DS - kapitola 12

~ Chris na scénu! ~

Kapitola 12

Měl jsem být na dobrým místě, když jsem usnul v Camově náručí a s hlavou pod jeho bradou. Byl teplý a cítil jsem se tak bezpečně. Nemělo se mi stýskat po domově, když mě Cam držel, ale stejně mi to prosáklo do snu, když byla moje obrana dole.

Ale možná jsem to věděl. Možná jsem cítil, že už je konec.

Tý noci se mi zdálo o Kopě. Ležel jsem ve svý posteli a zíral jsem z okna na hvězdy.


To ráno jsem dostal svůj dopis a pořád jsem ho měl strčenej pod matrací. Jednou jsem si ho přečetl a potom už jsem se na něj nedokázal podívat. Chtěl jsem ho spálit nebo ho zahrabat, ale věděl jsem, že by se tím nic nezměnilo. Byl jsem na řadě: naverbovali mě.

Měl jsem dva dny. Dva dny něž všechno opustím kvůli prázdnotě velký černoty. Byl jsem dost starej na to, aby mě naverbovali, ale nikdy předtím ve svým životě jsem se necítil tak moc jako malý děcko.

Nechtělo se mi jít. Bál jsem se jít. Chtěl jsem svýho tátu a jak mu to k čertu oznámím? Ne že bych měl v Kopě nějakou slušnou budoucnost, ale aspoň bych nebyl sám. Aspoň bych měl tátu a Lucy, a oni by aspoň měli mě.

Byli můj celej svět a já jsem vždycky věděl, že to je tak zkurveně vachrlatý. Vždycky jsem se tohohle momentu bál. A teď to bylo tady a všechno, co jsem se tak snažil držet, ode mě klouzalo pryč.

„Brady? Brady? Spíš, Brady?”

Lucy spala na matraci na zemi nebo aspoň měla. Většinu nocí to skončilo tak, že se vyškrábala ke mně do postele. V létě její tělo žhnulo jako výheň a oba jsme se probouzeli zpocený potem.

„Jsem vzhůru.”

Vyškrábala se vedle mě. Voněla po fenolovým mýdle. To bylo jediný mýdlo, co jsme si mohli dovolit.

„Přeješ si něco u hvězd, Brady?”

„Jo.” Přál jsem si, abych je nikdy nespatřil.

A pak v tom mým snu to byla jiná noc a já tam nebyl.

Táta ukázal na oblohu. „Zamávej Bradymu!”

„Přání od hvězdičky!” řekla Lucy. „Je Brady v nebi, tati? Je Brady mrtvý?”

Je Brady mrtvý? Je Brady mrtvý? Je Brady mrtvý?

Probudil jsem se slzama na tváři.

Posadil jsem se, rukama si přetřel tvář. Cam pořád spal. Když spal, vypadal nádherně. Jak jsem ho sledoval, tak mu po tváři proběhl náznak starosti, a já se cítil vinen. Polapila ho chapadla mýho snu? A pak si povzdechl a bylo to pryč. Zase byl poklidný.

Jsi všechno, co mi tohle místo kdy dalo, LT. Znamenáš pro mě víc, než bys měl, tak proč ti nevěřím, když mi říkáš, že neumřeme? Co přede mnou skrýváš?

Podíval jsem se na hodinky.

Kurva, pořád bylo uprostřed noci. Ještě aspoň čtyři hodiny, než nám mariňáci přinesou snídani. A pak co? Pak za hodiny nebo za dny – kdo to k čertu věděl? – přijdou Beztváře. Už teď jsme byli jako mrtví, ať si Cam říkal cokoli.

Chvíli jsem tam seděl a snažil se nepoddat se nenávisti. Bylo to, co to bylo. Bylo to víc, než jsem měl právo očekávat, ne? Pokud nás Beztváře hodlali všechny vyhubit, aspoň jsem na chvilku měl Cama. A to bude aspoň trochu útěchy nakonec, doufal jsem.

A pokud nás všechny nezničí? No, aspoň jsem na chvilku měl Cama. Aspoň když Hooper řekne, že všichni piloti Hawků jsou arogantní kreténi, budu schopnej pomyslet na jednoho, co nebyl.

Ten sen stále zůstával na okraji mý mysli. Bylo to tak živý, že jsem skoro cítil červenou hlínu. Ježíši, tolik se mi stýskalo po domově. Možná že všem. Řekli vám, že to po pár měsících přejde, ale možná to byla ta chvíle, kdy jste se to prostě naučili skrývat za předstíranou odvahu. Takovej jsem byl já, samý chvástání a kraviny, pořád.

Kromě s Camem. Camovi jsem nemohl lhát. Před Camem jsem neměl žádný tajemství.

Shlídl jsem na něj, jak tam tak mírumilovně ležel, a přemýšlel, jak to, že měl tajemství. Měl víc času zvyknout si na celou tu beztvářnou vymývací záležitost, ale o to tady vlastně nešlo. Přemýšlel jsem, co to bylo za tajemství. Proč mi nevěřil dost na to, aby mi to řekl?

I když Cam slíbil, že mi to jeho tajemství neublíží, proč jsem nedokázal přestat myslet na zradu? Něco přede mnou skrýval, přede všema. To mě děsilo.

Vyhlédl jsem z okna a přemýšlel, co mu Kai-Ren provedl. Jako velitel Leonski jsem přemýšlel, jestli když přišlo na Beztváře můžu Camovi věřit. Nelhal, to jsem věděl, ale co když jsme se jenom neptali na ty správný otázky?

„Troubo,” řekla mi jednou Linda, „vzal jsi mi z peněženky deset dolarů?”

„Ne!”

„Ty prolhanej malej hajzlíku!”

Bylo mi deset a byl jsem kost a kůže. Byla větší než já. Celou dobu, co na mě dorážela, jsem nemohl myslet na nic jinýho než: Vzal jsem si dvacet, ty mrcho. A stálo to kurva za to.

Později když se táta dostal domů, odpřísahal jsem mu, že jsem Lindě řekl pravdu.

„Nevzal jsem si deset dolarů! Nelhal jsem! Jak to, že ji necháš s náma bydlet? Jak to, žes jí dovolil, aby mě mlátila? Nesnáším tě!”

Když jsem byl děcko, vylíval jsem si to na tátovi, protože jsem byl moc velkej strašpytel, abych se postavil Lindě.

Zapište další lítost: Linda odešla, než mi narostla vlastní páteř. Ne že by na tom záleželo. Záleželo jenom na tom, že byla pryč.

Asi jsem měl hodně lítosti. Ale jak jsem tak shlížel na Cama, rozhodl jsem se, že on nebude moje další lítost. Možná budu litovat, že jsme spolu byli tak krátce, ale nikdy nebudu litovat toho, co jsme udělali. Jako kdybych mohl. Neměl jsem to moc s čím srovnávat, ale bylo to úžasný. Bylo to dokonce lepší než to vykouření a to už o něčem svědčí.

Skousl jsem si ret a snažil jsem se nesmát. Kde kruci byl Cam celej můj život? Před týdnem jsem svoje sexuální zkušenosti dokázal spočítat na jedný ruce – na svojí pravý ruce, pokud už jsem měl být sám se sebou upřímnej. Kaylee a Wade a mozoly: dobrý, špatný a ošklivý. Cam byl jako zjevení. A kdybych byl vůbec pobožnej, tak bych byl na kolenou a děkoval Bohu. Takhle jsem chtěl být na kolenou a děkovat Camovi.

Musel jsem si pusu zakrýt rukou, abych se přestal smát nahlas.

Ale bylo to trochu divný. Objevil jsem část svýho já, o který jsem nikdy nevěděl, že existovala. Nikdy jsem si nemyslel, že bych ošukal chlapa. A nikdy jsem si nemyslel, že chlápek jako Cam – důstojník a kavalír a všechny ty kraviny – by mě požádal, abych ho ošukal. Někdy je život plnej překvapení. Stejně jako důstojníci.

Odolával jsem nutkání sehnout se a políbit ho. Nechtěl jsem ho vzbudit. Ne když ve spánku vypadal tak nádherně. Ne když jsem si chtěl představovat, že pro jednou sní o mě.

Zakručelo mi v břiše a já jsem si vzpomněl na ten automat na chodbě. Mohl jsem si koupit čokoládu a cigarety, dvě věci, kterýma mě Doktor odmítl zásobit. Co je dobrýho na tom, že člověka milujete jako vlastního tátu, když vám nepřihraje nikotin a cukr?

Vyklouzl jsem z postele a natáhl si vojenský kalhoty, který mohly být klidně Cama. Zamířil jsem do koupelny vyhodit kondom, co jsme nechali ležet na podlaze, a očistil se utěrkou. Vrátil jsem se zpět do ložnice, natáhl si tričko a vytáhl z krosny svojí peněženku. Neměl jsem moc peněz. Většina mýho platu šla rovnou tátovi, ale vždycky jsem si nechával stranou pár drobných na vedlejší výdaje jako alkohol, cigarety a sázení. Všechny ty věci, co dospívající kluk potřebuje.

Neobtěžoval jsem se ani si nazouvat boty, jak jsem se vyplížil ven. Bude to jenom minutka.

O zeď se opíral mariňák. Jak se dveře rozevřely, narovnal se, pak viděl, že to je jenom medik Camerona Rushtona a znova se zhroutil proti zdi.

„Jdu k automatu,” řekl jsem. „Chceš něco?”

Neodpověděl. Jenom zkurveně zíral.

„Aťsi,” zamumlal jsem.

Klouzal jsem chodbou. Bylo pozdě a světla byly pořád vypnutý. K automatu jsem se dostal, aniž by mě někdo zpozoroval, a pomalu do něj cpal mince. Naťukal jsem kód a do schránky dole sklouzl balíček cigaret. Zůstalo mi dost peněz, abych si koupil tenkou tabulku čokolády. Nebyla stejná jako jsme dostávali v přídělech. Tohle byla slušná čokoška, co prodávali v obchodech doma.

Mířil jsem zpět k pokoji. Ty hlasy a kroky jsem zaslechl dřív, než jsem je uviděl, a uvědomil jsem si, jak vypadám – bosý děcko poflakující se po důstojnických ubikacích s čokoládou a cigaretama. Vypadal jsem, že mám za lubem nějakou lumpárnu, to bylo jasný. Cigarety a čokoládu jsem si strčil do kapsy a doufal, že si možná nevšimnou mých bosých noh.

Samozřejmě to bylo to první, čeho si všimli.

„Co je kruci tohle?” dožadoval se jeden z nich a kroutil přitom hlavou. „Od mojí poslední návštěvy na Def-3 tu standard hodně klesl!”

Byli tři a měli sebou krosny. Taky mezi sebou nesli dvě skříňky.

Cítil jsem se obezřetně optimisticky. Na sobě jsem měl svoje prostý šedivý tričko místo košile s příjmením vyšitým na kapse a ti důstojníci očividně nebyli z Defenderu 3, takže mě nebudou znát. Možná že se z toho tentokrát vylžu.

Ale ani je nezajímalo, jestli jsem tu měl co pohledávat.

„Je tohle úroveň sedm?” zeptal se ten vpředu.

„Ano, pane,” řekl jsem.

Ten muž složil svůj konec skřínky. Vytáhl si z kapsy kousek papíru. „Kde je pokoj devatenáct?”

Podíval jsem se na nášivku na jeho uniformě. Ti chlápci byli z informačního. Mysleli byste si, že budou schopní vykoumat, že pokoj devatenáct se nacházel mezi pokojem osmnáct a dvacet. K čertu, copak všechny stanice nebyly postavený podle stejnýho plánu?

Ukázal jsem jim to. „Dál touhle chodbou, pane. A první vlevo.”

„Chceš nám s tím tady pomoct?” zeptal se další.

„Ano, pane,” zalhal jsem.

„Díky,” řekl důstojník na druhým konci skříňky, co jsem zvedl. „Musel jsem to sem táhnout celou cestu z Vnějšího Okruhu.”

Pokud nehodlají komentovat moje holý nohy a celkem očividnej fakt, že nejsem důstojník, tak jsem nehodlal být neuctivej.

„To není problém, pane,” řekl jsem mu a vzhlídl.

Můj ty bože. Tu tvář jsem znal: ty tmavě modrý oči, tu olivovou pleť, úhel čelisti, rovnej vystupující nos a ten úsměv, co byl jen trochu pokřivenej. Všechno jsem to viděl ve svých snech. To byl Chris.

Sevřel se mi žaludek a srdce mi tlouklo. Cítil jsem, jak mi vyprchala všechna barva z tváře. V krku jsem měl najednou sucho a prsty sevřený kolem rukojeti skřínky se mi třásly. Motala se mi hlava.

„Dobrý?” zeptal se mě.

Pohled mi spadl k jeho uniformě a zpět k jeho tváři. Chris. Kapitán Varro.

Nikdy dřív jsem se s ním nepotkal, ale nadýmal jsem se štěstím. Chris byl tady. Bože, stýskalo se mi po něm. Mrkáním jsem zahnal slzy úlevy.

„Ano, pane,” podařilo se mi zaskřehotat a vyrazili jsme dál chodbou.

Vzpamatuj se, Brady. Vzpamatuj se.

Soustředil jsem se na to, abych si tu skřínku nepustil na svoje holý palce. Při chůzi jsem se snažil na něj nekoukat a on po mě neustále házel pohledy. Mírně se mračil.

„V pohodě?” zeptal se znovu a já kývl a zíral jsem na skřínku.

Dostali jsme se k jejich pokoji a já se ještě držel u dveří. Věděl jsem, že bych neměl, ale nebyl jsem schopnej se otočit.

„Dík, kluku,” řekl kapitán Varro. „Odtud už to zvládnu.”

Kluku? Kretén.

Bylo bláznivý, jak jsem cítil bodnutí zrady. Miloval jsem Chrise. Chtěl jsem Chrise. Chtěl jsem se ho dotknout, ochutnat ho, jet na něm a on se na mě díval, jako bych byl nicka. Miloval jsem ho.

Vlastně se na mě díval, jako bych byl blázen. „Je nějaký problém?”

Zahořely mi tváře. „Ne, pane. Promiňte, pane.”

Jak jsem kráčel pryč, cítil jsem na sobě jeho pohled, takže jsem musel počkat, až jsem zmizel za rohem, než jsem se plácl do hlavy. Ta zkurvenej idiote, Brady. Nikdy se s tebou nesetkal. Vůbec tě nezná.

Nebylo to fér. Já ho miloval.

Ne, připomněl jsem si. Nemiloval jsem ho. Cam ho miloval.

To mě přimělo se zastavit. Cam ho miloval.

Mezi náma to skončilo v okamžiku, kdy Chris Varro vkročil na palubu Defenderu 3. Celou dobu jsem byl jenom chabá náhražka Chrise a to bylo v pohodě, ale teď s tím byl konec. Možná nebude bolet, pokud Kai-Ren to naše spojení vážně zlomí, ale bolelo to teď. Bolelo to jako stesk po domově a jako když jsem dostal ten dopis, kde táta psal, že je nemocnej, a jako tehdy, když jsem Doktorovi řekl, co se mi stalo s Wadem. Bolelo to, jako by můj svět skončil.

Což skončí, tak jako tak, teď každým dnem.




V okamžiku, kdy jsem se položil vedle Cama, to věděl. Nevzbudil se, ale věděl to.

„Chrisi?” zamumlal, překulil se ke mně a pro jednou si nás nespletl.

Propletl jsem svoje prsty s jeho a přemýšlel jsem, jestli cítil to trápení, co ze mě ve vlnách sálalo.

Cam ve spánku vzdychl. „Ach.”

Ach. Jen jeden prostý výdech a já nedokázal říct, jestli to značilo úžas nebo lítost. Rukou jsem mu vklouzl pod tričko a položil jsem mu dlaň na srdce. Snažil jsem se ho přečíst, ale jeho pocity byly stejně zmatený jako moje. Možná to byly moje pocity; to nevím. Byl nervózní, vzrušený a přehlcený náhlým náporem vzpomínek, co mu dorážely do snů. Přemýšlel jsem, jakej sen se mu zdál, jak jsem je všechny znovu zakoušel, šťastný to já. Chris ve sprše. Chris v kantýně. Chris v jejich ukradených chvilkách spolu po večerce. Chris, Chris, Chris.

Cam se ve spánku zamračil.

V tichosti jsem tam ležel. Řekl jsem si, že nejsem rozčilenej a nebyla to naprostá lež. Byl jsem rád, že tu Chris je, kvůli Camovi.

Přitáhl jsem si Camovu ruku ke rtům. Potřeboval jsem jeho dotek tak moc, jako on potřeboval ten můj, a cítil jsem, jak nám dochází čas. Kurva, koho jsem se snažil klamat? Už to skončilo.

Je to v pohodě, řekl jsem si. Ale nebylo.

Spustil jsem Camovu ruku a odvrátil se od něj, nezajímalo mě, že jsem kvůli tomu čelil oknu. Byl jsem tváří v tvář velký černotě a díval se ven do chladnýho, nekonečnýho, strašnýho vákua vesmíru. Cítil jsem se jako obvykle, jako jsem se cítil vždycky před Camem – malej a nevýznamnej a vyděšenej.

Zase mezi náma byl odstup. Nebyl jsem si jistej, jestli se on nějak ve spánku odtáhl nebo jestli jsem ho od sebe odstrčil. Nebyl v tom rozdíl. Nechtěl jsem, aby cítil moje trápení, protože to ode mě bylo nefér. Cam Chrise miloval a zasloužil si být šťastnej. Mezi náma to stejně nikdy nemohlo klapat. Ne s Beztvářema, ne s rozdílnýma hodnostma, ne na jiných stanicích a ne se mnou – zkurveným utečencem ze špatnýho konce 14beta. Cam si zasloužil být šťastnej.

Cam se přisunul blíž ke mně a rukou mi sklouzl podél boku.

Mezi námi zašuměla elektřina, mravenčila mi po kůži.

Jenom o chviličku dýl, řekl mi mozek. Mohl jsem to s tím trápením ještě chvilku vydržet a pak, pokud nás Beztváře všechny nezabijí, se budu moct vrátit zpět ke svýmu životu. Možná že časem dokonce zapomenu, jak blízko jsem kdysi měl ke Cameronovi Rushtonovi.

Jo, správně.

Nic mi nedlužíš, LT. Bolelo mě v hrdle.

Chtělo se mi spát, ale nespal jsem. Ležel jsem tam a zíral ven do velký černoty. A vypadá to, že nemusíte být stejně stateční nebo arogantní jako piloti Hawků, abyste se na ni dívali a nebáli se. Vypadá to, že se můžete cítit tak kurva nešťastně, že ani vyhlídka udušení nevypadá tak špatně.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>