DS - kapitola 21

Kapitola 21

Zaječel jsem.

Byl jsem v místnosti s problikávajícíma světlama, s pouty a s Kai-Renem, co stál přímo přede mnou. Neměl na sobě svoji masku. Jak na mě zíral, přimhouřil svoje žlutý oči.

Vzpíral jsem se, i když jsem věděl, že to je zbytečný. Ruce jsem měl připoutaný nad hlavou. Kolem kotníků jsem měl řemínky, co mi je držely od sebe.

„Ne!” prosil jsem a svíjel se. „Řekl, že to neuděláš! Řekl, že to neuděláš!”

Kai-Ren zasyčel. „Ty to nechápeš, Bray-dee. Ty neposloucháš.”

„Budu poslouchat. Budu poslouchat!” Ale věděl jsem, že to ve skutečnosti nemyslel.
Moje spojení s Kai-Renem nebylo tak silný jako moje spojením s Camem. Cam sám sebe nazval prostředníkem. Možná že to nebylo dost dobrý pro to, co Kai-Ren chtěl, ačkoli proč chtěl kurva líp komunikovat se špinavým utečencem z Kopy, to nevím. Cam byl lepší velvyslanec pro lidstvo než já.

„Slyším tě,” řekl jsem. Srdeční tep se mi panikou vyhrotil a proudil mnou adrenalin. Bojovat nebo zdrhnout? Ptala se mě biochemie a já nemohl ani jedno. Mohl jsem jenom prosit. „Budu poslouchat, prosím!”

Kai-Ren znovu zasyčel a něco v jeho tónu znělo skoro milujícně. „Brzy budeš, maličký.”

Kai-Ren se přesunul za mě. Svými nehty – svými drápy? – mě jemně škrábal dolů po páteři, počítal obratle. Naskočila mi husí kůže a vnitřnosti jsem měl jako na vodě.

Ne, ne, ne, ne, ne.

Byl to v mý hlavě můj hlas nebo vzpomínka na Camův, když byl v přesně tý samý pozici? Nedokázal jsem říct a co na tom k čertu záleželo? Jeho, moje – byl to stejnej křehkej, zpanikařenej tón.

„Já nejsem on!” zakňučel jsem. „Nejsem stejnej jako on!”

Pokud Kai-Ren očekával, že po tomhle to pochopím, tak se mýlil. Cam možná byl schopnej pochopit, že Kai-Ren je mimozemšťan, že to znásilnění byl vedlejší účinek účelu, ale já jsem to nemohl pochopit a nepochopil bych to. Cam byl chytřejší než já. Cam neměl stejnou zásobárnu hněvu probublávající ve vnitřnostech jako já. Cam nedokázal chovat k někomu zášť.

Nic, nic mě po tomhle nedokáže zastavit v mojí nenávisti vůči Kai-Renovi.

A ve strachu z něj.

A v přání, abych byl mrtvej.

Tohle nebyla jenom biochemie. Tohle jsem byl já.

„Nejsem stejnej jako on!” řekl jsem znovu, oči mě pálily slzama, z nosu mi teklo. „Nejsme úplně stejní!”

Ale kdo dokáže rozpoznat rozdíly mezi hmyzem, co?

Kai-Ren se mě dotkl na krku. Bodla mě náhlá, ostrá bolest.

Droga zabrala okamžitě. Padl na mě klid. Zpomalilo se mi srdce. Utekl mi povzdech. Strach odumřel.

Nahradilo ho vzrušení, jak mi Kai-Ren zlehka přejížděl po kůži. Jeho dotyk nebyl teplý, ale byl stejně elektrický jako Camův. Nesnášel jsem, jak se mě dotýkal, jako kdybych mu patřil. Nesnášel jsem, že mi uteklo zasténání. A ze všeho nejvíc jsem nesnášel, jak spokojeně zasyčel, když se mi péro začalo nadouvat.

„Dobře, Bray-dee,” zašeptal někde blízko mýho ucha.

Neměl jsem sílu ani otočit hlavu pryč. Mohl jsem tam jenom viset s povadlou bradou. Zíral jsem dolů na svoje vychrtlý, bledý tělo, když se na mě Kai-Ren zezadu natlačil, svýma rukama v rukavicích mi sjížděl po pánvi, po břichu a dolů k mýmu péru.

Věděl jsem, že bych se měl bát, ale ať mi Kai-Ren vpíchl cokoli – drogu? jed? – umrtvilo to část mý mysli, co teď měla ječet. Kai-Renovy prsty hladily moje péro a já zasténal.

Ne, ne, ne, ne, ne.

Až na to že ano. Ano.

Kai-Ren stáhl ruce z mýho péra, zpět na zadek.

Droga mě zanechala příliš otupělýho na to, abych se pral, ale strach mě znovu našel. Po tváři mi tekly slzy.

„Ne. Prosím ne. Řekl, že to neuděláš. Cam to řekl.”

Kai-Ren zasyčel a možná že ten zvuk měl být uklidňující.

Zvenku jsem slyšel tlumenej hluk. Tlumený, rychlý klepání a pak ztlumený výkřik: „Brady! Brady!”

„Came?” Moje mysl na něj zakřičela, ačkoli moje tělo dokázalo vydat jenom slabý zakňučení.

Kai-Ren znovu zasyčel. Tentokrát ten zvuk zněl naštvaně.

Když se dveře otevřely, zvedl jsem hlavu, a Cam přišel ke mně.

„Neubližuj mu,” řekl nervózně. Jeho oči se střetly s mýma. Odrážel se v nich můj vlastní strach. „Prosím, pane, ne.”

Kai-Ren mi třel svým spárem v rukavici po páteři a já se zachvěl. „Tenhle strach ho přejde, až bude naše spojení silnější. Až to pochopí.”

„Nepřejde ho to,” řekl Cam. „Jsme jiní.”

Stál přede mnou a objal mě pažemi. Zbytečný gesto ochrany a útěchy, ale já zavřel oči a předstíral, že v tom je rozdíl.

Kai-Ren mi rukou přešel po hlavě. Nahnul jsem se ke Camovi. Zajíkl jsem se.

„Musí poslouchat!” zasyčel Kai-Ren.

Cam se přesunul, kopal do kotvícího bodu vedle mýho levýho kotníku. Lano zahučelo, jak povolilo. Nevěděl jsem, jestli se mám pohnout. Ne když mi Kai-Ren pořád dýchal zezadu na krk, když mi prsty pořád přejížděl po páteři, když pořád nespokojeně syčel, když jsem vydal nějaký zvuk.

Cam kopal do druhýho kotvícího bodu a pak se natáhl nahoru. Jeho prsty se omotaly kolem mýho levýho zápěstí, uvolňovaly pouto. Jak mi spadla paže, zabolelo mě v rameni. Neměl jsem energii ji zvednout.

„Poslouchej,” řekl.

„Budu,” zašeptal jsem přes slzy, bojoval s tou drogou. „Budu. Ježíši, budu!”

„Ne,” řekl Cam a pevně mě chytil. „Ty ne, Brady.”

Cam mě držel jednou rukou, jak odvazoval moji druhou paži. Přepadl jsem dopředu do jeho náruče a on nás oba velmi něžně položil na zem. Pevně jsem zavřel oči a přemýšlel, jestli nás Kai-Ren za tohle zabije.

„Vidíš ji?” zeptal se Cam. „Cítíš to?”

Kai-Ren zavrčel, ale v tom okamžiku jsme ji viděli všichni: vyzáblou malou dívenku, od slunce hnědou jako oříšek, jak stojí v kuchyni s ručníkem kolem ramen, zatímco jsem jí drbal smotanec mokrých vlasů.

„Můžu spát v tvojí posteli, Brady?”

„Kvůli čemu?”

Její šedivý oči byly velký. „Bojím se tmy.”

„Co když se taky bojím tmy?”

Lucy nakrčila nosík. „Já se nebudu bát, když budu s tebou, a pak zařídím, aby ses přestal bát ty, dobře?”

„Dobře.”

Lucy byla ještě před Camem můj druhý tep.

Pořád byla celej můj vesmír.

„On sem nepatří,” zašeptal Cam. „Nikdy nebude. Musíš to cítit.”

„Je pro tebe, Cam-rene,” řekl Kai-Ren, jeho sykavkový hlas přicházel nad námi. „Je to, co jsi chtěl.”

Cam propletl svoje prsty s mýma. „Ne takhle.”

Otevřel jsem oči a podíval se přes Camovo rameno na Kai-Rena. Přemýšlel jsem, jestli jsem si to něco v jeho žlutých očích, co vypadalo jako ohleduplnost, jenom vysnil. Skoro lidský. Pak se mu oči zablýskly a bylo to pryč.

Stočil svůj tenkej horní ret a odhalil zašpičatělý zuby. „Tohle je dar.”

„Ne,” řekl Cam.

„Pečlivě přemýšlej, Cam-rene. Bude po tvém a nikdo nevyhraje.”

„Ne,” souhlasil Cam, „ale možná nikdo nezemře.”

Ticho se natahovalo. Pokud mezi nimi něco procházelo, pak jsem to přes svoje kňučení neslyšel.

Pak Cam uvolnil svoje sevření kolem mě.

Kai-Ren přimhouřil oči. „Na nohy, maličký.”

„Came,” zašeptal jsem.

„Je to v pohodě,” řekl Cam. Pomohl mi na nohy. „Pošle tě zpátky, Brady, dobře?”

Nedokázal jsem říct, jestli to byla lež nebo ne.

Nedokázal jsem říct, jestli jsem brečel kvůli Lucy, kvůli sobě nebo kvůli Camovi.

Když mi Cam pomohl zpět do nádrže, co mohla být ta samá, v který jsme sdíleli svý sny, nedokázal jsem se přestat třást. Tentokrát ne kvůli nádrži nebo kvůli Kai-Renovi, co stál poblíž nebo dokonce ani kvůli velkýmu černýmu. Tohle byl všechno šok.

„Je to v pohodě,” řekl Cam.

Na to, že to byl chlápek, co byl můj pacient, mi to říkal celkem často od tý doby, co jsme ho vyřezali z jeho nádrže. Kurva, já jsem tomu tady nikdy nevelel, co?

Jednou rukou mi prošel po mým krátkým sestřihu. Druhou ruku mi přitiskl ke tváři. Jeho zelený oči byly doširoka rozevřený, těch pár posledních okamžiků spolu vpíjel všechno, co mohl. Moje oči byly stejně široký jako jeho.

„Přeruší to spojení,” řekl. „Tentokrát ano. Pokud otevřeš oči, neboj se, dobře?”

Vzpomněl jsem si, co viděl on. Vzpomněl jsem si, jak zíral do vesmíru a jak se mu odhalil ve všech barvách. Vzpomněl jsem si na tu senzaci, jak se pomalu otáčel nekonečnem. Jak pronásledoval světlo hvězd a jak jej chytil.

„Neboj se,” zopakoval. „Každou minutou jsi blíž k Lucy. Řekni jim, Brady. Řekni jim jakoukoli zkurvenou lež, aby tě přeložili na planetu, dobře? Řekni jim, že jsi viděl zbraně, města, cokoli.”

Pokusil jsem se zašklebit. „Nemusíš utečence učit jak lhát, Came.”

„Jo.” Oči se mu leskly slzama. „A možná se potkáš s mýma rodičema. Taky jim řekni nějakou lež, dobře?”

„Řeknu,” řekl jsem a hruď se mi sevřela. To je to, co se dělá, ne, pro chlapy, co se domů nevrací?

„Ať je to dobrá lež,” řekl.

Nádrž se začala plnit roztokem.

„Je mi to líto,” řekl jsem. Hlas se mi zadrhával v hrdle. Zachytil se na potlačeným vzlyku, co bolel, když jsem ho spolkl. „Je mi líto, že jsem si tě nedokázal vybrat.”

Cam mi věnoval rozechvělý úsměv. „Ne, není ti to líto.”

Pomyslel jsem na Lucy. „Ne, není.”

„A nemělo by ti to být líto.” Cam se sklonil dolů a otřel se svými rty o moje, než jsem si vůbec uvědomil, že to byl polibek. Poslední polibek. Skončilo to, než jsem se vůbec nadál. „Bude se mi stýskat.”

„Je to víc než to,” řekl jsem. Srdce mi přeskočilo. „Řekneme to?”

„Jo.” Na vteřinu mu vlasy zakryly tvář; pak se mi znovu podíval do očí. „Miluju tě, Brady.”

„Miluju tě, Came.”

Nebyl v tom žádnej zkurvenej rozdíl, ale aspoň se nám jednou poštěstilo to říct.




Do prdele s vesmírem.

Do prdele s věčností a stvořením a milionama barev, co vřou do sebe v černotě.

Jakej to k čertu mělo pro mě význam?

Moje srdce bylo tak jako tak zlomený.




Podruhý během dnů – byly to jenom dny? – jsem se probral, když se ruce přitiskly na membránu nádrže. Tentokrát byla tvář, co na mě shlížela, lidská. Naše ruce se přes membránu dotkly a já upřel pohled na tu drsnou starou tvář, jak se přese mě pomalu plížilo uvědomění.

Membrána se rozpustila, roztok odtekl a já se z plna hrdla nadechl chladnýho, recyklovanýho vzduchu na ošetřovně Defenderu 3.

„Brady,” řekl Doktor, jednou rukou mi sklouzl pod čelist, aby našel tep, zatímco mi druhou přitiskl na tvář. „Brady. Ježíšikriste, kurva, Brady.”

Doktor na mě mluvil. Za ním stáli velitel Leonski a korvetní kapitán Chanter a zírali na mě. Za ně jsem neviděl, ale mluvili tam lidi.

A já jsem tam ležel nahej.

Hluk, světla, chlad, nahota, ale to jediný, co jsem slyšel, byl můj vlastní tep: osamělej. Nebyla tam žádná synchronita. Ani ozvěna v prázdnotě. A jedinej hlas v mý hlavě byl ten můj.

Ježíši.

Sám.

Mrkl jsem na světla na stropě.

„Came?” Líbilo se mi to bodnutí ticha, takže jsem se zeptal znovu. „Came?”

Zatřásl jsem se. Jo, ten strup si strhnu milionkrát nebo i víckrát, než přestane krvácet. Krvácet, to bylo to jediný, co jsem pro něj mohl udělat.

„Cítíš to?” zeptal jsem se jednou Cama.

„Bolí to.”

Vždycky to bolelo a vždycky bude.

Rukou jsem vystoupal po svých nahých žebrech a přidržel si ji na srdci. Kdysi Camovo srdce bilo stejně jako moje. Kdysi to samý bylo s Lucy. Znovu bude. Musím tomu věřit.

Doktor položil svojí ruku přes mojí.

„Brady,” zalapal. „Co se ti kruci stalo?”

Zamrkal jsem a světla na stropě vybuchly jako koróny. Zvedl jsem svoje roztřesený ruce, abych si s nima vytřel trochu tý rosolovitý Beztváří tekutiny z očí.

„Zmlátil mě Wade,” řekl jsem, i když pravděpodobně nemyslel tohle. Pravděpodobně myslel, co se stalo s Kai-Renem. „Slyšíš, Doktore? Wade a jeho kreténský kámoši mě zmlátili, ale strčit mě do UV komory byl nápad toho šmejda Branskiho. Mohli mě zabít, Doktore.”

„Brady,” řekl Doktor znovu. Jeho huňatý obočí komplikovaně tančilo. „Ježíšikriste, Brady, myslel jsem, že jsi mrtvej.”

„Do prdele se zázrakama,” zašeptal jsem. „Do prdele s vesmírem.”

„Ježíši,” řekl Doktor a sebral se. „Dostaneme tě odtud a umyjem tě.”

„Jo.”

Bylo třeba dva lidi, aby mi pomohli z nádrže: Doktora a kapitána Loha. Když mě konečně měli na nohách, Doktor mě opřel o kapitána Loha a zkontroloval, jestli nejsem zraněnej.

„Dostanem tě do sprchy,” řekl Doktor nakonec.

Zeď z šedých uniforem se rozestoupila a tehdy jsem to uviděl. Na vteřinu jsem si myslel, že mě nějak otočili, nebo že mám zrak víc pojebanej, než jsem si myslel, ale bylo to skutečný: černá, olejová věc, co vypadala jako obrovskej brouk, ležela na zádech s nohama přitisklýma na vaku. Neporušeným vaku.

„Co to k čertu je?” zeptal jsem se a hlas se mi zlomil.

Doktor se na mě zamračil. „To je druhá nádrž.”

Druhá...

Studenej vesmír se kolem mě rozsypal na kousky. Nemohl jsem se nadechnout, ale to mě nezastavilo.

Sranda. Když jsem poprvý viděl tu černou, jako by hmyzí nádrž, tak mě vyděsila k smrti. Zrovna tehdy jsem se nemohl dočkat, až se k týhle dostanu, až se vyšponuju na špičky a až se podívám do mléčný tekutiny na tělo v ní. Nemohl jsem se dočkat, až přitisknu ruce na ten rosolovitej vak a až budu sledovat, jak se rozpustí.

„Came!”

Když jsem ho poprvý viděl, měl mezi řasama chycenou vzduchovou bublinu. Tentokrát měl taky jednu, zářila mu na tváři jako slza.

Položil jsem ruce na vak. Cam zvedl svoji. Oči měl zavřený, pořád byl na tom divným místě, kam ho nádrž vzala – možná ve spirálovým vesmíru, možná v nějaký svojí vzpomínce nebo možná na zakrslým plácku v Kopě, kterej jsem mu ukázal – ale když jsme se dotkli, tak mezi náma zajiskřila stejná stará elektřina. Rty se mu vyklenuly do úsměvu ještě předtím, než se membrána nádrže rozpustila, než vůbec tekutina začala odtékat, než vůbec otevřel oči.

Když je otevřel, bylo to jako úsvit.

„Hej, Brady,” zachraptěl, zatřásl se, jak se jeho kůže dotkl vzduch.

Moje krátký, ostrý vyštěknutí z překvapení nebyl přímo smích. Nevím, co to k čertu bylo. Natáhl jsem se do nádrže a popadl ho za ruku. Naše slizký prsty po sobě klouzaly.

„Sním?”

Žádná odpověď. To bylo v pohodě. Dalo mi to šanci přeložit tu otázku z mýho mozku do úst do něčeho míň patetickýho.

„Co se kurva stalo?”

Camovo sevření zesílilo. Oči měl široký. „Poslouchal. On poslouchal.”

A pak bez ohledu na to, že byl nahej, slizkej a obklopenej důstojníkama, se Cam začal smát. O vteřinu později jsem se k němu přidal. Dokonce mě nezajímalo, jestli si každej důstojník na ošetřovně bude myslet, že jsme blázni.

Do prdele s nima.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>