DS - Kapitola 17

~ Tohle varování si nemůžu odpustit. Tahle kapitola je drsná. Dojde na TO, takže pokud je tu stále ještě nějaký otrlý ne-yaoista, tak by měl tuhle kapitolu přeskočit. ~

Kapitola 17

Moje první procházka UV komorou po týdnech.

Svoji uniformu jsem nechal na hromadě u dveří a nasadil si brýle. Jak jsem se rozhlížel kolem, mrkal jsem za zakouřenými skly. Ježíši, dokonce i důstojnická UV komora byla pěknější než naše. Naše smrděla po potu a rzi a čpavku. Tahle vůbec nesmrděla. A taky žádná zářivka nebyla rozbitá, takže vás nebolela hlava z problikávajícího světla.

Mžoural jsem na časovač na stěně. Patnáct minut už kleslo na dvanáct, zatímco jsem zažíval, jak velká tahle komora je. Možná že s tím pocitem otevřenýho prostoru mělo co dělat i to, že jsem po nakreslených čárách nechodil s dvaceti dalšíma chlapama jenom ve spoďárech. Byli jsme tu jenom Cam a já. Drželi jsme si odstup. Smysl pobytu v UV komoře bylo odhalit světlu co nejvíc kůže.

Pomalu jsem se otáčel dokola s rukama rozpaženýma, hltal jsem slunce a teplo.
„Vypadáš sexy,” řekl Cam v mý hlavě.

Odfrkl jsem si. „Vážně vtipný, LT.”

Věnoval mi úsměv. „Nežertoval jsem, rekrute.”

Zvedl jsem obočí a zahákl si palce za gumu ve spoďárech. „Chcete tohle, pane?”

Jeho úsměv se rozšířil. „Opatrně, Brady. Na některých místech se nechceš spálit.”

Au. zašklebil jsem se a ze zvyku jsem začal kroužit po obvodu. Podlaha pod mýma bosýma nohama už byla teplá.

Tohle divný, koketní handrkování mezi náma bylo, jo, bylo to prostě divný. Jedna moje část byla pořád otupělá, pořád uzavřená a zbytek mě se kvůli ní cítil, že to jenom hraju. Hrál jsem pro Cama divadýlko: chytráckej, naddrženej rekrut se špatným chováním a oplzlým myšlením. Ale vážně jsem to nebyl já.

Vážně jsem byl prázdnej.

Až na to že to nebylo tak jednoduchý. Byl jsem ten naddrženej rekrut a taky jsem byl ten chlápek vykotlanej žalem. Byl jsem oboje zároveň a přepínal jsem mezi nima a neměl jsem nad tím žádnou podělanou kontrolu.

Žal by měl všestravující. Nenáviděl jsem se za to, že nebyl. Ale někdy jsem zapomněl. Ježíši, jak jsem na to kurva mohl zapomenout? Někdy jsem si celý minuty nepamatoval, že je můj táta mrtvej, ale celou dobu to bylo jenom přeskupování, aby to do mě mohlo zase udeřit.

„V pohodě?” zeptal se mě Cam tiše.

„Jo.”

Kroužili jsme kolem sebe.

„Jsem v tvojí hlavě, Brady,” řekl. „Nelži.”

„No, tak se neptej tak zkurveně blbě.”

„Dobře.” Cam se zastavil. „Bojím se o tebe.”

To jsem věděl. Taky jsem byl v jeho hlavě a od tý doby, co zjistil, že je můj táta mrtvej, z něj ta starost sálala ve vlnách.

Mrtvej. Kurva. Můj táta byl mrtvej. Vždycky, když jsem si na to vzpomněl, zakousl se mi do útrob šok. A bylo to hloupý. Můj táta byl mrtvej, ale já to věděl. Věděl jsem to, kurva, ale bylo to, jako kdyby to můj mozek vytlačoval z vědomí. Jedinkrát, kdy jsem tohle zažil, bylo—

Kurva. Bylo to s Wadem. Otupělej šok, mozek vypnutej a něco tak velkýho, co jsem nedokázal zpracovat. Tohle nemůže být pravda, řekl jsem si, a musel jsem tomu tak moc věřit, že jsem nedokázal čelit pravdě. Jako zbabělec.

„Ne,” řekl Cam. „To je šokem. Nemysli si, že to je něco jinýho. Ne tehdy a ne teď.”

Přesunul jsem se dál od něj. Aspoň tohle budeme mít vždycky společný: psychologický trauma. Ačkoli kdo jsem k čertu byl, abych si myslel, že to s Wadem nebo smrt mýho táty se dala srovnávat s tím, co se stalo Camovi?

Neuvědomil jsem si, že je Cam tak blízko, dokud mě nepopadl za paži a neotočil mě čelem k sobě. „Co to kruci, Brady?”

Sevřel se mi žaludek. „Co?”

„Přestaň s tím!”

Zamračil jsem se na něj. „S čím?”

Jeho sevření povolilo, ale nepustil mě. Mračil se. „Přestaň si myslet, že nejsi důležitej! Záleží na tobě, jasný? Záleží na tom, co se ti stane.”

„Komu na tom záleží?” zeptal jsem se a hlas se mi zadrhával v hrdle.

„Brady.” Cam mi sevřel tváře v dlaních a přitiskl svoje čelo na moje. Ty naše velký brýle do sebe narazily. „Jak ti to protlačím do tý tvojí tvrdý palice? Mě. Mě na tobě záleží.”

Zavřel jsem oči. „Já jsem jenom chlápek v tvý hlavě. Mohl bys mít kohokoli.”

Povzdechl si. „Myslíš si, že to je všechno? Biochemie?”

„Já nevím,” zašeptal jsem. Pokrčil jsem rameny. „Ani mě nechceš ošukat.”

Cam přeběhl prsty po mým krátkým sestřihu. Povzdechl si. „Chtěl jsem tě ošukat od první chvíle, co jsem tě uviděl.”

Moje péro ztvrdlo. „Tak proč jsi to neudělal?”

„Není na to ta správná doba.”

Zamračil jsem se. Kvůli mýmu tátovi? Kvůli Kai-Renovi? Protože byl Cam v mojí hlavě? Nikdy nenastane ta správná chvilka. Nikdy. Buď nás Kai-Ren všechny zabije, nebo nás nezabije a Cama pošlou zpět na Osmičku nebo zpět na Zemi. Ať se stane cokoli, tohle byl ten jedinej čas, co jsme měli.

„Já nevím, jestli jsi připravenej,” zašeptal Cam. „Ty nevíš, jestli jsi připravenej.”

Zhluboka jsem se nadechl. „Jak to zjistíme, když to nezkusíme?”




Byl zrovna bílej den, ale to ve vesmíru nic neznamenalo. Zhasl jsem světla a udělal v našem pokoji noc. Jenom Cam a já a světlo hvězd, co tak miloval.

„Jsi si jistej, že to chceš udělat, Brady?” Camovy oči byly v temnotě široký.

„Jo,” řekl jsem, srdce mi tlouklo rychleji.

„Jsi vyděšenej,” řekl.

„To neznamená, že to nechci udělat.” Zkontroloval jsem, že jsou dveře zamknutý, a přiblížil se.

Cam roztáhl ruce na mojí hrudi, držel mě zpátky. „Protože budu brzo pryč, jako kdyby se to nikdy nestalo, a ty tohle nemusíš dělat. Můžeš, však víš...” nedokončil.

Nepotřeboval jsem mu číst myšlenky, abych věděl, na co myslí. „Myslíš si, že dokud mi nevrazíš ptáka do prdele, můžu předstírat, že ke všem těhle teploušským věcem nedošlo?”

Camovo obočí vyletělo vzhůru. „Teploušský věci?”

„Pořád pracuju na terminologii,” řekl jsem mu. „V každým případě to není žádnej velkej kšeft. Jsem si celkem jistej, že když jsem tě vykouřil, že už nemůžu být víc teplej.”

Cam potřásl hlavou. „Posloucháš někdy, kolik bláznivej hovadin vypouštíš z úst?”

„Ne.” Zahákl jsem si palce za gumu od jeho trenek a přitáhl si ho blíž. „Nikdo mě neposlouchá. Proto mě ještě nikdo nediagnostikoval.”

Pobaveně si odfrkl.

„Teď není čas na smích, LT,” řekl jsem. „Sundej ze sebe svršky a ošukej mě.”

Zvážněl. „Brady, jsi si—”

„Jsem si jistej,” řekl jsem, rozepnul mu poklopec a vklouzl mu rukou do spoďárů. Jeho péro, horký a už tvrdý, sebou proti mým prstům škublo. „Chci mít tvoje péro v sobě.”

K čertu. To bylo šest slov, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je jen tak řeknu. Ale řekl jsem je a nezadusily mě a byla to pravda. Všechna ta nervozita a nedočkavost, co Cam četl, to nic nebylo. Tu nervozitu jsem musel překonat já a ne on. Nebylo fér, že ji cítil.

„Prosím,” zašeptal jsem.

Chtěl jsem Cama. Tohle jsem chtěl.

Až na to, až na to, až na to...

Až na to, že když jsem měl naposled ptáka v zadku, tak jsem prosil úplně jinak, změť slov a slz a soplů: „Ne, ne, ne, prosím ne.” Až na to kurva s tím. To bylo před lety.

Můj tep bušil v nás obou.

„Ale jsi vyděšenej,” řekl Cam.

„Na tom nesejde.” Zvedl jsem tvář k polibku.

Naše rty se setkaly. Ten polibek byl lehký, měkký. Ta něžnost byla nová. Ta pozvolnost. Ale on mě netlačil a já nespěchal, protože jsme pro jednou oba věděli, kam míříme.

Naše těla se znala navzájem. Naše sny taky. Pod našima dotyky odpadly knoflíky a tkaničky. Camovy prsty byly elektrický, klouzaly pod elastikou mýho spodního prádla. Žádnej jinej dotyk takovej nikdy nebude a zrovna teď mě nezajímalo, jestli ta chemie vlastně nebyla naše, jestli to vážně patřilo Beztvářím. Proč na tom záleželo? Jeho dotyk rozpálil každej nerv v mým těle a já věděl, že můj dotyk dělá to samý s ním. Cítil jsem to a vyrazilo mi to dech.

Vylezl jsem na postel, srdce mi bušilo. Stáhl jsem polštář dolů, abych si ho strčil pod břicho. Bál jsem se, že ho zaneřádím, upnul jsem se na tu myšlenku, protože jsem nechtěl přemýšlet o tom, jak to bude bolet. Pravděpodobně to bude bolet. S Wadem to bolelo.

„Je to v pohodě,” zašeptal Cam. Sedl si mi obkročmo na stehna a zaryl mi palce do ramen. „Jen se uvolni.”

„Jo, jasně.”

„Slyšel jsem to,” řekl Cam.

„Já vím.” Sevřel jsem víčka k sobě.

Cam pracoval na tom, aby mi uvolnil svaly v ramenou a krku. Nejdřív to bolelo; pak se bolest vytratila a vplížilo se do toho potěšení. Camovy dotyky začaly být méně starostlivé. Začal mě škádlit. Prsty mě hladil podél páteře, elektřina mezi náma mě šimrala na kůži a když jsem se otřásl, cítil jsem jeho pobavení.

„Dobrej pocit,” zašeptal jsem. Moje péro už bylo napůl tvrdý z očekávání. Jo, můj mozek se bál, že tohle možná bude bolet, ale aspoň moje péro bylo optimista. A proč k čertu ne? Vždyť Cam nikdy neudělal nic, co by mluvilo o opaku.

Věřil jsem Camovi. Všechno ostatní bylo hovno.

Cam se ze mě přesunul do mezery mezi mýma kolenama, co se pro něj rozevřela. Rukama zlehka přejížděl po líčkách mýho zadku a moje péro sebou škublo a o něco víc se naplnilo.

„Dobrá, Brady,” řekl, ruce na mých bocích. Jeho něžný dotyk mě přiměl se zvednout a couvnout, na kolena a já se mu poddal. Teď jsem se s tím nehodlal začít prát.

Čelo jsem si položil na zkřížený paže a snažil jsem se v týhle pozici necítit hloupě, nebo hůř, odhaleně. Věřil jsem mu, vzpomínáte? Věřil jsem mu.

Camovy prsty, kluzký od lubrikantu, našly vrásku mýho zadku. Když jimi zakroužil proti mýmu vchodu, spolkl jsem zakňourání a připomněl si, že nemám vyšilovat.

„Jsi v pohodě,” zašeptal Cam a jemně vtlačil jeden prst dovnitř. Kurva. Dovnitř mě. „Jen mi řekni, že mám přestat, pokud chceš.”

„Pokračuj,” zamumlal jsem. Nebolelo to. Byl to divnej pocit. Byl to pocit, jako že se vážně potřebuju jít vysrat. Jak to kruci mělo být sexy? Možná to dělal špatně. Možná že bylo něco špatně se mnou.

V Camově hlasu jsem slyšel smích. „Jen tomu dej chvilku, Brady. Je to nový. Samozřejmě že to je divný.”

Dostal do mě další prst a já nad tou plností zasténal. Pořád to nebolelo, ale bylo to celkem zkurveně přeceněný. Kurva, pokud jsem chtěl vyšetření dutin, tak bych se popral s vojenským poldou. A pokud jsem chtěl kontrolu prostaty—

„Kurva!”

Cam znovu zkroutil prsty. „Říkal jsi něco?”

Zasténal jsem a odsunul jsem se. „Bože.”

„Jenom dýchej,” řekl Cam. „Tohle budu chvilku dělat, jen aby ses dostal do nálady a byl připravenej.”

Dobře.

Nikdy jsem to nevěděl. Dokonce se všema Camovýma vzpomínkama a jeho sny, co mi zabíraly místo v lebce, jsem nikdy nevěděl, že by ten pocit mohl být takhle – ne dobrej, ne ve všem dobrej – takhle intenzivní. Bylo toho hodně. Bylo to možná trochu příliš a já začal kňučet a svíjet se. Potřeboval jsem, aby to přestalo, nebo jsem potřeboval víc, nebo tak nějak.

Kurva, sám jsem nevěděl.

„Brady?” Camův hlas byl potichu, nervózní.

Nadechl jsem se. „Kurva. Bože.”

„Jsi v pohodě, Brady?”

Zafňukal jsem do matrace.

Já nevím. Já nevím. Bolí to. Myslím, že to bolí, ale kurva, potřebuju víc. Chci se udělat. Prosím. Came, prosím.

„Teď tě ošukám, Brady.”

Dobře. Bože, dobře. Udělej to.

A pak došlo na tu bolest, co jsem čekal, jenom škádlivý blýsknutí, jak do mě vnikl vrchol Camova péra. Zasyčel jsem a Cam se nehýbal. Rukama mi prošel po páteři a třel mi bedra. Bolest se rozplynula, ale ten tlak zůstal. Ta plnost. Tohle už nebyl tak dobrej pocit.

Skousl jsem si ret.

Možná, kurva, možná že na tohle nikdy nebudu připravenej.

Cam strčil ruku pod mě a omotal prsty kolem mýho péra. Škubl jsem sebou, přišel jsem o dech v jednom šokovaným výdechu. Moje péro se nadmulo, tepalo a já byl tak přeplněnej protichůdnýma pocitama, že jsem jen stěží dýchal. Cam se vtlačil dovnitř a hladil mi péro, dokud potěšení a touha neutopila bolest, nebo dokud jsem je od sebe nedokázal rozeznat.

„Came,” zašeptal jsem, hlas napjatej.

Hýbali jsme se proti sobě. Já se tlačil vzad, abych vyšel vstříc každýmu jemnýmu přiražení a pak se pohnul vpřed do Camovy ruky.

„Tak těsnej, Brady. Dobrý.”

Jak jsme nabrali tempo, něco jsem zamumlal do matrace. A pak jsme šukali, řádně šukali, tvrdě a rychle. Byl to dobrej pocit. Bylo to lepší než dobrý. Pokaždý, když jeho péro projelo po mý prostatě, jsem si myslel, že se udělám. Chtěl jsem a nechtěl.

Chtěl jsem, aby tohle trvalo navěky.

Netrvalo. Nemohlo.

Nikdy nic netrvalo věčně.

Lapal jsem po dechu na matraci, jak jsem se Camovi udělal po celý ruce, po celým svým břiše a hrudi a všude po povlečení. Cam byl jenom sekundu nebo dvě za mnou.

„Kurva. Kurva.” Prsty zaryl do mých boků, jak mě následoval do propasti, oba dva jsme se chvěli a třásli, jako kdyby někdo tu elektřinu mezi námi navýšil o pár tisíc voltů. „Brady.”

Zavřel jsem oči.

„Pořád si myslíš, že jsem nebyl připravenej?”

Cam se bez dechu zasmál a rukou mi přejel po zpocených zádech. „Jo, byl jsi připravenej.”

Pomalu jsme se od sebe vyprostili.

Ležel jsem stočenej na boku na matraci, zíral ven do černoty a přemýšlel, jestli bych se měl cítit jinak. Před očima jsem měl jenom světlo hvězd a můj strach soupeřil s Camovým úžasem.

Cam se z koupelny vrátil s žínkou. Usadil se vedle mě a otřel mi břicho. Pak ji pustil na zem a zvedl svoji ruku k mojí tváři.

Naše oči se setkaly.

Nepotřebovali jsme slova.

Nepotřebovali jsme ani telepatii. Pravda byla přímo tam napsaná na našich tvářích.

Mohlo to něco být, až na to, že to skončí, než se nadějeme.

Už teď to bolelo.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>