůže vrátit do velkýho černýho. Když mu řekli, že už nemůže prohánět světlo hvězd.

Nebyl šťastnej, ne doopravdy. Sám by si to nikdy nepřiznal, natož aby to přiznal mě, ale Cam nebyl jedinej, kdo to předstíral.

Objal jsem ho pažema. Pevně jsem ho držel.

Cam mě taky držel. Nevím, jestli si všiml, že jsem neodpověděl. Zase zíral na oblohu, ztracenej ve hvězdách.




Tý noci mě ze spánku nevytrhla moje noční můra. Bylo to můra mojí sestry.

„Brady?” Lucin hlas byl šepot v temnotě.

„Jo?” Napůl vzhůru jsem odstrčil deku a natáhl se k ní.

Vklouzla do prostoru mezi mýma pažema a naplnila ho. „Měla jsem zlej sen.”

„Dobře.” Odsunul jsem se vzad a udělal jí místo. Na druhý straně si Cam ve spánku povzdechl. „O čem?”

Lucy si položila hlavu pod mojí bradu. „Šel jsi pryč. Hledala jsem tě, ale ztratil ses ve hvězdách.”

„To se nestane.” Pevně jsem ji držel. „Už nikdy.”

Neměli byste slibovat něco, co nemůžete splnit, ale já nevěděl, že to byla lež.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

3 komentáře: