DS - kapitola 15

Kapitola 15

Nemůžete schovat tajemství před chlápkem, co vám čte myšlenky.

Ale můžete to zkusit.

„Jsi v pohodě, Brady?” Cam prstem kreslil neviditelný vzorek na poškrábaným povrchu stolu.

Sledoval jsem jeho ruku a přemýšlel, jestli se chtěl natáhnout a dotknout se mě, ale vzpomněl si, že jsme na veřejnosti.

„Vyděsils mě, LT,” řekl jsem mu a cpal si do pusy hrachovou kaši.

Byli jsme v důstojnický kantýně, u stolu jenom s Doktorem. Cam byl jako nákaza, kterou nikdo nechtěl chytit. A možná že já taky: Brady Garrett a jeho rutina Přivádění mrtvých k životu. Důstojníci u ostatních stolů po nás dost koukali. Chris seděl někde poblíž spolu s Lutkusem a Durackem, ale já se ze všech sil snažil se po nich nedívat.

Cam byl pořád slabej a bledější, než kdy jindy. Přemýšlel jsem, jestli pokaždý, když se mu zastaví srdce, je to jako infarkt. Odumíraly mu tkáně? Každá tahle příhoda mu ničila srdce a přiváděla ho blíž ke smrti, z který už se nemohl vrátit?

Doktor četl lékařskej žurnál. Měl ho otevřenej na diagramu srdce, což si myslím nebyla žádná náhoda. Ale taky jsem hádal, že svoje odpovědi nemohl najít nikde v tom žurnále. Cam a já jsme popřeli Doktorovy lékařský znalosti a lékařský znalosti kohokoli jinýho na Zemi. Co kruci bylo v tý nádrži, že z Cama udělalo tohle? A vážně to Kai-Ren dokázal spravit?

„Promiň,” řekl Cam s mdlým úsměvem. „Příště se pokusím neomdlet.”

„Ty jsi neomdlel,” řekl jsem mu. „Zemřel jsi.”

Nelíbilo se mi, jak to slovo znělo. Nelíbilo se mi, jak jsem se musel nutit to říct, a nelíbilo se mi, kam ty asociace povedou. Rukou jsem se přesunul k dopisu v kapse a pocítil jsem nával bolesti.

Ne. Nechoď tam.

Cam se na mě zamračil. „Brady?”

O tohle jsem se nechtěl podělit, ne s Camem a ani s nikým jiným. Nebylo na tom nic dobrýho; už jsem nebyl to usoplený děcko. Dokážu svoji mysl udržet mimo. Dokážu se udržet rozptýlenej. Můj strach a stesk po domově bude Camovi připadat úplně stejně jako včera, pokud na tom nebudu lpět. Nemusí to vyjít najevo.

„Zemřel jsi,” zopakoval jsem a vtlačil do toho všechen žal a vztek.

Zamračil se na mě, snažil se rozplést moje zamotaný myšlenky. „Teď jsem zpět,” řekl.

Zahlížel jsem na něj. „Na jak dlouho?”

Chabě se usmál a sklopil oči. „Jo, já vím.”

A to bylo bingo, co? Cam možná bude žít, ale nebudeme spolu. Možná že jak ho Kai-Ren spraví – nebo až nás všechny zabije; vždycky jsem byl pesimista – tak už nebudu cítit tuhle touhu mít ho poblíž. Možná to bylo součástí toho biochemickýho spojení mezi náma, jako symbióza. On mě potřeboval k životu, takže součást procesu bylo, že já jsem cítil potřebu se ho neustále dotýkat. Možná že ta potřeba nebylo nic víc než něco umělýho, co do toho vložil beztvářskej vědec. Možná to vyprchá, až naše spojení bezpečně zruší. Možná to upadne jako ocas od ještěrky, když poslouží svýmu biologickýmu účelu. A možná jsem byl idiot, když jsem tu seděl a snažil se to nějak promyslet, když jsem měl našeho zbývajícího času spolu využívat domrtě.

Když Chris Cama šukal, tak to byl tak dobrej pocit. Chtěl jsem to? Myslím, že jsem to chtěl. A věděl jsem, že Cam by se mnou měl trpělivost. Věřil jsem mu. Pokud jsem to hodlal udělat, tak jsem chtěl, aby to bylo s ním.

Až na to proč jsem v týhle době kruci myslel na šukání?

„Co se děje, Brady?” Cam měl oči upřený na mě. „Co se stalo?”

„Nech mě na pokoji.”

Jako kdyby tohle zabralo.

„Brady?” zeptal se potichu.

Nechtěl jsem myslet na tátu nebo na Lucy, ale proč jsem místo toho musel myslet na šukání? Myslet na to, jak mě ojíždí, jak se udělám, když je můj táta mrtvej a Lucy se zhroutil svět. Co to kruci se mnou bylo?

„Jdi do prdele,” řekl jsem. „Vážně, LT, do prdele s tebou.”

To byla prvotřídní neukázněnost, přesně uprostřed důstojnický kantýny. Přesně před bandou kreténů s dost mosaznej hvězdiček na to, aby to naplnilo celou galaxii. Přesně před velitelem Leonskim.

Sledoval to s přimhouřenýma očima a protáhlým obličejem několik stolů od nás.

Strč mě do zkurvený basy, kreténe. Uvidíš, jestli to se mnou hne.

Nebyl jsem dost hloupej na to, abych to řekl nahlas, ale Cam to slyšel. Rozšířily se mu oči.

„Garrette,” řekl Doktor. Mračil se na mě. „Co máš za problém?”

Kde chceš, abych začal? Odprejskni.

„Brady,” řekl Cam tichým hlasem. „Brady?”

Odstrčil jsem židli tak rychle, že narazila do podlahy. „Vypadni mi kurva z hlavy!”

Dopadlo to tak, že důstojníci nemají rádi, když jim do kantýny chodí rekruti, jí jejich příděly a pak dělají scény. Nevím, kterej z nich mě popadl jako první, ale nebyl to Doktor a nebyl to Cam, protože ti na mě pořád šokovaně zírali.

Nějakej kretén, co voněl po kolínský a leštidle na boty. Během vteřin mě dostal na podlahu, což vážně nebylo žádný dosažení, protože byl stavěnej jako Sráč. Všichni vždycky říkali, že mým problémem je ta moje pusa.

„Slez ze mě, ty zkurvenej kreténe!”

To není zrovna chytrý říkat chlapovi dvakrát vaší velikosti. Zvlášť když to je důstojník. Přirazil mi tvář k podlaze a byl to dobrej pocit. Ten náhlej příval bolesti a ponížení se protrhal tou tupou bolestí v mojí hrudi a rozcupoval ji. Roztříštila se jako sklo – ostrý, jasný, úporný – a zbyl po něm jenom studenej, zářivej vztek. To byl tak dobrej pocit.

Ubliž mi. Znova.

Rval jsem se s ním, takže to udělal.

Na okraji svý prohraný bitvy jsem slyšel zvýšený hlasy. Doktor, myslím, a Cam byli jediní dva, co namítali. Nikoho jinýho nezajímalo, že nějakej podřadnej přechytralej rekrut dostává lekci. Dokonce ani toho rekruta ne. Protože takhle jsem nepřemýšlel o tátovi, nepřemýšlel jsem o Lucy a nepřemýšlel jsem o tom dopise v mý kapse, co byl těžkej jako olovo.

Až na to samozřejmě, že jsem na to myslel, a Cam to samozřejmě slyšel. Musel to říct Doktorovi, protože než jsem se nadál, prohraboval se mi v kapsách a vytáhl ten dopis.

Tehdy jsem se zklidnil a důstojník mě pustil. Cam klekl vedle mě a pomohl mi na kolena a já se tam choulil a měl oči přilepený k podlaze, protože jsem cítil, jak každej přítomnej kretén zírá.

„No tak,” řekl Cam nakonec a táhl mě na nohy. „Pojď, Garrette.”

Tváře mi hořely, jak mě Cam a Doktor odváděli.

Protože všichni se to dozví. Budou se ptát velitele Leonskiho, proč mě nevrazili rovnou do basy a on jim to poví. Všichni se dozví, že ubohej malej Brady dostal záchvat vzteku jako děcko, protože mu zemřel tatínek.

Vyjebte si. Ať vás kurva ani nenapadne mě litovat, kreténi. Do prdele s váma a do prdele s tímhle místem. Doufám, že tohle místo shoří. Doufám, že my všichni.

„Pojď,” řekl Cam, jak mě vedl úzkýma chodbama stanice.

Světla bzučely. Vzduch byl zatuchlej. Ve vesmíru žádný zkurvený změny.

Když jsme se dostali na pokoj, padl jsem na podlahu.

„Brady,” řekl Cam a klekl si přede mě. „Je mi to tak líto, Brady.”

Taky nemůžete na chlápka, co vám čte mysl, použít tichou domácnost.

„To je v pohodě,” řekl jsem monotónně. Nevěřil jsem si, že bych se mu dokázal podívat do očí. „Stává se.”

To bylo heslo mýho života, evidentně. A tátovo.

„Hej,” řekl Cam. Přitáhl si mě k sobě, až jsem mu hlavou spočíval na rameni. Jeho ruka zezadu na mým krku byla teplá. „Mám tě, Brady.”

Ale kdo má mojí sestru?

Nezasloužil jsem si jeho soucit. Ona jo.

„Brady,” řekl Doktor. Sehnul se a položil mi ruku na rameno. „Je mi to tak líto, synku.”

Pro boha vždyť mi bylo devatenáct. Nepotřeboval jsem jejich soucit. Bylo to tak nechutně sladký, tak zkurveně sentimentální, že jsem si myslel, že se tím možná zadusím.

Odtáhl jsem se a znova jsem se opřel o stěnu. Taky jsem vystrčil lokty jen pro ten případ, že by Cama napadlo mě obejmout.

„Jsem v pohodě,” řekl jsem přes hučení v uších.

Pomyslel jsem na Lucy. Kurva, k čemu to bylo? Nebyl jsem tam pro ni před pěti týdnama, kdy se jí rozpadl svět, a nebyl jsem tam teď. Za celej život jsem se necítil tak daleko od domova.

A tady jsem byl a litoval se. Můj táta byl mrtvej a moje sestra byla sama a já jsem litoval sebe. Zkurvenej sobeckej kretén.

„Pokud budeš něco potřebovat, synku, tak mi zavolej,” řekl Doktor na netečným okraji mýho sluchu.

Přikývl jsem. Nechtěl jsem otevřít pusu, protože jsem se bál, že bych se rozbrečel, a slzy byly vždycky zbytečný. Stejně jako brečet kvůli něčemu, co se stalo před pěti týdnama a miliony mil odtud. Slzy nikomu neprospívaj. Jenom chlápka, s kterým šukáte, nutí cítit zodpovědnost se o vás starat, když není jeho vina, že máte život na hovno.

Cam se naklonil dopředu a zdálo se, že si nevšiml, že má moje lokty mezi žebrama.

„Co můžu udělat, Brady?” zeptal se mě, rty se mi třel o sestřih. „Co můžu udělat?”

Jeho blízkost poslala moji mysl přímo do hajzlu.

Popadl jsem ho za košili. „Zvedni mi náladu, LT. Ošukej mě. Teď.”

„Cože?” Camovy zelený oči se rozevřely dokořán.

Chytil jsem ho nepřipravenýho a využil jsem toho. Postavil jsem se a vytáhl ho na nohy. Pak jsem ho strčil na postel a vylezl na něj. Sedl si mu na boky a zíral na něj. „Ošukej mě, LT.”

Nepoznával jsem vlastní hlas. Pořád to byl ten monotónní zvuk. Pořád jsem se bál, že se mi zlomí.

„Tohle není dobrej nápad, Brady,” řekl Cam. Dal mi ruce na boky, jako kdyby se mě chystal setřást.

„Nehýbej se,” přimhouřil jsem na něj oči a zaryl se mu prsty do ramen. „Připomeň mi, že jsem naživu.”

To je pravda. Vzpomínám si, že jsem to četl v jedný z Doktorovejch psychologickej knížkách. Nebyl psycholog, ale měl na to téma horu knížek. Když jsem to četl, myslel jsem si, že to je divný, ale teď mi to divný nepřipadalo: žal ve vás může vyvolat touhu po šukání. V Doktorových knížkách se psalo, že to je legitimní reakce na šok a žal. Taky by to mohlo být vyhýbání, ale co na tom.

Cam zakroutil hlavou.

„Mám den na hovno,” řekl jsem, „v týdnu na hovno a životě obecně na hovno. Zvedni mi náladu.”

„Ne,” řekl roztřeseným hlasem. „Tohle nechceš, Brady. Ne teď.”

Nepotřeboval jsem být schopnej ho přečíst. Pocity měl napsaný přímo na tváři. Chtíč a smutek a soucit a starost, a dokonce i odpor k sobě samýmu, protože to taky chtěl. Upnul jsem se na jeho potřebu.

Naklonil jsem se kupředu a přitiskl se mu k hrdlu. Protože to měl rád, stejně jako já. Rty jsem mu mapoval kůži, našel jeho tep a zaměřil se na něj.

„Ošukej mě, LT. Prosím.” Strčil jsem mezi nás ruku a pak mu jí vrazil do kalhot. Prsty jsem našel jeho péro a už byl tvrdej. Už se rozplýval. Tak. Jeho argument byl spornej. Prohlásil jsem to za volovinu.

Třel jsem se o něj.

„Ne!” Cam mě popadl za zápěstí a najednou vystřelil bokama a pak jsem ležel na zádech na matraci a on byl na mě. Což bylo taky v pohodě. Vlasy mu visely kolem jeho zrudlý tváře. „Ne, Brady, jasný?”

Zasvíjel jsem se. „Hodláš se se mnou prát, LT? Protože zrovna teď to můžu vzít drsně. No tak, ošukej mě!”

Bezmocně se na mě zamračil. „Ne, Brady. Nedovolím, aby tvoje poprvý bylo takový.”

„Víš, že to není poprvý.” Zamračil jsem se. Jak to, že do toho musel tahat Wada?

„Toho hajzla nepočítám,” řekl Cam. Když jsem se snažil přesunout, tak mě za zápěstí chytil pevněji. „A ani ty bys neměl.”

„Kreténe,” zamumlal jsem. „Nemůžeš na chvíli zapomenout, jak zkurvenej mám život, a prostě mě ošukat?”

Zakroutil hlavou a pomalu sklonil hlavu ke mně. Ten polibek byl skoro zdrženlivej. „Ne, Brady. Na to tě mám moc rád.”

Bojovnost ze mě vyprchala. Obvykle to tak s Camem bylo a já přemýšlel proč. Kdyby mě takhle držel někdo jinej, tak bych hučel zlostí. Vždyť přesně to jsem před minutama dělal. Kopal bych kolem sebe, kousal a trhal sebou, dokud bych nebyl volnej nebo zmlácenej. Ale s Camem ne. S Camem nikdy. A tak jsem tam ležel, Cam mě držel za zápěstí, zatímco moje erekce slehla a já se cítil jako zkurvenej idiot. Hloupý, potřebný děcko, co ze sebe udělalo idiota.

Možná si myslel, že bych měl brečet. Možná nechápal takovýho chlápka, co brečel, když se mu kapitán Lutkus zaryl do tlakových bodů, ale nebrečel, když mu zemřel táta. Ale kurva, já jsem nikdy nebyl tak komplikovanej. Fyzická bolest dostane fyzickou odezvu. Všechno ostatní není kurva ničí věc.

„Už mě můžeš pustit,” řekl jsem. Nemohl jsem se mu podívat do očí.

„Možná tě nepustím,” řekl Cam.

„Aťsi.” Neobtěžoval jsem se s ním rvát.

Časoval si to? Ty trapný vteřiny se protáhly na nesnesitelný minuty. A celou tu dobu mi Cam zíral do tváře a já mu zíral na hrdlo. Nedostane ze mě oční kontakt. Ne že by to potřeboval. Věděl, že hořím pokořením.

Vrhnete se na chlápka a on vás odmítne. Ale nepustí vás. O čem to kruci bylo?

Zavřel jsem oči. Stěží nám zbýval nějakej čas a on ho chtěl strávit takhle? Fajn. Aťsi. Proč na tom vůbec záleželo? Všichni jsme byli mrtví: já a Cam, můj táta a Lucy. Celá lidská rasa, ne že bych se o většinu z nich zajímal.

Ušetřil bych si spoustu smutku, kdybych si po Wadovi podřízl žíly. Přál jsem si, abych to býval udělal.

„To nemyslíš vážně.”

Otevřel jsem oči. „Ne, nezabil bych se. Ale závidím kurva těm bastardům, co to udělali.”

Cam povolil svoje sevření na mých zápěstích. „Brady, poslední tři roky jsi žil ze vzteku, co?”

Něco na tom mě skoro přimělo se usmát. „Ve skutečnosti je to mnohem dýl než ty tři roky. Dávno před vesmírem.”

„Jak to vůbec udržuješ?” Jeho hlas byl tichý.

„Na světě je spousta kreténů, LT.”

„Ježíši, Brady,” zamumlal. Sesul se ze mě, položil se vedle mě a vtáhl mě do objetí, proti kterýmu jsem neměl energii protestovat. „Takhle to nemusí být. Je těžší lpět na nenávisti, než si myslíš. To z tebe nedělá silnějšího, víš.”

Aťsi.

„Myslím to vážně,” řekl. „A možná že to mluví jenom teploušskej městskej chlapeček, co popíjí latté, ale nic, co od tebe lidi odstrkává, tě neposílí. Ty to jen nevidíš. Potřebuješ si vydechnout.”

Nadechl jsem se. Cam voněl tak dobře. A byl to jenom pot a mýdlo, byl to unikátně on. Bude se mi po tý vůni stýskat, až to skončí. „Nevadí mi, že jsi teploušskej městskej chlapeček, co popíjí latté.”

„A mě nevadí, že si nevědomej utečenec,” řekl. Otřel se svými rty o moje a já se zatřásl. „Ale myslím to vážně. Potřebuješ si vydechnout. Musíš k sobě pustit lidi.”

Zamračil jsem se. „Nic ve zlým, LT, ale poslední člověk, co jsem k sobě pustil, jsi byl ty a to za chvíli skončí.”

„Jo,” zamumlal. Políbil mě na řasách a lechtalo to. „A bude to bolet, ale nakonec si vzpomeneš jenom na to dobrý.”

„Jako s Chrisem,” řekl jsem. Přitiskl jsem mu rty na čelist.

„Jako s Chrisem,” řekl.

„To nedokážu,” řekl jsem. Sevřel se mi žaludek.

„Proč ne?”

Potřásl jsem hlavou. „Protože se nedokážu postarat ani o vlastní sestru. Skončí ve strouze a nic s tím nenadělám.” Hlas se mi zlomil a já se za to nesnášel. „Myslíš si, že si po tom, co jí provedu, někoho zasloužím?”

„Brady,” řekl uklidňujícím tónem a sevřel mě pevněji. „Není to tvoje vina. Vím, že jsi udělal všechno, co jsi mohl.”

To mě dopálilo – povýšenej šmejd – a vrazil jsem mu loket do žeber, abych od něj získal odstup. „Do háje s tebou! Já tady nemluvím o nějakým prašivým starým psovi, kterýho musíš odstřelit! Já tu mluvím o svojí sestře! Je to malý děcko!”

„Kurva,” zavrčel Cam. „S tebou člověk nemá šanci, co? Co chceš, abych řekl? Že je mi to líto? No, není to ani moje chyba!” Zvedl se na jednom lokti a prsty si přejel ve vlasech. „Snažil jsem se ti zvednout náladu, Brady!”

Vyletěl jsem z postele. Byl jsem kurva rozzuřenej. „A napadlo tě někdy, měšťáku, že v celým tomhle zasraným velkým černým není nic, co by mi mohlo zvednout náladu? Do prdele s tebou!”

Vrazil jsem do koupelny a práskl za sebou dveřmi.

„Tak jdi,” řekl mi v hlavě, jasně jako den. „Uteč. V tom jsi dobrej.”

„Odprejskni!” zakřičel jsem na dveře. Sklouzl jsem na dlážděnou podlahu a položil si hlavu do dlaní. Celý tělo se mi třáslo pláčem.

Do prdele s ním, do prdele s tímhle a do prdele se vším.

A pokud se ho nedotknu a on zemře, tak kurva i s tím.
------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>