DS - kapitola 20

Kapitola 20

Otevřel jsem oči do slunečního světla. „Kde to jsme?”

Cam se na mě usmál. „Nemám ponětí. Ale je to v pohodě.”

Kurva. Já to tu znal. Seděli jsme na plácku červený hlíny posetý trsy zakrslý trávy. Zhruba padesát metrů od nás vřeštěli kakaduové v aleji stromů na břehu řeky. Podél břehu na východ a kolem zákrutu a uvidíte tovární komíny. Uvidíte kouř, co z nich stoupá, a uslyšíte mlácení kovu o kov, jak se rozléhalo městem a drnčelo zdmi buňkových chatrčí.

Podél břehu na západ a dojdete na břeh moře za přílivovou čárou, mangle, shnilý pylony starýho mola a zrezivělý pasti na krokodýly napůl potopený v mořský vodě.

Tohle byla Kopa.

Cam na slunci vypadal jinak. Na můstku nosu jsem viděl náznak pih, co jsem na stanici nikdy neviděl. Kůže mu zářila. Jeho oči vypadaly zeleněji než kdy dřív.

„Jsme mrtví?” Shlédl jsem na svoje ruce. Byly stejně bledý a bílý, jako na Defenderu 3. Velký černý mi z kůže vysálo všechnu barvu.

„Ne.” Natáhl se ke mně a vzal mě za ruku, jeho teplý prsty se propletly s mýma. „Slib mi, že nebudeš vyšilovat, Brady?”

Kurva. Podařilo se mi stroze přikývnout.

„Jsme ve stázi,” řekl Cam. Nakrčil nos. „Tohle není skutečný. Tohle je něco, co nám nádrž našla ke sledování. Já jsem tu nikdy dřív nebyl, takže to musí být tvoje.”

„Je to Kopa,” řekl jsem. Kakadu zavřeštěli. Ve vzduchu jsem cítil rudou zem. „Prosím, ať to zmizí.”

„Ty tu nechceš být?” zeptal se Cam a mírně se zamračil.

„Není to skutečný.” Radši bych žil ve skutečný noční můře než ve falešným snu. Co kdybych viděl Lucy? Co kdybych viděl svýho tátu? Prosím ne.

„Zavři oči,” řekl Cam.

Vytěsnil jsem Kopu.

„Vidíš nás?”

„Já nevím,” řekl jsem, ale něco se mi v mozku posunulo a já nás viděl. Tep se mi vyhrotil.

Byli jsme v nádrži, vznášeli jsme se. Netopili jsme se. Jak to, že jsme se netopili?

Cam měl paže kolem mě.

„Umírám?” zeptal jsem se v duchu.

„Ne.”

Uzdravoval jsem se.

Jak jsem ležel v tom divným roztoku, krvácení se zastavilo. Spáleniny se hojily. Kosti srůstaly.

Ztratil jsem veškerej pojem o čase, o místě. Veškerej pojem o všem kromě Cama. Pasovali jsme k sobě, já měl tvář strčenou pod jeho bradou, ve vzájemným objetí, propletený nohy. Cítil jsem, jak mu bije srdce.

„Prosím, nenech je mě rozřezat, Came. Prosím.”

Jeho hlas byl klidný. „To se nestane, Brady.”

„Musím se vrátit domů. Opravdu. Kvůli Lucy. Prosím.”

V nádrži kolem mě sevřel paže pevněji. „Je mi to tak líto, Brady. Je mi to tak líto. Tohle byl jedinej způsob, jak tě zachránit.”

„Taks mě měl nechat zemřít.”

Něco v tom roztoku tu myšlenku podrželo a já cítil, jak se její ozvěna přes nás dlouho přelívala, jak nás oba utápěla v lítosti.



Nevím, jak jsem věděl, že tam je, ale věděl jsem to. Když Kai-Ren položil svoje ruce v rukavicích na povrch nádrže, mírně se to prohnulo dovnitř a ten vzrostlý tlak byl jako pohlazení. Camova ruka se zvedla. Stejně jako moje. Dvě malý loutky tančící, když Kai-Ren zatahal za provázky.

Povědomí zabrnělo na okrajích mý mysli. Následoval ho strach.

Otevřel jsem oči a zíral jsem skrz mléčnou tekutinu, skrz membránu vaku a do Kai-Renovy černý neforemný masky.

„Bray-dee,” řekl v mý hlavě.

Srdce mi bušilo jako splašený, ale nedokázal jsem ruku stáhnout dolů. Nebyl jsem jenom já; nějak jsem byl taky součástí tohohle přístroje a moje tělo bylo naprogramované k úkolu. Roztáhl jsem prsty. Sevřel se mi žaludek, když Kai-Ren položil svojí ruku na mojí. Hladká membrána nádrže se otřela mezi mojí dlaní a jeho rukavicí.

Svoji druhou ruku měl na Camově.

Zářili jsme. Na kůži se nám kroutily zářící znaky, problikávající a měnící se, jak nad náma Kai-Ren stál. Naše životní funkce, uvědomil jsem si najednou: srdeční tep, teplota, krevní tlak a dech.

Kai-Ren přesunul ruce, ty naše táhl s ním, a pak ustoupil.

Roztok v nádrži rozechvěly vibrace, skrz mě, skrz Cama a světla na naší kůži zmizely. Membrána nádrže nad náma se začala rozpouštět. Během pár chvilek mě doručí do rukou mý noční můry.

Ne, ne, ne, ne, ne.

Možná se dřív udusím, jako se to skoro stalo Camovi. Až na to, že tentokrát nádrž fungovala, jak měla. Pokusil jsem se pohnout, zápolil jsem – chtěl jsem – ale místo toho mě zaplavil klid tak náhlej, tak čistej, tak všezahrnující, že to mohly způsobit jedině chemikálie.

Roztok začal odtékat.

Měl by nastat okamžik – i můj popletenej mozek to věděl – kdy moje tělo přejde z dýchání v roztoku na dýchání na vzduchu a bude si myslet, že se topí. Měl jsem zpanikařit, svíjet se v křečích, ale nestalo se to. Ležel jsem v nádrži, paže jsem měl pořád obalený kolem Cama a cítil jsem, jak mi ze ztuhlých rtů odkapává ten roztok. Cítil jsem, jak se mi o tvář otřel vzduch, jak mi naplnil plíce, ale nedošlo k žádnýmu násilnýmu okamžiku přenosu. Roztok vyšel ven a vzduch vplul dovnitř, jak se membrána vaku rozpustila.

Zíral jsem na Cama a žasl jsem nad tím, jak moc má rozšířený zorničky. Pohltily mu skoro celý zelený duhovky. Vlasy promočený rosolovitým roztokem měl přilepený k tváři.

„Je mi to tak líto, Brady.”

Jak se nad náma Kai-Ren tyčil, zápasil jsem s tím, abych udržel oči otevřený, ale ta droga byla silnější. Zakňučel jsem a Kai-Ren mě zvedl; moje noční můra mě zvedla. Na lesknoucím se stropu jsem viděl světla. Slyšel jsem syčivý zvuky. Cítil jsem, jak se Kai-Renovy prsty omotávají kolem mýho hrdla.

„Came... Came...”

Nebyl to Cam, kdo mi odpověděl.

„Buď potichu, maličký.”

Přemýšlel jsem, jestli do něj můj náhlej výbuch strachu narazil jako rádiová odezva. Takhle to do mě uhodilo. Hodlá mě zabít? Hodlá mě ošukat jako to udělal s Camem? Hodlal mě rozřezat na jednotlivý buňky, jen aby poslouchal, jaký zvuky budu vydávat?

Místnost, do který mě Kai-Ren donesl, byla tmavá. Položil mě na podlahu a sklouzl mi svou rukou v rukavici po hrudi. Roztáhl prsty na mým břichu a vydal ze sebe syčivý zvuk.

Snažil jsem se bojovat s tou drogou, co mě stahovala do spánku, a přemýšlel jsem, proč to kruci dělám. Bezvědomí byl dar, ne?

Zakňučel jsem, jak se Kai-Ren zvedl. Na vteřinu byl orámovaný mdlým světlem, co vycházelo zvenku z chodby. Tyčící se Beztvář zakrytý svým černým bitevním brněním, vysoký a tichý: věc ze všech mých nočních můr, z nočních můr každý lidský bytosti, co kdy existovala.

A pak byl pryč a dveře se za ním zavřely.

Můj táta mi zpívával. Hlas měl zkaženej cigaretama a prací v hutích. Byl vážně nakřáplej, ale v určitý tónině to bylo dokonalý. Když jsem se bál tmy, poslouchal jsem tátův bručivej hlas. Některý písničky, co zpíval, měly slova v cizích jazycích. Ty písně se naučil od svýho táty, ale ani můj táta nevěděl, co to znamenalo nebo z který země přišly. Význam byl dávno ztracenej, ale zůstaly nám melodie. A ozvěna.

Šeptal jsem si pro sebe ty písně na lodi Beztváří uprostřed velkýho černýho, na místech, kde ty slova ještě nikdo nikdy nešeptal. Myslel jsem si, že mě to utěší, ale neutěšilo. Jenom mi to připomnělo, jak malej jsem a jak daleko od domova jsem.

Nevím, jak dlouho jsem v tý černotě spal, nebo jestli jsem vůbec spal. Možná jsem tam ležel, dokud účinek tý drogy nevyprchal, nebo se mi to možná jenom zdálo. Já jenom věděl, že v jednom okamžiku jsem se zase mohl hýbat.

Protáhl jsem si prsty u rukou a na nohou, hledal jsem nějaký zranění. Po tom výprasku od Wadea a pak po tý době v UV komoře jsem měl být mrtvej. Teď jsem ale necítil ani bodnutí. Vzpomněl jsem si, že jsem viděl z mojí paže čouhat kost. Ani jizva.

Ten roztok z nádrže mi na kůži uschnul. Loupalo se to ze mě jako suchá kůže, když jsem si svýma třaslavýma rukama přejel po těle.

V očích mě pálily slzy.

Měl jsem zemřít na Defenderu 3, kde jsem možná byl obklopenej sadistickýma zkurvenýma kreténama, ale aspoň to byli sadistický, zkurvení, kreténský lidi. Neměli mě dávat Beztvářím nehledě na to, jak moc Cam chtěl, abych žil. A co to, co jsem chtěl já?

Byla taková tma, že jsem ani nemusel zavřít oči, abych ji viděl: špinavá malá tvářička, jemný rozcuchaný vlásky a oči, co se podle oblohy měnily od modrý po šedou. Tři roky bylo pro malý děcko dlouhá doba. Kdysi jsem byl její celej svět, ale pamatovala si teď na mě vůbec? Bylo by lepší, kdyby ne.

Rukama jsem si protřel oči.

„Proč máš špatnou náladu, můj mazlíčku?”

Kurva. Strhl jsem si ruce z tváře, čekal jsem, že nade mnou zase stojí Kai-Ren. Nic. Dveře byly pořád zavřený. Pořád jsem ležel v temnotě sám. Srdce mi bušilo.

„Já nemám špatnou náladu, pane,” řekl Cam.

Ježíši. Já je slyšel. Ne ve svý hlavě nebo ne jenom ve svý hlavě. Slyšel jsem jejich hovor, ačkoli nebyli nikde poblíž. Zavřel jsem oči a v tom okamžiku jsem je i viděl, stejně jako Kai-Ren viděl mě a Cama ve sprše.

Stáli ve velký kruhový místnosti. Můstek, řekl mi instinkt. Instinkt nebo ta část, co byla v obou jejich hlavách. Nebyly tam žádný ovládací panely, žádný tlačítka a monitory. Místo toho tam byly výklenky naplněný divnýma zářicíma světlama, co mi připomínaly bioluminescenci. Technologie Beztváří byla živá.

Cam byl nervózní. Složil si ruce na svojí holý hrudi. Měl na sobě armádní kalhoty, co musel dostat na Defenderu 3 a byl bosej.

„Copak nechceš svýho vlastního mazlíčka, Cam-rene?” Kai-Renův sykavkový hlas zněl pobaveně.

Cam zíral do tý beztvarý černý masky. „Ne,” řekl, ale hlas měl nepřirozenej.

Kai-Ren zasyčel a já nedokázal říct, jestli to bylo pobavení nebo nespokojenost. „Nelži.”

Cam na okamžik zavřel oči. Hruď se mu nadmula, jak se zhluboka nadechl. „Ne takhle. Je vyděšenej.”

V temnotě jsem se zatřásl.

„Ty jsi byl vyděšený.”

Cam se k němu natáhl a dotkl se Kai-Renova ramene. „To je jiný, pane.”

To slovo jsem nenáviděl. Nesnášel jsem, že jsem ho slyšel z Camových úst. Cam byl chytrej a statečnej. Cam se hnal za světlem hvězd. Nebyl nějakej zkurvenej mazlíček s páníčkem.

Cam prsty sklouzl nahoru za Kai-Renovu lebku a já věděl, co přijde dál. Zakryl jsem si oči rukama, ale nepomohlo to. Stejně jsem viděl.

Viděl jsem místnost, v který jsem ležel: malou a temnou.

Viděl jsem můstek.

Viděl jsem Kai-Rena Camovýma očima a Cama jeho.

Cam odepnul Kai-Renovu černou masku a odhalil tvář mý noční můry.

Maso tak bílý a studený jako porcelán těsně natažený přes ostrou, hranatou lebku s výraznými lícními kostmi a čelem. Oči měl bez řas, žlutý duhovky. Kai-Renův nos byl užší než lidskej. Pod ním se jeho úzký, bezkrevný rty stočily do úsměvu, když se Cam natáhl vzhůru a pohladil ho po vpadlý tváři.

„Bože, Came, ne. Nedotýkej se toho.”

Pokud mě slyšeli, tak nezareagovali.

„Jak je to jiné?” zeptal se Kai-Ren, slova mu z tenkých rtů unikaly jako syčení páry.

To, co jsem zahlídl, byly ostrý zuby? Nechtěl jsem se koukat, ale nemohl jsem se dostat ze svý vlastní zkurvený hlavy.

„Já jsem se bál jenom o sebe,” řekl Cam. „On se bojí o víc než jen o sebe.”

Kai-Ren přimhouřil oči.

„Já vím, že tomu nerozumíš,” řekl Cam. Smutně se usmál a já si vzpomněl, co mi před několika dny řekl: „Je čestný dle jejich vlastního smyslu. Ale taky si vážně myslí, že jsme níž než řasy na jezeře.”
Kai-Ren zamručel a rukou v rukavici sklouzl Camovi po páteři a já to cítil. Cítil jsem to, jako by se dotýkal mě. Cítil jsem, jak ten dotyk Cama navnadil ke vzrušení a jak to to samý dělalo se mnou.

Srdce mi bušilo jako splašený. Vytáhl jsem se na kolena a dávil se. Nic ze mě nevyšlo, ale aspoň se mi nějak povedl vytlačit to spojení mezi Camem, Kai-Renem a mnou. Pokud mě svědila kůže a třásl jsem se, pak to bylo proto, že jsem byl nahej na lodi Beztváří uprostřed vesmíru a ne proto, že se Beztvář dotýkal Cama a líbilo se mu to.

Protože pokud by tohle byl ten důvod, tak jsem byl naprosto zpackanej.



Neměl jsem o nic větší ponětí o plynutí času v týhle místnosti, než jaký jsem měl v nádrži, až na to, že se mi ještě nechtělo na záchod a neměl jsem hlad, takže to nemohlo být tak dlouho. Ležel jsem na podlaze a snažil jsem si nevšímat, jak moc to bylo cítit jako kůže než kov a jak tím procházely malý vibrace. Možná to bylo vrčení motoru nebo to možná bylo pumpování lymfatickýho systému. K čertu jestli jsem to věděl.

Dveře se rozevřely. „Brady?”

Zaplavila mě úleva. „Came!”

„Je to v pohodě,” řekl.

Další zkurvená lež, ale snažil jsem se ze všech sil jí uvěřit. Myslím, že se mi to na sekundu skoro podařilo; pak se to celý sesypalo.

Cam seděl na podlaze se mnou a držel mě, zatímco jsem brečel. Hladil mě po tváři, třel mi dlaní po zádech a nechal mě na něm viset jako klíště.

„Je to v pohodě,” myslel si a pokaždý to zkazil tím, co si skutečně myslel: „Je mi to tak líto.”

„Já vím.” Snažil jsem se nemyslet na to, jak se ho ten Beztvář dotýkal. Snažil jsem se nemyslet na to, jak daleko zašli po tom, co se mi podařilo je vypnout, a jestli se to Camovi líbilo nebo ne.

Líbilo se mu to. Věděl jsem, že se mu to líbilo.

Zkurvená telepatie.

Přál jsem si, abych měl nějaký oblečení, do kterýho bych si moh utřít nos. Místo toho jsem potáhl. „Proč jsme pořád propojený? Myslel jsem, že to spraví.”

„Měl,” řekl Cam. V šeru měl obrovský oči. „Ale chce, abys byl schopnej s ním komunikovat, Brady, jo?”

Zatřásl jsem se.

Cam mi dlaní přetřel po mým krátkým sestřihu. „A vzpomínáš si, jak to dělá, ne?”

Bodl mě strach.

Záblesk v barvách technicoloru na Camovo první probuzení na týhle lodi.

Cam zakroutil hlavou ze strany na stranu, ale neviděl. Měl zavázaný oči. Byl nahej. Byl spoutanej, za zápěstí a kotníky, a nemohl se pohnout. Paže měl vytažený nad hlavu. Bolely ho ramena. Bosýma nohama dosahoval na zem, ale nedokázal se vzepřít. Nebylo kam jít. Nemohl nic dělat, než to přetrpět.

Pevně jsem zavřel oči.

„Takže možná je lepší, když nějakou dobu zůstanu v tvojí hlavě,” řekl Cam. „Jako tvůj prostředník.”

„Jo.” Roztřeseně jsem vydechl. „Jo.”

Seděli jsme spolu v temnotě.

Strach vyprchává.

Myslíte si, že ano, ale někdy se jenom přeskupuje.

Cam mě držel, dokud jsem neusnul. Když jsem se znovu vzbudil, byl jsem v řetězech.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>